OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 50

Pan Svoboda

  

Přivezli ho někdy uprostřed noci. Zrovna, když se mi konečně podařilo zabrat mě vzbudilo světlo, tlumené hlasy a vrzání postele. V rozespání a pod vlivem prášků proti bolesti jsem pochopil jen tolik, že je to nějakej děda, co si zlomil nohu. Víc mě ani nezajímalo, měl jsem vlastních starostí, bolestí i nepohodí dost. Rozmrzele jsem se otočil čelem ke stěně a pokusil se znovu nalézt polohu, ve které by se mi podařilo usnout. Se sdrátovanou hubou se nespí zrovna nejlíp.

Zatracenej dědek, někde se ožere, vymlátí, a já pak kvůli němu ani nezamhouřím oka.

  

Rána v nemocnici přicházejí brzy, často navíc poněkud neurvale a hlučně. Co se dá dělat, nejsem tu na dovolený a vím, že musím poslouchat. Když mě sestra vyhnala z postele, odšoural jsem se opláchnout k umyvadlu na pokoji. Bez většího zájmu jsem se jen tak ohlédl po novým spolubydlícím, abych věděl, kvůli komu jsem se to nevyspal tentokrát. Čekal jsem nějakýho seschlýho bezdomovce, sebranýho někde na ulici, jehož hadry zamoří zatuchlinou celej pokoj, a ze kterýho bude táhnout chlast na míle daleko. Čili něco na ten způsob, co tu bylo před pár dny. Ale viděl jsem něco úplně jinýho.

Byl sice hubenej, šlachovitej a pěkně starej, ale rozhodně žádnej seschlej věchýtek. Měl pečlivě zastřižený, krátký šedý vlasy i vousy, a přestože na něm objektivně vlastně nic zvláštního nebylo, vyzařovalo z něj cosi úctyhodnýho a váženýho. Snad to způsobil ten jeho uhlazenej vzhled a vzpřímenej posed, kterým v člověku vyvolával pocit, že právě ani nesedí za stolkem s plastovým lavorem, ale přinejmenším za univerzitní katedrou. Nic na tom neměnily ani jeho rozcuchaný vlasy, který jako jediný svědčily o poněkud náročné noci. Nebýt toho nemocničního anděla, snad bych i věřil, že se každou chvíli zvedne a odejde přednášet někam do muzea.

Když si všiml, že se na něj dívám, jen jsem kývl na pozdrav, a raději si to šinul dál k umyvadlu. Až jsem se musel za svůj unáhlenej noční soud v duchu zastydět.

  

„Tak jak se vede, pane Svobodo,“ začal vizitu doktor Malý svojí tradiční uvozovací otázkou, u který nikdy ani nečekal na odpověď. Lidem s čerstvě odoperovanýma kostma se zrovna nijak valně nevede a doktor Malý si toho byl samozřejmě dobře vědom. Proto se taky nenamáhal dělat nějakou pauzu, a jedním dechem pokračoval dál.

„Tady čtu, že jste přestal brát léky. To jsou léky na srdce, ty si přece nemůžete jen tak vysadit, co vás to napadlo?“ zeptal se tentokrát opravdu, aniž by zvedl oči od papírů.

„Lidé v mém věku už přece žádné léky brát nepotřebují,“ odvětil klidně stařík.

„Ukažte… devadesát osm? Naopak, pane Svobodo, lidé vašeho věku je musí brát obzvlášť poctivě. Jen se podívejte, co jste si tím přivodil. Kdybyste je bral, jak máte, neudělalo by se vám slabo a ušetřil byste si tuhle nepěknou zlomeninu. Co?“

Když se nedočkal odpovědi, přešel blíže k němu a jednou rukou mu překontroloval sádru.

„No, my vám je tu zase vrátíme,“ otočil se pak na sestru místo na pana Svobodu, „k čemu vám bude zahojená noha, když dostanete infarkt, že jo.“ Tlumeným hlasem něco diktoval zapisující sestře do papírů, takže si ani jeden z nich nevšiml nesouhlasnýho výrazu, kterej se staříkovi usadil v očích.

„To už přece nemá žádnou cenu. Vždyť už tu zítra ani nemusím být.“

„Nó, to asi necháme rozhodnout ty nahoře, souhlasíte?“ nasadil lékař opět svůj netázavý tón, a viditelně v domnění, že už není o čem diskutovat, se společně se sestrou přesunul ke mně.

U mě vizita proběhla rovněž rychle, ale já tu nebyl první den. Měl jsem dobře nastavenou léčbu a tu mojí rozmlácenou čelist mi dali dohromady tak skvěle, že jim nejspíš budu nadosmrti vděčnej.

  

Krátce po obědě k nám na pokoj přišla černovlasá sestra s lékama.

Já mám fakt mizernou paměť na jména, takže je mojí běžnou praxí, že si vypomáhám tajnýma přezdívkama. Stejně se kolem vás ošetřující personál míhá tak rychle, že se nejde ubránit tomu, aby se vám postupně neslil v jeden celek. Zapamatujete si jen těch pár něčím výjimečnejch. Takže například včera tu byly Ledovka a Cigaretový dech. Ne že bych proti nim něco měl. Jen některý interakce s nima jsou mi docela nepříjemný.

Akorát u týhle jediný jsem si nepotřeboval vymýšlet vůbec nic. Její příjmení mi utkvělo tak nějak samo, protože už přímo v něm zaznívala předzvěst, že všechno, co bude následovat, bude téměř najisto děsnej vopruz. Sestra Prouzová. Sice je šikovná a ví, co dělá, ale v hlase má prostě něco, co způsobuje, že se člověk cítí jako úplnej idiot. A to i když dělá všechno, co se mu řekne. Natož když si dovolí to zkoušet jinak. Čistit si sdrátovaný zuby podle sebe jsem se v její přítomnosti pokusil jen jednou a zároveň taky naposled.

Když se teda u pana Svobody vytasila s práškem a on si stále tvrdošíjně stál za svým, že ho nechce, už dopředu jsem tušil, že bude zle. On měl zřejmě pocit, že ráno při vizitě nestačil svůj názor dostatečně vyjádřit, takže se o to pokusil znova, ale Prouzová ho rychle utla.

„Nediskutujte se mnou a prostě ho spolkněte. Nic na tom není a je to pro vaše dobro.”

„To si právě nemyslím. Já totiž nechci...”

„Heleďte se, tak dost! Jak by to vypadalo, kdyby si všichni pořád něco vymýšleli? Myslíte, že máme čas u každýho stát? Já nemám na práci jenom vás!”

Nenápadně jsem zašilhal jejich směrem. Pan Svoboda nevypadal ani v nejmenším, že by ho tím náporem vyvedla z míry. Trpělivě počkal, až skončí, a teprve potom, aniž by zvýšil hlas, zkusil promluvit. Nestačil se ale dostat ani za dvě první slova. Prouzová ho sjela ho jak malýho kluka a tím práškem mu navíc začala šermovat před obličejem.

Až jsem ho v duchu politoval. Nevybral si dobře. S Prouzovou vůbec nemá cenu se hádat.

Pan Svoboda to zřejmě taky právě pochopil. Upřeně, lehce nepřítomně na ni hleděl, pak najednou po tom malým prášku sáhl, beze slova si ho dal do pusy a zapil. 

„No! To to nemohlo jít hned? Takový zbytečný zdržování,” zahučela, rozčileně se otočila na patě a zmizela.

Vážně bych se býval vsadil, že jen co za ní zapadnou dveře, hned ho zas vyplivne. Ale to on ne.  On vlastně i ten oběd, který předtím dostal na obyčejným otlučeným tácu, jedl s tak nečekanou noblesou, až se zdálo, že musel být zvyklej stolovat minimálně s anglickýma lordama. Plivat jako čuně by očividně bylo pod jeho úroveň. Až jsem se trochu styděl, když jsem vedle něj s hlasitým mlaskáním musel srkat tu svojí mixovanou stravu.

Pan Svoboda si spojil ruce na klíně a se zklamaným povzdechem se zahleděl někam do prázdna. Vypadal poněkud přešle. Asi jako každej, kdo si rozjede Prouzovou nesprávným směrem.

Vstal jsem, došel ke stolu pro konvici s čajem, a dolil si hrnek. Potom jsem se otočil na něho a gestem se ho optal, zda chce také dolít. Byla to blbůstka, ale chtěl jsem ho nějak povzbudit a možná i troškou laskavosti zmírnit ten nepříjemnej pocit, kterej tu v místnosti zůstal. Zdvořile přijal a poděkoval, pak se ale znovu pochmurně zahleděl někam do dálky.

  

Dny v nemocnici se někdy strašně vlečou. Jen co vás přejdou akutní bolesti a dostanete se ze stavu, kdy jste rádi, že jste rádi, začnete se docela rychle nudit. Naštěstí za mnou hned po ranní vizitě zaskočila moje žena a zazásobila mě všemožnýma sportovníma magazínama. Jeden jsem stihnul přelouskat ještě před obědem a do dalšího jsem se hodlal začíst hned po něm. Akorát jsem v něm začal listovat, když na pokoj vešla mladinká sestra Copánek.

Samozřejmě, že se tak nejmenuje, ale protože vždycky nosí dva tenký copánky zapletený do culíku, byla mi její přezdívka hned jasná. Tuhle sestru pro změnu vídám asi za všech nejraději, protože má milej úsměv a vůbec celá je taková slušná a příjemná. I když někdy je na ní docela poznat, že ještě nemá moc praxe.

Pan Svoboda na svém přístupu k lékům očividně ani po včerejším neúspěchu vůbec nic nezměnil a znovu se pokusil vzdorovat. Měl asi štěstí, že za ním přišel právě Copánek, protože ta je nejspíš jediná, kdo je ochotnej poslouchat.

„Vzal bych si jen ten na bolest, sestřičko. Ten druhý nechci.“

„Ale ten je přece taky důležitý. Bez něj vám nemůže srdíčko pořádně fungovat, víte?“

„Jen nechte, vždyť já už se tu nepotřebuji pro nikoho udržovat. Už jsem pochoval ženu i syna, akorát já tu ještě straším. Smrt na mě nejspíš zapomněla, tak jsem se rozhodl trochu jí vyjít naproti.“

„No to snad ne,“ vykulila na něj oči, ale stařík se smířlivě usmál.

„Proč by ne, já z ní žádný strach nemám. Jednou přijít musí a je to tak v pořádku. Ale nechci umírat jako troska. Toho se bojím. Udržovat se práškama při životě jen proto, abych mohl sledovat, jak přibývají bolesti a co dalšího přestává fungovat.“

„Já myslím,“ zavrtěl se Copánek nervózně, „že jste to vzal za špatný konec. Léky vám přece naopak pomáhají cítit se dobře.“

„Já to viděl u syna, když chudák dostal tu mrtvici,“ pokračoval pan Svoboda, jako by nic neřekla, „zůstal ležet a pomoci mu už nebylo. Nezbývalo než se dívat, jak se nám postupně ztrácí a rozpadá v někoho úplně jiného. A já bych opravdu chtěl umřít, dokud jsem... to ještě já.”

„Pane Svobodo, to ale přece vůbec není váš případ,“ nahodila povzbuzující tón. „Vám zdraví slouží, jen máte zlomenou nohu. A až se vám zahojí, zas budete moct běhat. Nemusíte hned myslet na umírání.”  

„Moje žena umřela krásně, víte?“ nenechal si změnit téma. „Uvařila tehdy moc dobrý oběd a řekla, že ji to nějak zmohlo a že se půjde natáhnout. A už se nevzbudila. Mně zatím funguje všechno, jen mám slabé srdce. Při troše štěstí bych ale mohl odejít stejně klidně jako ona.”

„Ve spánku bysme to asi chtěli všichni, ale bohužel to si nikdo nenaplánuje. Buďte radši rád za to, jakého věku jste se dožil a v jak dobrém stavu. To si taky dopředu nemůže nikdo naplánovat. Myslete trochu pozitivně. Ještě jste tady, tak tady máte být. A pamatujte,“ zvedla varovně prst, „tam se odchází jenom jednou.”

„V to také doufám, Jednou a naráz,“ usmál se zlehka, jako by si povídali o pěkném počasí.

„No, když ty léky brát nebudete, dostanete infarkt a to moc hezký odchod není,“ zkusila to ještě podle jeho noty.

„Vím, že to myslíte dobře, ale já už se rozhodl.“

„Tak já vám tam budu muset napsat, že jste odmítl, no.”

„To budete hodná.”

Odešla a na pokoji se zase rozhostilo ticho. Chtěl jsem se vrátit ke čtení, jenže ten rozhovor mi nějak uvízl v hlavě a vůbec mě nenechal soustředit. Po chvíli jsem proto časopis rezignovaně zaklapl a zahleděl se z okna.

Bylo mi čtyřicet a do smrti jsem měl ještě daleko. Nebo jsem si to aspoň do té nehody myslel. Ale když jsem tam potom ležel s hlavou v louži vlastní krve a s pocitem, že mi nejspíš pukne obličej, tehdy mě to taky napadlo. Že bych vlastně mohl umřít. A strašně jsem se tý myšlenky vyděsil.

Ale on ne. Jasně, má jiný věk. Ale i tak je s tou představou záviděníhodně naprosto smířenej a vyrovnanej. To se podle mě každýmu nepovede. Sice se chystá přijít o život, ale pořád to pro něj není důvod, aby přišel i sám o sebe. Zvláštní přístup, takhle přemýšlet mě ještě nenapadlo. Ale svým způsobem na tom jeho požadavku vlastně nic nepochopitelnýho není. Taky bych se nechtěl dožít toho, aby ze mě byla troska. Ačkoli nejspíš nemůžu říct, že bych úplně souhlasil s metodou, kterou si zvolil, ale to už asi máme každej podle sebe.

  

Celá tahle vnitřní revize mi neudělala zrovna nejlíp a ze všech těch myšlenek na umírání mi bylo akorát divně. Vydržel jsem to do večera, než jsem se nakonec rozhodl, že se půjdu trochu provětrat.

Omezil jsem se jen na pár koleček po chodbě, pomalým krokem jsem míjel bílý dveře ostatních pokojů a letmo se díval po nástěnkách ve snaze trochu se rozptýlit. Ale co by tak na nich pro mě asi mohlo být zajímavýho. Byly pořád stejný. Jediný, co se tu na chodbě měnilo pravidelně, byl rozpis jmen na zdi, kterej hlásal, kdo zítra slouží. A to mi kromě jména Prouzový bylo taky k ničemu.

Tabule visela na zdi vedle sesterny a akorát jsem k ní došel, když jsem z nedovřených dveří zaslechl hlas Copánku: „A nemůžu sem doktorovi prostě napsat, ať mu to vysadí, když je stejně nechce?”

Kysele jsem se usmál. Chtěl jsem na chodbě přijít k jiným myšlenkám a došel jsem si akorát pro dalšího Svobodu. Tak holt nic.

„Doktor už s nim o tom mluvil a řekl mu právě, že je brát musí.”

„Až půjde domů, stejně je zase brát nebude. Říkal mi to."

„Doma ať si dělá co chce, ale tady ať si nic nevymejšlí. Jednou má nějakou diagnozu a kdyby se stal nějakej průser, bude se řešit, proč nedostal řádnou léčbu."

Mohl jsem se prostě otočit a jít pryč, ale nedalo mi to. I přesto, že mi do toho všeho vůbec nic nebylo, zůstal jsem stát na doslech a pro jistotu předstíral, že si čtu Plán únikových cest.

Opět Copánek: „A kdyby nám podepsal, že byl informován a že stejně nechce? Furt je svéprávnej přece.”

„Ty jsi naivní,” vložil se do toho najednou třetí hlas. „Tady jsi za něj zodpovědná ty a můžeš mít podepsaný co chceš. U nás na chíře jsme si taky jednou nechaly od jednoho chlápka podepsat, že nesouhlasí s operací. A myslíš, že nám to k něčemu bylo? Stejně na nás pak přišla jeho rodina řvát, když se pochopitelně zhoršil. Od toho jsme snad školenej personál, abysme mu dokázaly vysvětlit, proč tu operaci potřebuje! Prostě jakmile půjde do tuhýho, budeš to mít na triku ty, papír nepapír.“

„Tak k čemu teda potom ten informovanej nesouhlas je?“

„Právní krytí. Čili se na tebe bude řvát o něco kratší dobu, než kdybys ho neměla vůbec.“

„Jo, děvče, vítej ve zdravotnictví,“ ozval se druhý hlas, zřejmě jako reakce na Copánkův výraz.

„Takže to se s ním mám prostě prát?“

 „Takovej úctyhodnej věk a chová se jak malej kluk,“ postěžoval si druhý hlas soucitně.

Ve mně se ale najednou něco hnulo. Rázně jsem se otočil a vydal se zpět k pokoji. Snad proto, že jsem souhlasil s jeho postojem, se mě nad ním ani nezmocňovala lítost, jako spíš jakýsi pocit spolurozhořčení. To mu nemůžou dát pokoj, když to má takový srovnaný? Ať ho nechaj, ne? Prej úctyhodnej věk, ale kde v tom hovoru zazněla nějaká úcta? Jen samá byrokracie.

A v tom mě to napadlo. Došel jsem ke svýmu nočnímu stolku a vyndal z něj papírový blok s tužkou. V tu dobu jediný nástroje, kterýma jsem dokázal obstojně a srozumitelně komunikovat se svým okolím. 

V rychlosti jsem napsal jednu krátkou otázku a strčil ji svému spolubydlícímu do klína. Překvapeně si přečetl ten krátkej dotaz a podíval se na mě ještě o něco udiveněji. Chápal jsem, nic mi do něho nebylo a ještě jsem se tu s tím vyloupl jakoby z ničeho nic, ale přesto jsem se ho na tom papíře ptal, jestli ho nenapadlo uvažovat o reversu. A protože jsem mu v očích jasně četl blížící se otázku A proč bych měl?, rovnou jsem pod to připsal Tady se vám to nepovede. Kupodivu pochopil ihned, co jsem měl na mysli.

„Děkuji mnohokrát, dobrý muži,“ usmál se na mě vděčně, „revers já samozřejmě dobře znám. Ale bohužel pro mě nepřichází v úvahu.“

„Foč?“ protlačil jsem mezi nehybnými zuby ztuhlých čelistí.

„Byl bych doma sám a s tou nohou si ani nezatopím, nenakoupím, neuvařím.“

Skoro jako kdyby viděl, že mě ten můj nepovedenej návrh zklamal, dodal povzbudivě: „Mně ale nevadí, kdybych umřel tady. Jen jsem doufal, že kdyby ano, že do té chvíle budu v teple a bez bolestí, prostě že se o mě postarají, jak je potřeba, víte? Rozhodně jsem ten čas neplánoval strávit tím, že se budu s někým prát.“

Přikývl jsem na srozuměnou, že jsem situaci pochopil, a vrátil se zpět na svojí postel. Co víc jsem s tím mohl dělat.

  

Před ránem mě probudily divné zvuky. V šeru pokoje jsem se pokusil zaostřit do míst, odkud vycházely. Pan Svoboda seděl opřenej o zmuchlanej polštář, držel se za srdce a lapal po dechu.

Vyděsil jsem se a okamžitě chtěl sáhnout po zvonku. Ale zarazil jsem se.

Vždyť na to celou dobu čeká. To mám být ten, kdo přivolá pomoc a všechno mu to zkazí?

Jenže... to jako nemám dělat nic? To se mám prostě tvářit, že nevidím, že umírá?! A je to fakt už ono?

Ztuhlej hrůzou jsem zíral na zvonek a vůbec nevěděl, co si počít.

Znovu jsem pohlídl na sípajícího Svobodu. Vždyť má u sebe taky zvonek, napadlo mě. Kdyby pomoc chtěl, přivolá si ji. 

Vteřiny ubíhaly a mě začaly napadat příšerný věci. Až jsem nemohl uvěřit, co mi to běží hlavou. Sakra chlape! Tak buď už se dej dohromady, ať nikam volat nemusim, anebo už umři, ať můžu říct, že to bylo tak náhlý, že jsem ani zavolat nestihl!

A v tý chvíli jsem najednou pochopil i sestry. Pochopil jsem, že tyhle situace moc dobře znaj a že to ví – ví, jak strašně těžký je dívat se na někoho, kdo umírá. A že přesně proto se tomu snaží předejít. Není to jen byrokracie.

Nakonec to rozdejchal. Já málem ne. Do rána už jsem neusnul a bylo mi z toho zážitku pěkně zle.

  

Pan Svoboda o tom za celé dopoledne nikomu nic neřekl a já mlčel taky. Už jsem s tím nechtěl mít nic společnýho.

Chvíli se zdálo, že to Copánek přece jenom nějak ošéfoval, protože za náma nikdo s práškama až do tří odpoledne nepřišel. Pak se ale ve dveřích objevila Prouzová s infuzí v ruce. Tvářila se spokojeně.

„Tak vám kolegyně zařídila, aby vám to pan doktor přehodil do infúzí. Jste rád?“

Jedinou odpovědí jí byl jeho nevěřícný pohled.

„No, že se s tim teda nebudete nemuset polykat, když je to pro vás takovej problém,“ objasnila mu důvod, proč má skákat nadšením. „Ta na vás ale myslela, co?“

Neřekl na to ani půl slova, protože toho očividně nebyl schopen, a nechal ji udělat všechno, co bylo třeba. Jakmile vše dokončila a odešla, otočil se pomalu na mě, v očích stále ten nevěřícnej výraz.

„Slyšel jste to? Že prý abych se s tim nemusel polykat. Oni mě tu snad chtějí držet do sta let nebo co.“ Z nezvyklé změny hlasu bylo poznat, že už se vážně zlobí.

Nejistě jsem pokrčil rameny. Byl jsem v tu chvíli rád, že nemůžu formulovat slovní odpověď.

 „Ono je úplně jedno, jestli mě tu někdo poslouchá nebo ne,“ stěžoval si polohlasně s pohledem upřeným někam do prázdna. „Stejně nikdo neslyší, co skutečně říkám.“

Ironie. Já ho slyšel, ale pro změnu jsem mu nemohl odpovědět.

A navíc na mě šlo spaní. To ráno se mnou tak zacvičilo, že jsem se nedospal, a teď to na mě začalo padat. Otočil jsem se na bok a téměř hned zabral.

  

Jestli si někdo myslí, že nemocnice je dobrý místo na spaní, tak je fakt vedle.

Zase mě vytrhl nějakej ruch. Evidentně jsem se vzbudil akorát na rozdávání večeří, ale podle znepokojených hlasů, který ke mně doléhaly, se dělo ještě něco. Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy do pokoje vběhla vyjevená ošetřovatelka a za sebou táhla Copánek. Obě se postavily u postele Svobody, takže jsem přes ně nic neviděl, ale z jejich chování se dalo leccos vycítit. Otočil jsem se rychle zpátky ke zdi, aby si nemyslely, že na ně zírám, ale špicoval jsem uši. A uslyšel jsem přesně to, co jsem si myslel.

Pan Svoboda zemřel.

„Hele, koukej na to, co je tohle?“

Podle zvuků jsem poznal, že hýbají s infúzí.

Chvíli bylo ticho.

„Tak to jsem ještě neviděla.“

Potom jsem ucítil jemnej dotyk Copánku na rameni. Nesměle mě požádala, jestli bych mohl jít na chodbu, protože se musí… no… postarat tady o pána.

Trochu vystrašeně jsem vstal. Ještě nikdy jsem neviděl mrtvýho a ani jsem o to moc nestál, ale přesto jsem cestou ke dveřím zajel očima právě k němu.

Překvapilo mě, jak spokojeně a klidně vypadal. Vůbec to nebyl tak hroznej pohled, jak jsem se bál. A pak jsem si toho všiml taky. Na infuzi, visící na hrazdě nad postelí, byl precizně utaženej uzel tak, že mu žádný léky vykapat nemohly. Zřejmě si s tím dal docela práci, protože nikde nic kolem neutrhl ani nezašpinil. Pochopitelně. To by nebyl on.

Takže se mu přece jenom podařilo dát svůj nesouhlas dostatečně najevo, tentokrát už zcela nepřehlédnutelně. A definitivně.

Než jsem vyšel na chodbu, ještě jsem zahlédl Copánek, jak se nad ním sklonil, vzal ho za ruku a něco tiše zašeptal.

  

Nevím, jak dlouho už tu na té lavici sedím, ale i když jsem si to právě celý přehrál v hlavě, pořád nemám nejmenší tušení, jak se mám z toho všeho vlastně cejtit. V mírným záklonu se opírám o zeď, koukám do žlutejch světel na stropě o a v hlavě mi zní poslední věta Copánku:

„Klidnou cestu, pane Svobodo.“