OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 47

Půlhodina

  

Ani nevím, jak dlouho si nařizuju budík o půl hodiny dřív, než skutečně musím vstávat. Kdyby se mě někdo zeptal, nejspíš bych řekla, že zkrátka odjakživa, jako kdybych se s tímhle zvykem už narodila.  Je to pro mě taková samozřejmost, po letech už skoro stejná, jako že když se na sebe podívám do zrcadla, uvidím ve své tváři světle modré oči, které se na mě dívají už od dětství.

Půlhodina po odložení budíku probíhá za mými zavřenými víčky v mírně napjatém očekávání dalšího zazvonění, ale přesto je slastná, možná právě proto. Je to mezidobí mezi bděním a spánkem, tenká hranice, na které se půlí noc a den, předěl tak krátký, že se do něho vejde nedosněný sen nebo tucet myšlenek.

Moje nynější rána mě houpe a ukolébává sada vzpomínek. Nejsou nijak dávné, ale zároveň se zdají staré už celé roky, jako kdyby ty dva měsíce, které mezi přítomným okamžikem a jimi stojí, už vytvořily v proudu času neprostupnou zeď, kterou všechny minulé zážitky proměnily na čirou minulost bez možnosti vzít kteroukoli zpátky.

Sním o teple druhého těla vedle mě, o kůži tak horké, že hrozila, že mě spálí, zatímco ledy ve mně začínaly pomalu roztávat. Když se otočím na bok a přitáhnu si pokrývku těsněji k tělu a tvář zabořím do polštáře, stále ještě si dokážu vybavit ruku, která spočívala pod mou hlavou a prsty, které mě držely za ruku ohnutou v lokti na přehybu polštáře jen proto, že bez stisku by to bylo málo, proto muselo být ujištění. Na břiše cítím jeho ruku, jeho prsty, které se, roztažené doširoka, dotýkaly jemné kůže, a které sevřely ty mé, když jsem svou ruku položila na jeho. Pokud ta ruka, která ležela pod mou tváří, byla kotva, ta druhá byla maják. Jeho dech mi ježil krátké vlasy vedle ucha a za zavřenýma očima jsem se poddávala všem těm vjemům a nemyslela na nic a na všechno zároveň.

Ještě dvě minuty, ještě jednu, ještě pár vteřin. Kradu si chvíle v čase, jako zloděj je strkám do kapsy, jednu za druhou, dokud není pozdě a dokud mne ruka neodvratnosti neklepne přes prsty.

Budík zazvoní.

Realita otevřených očí mě obklopí stejně jako mdlé denní světlo šerého rána a všechno laskání vlastních snů ze mě spadne spolu s vyhřátou peřinou.

Jsou to totiž jenom kecy.

Všechno, čím jsem tu půlhodinu oblažovala svoje slabosti, všechny ty pocity, které mě v polospánku houpaly na vlnách něhy, to všechno je to jenom hloupost. Hloupý výmysl, který tajně sním v tyhle brzké ranní hodiny, abych nějak ukonejšila touhu vlastního nitra po laskavém dotyku, a používám k tomu milence, který mi poskytl málo pro realitu, ale dostatek pro snění, protože jedině snům a naději stačí daleko méně než málo.

Bosky došlápnu na studenou zem a přemůžu touhu přetáhnout si peřinu kolem ramen a dovolit jí ještě jedno objetí, ještě poslední doušek tepla, které se ke mně přimkne jako brnění, díky kterému nebudu muset čelit ani zimě pokoje ani opravdové skutečnosti vlastního života.

Okno je otevřené a proudí jím břitký chladný vzduch. Na pažích mi naskočí husí kůže a chlad, který po mně sjede jako břitva a zaplaší poslední zbytky tepla z mé kůže společně s posledními zbytky snů a představ z mé hlavy, stejně jako studená sprcha smyje z mého těla předešlou noc.

S otevřenýma očima už nesmím. Ve dne není pro tyhle sny místo. Jsou to mé provinilé slasti, potěšení, o kterých se nikdy nikdo nedozví, ani nemůže dozvědět, protože bych je za nic na světě studem nepřiznala, přestože mi cosi napovídá, že to tak dělá každý. Že každý z nás někdy promění černý prostor v mysli v promítací plátno, na kterém se přehrává film přesně na míru a podle libosti.

Pohlédnu směrem k rozeslané posteli a vzdouvající se peřině. V hrudi se mi rozlévá zlost, příjemné pocity jsou ty tam. Chci jen být pryč z tohoto bytu a nenávidím se pro svou slabost, ačkoliv vím, že vzpomínky jsou tak zvláštní věc. Snadno si můžu vybavit a tím si i nadále uchovat jeho dech, který se mi otíral o ucho, a stejně snadno můžu vynechat každý nevrlý rozkaz, každé zvýšení hlasu v příslibu hádky, každý záchvěv vzteku, všechny ty pocity nesouhlasu a hořkosti, které mnou pokaždé projely odshora dolů jako elektřina.

Protože to jsou věci, které do snů nepatří. Do snů, kterým sice byl dán základ reality, jenže ta se vytratila společně s člověkem, který tam byl se mnou. A za nepřítomnost toho, kým jsem chtěla, aby byl, jsem dostala snění. Za jeho nepřítomnost jsem dostala sama sebe a dokonce i jeho, ale ne takového, jaký byl ve skutečnosti, nýbrž takového, jak jsem ho chtěla ve své vlastní hlavě, ve vlastních vzpomínkách, ze kterých jsem si pečlivě zakryla to oko, které nebylo zaslepené naivní láskou.

Dávám postavit vodu na čaj. Konvice začne brzy hučet a stoupá z ní bílá pára, která se ztrácí ještě dřív, než vystoupá ke stropu. Do hrnku dopadne sáček s čajem a pak už jen čekám, až konvice cvakne a horká voda se začne pomalu barvit světlou růžovou.

Za chvilku se probudí. Stejně jakovčera i předevčírem. A vím, že až se tak stane, nebude už ani jedna moje část chtít, aby se mě dotkl.  Už teď vím, že mě zase bude štvát jeho chování, jeho pohledy, jeho hloupé řeči, celá jeho existence. Nic to ale nemění na tom, že zítra ráno, až mi budík zazvoní poprvé, nechám si za zavřenými víčky přehrávat film o jeho dotycích a jeho blízkosti ze dnů, kdy jsem ještě nechtěla vidět nic jiného.

Protože někdy jsou sny o nějakém člověku daleko víc než realita.