OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 42

Tenkrát na pátym

  

Přechod. Po střední, ale na vejšku nejdeš. První regulérní práce, ale ne zas tak vážná. Prostě jen prachy. A když to nevyjde, tak tu jsou ještě jiný zdroje - kámoši nebo rodiče. Aspoň kvůli jídlu. A co vlastně dělat, když máš volnej režim? Prostě takovej přechod. Nechceš bejt u rodičů, ale přesto seš na ně ještě tak nějak fixlej a nemáš na nájem bytu, kde bys začal zkoušet bejt sám. Což ve skutečnosti ani nechceš. Střední cesta je tak bydlení s těma, který jsou ve stejný situaci. Se kterejma se znáš a se kterejma si uděláte něco jako studentský život, akorát bez studia.

Vlastně nechceš řešit. Vlastně nejde ani o nějaký studium. Ještě vlastně nevíš, co bude a řešit to prostě nechceš. Nejseš ještě tak starej, abys někoho musel zaopatřovat. Vždyť máš chvíli po maturitě nebo ani nemáš a potřebuješ jen nějakou dobu na přemýšlení. Ale co na  přemýšlení. Na to si pořádně po těch studijních létech potřebuješ tak nějak odpočinout. Nabrat novej dech. Po troškách se potkávat s realitou. Proto nebydlíš sám, protože ještě nechceš být a možná ani nedokážeš být plně zodpovědný. To se totiž na škole úplně neučí. Konec střední je zlom, když nejdeš dál. Ale během těch let prosezených v lavicích, kdy každej den byla „povinnost“ pravidelně chodit do ústavu a plán na čtyři roky byl tak víceméně jasnej, ses naučil i jiným věcem. Škola byla tou ofiko rovinou, ale to, co tě utvářelo mnohem víc, to byla ta neofiko. A když jsi plnil ofiko, pak každýmu bylo jedno, co děláš neofiko. Ale i když jsi neplnil, tak to vlastně bylo taky jedno.

Přechod. Přechod byl na pátym. Říkám dopředu. Pátý nebylo nic světobornýho. Každý město má několik svejch pátejch. Tohle pátý vzniklo někdy kolem roku 2007-2008. Ani vlastně pořádně nevim, jelikož pro mě bylo jen tou dírou, ve který jsem potkával spoustu kámošů a přátel. Pátý byl takovej non-stop, kde se všichni znaj a kam jste se mohli odebrat vždy, když ostatní dveře zůstaly zavřený. Non-stop nespoutanýho veselí a regulérních návyků a stereotypů, který ale oproti těm „normálním“ naprosto vybočovaly a asi tak 90% lidí by řeklo, že pátý bylo už za čárou. Přesto ve svý době patřilo k místům, kde se střetávalo hafo lidí menšího než velké a většího než malé a tvořilo tak nedílnou součást maloměstského podsvětí. Nebo se to aspoň nějakou chvíli zdálo. I proto, že se o tom mluvilo, ale málokdo věděl, oč vlastně jde.

Pátý bylo v první řadě pátý patro v osmipatráku. Klasickej panelovej byt. Vešels dovnitř a zakopnuls o boty, který se válely u botníku. Po pravý straně se táhly skříně a po levý byly dveře na záchod s průchodem do koupelny a opodál ještě dveře do kuchyně. Na první pohled nic neobvyklýho. A už vůbec nebylo neobvyklý, že na kuchyň navazoval další pokoj a že z hlavní chodby jsi šel rovně do haly a do obýváku, který byl propojen ještě s jedním pokojem a balkónem. Taková v pohodě 3+1.

Rodina v podobě čtyř stálých rezidentů si mezi sebe rozdělila tak nějak všechny místnosti. Pokoje po jednom, obývák po dvou. Oficiálně. Neoficiálně tu přespával, kdo chtěl a kdy chtěl ať byl den nebo noc. Na zemi nebo u někoho v posteli. Kluk nebo holka. Míra tolerance se zvyšovala úměrně tomu, kolik ještě zbývalo látek. Ať už těch, pro které se chodilo na Džetku a do Kaufu, nebo těch z „dovozu. Když je ti dvacet, řešíš jen tohle a kde na to sehnat. Ale to nebyl zas takovej problém, protože když máš ve dvaceti byt s kámošema, vždy se k tobě něco dostane. Ať už chceš, nebo nechceš. A když to ještě trošku okořeníš nějakou libovkou, pak máš o tlemáky před zvonkama na dlouhou dobu postaráno.

Dokud byly žárovky, svítilo se. Až do rána. A když žárovky nebyly, někde se sehnaly. Třeba v koupelně. Kombinace činností, které doprovázely neustálé svícení, byla mnohdy neuvěřitelně bizarní. Dva gepy, což byla míchanice vodky a energiťáku Tiger, se pila u Dostihů. Těšíš se na páteční akci a snažíš se vytáhnout kámoše někam do hospody a oni ti do telefonu řeknou, že nemaj ani Ká, takže nikam nejdou. Ale jestli prej chceš, kup gepu a přijď na byt a že se uvidí. No a tak vyrazíš směr Kauf, koupíš vodku s energií a jdeš na byt. Po nějaký době, co se nevidíte, čekáš nějakou přátelskou reakci, ale sotva co se otevřou vstupní dveře, jen slyšíš „kupuju“ a reakci „ty vole, tak toho mi pak prodáš, jinak seš čurák.“ Zouváš boty a jdeš rovnou do zahulenýho obýváku. „Čau, „pisoárek“ se ozve na pozdrav. „Zrovna hrajem Dostihy.“ „To vidim. Nehráli ste je náhodou i minule?“ „Jo, i včera. Hele nemáš cíga?“ „Jo, mám.“ „Díkec jak svině.“ „Pohoda.“ Sedneš si na gauč a čumíš, jak tví kámoši hážou kostkou, platí papírama, na kterých jsou koně a bojují o kartičky Narcia, Geniuse, Shaggu atd. Namícháš gepu a pomalu se začínáš bavit. Jedno cígo střídá druhý, popelník už dávno přetejká a je teprve půl sedmý. Hraje se jen do tý doby, dokud je pitivo a kuřivo. Pak už to nikoho nebaví. Ale to je už kolem desátý, a jelikož je většina na suchu, zevlí se na bytě. Nebo se za zbytek prachů jde ještě na Džetku pro nějaký lahváče a cíga a pak zase zpátky na pátý. Občas se stalo, že se tenhle scénář opakoval i nějakej ten měsíc. A když bylo hezky, jen se aktivity přesunuly na balkón a například s rumem namísto Gepy. Obměnilo se i osazenstvo, ale i tak se prostě zevlilo. Jakmile přišlo období prachů a činže byla jakš takš zaplacená, začlo se žít.

Periodicky se tak střídalo období hojnosti a sucha. Sucho bylo častější, a proto se začalo zase vracet ke starým zvykům našich rodičů a prarodičů. K tomu, co je zadarmo a k čemu si dopomůžeš, jen když vyvineš nějaký úsilí. Takže když byl hlad, koupil se Gepa a šlo se do lesa na houby, který se pak jedly celej tejden. I když všichni měli sbírat jedlý, ne každej sbíral jenom jedlý. Takže potom, co se v alkoholový rauši málem jeden rezident ztratil, zjistilo se, že není jen na smaženici, ale i na „smaženici. Úkol byl splněnej, takže zbýval ještě ten druhej. Kde sehnat prachy na tekutou, hořlavou či sypanou zábavu. Na zábavu, která se podává k Dostihům a po nich. Ono celý pátý mělo docela charakter Dostihů. Občas někdo zbankrotoval, někdo si dal „Distanc bez čtyř“ a problémy se kupily v rytmu „Náhody“ a skoro pořád chyběly „Finance. Hoď si kostkou, když víš, že stejně nevyhraješ. Od „Startu“ přes „Distanc“ a dostihy protihráčů, pekelný kolečko.

Tak jak se chodilo figurkou po hrací ploše, se točil koloběh věčnejch mejdanů, který byly střídaný kocovinou, která se zase přepila nebo jinak vyprovodila z hlavy. K tomu samozřejmě patřily i častý návštěvy různých postav opačného pohlaví. I když většinou šlo na pátym o „sosič párty, stávalo se, že se sem tam rozrazily dveře a v nich se v závěsu motal rezident s nějakou místní čmafulí. Po určitou dobu se z pokoje, do kterýho se chodilo z kuchyně, stal provizorní kurník.

Pátý bylo přechodem se všim všady. Jsi mladej a neřešíš, neřešíš ani to s kym a kde. Ztráta paměti, která se pak s přibývajícími zářezy na pyji dostavila, nebyla ničím nepochopitelným. Probudit se vedle zadku, který nevíš, komu vlastně patří, by ještě šlo, ale když se otočí i horní polovina a netušíš, kdo to vlastně je a jak se sem celý to cizí tělo dostalo, to je docela blbý. A ještě když si ty „prdelky“ na tebe dělaj nárok. Myslí si, že spolu chodíte a vy jednou přikejvnete, ale pak si to fakt nepamatujete. No, a když se stane situace, že jedna z pokoje odchází a mine se s tou, která přichází, pak jde říci: „Já už vlastně jednu holku mám, sorry.“ Slzavé údolí nešťastné lásky ti je v tý celkový otupělosti jedno. Anebo není, ale za nějakou dobu to prostě jen tak vyšumí.

Člověk byl mimo nejen z těch hektolitrů lihu a lehčího lihu, ale i z těch neofik. Zdroje byly přes známosti a známosti generovaly další zdroje. Vždycky se našel někdo ochotnej, kterej měl buď něco naškudlenýho nebo aspoň auto, kterým se pro neofiko sjelo. Jenže tos musel mít „papírový koně“, kterejma jsi to cvaknul. A když to nevyšlo, pak se šlo na dluh. Když ti je jedno, že dlužíš i kámošovi, může to rozebrat celej vztah i celý pátý. Někdo v tom prostě jel a někdo ne. Pátý bylo v tomhle rozmanitý. Nikdo ti nic nenutil, ale pokud byla hojnost, mohl jsi skoro cokoliv. Role byly hrány perfektně. Vlastně nebyl ani pořádně rozdíl mezi ofiko nebo neofiko, protože se oboje jelo „na pány“ a za „granáty.

O tom, že pátý nebylo pro slabý nátury, svědčil i elegantně zaparkovaný odpadkový košík uprostřed kuchyně. Jelikož toho času byla k dispozici pracovně opotřebovaná dodávka, nebyl lepší nápad, než dojet dodávkou do Kaufu, do kterýho jsi došel za tři minuty pěšky a naplnit celej košík věcma. Ten pak naložit do dodávky a odjet s ním na pátý. Protože seš línej a těšíš se jen na to, co ti zmastí hlavu, necháš košík košíkem a bereš z něj věci tak, jak jsi je tam hodil v marketu. Máš to prostě v „péči. Všechno z tohoto „dárkového“ košíku po nějakym čase zmizelo. Co s košíkem? Nikomu se nechtělo ho jít vrátit, a tak se nechal uprostřed kuchyně a začaly se do něj dávat odpadky.

Odpadkový košík – velkoobjemový. Představa dvou sto dvaceti litrových pytlů, který jsou narvaný odpadem za poslední měsíc, je dost naturalistická, že se mi už teď chce blejt, protože cejtim pořád ten smrad. V létě, kdy doba zrání a tlení se úměrně snižuje s rostoucí teplotou, byl tento kompost cítit až do přízemí. Pět pater naplněných smradem. Když už to bylo nesnesitelný, rezidenti se usnesli, že je potřeba s košíkem vyjet a vysypat ho. Jeho kolečka po rozpraskanym betonu vydávaly ohlušující zvuk stejně jako ve svý době žlutý auto „Family Frost“ tou debilní znělkou. Každej tak věděl, že pátý „uklízí“.

Smrad byl pátým rezidentem pátýho. Nejen koš, ale i nevinná příhoda, která se stala opět při jednom z těch klasických dní, provoněla tenhle squat. Jednou totiž pro změnu nastal hlad. V mrazáku bylo ještě něco, co by se dalo hodit na pánev. Vyndalo se teda kuřecí a nechalo se rozmrznout v kuchyňskym dřezu. Jak plynul čas a pilo se čím dál více, hromadily se i nečisté talíře a sklenice do dřezu až pod nádobím z dohledu zmizelo i maso. Vzpomínka na něj byla už dávno obsahem nevědomí. Do vědomí se dostala až tehdy, když bytem zavládla vůně kuřecí mrtvoly. Ta v kombinaci s odpadkovým košem se stala hněvem pátýho. Osmej smrtelnej hřích by mohl bejt, nezasmrádneš.

Kdyby pátý byla restaurace, mohla perfektně konkurovat co do hygieny čínskýmu bistru z počátku devadesátek, ale možná i co do praktik. Jelikož nikdo se pořádně o nic nezajímal, teda nezajímal se o to, co bylo společné, pak tím pádem chyběly i věci, který jsou v kuchyni běžné. Například něco na porcování stažených opeřenců připravených na pekáč. S problémem porcování se vypořádal jeden rezident po svym. Když nenašel nic vhodnýho k oddělení křídel a stehen od trupu, zasekl celýho ptáka do dveří od balkonu. Scéna jak když „dědeček tahal ze země řepu. Koluje historka, že mezidveřním tlakem, kterým se pták porcoval, vyletělo křídlo z balkónu a plachtilo pět pater, než spadlo na zem před nějaký lidi. Tak i tak je tahle technika naprosto brilantní a věřím, že po přečtení týhle stórky se rozšíří i do jiných domácností.

A pokud se už něco uvařit podařilo, pak se zbytky neschovávaly, ale sloužily jako popelník. Už nemůžeš? Tak si dej cígo a i když máš skutečnej popelník na balkoně nebo na druhym stolu, típni ho radši do hořčice. Tihle ježci z vajglů pak zdobily různý místa po bytě. Krásné zátiší jak od Van Gogha působila modrá sekaná s pěti vajgly se zeleným chlebem. Mouchy si pošmákly.

Po pátym přišla ještě půda, osmý a garsonka, ale stejně se nejvíce vzpomíná právě na pátý. U samotnýho konce jsem nebyl, ale bylo jasný, že to někdy přijít musí. Parádně to ilustrovaly Vánoce. Den před Štědrým dnem nebylo co dělat, a tak jsem šel na pátý. Všechno dopadlo podle očekávání. Sudnal jsem se natolik, že mý nohy nebyly schopný dojít do paneláku, který byl hnedka vedle pátýho a v klidu ulehnout do vlastní postele. Štědrý den začal cigárem a tak silnym turkem, že by si z toho Turek nasral do nasrávaček. Plán na Štědrý večer byl mezitím jednohlasně odsouhlasenej. Až si rozdáme dárky s rodičema, jdeme zpátky na pátý. Tam jsem dorazil kolem desátý, kde seděl rezident v křesle u vánočního stromu ozdobenýho pomalovanými balónky. U stromku byl starej počítač, z jehož repráků hrála songa „The End“. K tomu jako purpura na plotně vonělo království Jamajky v rozměru připomínající vařečku a my věděli, že Vánoce jsou svátky míru a přechodem do dalšího roku. Pro někoho je pátý posledním uzlem na kapesníku, na který nechce zapomenout, jiní ho vyhodili na smetiště svých životů. Byla to ale jízda na hadu, že jo Jime?