OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 46

Jdouc za svými sny tahá po zemi okovy

  

Mezi větvemi a listovím houpá se,

točí se kol vlastní osy,

uvázán jen na provázku,

na posledním uzlu

uvěznil jej jednou kdosi –

snad záměrem, snad z legrace.

  

Natahuje se k jasné obloze

v touze uletět stínům,

a i když visí jen na vlásku,

na posledním uzlu,

navzdory svým limitům

na zázraky věřit nepřestane.

  

---

  

Kde bral naději, ptáte se,

vždyť to byl malý balónek

vězněný na lavičce –

visel na poledním uzlu

a plný hezkých vzpomínek

vznášel se ke světlu…