OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 49

Cesta za gumičku

  

Natáhla bledou, kostnatou paži. „Pojď se mnou. Ukážu ti cestu.“ Už to vypadalo, že popálený muž poslušně vloží svou dlaň do té její, tak jako všichni před ním, ale v posledním okamžiku se zarazil. „Co tam najdu?“ Stále stejná otázka. Stále žádná odpověď. „Nikdo to neví. Proč bych právě já měla být výjimkou?“ Změřil si ji pohledem. Na první pohled může vypadat jako obyčejný člověk. Dívka, něco kolem šestnácti let, popelavé vlasy, šedé oči. Přesto každý, kdo se ní kdy setkal poznal, že člověkem není.

„Co jsi zač?“ „Ukazuji cestu.“ „Ale kdo jsi?“ Má moc otázek a ona moc málo chuti odpovídat. „Ukazuji cestu,“ opakuje naučenou frázi už po stotisící. Pozvedla napřaženou ruku ještě výš.

„Co za to chceš?“ Ovšem, ta lidská předvídavost. Nic není zadarmo. Konečně otázka, na kterou může dát odpověď.

„Gumičku.“

Koutek úst muži pobaveně zacukal, ačkoli její slova byla vážná. „Mrtví nemají, co mi dát. Gumičku má každý,“ vysvětlila trpělivě. Až nyní si pořádně prohlédl její oděv. Celá ta pestrobarevná kombinéza je jeden dlouhý řetěz spletený z tisíců gumiček. „Já žádnou nemám.“

S úsměvem pozvedla druhou ruku. Mezi prsty svírá červenou gumičku s plastovou beruškou. „Tvá dcera ti ji vpletla do vlasů před třemi týdny.“ Jednoduchým uzlem ji přidala do své sbírky. „Tím je tvá daň zaplacena.“

Konečně se odhodlal a popadl bledou dlaň. Silnice, stromy, nabourané auto i vzdálené houkání sanitky – to všechno se rozplynulo. Zůstala jen kamenitá cesta, po které teď ruku v ruce kráčí.

Došli na místo, kde se dvě cesty slévají v jednu. Po té druhé přichází žena s vlasy barvy ohně celá obalená zlatem s dítětem v náručí. „Mohla jsem být jako ona. Chtít to nejdražší. Rodiče té malé už se navždy budou ptát, kam se poděl její řetízek. Jediná věc, kterou jí stačili dát.“

Zlatěnka popošla asi deset metrů za křižovatku. Pustila dítě z náručí. Místo toho, aby spadlo na zem, pomalu se rozplynulo v namodralé mlze. Ohnivá hlava se otočila na podpatku a odešla stejnou cestou, aniž by o ně jen zavadila pohledem.

„Tady naše společná cesta končí. Já neprojdu skrz mlhu.“ Muž se pomalu pustil její ruky. „Uvidím je ještě? Svojí ženu a děti?“ „Přivedu je na stejné místo. Ale neslíbím ti, že tam budeš.“

Začal couvat směrem k mlze. „Takhle jsem si smrtku nepředstavoval. Jsi mnohem hezčí, než si lidé myslí.“ Usmíval se, když se jeho zpola spálená tvář rozplývala v mlze.

Převaděčka zůstala stát a zírat do mlhy. Kolikrát už si přála doprovodit duše až na druhou stranu. Zjistit, kam je to vlastně vodí. Rozpustí se do nicoty, narodí se znovu nebo si užívají ráje? Všichni se jí ptají a přitom nikdo není zvědavější, než ona sama.

V zadní části lebky pocítila neodbytný pocit. Poddala se mu. O jediné mrknutí oka později stála v nemocničním pokoji plném pípajících přístrojů a plačících příbuzných. Hlavou jí automaticky prolétl život mrtvé. Tía. Čtrnáctiletá španělka s rakovinou sleziny.

Na posteli leží olysalé tělo dívky, vyhublé a bledé. Převaděčka obchází postel, aby jí viděla do obličeje. Každou vteřinou se odněkud zjeví duše, na kterou čeká.

Něco jí popadlo za zapěstí. „Pomoz mi.“ To ta dívka. Mrtvé tělo se jí dotýká, mluví na ni. Vidí ji! „Jsem tu uvězněná.“ Rovné čáry na přístrojích se rázem roztřásly doslova o život. Ona ožila!

„Nemůžu ven.“ „Tío. Holčičko, podívej se na mě.“ Asi matka. „S kým to mluvíš?“ Nikdo kromě oživlé mrtvé ji nevidí. Tak jak to má být.

„Nemůžu ven.“ Tía ignoruje svět. Jediné, na co se soustředí, je Převaděčka. „Pomoz mi.“ Dýchá čím dál prudčeji. „Už chci jít.“ „Kam?“ začíná hysterčit matka. Ostatní příbuzní jen ztichle pozorují, co se bude dít dál.

Převaděčka se sehnula, až se vlasy otřela o Tíinu tvář. „Ty žiješ. Já jsem tu pro mrtvé.“ „Já jsem mrtvá!“ zaječela dívka z plných plic. „Jsem mrtvá! Mrtvá, slyšíš? Umřela jsem! Moje srdce netluče!“

Pohotová sestra připíchla do kapačky bezbarvý roztok. Tía téměř ihned ochabla.

„Je to zázrak,“ začali švitořit příbuzní, když se vzpamatovali z šoku. Ihned potom přišla fáze objímání. „Ona to zvládne. Přežije, cítím to.“ Takové řeči slýchávala Převaděčka často. Ale když byla ona dost nablízku, aby je mohla slyšet, nikdy nebyla pravdivá.

I přes to, co tvrdila, srdce téhle dívky tluče silně.

Tak proč ji viděla? Všechno vždy končí u otázek. Každá otázka vede k další a ta zase k nějaké jiné. To je koloběh života. Lidé se ptají a ptají a pak zemřou. A pak se ptají dál. Každý dojde k ní. Každý se ptá na to samé. Co je za tou namodralou mlhou? Nikdo nedostane odpověď. Tady koloběh končí.

Převaděčka nemá ve zvyku se ptát. Co potřebuje, to ví. Co neví, to nepotřebuje. Ale tahle dívenka jí zamotala hlavu.

Posadila se do křesla. Zajímá jí, co se to právě odehrálo a žádný další mrtvý ji nevolá. Času má dost. Počká si na probuzení.

Živí ani nevědí, že existuje a přesto se jí instinktivně vyhýbají. Dokud bude v křesle ona, nikoho nenapadne se k němu ani přiblížit. Nikdo si na ní nesedne. Křeslo je tak měkké a pohodlné, celá se do něj stočila. Víčka se pomalu klíží..

„Vstávej,“ probral ji Tíin hlas ze slastného opojení. Musela si promnout oči, aby vůbec něco viděla. Kromě nich dvou v místnosti nikdo není. Sestra nejspíš všechny příbuzné vyhnala.

„Nelidské bytosti nemohou spát?“ zeptala se podrážděně. Ani si nevzpomíná, kdy spala naposledy. Možná je to padesát let, možná deset, možná sto. „Ne teď.“

Rozhodla se zbytečně nechodit kolem horké kaše. „Proč mě vidíš?“ Usedla na okraj postele. Matrace se pod její váhou ani nepohnula. „Moje srdce netlouklo. Nedýchala jsem. Chvíli to bylo hrozné, ale pak jsem umřela a objevila ses ty. Měla jsem z toho obrovskou radost. Najednou jsem věděla, kdo jsi a nic jsem nechtěla víc, než s tebou odejít. Ale když už jsem klouzala ven z těla, něco mě strhlo zpátky.“

S bolestným pohledem se zahleděla na své ruce probodané jehlami a infuzemi. „Něco mi brání zemřít.“

„Prostě jsi se probrala z klinické smrti, to se občas stává. Je moje chyba, že jsem přišla tahle brzo. Prostě zkus žít dál. Jednoho dne se znovu potkáme.“ Tía horečnatě zavrtěla hlavou. „Před půl rokem mi dali tři měsíce. Už teď jsi tu pozdě.“

Převaděčka se chtěla rozplynout a vyčkat, až jí zavolá někdo skutečně mrtvý. Tohle polopatické vysvětlení jí bohatě stačilo. Holka prostě měla štěstí.

„Mám gumičku.“ Polorozpuštěná éterická bytost se s překvapením v očích zhmotnila zpět. „Předpokládám, že je sbíráš.“

Ještě nikdy se nesetkala s mrtvým, který by byl připravený. Každý se ptal, co za převod chce, každý se smál, když oznámila svou cenu. Málokdo u sebe gumičku měl. Nikdo si ji sám nepřipravil. Nikdo ji sám nenabídl.

Černá, malá, pevná gumička do vlasů. Přesně taková, jaké má Převaděčka nejraději.

„Něco zkusím.“ Sama si připadá hloupě, jak snadno sebou nechává manipulovat. „Jestli máš pravdu, zabiju tě.“ Ještě v ničích očích po vyřčení této věty nebylo tolik vděku.

Naklonila se nad ležící dívku, jako by jí chtěla políbit. Nechala se pohltit upřeným pohledem čokoládových očí bez řas. Pomalu, velmi pomalu se svět kolem ní začal otáčet.

Byl to jen okamžik, stejný, jako když se zjeví u nové mrtvoly.Všude kolem je temno. Ne úplná tma. Takové to šero, co vás donutí se bát a přemýšlet, co je ten obrys před vašima očima, který sotva vidíte.

Jediné, co vnímá je překvapivě měkký povrch pod nohama. Představivost se rozjela na plné obrátky. Pravděpodobně teď pochoduje po něčem imitujícím mozkovou tkáň. Celkem nechutná představa.

Mysl mladé španělky je překvapivě temná. Na druhou stranu umírá, tak kdo by se jí divil. Možná takhle vypadá každá mysl. Tohle je poprvé, co se Převaděčka pokusila do někoho ponořit. Neví, co tu čekat.

Jestli něco drží Tíu při životě, musí se to skrývat tady. Převaděčka vytáhla zpod vrstvy gumiček svůj nůž. Eutanázie začíná.

„Haló?!“ Možná je hloupý nápad křičet na neznámém místě, ale na zdlouhavé hledání nemá náladu. „Má tohle místo nějakou centrálu?“ „Ovšem,“ ozval se za ní Tíin hlas.

Žena v tradičním španělském úboru s bohatými, černými vlasy splývajícími v loknách na ramena ani v nejmenším nepřipomíná to vystrašené dítě žebrající o smrt. Z celého jejího těla vychází přízračné světlo, takže je jediná viditelná věc v temnotě. Ve své mysli vypadá mnohem starší a – ačkoli to Převaděčce nepřísluší soudit, tak i mnohem krásnější.

„Kdopak jsi?“ „Ukazuji cestu.“ Nikdy se nepředstavuje jako Převaděčka. Jakékoli oslovení vyvolává dojem identity. Dojem života, který nemá. „Cestu kam? K uzdravení?“ Takže si uvědomuje, že umírá, ale o Převaděčce neví. Těžko odhadnout, která část dívčiny osobnosti tohle je a ke kolika informacím má přístup.

„Cestu dál. Tía po ní z nějakého důvodu nemohla jít. Zajímá mě, proč.“

Žena- Převaděčka se jí ve svých myšlenkách rozhodla označit prostě jako Centrálu- nesouhlasně stiskla rty. „Chceš mě zabít.“ Přikývla. „Já nikam dál nejdu. Vrať se, až to bude aktuální.“ „Tía chce jít.“

„Já jsem Tía!“ zakřičela z plných plic. „Ne.“ Převaděčka se nenechala vyvést z míry. „Ne celá. Ne pravá.“ Centrála si odhodila vlasy z ramen. „Neublížíš mi. Umírám už dost dlouho na to, abych se tě nebála. Přežiju tuhle podělanou nemoc a umřu v osmdesáti obklopená vnoučatama pod rozkvetlym stromem. Nemůžeš mi brát život, co jsem ještě ani nezačala žít!

Chtěla jsem si dát tetování, chtěla jsem mít kluka! Nemysli si, že mě o to připravíš. Ještě nemůžu umřít!“ Vypadá to, že Tíině osobnosti dominuje prapodivná směs optimismu s agresivitou. „Tía mě o to prosila,“ vysvětluje dál klidně.

Centráliny oči zažhnuly rudě. „Tady vládnu já. Vypadni!“ Konečně to začíná být zajímavé. S úsměvem pozvedla nůž. „Zkus mě přinutit.“

Sotva to stihla říct, po kolena se propadla do té mozkovité věci. „S jednou věcí jsi nepočítala. Tady se stane všechno, na co já pomyslím. Jedinou myšlenkou tě můžu zabít.“ Převaděčka se zasmála se zakloněnou hlavou, aby na svojí sokyni vůbec viděla. „Víš, s čím jsi nepočítala ty? Nejsem smrtelná.“

S rozmachem zabodla nůž do růžové hmoty kolem sebe. Centrála zavyla bolestí. Každá moc má slabé místo. Tohle je přesně tam, kde předpokládala. Možná že Centrála dokáže ovládat tohle místo, ale taky cítí všechno, co se s ním stane.

Nic z toho není fyzicky skutečné. Pravé Tíe to neublíží. Nejspíš. V nejhorším případě by jí to mohlo zabít. Tak, jak si přála.

Hmota kolem jejích nohou se rozevřela. Pro jistotu ještě jednou bodla, než se dala na útěk. I když se Centrála k umírání staví nepřátelsky, není dost mocná, aby ho zastavila. Někde tu musí být schovaná jiná příčina.

Proplétá se tenkými chodbičkami dívčiny mysli. Musí ohmatávat stěny tvořené stejnou růžovou věcí jako zem, aby věděla, kudy vede cesta.

„Neubližuj nám.“ Cestu jí zastoupily tři dvaceticentimetrové Tíy. Vlasy zplihlé, oči vykulené. I z nich vychází přízračně světlo, ale jiné než u Centrály. Tohle je namodralé, dodávající pocit, že je v hororu. Vyvolává ty nejhorší noční můry a nutí přemýšlet o strašných věcech. „To, co děláš. Bolí to.“ Sklonila se, aby na ně lépe viděla. „Vy jste Strachy?“ Přikývly jako jedna. „Z hadů.“ „Z výšek.“ „Z bolesti.“ Jejich představování zní jako sehraná písnička.

„Byly jsme čtyři. Ale když jsme umřely a objevila ses ty, Ze smrti zmizela. Ale teď zase žijeme.“ Málokdo by dokázal tuto větu podat tak zklamaně, jako Z bolesti. „Objevuje se nová. Cítíme jak roste. Z života.“

Drobnými ručkami se chytily gumiček obalujících její kotníky. „Nechceme, aby přišla. Už nechceme žít. Pomůžeme ti.“

Zatáhly ji do malé chodbičky, tak úzké a nízké, že sama by ji zcela určitě přešla. „Objevila se pře půl rokem, zároveň s Ze smrti. Teď zuří. My všechny to cítíme.“

Strop chodby je tak nízký, že se musí plazit po kolenou. Strachy kolem ní poskakují se stropem vysoko nad hlavami. Kdyby nebyly tím, čím jsou, mohly by působit dokonce bezstarostně.

Po neurčitelné době plazení, kdy už měla pocit, že si kolena i dlaně prodřela až na kost, konečně uviděla proužek světla kdesi v dálce před sebou. Strachy vykulily oči ještě víc než předtím, je-li to vůbec možné. „Dál musíš sama.“ „Bojíte se jí?“ schválně provokuje. Strachy se ale nenechaly vyvést z míry. Jen přikývly. „Jí se bojí všichni. Nepatří sem a přesto nás ovládá.“

Z hadů, Z výšek a Z bolesti se poklonily a odcupitaly. Mohla by je pozorovat ještě dlouho, ale už se nechce dívat do toho depresivního světla, co je obklopuje, ani vteřinu. Raději se vrhla neohroženě vpřed, protože cítila že se i přes sílící světlo bude muset plazit celkem dlouho.

Konečně chodba vyústila. Světlo, ač ne příliš silné, ji na chvíli oslepilo. Tohle nevychází z žádné entity. Je to první opravdové světlo na tomhle místě. Vypadá jako denní, nemá žádný zdroj. Rozkládá se po ohromné jeskyni, osvětluje její nechutně růžové stěny i zem a.. Obrovskou ženu, nejméně dva metry vysokou, otočenou zády k Převaděčce.

„Vím, proč jsi tady.“ To není Tíin hlas. Zná ho, ale nedokáže ho zařadit. „Nepovede se ti to.“ Pomalu, se značným dramatickým efektem, se otočila.

Ta tvář..Ostře řezaná tvář lemovaná ebenovými vlasy..Je to Tíina matka, ta, co seděla u postele, když se dívka probrala. Ale teď jí v očích hoří zvláštní světlo. Nevypadá jako člověk.

„Dalo mi moc práce udržet ji naživu. Proč si myslíš, že mi ji můžeš jen tak vzít?“

Převaděčka postoupila dál do jeskyně. Odmítá se s touhle ženou bavit přimáčknutá ke zdi. „Já nejsem smrt. Jen ukazuji cestu.“ Nemůže se zavit pocitu, že jí odněkud zná. Předtím jí tak nepřipadala, ale teď, s tím světlem v očích, je jí povědomá.

„Neznáš jí! Nevíš, co všechno si vytrpěla, tak proč tohle děláš?“ rozkřikla se zoufale. „Ukazuji cestu. Ona sama chce odejít.“ „Drž se dál od mojí dcery, ty vytáhlá gumo!“ Převaděččinou hlavou proletěl záblesk poznání.

„Ty nejsi člověk,“ zašeptala. Matka couvla, zalitovala svého výbuchu. „Já věděla, že tě znám. Jsi Převaděčka!“ „Ne!“ Zoufale se chytla za hlavu. „Nic o mě nevíš.“

„Člověk by tohle nedokázal. Ty jsi ta Převaděčka obalená stříbrem co se mi vždy smála.“ Výsměch snášela často, když už se s jinými Převaděčkami vůbec potkala. Skoro všechny vybíraly zlato nebo stříbro, něco cenného nebo alespoň lesklého. Spoustu se jich smálo, ale jen jedna jí říkala takhle. Už jí neviděla spoustu let.

Matce se po tváři přehnal náznak kapitulace. „Už mě to nebavilo! Vodit mrtvé pořád po té samé cestě tam a zpátky. Oni si vůbec neváží toho, co pro ně děláme! Kolikrát jsi od někoho z nich slyšela aspoň blbý děkuju? Ne! To je samý: Co tam je? Kdy už tam budem? Je tam muj pes? Ale ani jeden se mě nikdy nezeptal, jak se mam, jak dlouho tohle dělam nebo jestli mě to baví. Jsme pro ně jen ukazatele. A taková já být nechtěla. Tak jsem utekla.“

Se zakloněnou hlavou se zmenšila na normální velikost, aby už se k Převaděčce nemusela sklánět. „Jsme mnohem silnější, než se zdá. Sama jsem byla překvapená, když jsem se začala rozvíjet. Zařídila jsem, aby mě viděli. Prožila jsem lásku, pořídila si Tíu.“

Nostalgicky se usmála. „Juan umřel, když byl Tíe rok. Vzpomínáš si na něj? Srazil ho opilý řidič, když jsme šli přes silnici. Já s Tíou jsme stačil uskočit, ale Juan..“ Hluboce, skoro až teatrálně si povzdechla. „Stála jsem tam a sledovala, jak odchází s tebou. Nemohla jsem nic dělat. Nedokázala jsem se ho dotknout. Nedokázala jsem ho zadržet. A on se na mě ani nepodíval. Jen se chytil tebe a šel po té zatracené cestě!“

Převaděčka zvědavě naklonila hlavu. „Nemohla ses ho dotknout?“ zopakovala překvapeně. Matka smutně zavrtěla hlavou. „Můžeš být buď s mrtvými, nebo s živými. Já si vybrala živé.“

„Oklepala jsem se a žila dál,“ navázala ve svém monologu, jako by ji nikdy nepřerušila. „Ale když našli Tíe tu rakovinu, musela jsem něco dělat.“

Několika rychlými kroky překonala vzdálenost mezi nimi a křečovitě chytila Převaděčku za ramena.

„Nemůžeš mi ji vzít.“ Drtí jí klouby v zoufalém stisku. „Ty víš líp než jiní, že naše práce takhle nefunguje,“ procedila mezi zuby, než se vykroutila ze sevření.

„Vůbec ses tu neměla ukázat!“ Pološílená Matka si prohrábla vlasy. „Zaštítila jsem jí vším. Nespím, pořád jen sedím u její postele a pumpuju jí do žil trochu síly, aby přežila další den! Na jednu jedinou chvíli to spadlo a hned se objevíš ty. Ale já to nedovolím!“

Rozpřáhla ruce. Jeskyní se prohnal poryv moci zavánějící smrtí. „Doufala jsem, že tě vyřídí Tíina centrála. Škoda.“ Tón jejího hlasu se v jediném okamžiku změnil. Ze zoufalého jeku pološílené matky se vytratily všechny emoce. Zůstalo jen chladné odhodlání. Těžko odhadnout, k čemu všemu.

Převaděčka si přehodila nůž do bojovější pozice. Čekala, že tahle její návštěva vyústí v boj. Ale nečekala, jak mocný bude její soupeř.

Tenhle souboj nemůže vyhrát. Stěží se ponořila do Tíiny mysli. Jak by mohla porazit někoho, kdo ošidil smrt?

Hlavou jí blikl spásný nápad. „Stůj!“ vykřikla, ačkoli Matka nejevila chuť někam chodit. . Klesla na jedno koleno a napřáhla se nožem stejně jako při boji s Centrálou. „Ublížím Tíe!“ Matka se zarazila s rukama napřaženýma ve smrtícím gestu. Ona- narozdíl od Převaděčky- není skutečná. To by nemohla žít zároveň i ve skutečném světě. Je jen jakýsi otisk osobnosti, speciálně vytahané vlastnosti vybrané za jediným účelem: Chránit Tíu. To oslabuje její úsudek a dává šanci i druhé straně.

Ocitly se v patu. Dvě Převaděčky – Nynější, klečící na zemi s napřaženým nožem a bývalá, stojící nad ní s kletbou připravenou na rtech.

„Nemůžeš ji udržet živou napořád. Jednou to selže.“ „Dávám jí čas. Tía tu nemoc porazí, je dost silná!“

Převaděčka se zvedla na nohy. Vycítila, že je to bezpečné. Že teď jí Matka bude naslouchat. „Ona trpí. Rakovina jí požírá zevnitř. Každý další okamžik, kdy jí nutíš setrvávat naživu je čirým utrpením. Už jí nefungují slezina, játra ani ledviny. Musí být připojená na přístrojích, nabodaná tolika hadičkami, že připomíná chobotnici. Doktoři jí neustále na něco vyšetřují. To je bolestivé a ponižující. Máš ji přece chránit. A ne jí ubližovat. Proč jsi tak krutá ke své vlastní dceři?“

Zatímco mluvila, matka pomalu svěsila ruce. Slova jí hlodají v hlavě, vytvářejí nové cestičky..A nové myšlenky.

Když zvedla oči, to přízračné světlo už v nich nebylo. Teď už nevypadá jako mocná entita ani jako zlomyslná Převaděčka. Jediné, na co nyní vypadá, je zlomený člověk, kterým také je.

Pár okamžiků si hleděly do očí. Pak se rozplynula.

Jeskyní se rozlehl hlasitý, pípavý zvuk. „Co to je?“ zeptala se prázdného prostoru. „Zemřely jsme!“ Z tunelu se vykolébaly Strachy. Zřejmě se přece jen odvážily blíž, než tvrdily. Je vůbec možné, aby Strachy cítily zvědavost?

Stiskly gumičky na jejích nohách. „Ukaž nám cestu.“

Převaděčka zavřela oči. Představila si nemocniční pokoj s jeho bílými stěnami a pípajícími přístroji. Chladnoucí tělo bez jediného chloupku na posteli obklopené plačícími příbuznými. Skutečnou Matku, ještě zoufalejší, než kdy dřív. A především duši mladé dívky, které musí ukázat cestu.

„Dokázala jsi to,“ přivítal ji Tíin hlas ještě dřív, než otevřela oči. „Děkuju.“ Ani jako duši se jí vlasy nevrátily. Vypadá přesně jako tělo v okamžik smrti, tak, jako to duše mají ve zvyku. Sedí na okraji postele vedle svého vlastního těla.

Matka už se neobtěžuje předstírat, že ji nevidí. Pohledem přeskakuje mezi duší své dcery, tělem své dcery a Převaděčkou. Celé tváře má zmáčené slzami, její pohled je skelný a prázdný. Převaděčka pocítila náhlou touhu podívat se i do její mysli, aby zjistila, co se tam děje. Ale má své povinnosti.

Tía napřáhla ruku s gumičkou mezi prsty. „Tady je má daň.“

Omlouvám se, naznačila rty směrem k Matce, než ji s úsměvem na rtech přijala. Ruce se jí lehce třesou, když ji přivazuje na konec své sbírky pod klíční kostí.

Všechny gumičky se jako rozkazem stáhly. Vyrazily jí z plic kyslík, který nikdy nepotřebovala. Nohy ji přestaly poslouchat a skácela se na chladnou zem.

„Co se to děje?“ Tía se nad ní vyděšeně sklání v marné snaze jí nějak pomoci. Převaděčka sama neví. Musí jen odhadovat. „Poslední uzel. Dosloužila jsem.“ Vydat ze sebe i jen těch pár slov jí stálo ohromné úsilí. „Zmýlila jsem se. Přece jen jsem smrtelná.“ Přestává vidět ostře. Na místě Tíi už je jen růžová skvrna.

„Mám..jich na sobě víc, než..dokážu unést. Promiň,“ zlehka se zazubila na tu roztomilou šmouhu. „Asi ti neukážu...cestu.“ Zavřela oči a klidně čekala, až zemře nebo se rozplyne, nebo co se to s ní má stát. Srdce, které nikdy neměla, přestalo tlouct.

Tía klečela na podlaze a sledovala, jak z Převaděčky vyprchává život. Ani trochu nevnímala svoji vlastní rodinu oplakávající bolestnou ztrátu. Nedokázala odtrhnout pohled z nyní již nehybné tváře. Stále ji cítí uvnitř své mysli. Jen stopu, prázdno.

Pocit spojení sílí. Pomalu se jí z hlavy začaly vytrácet vzpomínky na krátký a bolestný život. Zážitky se jeden po druhém mažou. Zůstává jen pocit. Silný, neodbytný pocit uprostřed jinak prázdné lebky.

Převaděčka zvedla hlavu. Prohlédla si své holé, nahé tělo. Neví, kde je ani jak se tu ocitla. Ví jen jedno: Je Převaděčka a teď musí ukázat cestu mrtvé.

Dívka obalená gumičkami otevřela oči.

Natáhla opálenou, pohublou paži. „Pojď se mnou. Ukážu ti cestu.“ Gumička bez jakéhokoli přemýšlení poslušně vložila dlaň do té Převaděččiny. Ani jedna z nich nevěnovala pozornost pokoji, kde se nacházely. Mrtvému tělu velmi připomínajícímu Převaděčku. Dokonce ani ženě, která je i přes svůj živý stav pozorovala a v očích se jí zračilo zděšení. To všechno se rozplynulo v okamžik, kdy se jejich ruce dotkly.

Dodává jí sílu stát na té známé cestě po putování neznámem. Ať se stane cokoli, tahle cesta tam vždy bude. Zítra i za tisíc let bude směrovat k říši mrtvých.

Kráčí ruku v ruce. Bez vzpomínek. Bez životů. Minuly prázdnou křižovatku, než se před nimi konečně zjevila namodralá mlha. „Tady naše společná cesta končí. Já neprojdu skrz mlhu.“ Nepotřebuje to zkoušet. Svými slovy si je naprosto jistá, stejně jistá, jako že duše gumičkové dívky musí projít.

„Jaká je daň?“ Zamyslela se. Najedou si nemohla vzpomenout, co za svou službu chce. „Dej mi svůj vlas. Jsou tak krásné a mě tak chybí.“ Nostalgicky si pohladila holou hlavu.

Duše si vyškubla vlas bez jediného podivení. „Co tam je?“ zeptala se na další otázku se svou daní mezi prsty. „To nevím. Nikdo to neví.“ Nasadila šibalský úsměv. „Máš možnost to zjistit.“

„Nevypadáš jako smrtka.“ „Tou také nejsem. Ukazuji cestu, toť vše. Umíráte sami.“ Duše s popelavými vlasy se zasněně usmála a couvla do mlhy. V tentýž okamžik ucítila Převaděčka neodbytný pocit v zadní části lebky.

Hleděly si do očí. Propojení šedých očí s čokoládovými trvalo, zatímco se obě rozplývaly ve sladké nevědomosti, kde se objeví.