OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 47

Nadechni se

  

Bouře. Blesky. Pláž. Těžké kapky padaly z nebe jako obrovské balvany drtící její jemnou kůži. Její slzy se mísily s těmi z tmavých mraků, až nakonec nepoznala, které jsou její. V dálce uviděla svého bývalého muže, toho muže, kterého tak milovala. Natáhla k němu ruce, ale jako by proudy vody valící se odnikud shora se jí v tom snažily zabránit. Chtěla na něj zakřičet, ale dusila se. Nejen vodou, ale hlavně představou, že někdo tak blízký od ní dobrovolně odešel. Její duše se zamotávala tím víc, čím víc na něj myslela. Čím víc si přála, aby na ni počkal. A zůstal. Každá myšlenka znamenala další uzel v její duši, aniž by si to uvědomovala. Její provázek života se začínal zkracovat.

Nedokázala udělat ani krok. Jen tam tak v dešti stála a brečela. Když mračna nad její hlavou přestala taky tak usilovně plakat, rozhodla se odejít na druhou stranu. Stále se ohlížela směrem, kde její milovaný stál naposledy. Kde se upřeně snažila zachránit alespoň zbytky vztahu s ním. Nebyl tam. Tupě ji píchlo u srdce. Jak se blížila k útesu, začínala ji zahalovat tma, až nakonec skoro nic neviděla. Sedla si na útes a jako otupělá hleděla do dálky. Nech ho jít, proboha prosím, prokaž mu tu lásku a nech ho jít. Otočila se, když tohle uslyšela. Nikdo za ní ale nebyl. Schoulila se do klubíčka a zavřela své unavené oči. Když přemýšlela o dnešním dni, najednou jí připadalo, že něčí ruce berou její tělo a nesou ho z útesu pryč. Cítila se tak vyčerpaně a zároveň v bezpečí, že upadla do nekontrolovatelného spánku.

Probudila se. Cítila své ztuhlé ruce a nohy potvrzující, že to, co si vybavuje ve vzpomínkách, nebyl sen.  Když se zhluboka nadechla, nemohla uvěřit, jak hladce to zvládla. Žádná bolest ani smutek, jen klid a mír. Otevřela oči jako do nového světa. Najednou se dívala na blankytně modrou oblohu, vítr čechral její prameny vlasů a přinášel všeobjímající vůni moře. Pochopila, že leží na útesu, na tom útesu, kde ještě před pár hodinami bojovala v slzách se vzpomínkami na svého bývalého muže. Ten rozdíl, ta obrovská úleva, kterou cítím, překvapeně vydechla. Pomalu se posadila a podívala se směrem na pláž.

A ten muž tam stál. Čekal.

Na ni.

Ale proč?

Protože mu odpustila. Poslední uzel v její duši byl rozvázán.