OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 51

Elena

  

Studená kapka dopadla na její čelo právě ve chvíli, kdy otevřela oči. Vrátila se z říše mrtvých do světa živých. Všechno kolem ní bylo až děsivě tiché. Lidé naprázdno otvírali pusu. Chlad byl to jediné, co vnímala. Rozpršelo se. Déšť pomalu padal a tříštil se o její hladkou tvář, když v tom okamžiku život opět získal hlas.

„Slečno, slyšíte mě?" křikl na ni jakýsi muž.

Kývla na znamení souhlasu. Jenže tahle odpověď zjevně nestačila, protože se vyptával dál. Víte, jak se jmenujete? Proč bych to nevěděla, odpovídala mu v duchu. Nahlas ze sebe však nedokázala vypravit jediné slovo. Byla v šoku. Ač se snažila, jazyk s ní nespolupracoval. Otevřela ústa, potom je znovu zavřela. Jako ryba na suchu. Pamatujete si, co se stalo? Opět kývla. Vzpomínka v její mysli vyskočila jako fotka z polaroidu. V protisměru vyjelo auto a svět za okny vozu se znenadání roztočil. Hluk z ulice na pár vteřin ustoupil do pozadí, poté následoval tupý náraz. 

Řinčení rozbitého skla. Poslední nádech. Milosrdná tma. 

Přirovnala by to ke chvíli, kdy se člověku udělá špatně od žaludku. Stejně nečekané a rychlé, pak už to nejde zastavit.

Než k tomu došlo, neměla tušení, že by se mělo stát něco neblahého. Žádný vnitřní pocit ji nevaroval.

Ale pak přišlo ráno…

Když nastupovala do auta, bylo chladno a po obloze pluly tmavé mraky. Hrozilo, že bude pršet. To bylo jediné, co onen den tušila předem.

Jakmile proběhl převoz do nemocnice, lékaři ji důkladně prohlédli a ošetřili. Až na pár šrámů nevykazovala žádná vážná zranění. Prý mohla hovořit o  velkém štěstí, když z toho vyšla takto dobře. Nanovo jí kladli všetečné otázky. Pravdivě jim odpovídala, avšak ať už od ní čekali cokoli, její slova asi nevyzněla moc přesvědčivě. V jednu chvíli se na ty lidi okolo rozkřičela, neboť ji proti její vůli chtěli předat nějakému muži.

Muži, který se představil jako její manžel. Nejdivnější věc na tom všem! Ještě divnější než ta ranní nehoda. Protože ona žila sama!

Sama. V malém panelovém bytě. Bez manžela. Tečka.

Odmítla s ním odejít. Musela tedy čekat tady, na policii. Do místnosti vešel mladý muž, snad o něco málo starší než ona. Měl tmavé vlasy a stejně tak oči. Formálně ji pozdravil, poté si sedl naproti ní.

„Váš manžel na vás čeká venku." pronesl s úsměvem do ticha

Zamračila se. „Není to můj muž."

Kousl se do rtů. „Víte, že můžete mít po té dnešní nehodě výpadky paměti, které se mohou změnit až v naprostou ztrátu paměti?"

„Ale já si na vše pamatuju. Pamatuju si na svůj život předtím," oponovala pevně.

Vzdychl, evidentně nevěděl, co si počít. „Takové věci já běžně neřeším," řekl téměř šeptem.

„Já taky ne. Můžu už odejít domů?" odvětila klidně.

„Nemůžu vás pustit v takovém stavu. Navíc, jak jsem řekl, venku čeká váš manžel. Má o vás starost."

Promnula si unavený obličej: „Kolikrát vám mám ještě říkat, že to není můj manžel?"

„Měla jste nehodu," připomněl jí znovu důrazně.

„Jsem si toho vědoma. Ale taky snad vím, jestli mám nějakého manžela!" vykřikla téměř nepříčetně.

 „Moment," řekl měkce a na pár vteřin zmizel ve dveřích.

Začínala být nervózní, chtěla ono místo co nejdříve opustit a přála si, aby tenhle podivný den skončil. Policista se za okamžik vrátil, tentokrát však nevešel sám. Po jeho boku kráčel tentýž člověk, o kterém všichni okolo tvrdili, že je její manžel. Přes tvář jí přeběhl stín nevýslovné zlosti, již se ani nesnažila skrýt. Onen chlap byl jejím vzpomínkám naprosto cizí, nikdy předtím jej neviděla. Přistoupil až k ní, ona k němu udiveně vzhlédla a záhy pochopila, oč mu jde. Chystal se ji obejmout. Vyděšeně ho odstrčila, načež popuzeně vyskočila ze židle.

„Co si to dovolujete?!"

Vytřeštil na ni překvapené oči: „Ale Eleno..."

„Nejmenuji se Elena! Co se to tady sakra děje?" otočila se se zoufalstvím v očích na mladého policistu, hledala u něj pomoc.

Potřebovala vysvětlení.

„Máte nějaké společné fotky?" tázavě se podíval na oba dva.

„Ne!" vyhrkla rychle.

„Ano," řekl ten divný muž.

Podrážděně odfrkla, nechápala, co to tady hraje za divadýlko. Oni neměli společné fotky. Jak by taky mohli?

Z peněženky vytáhl jakousi fotografií, kterou předal mladému policistovi. Ten si ji pozorně prohlédl, potom svůj pohled stočil k dosud mračící se dívce. Pomalu položil snímek na stůl tak, aby na něj viděla. Vzala obrázek mezi prsty. Byli na něm dva muži a dvě ženy, vyfocené na nějaké luxusní jachtě. Jedna z nich měla světlé blond vlasy, přítelkyni vedle ní naopak zdobila záplava tmavé kštice. Pokud mohla soudit, obě oplývaly výraznou krásou a bohatstvím, jež bylo ze snímku na první pohled zřejmé.

Ano, ta s těmi tmavšími vlasy se jí podobala, ale nebyla to ona. Ani v nejmenším. Spokojeně se usmála, konečně bude moct jít domů, pomyslela si.

„Uznávám, že je mi trochu podobná, ale nejsem to já," odvětila rozhodně a triumfálně hodila fotku zpátky.

Oba muži si vyměnili nechápavý pohled.

„Miláčku, doktor říkal, že po té nehodě můžeš mít výpadky paměti. Pojedeme domů, tam si odpočineš," promluvil na ni opět ten cizí muž.

„Nejsem váš miláček!" odsekla vztekle. „A nikam s vámi nepůjdu!"

Tvářil se nešťastně, snažil se ji přemluvit a zároveň ukonejšit, ale jeho blízkost jí jenom zneklidňovala. Příčil se jí způsob, jakým s ní mluvil. Jako by skutečně patřili k sobě. Děsilo ji to! Nikdy předtím ho neviděla, tím si byla zcela jistá.

A nejhorší bylo, že jí to evidentně nikdo nevěřil…

Když viděl, že s ní nic nehne, vzdal to. Mladý policista s ním ještě o něčem potichu rozmlouval, pak konečně ten divný muž odešel. Jak se jí ulevilo.

„Můžu už jít?"

Policista kývl na znamení souhlasu: „Kam půjdete?"

„Domů," odvětila spokojeně.

Přes hlavu si přetáhla svetr, popadla kabelku, a aniž se rozloučila, odešla. Byla příliš pohroužená do svých myšlenek, než aby se tím zabývala.

Když ale vyšla ven, zarazila se. Zmateně udělala pár kroků vpřed. Obraz, který se jí naskytl, byl znepokojivý. Tmavé siluety vzpínající se do nebe nevyhlížely jako metropole, kde žila. Město, kde strávila většinu svého života, znala velice dobře. Ovšem tyhle věžové domy a lidé, kteří procházeli sem a tam... Nic z toho nepoznávala. Jako by žádná vzpomínka v její paměti neměla své místo. Něco tady bylo vskutku špatně. Rukama si objala paže a vzhlédla k ocelovému nebi. Jemný déšť se rázem změnil v prudký liják. Brázdit ulice v tomhle okamžiku jaksi postrádalo smysl. Počká, až přestane pršet.

Opřela se o zeď policejní stanice a schoulená do klubíčka vyčkávala, až vysvitne slunce. To čekání jí připadalo nekonečné. Přestože se stmívalo, nevypadalo to, že by se počasí v nejbližší době hodlalo umoudřit. Začínala propadat zoufalství, když zaslechla čísi hlas. Vzhlédla a spatřila nad sebou toho mladého policistu. Naštěstí se na nic nevyptával. Bez zbytečných řečí jí nabídl odvoz a ona jeho nabídku s povděkem přijala. Cestou zastavili před nějakým obchodním střediskem, které si nedokázala zařadit.

„Potřebuju si pro něco skočit, nechcete tam něco?" otočil se k ní nečekaně.

Chvíli se na něj zamyšleně upírala zrak, než řekla: „Půjdu s vámi."

Kývl na znamení souhlasu, poté oba naráz vystoupili. Déšť neustával. Vykročila směrem k obchodu, když se jí zdálo, že zahlédla známou tvář. Žena šla naproti ní, spěchala, aby příliš nepromokla. Byla to jedna ze zákaznic, která pravidelně navštěvovala knihkupectví, kde pracovala.

„Emmo!" křikla na ni

Dívka se otočila, a když ji spatřila, usmála se.

Konečně někdo, kdo mě poznává! Radovala se v duchu.

Došla až k ní, aby jí pověděla, co se stalo a proč dnes nebyla v práci. Zrovna se začala nadechovat, když zaslechla, jak se dívka na něco ptá. Špatně ji slyšela, proto trochu natočila hlavu, aby to dala najevo.

„My se známe?“ opakovala svou otázku Emma. 

Ona pozvedla nechápavě obočí: „Ano, chodíte k nám do knihkupectví nakupovat. Vy si mě nepamatujete?" vřele se na ženu usmála v domnění, že si konečně vzpomene.

Ta zavrtěla hlavou: „Nezlobte se, ale já vás neznám. Asi si mě s někým pletete," pověděla a zmizela mezi auty.

Dlouho se za ní dívala, stála tam s pusou otevřenou dokořán. Policista celý výjev mlčky sledoval, věděla, co si asi musel myslet. Že se skutečně zbláznila. Ona si to ostatně začínala myslet taky.

Když si oba nakoupili, co potřebovali, opět se vydali na cestu. Poprosila jej, aby ji odvezl do nejbližšího hotelu. Muž vedle ní řídil, aniž se snažil navázat konverzaci. Občas na ní po očku pohlédl, ale jinak nic. Při projížďce městem se utvrdila v tom, že tohle nebylo místo, kde doposud žila. Zmocňovala se jí panika. O to větší, že vůbec netušila, co by měla dělat. Cokoliv, co teď chtěla říct, by vyznělo jako slova pomateného člověka. Možná jím skutečně byla… Možná jí opravdu ta nehoda nějak poškodila mozek. Ubytování, před kterým zastavili, nebylo daleko od policejní stanice. Než vystoupila, zeptal se policista, zda ještě něco nepotřebuje. 

Zavrtěla hlavou, poděkovala a spěšně zamířila do vstupní haly starého hotelu. Místo bylo ošuntělé, ale naštěstí měli volno. Obsluha na recepci požadovala jen její jméno. Na občanský průkaz, který muži podávala, se ani nepodíval. Pokrčila rameny, sebrala klíče, načež se vydala do svého pokoje. Když za sebou zavřela dveře, opřela se o ně a pomalu vydechla. Kabelku nechala spadnout na zem, vedle svých nohou.

Mimoděk se podívala na své nehty. Připadaly jí jiné a… špinavé.

Potřebovala se umýt. Smýt ze sebe všechno bláznovství tohoto dne. Našla koupelnu, pustila vlažnou vodu a strčila ruce pod vodu. Sklonila se, aby si opláchla zamazaný obličej. Nádech, výdech…

Všechno se nějak vysvětlí, opakovala si v duchu tuhle větu jako nějakou uklidňující mantru.

Hlavou jí vířily protichůdné myšlenky, nic nedávalo smysl. Opřela se dlaněmi o umyvadlo a podívala se do zrcadla. Vykřikla! Když uskočila, zády narazila do protější stěny. Teď už to však bylo jisté, zbláznila se! Před očima se jí zjevovaly cizí tváře. Ve špinavém odraze nespatřila sebe, ale obličej té ženy z fotografie. Způsobila jí snad ta nehoda vidiny??

Náhle ji něco napadlo. Sáhla si do vlasů. Ona byla tmavovláska.

Znovu vykřikla, tentokrát o něco hlasitěji.

Pramen vlasů, který svírala mezi prsty, byl totiž úplně světlý…