OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 44

Do ticha noci

  

Musela ti být zima. V duchu se usměju nad absurdností té myšlenky. Taky by ses usmál a oči by se ti šibalsky zaleskly. Zapálím si cigaretu a jednu odložím pro tebe.

„Hej, hej, nemáš cígo?“ naskočí mi v hlavě tvůj veselý hlas.

Mozek je kouzelník. Schovává chomáčky vzpomínek pod kameny; někdy o ně zakopnu a ony pak vyletí ven, třepotají se mi kolem hlavy, vyvolají úsměv na rtech a tíhu na hrudi. A když si nedám pozor, tak je vítr odnese pryč a já už je nenajdu. Potichu mizí a s nimi se ztrácí celé dlouhé dialogy. I tvoje tvář už dávno ztratila jasné obrysy.
 

„Jo Fíla,“ zaslechla jsem nedávno vedle sebe neznámý ženský hlas.

Rozhlédla jsem se kolem a hledala tě. V poloprázdném baru však stála jen o dost starší žena.

„Chodil se mnou na gympl, všechny holky po něm šílely,“ zaostřím na ni a pak si uvědomím, že už ani mně dávno není osmnáct.

  

Šílely. A přesto žádná z nich nedohlédla dál, než za kaštanové kudrny a čokoládové oči, ve kterých se zračil pohled rošťáka. Toho, který chtěl být kdysi popelářem. Ne! Kosmonautem! Ne! Závodníkem! Nechával ses unášet bezstarostností dětství. Všechno bylo možné! I hvězdy byly na dosah! Táta tě učil šplhat na stromy a máma pak ošetřovala rozbitá kolena.

„Že si nedáte pokoj,“ hubovala. Ale jen tak na oko. Pak ti dala pusu na čelo a tátu přátelsky dloubla do ramene. Kdy se to změnilo? Kdy se z nevinného pokárání staly opravdové výčitky? Odkdy měla máma kruhy pod očima a táta se zavíral sám v pokoji? Kdy si začali všímat, že ten věčně usměvavý kluk, který se dobře se učí, začal pro jejich hádky chodit domů čím dál později?

„Ty jsi jiná,“ říkal jsi a já se bála, že mě pro to odsoudíš tak, jako zbytek světa. Ale nedala jsem to na sobě znát.

„S tebou můžu mluvit a vím, že mi rozumíš,“ uklidnil jsi mě a nechal naslouchat své bolavé duši, která příliš brzy zjistila, že se láska může ztratit. A s ní i domov a s domovem štěstí.

  

„Celý život před sebou...“  To říkala ta žena. Nerozumím té větě. Do kdy má člověk život před sebou a odkdy už ho má za sebou?
 

Hloupé fráze. Lidé je říkají, když si s něčím neví rady. Přijde jim správné říct ve správnou chvíli správnou frázi. Někdy si ani nevšimnou, že se do jejich životů vkradly natolik, až přestali přemýšlet. Místo toho jen dokola opakují: „To máme krásný den, že?“, „Ty jsi ale vyrostl.“, „Upřímnou soustrast.“, „Všechno nejlepší.“, „Mějte se krásně.“, „Hodně štěstí.“… Pokaždé, když jsme takovou frázi slyšeli, chechtali jsme se takovým tím sarkastickým tónem. A občas jsme si nechali vysvětlit, že na otázku „Jak se máš?“, se za všech okolnosti odpovídá „dobře“, protože ve skutečnosti to nikoho nezajímá.

  

Povrchnost tohoto světa nám nedávala spát. A s únavou jsme pak oba podlehli pokušení. Co kdyby den mohl mít 24 hodin, aniž by se nám klížila víčka? Co kdyby všechny barvy kolem zase získaly svůj jas? Instantní štěstí v prášku rychlostí blesku střelené do žíly. Kdo mohl vědět, že je tohle nablýskané jablko otrávené? Na pohádky jsme ani jeden nevěřili.

  

A tak jsme se potkali. Vlastně ani nevím kdy a kde. Nebyli jsme přátelé. Ne v tom smyslu, v jakém se slovo přátelství používá. Se všemi těmi zradami a intrikami na jedné straně a až přehnané potřebě být v kontaktu 24/7 na straně druhé. Prostě jsme se poznali mezi stejně otrávenými lidmi, kteří se rozhodli pro život na plný plyn. Bez ohledu na to, jak to dopadne, kolik lidí kolem sebe učiníme nešťastnými a zda zvládneme držet volant až do konce. Z čehož konec byl relativní pojem. Tak tedy. Byli jsme dva lidé na stejné cestě. Nebo spíš na scestí.
  

„Nepatříš mezi nás," říkal jsi a mně to bylo líto, protože jsem strašně chtěla někam patřit. „Nepatříš sem, ale jsi tu vítaná, dokud budeš potřebovat. Jsem s tebou rád,“ usmíval ses a já měla chuť tě chytit za ruku, jenže jsem nechtěla být jedna z nich. Z těch co tě zraní citem, o který jsi nestál.

„Láska je jen pro slabochy,“ podotkl jsi jednou a pohledem zkoumal líbající se pár na zastávce. Štíhlá blondýnka visela pohledem na nagelovaném frajerovi a ten v tu samou chvíli upíral zrak na pozadí ženy opodál. Dnes už vím, že jsi té lásky potřeboval mnohem více než všichni ostatní. Ale kolik toho člověk na prahu dospělosti ví? O lásce, o štěstí, o hlubokých šrámech na duši? Co kdybych tě za tu ruku chytila? Co kdybych tě políbila, jak jsem tolikrát chtěla? Co kdybych se k tobě přiblížila víc? Mohli jsme být neporazitelní. Zahřát naše srdce a ze společné bolesti vykřesat oheň. Ale já se tolik bála. Bála jsem se, že by se tvoje křehkost maskovaná smíchem mohla rozpadnout na prach. Že by se naše cesty rozdělily a já bych nevěděla, kam dál. A tak jsi rozhodl za nás oba.
  

Stál jsi na schodech hudebního baru, a když jsi mě zahlédl, tvé oči zajiskřily a ústa se roztáhla do širokého úsměvu.

„Ty nejdeš dál?“ zeptala jsem se.

„Nemám na vstup,“ pokrčil jsi rameny.

Přepočítala jsem všechny svoje drobné a nestačilo to. Kdybych věděla to, co teď, vzala bych tě na pivo jinam. Nebo na procházku. Nebo kamkoliv…

„To je dobrý, jdi se bavit,“ postrčil jsi mě na svůj schod a já ti byla tak blízko, až se mi podlamovala kolena.

„Budeš v pohodě?“

„Jasný, děláš, jak kdybys mě neznala. Vlastně víš co? Mám spoustu novinek. Už vím, jak se z toho dostanu. Zítra odjedu, na lepší místo, mám tam slíbenou práci a začnu nový život. A až budu v pohodě, tak se za tebou vrátím. A teď utíkej, zní to jako fakt dobrej koncert,“ tvoje oči se nepřestávaly smát. A já tě objala. „Budeš mi chybět.“ Chtěla jsem to říct, ale slova mi uvízla v krku. Co kdybych je tenkrát vyslovila? Změnilo by to něco?

Nechala jsem tě tam stát. Promiň, nepoznala jsem to. Nebo ses rozhodl až potom?  

  

Následující dny jsem chodila na naše místo. Stromy tyčící se nad rozeklanou lavičkou už dávno obnažily své větve a vzduch byl stále chladnější. A já se třásla napůl zimou a napůl smutkem nad ztrátou přítele. Každý z těch třinácti dnů, jsem se pomalu smiřovala s tvým odchodem a usmívala se nad představou, jak si vedeš v jiném městě. Jak se vrátíš a budeš mi všechno vyprávět a pak možná seberu odvahu a vezmu tě za ruku. A pak už bude všechno dobré. Nebo ne! Zůstaneš tam, najdeš si lásku svého života a až se za pár let potkáme, tak si budeme ukazovat fotky našich dětí… Zase bude dobře. Když se z toho dostaneš, tak i já. Oba budeme očištěni a tohle všechno bude jen špatná kapitola v knize našeho života. Jen chybný krok. To zvládneme. Oba.

  

Drobná kapka krve „na jistotu“ opsala ve stříkačce elipsu a spolu s jejím obsahem zmizela v  krevním oběhu. Zhluboka jsem se nadechla a nechala miliony hvězd prostoupit mým tělem. V chladném pozdně podzimním odpoledni mě polilo horko, barvy kolem se vyjasnily a protrhaly šero.
„Hele ty jsi vlastně znala Fílu, viď?“ zeptal se mě náš společný kamarád.

„Jasně. Kde mu je teď asi konec? Říkal, že někam odjede. Začal nový život. Taky bych chtěla, jestli se mu to povede, tak mně taky. I tobě, uvidíš…“ chrlila jsem ze sebe slova a nevšimla si, že jeho výraz potemněl.

„Ty to nevíš?“ zarazil mě a jednou jedinou větou poslal do nicoty.

Utekla jsem. Až na místo, kde jsem ztratila všechen dech v plicích. Větve mi rozdrásaly obličej, ale já necítila bolest. Žádnou kromě té uvnitř, která se rozlila až do konečků prstů. Upadla jsem do vlhkého listí a křičela, dokud jsem neztratila hlas. Pak se mi do života na dlouho vkradla temnota.
 

Než jsem pochopila tvůj odkaz, uplynul celý dlouhý rok. Stála jsem na cestě, tam co ty naposledy. Do ticha noci tajil se mi dech. Potáhla jsem z cigarety a jednu odložila pro tebe. A ty jsi mi za to zrekapituloval své poslední kroky. Znovu jsi vyšplhal na strom jako ten malý kluk. Ještě jsi to zvládl — nadechnout se dětské nevinnosti; cítit tu nekonečnost možností. Posadil ses na větev a díval se na projíždějící vlaky pod sebou. Pojistka. Musela ti být zima, když jsi posledním uzlem na oprátce vykoupil můj život svým. Na nebi svítily hvězdy a studený závan větru odnesl tvou duši tam, kam noční můry chodí spát. Bosé nohy ve větru. Mrtvým přeci zima nebývá.