OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 49

Princezna duchů

  

Probuzení

„Kde to jsem? Všude je potemnělý stín, není úplná tma, ale není ani jasně vidět. Takové to smrákavé světlo, těsně před západem slunce.

Pořád se snažím zaostřit, ale nejde to. Vše je takové rozmazané. Co se to děje? Ten zvuk, tak silný a pronikavý zvuk. Jako kdyby někdo vystřelil ze zbraně. Asi z děla. Opravdu to byla silná rána. Hodně jsem se lekla. Mám pocit, jako bych měla okamžitě utéct pryč. Honem musím pryč, jenže kam?

Jsem v lese. Jak jsem se tady ocitla? A co to mám na sobě? Támhle něco je. Svítící oči ve tmě. To nevěstí nic dobrého. Zvláště ne v noci v lese. Jak se odsud dostanu pryč?

Blíží se to ke mně. Uplně se mi zatajil dech. Je to vlk. Najednou je jich tady víc. Tak to bude můj konec.

Teď mě určitě roztrhají na kusy a nic ze mě nezbude. Nikdy mě nidko nenajde. Ani památky. Ani kostička. Nechci ještě umřít.

Co to dělají? Obklopili mě a začali se ke mně točit zády. To je divné. Aaaa! Co to je za silné hučení? Postava. Stojí předemnou a upřeně na mě zírá.

Vlci! Ti vlci mě brání. Oni na ni vrčí. To je zvláštní.

Ale ten pocit, který z toho mám, je úžasný. Ten pocit, že nejsem sama, že mě někdo brání. Aaaa! Zase ten pronikavý zvuk.

Moment! Tohle je jiný zvuk. Ten odněkud znám. Neee! To je budík.

No a je po snu.

Byl to ale zváštní sen. Takový pocit jsem ještě neměla. Jako bych v tom lese opravud seděla.

Cítila tu vůni smůli a jehličí a chlad od země, která se chystala usnout v noční tmě.

Měl pro mě něco znamenat? Ale! Co by znamenal. Taková hloupost. Byl to určitě jen sen.

Vlci přeci jen tak někoho nebudou chránit. To se děje možná v pohádkách a knížkách, ale ne v reálném životě. Musím se rychle nachystat do práce. Máme tady další ráno.

  

Ráno

Kde mám zase papuče. Tohle nikdy nepochopím. Dojdu v nich do postele, a ráno jsou někde uplně jinde. Jako vždy, zase pod postelí.

Ranní sprcha, čistá a voňavá se hned cítím líp. Jako vždy nemám co na sebe. Tričko co jsem měla včera jsem si polila kávou. Celá já. Druhé se pere, třetí má díru a kde mám to černé s tím symbolem? Tady je! Tak, a jde se do práce.

Slunce už pomalu leze ven. Začíná být krásné jarní ráno. Vtipné jak každý musí něco dělat. Jeden kouří cigaretu, druhý pije kávu, třetí kouká do mobilu. Já si teda vychutnávám krásné ráno na zastávce, než mi přistaví kočár. Teda než přijede autobus no.

To je divný, co tady na tomhle místě dělá káně? Vždyť pole je odsud docela daleko. Si asi jen tak zaletěl sednout si na střechu zastávky a dívat se okolo na jarní ráno, jako já. No, ale nemusel by u toho tak divně koukat na mě. Jak vlastně pták kouká divně? No jako bych z něj měla pocit, že mi každou chvíli sletí na hlavu.

Nikdy jsem si nevšimla, že by tady sedělo káně. Co když někomu patří.

Konečně je tady autobus. Už se mi hlavou honí ptáci. Ještě mi tam zůstane jen peří a co potom.

Konečně na místě.

A jde se do práce. Hlavně s chutí. Už se těším.

Vzít si kartičku, do šatny se převléknout, a může se jít na to. Zachvilku se otvírá a bude první krmení v pavilónu hrabáčů v Africkém domě. Tím pádem se jede první tam. Než se nahromadí návštěvnící, musí být čisto.

Zamést co rozfoukal vítr, vyměnit pytel s odpadky. To je divný. Jako kdyby na mě někdo koukal. Děs ten pocit. Vždyť tady ale ještě nikdo není. No ale co to může být.

Všichni hrabáči jsou venku? Takhle brzy. To je divný. A jdou sem? Tady je ale nikdy nekrmíme. Vždy je krmení uvnitř.

Aha. Už vím, proč ten pocit. Oni na mě tak upřeně koukaj. Jako kdyby mě chtěli sníst. Já ale nejsem žádný brouk! Mě jíst nebudete! To snad není možné.

Hotovo.

Teď se musím v rychlosti přesunout k dalšímu výběhu. Ještě že mám tohle super vozítko. S tím je přesun jedna radost.

Konečně se tedy po uklizení občerstvení u žiraf přesunuji přes koš u surikat ke slonům.

Už mi to začíná případat opravdu divné. Co je s dnešním ránem jinak? Nejsem tady poprvé. Ani když jsem tady byla poprvé tak se na mě ta zvířata nechodila dívat. Dělali, jako že tady nejsem. Nikdy jsem je nekrmila. To se nesmí, tím bych jim jen ublížila. No a teď jako kdybych po něčem smrděla nebo jinak si nedovedu vysvětlit proč mě najednou všechna ta zvířata pozorují.

Nebo jsem divná a moc to řeším.

No tak tohle divný teda je. I ti sloni si došli až ke kraji výběhu jen aby se na mě podívali. Jsem vadná? Nebo co je semnou jinak? Tohle mi nepříjde už normální ani trochu.

Super. Suneme se dál a stále žádná změna. S takovouhle budu muset brzy změnit pracoviště. Sovy přiletěli, vlci se seběhli a o děsivém zážitku u tygrů ani nemluvě. Šla jsem uklidit do pavilonu. Vše bylo v pořádku. Koše už jsem měla a tak jsem se přesunula do přípravny. Vždy se tam chystá jídlo než se jim podá do výběhu. V klidu si uklízím a zase ten divný pocit. Takové to, že mě někdo sleduje. Když tu mi najednou došlo, že tady na mě nemůže žádné zvíře vidět. Jsou až za vrátky a tam když se jde, tak se hlavní výběh zavírá. Otočila jsem se, abych se přesvědčila, že můj pocit není oprávněný. Stál tam! Tygr ussurijský, který měl být ve výběhu stál najednou naproti mně. Uplně se mi sevřelo hrdlo. V hlavě jsem měla vzduch, který pro změnu chyběl plicím. „Jsem mrtvá, bude po mně.“ blesklo mi hlavou. Krmení se teprve chystalo a vzhledem k tomu, že já u sebe neměla žádné jídlo pro ně, byla jsem za jídlo já.

Zařval. Uplně jsem sebou škubla. Napadla mě první myšlenka: „Zaječet“ no, ale jak, když není vzduch. Povedlo se mi akorád otevřít pusu. Začal se ke mně blížit. Srdce mi najednou bušilo tak nahlas, že jsem se bála, aby si nemyslel, že jsem hračka, ve které to chrastí. Najednou se rozeběhl přímo proti mně. Klesla jsem k zemi a zakřičela: „Počkej prosím. Ne!“ jako kdyby mi měl rozumět a nebyla to jen hladová šelma.

Otevřela jsem oči a najednou se dívám, on si předemně lehl. Co to dělá. Převalil se na záda, jako kdyby chtěl podrbat. Tak tohle bylo na mě moc. Celá rozklepaná jsem sebrala zbytky síly a postavila se zpět na nohy. „Jdi k sobě!“ Zakřičela jsem rázně. Ani nevím, jak mě to napadlo a odkud se mi do hlavy vnořila ta myšlenka, že by to mohlo fungovat.

Světe div se, fungovalo to. Smutně kňourl, zvedl se a odkráčel k sobě do výběhu. Zaklapla jsem za ním dveře a mříž co nejrychleji jsem uměla. Takovýhle šok. Při odchodu jsem se ještě stále vzpamatovávala.

Po pár hodinách konečně poklizeno. Teď si dám oběd a pak to musím objet ještě jednou. Nejde mi to ale pořád do hlavy. Co je na mě jinak.

To je divná vůně. Jak pánský parfém. Takový silný. Musím se zeptat kolegy, jestli náhodou nehodlá balit nějakou holčinu. Je opravdu příjemná. Mikrovlnka cinkla a jde se jíst. Kolega se zachvilku vrátí, tak toho pak využiji.

Oběd ve mně zmizel ani se nestihl rozkoukat. To je tak když mi do práce uvaří mamka. Nestává se často, ale když mám možnost se za ní jet podívat a ona mi navaří na pár dní na doma, je to super. Ještě umýt a uklidit mysku a jde se za kolegou.

Není to jeho vůně. On prý ani nic necítí. Tak co to je za vůni. Taková něžná a jemná. Jako kdybych jí už někdy někde cítila.

Objela jsem firemním supervozítkem opět všechny koše a občerstvení. Vše je poklizeno, nové pytle jsou v plném nasazení, jen ta zvířata jsou pořád stejně divná. Teď to bylo o to divnější, že se mě ještě lidé ptali, jestli je krmím, nebo jestli jsem je nějak ošetřovala, že se ke mně tak mají. Snažila jsem se nevypadat překvapeně, aby nepojali podezření, že je krmím a vše jim odkývala.

Jsou to přeci jen návštěvníci. Mají zážitek, super fotky, a já klid.

Teda relativní klid. Pokud tedy nepočítám to, co jsem si zažila u tygrů.

Konečně je dnes předemnou poslední obchůzka. Večerní a poslední. Už se těším dnes domů.

Je mi nějak divně. Tenhle pocit mívám, když se mi má něco stát. Jednou se spálím o sporák, pak zase říznu nožem, naposledy jsem se takhle polila kávou. No tak snad to dnes nebude ještě něco horšího než útok divoké šelmy.

Při tom posledním úklidu jsem zase ucítila tu pánskou vůni. Jenže tentokrát už jsem ani nepátrala odkud jí znám. Najednou mě takovým zvláštním způsobem uklidňovala. Konečně si můžu sundat zástěru.

Vozítko zaparkováno. Klíče jsou na místě a můžu razit domů.

Na to jak brzy svítalo se už stmívá. Tahle část večera je vždy na jaře nejkrásnější.

To barevné nebe, zpěv ptáků. Tak se tady mějte dnes hezky a uvidíme se zase v pondělí. Tento víkend má službu kolega. Snad to byl jen divný den. Na jednu stranu to bylo moc hezké. Pocit výjímečnosti, který jsem měla ve chvíli, kdy mě ten tygr poslechl. To se nedá ani popsat.

  

Cesta domů

Autobus mě dovezl až domů a mně ta cesta najednou utekla tak rychle. Brouzdala jsem si v myšlenkách a stále si lámala hlavu nad tím, co je dnes celý den jinak. To jak se na mě dívali. Ty oči. A nebo ta tygřice, jak se třela o sklo. To bylo asi nejdivnější. Vždy když jsem se tam objevila se všechna ta zvířata ke mně rozeběhla, jako bych jim nesla něco dobrého. I ta lvíčata se rozeběhla. No oni tedy už mají pomalu rok, ale na lidi moc zvědaví nebyli a právě u nich mě to opravdu velmi zarazilo.

  

„Hej! Kočičko! Pojď sem!“ kdo to na mě volá? Co to je? Jen co vystoupím z autobusu a kousek popojdu. Uplně mě vytrhl z myšlenek. „Co je? Co chcete!?“ křikla jsem na něj a doufala, že mi dá pokoj. Jenže jsem se tedy pořádně spletla. Naopak se mi do cesty postavili další dva. Jednoho bych jakš takš zvládla ale tři? Co teď budu dělat. To je den. „Trošku si zašpásujem.“ řekl opilím hlasem jeden ze dvou, co mi stáli v cestě. Táhl z něj alkohol jak ze sudu a přesto stál pevně na nohou. V hlavě jsem najednou měla duto. Prostě proletělo káně a nechalo mi tam jen to peří. A tenhle opilec to peří rozfoukal svým alkoholovým dechem.

„Dej ze mě ty ruce pryč! Na koho si myslíš, že saháš! Já s vámi nechci mít nic společnýho. Laskavě mi ustupte z cesty a nechte mě projít!“ snažila jsem se zahrát, jak jsem nad věcí. Snad si nevšimnou jak se mi klepou kolena. Musím to zahrát. Musí mě nechat jít. Letmo jsem pohledem zjistila, že v okolí nikdo není. Což vzhledem k mé situaci vůbec nebylo dobré. Snažila jsem se nedat na sobě znát strach. Najednou mi přiletěla taková facka, že jsem se skácela bleskurychle k zemi. „Odmlouvat mi nebudeš!“ křiknul na mě ten třetí. Všechna hrdost byla najednou pohlcena strachem a panikou. Vůbec jsem se nemohla pohnout. Nevěděla jsem co semnou bude. Jen jsem tušila, a doufala jak moc se pletu.

Najednou jsem cítila ten samý pohled co celý den v práci. Podívala jsem se. Za nimi v křoví jsem viděla oči. Byly to zvířecí oči. Zadívala jsem se do nich. Jakobych se najednou ocitla za skleněnou clonou a oni na mě nemohli. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se ze země na nohy. Vzpřímeně jsem se podívala na ty tři muže. „Tak už budeš moudrá? Nebo ti mám vysvětlit, jak se věci mají?“ řekl znovu ten co mě uhodil. Znovu jsem se zhluboka nadechla. V tu chvili ze křoví vyšli tři vlci. Za hlasitého vrčení došli až ke mně. Prošli mezi nimi jako nůž máslem. Ti pobudové se najednou neodvážili nic říct a stáli tam jako opaření. Vlci došli až těsně ke mně a postavili se zády ke mně. „Čarodějka je to! Honem pryč nebo nás uhrane!“ zadrmolili ti bídáci jeden na druhého a dali se na útěk.

Vlci přestali vrčet a začali se dívat do temného koutu a vrtěli ocasem. Co tam vidí? Vždyť tam nic není ne? Je to jen temná ulička. Zpozarohu se najednou vynořila osoba.

„Nechoď ke mně blíž! Slyšíš!“ vykřikla jsem v zoufalství. Byl sice teď už jen jeden, ale vlci už mě evidentně nezachrání. A já najednou neměla sílu. Pořád se přibližoval. Nemohla jsem popadnout dech. Byl čím dál blíž. Byla jsem jak zamrzlá. Nebyla jsem schopná ani kroku. Začalo mě brnět celé tělo. Už je jen krok odemě. Brnění mi prošlo celým tělem. Už je mi to jasné. Jdu k zemi.

  

Setkání

Ta vůně. Ta příjemná, nežná vůně.

Je tady zase. Cítila jsem ji dnes v práci. Teď je ale o moc silnější. Z práce jsem vystoupila z autobusu a pak mě přepadli tři muži.

Jeden mě uhodil silně do hlavy. „Nemusíš předstírat, že jsi ještě mimo. Já ti neublížím a moji vlci také ne.“ ozval se milý mužný hlas. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem u něj v náruči.

Tak moc jsem se lekla a chtěla se od něj odstrčit a vstát, ale nepustil mě. „Počkej, ne tak zhurta. Pomalu, ať se ti zase nezamotá hlava. Musela jsi se hodně praštit.“

Cože? Moje hlava? Auuu. Koukám na ruku kterou jsem si sáhla na místo, které mě bolí a teče mi trochu krev. Musela jsem se uhodit, jak jsem spadla po té facce. V tom návalu adrenalinu jsem si toho vůbec nevšimla.

„Děkuji, budu v pohodě. Už to zvládnu.“ odvětila jsem, ve chvíli co mi pomáhal se opět postavit. „Ta hlava potřebuje ošetřit. Vezmu tě k doktorovi.“ „Dobře.“ odpověděla jsem částečně ještě mimo. Teď už mi bylo uplně jedno co se mnou bude. Byla jsem jak z gumy. Hlava mi třeštila. A porád jsem cítila tu příjemnou vůni. Ta mě uplně hypnotizovala.

„Musela jsi být ve velkém nebezpečí, když tě mí vlci přišli bránit.“ „Tři muži mě nechtěli pustit domů.“ odpověděla jsem mu stroze. Chtěla jsem jen mlčet. Nebylo mi vůbec dobře. Vše mi najednou šrotovalo v hlavě. Najednou jsem se začala klepat. Chtělo se mi brečet. Bylo toho opravdu hodně. „Celá se chvěješ. Nemusíš mi nic říkat. Je to vlčí věc. Oni vědí své. Je dobře, že tě ochránili.“ obejmul mě.

Bylo mi najednou jak v protiatomovém krytu, kde se na mě nidko nedostane. Kde mi nikdo nemůže ublížit. Ta jeho nádherná vůně. A ten pocit. Hned se mi ulevilo. „Už je to lepší. Zachvilku jsme tam.“ podíval se na mě upřeným hlubokým pohledem. Měla jsem pocit, že mi vidí až do žaludku a ví i co jsem měla k obědu aniž bych mu cokoliv řekla. Ty jeho modrozelené hluboké oči. Byla jsem jak v jiném světě. To asi tou ránou do hlavy.

  

Doktor mě zkontroloval a usoudil, že je hlava v pořádku. Prý to chce hodně pít a odpočívat. Otřes mozku vyloučen a ranka je ošetřena. No tak jsem se za doprovodu dopravila domů. Konečně do sprchy a do peřin. Ještě, že mám zítra volno. To byl ale den. A tak krásně to začalo. No snad bude zítra líp.

  

Sen s velým S

Jsem v chodbě. Je to chodba velmi starého domu, asi spíš paláce. Jsou tady louče na stěnách. Rozlížím se kolem a ani trošku nechápu co tady vlastně dělám. Nějaký vnitřní pocit mí říká ať se nebojím a jdu dál.

Pomalu kráčím chodbou. Jako bych tady už někdy byla. Někdy hodně dlouho. Najednou vidím sebe. Procházím okolo mě ale jsem jinak oblečená. Jako kdybych to byla já v jiném čase. Postava na kterou se dívám se směje. Roztáhla ruce a šel k ní někdo v plášti. Plášť má kapuci a já mu nevidím do tváře. Ta postava je s ním hodně šťastná. Jako kdybych cítla tu její radost. Jdu chodbou za ní. Zmizela mi.

Ne! Už jí zase vidím. Je jinak oblečená. Má v náručí dítě. Zpívá mu ukolébavku. Je velmi šťastná a plná lásky. A zase mi za rohem zmizeli.

Běžím za nimi. Je to pořád rychlejší. Tady jsou! No to teda. Uplně se mi až zatajil dech. Syn už je velký. Oblečený jako bojovník. Ale postava co vypadá jako já v obličeji sice zestárla, ale stále hrdě stojí. Dívá se na mě? Proč se dívá na mě? Ona mě vidí?

„Ano, vidím tě. Aby si mohla pochopit svoji přítomnost, musíš si prožít minulost. Aby jsi mohla existovat v budoucnosti, musíš pochopit svou přítomnost. Ty jsi já a já jsem byla ty.“

Co že? Tak teď mě tedy dokonale zmátla. Já jsem snad já ne? Kam to zase zmizela?

Cítím zase tu nádhernou vuni. Kde se tady vzala?

„Neboj se.“ ozval se jemný mužský hlas v prázdém velkém pokoji na konci chodby. „Už jsme se viděli. Jsem Dantalion. Jsem tady, abych ti pomohl být.“ „Jak mi chceš pomoct být? Vždyť já jsem!“ rozčíleně jsem mu odsekla. „Nejsi. Teď nejsi nic. Podívej se kolem sebe. Co vidíš?“ Najednou jsme byli obklopeni prázdem. Zahltilo mě úzko. Když je člověk v prostoru, ani si neuvědomuje, jak se zvuk odráží o různé předměty. Nevnímá všechny ty barvy a zvuky naplno. Najednou jsem kolem sebe měla jen prázdnou bílou barvu. Ani vlastní dech jsem neslyšela. To ticho.

„Nechci být nikým. Chci být sama sebou!“ Zakřičela jsem ze strachu a i z rozhořčení. „K tomu, abys byla sama sebou ti mohu pomoci, ale musíš se mi plně oddat.“ „Cože? Jak jako oddat?“ lekla jem se co to po mně chce. „Vše co je kolem zmizí. Nic a nikdo pro tebe nebude existovat, dokud to neřeknu. Uděláš vše jak ti řeknu. Pokud ne, zemřeš. Troufneš si na to?“

No teď teda nevím, mám na to kývnout a risknout to, nebo raději zůstat tak jak jsem, ale co vlastně riskuji? A co naopak můžu získat? Myslím že to za to stojí. „Ano. Jdu do toho.“

„Dobrá. Tak tedy začneme.“

  

Zasvědcení

Opakuj po mně: „Až hluboko do nitra mého těla, až hluboko do nitra téhle země, hluboko do nitra této dimenze tam s sídlu duše mé, tam kde vše začalo, tam kde se zrodilo, tam kde mé já čeká mě.“ Zopakovala jsem ta slova. Když jsem je říkala nahlas, bylo jako kdybych mluvila do jezkyně. Slova se hlasitě s ozvěnou rozvíjela dál. Srdce mi bušilo jak o život.

Najednou se stěny kolem mě začali měnit. Všechno to letělo pryč, tolik jsem se bála, ale zároveň byla moc zvědavá.

Byla jsem v lese, nikde nikdo. Tma. Vybavilo se mi to s vlky. Šla jsem tedy tmou, někam, kam mě vedlo moje podvědomí.

Najednou mě někdo ze zadu málem uhodil. Jen tak tak jsem se uhla. Zalechla jsem zvuk věci narážející o vzduch v mé těsné blízkosti.

Naštěstí mě můj postřeh zachránil. To ale nebylo vše. Jen co jsem se otočila jsem dostala takovou ránu pěstí, že jsem klesla k zemi.

„Takhle to budu mít hodně snadné. Pokud se necháš hned porazit, tak nejsi tou, za kterou jsem tě považoval. Tak dělej! Vstaň! Bojuj!“ Dantalion stál přímo naproti mně. V rukou měl Jo. Opět se proti mně rozběhl a začal utočit. Rychle jsem se zvedla a jen uhýbala. Bylo to tak rychlé, ale zároveň pomalé. Zadívala jsem se mu do očí a přesně jsem věděla co udělá. Bylo to velmi zvláštní.

Postupně jsem se začala unavovat. I když jsem věděla co udělá, musela jsem se opravdu hodně snažit, abych stihla uhnout.

Musím to nějak vymyslet. Nenechám se porazit. Potřebuju zbraň.

Jen co jsem si to pomyslela, najednou jsem měla v ruce katanu. Jako kdybych najednou věděla jak ji použit. Postavila jsem se do obraného postoje a vyčkávala dalšího útoku.

„Nu dobrá, tak to posuneme o level výše.“ S těmito slovy se i Dantovi objevila v ruce katana. V hlavě se mi vynořila myšlenka, že asi dnes umřu. Tu hned zahnala druhá, že umřu se ctí a v boji. Na ni se hned navalila třetí, že dnes už není moc cti, ani těch co by to ocenili a mně to také bude k ničemu, když budu mrtvá.

Nedám se. Zautočil. Jakobych to uměla už dlouho. Bojovali jsme a oba dva jsem se pohybovali tak ladně. Nemít v ruce smrtící nástroj, byl by to tanec.

Veškeré pohyby byly uplně automatické. Povedlo se mi ho odzbrojit a tak jsem vyhrála.

„Vyhrála jsem!“ zajásala jsem. „Ještě dýchám, takže stále nejsi výtěz.“

„Cože? Počkej, nemohu tě přeci neozbrojeného zabít, navíc tebe. To nejde.“

„Zab, nebo budeš zabita. Zdání hodně klame. Myslíš, že nejsem ozbrojen? Dala jsi mi šanci, ale nepříteli nikdy nesmíš nabízet šanci tě zničit.“

Ve chvíli, kdy to dořekl se zvedl, a jen v rychlosti švihnul rukou. Zahltila mě tak silná bolest na hrudi. Nůž. On po mně hodil nůž. Klesla jsem na kolena.

„Zaváhat znamená smrt. V boji, si tohle dovolit nesmíš.“ S těmito slovy se mi díval do očí a já měla pocit, že mi vidí až do duše. Přišel a dřepl si ke mně. „Myslel jsem, že máš na víc.“

V tu chvíly jsem měla šanci já. Z posledních sil jsem se napřáhla a katanu, kterou jsem stále držela v ruce jsem mu vrazila přímo do srdce. Nic neřekl, jen padl k zemi.

Pak se objevila silná mlha. Nebylo vidět vůbec nic. Ani nahoře ani dole. Začala se mi z toho až motat hlava.

Najednou jsem se objevila v hale nádherného paláce. Byla jsem oblečená do nádherných šatů. Nic tak krásného jsem ještě neviděla, natož to měla na sobě.

Sál byl nejdříve prázdný, ale jako kdyby odněkud šla hudba. Objevili se tam najednou lidi. Byla jsem na večírku. Ten palác, jako kdybych to tady znala, jako kdybych tady už jednou byla.

„Dobrý večer hraběnko, je mi ctí, být hostem na Vaší oslavě. Jsem skutečně očarován Vaší krásou.“ Mluvil ke mně mladý urostlý muž. Jen jsem mu poděkovala a podala ruku. Bylo na něm přeci jen něco zvláštního. Byl mi povědomí, ale měla jsem z něj pocit, jako kdyby lhal. Tak falešné poděkování jsem už velmi dlouho u nikoho neviděla. Ani u kolegů z práce.

Vše se zdálo normální, hrála hudba, lidé tančili a já si pořád říkala, co se stane. Nevěděla jsem proč, ale pořád jsem měla takový pocit, že se něco stát musí.

Ve chvíli, kdy jsem začala věřit, že by to mohl být jen vzpomínkový večer a já si měla jen něco vybavit, se ozvala rána.

Neuvěřitelně moc jsem se lekla. Byla to rána z pistole. Lidé začali ječet a pobíhat. Snažili se dostat ven z budovy. Ve chvíli kdy se otevřeli hlavní dveře se ozvalo dalších několik ran.

Nikdo nevěděl co se to děje.

„Vzdejte se hraběnko a můžete tak předejít většímu krveprolití.“ Mluvil ke mně muž, o kterém jsem hned od začátku věděla, jak je falešný.

„To Vy v tom máte prsty! Krev je na Vašich rukou!“ hájila jsem se.

„Velmi se mýlíte, Vy jste tou, co se dala dohromady s protestanty. Mám důkaz a zde rozkaz k Vašemu zatčení. Velice dobře víte, co je trestem za velezradu. Pokud se nám vzdáte bez boje, dám svým mužům pokyn, aby nechali hosty odejít.“ Hlavou se mi honilo spousty věcí. Nic okolo nemělo pro mě být, ale přesto se mi vrýval do hlavy pocit, že se nesmím vzdát bez boje. Jak bych pak mohla zabránit tomu, aby postříleli tyhle lidi. Za nic přeci nemůžou.

A nebo to nebyla realita. No ale ta dýka v mé hrudi, to bolelo skutečně a navíc pokud zemřu tady, zemřu i ve skutečnosti. No ale mohla bych se pak budit s pocitem, že jsem dala rozhodnutí k tomu, aby je všechny postříleli? Co když i oni jsou zde jako já.

„Jak Vám mohu věřit?“ Zeptala jsem se s hrdostí. Byť jsem uvnitř byla malinká, nechtěla jsem to na sobě dát znát. „Máte mé slovo.“

Teď jsem věděla, že to myslí vážně. Nevím jak, ale cítila jsem, že to dodrží. Souhlasila jsem tedy.

Dal tedy rozkaz a jeho vojáci se z přededveří stáhli.

Lidé co byli v místnosti se na mě podívali a stáli na místě. „Tak jděte, nic už Vám nehrozí budete v pořádku. Dal mi své slovo a já věřím, že jej splní.“ Místo aby začali odcházet, začali se klanit. „Co to děláte? Jděte!“ Po těchto slovech se zvedli a beze slova, aniž by se na mě víckrát podívali odešli.

„Pusťte mě za moji ženou! Slyšíte!“ Ten hlas, byl mi tak povědomí, jako kdybych ho znala. Srdce se mi téměř zastavilo. Cítila jsem, že nechci aby se mu něco stalo a že tam nemá být v tuhle nesprávnou dobu.

Neustále se dobýval dovnitř. Než jsem stihla cokoliv říct, byl v místnosti. I když jsem ho nikdy dřív neviděla, věděla jsem jen to, že ho mám ráda. Udělal krok blíž a v tom jsem viděla, jak jeden z vojáků sahá po zbrani.

Neváhala jsem ani vteřinu a vrhla se k němu. Vyšel výstřel. „Stihla jsem to.“ šeptla jsem slabě ve chvíly, kdy se ozvala rána. Zachytil mě, a já mu padla do náručí. Svět byl najednou rozmazaný a já věděla, že tohle je můj konec. Zemřu v rukou někoho, kdo mě miloval. Tak jsem si to vždy přála.

Něco okolo mě začalo šumět. Takové jako kdyby si výtr pohrával v podzimním dni s listy stromů.

Šum byl čím dál hlasitější a já čím dál unavenější.

Pak jsem ale mrkla a když jsem otevřela oči, byla jsem ve svém původním oblečení a stála na skále.

Jakto že žiju, a proč jsem tak vysoko. Nesnáším výšky.

„Skoč!“ zakřičel na mě Dantalion. Uplně jsem sebou škubla jak jsem se lekla. Teď měl pronikavý hlas. Najednou stál vedle mě. Jak se tam objevil, uplně jsem zavrávorala. Chytil mě. „Nesmíš spadnout. Musíš skočit. Jinak jak jsem říkal. Pamatuj na ta slova.“ Chtěla jsem mu říct, že to nejde jen tak skočit. Proč mám vlastně skákat? To nemůžu počkat tady nahoře. Jenže než jsem stihla cokoliv říct nahlas, zmizel.

Mizí si, objevuje se, a já tady stojím na skále a mám skočit. Jak mám věřit tomu, že skok ze skály je v pohodě.

V tom se mi ale začala vybavovat vzpomínka, která ale byla jako kdyby z jiné doby. Seděla jsem na střeše nějaké budovy s Dantalionem a povídali jsme si. „Vždycky tady při tobě budu. Ať se stane cokoliv.“ „A co když zapomenu?“ „Pomohu ti, aby sis vzpomněla kým jsi.“

V té vzpomínce jsem mu věřila jako nikdy nikomu.

Tahle vzpomínka mi najednou otevřela oči. Už nebylo dalšího nutného rozmýšlení. Nadechla jsem se a s roztaženýma rukama jsem skočila dolů.

Cítila jsem jak vítr okolo mě proudí. Byla to nádhera. Začali se mi vybavovat další vzpomínky, ale byly takové hodně zmatené. Pamatovala jsem si z nich hlavě ty pocity.

Najednou mě zaplavila silná emoce. Tak velmi silná. V tu chvíli se pád zastavil. Dopadla jsem pomalu na nohy. Nic mi nebylo. Bylo to jako kdybych uměla lítat.

Dantalion ale nebyl nikde. Kam se poděl. Najednou se vše kolem rozplynulo a já se probudila v posteli. Celé to byl jen sen? Opravdu? Tomu se mi nechce věřit.

  

A pak příšlo ráno...

Dnes mám volný den. Rozhodla jsem se zajít si na nákup. Potřebuji nějaké jídlo. Vešla jsem do ulic, ale viděla jsem je najednou jinak. Jako kdybych nebyla ve stejné ulici. Měla jsem za to, že to na určitých místech vypadalo jinak, ale zároveň jsem věděla, že to včera vypadalo stejně.

Viděla jsem policejní vůz u sousedů. To mě velmi zarazilo. Přišla jsem blíž, jsou to moc milí staří lidé, co se tak mohlo stát. Snad je nevykradli.

Sousedi stáli na verandě a policie byla uvnitř domu. Šla jsem se jich tedy zeptat, co se stalo. Řekli mi, že je přepadl v noci jejich syn. „On měl dlouho problémy se sebeovládáním. Doktoři mu diagnostikovali schizofrenii. Dokud bral prášky byl uplně v pořádku, ale musel je asi vysadit.“ Se strachem v hlase mi vyprávěla paní Karásková. „Pojďte, udělám Vám čaj aby Vám bylo lépe.“ Nabídla jsem se jim. Občas jsem jim chodila uklízet a jednou za čas mě poprosili i abych jim uvařila. Měla jsem je vždy ráda jako vlastní tetu se strýcem.

Šla jsem tedy bez rozmyslu dovnitř. Sice tam policie měla pásku, ale když jdu s majiteli domu, tak to mi přeci nemůžou nic říct.

„Paní, sem nesmíte.“ stavěl mě hned u vchodu policista. Vnímala jsem ho jen letmo a šla i tak dovnitř. „Jsem tady s paní, jdu jim udělat...“ Najednou jsem zatajila dech. Leželi tam na zemi v krvi. Oba dva. Pan a paní Karáskovi. „Jak to? Vždyť jsem s nimi teď mluvila.“ zamotala se mi uplně hlava. Policista mě chytil a pomohl mi ven.

„Pojďte, tady to není pro Vás. Už je Vám líp?“ „Ano děkuji.“ podával mi vodu. Usedli jsme do křesla na verandě, kde jsem ještě před chvílí mluvila s nimi.

„Vy jste je znala?“ Ptal se mě. „Ano, byli mi dost blízcí.“ „Když jste vešla, říkala jste, že jste s nimi mluvila, kdy to bylo naposledy?“ záludná otázka. Asi by mi jen těžko věřil, že jsem mluvila s duchy. „Začátkem týdne.“

„Víte už kdo to byl?“ zeptala jsem se, abych se jen ujistila, že ho zavřou až zčerná. „Ne. Nikdo nic neví. Ostatní sousedi nic neslyšeli, dveře nejsou vylomené, takže na vloupání to nevypadá, ale nikoho prý blízkého neměli a jejich syn prý už s nimi dlouho nebydlí.“

V hlavě jsem měla jen to, že mu to nesmí projít. „To že s nimi nebydlí, ale neznamená, že neměl klíče, nebo že tam nechodil.“ „Mám to snad brát jako, že si myslíte, že to byl on?“ upřeně se na mě podíval při otázce. „Nechci obvinit neviného, ale tohle si nemyslím, to vím.“ Řekla jsem mu s pohledem do očí tak pronikavým, že je sám svěsil k zemi.

Poděkovala jsem ještě jednou a dala se na cestu. Ani jsem nevěděla kam jdu. Jen tak instinktivně jsem se vydala na cestu.

  

Odhalení

Šla jsem kam mě nohy nesly. Vůbec jsem nepřemýšlela. V hlavě jsem měla jen jedno a to, že doufám, že ho najdou, zjistí, že to byl on a nakonec ho zavřou. Byla jsem plná vzteku. Hodně silného vzteku. Lidi mi uhýbali automaticky z cesty a já jen šla.

Došla jsem do lesa na kraji města. Netušila jsem, co tam vlastně dělám. Proč tam jsem. Jen jsem cítila, že přesně takhle to má být.

Šla jsem hluboko do lesa a došla jsem k jedné skále. U té skály jsem si všimla stojícího muže.

Sama ani nevím co mě to popadlo. Šla jsem přímo za ním, jako kdybych věděla, že tam bude stát.

Byl to on. Syn od Karáskových. „Vím žes je zabil!“ vyhrklo ze mě bez rozmyslu. Pomalu se otočil a díval se na mě, jako kdybych řekla nějaký vtip. „Když to víš, tak to jsi teda hodně hloupá. Protože když jsi tady, tak to jsi určitě s nima spolčená. Vědělas to taky. A nic jsi neudělala. Byla jsi s nima. Jsi zrádce!“ Začal na mě křičet a vydal se za mnou.

Vůbec jsem neměla strach. Stále křičel a blížil se ke mně. Až teprve když byl sotva 5 kroků odemně jsem si všimla, že má v ruce nůž.

Najednou jsem měla pocit, že mi vlastně nemůže ublížit. Stala jsem proti němu. „Jestli se neudáš, udělám to já!“ řekla jsem mu s klidem. „Jak asi?“ začal se hlasitě smát. „Když budeš mrtvá!“ zakřičel a vrhnul se na mě s nožem.

Začali jsme se prát. Párkrát jsem ho povalila na zem, ale byl jako kdyby ho nic nebolelo. Nezastavitelný.

Zakopla jsem a spadla na zem. Taková začátečnická chyba. Jak mohu v boji zakopnout. To snad není možné. Stále jsem ale cítila, že mi nemůže ublížit. Než jsem stihla vstát, byl u mě a držel mi nůž pod krkem. Začala jsem váhat. Stojí mi to za to, aby mě zabil, jak ale bojovat. Měl velkou sílu. Zadívala jsem se mu hluboce do očí, jako kdybych mu chtěla připomenout co provedl. Všechen ten vztek jsem chtěla předat na něj.

„Jděte pryč, jste mrtvý rozumíte? Mrtvý!“ zvedl se jako kdyby se ho žhávý železo dotklo. Začal se ohánět o kolo sebe nožem do prázdna a kříčet.

„My ho zdržíme, odejdi.“ ozval se hlas z jakoby z povzdálí. Najednou jsem je všechny viděla. Duchové. Byly tam a stáli okolo něj. Dívali se na něj stejným nenávistným pohledem. Byl zcela šílený. Jak kolem sebe mával nožem, ztratil rovnováhu a upadl. Spadl tak nešťastně. Přímo na nůž, který držel v ruce. Nikdy dřív jsem nic podobného neviděla.

Došla jsem k němu a viděla, že už mu není pomoci.

Teprve po té, jsem si všimla krvácející rány na ruce v oblasti předloktí. Ztrácela jsem hodně krve. Zamotala se mi hlava a padla jsem k zemi.

„Ještě, že jsem tě našel včas. Nebýt mých vlků, zase bych tě ztratil.“ řekl známý hlas. Byla jsem jak omámená. Slyšela jsem, ale nešlo mi mluvit. Chtěla jsem se zeptat co se stalo, ale vůbec jsem neměla sílu. „Už je dobře. Nenamáhej se. Jsi v bezpečí.“ řekl hlas. Byl to Dantalion. Cítila jsem, jak mě někam nese. Pak jsem ale omdlela uplně.

Probrala jsem se v pokoji na posteli. Ruku jsem měla ošetřenou a nikde jsem nikoho neviděla. Vstala jsem z lůžka a rozhodla se jít zjistit situaci.

Šla jsem instinktivně dolů po schodech do kuchyně. „Zrovna ti vařím čaj. Ztratila jsi dost krve. Neměla bys vstávat, ale odpočívat.“ pronesl a podíval se na mě s tváří typyckou pro rodiče kárajícího své dítě. „Děkuji, ale nejsem dítě. Pujdu domů. To zvládnu.“ Odsekla jsem.

„Nikdo tě tady nedrží, ale bude ti líp, když něco vypiješ.“ Neodbytně se ke mně hrnul s čajem v ruce.

„Co se týče toho, zda jsi či nejsi dítě. Moc dobře vím už tisíciletí, že nejsi, ale občas se tak pořád chováš. Jít sama na muže, kterému to nemyslí, to moc rozumné nebylo.“ opět mě káral.

„Vím, že mi nenecháš ublížit Danti, ale ten vztek byl silnější.“ Pohledla jsem mu do očí a viděla strach. Odložila jsem čaj na linku a přišla k němu blíž. Najednou pro mě byl jak magnet. Vůbec jsem nepřemýšlela a políbila jsem ho. Pak se do mě navalil obrovský pocit strachu, že jsem něco udělala špatně. Co když on to necítí stejně.

Vzálila jsem se od něj s pocitem, že teď je ta pravá chvíle odejít.

Přitáhl si mě ale zpět a polibek mi vrátil. Bylo to tak vášnivé. Celá jsem se chvěla. Bylo to, jako kdybych přesně věděla, které místo, jak se dotknout. A přesně tak jsem cítila i z něj, jakoby přesně věděl. Vzal mě do náručí a odnesl do pokoje. Byla jsem jak v sedmém neby. Uložil mě do postele, a začal mě dlouze líbat. Dotýkal se mě. Celé to bylo tak intenzivní jako nikdy. Pomilovali jsme se.

  

Rychlý zásah

Dluze jsem si ještě potom povídali, ani pořádně už nevím o čem, šlo to samo. „Proč jsem vlastně musela projít těmi zkouškami?“ nedalo mi zeptat se při příležitosti. „Boj, měl ověřit voji obezřetnost a čestnost, druhá zkouška byla odhodlanost a obětavost třetí zkoušku jsi bohužel nezváldla.“ dořekl se smutkem v hlase a zvedl se. „Cože? Jakto? Skočila jsem přeci!“

„Oblékni se. Půjdeme se najíst a musíš si odpočinout. Policie s tebou bude chtít určitě mluvit. Už našli syna Karáskových. Ty jsi byla jediná, kdo naznačil, že v tom má prsty. Vím, jak to bylo, ale zabil se stejnou zbraní, jakou byli zavražděni Karáskovi.“

Měla jsem pocit, že mě vyhazuje, tak jsem se posbírala a šla. Byla jsem pro něj určitě jen jedna z mnoha. Využil mě.

S policií měl pravdu. Přededveřmi už na mě čekali a odvezli mě rovnou na služebnu. Ptali se mě na spousty věcí, ale já neznala odpovědi.

Mysleli si, že jsem vrah. Spekulovali dokonce o tom, že jsem je zabila já. Všechny tři. Jak bych ale jen mohla.

Jelikož ze mě ani po 3 hodinách nemohli vydolovat přiznání, rozhodli se, nechat mě o samotě. Prý abych si to ještě pořádně promyslela.

Chvilku po jejich odchodu vešel do dveří policista. Byl oblečený v jiné uniformě a proto jsem si myslela, že je z jiného oddělení.

„Musíš je varovat! Vezou sem muže a ten má u sebe zbraň. Hlídka, která ho veze to neví. Má ji schovanou v botě. Určitě ji bude chtít použít. Nechci aby tady někomu ublížil. Prosím! Musíš mi pomoct!“ hleděl na mě tak upřeně. První myšlenka byla, že je to blázen. Co to je za nesmysl, aby věděl, koho sem přivedou a co se pokusí udělat.

V tu chvíli vešli policisté, kteří mě vyslýchali do místnosti, a on zmizel. Tehdy mi to došlo.

Podívala jsem se za ně a ve dveřích bylo vidět, jak do místnosti vchází hlídka s mužem v poutech. Ani vteřinu jsem neváhala a vtrhla ze dveří ven. „Má zbraň! Pozor, má zbraň!“ křičela jsem. Policisté, kteří mě vyslýchali se mě snažili zadržet, ale jejich postřeh nebyl až tak dobrý aby mě chytili. Bohužel zločinec, kterého právě vedli se už krčil k zemi do boty pro zbraň s tím, že si musí zavázat botu.

Místo toho aby někdo něco dělal, všichni na mě začali zírat.
„Ani hnout!“ ozvalo se po mé levé straně. Přeci jen si jeden z policistů všiml, o co mi jde a vytáhl na zločince zbraň. Ten tu svoji už také držel v ruce a namířil ji na mladého policistu.

Podívala jsem se za hlasem policisty a dle pohledu mi bylo téměř jasné, že vystřelit první nestihne. Najednou jakoby se čas zpomalil. Hodiny tikali hlasitě, ale velmi táhle. Viděla jsem jak zločinec mačká spoušť zbraně. Policista měl jen prst na zbrani, ale ani malinko nezatlačil. Musela jsem něco udělat.

Vrhla jsem se k policistovi a srazila ho na zem. Přesně ve chvíli, kdy jsem se policisty dotkla se ozval hlasitý výstřel. Padli jsme k zemi a zločince ostatní policisté okamžitě spacifikovali.

„Děkuji ti.“ ozvalo se z povzdálí poděkování od ducha policisty, co mě navštívil ve výslechové místnosti.

„Jste v pořádku?“ ptala jsem se ležícího policisty při vstávání. Byl v šoku. „Zachránila jste mi život.“ dival se na mě se slzami v očich. „No hlavně, že jste v pořádku.“ oprášila jsem se zebe nepořádek a pohledem zamířila na vyslíchající duo. Zírali jak supy na kořist. Vydala jsem se k nim.

„Dokončíme tedy ten výslech?“ provokativně jsem se zeptala.

První dotaz po vchodu do místnosti byl: „Jak jste věděla, že má zbraň? To nemohl vědět nikdo. Jste celou tu dobu co ho zatýkali tady. Policisté ho prohledávali a nemohla jste vědět, že ji přehlédnou v botě. Jak jste to tedy věděla?“

Upřeně jsem se jim zahleděla do tváře a s klidem pronesla: „Jsme tady přeci kvůli Karáskovým ne? Nechápu tedy důvod vašich dalších otázek. Pokud už nic nemáte, ráda bych šla.“

„Dobrá tedy. Můžete jít, ale mějte se na pozoru, nespustíme z Vás oči!“ Dodal starší z policistů.

Zvedla jsem se k odchodu. Jakmile jsem vyšla z vyslýchací místnosti, rozezněl se potlesk. Všichni ti, co byli v kanceláři mi začali tleskat. Připadala jsem si divně. Pak zamnou přišel zachráněný policista: „Jmenuji se Tomáš. Děkuji ti ještě jednou za záchranu. Ani nevím jak ti mám poděkovat. Mohu tě pozvat na kávu?“ a s těmito slovi mi podával hrnek horké lákavě vonící kávy. Nedalo se odmítnout. „Vezmu si kávu a ty mi slíbíš jedno. Příště vytáhneš zbraň jen tehdy, když budeš vědět, že ji použiješ. Ber to jako pravdilo. Pokud ji vytáhneš a protivník se hne, je to jeho volba a tvůj život v sázce. Rozumíš?“ pronesla jsem k němu přísně.

Cestou při povídání mě vedl ke svému stolu. „Ano, máš pravdu. Slibuji.“ dali jsme si na to ruku. Najednou jsem si na stole všimla fotografie. Byl na ní přesně ten muž, který mě požádal, abych je varovala a nedopustila, aby bylo někomu ublíženo.

„Kdopak to je?“ zeptala jsem se na fotku. „To je můj táta. On byl policistou, stejně jako já, ale nikdy nechtěl abych jím byl i já. Vždy mi opakoval, že jsem na policistu moc hodný a dřív mě stihne někdo zastřelit.“ pronesl smutně a zahleděl se do země. „Tvůj otec je na tebe hrdý. Tys jen potřeboval lekci, abys pochopil, že někoho zastřelit není tvá volba, ale volba toho, který na tebe útočí i po tom, co ho varuješ. Vždy je to buť ty, nebo on.“

Poděkovala jsem za kávu a vydala se na cestu domů. Hlavou se mi honilo spousty věcí. Budu mít ještě někdy klid?

Snad se to zítra uklidní. Třeba dojdu domů a bude vše zase v pořádku. „Stůj! Vím co si zač!“ ozval se hlas jednoho z vyslíchajících policistů. Stál venku a čekal na mě u domu. „To mě jako sledujete?“ rozčíleně jsem se na něj osočila.

„Omlouvám se, nechtěl jsem, aby to vyznělo zle.“ „Ale vyznělo!“ nenechala jsem ho domluvit. „Chtěl jsem tě požádat o pomoc. Mohla bys nám pomáhat s případy. Jsi médium viť? Vidíš duchy. Je to tak?“ třásl se od zvědavosti a nedočkavosti. „Nemohu Vám pomáhat. Málem jsem skončila ve vězení a blázinec tedy není o moc lepší vyhlídka.“

„Pracovali bychom společně. Nikdo by nevěděl, odkud informace mám.“ kasal se s nápadem, který moc nepromyslel. „Pak ale budeš ty vypadat jako podežřelý. Takhle to přeci nejde.“ oponovala jsem.

„Budu mít svědka, o kterém vrah přeci nebude vědět, bude to vlastně jeho oběť a donutím je popisem detailů a svoji přesvědčeností o pravdě k tomu, aby se přiznali.“

„Dobrá, můžeme to tedy zkusit, ale hlavně opatrně. Můžeš tedy příjít kdykoli se bude něco dít. Pokud můžu, pomůžu.“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Tak to jsem moc rád. Nevím jak, ale cítím, že budeme skvělá dvojka. Já a ty, jako princezna duchů.“