OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 44

Poslední kapka

  

Utíkal. S Darenem přehozeným přes rameno, přeskakoval výmoly a prodíral se trnitým křovím. Mezi kmeny stromů prosvítala mýtina shromaždiště. Už jenom kousek. Zklamaně zasyčel, když na místě napočítal devět postav, z toho tři nehybně zhroucené v trávě. Vrátila se sotva desetina jednotky. Podle majorova rozkazu je sem přijdou vyzvednout až ráno. Do té doby zranění nevydrží.  

Na okraji louky ho přeživší zaznamenali. Jen mlhavě vnímal, že na něj cosi křičí, ale význam mu unikal. Bude se tím zabývat později. Nedivil by se, kdyby ho proklínali. 

Opatrně složil přítele do rozdupané půdy.

Darenova tvář byla šedivá a zkroucená v křeči. Jeho víčka se zachvěla. „Uteč, Nate,“ zachraptěl. „Nechej mě tu a zdrhej.“

„Nemluv,“ zavrčel Natien. Roztrhal košili nasáklou krví a roztřeseně se nadechl, když uviděl ránu v Darenově břiše. Vypadalo to sakra zle. V zoufalé potřebě aspoň něco udělat, sáhl do torny pro obvaz.

Kamarádova ruka sevřela jeho zápěstí. „Na to… není čas.“ Jeho prsty byly chladné a vlhké, dýchal mělce a sípavě. „Jestli tě tu major… načapá, celé to fiasko… shodí na tebe. On tě zatraceně… nenávidí. Na takovou… příležitost čekal věky. Tak se… konečně seber! Mě už… nepomůžeš.“

Natien odhodil obvaz a z kleku unaveně dosedl na paty. Věděl, že Daren nemá šanci. Ale nenechá ho tu umřít samotného v blátě. Na zavšiveném cizím světě, sotva hodinu chůze od městečka, na které před svítáním zaútočili, a kde dostali na prdel.

Majorův rozkaz zněl jasně: Najděte Sarkenský kodex a pobijte všechny bez výjimky. Potom to hnízdo vypalte a srovnejte se zemí.

Nebylo jasné, kde vzal major tu jistotu, že ukradený svazek je právě ve Feusdonu. Ten, který kodex ukradl, přece nebude tak hloupý, aby se s lupem zahrabal v takové díře, a tak blízko od hlavního města. Natien už od začátku tušil léčku a taky na to majora upozornil. Za svoje připomínky si vysloužil jen další výhrůžky basou, což nebylo nic nového.  

Až na to, že měl pravdu. V rozporu s majorovými rozkazy nařídil civily nezabíjet. Stačí, když je vyženou na ulici a prohledají ty tři desítky domů jeden po druhém. Ale když se do Feusdonu vkradli, po civilním obyvatelstvu nebyla ani stopa. Místo toho na ně čekalo dobře ozbrojené komando poraženého sarkenského císaře. Musela to být císařova elitní garda. Věrná až za hrob, s ohledem na to, že císaře před týdnem popravili, protože vytrvale odmítal podepsat připojení Sarkenu ke Kavisanské federaci.

Přestože dal Natien při prvním náznaku průseru povel k ústupu, jeho muži umírali jako na jatkách. Odhodlaný jejich ústup krýt, bojoval s vědomím, že je to jeho konečná. Všechny ty legendy o jeho pudu sebezáchovy, díky kterému se jeho muži vraceli z bojů jen s drobnými šrámy, dnes vzaly za své.

„Ještě… máš… čas,“ vypravil ze sebe přítel. „Ty nejsi… uplácaný z bláta, jako my… ostatní. Vydržíš… mnohem víc. Vždycky toho víš…víc. Jsi Vertex. Jdi… tomu… naproti!“ 

„Není kam utíkat,“ odsekl hněvivě Nat.  

To, nač Daren narážel, bylo dávno ztracené. Natien Vertex se narodil na světě, který se „dobrovolně“ stal součástí velkolepé Kavisanské federace už před sto padesáti lety. K přistoupení došlo za obdobných okolností, jako tady v Sarkenu. Celý ten jednotící mírumilovný kavisanský projekt Natienovi připomínal velké koště. Šmahem smetl do propadliště času současnost i budoucnost kdysi suverénních světů. Staré knihy byly zabaveny, chrámy rozbořeny. Když byl Natien ještě chlapcem, často se otce ptal, jak se to mohlo stát, že jeho prapradědeček tak ochotně podepsal abdikační listinu a potom nečinně sledoval, jak sjednocené federativní síly rabují vertexské knihovny a odvážejí staré vzácné dokumenty neznámo kam. Jak bourají oltáře Spících bohů, protože žádní takoví mystičtí tvorové přece neexistují. Jeho otec mu takové otázky zakazoval a nabádal ho, aby nad tím přestal přemýšlet, jinak rodinu přivede do neštěstí. Dnes už to Natien chápal. Sám se toho mírumilovného procesu účastnil. Na Lavandii, V Kerchlebské soustavě, Na Dixiru, i tady na Sarkenu. A ano, dnes už věděl, že to s bohy byl nesmysl. Protože kdyby opravdu nějací existovali, nemohli by něco takového dopustit.    

Jediný přítel ho opouští. Zůstane sám. Poslední potomek rodové linie vertexských válečníků. Zabavený rodičům kavisanskou sociálkou jako vadné zboží, protože se opakovaně rval ve škole. Váš potomek Natien Vertex, věk 13 standardů, pohlaví mužské (dále jen subjekt NV) opakovaně vykazuje vrozené vlohy k násilí, stálo v úředním dopise. Konstatujeme, že v civilní mírové sféře federálního společenství není výše uvedené destruktivní jednání žádoucí. Po zralém uvážení tímto rozhodujeme o vyřazení subjektu NV z programu civilního populačního rozvoje. Dále rozhodujeme o převedení NV z civilního sektoru, do sektoru ozbrojených  intervenčních sil Kavisanské federace. V rámci desetiletého výchovného procesu v kolektivním armádním zařízení, budou u subjektu NV potlačeny tendence k individuálnímu a asociálnímu myšlení a jednání a naopak budou zdůrazněny pozitivní motivace k výkonu společensky prospěšné služby federaci.

Po deseti letech převýchovy a vojenského výcviku, a následujících deseti letech služby v intervenční armádě, už mu nezbývala síla ani na vztek. Držel Darena za ruku a sledoval, jak z jeho těla pomalu vyprchává život. Znali se od začátku, dělili se o příděly i o ženské. Skvěle se doplňovali. Nat míval šílené nápady. A Daren byl tím, kdo mu je buď rozmlouval, nebo ho v nich podporoval. Když přítelova ruka v jeho dlani ochabla, a jeho srdce se zastavilo, Natien si připadal zbytečný a bezmocný, jako nikdy předtím. Ztěžka vstal a šel se podívat na ostatní zraněné.

***

Nebe se zatáhlo mračny a dalo se do deště. Riziko, že sarkenští shromaždiště vyčmuchají, se tím snížilo. Během dlouhého čekání zemřeli další dva muži.

A pak přišlo ráno. Slunce ještě úplně nevyšlo, když se vzduch nad mýtinou rozzářil modrým světlem. Pleteň reality se rozestoupila a z trhliny se vynořila transportní plošina kavisanských intervenčních sil. Pomalu se snášela dolů, až zůstala viset stopu nad terénem.

Na plošině, obklopený poskoky, stál major Glen. Zběžně přehlédl mrtvá těla vyrovnaná vedle sebe, znechuceně vzal na vědomí zraněné. Potom se jeho pozornost přesunula na Natiena, který jediný stál v pozoru, a křikl: „Kde je ten kodex?“

„Nebyl tam, pane,“ odpověděl Natien.

Glen seskočil z plošiny jako šavlozubý lev, chystající se k útoku. Zastavil se sotva stopu před Natienem. Byl tak blízko, že se daly počítat rozšířené póry na jeho nose. Natien se ani nehnul. Místo aby se hroutil pod tíhou majorovy nevole, koutkem oka sledoval, jak se členové Glenova štábu rozeběhli ke zraněným, aby jim pomohli s nástupem.

„Podejte hlášení, kapitáne,“ zasyčel Glen.

Natien tu ostudnou anabázi shrnul v pěti větách.

Tvář nadřízeného se mezitím zabarvila do svěží šarlatové barvy.

„Chcete mi říct, že jste vtrhli do města, a prakticky ihned poté, co jste narazili na odpor, jste se dali na útěk?“ zaševelil major. „Takže vy se mi odvažujete říct, že jste ten kodex vůbec nehledali?“

„Ano, a ještě jednou ano,“ potvrdil Nat.

„Ani jste se o to nepokusili?“

Natien zaskřípal zuby. „Ne, pane, protože to nešlo.“ Mluvil pomalu a důrazně, jako kdyby vysvětloval dítěti, že jedna a jedna jsou dvě. „Byli na nás přichystaní. Já vám přece včera říkal, že to vypadá jako past.“

„Ha!“ vybafnul Glen. „Tak vy už si zase hrajete na proroka? Nemyslete si, že nevím, co se o vás povídá. Ale já vám ty primitivní metafyzické bludy jednou provždy zarazím!“

„Ale ona to opravdu byla past, pane!“ neudržel se Nat. „Vsadím se s vámi, oč chcete, že tam ten kodex nikdy nebyl. Někdo ze sarkenského odporu využil příležitosti udělit intervenčním silám lekci. Ve Feusdonu čekala elitní jednotka císařské gardy. Tatáž jednotka, která se odmítla podvolit a na kterou jste vyhlásil hon. Věděli, že se z toho nevyhrabou. Chtěli zemřít v boji a vzít s sebou co nejvíc nepřátel.“

Blbec Glen vytřeštil oči. „Nepřátel?“ vyjekl. „Nazýváte vojáky intervenční armády Kavisanské federace, ve které sám sloužíte, nepřáteli?“

Nat si otráveně povzdechl. „Z pohledu sarkenských jsou federální vojáci nepřátelé. Čistě technicky…“ Když viděl, jak se majorův obličej roztáhl zlověstným úsměvem, raději už dál nepokračoval.  

„To je velezrada!“ zasípal ten blbec. Ohlédl se k plošině, kde jeho podřízení dokončovali nakládku padlých. „Slyšeli jste to?“ zařval. „Kapitán Vertex právě prohlásil, že jsme jeho nepřátelé. Za to ho poženu k polnímu soudu! Chopte se ho!“

Natien věděl, že toto byla pomyslná poslední kapka. Číše majorovy nenávisti se konečně naplnila. Daren měl pravdu. Blbec Glen udělá aféru z pitomosti, aby zamaskoval svůj hloupý rozkaz. S potěšením Nata zadupe do země. Každý, kdo byl u toho, když Nat včera majora varoval před léčkou, na to rychle a rád zapomene. 

***

Seděl na hromadě krihonitového štěrku, v hrdle ho pálilo, opuchlýma očima viděl sotva obrysy. Lomoz ranní směny už utichl a chodbami zněla jen ozvěna prosakujících pramínků vody.

Z kapsy otrhaných pracovních kalhot vytáhl malý vybroušený kus plechu a jeho nejtenčí hranu opatrně zasunul do drážky okovu na levém zápěstí. Výstřelek techniky nespokojeně zavrněl, když v hloubce narazil na tlakové spínače. Zelená kontrolka zasazená v plášti náramku pohasla a rozsvítila se červená. Rychle plíšek vytáhl. Měl vyzkoušeno, že pokud tak neučiní do deseti vteřin, rozječí se sirény a do dolu sjede pořádkové komando, aby ho odvleklo k technické kontrole. Usoudil, že bude lepší pár dní počkat, než vyzkouší další drážku.  

Pak ho vyrušily kradmé kroky. Nahrbil se k útoku.

„To jsem jenom já, D-pětatřicítko.“ Z šera se vynořila středně vysoká postava.  

Natien si oddechl, když chlapa identifikoval. Byl to ten nový. „Tak už tě uschopnili?“

„Díky tobě, můj zachránče,“ uchechtl se nováček. 

„Vážně nevím, jestli máš zač,“ zabručel Nat.

Chtě nechtě musel přiznat, že tenhle chlápek vyvolává samá překvapení. Nastoupil sotva před měsícem. Vypadal tak na čtyřicet, a přestože D před jeho číslem znamenalo doživotí, působil skoro spokojeně. Mluvil jako vzdělaný člověk, ale choval se jako magor. Na všechno se vyptával, se všemi chtěl kamarádit. Nesnesitelně provokoval. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. A žvanil a žvanil. Jmenuju se Jeroným a jsem bezpečnostní technik. Pracoval jsem ve vojenském skladu na Kavisanu tři. Já vlastně nikoho osobně nezabil. Jenom jsem zapomněl ohlásit, že ten kontejner je děravý. No a oni do něho, představte si to, napustili frubidium. Výbuch rozmetal základnu včetně kasáren a tří vesnic. Taková škoda. Nejdřív mě obvinili z nedbalosti a chtěli mě jenom popravit. Ale protože vedeme válku, a není radno plýtvat zdroji, odsoudili mě za sabotáž a napařili mi tuhle brigádu…

Podle očekávání po něm kápo brzy vyjel, aby ho „umravnil“, jak se tomu tady říkalo. Všichni čekali, že se ten chlap rozbrečí a zlomí. Ale on se nedal. Než se čumilové stačili vzpamatovat, kápo i oba jeho pobočníci se váleli na zemi. No víte, na univerzitě jsem se kamarádil s jedním Dixiriáncem. Naučil mě pár dobrých chvatů. Pochopitelně dřív, ještě než Dixir přistoupil k federaci. Muselo to být víc, než jen pár dobrých chvatů. Jen co zraněné odtáhli na marodku, Jeroným dál dotíral s otázkami a otravoval dobrou náladou. Všichni jste tu bývalí vojáci Kavisanské federace. Musíte mít za sebou neuvěřitelné zážitky. Slyšel jsem, že někteří z vás byli až na periferii Viaranové soustavy. A co teprve Sarken? Byl někdo na Sarkenu? Taková dálka!      

Natien na to nereagoval, ovšem jeho spoluvězňové takové zábrany neměli. Škodolibě na něj ukazovali prstem: Taky D-pětatřicítka na Sarkenu byl. A taky na Dixiru. I při tom masakru v Kerchlebské soustavě. Pokaždé v první linii a všechno to přežil. Říkali mu Štístko. No jo, no jo, máme mezi sebou zasranou legendu, ale nakonec tu chcípne stejně, jako my ostatní!

Vůbec jim to neměl za zlé. Potřebovali se nějak zabavit. Za tři roky, co byl v báni, se Natien porval jenom jednou. Bylo to hned na začátku, když ho kápo testoval stejně jako Jeronýma. Nejdřív to zkusil po dobrém. Pěkní a povolní hoši jsou od největší dřiny chránění, D-pětatřicítko. Dostávají lepší příděly a taky se dožívají delšího věku. Co na to říkáš? Nabízená kariéra mazlíčka ho ani trochu nezaujala. Z boje odešel vzpřímeně, protože kdyby zůstal ležet, sesypali by se na něj všichni. Od té doby měl pokoj. Dělal svou práci a o ostatní se nestaral.    

Včera ale učinil výjimku. Právě nakládal narubanou rudu, když uslyšel rachot ze sousední štoly. Nedalo mu to a šel se podívat. Mizerně podepřená výdřeva povolila, strop se zřítil a zavalil chlápka, co tam pracoval. Z hromady kamení vyčnívaly jenom boty. Odklízení mrtvol měli na starosti funebráci, kteří se rekrutovali z vysloužilých mazlíčků. Ti nikdy nespěchali. Než se sem dostanou, uplyne několik dnů. Natien se rozhodl vojákovo tělo zahrabat sám. Prostě ho štvalo, že by tam měl ležet jako kus shnilého masa. Chtěl se dát do toho, když se noha mrtvého pohnula. Natien chlapa ze závalu vyprostil. Byl to Jeroným. Až na pár odřenin byl v pořádku. Kamení se nade mnou vzpříčilo, vyprávěl rozjařeně, Ležel jsem si tam jak v pokojíčku! 

Teď přišel poděkovat? V místech, kde se na děkuji a prosím dávno nehraje. Prostě exot.

Zatímco Natien mlčel, otrava se pohodlně posadil. „Můžu si s tebou promluvit?“   

„Neber si to špatně,“ zavrčel Nat, „ale já o žádný rozhovory nestojím. Nemusíš mi projevovat vděčnost. Jenom jsem nechtěl čichat shnilé maso.“

„Jsi to ty,“ konstatoval Jeroným. „Ten kapitán, co si vyřval evakuaci Levendinu, tři standardní hodiny předtím, že satelit explodoval. A na Kvarkenu jsi našel staré podzemní nádrže s ewariem. Přesně v místech, kde chtěli intervenční inženýři vyvrtat šachtu pro odpalovací rampu. No to byla tedy akce!“ Jeroným se rozšafně usmál. „Kdyby ty nádrže narušili… Pfff, celá Kvarkenská soustava by byla v prachu. A nebyl jsi to náhodou ty, ten nižší důstojník, co o něm psali v Kavisanském kulturním zpravodaji? Víš, ten co varoval generální štáb před chystaným biologickým útokem Dixirianských povstalců? Tvoje jméno tam sice neuvedli, ale tak nějak to na tebe sedí.“

Nat usilovně bojoval s potřebou ukončit chlapovo žvanění pěstí.

A ten blbec pokračoval: „Vyznamenání asi přehazuješ lopatou, co? Chlape, jak ty to děláš? Máš recept na předpovídání budoucnosti, nebo co?“ 

„Vyznamenání jsem splachoval do záchodu,“ zasyčel Nat. „Takový můj malý osobní rituál. A teď už mi dej pokoj, nebo…“

„Mohl jsi ty cetky dobře zpeněžit,“ skočil mu do řeči Jeroným. Jeho hlas nabral chladivý kovový tón, zcela odlišný od dosavadní sdílné bodrosti. „Ale to by sis pak připadal ještě špinavější než předtím, že. No jo, to docela chápu.“

„Strč si ty filozofický sračky do prdele,“ vydechl Nat. Dávno měl toho troubu odehnat, ale začínal být zvědavý. „Prostě mi řekni, co chceš a vypadni.“   

„Jestli ti můžu radit, Natiene,“ řekl Jeroným, „zahoď ten plíšek, co s ním testuješ zámek náramků. Nahoře už si tvých pokusů všimli. Nastavili nový kontrolní program. Každá červená kontrolka se teď počítá. Když s tím budeš pokračovat, vyhodnotí tě nad rámec statistické chyby a…“

Natovi se zatmělo před očima. Prostě se na toho šmíráka vyřítil s úmyslem vyrvat mu průdušnici a rozmlátit mu lebku na kaši.

Vzápětí ležel na zádech s vyraženým dechem, zatímco ten divný špion mu seděl na hrudníku. „Jenom klid,“ zavrněl.

„Zasranej agent z vnitra,“ vyprskl Nat. „Co tu chceš, hajzle? Mám doživotí. Nevyplatí se mě vychovávat. Tak proč mi vy, zkurvený federální pijavice, prostě nedáte pokoj?“

Šmírák zavrtěl hlavou. „Budu mluvit a ty budeš poslouchat. Pustím tě, když přestaneš dělat blbiny.“

„Vyliž si.“

„Jak chceš,“ ušklíbnul se šmírák. „Vlastně se mi sedí pohodlně. Potřebuješ vědět, že jsem tu kvůli tobě. Tři roky tě hledám po všech vojenských kriminálech, co jich federace má. Major Glen se postaral, aby záznamy o tvém umístění zmizely. Zajímalo by mě, proč tě ten chudák tolik nenávidí.“

Natien to věděl naprosto přesně. Bylo na Karuu. Tamější mocnosti válčily každá s každou. Zdecimované obyvatelstvo vítalo intervenční vojáky květinami. Glen jako velící důstojník dostal vlastní dům. Nahnal tam Natovu jednotku. Měli vymalovat a uklidit. Jakmile Nat uviděl sedm krabic různých barev, ztratil zábrany. Zavřel se ve sklepě a maloval. Krajiny se zříceninami chrámů. Bájná zvířata z otcových knih. Zátiší s ovocem a květinami. Ani si nevšiml, že vojáci včetně Darena už zmizeli v hospodě. A potom přišla ona. A líbilo se jí, co viděla a Natovi se zase líbila ona. Sakra, on přece vůbec netušil, že je to Glenova manželka. Zmizel dřív, než je Glen mohl načapat. Ale ten blbec si stejně dal dvě a dvě dohromady. Od těch dob Natovi sladil život ze všech sil.

Špehovi o tom vyprávět nebude. „No tak mě máš. A co?“ zavrčel. „Já na ty vaše vnitřní politický šarvátky zvysoka seru. Nebudu na nikoho donášet.“

„To po tobě nikdo nechce,“ odpověděl špeh. „S politickým a vojenským establishmentem federace nemám nic společného. Nejsem součástí systému. Mám pro tebe práci. Dostanu tě ven. Vrátím ti budoucnost.“

Nat zavřel oči. Vybavil si, jak vypadá nebe. Nedozírný prostor od obzoru k obzoru. Samotná představa, že by to ještě zažil, vypadala lákavě. Škoda. Jeroným je v lepším případě blázen, v horším případě je špion federální vlády. „I kdyby to šlo,“ řekl váhavě, „co za to budeš chtít?“

 „Potřebuju vědět, kde je Sarkenský kodex. Jistě víš, o čem mluvím.“

Natien zklamaně zavrtěl hlavou. „Ta kniha, pro kterou mě poslal Glen do Feusdonu. Ve skutečnosti tam nikdy nebyla.“

„To vím taky,“ řekl ten cvok. „Císařovna Miraina s kodexem utekla, než jejího manžela popravili. Chci po tobě, aby ses uvolnil a zamyslel se. Kde jinde by ten kodex mohl být, když nebyl ve Feusdonu?“

Tou dobou už měl Natien jasno. Je to rozhodně blázen. Žádný špion. Celá ta situace ho vyváděla z míry. Snad aby mu dal podivín pokoj, řekl: „Vlastně už jsem nad tím přemýšlel. Podle mého ten svazek dávno není v Sarkenské soustavě. Ani na území federace. Tipoval bych to na světy Hrubé brázdy. Je to dostatečně daleko od hranic federace a ještě dost blízko, aby se tam dalo dopravit běžně dostupnými hyperostorovými kanály. Vojáci ve Feusdonu měli to nejlepší možné vybavení. Možná i raketoplán. S jejich podporou, by to císařovna zvládla.“

Jeroným přikývnul. „Kdybych přece jenom nebyl cvok. Kdyby to, co nabízím, bylo reálné. Šel bys?“

Nat se chrchlavě rozesmál. „Jasně že ne! Pomalý umírání ve tmě a  prachu je přece mnohem lepší.“

Jeroným se pružně zvedl z Natova hrudníku. „Beru to jako ano. Fajn. Nechceš si před odchodem ještě něco vzít? Třeba diář. Polštářek. Nebo oblíbený kámen?“

Natien se posadil a rozchechtal se naplno. Smál se jako blázen a bylo to poprvé za tři roky. Vlastně není tak špatné povídat si o nesmyslech. Jeden aspoň na chvilku zapomene.

„Jdeš už?“ Jeronýmova natažená ruka pořád čekala.

Natien se jí chopil. Ucítil prudké trhnutí. Svět kolem se roztříštil do bílých a šedých pruhů. Chtěl řvát, chtěl dýchat, ale zapomněl, jak se to dělá.

Z dálky k němu doléhal hlas rozkolísaný ozvěnou. Šššš, šššš, šššš, jenom, jenom, jenom, klid, klid, klid…

***

Probudil se ve velké podivně tvarované posteli, v pokoji s rudo zlatě pruhovanými stěnami a s komplikovaně zdobeným nábytkem, co vypadal jako dřevěný. Žádný plast.

Vyhrabal se z peřin a vydal se na objevnou výpravu. Zaznamenal, že je čistý. Místo vězeňských hadrů má na sobě bílou a dlouhou noční košili. A pod ní vůbec nic. Ani to hnusné šedé armádní prádlo, které nosil tak dlouho, až si nedokázal představit, že by si na sebe vzal cokoliv jiného.

Jedna ze skříní byla prosklená. Obsahovala barevné figurky neznámých zvířat a nezvykle oblečených lidí. Že by porcelán? Něco takového Natien viděl v jedné z otcových knih. Právě knihy byly v další skříni. Desítky svazků. Na stolku u zdi stála váza s neznámými květinami. A na té váze byla namalovaná nahá ženská s křídly, vznášející se nad vodní hladinou. Mystická postava? No a co? Ve snu je přece možné všechno.

„To je bohyně Fariana,“ ozval se ode dveří Jeroným. V plném světle vypadal mnohem mladší. Byl umytý, ostříhaný a oholený. Jeho vlasy byly krátké a světlé stejně jako jeho pleť. Teprve teď bylo poznat, jak nezvyklou barvu mají jeho oči. Byly modré jako letní nebe. Oblečený do černých kalhot a sytě modré košile s nabíranými a ozdobně prostřiženými rukávy vypadal ušlechtile jako postavy ze starých rodinných obrazů, které Natův otec ukrýval na půdě. „Jsme na Hasadě,“ řekl a povzbudivě se usmál. „Daleko od území federace. Tento dům mám pronajatý od královnina ceremoniáře. Stojí přímo na náměstí. Můžeš mi věřit. Podívej se z okna.“

Natien jen ukázal na skříň s figurkami a přikývnul. Něco takového by na světech federace neprošlo. Kulturní komisaři mystickou symboliku dávno zakázali. Stejně tak brojí proti používání historizujících prvků v umění a architektuře, v oblékání, nebo u vybavení domácností. V novinách se o tom psalo často: Kulturní komise federace doporučuje účelné a hladké tvary. Dokonce i umělecké předměty jako sochy a obrazy mohou být materiálově úsporné a cenově efektivní…

Několik dní jen mluvili, spali a jedli. Právě jídlo, tolik odlišné od neslaných nemastných vojenských nutričních balíčků, pomohlo Natienovi uvěřit, že se mu to nezdá. Maso na všechny způsoby! Úžasně křupavý a voňavý chleba. A co teprve koláče! S ovocem, s krémem, s karamelovou a máslovou drobenkou! Hospodyně Erveda měla radost, když viděla, že mu chutná. Servírovala ty koláče na křehké porcelánové talíře zdobené zlatými ornamenty. Podobný talíř měla Natova matka. Opatrovala ho ve skříni pod vypraným prádlem. Říkala, že je to dědictví po prababičce Tewenii Vertexové, a že je moc vzácný. Prý je to jediný kousek nádobí ze starých svobodných časů. Všechny ostatní ozdobné věci rodině zabavily nebo zničily federální konsolidační gardy. Matka Natovi nikdy nedovolila, aby vzal ten talíř do rukou.      

Není pravda, že bohové tu nikdy nebyli, vyprávěl Jeroným. Je to necelých pět století, co vaše univerzum, kterému říkáte Svět, postihla katastrofa. Všichni vaši bohové, démoni, běsové a draci vymřeli. Kdyby k tomu nedošlo, kavisanští by s federací neměli šanci. Jakmile by se začali rozpínat, bohové jednotlivých světů by jim to zatrhli.   

Na první pohled to znělo šíleně, zato naprosto protikladně od stupidní kavisanské ideologické propagandy. Ne že by Natien té propagandě někdy věřil. I když to do něj hustili dvacet let, pořád si velice dobře pomatoval na otcovy obrazy, i na matčin talíř. Ale i kdyby to, co cizinec říkal, byla pravda, nevysvětlovalo se tím, proč dostal Natiena z vězení.

Nikdy ti nepřišlo divné, že jsi ze všech misí vyšel prakticky nezraněný? zeptal se Jeroným. Nikdy ses nepozastavil nad tím, žes věděl o výbušninách na Levendinu nebo o podzemních nádržích s ewariem na Kwarkenu? Jak jsi zarazil tu epidemii na Dixirianu? A jak jsi věděl, že to s kodexem jde léčka?   

Na takové otázky nedokázal Natien odpovídat. Jenom krčil rameny. Šťastná náhoda? Jeho přímý nadřízený, major Glen, ho za to nesnášel. Tvrdíval, že hlupáci mají štěstí.

Tomu sám nevěříš, smál se Jeroným. Odpověď hledej v krvi. Bohové a další nesmrtelní ve vašem univerzu vymřeli, ale jejich míšenci s lidmi to přežili. Pocházejí většinou z linií vladařských rodin jednotlivých světů. Na Levendinu, Dixiranu, Vertexu, a dokonce i na Sarkenu. Pikantní na tom je, že nejvíc míšenců najdeš v Kavisanském federálním konventu. To oni se postarali, abyste vy ostatní šli ke dnu. Nemají zájem o konkurenci. Jejich propaganda, že mystika je blábol, zastírá pravý opak. Jak si myslíš, že fungují ty jejich hyperprostorové transportéry? Kdyby šlapaly čistě na bázi technologie, kavisané by do dneška nezískali dostatek paliva ani k jednomu jedinému přesunu. A ty jejich antigravitační plošiny? Všiml sis, že při jejich provozu, když se vznášejí nad terénem, zůstává aspoň jedna osoba na palubě? Vždycky jedna konkrétní osoba ty plošiny zvedá a pohání. Ovládá je pomocí své vnitřní energie. Ta energie je produktem mentálních procesů živých bytostí. Smrtelníci jí mají  nejméně. Dokonce méně, než zvířata a rostliny. Zato míšenci smrtelníků a nesmrtelných, to je něco jiného…   

Vypadalo to zajímavě, ale Natien pořád ještě nevěděl, co od něj Jeroným chce.

Chci, abys mi pomohl s výzkumem. Zjišťuju, proč vaši nesmrtelní vymřeli. Jestli to byla živelná katastrofa nebo cílená diverze. Už vím, že se něco stalo s pletení reality, ale detaily mi zatím unikají. Když ten mechanismus pochopím, mohl bych tomu předejít v mém domácím univerzu. Hlavně potřebuju vědět, jestli se tomu dalo zabránit. Součástí mé mise je práce s míšenci. Proto ti ještě dnes odeberu vzorek krve. Testuju vaše schopnosti, nebo to, co z nich zbylo. Zjišťuju, do jaké míry jste vy, míšenci, ještě využitelní pro práci s energií. Vypečené kavisanské konzuly z pochopitelných důvodů nechávám stranou.     

Ne že by se Natovi líbilo dělat pokusného potkana. Ale za vysvobození z kavisanského lágru byl ochotný se podvolit. Trochu ho znervózňovalo, že mu Jeroným pořád ještě neřekl, co je ve skutečnosti zač, ani kdo ho poslal. Taky mu nevysvětlil, jak se přenesli z dolu.  Hyperprostorovým kanálem to najisto nebylo. Krihonitová ruda svým zářením všechny pokusy o vytvoření portálu cloní. Samozřejmě se na to ptal. Jeroným mu na to řekl, že na některé odpovědi je brzy. Že se jich dočká, až přijde čas.

Natien si uvědomoval, že s ním Jeroným manipuluje, ale přesto mu jistým způsobem důvěřoval. Neměl pro to racionální vysvětlení. Možnosti, které mu Jeroným nastínil, jej fascinovaly. Možná, že kdyby se něco z toho naučil, mohl by se postarat o rodiče a sourozence. Pomohl by jim s emigrací z Vertexu, někam daleko za hranice federace. Od chvíle, co jej komando ze sociálky odvleklo, na rodném světě nebyl. Celých dvacet let. Netušil, jak se rodiče, mladší bratr a sestra mají, protože mu nikdy nepovolili je navštívit. Subjekt vyřazený z Plánu populačního rozvoje a z civilního sektoru, stálo v jeho papírech. Kontakty s biologickým rodinným zázemí nejsou žádoucí pro perspektivní začlenění subjektu do intervenčních složek federace.   

***

Dům pronajatý ceremoniářem hasadské královny oplýval dobře vybavenou knihovnou. Na velkém stole uprostřed byla rozložená hvězdná mapa komplexu Hrubé brázdy. Naiten do ní zabodl ukazovák. „Tady. Tipoval bych to Eset.“

„Proč myslíš, že se císařovna uklidila právě tam?“ zabručel Jeroným. „Je to jako hledat jehlu v kupce sena, jak říkáme u nás doma.“

Natien přehlédl hromadu podkladů naházených na kanapi. Byly to hlavně encyklopedie a společenské ročenky o demografii, geografii a historii světů Hrubé brázdy. Něco málo si Natien pamatoval z kavisanské kadetky. Informace ve federálních učebnicích byly vždycky zabalené do krusty ideologických slátanin. Řešilo se tam, jestli jsou popisované jevy v souladu nebo v rozporu s idejemi federace. Jednomu dalo zabrat, aby při čtení připitoměných komentářů oddělil zrno od plev. Knihy z Jeronýmovy knihovny takové nebyly. Obsahovaly fakta. Nadien se v nich hrabal celou noc a pořád mu to nestačilo.

„V komplexu Hrubé brázdy,“ řekl Jeronýmovi, „máme dvanáct obydlených soustav. Celkem to zahrnuje asi třicet světů a nějaké drobné. Na pěti soustavách žijí lidé v obdobných civilizačních poměrech jako na Sarkenu. Ale jenom na Esetu jsou u moci stoupenci boha Času Jasiana. A právě Jasian byl podle společenské příručky Fantimy z Tusenu dvojčetem sarkenského boha Času Chadena.“

„To by si mohla císařovna stejně dobře zvolit i Vandaulon,“ zašklebil se Jeroným. „Protože na něm se usídlila Jasianova dcera, bohyně Veda. Provdala se za tamějšího boha Války. Škoda, že jsou všichni dávno po smrti. Ale dobře. Pokud se chceš podívat právě na Eset, máš to mít.“

Natien ukázal na hromadu knih na kanapi. „Trochu mi dělá starosti, že pořád nevím, jak ta císařovna vypadá. Císařovu fotku jsem viděl v intervenčním zpravodaji. Byla pořízená v den jeho popravy. V té době to byl křehký starý pán.“

Jeroným si povzdychl. „Sarkenský císař byl už od začátku intervenční anabáze zdravě paranoidní. Oženil se až ve zralém věku a císařovnu držel v závětří. Já na Sarkenu nikdy nebyl, tak ani nevím, jestli je císařovna malá nebo velká, tlustá nebo tenká. Víme, že se jmenuje Miraina Analia Ob-Tey. Ale pod tím jménem ji určitě nenajdeme.“ Jeroným nakrčil čelo. „Někde jsem zaslechl, že císař Heran říkal své ženě takovým podivným roztomilým jménem. Byla to zdrobnělina. Popisovala někoho, kdo na všechno moc spěchá. Á, už to mám. Říkal jí Kalupinka.“

Natien si představil malou buclatou osůbku, s vlasy v šedivém drdůlku, která sedí na polštáři a plete svetr šíleně rychlým tempem, a vyprskl smíchem.

„Jsem rád, že to bereš s humorem,“ řekl zamyšleně Jeroným. „Přinesu ti další knihy. Snaž se toho pochytit co nejvíc, já se zatím postarám o tvou novou identitu. Nezapomeň, že federace má špiony všude. Jsou rozpínaví až hrůza. Pozítří ti otevřu portál.“

„Ty se mnou nepůjdeš?“ podivil se Nat. Zdálo se mu divné, že na Eset ho chce Jeroným pustit samotného, zatímco tady mu nedovolil vyjít z domu. Moc rád by Jeronýmovi viděl do hlavy. Pochybnosti se v něm střídaly s návaly opatrné naděje. Skutečně je Jeroným emisarem z cizího univerza? Opravdu nemá v úmyslu nikoho poškodit?  

Cizinec se na Nata podíval tak potměšile, jakoby naprosto přesně věděl, nač myslí. „Mám práci v laboratoři. Ztratil jsem tři roky času, když jsem tě hledal. Musím se podívat na hromady vzorků, co mi sem kolegové natahali.“

„Je vás tu víc?“ zpozorněl Nat.

„Jenom pět,“ řekl nevzrušeně Jeroným. „Vídáme se tady na Hasadě, jednou za sto dní, jinak jsme každý někde jinde. Toto je něco jako náš hlavní stan.“

Nat už se ničemu nedivil. Jeroným ho vyváděl z konceptu každou chvíli. Teprve dnes ráno při snídani se svěřil, že je profesí lékař. „Přesněji imunolog. Už roky tu práci nedělám,“ poznamenal. „Vlastně od té doby, co jsem ovdověl. Ale pořád se mi hodí ty metody.“

Laboratoř se skrývala v podzemních prostorách domu. Uspořádáním připomínala vojenské výzkumné zařízení, které Natien viděl na Kavisanu tři. Nábytek a přístroje vypadaly opotřebovaně. Skoro, jako kdyby se tam Jeroným pohyboval celá desetiletí.

***

Díval se na sebe do zrcadla a nepoznával se. Viděl chlápka v černých kalhotách a zářivě bílé tunice. Tmavě hnědé vlasy s načervenalým nádechem mu padaly kolem obličeje skoro k ramenům. Na bradě mu rašilo lehké strniště, o kterém Jeroným prohlásil, že se právě nosí. Nakrátko ostříhaný a hladce oholený voják federace, navlečený v přepisové blátivě šedé uniformě, byl nenávratně pryč.

„Jmenuješ se Natan Zádumčivý a pocházíš ze soustavy Dračí oko. Tvůj svět se jmenuje Antados a vládne mu král Antados Moudrý.“

„Zádumčivý. Divné příjmení,“ zabručel Nat. „Stejně jako Podivný.“

„Taková příjmení jsou v antadosských končinách běžná,“ řekl kousavě Jeroným. „A přiznávám, že moje zdejší falešné příjmení je významovým ekvivalentem mého skutečného jména. Jedni tomu říkají náhoda, druzí konvergence. Tady,“ Jeroným strčil Natovi pod nos ošoupaný společenský časopis, „najdeš článek o Kasiu Zádumčivém, co v Antadosu vybudoval Sluneční citadelu. Jeho dcera se provdala za prapředka současného krále. Většina Zádumčivých se proslavila dávno před odchodem bohů. Ti dnešní jsou nudní patroni, ale zato se rozmnožili. Jsou to úředníci, obchodníci s nemovitostmi, pěstitelé zeleniny a tak.“

„Čím se zabývám já?“ zeptal se ponuře Nat. „Kromě střílení a řvaní nic neumím.“

Emisar přemýšlivě našpulil rty. „No, mohl by ses prezentovat jako hejsek z bohaté rodiny na studijní cestě. Ale budeš důvěryhodnější, když si nějakou práci vybereš. Čím jsi chtěl být, než tě schlamstla armáda?“

Natien dlouho mlčel. Byl to jenom sen. Nikdy by se nesplnil, ani kdyby mu dovolili na Vertexu zůstat.

„No tak,“ dotíral Jeroným.

„Malířem,“ vyštěkl Natien. „Kdysi jsem rád maloval. Otec zachránil pár obrazů z rodinné galerie. Dokonce jsme doma měli knihu o výtvarném umění. Četl jsem ji pořád dokola. Je to dávno, ale pořád ji znám zpaměti.“

„No výborně,“ rozzářil se Jeroným. „Bude z tebe znalec výtvarného umění. Zaměř se hlavně na to moderní, protože tomu nikdo nerozumí. Nebude hrozit, že uděláš chybu. Nakupuješ a oceňuješ ty krámy pro Královské antadosské muzeum. Takových nákupčích muzeum zaměstnává mraky. Ovšem ty jsi něco extra, protože pocházíš ze starého rodu Zádumčivých. Na Esetu tak nikomu nebude divné, když se budeš ochomýtat kolem aristokracie. Seznam se s těmi správnými lidmi. Využij svůj exteriér. Zapomeň na všechny ty nesmysly o tvé nicotnosti, o poslušnosti a skromnosti, co ti vtloukali do hlavy kavisanští. Chovej se sebevědomě, ale zásadně na sebe neupozorňuj. Když budeš dostatečně tajemný, přijdou sami. Ten náramek nedávej z ruky. Jinak bys mě nemohl přivolat, a já bych nevěděl, kde a kdy tě vyzvednout. Ta věc reaguje i na vibrace. Pošle mi signál, kdybys dostal polenem do hlavy a ležel ve škarpě. Nikomu nesmíš říct, kdo skutečně jsi, ale sám na to nepřestávej myslet. Pamatuj, že jako Vertex z Vertexu nejsi o nic horší než oni. A co se týká způsobu pátrání, hlavně poslouchej, o čem plácají jiní. Nikdy se na sarkenskou císařovnu nevyptávej přímo, nebo ji vyplašíš…“

Nat obrátil oči v sloup, aby tím Jeronýmovi naznačil, že je sice jenom tupý voják, ale úplného pitomce z něj dělat nemusí. Naposledy si zkontroloval civilní, příjemně lehký, komunikační náramek na svém zápěstí.

***

Sídelní město Eset se rozkládalo v deltě řeky Jiskrny. Jeronýmův portál Nata vyplivnul mezi nevzhlednými cihlovými budovami přístavních skladů, v Zálivu požehnaných. Bylo teplé pozdní odpoledne, ve vzduchu bylo cítit říční bahno.

Prošel kolem námořnických hospod a zamířil do centra. Hledal decentní podnik, ve kterém se scházejí příslušníci aristokracie. Na náměstí jeden takový našel. Připomínal klubovnu pro důstojnické paničky z Kavisanu, jenom vybavení bylo honosnější. Nat se usadil k malému stolku blízko dveří a objednal si kibisové maté, které v jednom magazínu z Jeronýmovy sbírky nazvali „mlékem esetských intelektuálů“.   Z vnitřní kapsy černého saka vytáhl napůl složený luxusně vypracovaný katalog z Dražby užitého moderního umění na Valvadosu. Rozložil ho na stole, a předstíral, že si ty dlouhé sloupce katalogových čísel s popisky, vytištěné na tvrdém lesklém a navoněném papíře, pročítá. Byl nervózní. Nechtěl, aby na něm bylo poznat, že s vysedáváním po restauracích nemá zkušenosti, a s tlacháním o pitomostech už vůbec ne. Během zatracené vojenské kariéry chodíval jenom do bordelů, a tam se na nějaké sociální dovednosti nikdy nehrálo.

Pročítal ty sloupce a cítil, jak se na něj upírají zvědavé pohledy.

Pak mu někdo zaklepal na rameno. Není to katalog z Valvadosu, mládenče? Byl jste tam?

Naneštěstí jsem to nestihl, odpověděl. Dával si záležet, aby reagoval tím správným roztržitým tónem ambiciózního, sebevědomého a přiměřeně nafoukaného mladého muže z lepších vrstev. Moc mě to mrzí. Víte, klient mě pověřil koupí intimního umyvadla Japeny Hašteřivé. Nabízeli ho pod číslem… Slyšel jsem, že ho koupil někdo z Esetu. Nevíte, náhodou, kdo to byl? Můj klient chce nabídnout mnohem víc… Promiňte, ještě jsem se nepředstavil…

Lov na kodex sarkenské císařovny právě začal.

***

Ubytoval se v penzionu na náměstí, ale chodil se tam jen vyspat. Trvalo sedm dní vymýšlení, improvizací a špiclování, než se doslechl první zmínku o Kalupince, která by měla být přítomna na společenském dýchánku u stařičké a silně krátkozraké baronky Alispety Mníškové, manželky ministra obchodu.

V přijímacím salonu se mezi nastrojenými panáky cítil jako nahý v trní, ale snaživě napodoboval ostatní. Nejvíc ho štvaly zvědavé pohledy pěkných mladých dívek. Jejich chichotání ho rozčilovalo. Rádoby svůdné nakrucování, špitání a významné pohledy ho rozptylovaly a otravovaly. Připomínaly mu křehké květiny lákající opylující hmyz, výměnou za péči a ochranu. Natien nic takového nabídnout nemohl a vlastně ani nechtěl. Znal jenom holky z kavisanských nevěstinců. Žádné náznaky ani přísliby. Já dám tobě, ty dáš mě. Transakce bez zbytečných kudrlinek, to je to, co může dostat.

Přestože se dávno zatvrdil vůči falešným nadějím, nemohl se uprostřed těch vůní, barev a lákavých tvarů ubránit lechtivým myšlenkám. Byl napružený, ale navenek mluvil tiše a pohyboval se pomalu. Se sklenicí slabého šumivého vína se zdravil s pány a proplétal mezi skupinkami obstarožních dam. Přemýšlel, která z nich by mohla být sarkenskou císařovnou Kalupinkou, natahoval uši, jestli nezaslechne něco důležitého.

Roztáhl rty do úsměvu, když si ho všimla ctihodná madam Hedviga Pumprlová, se kterou se poznal v té načinčané restauraci. Poněkud odkvétající ale stále hezká sestřenice královnina vrchního lovčího byla obklopená dalším barevným hloučkem „Á, tady ho máme,“ zatrylkovala. „Dámy, představím vás.“

Natien měl v zásobě několik komentářů na téma moderní umění a zatím mu to procházelo. Odpovídal na otázky, nezřízeně si vymýšlel a sledoval reakce. Nejvíce ho zaujala drobná osůbka, která do jeho cílové skupiny vůbec nepatřila. Mladá dáma, skoro ještě děvče. Byla oblečená v cudně střižených a nudných šedivých šatech. Vlasy měla utažené v pevném drdolu. Její bledá tvář nenesla ani stopu po líčidle, takže v porovnání s ostatními dámami vypadala skoro nezdravě. Tvářila se znuděně až otráveně. Mohla by to být placená společnice některé z dam, až na to, že její krk obtáčely tři řady vzácných černých perel. Co tady vůbec dělá? Proč se nebaví s děvčaty svého věku?  

Ze spárů přítelkyň ctihodné Hedvigy ho vysvobodila hostitelčina výzva k přesunu do hudebního salonku. Využil krátkodobé tlačenice u schodiště a vklouznul do zimní zahrady. Věděl, že by se měl držet u matron, ale najednou měl té šaškárny plné zuby. O co se vůbec snaží? Jak mohl být Jeroným tak bláhový a poslat jeho, burana ze zákopu, pátrat po nějaké sarkenské exulantce? Ale dobrá. Určitě není jediný, kdo nemá rád operní árie. Jenom se trochu vzpamatuje, a potom bude v tom špiclování pokračovat.

Zimní zahrada osvětlená plazmovými lampičkami představovala azyl pro intrikány a tajné milence. Na jeden párek narazil hned v první zelené uličce. Otočil se na patě s úmyslem vycouvat, když do někoho narazil.

„Dávejte pozor, nemehlo!“

Stála před ním ta bledule v šedých šatech. Byla o dobrou hlavu menší než on. Čišela z ní taková arogance, až ho brnělo za krkem.

„Velice se omlouvám, madam,“ zablekotal.

Její pěkná ústa se pohrdavě zkřivila. Založila si paže na prsou. „Tak vy jste ten znalec moderního umění z Antadosu.“ 

„Natan Zádumčivý, k vašim službám,“ představil se. „Máte zájem o moderní umění?“

„V žádném případě,“ odsekla. „Precizně řemeslně zpracované umění má nadčasovou hodnotu a lidé to zase brzy pochopí. Veškeré moderní umělecké předměty jsou laciné narychlo uplácané krámy. Jako ten strašný obraz, co visí v knihovně nad krbem. Jistě vám ho prateta Alis ukázala. Cákance oranžové a černé barvy. Výtvor nazvaný „Rozverná svačina na úpatí hory Uff.“

„Řekl bych, že nejvíc práce dalo vymyslet ten název,“ pronesl váhavě Natien.

Zírala na něj s takovým ponurým zaujetím, jako kdyby mu brala míru na rakev. „Myslela jsem, že budete toho patlala hájit. Jeho výtvory se draží za miliony.“

Nat si povzdechl. „Asi bych měl, že?“

Pohrdavě nakrčila nos. „Na vině je slaboduchá propaganda, která sem proniká z Kavisanské federace. Všichni idioti, kteří s těmi krámy obchodují, by zasloužili zavřít.“

„Nebo rovnou zastřelit,“ doplnil melodramaticky Natien. „Za úsvitu. Při víření bubnů.“  

A potom se usmála. Nejdřív jenom trošku, ale vzápětí naplno. Natovi se zatočila hlava. Tahle ženská byla úplně jiná, než křehule v sále. Tím, jak akurátně mluvila a jednala, připomínala spíš holky z kavisanských nevěstinců. Až na to, že v sobě nesla vznešenost a noblesu. Bylo na ní znát, s jakou disciplínou krotí svou pýchu. Byla nádherná a vzácná.  

„Nechcete se projít do zahrady?“ vybafnul. Dal by cokoliv, aby s ní mohl zůstat aspoň ještě chvilku. Vrtalo mu hlavou, jestli jsou její ústa tak měkká, jak si představoval. Samozřejmě věděl, že ona je absolutně mimo jeho ligu. Stejně ho pošle do háje. Ale kdyby jeho pozvání přece přijala, možná, že od ní něco zjistí. Vypadala nevinně, a přesto se chovala autoritativně. Možná se s císařovnou zná…

Místo aby ho poslala do háje, zavedla ho do ořešákové aleje.

***

Stromy rostly až na samém konci parku, podél zdi. Mohutné kmeny nesly větve, které se nad hlavami spojovaly do klenby. Listí ševelilo ve větru. „Tady ty stromy jsou pět set let staré. Esetští je zasadili předtím, než zmizeli bohové,“ vyprávěla.

Řekla, že se jmenuje Nalia. Natovi bylo jasné, že její jméno bude ve skutečnosti daleko delší. Měl by ho z ní dostat celé. A měl by zjistit, co je zač. Ale pokaždé, když otevřel ústa, aby se zeptal, udělala něco, čím ho připravila o řeč.

Sledoval, jak se pohybuje mezi stromy, a jak pokládá dlaně na hrubou rozpraskanou kůru. Její tvář v měsíčním světle bledě zářila. Z jejích úst plynula v hladkém sledu slova, ale on nestíhal vnímat jejich význam, protože se musel soustředit jen na ni. Mluvila o moderním výtvarném umění a dělala si legraci z novodobých znalců. Chtěla znát Natův názor na nové směry estetického efektivismu, pronikající na nezávislé světy z lůna Kavisanské federace. V této oblasti se Natien kupodinu vyznal. Ideoví propagátoři chodili do kasáren pravidelně a vojáci museli ty bludy poslouchat povinně.

„O zbytečnosti a hlouposti estetického efektivitu bych mohl mluvit hodiny,“ ušklíbnul se a uvedl pár do očí bijících příkladů.   

„Mluvíte o tom, jako kdybyste na Kavisanu znal každý patník,“ poznamenala.

„Ale ne,“ dušoval se. „Jenom obyčejný studijní pobyt na Lidové univerzitě. Ale přiznávám, že jsem byl z toho přepjatého optimismu vyděšený. Jednomu to zaleze pod nehty jako třísky z rakve. Konzulové z Konventu a členové a členky federálních komisí mají plné huby kolektivních hodnot, ale sami podle nich nežijí. Ovládají hordy úředníků, vynucují na obyvatelstvu dodržování jediných správných norem. V hospodářské politice, filozofii, v architektuře, v umění. Propagují estetický efektivismus, ale v soukromých rezidencích oprašují sochy a obrazy starých bohů, nakradené z pokořených světů. Mají plné huby solidarity, ale ze života svých voličů se vyčleňují úplně stejně, jako to dělali králové starých říší.“

„Takže byste se na území federace dobrovolně neusadil?“

„Rozhodně bych se tam neoženil,“ odsekl. „A už vůbec bych na ten svět nepřivedl děti. Nedokázal bych se dívat, jak je selektují, a jak rozhodují o jejich životě v zájmu kolektivního blaha.“ V té chvíli se zarazil. Konečně si uvědomil, že Nalia z něho tahá informace ve velkém. A že je daleko šikovnější, než on sám.  

„Sálá z vás tolik hořkosti,“ zaševelila.

V té chvíli to Natienovi do sebe zaklaplo. O pěstitelích, kteří vysadili alej, mluvila jako o Esestských. Kdyby tu byla doma, nenazývala by zakladatele aleje více konkrétně? Znamená to, že sama pochází z ciziny? A ty její nudné šaty. Copak není šedivá smuteční barvou na Sarkenu? Hledal dámu v letech, zatímco tahle je mladá. Mohla by to být císařovnina důvěrnice. Až na to, že všechny Natovy instinkty řičely, že pravá císařovna stojí přímo před ním. Skoro to vypadalo, že se neskrývá ani nemaskuje, ale naopak chce být nalezena. 

„Jste císařovna Miraina Analia Ob-Tey?“

„A vy budete ten agent, kterého mi posílá doktor Jeroným Podivný,“ řekla nadurděně. „Máte tři roky zpoždění.“

„Toho pána neznám,“ zavrčel. „To je další znalec?“ Krev mu divoce zavířila v žilách. Moc dobře si vzpomínal, jak mu emisar tvrdil, že on sarkenskou císařovnu v životě neviděl. Proč ho nechal vybírat místo císařovnina pobytu z nabídky třicíti světů, když naprosto jistě věděl, že bude na Esetu? Proč ho nechal bloudit v hlavním městě, když sakra věděl, že císařovna bude u své pratetičky?

Čekal na vysvětlení, ale zatvářila se podrážděně. „No to je dobré,“ prskla. „Tak vy ho neznáte? Já toho chlapa taky neznám. Vím o něm od manžela. Haram mě zapřísahal, abych s ním odešla, kdyby nás kavisanští dostali. Těsně před jeho popravou pro mě přišli dva podivní chlápci. Objevili se v zamčené cele, právě když jsem si listovala v kodexu. Vypadalo to, jako kdyby prošli zdí. Jeden měl špičaté uši a ten druhý měl oči jako kočka. Řekli, že je posílá Jeroným. Osvobodili šest vojáků z mé ochranky a přenesli nás sem, k pratetě Alispetě. Řekli, abychom nic nepodnikali, že pro nás Jeroným někoho pošle. Soudím, že ten někdo musíte být vy.“

„Kde berete tu jistotu, že jsem to právě já?“ rozčílil se. „Uvědomujete si, že bych mohl být špionem federace? Nebo rovnou najatý zabiják?“   

Mladinká císařovna ho obdařila vražedným úsměvem: „Prostě instinkt.“ Vsunula dva prsty mezi svoje pěkné rty a hvízdla.

Z korun stromů se snesly černé stíny. Než stačil Natien cokoliv udělat, sarkenští ho strhli k zemi. „Měli jsme tě na mušce celou dobu, chcípáku,“ zasyčel jeden z nich.

***

Bylo jich šest. Měli paprskomety a paralyzéry, a on jenom pěsti. Kromě nadávek mu neřekli vůbec nic. Zavřeli ho do kumbálu bez oken, ve kterém bylo cítit plesnivé ovoce. Dveře měly zvenčí závoru, a byly z tvrdého dřeva vyztužené ocelí. Těsně pod stropem ústila do kobky větrací úzká šachta. Komunikační náramek mu sebrali ještě v aleji. Jeho tušení, že ho Jeroným oblafnul, se potvrdilo. Připadal si jako idiot.

Podle sílící žízně odhadoval, že tam trčí víc než den a noc. Konečně uslyšel kroky. Závora zarachotila a dveře se otevřely.

Do kumbálu vkráčel Jeroným. „Kořist chytila lovce,“ řekl pobaveně. „Odlož ty krvežíznivé nápady, hochu. Brzy ti všechno vysvětlím. Ale nejdřív se dáš do pořádku.

***

Vrátili se do Alispetina paláce. Schodištěm pro služebnictvo vystoupali do třetího patra. Dva hrozivě zamračení sarkenští vojáci je vpustili dál. Prošli salonem, kde se na kanapi a na křeslech rozvalovali další čtyři. Jeroným zavedl Nata do koupelny, a řekl mu, aby si pospíšil. Když umytý a převlečený vyšel ven, jeden ze sarkenců ho odvedl do jídelny.  

Emisar už seděl za prostřeným stolem. Ukázal na místo naproti. „Byl jsi v tom skladu skoro dva dny. Sedni si a jez.“

Natien měl takový vztek, že skoro necítil hlad. Neochotně si něco naložil na talíř a bez chuti začal žvýkat. „Náramek reagoval na vibrace?“  

„Správně,“ přikývnul Jeroným. Potom začal vysvětlovat: „Chtěl jsem, abys našel císařovnu a kodex. Ještě v tom dole jsem tě vyzval, aby ses zamyslel a abys mi řekl, kam asi mohla císařovna utéct. Vzpomínáš? A tys mi odpověděl, že to tipuješ na světy Hrubé brázdy. A když jsme byli na Hasadě, upřesnil jsi to místo na Eset.“

„Proč ses mě ptal, když jsi to věděl? Proč jsi mi lhal, že jsi ji nikdy neviděl?“

„Měl jsem k tomu své důvody. A úplně jsem nelhal,“ odsekl Jeroným. „Před šesti lety jsem poznal jejího manžela. Haran mě vyhledal na Hasadě. Obával se, že federace Sarken schlamstne. Chtěl, abych mu sehnal zbraně z mého univerza. Ale naše zbraně by ve světě bez bohů a bez magie nefungovaly. Poradil jsem mu, aby emigroval. Prohlásil, že národ neopustí, i kdyby ho to mělo stát život. Řekl jsem mu, že ho intervenční síly poníží a popraví. Využijí jeho pád ke svému triumfu. Seberou národu veškerou naději. To se taky stalo. Těsně předtím, než se na Sarkenu vylodila intervenční vojska, mě císař znovu kontaktoval a prosil mě, abych se postaral o jeho ženu. Měl jsem zrovna napilno v Laridánské soustavě, ale poslal jsem na Sarken dva kolegy. Podařilo se jim císařovnu unést den před Haramovou popravou. A vzali sebou i kodex a šest chlapů z ochranky.“

„A já jsem tu proč?“

„Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že bohové vymřeli, ale míšenci zůstali? A že jsi jeden z nich?“

„No a?“ 

„Jsi míšenec speciálního druhu, hochu. A já jsem si to potřeboval ověřit.“ Emisar se shovívavě usmál. „Řekni mi, co tě napadá, když myslíš na budoucnost Kavisanské federace?“

„To je jasné,“ zabručel Natien. „Celý ten složitý systém se zhroutí sám do sebe. Ne proto, že by konzulové a komisaři nedrželi ty přidružené světy pevně v rukách, ale proto, že oni sami zdegenerují kvůli vlastní výlučnosti. Potrvá to ještě pár desetiletí. Ale už teď jsou ti u kormidla přesycení, rozmazlení a přecitlivělí. A až se to celé zbortí, převezme to někdo další, hladovější.“

Jeroným pokýval hlavou.

„Ale možná se pletu,“ znejistěl Natien. Jeronýmovy otázky ho rozčilovaly, ale už začínal tušit, kam to směřuje. Cítil to rozuzlení jako chvění pavoučího vlákna ve větru. Neviditelné, sotva postřehnutelné.  

„Nepleteš. Když jsi našel ty nádrže s ewariem, odůvodnil sis to logickými a racionálními předpoklady, že?“

Natien pokrčil rameny. „No bylo to takové divně nezastavěné místo uprostřed průmyslové zóny. Prostě mě to napadlo. Řekl jsem o tom Darenovi a on na to, že bychom to asi měli nahlásit na velitelství…“

„Přesně,“ ušklíbnul se Jeroným. „Daren byl tvůj pozorovatel. Rekrutoval se to té role nevědomky, ale fungoval dokonale.“

„Nerozumím,“ vyštěkl Nat.

„Ty jsi totiž prorok. Umíš vycítit pleteň reality. Dokážeš odhadovat kontinuitu příčin a následků, a větvení budoucích událostí. Něco plácneš, aniž tušíš, že míříš do černého. Víš, pro proroka je bezpečnější, když o sobě neví, že je prorok. Jinak ty nápady neustále přemílá. Topí se v pochybnostech a dřív nebo později se z toho zblázní. Znám takové případy z vlastní domoviny. Bývá to žalostný pohled.“  

„To se mi vůbec nelíbí,“ zasyčel Natien.

„Žádný strach,“ houkl Jeroným. „Kdybych si nebyl jistý, že to uneseš, tak bych tě nevybral. Navíc už pro tebe mám nového pozorovatele.“

„Takže to s hledáním císařovny a kodexu byla zkouška,“ dovtípil se Nat. „Dokonce i ta šaškárna se závalem. Chtěl jsi vědět, jestli tě tam nechám ležet, nebo…“

„Jsem rád, že jsi ty kameny odházel.“

„Nechci být prorokem,“ zahučel Natien. „Ale jestli mě naučíš otevírat portály bez přístrojů, navleču se do otrhaného prostěradla a nechám si narůst dlouhý vous.“

„Tak to nefunguje,“ rozchechtal se Jeroným. „Postačí, když budeš žít jako normální chlap. Třeba na Hasadě, kde mi pomůžeš s výzkumem. Občas něco plácneš a tvůj pozorovatel to vyhodnotí a upozorní nás ostatní. Proč se vlastně chceš naučit otevírat portály? Doufám, že nečekáš, že budeme proti federaci bojovat. Nebylo by to efektivní, když víme, že se zhroutí sama. Pro to tady ani nejsme.“

„Dělám si starosti o rodiče a o sourozence na Vertexu,“ přiznal Nat. „Kdybych je dostal za hranice federace, cítil bych se mnohem líp.“

Jeroným vstal od stolu a popošel k oknu. „Je mi to líto. Ale tví rodiče a sourozenci jsou už dvanáct let po smrti. Zemřeli při nepovoleném překročení hranic. Letěli v ukradeném raketoplánu. Pohraniční hlídka na ně vystřelila torpédo. Zjistil jsem to, když jsem tě hledal. Bylo to v tvých papírech. S dodatkem, že není žádoucí, abys to věděl. Tvůj otec byl statečný chlap.“

Dávno přestal jíst. Odsunul talíř stranou, až to zařinčelo. Celou dobu doufal, že se k nim vrátí a že jim pomůže.

Jeroným se přesunul za jeho záda. Pevně ho uchopil za ramena a zabručel: „Na mě se nezlob, hochu. Já s tím nemám nic společného. A že jsem ti to neřekl dřív? Na špatné zprávy je vždycky času dost. Teď se půjdeš pozdravit s novým pozorovatelem.“ 

Natien se cítil jako vyždímaný hadr. O žádné seznamování nestál. Přesto Jeronýma následoval.

***

V salonu seděla císařovna. Na klíně držela tlustou knihu. Její vojáci na Natiena nenávistně zírali. To se dalo čekat. Než ho zavřeli, bojoval proti nim.

„Vaše Císařská Milosti, pánové,“ řekl Jeroným, „představuji vám Natiena Ewebiena Anaura Vertexe z Vertexu.“

„Zdravím,“ houkl Nat. Bylo mu fuk, jak neurvale se chová. „Kde je ten pozorovatel?“      

„Tady,“ odsekla císařovna.

Vojáci nesouhlasně zamručeli.

Císařovna na ně nedbala. Dál upřeně hleděla na Natiena. „Nemůžeš se divit,“ řekla mu, „že se to gardistům nelíbí. Jsou trénovaní ochraňovat můj život a mou ctnost. Ale manžel je už tři roky po smrti. Doba se změnila.“ 

***

Poslala brblající gardisty pryč, a s nimi se vytratil i Jeroným.

Natien tam stál a hlavu měl jako v úlu. „Ty jsi ten pozorovatel?“

„Pozorovatelka,“ odsekla.

Vstala a sepnula ruce. Tvářila se napjatě a přísně. „Odcestujeme na Hasadu k Jeronýmovi. Využijeme tvůj dar. Budeme hledat a zachraňovat míšence, než je kavisanští vybijí.“ Ukázala na knihu. „Jejich jména jsou v příloze Sarkenského kodexu. V rodokmenech vladařských rodin starého světa.“

„Dobře,“ souhlasil Natien. Myslel to naprosto upřímně, protože se mu to líbilo. Protože to mělo smysl. Protože ona se mu líbila.   

„Budeme spolupracovat,“ řekla o něco důrazněji. „Ty a já. Měli bychom se lépe poznat.“

„Dobře, madam,“ potvrdil.

Miraina Analia možná čekala nějaké námitky. Překvapeně zamžikala, když žádné neuplatnil. Její napjaté rysy povolily. Dokonce se zdálo, že je v rozpacích.

Opatrně se usmála a popošla blíž. „Oba jsme hodně ztratili.“

Se zatajeným dechem přikývl. Ani se nepohnul, aby ji nevyplašil.

Udělala další krok a dodala: „Ale přežili jsme.“

Když byla na dosah, položila ruce na jeho hrudník, a řekla: „A ty se mi zdáš dostatečně silný, abys mi stačil.“

Další pobídku nepotřeboval.

Chytil ji kolem pasu a přitáhnul si ji k sobě těsněji. „Vynasnažím se,“ zašeptal.