OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 45

Na věčnost

  

Přeťal jsi poslední uzel,

jenž držel kotvu mé lodi.

A rozum, který se vzpouzel,

pak vpustil žár slunce do tmy.
 

V medových očích se skrývalo tajemství,

poklidné moře rozbouřil strach.

To těžká vůně deště přivála šílenství,

smyla nám z rukou hvězdný prach.
 

Ten den jsem vyšla ze snu a svět se nezměnil,

jen ty už jsi v něm nebyl.

Z moře zbyl potůček, jenž sotva pramenil

a světlo zas ve tmu změnil.
 

A z odrazu lamp na černém asfaltu,

po bouři v kalužích rybky se rojily.

Nebe se halilo do barvy kobaltu,

když naše životy se na věčnost spojily.