OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 48

Ten, kterého míjí

  

Ten den bylo děsný horko. Hodiny se začaly zpožďovat a já nestihla vlak. Naštvalo mě to. Hnala jsem se na nástupiště, po cestě málem porazila několik lidí včetně maminy s miminem, a vláčku už jsem stejně mohla tak akorát zamávat. Seděla jsem v tom vedru na nádraží, potila se až na zadku a v hlavě si sumírovala novou výmluvu do práce. Jeden by řekl, že už by si na ty pozdní příchody mohli i zvyknout. V hlavě jsem měla děsný hluk. Myšlenky mi v ní lítaly jedna za druhou a já měla občas pocit, že mi z nich rupne hlava. Nepomáhaly ani sluchátka a písničky na plný pecky. Tak jsem ani nepostřehla, jak ten reálný svět ztichnul. Vlaky najednou neskřípaly, rozhlas nehlásil a kolem mě nebyla ani noha. Když už jsem si to uvědomila a vyndala špunty z uší, napadla mě jako první hrozná blbina. Tak takhle to bude vypadat až jednou umřu? A hned další myšlenka – že je to vlastně hrozně hezký, i když trochu děsivý. No a žádná další už mě napadnout nestihla, protože pak už jsem byla mrtvá doopravdy.

Daniela

  

Měl jsem jet k babičce. Je stará a žije sama. Tak jsme se s našima dohodli, že k ní každý den někdo z nás přijede. V práci jsem měl odpolední, takže řada vyšla logicky na mě. Těšil jsem se, co bude mít zas napečeno. Ona totiž dělá výborné skořicové rolky. A taky ovocný nákyp, nebo čokoládovou pěnu – mňam! Našel jsem si rychlík, co jede v nějaký rozumný dopolední čas. Na nádraží jsem byl asi dvacet minut předem. Chtěl jsem se ještě stavit v trafice pro cigára. Akorát jsem si je objednával, když se ozval rozhlas. Prý máme všichni okamžitě vyklidit nádraží. Prý nějaká evakuace, nebo co. Přemýšlel jsem, jestli mi prodavač ještě dá ty cigára. Rád bych si při tom čekání zapálil. Stejně je to zas jen nějakej idiot, co na fízlech vyhrožuje a celý je to jen planý poplach. Prodavač vypadal nervózně, ale ty cigára mi nakonec prodal. Z budovy jsme vycházeli více méně zároveň. Moc jsem nespěchal, nepřišlo mi to nějak důležitý. Jednou už jsem v podobný situaci byl, na dovolený ve Francii. Strávil jsem asi dvě hodiny na trávníku před nádražím a pak nás zas normálně pustili. Prostě pohodička, klídek. Tak nevím, proč by se mělo nějaké drama dít zrovna tady.

Lidi kolem mě si normálně vykládali, na jedný lavce ženská dokonce v klidu kojila děcko. Evidentně z toho nikdo neměl horkou hlavu. Zrovna jsem si zapaloval, když se najednou ozvala hrozná rána. Po ní už jsem nic neslyšel. Vůbec. Šáhnul jsem si na uši a totálně zpanikařil. Po rukách mi totiž tekla krev. Točila se mi hlava a myslel jsem, že omdlím. Všude kolem mě chaos. Otočil jsem se k budově a... nic. Zhasnuto. Další věc, co si vybavuju, je nemocnice.

Michal

  

S maminkou jsem jezdívala na plavání. Moc mě to bavilo a vždycky jsem se tam těšila. Jezdívaly jsme tam vláčkem a na nádraží se vždycky potkaly i s tetou a malým Davídkem. To je můj bratránek! Ten den mi ale bylo moc horko a už jsem tam chtěla být. Jenomže cesta trvala hodně dlouho. Dýl, než jindy. Koukala jsem z okna a prohlížela si okolí. Když jsem koukala na koleje, vypadaly jenom jako hnědé šmouhy. A když jsem se na ně dívala moc dlouho, udělalo se mi z toho blbě. Tak jsem se pak koukala víc dozadu. Konečně se začalo trochu blížit nádraží. A to já už měla radost, že už tam konečně skoro jsme a že už se konečně budu moct jít koupat. Jenomže ten vlak najednou hrozně rychle zastavil. Úplně jsem kvůli tomu narazila čelíčkem do skla! Byla jsem z toho celá taková otrávená a chtěla jsem ven. Jenomže to nešlo. Vařili jsme se všichni ve vlaku, a protože ten už nejel, tak dovnitř ani nefoukal vítr. Tak jsem aspoň dál koukala na nádraží. A to bylo moc dobře! Já jsem totiž před tím nevěděla, že tam bude dneska i ohňostroj. Vůbec by mě nenapadlo, že jdou dělat ohňostroje i ráno, když venku svítí sluníčko. A je teda pravda, že to byl takový divný ohňostroj. Netrval moc dlouho, neměl moc barviček a byl celý takový spíš na zemi než ve vzduchu. A hlavně byl teda v nádraží.

Adélka

  

Hlášení bylo jasné. Bomba na vlakovém nádraží. Postup pevně daný. Vyklidit budovu a najít bombu. Byl jsem klidný. Hlášení sice proběhlo a my ho museli podle pravidel prověřit, ale ze zkušenosti jsem věřil tomu, že to byl jen planý poplach. Teroristický útok na malém městě? To mi nezní moc věrohodně. Člověk musí chápat, že tyhle akce jsou pečlivě promýšlené. Jejich cílem je zasáhnout co nejvíce lidí - ať už fyzicky, nebo informačně. Vyvolat strach. Proto se provádějí na důležitých místech. Takové maloměsto někde v Kocourkově, totiž Česku, to nikoho nezajímá. Pro nikoho není důležité. V Praze bych možná ještě přivřel oči, ale tady? Prostě mě ani nenapadlo, že by tam ta bomba doopravdy mohla být. A tak jsem se jen loudal halou ven, míjel lidi a když jsem viděl maminku, jak se s malým vřeštidlem usazuje na lavičku jen blízko od nádražní budovy, ani jsem jí na to nic neřekl. Vždyť se přece nemohlo nic stát!

Jenomže tam ta bomba byla. A když jsme ji našli, číselník nám odpočítával posledních asi 30 vteřin. Když jsem ho viděl, polila mě horkost. Neměli jsme ani za mák dost času abychom ji vyřadili z provozu. Museli jsme utéct a modlit se, že stihneme alespoň to. Běžel jsem doslova o život. Nikdy dřív mi nepřišlo, že je ta budova tak rozlehlá. Viděl jsem před sebou východ. Dobíhal ke dveřím. Nedoběhl. Ozvala se rána a já ztratil vědomí. Probral jsem se po několika týdnech na jednotce intenzivní péče. Tomu hajzlovi to vyšlo.

Vašek

  

Každé ráno vstanu, uvařím si kávu a začtu se do knihy. V domě je klid, bratr vstává mnohem později. Jenomže ten den na mě na stole čekal dopis. Bratr si přivstal. Vysvětloval mi v něm všechno. Svoje důvody, motivaci, dopad. Ne že by mě tím vyděsil. Znala jsem ho velmi dobře a něco takového jsem mohla čekat. Okamžitě jsem volala na policii. Bylo složité vysvětlit jim, že si nedělám srandu. Myslím, že ani po celém rozhovoru mi doopravdy nevěřili. Nebrali mé hlášení vážně a prověření provedli jen proto, že podle směrnic prostě museli. Jaký egoismus ochranných složek. Samozřejmě jsem se pokusila dovolat i bratrovi. Zvedl mi to až na potřetí. Vlastně jsem mu neřekla nic výjimečného. Jen jsem opakovala to, co už ode mne slyšel tisíckrát. Mlčel. Z druhé strany bylo slyšet jen hlášení rozhlasu na nádraží, brečící dítě, běžný hluk lidí. Nebyla jsem si jistá, jestli už ji nainstaloval, nebo ne. Tak jsem dál vedla svoje záchranářské řeči a pokoušela se ho přesvědčit. Mezi tím jsem už byla na cestě na policejní stanici. Po příjezdu jsem se setkala pomalu s výsměchem. Nikdo mě nebral opravdu vážně. Asi si mysleli, že si z nich střílím. Zabedněnci. Snažili se mě odkázat do čekárny, já zase dostat se k nim. Došlo dokonce i na rvačku, ale pochopitelně pro mě bez šance. Snažila jsem se nedívat dolů, jak mě chtěli přinutit, a nedat znát žádnou pokoru. Oni ji taky neměli. Hlavy dutý. Ruka už mě bolela, jak mi ji necitlivě svírali za zády. Pak někde zazvonil telefon. Za pár vteřin přišel strážník. Povedlo se mu to. Kdyby ti idioti neztráceli čas s nafukováním svého ega a kdyby mě už od začátku brali vážně, mohli to ještě zastavit. Šimon měl pravdu. Věděl to. Že se mu to podaří jenom proto, že se nikdo nebude obtěžovat mu to překazit.

Hana

  

Kolem mě žijou samí idioti. Bezohledný egoistický hovada. Nechaj se zničit jenom proto, že je ani nenapadne, odkud ta rána může přijít. Ani kdybych jim přímo ukázal to místo. Všichni maj akorát tak hubu plnou keců o terorismu, islamismu, otevřenejch hranicích, uzavřenejch hranicích a podobných keců. Každej ze sebe dělá odborníka na všechno. A když jim výpočty neseděj, tak to prostě neberou v potaz. Nedokážou brát v potaz, že se můžou taky seknout.

Sere mě, jak je Rada města podělaná z každý hňupoviny. Řešej problémečky místních pitomečků – že jabko ze sousedova stromu spadlo na cizí dvůr. Že Máňa řekla o Léni, že je kráva. X krát jsem na ty idioty apeloval, aby bylo nádraží víc hlídaný. Aby tu byli vycvičený lidi na extremisty a aby byly kamery u každýho posranýho vjezdu do města. Každej si o mě akorát myslí, že jsem asi úplně blbej. Prej sem žádní negři stejnak nejezděj, tak to prej nemá význam. Jako bych nutně musel bejt černej abych moh mít v batohu bombu. Ale já jim dokážu, jak malí jsou. Jak nadutě se chovaj a přemýšlej. A já tady končim. Stejnak už mě tu nic hezkýho nečeká. Jediný, co mě mrzí, je to, že z toho bude mít asi Hanka opletačky a že taky přijdu o ty jejich překvapený ksichty. Volala mi, všechno už bylo nachystaný. Snažila se mě ještě přemlouvat a taky hrála na city. Slyšela řvát to děcko, co jsem míjel. Prý si nemůžu vzít na svědomí tolik lidí. Však taky že ne. Ti blbci byli aspoň donucený podřídit se směrnicím a nádraží vyklidit. I když dost blbě. Řada lidí to zakempila jenom pár kroků od východu. A taky jim to trvalo dost dlouho. Evidentně nikam nespěchali. No tak aspoň dostali, co jim patří.

Šimon

  

Lidé přemýšlejí nad tím, jaké to je po smrti. Jen málokoho ale napadne zabývat se taky tím, jaké je to před narozením. A ještě líp - před početím. Lidé tak nějak tuší, že mají duši. Vlastně víra v duši je tou nejuniverzálnější a je jen málo těch, kteří by její existenci popírali. Kde se ale bere? A od kdy člověk svou duši má? A jak se do těla vůbec dostane? Rodí se zároveň s ním? Lidé nad svou duší přemýšlejí jen málo. A tak nevědí, že právě city a emoce jsou uschovány v ní. I duše může cítit strach, radost, nebo lásku. A tak když mi řekli, že mě vyšlou do pozemského světa, i ve mě panoval strach. Úplně mne ochromoval a svazoval. Nebylo možné se ho zbavit. Nakonec došlo k usnesení. Vydám se na zemi jen na krátko, na zkoušku. Víte, všechny duše jsou určitým způsobem provázané a navzájem spolu komunikují. A tak vznikají různé dohody o tom, jakou roli má kdo sehrát v pozemském životě té které duše. My udělali několik dohod. První s mou pozemskou matkou. Ona mi ukáže svět a já jí dám cennou lekci o ztrátě. Druhou se Šimonem. On měl můj odchod zařídit. A třetí s Danielou, ta mě měla doprovodit zpátky sem. Podle toho, jak se mi tam bude líbit, se můžu buď vrátit, nebo zůstat tady.

Svět, to je hrozně zajímavé místo. Všichni jsou tam úplně jiní, než je znám odsud. Všichni jakoby tam úplně zapomněli na místo, ze kterého přišli. Já ještě ne, nedali mi dost času na to ztratit paměť. Tak to bylo určeno. Díky tomu všemu můj strach polevil. Nezmizel úplně, jen ho už nebylo tolik. Rozvázal mi ruce a mě konečně mohl zase proudit do plic čerstvý vzduch, jak se říká tam u vás. Nakonec se mi zachtělo zpět. Možná proto, že toho bylo tolik co objevit, možná kvůli lepšímu konci...