OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 43

Sama v srdci divočiny

  

Nepociťovala jsem strach, ale krásu nevědomosti z toho, co bude. Bylo krásné teplé počasí, cestou z letiště mne doprovázel jemný vánek od oceánu, který mě hladil po tvářích. Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem se dočkat rozmanitosti fauny celé Kalifornie a na nádherné přírodní úkazy jako poušť, přes stovku průzračně modrých jezer, hory vířící životem, zelení, ale i hory poprášené sněhem a vodopády dýchající životem.

A tak pouť po Pacific Crest Trail mohla začít.

Prý je to jedno z nejkrásnějších, ale i nejnebezpečnějších míst na světě zároveň, jaká ironie, že v kráse je vždy i kus nebezpečí.

Putování začalo a mou první zastávkou byla Mount Laguna. Připomíná svou hustotou lesů a mírně stoupajícími cestičkami s kamením a vyschlými keříky, Vysoké Tatry. Cítila jsem nostalgii.

Teď už jsem nadobro sama, když se rozhlédnu po okolí, vidím jen stromy a poletující ptáčky. Nikde ani noha. Tohle jsem si tolik přála, být mimo civilizaci, sama se sebou a v naprostém klidu, avšak můj mozek mi neustále popěvoval tu stejnou písničku. „Vrať se, podívej se, kde jsi a úplně sama, co když potkáš medvěda, hada nebo kojota? Co uděláš? Utečeš?“.

Chvíli se zdálo, že nohy poslouchají, co jim hlava našeptává, ale to je jen přirozený respekt k přírodě a tvorům žijící v ní. A tak jsem nehlučně pokračovala v cestě. Ušla jsem asi 60km, a byla jsem už dost unavená, a tak jsem se rozhodla pro dnešek túru ukončit a utábořit se, ještě jsem ušla pár kilometrů, než jsem našla ideální místo. Rozložila jsem si stan, poté vytáhla vařič a uvařila si jídlo. Když jsem nakupovala zásoby jídla a kvalitních proteinových tyčinek, málem se mi zastavilo srdce z ceny. Zajásala jsem, že to jídlo má překvapivě i chuť.

Slunce pomalu zapadalo a já pozorovala úžasné scenérie nad mou hlavou. Když se setmělo, nebe se změnilo v krásný obraz. Od světlounce modré,

nebe nabývalo na barvách a měnilo se do tmavě-modré a v místě, kde se pohupoval měsíc, bylo nebe úplně černé. Příroda je úchvatná.

Po zbytek večera jsem měla vystrčenou hlavu ze stanu, pozorovala již černou noční oblohu, poslouchala zvuky lesa a snažila se nemyslet na to, co by kdyby.

Horská noční obloha čítala miliony hvězd a měsíční svit svítil snad jen pro mne. Poté měsíc překryl hustý mrak, který byl místy potrhán, ale i tak měsíc nepromarnil svou šanci ukázat svou zářivou krásu. Ve svitu měsíce jsem tiše obdivovala obrysy hor a stromů, které se najednou zdály tak temné a černé. Poté jsem překvapivě rychle usnula.

*

Náhle mě polil pot, cítím, jak po mě něco leze, bojím se na to sáhnout. Beru do ruky baterku, která má své místo vpravo nad mou hlavou zastrčená v postranní kapse. Zapínám světlo, a náhle.. „Pane Bože, štír!“ zvolám vylekaně, svítím na něj baterkou, a natahuji se pro nůžky, které mám pod polštářem. Rozevřu nůžky, přiblížím je k tomu tvorovi a sevřu je,.. jemně. Hází svými klepety a ocáskem prudce třese. „Bože, mě snad ještě zabije štír!“ říkám si polohlasem. Podařilo se mi rozepnout zip stanu a vyhodit ho ven i s nůžkami. Beru znovu baterku a kontroluji celý stan, vyklepávám oblečení, boty, koukám do ponožek, nikde nic. To je tím zíráním do nebe. „Nejsi v Tatrách idiote!“ říkám si v duchu. Několikrát se oklepu, ale oka už nezamhouřím. Pravidlo první, VŽDY ZAVÍRAT STAN.

*

Ráno můžete slyšet, jak příroda ožívá k životu. Poslouchám pískot ptáků, lehounký vítr a šum stromů.

Posilnila jsem se snídaní, pozorovala okolí a přemýšlela o této cestě. Většina cesty proběhla (zatím) v pořádku.

V národním parku Mojave na mě čekalo hodně slunce a sucha. Jsem fascinována krajinou, která se neustále mění. Stromů zde výrazně ubylo, vidím spíše

polo-křoviny a kaktusy. Už jsem jen čekala, až se okolo mě proplazí s výhružným syčením korálovka královská či jiný plaz. Písek se rozvířil vzduchem všemi směry, ale hlavně mě do očí. Přede mnou je vyšlapaná udržovaná cestička, která je tak dlouhá, že nevidím, kde končí, ale vím, že jdu správně a tak ji následuji. V dáli spatřím krásné vysoké hory. Slunce svítí nemilosrdně už od ranních hodin, neumím si představit, jak silně bude svítit v poledne. Vody mi pomalu ubývá, ale dřevěná cedule v dálce mi ukazuje šipku doleva „WATER“. A tak neváhám a jdu pro ni.

Už jsem prošla Arizonou a teď jsem v Nevadě, v údolí smrti – Death Valley. Tohoto úseku jsem se obávala nejvíce.

V údolí smrti to vypadá jako na jiné planetě, zem je pokryta jen jemným krémově bílým pískem, sem tam vidíte chuchvalec zelených keříků. Také zvrásněná solná pole a sopečné krátery. Jak procházím, vidím horniny hrající všemi barvami. Od tmavě hnědé po rudě červené. Slunce pálí, když pochoduji už několik hodin, začnu pochybovat o své síle a o tom, jak dlouho to na slunci ještě vydržím. Už jsem ušla tak 40km, ale dosud žádný stín. Přeju si déšť. Jsem promočená potem, nohy mě bolí jako nikdy dřív, batoh se mi zařezává do ramenou, dělají se mi puchýře a jsem strašně špinavá. Dávám si pauzu a oblepuji si rány u kotníku.

Strach mě ale stále neopouští, člověk vyjde z komfortu a pak se v mysli vrací stále zpět, a ptá se sám sebe „proč jsem vlastně tady?“ nebo „proč jsem nezůstala doma, co to sakra dělám?“. 

Strach umí spoustu věcí, a jednou z nich je, omezovat člověka. Stahovat ho neustále zpět do jeho komfortních zón a nikdy mu nedovolit, aby udělal, co doopravdy chce.

Na sklonku života, jako jsem byla i já, před touto cestou, se pak ohlédnete zpět a zeptáte se sami sebe,

„udělala jsem v životě všechno, po čem mé srdce toužilo? Byla jsem tím, kým jsem doopravdy chtěla být?“.

*

S hlavou přiloženou ke kolenům,

a rukama držíc kolena,

utápěná v proudech slz,

smířená s odchodem svým

ze světa, srdcem bušícím,

stojíc na sklonku svého života,

ptajíc se sebe sama,

proč že, vlastně jsem se to rodila?

Předstírat sílu, už jsem nedokázala.

Jestli pomoc, někde se ukrývá,

neváhej vniknout do mého života.

Když otevřu oči, po ránu,

jdu plouživým krokem k zrcadlu,

pohlédnu na sebe, a oči oteklé od breku,

snažící se přivést samu sebe opět k životu.

*

Tma v nás vyvolává strach. Ale proč? Protože nevidíme, kde se co může ukrývat. Ale tato tma, umí chodit s námi všude, nejen ve tmě. Je v mysli. A v této temnotě jsem žila už příliš dlouho na to, abych s ní ještě chtěla zůstávat nadále. Proto, jsem se rozhodla, že chci do mého života zpět světlo, cítit život a prožívat každý moment.

  

Takže po nekonečném přelepování ran okolo kotníku, jsem konečně něco cítila. Cítila jsem bolest z radosti.

Když jsem po několika dnech prošla údolím smrti, byla jsem nadšená, opět stromy, stín, voda, kopce a hory.

A konečně můj vysněný vodopád. Ani jsem se nerozhlédla a přeběhla po kluzkém kamení, že jsem uklouznula. Zvedla se, odhodila batoh, stan, boty a šaty. Vodopád jsem jakživ neviděla, natáhla jsem ruce k vodě, vzhlédla, a doširoka jsem se usmála. Byla jsem jak malé dítě, úplně jsem se do padající vody ponořila. Potom jsem do vody skočila a chvíli v ní plavala. Okamžik štěstí. Možná proto, že takové studené osvěžení, umí probudit endorfiny. Začínám si věřit, že vše dokážu a tuto cestu dokončím.

Když jsem trochu uschnula, putovala jsem dále.

Na obloze přibylo podezřele moc mraků. Po chvíli chůze se začíná stmívat, počasí se náhle mění. Šedá mračna zakryla slunce.

Vítr sílí a stromy šustí, listí poletuje, a na mou kůži dopadá první dešťová kapka. Ozývá se hlasité dunění, které se rozléhá po celém údolí. Vítr nabývá na síle, a jak stoupám, cítím vítr ještě silněji.

Horské počasí je nepředvídatelné, ale na tohle jsem připravena nebyla. Rychle si sundávám batoh, abych se přezula ze sandálů do pevných bot. A jak se tak přezouvám, šťouchnu omylem loktem do stanu, který se skutálí přímo do rokle pod mými nohami.

„Sakra!“ zvolám, nemám šanci ho vytáhnout. „Ještě tak, abych uklouzla po těch mokrých listech a zřítila se dolů, sakra!“ říkám si nahlas. Musím se někam jít schovat, nebo tady na mě spadne strom, ach ne! Zase hrom, já nenávidím bouřku, od dětství mě děsí, tak mě tady v té výšce zasáhne blesk, to je jasné“.

Když se rozhlédnu po krajině, v tu chvíli se celé údolí prosvítí a na nebi se ukáže zlověstná bílá žíla, kterou doprovází silný hrom.

Běhám sem a tam ve snaze najít aspoň malý úkryt. Jsem promočená do nitky a na kost. Proč jen jsem si přála déšť! A jak vybíhám kopec, snažím se držet blízko u skal, uvidím malou skulinu ve skále. Pokusím se tam vtěsnat, ale nevejdu se tam. A tak sundávám těžký batoh, a zkouším se schovat aspoň na půl těla.

„Když tady budu takto, noc přežiju,“ říkám si. A tak schoulená ve skulině, ve které mi skála dělá oporu a na batoh stéká všechna voda přede mnou, jsem ve strachu čekala a čekala a poslouchala bouřku, která nakonec ustála.

A pak když bylo ráno, jsem se probudila do dalšího nového dne, nového začátku, sice s horšími podmínkami, ale s nadějí, že když naleznete sílu a oporu sami v sobě, zvládnete už úplně cokoliv na světě. A v cestě jsem dále pokračovala.