OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 51

Opuštěná psychiatrická léčebna

  

První část

„Do konce testu zbývá deset minut,“ oznámil učitel matematiky Křivák. „Pamatujte, že úspěšné složení maturitní zkoušky je jednou z podmínek pro přijetí na vysokou školu.“

       Z poslední lavice se ozval tichounký pláč. Sofie právě vzdala svůj čtyřletý boj s matematikou na gymnáziu. V zoufalosti nahmatala v kapse svůj zvláštní kapesník. Její přítel Igor na něm kdysi dávno uvázal dva uzly, kterými své milé symbolicky slíbil lásku a věrnost. Kapesník ji v těžkých chvílích téměř vždy uklidnil. Tentokrát však ne. Vytáhla prázdnou ruku a roztřesenými prsty setřela slzu, která jí právě ukápla na písemku. Potom pomalu položila hlavu na lavici a pažemi zakryla obličej. Proč jsem si nevybrala tu maturitu z angliny, já husa pitomá? Odpověď moc dobře znala. Ihned se jí vybavilo slunné zářijové odpoledne, kdy přišla na individuální doučování matematiky, které jí Křivák po jedné písemce sám nabídl.

***

       „Sofie, máš to zase celé špatně. Proč ses hlásila na gympl? Jak chceš odmaturovat? Podívej se na sebe, tobě ani doučování nepomáhá!“ chroptěl učitel. „Bože, ten první příklad, to je učivo ze základky. Jsi opravdu tak hlou–“ zarazil se a hluboce se jí zadíval do očí. „Fakt si myslíš, že zvládneš odmaturovat?“

       „Když já… Víte… Já se opravdu sna–“

       „Tak ty se snažíš! Mně se spíš zdá, že po večerech hlavně bloguješ.“

       Studentka sklopila oči. „O-o–opravdu se snažím! U-učím se každý den. A–až po–pokud mi zbyde čas, napíšu občas nějaký článek na web. Vy–vy ho sledujete?“ koktala, protože měla strach. Koneckonců jako pokaždé, když mluvila s někým jiným než se svými blízkými.

       „To máš fuk, co já sleduji, teď se bavíme o tvé maturitě. Poslouchej, možná bych ti dokázal pomoci. Čtyřku na vysvědčení, čtyřku z maturity. Zvol si matiku jako maturitní předmět a nebudeš litovat. Stačí když…“

       „Stačí když co?“

       V místnosti se na několik sekund rozhostilo ticho.

       „Sta–stačí, stačí když co?“

„Stačí, když se teď svlékneš.“

       „C–co prosím?“ Sofie zrakem přejela učitele od kotníků až po ramena a nakonec se mu odvážila podívat do tváře. Stál před ní asi padesátiletý zavalitý nepříliš vysoký muž. Jeho obličeji dominoval hustý černý knír a část tváře zahalovaly mastné rovněž černé vlasy po ramena. Dívčině pozornosti neunikl chomáč šedivých chlupů deroucí se z napnuté košile v oblasti prsou.

       Křivák se opřel dlaněmi o její lavici a zvýšil hlas: „Tak chceš odmaturovat, nebo ne?“

Studentku polilo horko.

       „Já, já, já –“ začala opět koktat, „já už musím jít, jede mi auto, tedy chci říct autobus.“ Nesměle vstala a vykročila ke dveřím.

„Posaď se!“ zastoupil jí cestu učitel.

Udělala dva kroky zpět a beze slova dopadla na židli. Křečovitě si zaťala prsty do stehen. Pocítila, jak se jí začínají potit dlaně a zrychluje se jí dech. Vyděšeně sledovala Křiváka, který vykročil ke dveřím. Zamknul je, ujistil se, že nejdou otevřít a poté zatemnil všechna okna. Pohledem zkontroloval, že do třídy není odnikud vidět a zezadu přistoupil k Sofii. Položil jí ruku na rameno a zašeptal do ucha: „Uděláš mi laskavost? Prosím, svlékni se. Nebudeš toho litovat.“

       Studentka vyskočila ze židle jako zasažená elektrickým proudem. Doběhla ke dveřím a zuřivě zalomcovala klikou. „Otevřete, otevřete někdo! Pomoc!“ bušila pěstmi a vzlykala. „Tak pomozte mi někdo!“

       „Prosím, přestaň s tím divadlem,“ řekl učitel vyrovnaným hlasem a vstoupil do její bezprostřední blízkosti. Natáhl ruce, zlehka ji objal kolem pasu a pošimral knírem na zátylku. „Nechceš si to rozmyslet, kočičko?“

Sofii naskočila husí kůže a ucítila intenzivní pach mužského podpaždí.

„Promiňte, mám přítele,“ řekla a otočila se stranou, aby se nadechla čerstvého vzduchu.

       „Nemusí o ničem vědět. Jenom mi ukaž kozičky a můžeš jít.“

       „Prosím, nechte mě být!“ odtáhla se a utřela si kapesníkem slzy.

       „Ale no tak, kočičko, o nic nejde,“ pronesl tiše a chytl ji jemně za ruku. „Ty můžeš jenom získat.“

       „Pane učiteli, já mám přítele. Tohle opravdu nejde, i kdybych si to sama přála.“

       „No, když myslíš… Ale poslouchej, nebudu ti lhát. Na tu maturitu z matiky prostě nemáš a bez ní se na vysokou nedostaneš. S gymplem můžeš dělat leda tak prodavačku tady v Albertu,“ máchnul rukou směrem k ulici.

       „Ale když já…“

       „Pššt, uvolni se, Sofčo.“

       „Pane učiteli, tohle po mně nemůžete –“

       „Promiň, omlouvám se, moc se omlouvám. Máš pravdu, přehnal jsem to. A ten příklad dopočítávat nemusíš, nebudu ho kontrolovat, nech si ho pro sebe.“

„Mů–můžu už domů?“

„Počkej, ještě se podívám se na tvůj průměr známek,“ řekl s šibalským úsměvem a vytáhnul ze své brašny malý sešit. „Koukám, že tady máš i jednu čtyřku, zlepšuješ se, dobrá práce. Ale stejně ti ji pro jistotu přepíšu na pětku, určitě jsi opisovala.“

       „Co–co? To přece nemůžete udělat!“

       „A kdo mi v tom zabrání?“

       A–asi nikdo, máte pravdu… Tak počkejte,“ špitla rozechvělá Sofie a ustoupila několik kroků od dveří směrem k tabuli. „Já to přece jenom udělám.“ Neobratně si vytáhla tričko nad prsa, pomalu jej přetáhla přes hlavu a odložila na katedru. Potom rozklepanýma rukama nahmatala zapínání podprsenky, potáhla za ramínka a nechala kus oděvu sklouznout na zem. Instinktivně si dlaněmi zakryla prsa.

       Křivák k ní přistoupil a jemně jí odsunul studené ruce z ňader. „To nemáš zapotřebí, jsi nádherná,“ rozzářila se mu tvář. „Smím si je pohladit?“

       Studentka sotva znatelně zavrtěla hlavou.

Dychtivé oči padesátníka klouzaly po mladém těle. Kolikrát jsem tě na svých hodinách svléknul pohledem? Stokrát? Tisíckrát? Konečně tě vidím nahou. Aspoň do půl těla. Tolik se odlišovala od svých spolužaček. Připadala mu zvláštně roztomilá, jako nevinné prasátko stavějící se na zadní nožky. Přejel pohledem její tvarohově bílé rosolovité břicho a zastavil se až u malých povislých prsou. Zdálo se mu, jako by odkojila přinejmenším dvě děti. Ňadra mu připomínala dříve používané plastové sáčky na mléko – když v pytlíku zbývalo posledních několik málo hltů.

V Sofii se náhle něco zlomilo. Uvědomila si totiž, že muž stojící před ní skutečně obdivuje její tělo. Nedokázala si vybavit žádný podobný pocit ve svém životě – snad s výjimkou Igora v prvních měsících vztahu. Už na základce se spolužáci točili kolem jejích hezčích kamarádek a na gymplu, kde měli v celé třídě sotva deset kluků, si připadala jako vzduch. S hrůzou si uvědomila, že ji nepříjemná situace začíná vzrušovat.

Taky si vzpomněla na svého přítele, jak včera večer básnil o blondýnce z posilovny, která má brutální břišáky, a přitom je tak milá a skromná. Obyčejně by podobnou poznámku takřka ani nezaznamenala. Nesměla by jí však připomenout nejhorší hodinu tělocviku, kdy se jí v převlékárně zničehonic Aneta, kapitánka volejbalového družstva, zeptala: Kdy ti začnou růst prsa, tlustoprdko? Žádná odpověď. Ztratila jsi řeč? Aneta se rozhlédla kolem sebe. Všechny holky napjatě sledovaly, co se bude dít. Pohodila blonďatými vlasy, rozepnula si podprsenku a významně ji odložila na lavičku. Zaťala vyrýsované břišní svaly a vypjala svá výstavní prsa. Koukej, jak vypadá pořádná holka! Ty vypadáš jako tlustý kluk s frndou, uchechtla se a zapíchla prst do bradavky své oběti. Ta zrudla a vrazila Anetě facku, která jí facku okamžitě vrátila. Pak se strhla rvačka a Sofie skončila se zlomeným nosem. Třídní důtku dostaly obě holky. Žádná ze spolužaček si totiž netroufla svědčit proti kapitánce.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Křivák. „Celá se třeseš.“

„To nic, jenom jsem si na něco vzpomněla.“

„Chceš se mi svěřit?“

„Ne–nechci, už jsem v pořádku.“

Ve skutečnosti v Sofii čím dál tím víc bublal obrovský pocit nespravedlnosti. Cítila, jak se jí zmocňuje neovladatelný vztek, podobný jako tenkrát, když vrazila Anetě facku. Podobný, ale přece jiný. Tentokrát cítila ještě něco. Touhu. Zatraceně silnou touhu. Uběhlo pár chvil a tikající bomba explodovala. Strhala ze sebe zbytek oblečení a celá rudá zařvala: „Koukej, jak vypadá pořádná holka! Na co čumíš? Tak ukaž, že si chlap!“

Bez přemýšlení mu stáhla kalhoty a namířila prstem na penis. „Doufám, že s tím trochu umíš. Koukej se dát do práce!“

Položila se zády na katedru a zavřela oči. Křivák se nenechal vyvést z míry. Nejprve studentku něžně políbil na krku, poté na prsou a ústy hledal cestu níže a níže. Na poslední chvíli se vyhnul centru Sofiiny rozkoše a zabočil jazykem na boční stranu stehen. Bylo však pozdě. Prohnula se v zádech a pocítila, jak se jí do všech koutů těla rozlila elektrizující vlna vzrušení. Okamžitě ji přemohla únava a usnula. Vzbudila se až v učitelově objetí a cítila, jak jí po stehnech vytéká teplé sperma.

„Miluji tě,“ zašeptal jí do ucha. „Chci, abys byla se mnou, už napořád. Nadprůměrná žena potřebuje nadprůměrného muže.“ Na chvíli se odmlčel. „A pamatuj, rozhodla ses správně, máš to u mě.“

***

Učitel přistoupil k Sofii, jemně ji zatahal za rameno a řekl povzbudivě: „K úspěšnému složení maturity z matematiky stačí získat pouhých 33 % bodů. Nevzdávej se v cílové rovince, mohla bys toho později litovat.“

Sofie zaslechla takřka neslyšný zvuk. Pozvedla hlavu z lavice a otřela si zaslzené oči. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla na své písemce malý papírek.

Nenápadně jej rozbalila a v duchu četla 1. A, 2. B, 3. D, … A na druhé straně stálo: Nadprůměrná žena nemůže mít podprůměrné výsledky. Ani z maturity.

  

Druhá část

Bývalá léčebna perfektně zapadala do seznamu opuštěných míst, která Sofie s Igorem dosud prozkoumali. Podobné adrenalinové zážitky tvořily důležitou součást jejich života. Ve skutečnosti to byla jejich jediná společná záliba, kterou však po maturitě dost zanedbávali. Především kvůli Igorovi, který po nástupu na vysokou školu věnoval své přítelkyni minimum času. Vymlouval se na učení, ale oba dobře věděli, že zkrátka naplno užívá studentského života. Sofie si však uvědomovala, že její protějšek nemá o nápadnice nouzi – koneckonců i ona kdysi snadno podlehla jeho svalnaté postavě, hustým černým vlasům a mužným vousům. A tak mu raději dopřávala volnosti, než aby ji jako žárlivou hysterku nakonec opustil. Asi po půl roce, před prvním zkouškovým obdobím, konečně přítele přemluvila, aby spolu nahlédli do opuštěné psychiatrické léčebny. Měla radost nejen z vidiny příjemně stráveného večera, ale taky se těšila, až se o nové zážitky podělí s fanoušky svého blogu. Asi týden předem jim prozradila, co přesně chystá.

Mladý pár dorazil podle avizovaného plánu na místo. Renesanční budova postavená na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století stála uprostřed rozlehlého, dávno již neudržovaného parku. Celý areál byl protkán hustou sítí vyšlapaných cestiček. Pravděpodobně je vytvořily podrážky bot feťáků, bezdomovců a taky dobrodruhů. Každý v novodobých ruinách hledal něco jiného. Cíle poslední skupiny byly nejzajímavější, tito milovníci adrenalinu toužili po odhalení tajemství, která opuštěná místa skrývají.

Sofie s Igorem právě kráčeli k hlavnímu vchodu léčebny. S úžasem pozorovali, jak příroda pomalu natahuje svá neúprosná chapadla a pohlcuje chátrající budovu ze všech stran. Větve z okolních stromů bičovaly zdi a na střeše rostla tráva a drobné keře. Slunce už zapadlo za obzor a do rozmáčené krajiny se vkrádala tma. Dívka se zadívala na řadu rozbitých oken podkrovních pokojů. Měla pocit, jako by skučící vítr skrze mříže oken odnášel pohnuté příběhy lidí, které ulpěly na zdech místností léčebny. Přemýšlela, kolik šílených pacientů zakusilo na vlastní kůži stisk svěrací kazajky.

Mladý pár se zastavil u hlavního vchodu budovy. Oba usoudili, že dveřmi s rozbitými skleněnými výplněmi se rozhodně dovnitř neprotáhnou. Alespoň ne bez řezných ran. A tak se vydali kolem budovy najít vhodnější místo, kudy se dostat dovnitř. Zanedlouho narazili na volně přístupnou jídelnu, na jejímž konci objevili oprýskané dveře.

Igor se napřímil, vypjal mužnou hruď a vzal za kliku. Vstoupil dovnitř a přítelkyně ho následovala. Obklopila je tma. Ihned zapnuli čelovky a rozhlédli se kolem. Stáli na začátku dlouhé chodby. Na zemi ležela napadaná omítka ze stropu, vedle dveří stála židle z masivu a všude kolem se povalovaly ledabyle rozházené zažloutlé papíry.

„Asi nějaké staré spisy,“ prohodila Sofie.

„Na to bych se podíval,“ zvedl Igor jeden list ze země a zabořil do něj zrak. „To je hustý, nebudeš tomu věřit, ale tady se učili honit ptáky. Poslouchej! ‚…začne muž rukou stimulovat pohlavní úd až do předpříznaku ejakulačního reflexu…‘ Ježiš, úchyláci“, uchechtl se a pokračoval: „…reflexu, který pociťuje v oblasti varlat. V tom momentě přetáhne předkožku za žalud, který zůstane obnažený, stlačí ukazováčkem na uzdičce a palcem naproti, mírně bolestivým tlakem po dobu 5–7 sekund nebo do skončení předpříznaku ejakulačního reflexu –“

„Ale prd, učili se ovládat, aby se při sexu hned neudělali,“ zachichotala se dívka. „Vem si to s sebou, třeba se to konečně naučíš,“ rýpla si a koukla po příteli.

„Nebudu se učit něco, co využiju pětkrát do roka.“

„Ta hlava mě včera fakt bolela!“ odsekla. „Ukaž, schovám ti to,“ vytrhla mu papír z ruky a vykročila ke schodišti na druhém konci chodby. „Pojď už, sme teprv na začátku, hrozně se loudáme.“

Rozhodli se zrychlit tempo prohlídky a vyšli točitým schodištěm rovnou do druhého patra, kde narazili na bytelnou mříž. Zřejmě bránila nejvíce nemocným pacientům v úniku z léčebny. Brána v mříži byla naštěstí pootevřená, a tak vstoupili dovnitř.

„Pššt, někoho jsem slyšela.“

„Ale prd, nikdo tu není.“

„Panebože, tam,“ ukázala rukou a křečovitě se přitiskla ke svému ochránci. „Noha! Viděla jsem někoho vejít z chodby do místnosti!“

Následovalo několik sekund ticha, ozývalo se jen žalostné kvílení větru a bouchání okenic.

„Slyšíš to? Hlasy šílených pacientů, kteří tady zemřeli. Jejich duše nenalezly klid ani po smrti.“

„To jenom hučí vítr. Pojď, ty můj strašpytle, tady nikdo neumřel“ vzal přítelkyni za ruku a vykročil vpřed.

„Co tu dělá škraboška?“ podivila se Sofie a namířila čelovkou na podlahu. „Brr, tady bych na maškarní nešla ani za nic.“

 „Prostě někdo hodil masku na zem, to je celé. Koukej, spíš tohle je zvláštní. Zbourali stěnu u dvou místností, které jsou naproti sobě, ale ostatních se ani nedotkli. Zajímalo by mě proč. Pojď, mrknem dovnitř.“

„Je to kuchyň, koukej na ten nápis nade dveřmi – Kuchyně, vstup zakázán. A tady vydávali obědy,“ špitla Sofie a posvítila na otvor ve zdi obložený bílými kachličkami. „Druhé patro asi fungovalo samostatně, aby největší šílenci nikoho neohrožovali. Personál ani nikoho jiného.“

„Máš recht. Ta mříž, kterou jsme vešli do druhého patra. Mříže v oknech. Samostatná kuchyně a vedle jídelna, přestože by mohli chodit na jídlo do zařízení v přízemí.“

„V tom případě tady musí být i samotka!“

„Ta bývá jen ve vězení, ne?“

„Nevím, ale četla jsem na internetu šílené příběhy, které se prý pořád dějí v psychiatrických léčebnách, i teď v jednadvacátém století. Nějakého chlapa údajně přikurtovali k lůžku a přepásali ho přes hrudník tak silně, že se skoro udusil. Personál hned odešel a prý nikoho vůbec nezajímalo, že ten pacient bojuje o ži– slyšels to? Tam, jídelna!“

„Kurva, co to?“ leknul se Igor. Opatrně se přiblížil k oknu na vydávání obědů, dlaněmi se chytil parapetu a prostrčil hlavu dovnitř. Pomalu projížděl čelovkou místnost zleva doprava. Náhle ztuhl.

Zíral do tváře čemusi až nelidskému. Zbědovaný vrásčitý obličej na něj upíral krví podlité červené oko. Po druhém zůstala jen hnisající kůže. Obličej lemovaly objemné neudržované vousy.

Něco klaplo a ze starého rádia se ozvalo hlasité chrčení We are the champions.

Igor se nedokázal pohnout.

„Nemáš drobný?“ zahučel chraplavým hlasem cizí muž.

Intenzivní puch zkažených zubů a alkoholových výparů udeřily Igora do nosu. Cítil, jak mu odporný zápach pronikl nosní dutinou až do plic a všude v těle za sebou nechával smrdutou stopu. Sáhl do kapsy a beze slova položil dvacku na parapet.

„Víc nemáš?“

„Ne, nemám!“ zařval, aby přehlušil rádio, které skřípějícím zvukem znásilňovalo legendární píseň. Pomalu se začal vzdalovat od okýnka. Po několika krocích se rozhlédl po místnosti, ale přítelkyni nikde neviděl.

„Sofčo? Sofie! Kde si?! Vypněte to pitomé rádio. Já vás prosím!“ Musí tu přece někde být. Že by se přede mnou schovala? Ne, to se jí vůbec nepodobá. Sakra, proč ten kretén nevypne to zkurvené rádio? Možná ji ten bezďák vylekal a čeká za tou mříží. Možná letěla přímo do auta.

Igor vyběhl z místnosti a zamířil ke schodišti. Několik kroků od brány se zastavil. Nechápavě hleděl na starý lankový zámek na mříži. Vztekle zalomcoval bránou.

Uvěznili mě v psychiatrické léčebně. Za tmy s šíleným bezdomovcem.

„Kurva, vy zmrdi!“ zařval z plných plic, „rozbiju vám držky a zpřelámu hnáty! Zkuste na ni šáhnout.“ Urputně si prohlížel železnou mříž a nejbližší okolí. Ten zámek musím zničit. Jinak to nepůjde.

Spatřil na zemi starou pálenou cihlu a bleskově po ní natáhl ruku. Jakmile se jí prsty dotkl, zahlédl na podlaze několik kapek krve. A další. Červená stopa vedla za mříž a po schodech dolů.

Roztřásla se mu kolena. „Doprdele. To ne, to snad ne. Sofčo, lásko, kde si?!“

Náhle ustal zvuk rádia.

Uchopil pevně cihlu do rukou a přikročil k bráně. Vložku lankového zámku natočil tak, aby doléhala na železnou mříž. Napřáhl se a nesmlouvavě udeřil. Zámek se rozskočil a brána se doširoka otevřela.

Igor se vydal po krvavé stopě, která se záhy začínala ztrácet. Je to dobrá, nebo špatná zpráva? V prvním patře se na okamžik zastavil, protože se krev docela vytratila. Co teď? Zavolat policajty? Nejdřív zavolám Sofii. Proč mě to nenapadlo hned?

Vytočil její číslo. V sluchátku se ozval uvítací tón – píseň Where are you now?

„Jaká ironie,“ uchechtl se.

 Někde v dálce zavyli dva nebo tři psi a další jim odpověděl urputným štěkotem. Igor vykoukl z rozbitého okna směrem do parku, jestli neuvidí něco zvláštního. Na nebi už vysvitlo několik málo hvězd a tenký srpek měsíce, jehož žluť zakryl temný mrak. V parku dokázal rozlišit jenom tmavé obrysy stromů.

Ucítil krátkou vibraci a s úlekem vytáhl mobil. Vypínání… Tak jo, jsem na to sám. Musím jednat! Určitě je to celé past. Musím našlapovat jako kočka a myslet jako liška.

Vypnul čelovku a počkal, až oči přivyknou tmě. Naprosté ticho jej děsilo, slyšel jen svůj mělký dech. V rychlém sledu nádech, výdech, nádech a zase výdech. Uvědomil si, že vytí psů zcela ustalo. Zašátral pravou rukou ve vrstvě prachu na zemi a nahmatal kámen velikosti sevřené pěsti. S primitivní zbraní se teď cítil o trochu silnější a vydal se po schodech dolů. Opatrně našlapoval na špičky a po několika málo krocích se vždy zastavil a zaposlouchal se. Nezaslechl nic podezřelého. Jen to neobvyklé ticho. Ztišil se i vítr.

Vkročil na začátek dlouhé chodby a prošel jí až k místu, kde se na zemi povalovaly ty podivné dotazníky. Vedle dveří z jídelny si všiml malého prostoru, který byl temnější než okolní zdi. Přistupoval blíže, až se mu s největší pravděpodobností podařilo tmavé místo rozpoznat.

„Neobvykle nízké dveře a vedou kamsi dolů… že by do sklepa?“ zamumlal si pro sebe. „Tam bych nevlezl ani za zlaté prase.“

Sáhl levačkou po klice dveří z jídelny a opatrně je pootevřel. Panty hrozivě zavrzaly. Okamžitě ztuhl. Absolutní ticho. Po chvíli vzal rázně za kliku a otevřel dokořán.

Spatřil tři vysoké vychrtlé postavy oděné do bílých doktorských plášťů. Stály uprostřed kruhu ze svíček. Jedna postava se pomalu otočila. Měla na hlavě masku lebky.

Igor upustil kámen na zem, zabouchl dveře a třesoucí se rukou urputně držel kliku. Druhou rukou usilovně pátral po něčem, čím by kliku zajistil. Neviděl vůbec nic. Byla tu židle, uvědomil si okamžitě, tu musím najít! Zběsile šátral v tmavém prostoru, kde tušil záchranu. Určitě tu byla! ujišťoval se. Na okamžik pustil kliku a zběsile plácal rukama v okolí. „Kurva, debilní dřevo!“ zaklel. Zadřel si třísku hluboko do dlaně. V momentě na bolest zapomněl a bleskově vrazil židli pod kliku. Uff, přesně akorát. Možná ji právě takhle už někdo použil, k čemu by tu jinak byla? blesklo mu hlavou.

Z druhé strany chodby se ozvalo tlumené bouchnutí. Igor sebou trhnul. Doprdele, kdosi tam je! Usilovně ostřil zrak. Jeho oči však nestačily přivyknout tmě a neviděl nic než černotu. Náhle uslyšel nějaké hlasy. Jako by opakovaly stále stejná slova. Neustále se přibližovaly a přibližovaly, až jim rozuměl: „Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán! Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán!“ Uviděl tři žluté plápolající skvrny ve výšce prsou. Bezostyšně probodávaly tmu. Svítily blíž a blíž. Jedno světlo se zničehonic pohnulo dozadu a osvítilo tvář. Spatřil umrlčí lebku.

Další? Co to má kurva znamenat? Obklíčili mě! Ale kdo? Co teď?

Kvapně nahmatal nízké dveře. Sklonil hlavu a vklouznul do sklepa. Zabouchnul dveře a zády se o ně opřel. Hlasitě oddechoval.

Během několika málo okamžiků se ozvalo bušení na dveře. „Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán!“

Igor začal usilovně přemýšlet. Co dál? Pravačkou si ohmatával levou dlaň, kde cítil bodavou bolest, kterou mu působila zaražená tříska. Trčela ven, ale vytáhnout nešla. Jako by měla zpětné háčky.

Musel vyřešit dilema. Nemohl zpátky, ale neodvážil se ani do sklepa. A nedokázal ani zůstat na místě. Co dál? Co sakra dál? Pomalu se zády svezl po dveřích až do dřepu. Není to jen hloupá souhra náhod? Pitomý bezďák s rádiem, zámek na bráně, ti umrlci v bílých pláštích – takové masky se dají určitě koupit v obyčejném hračkářství. Není to celé jen hloupá hříčka? Ale co ta krev? Patřila Sofii, nebo někomu jinému? Vlastně to mohla být i barva, falešná krev, cokoliv.

Igor začal nabývat přesvědčení, že se nechal zatáhnout do podivné hry. Do pěkně debilní hry – ale rozhodně ne hloupé hry, je pořádně rafinovaná! Kdo ji ksakru vymyslel? Sofie? Ta ne. Ta určitě ne. Taková představa je skutečně absurdní. Ale mohla o té hře vědět. Furt mě otravovala, že chce do opuštěné psychiatrie. To bylo pořád samé jen: Kdy už pojedem do té léčebny? Přestaň šprtat, pojďme někam, třeba na tu psychinu. Určitě o této hře věděla a hraje v ní důležitou roli. A hraje ji moc dobře.

„Pomoc,“ ozval se tichounký hlásek. „Zachraňte mě!“ neslo se ze sklepa už hlasitěji.

„Doprdele, to zní jako Sofie,“ zašeptal Igor sám pro sebe.

Přinutil se vstát, ale vzápětí se mu podlomila kolena. „To je pěkně kreténská hra, Sofie!“ zařval do temnoty.

Neozvalo se vůbec nic.

„Vím, že je to hra, dojdu dolů a –“ v půlce věty se mu zlomil hlas. Nedokázal to doříct pevným hlasem, projevil svou slabost. Okamžitě se sám před sebou zastyděl a dokončil, co chtěl říct: „– dojdu tam dole a ukončím to!“

Vydal se kvapným krokem dolů po schodech. Ocitnul se na začátku jakési krátké chodby. Neviděl nic než posprejované zdi a stopy po vytržených elektrických kabelech. Zastavil se. Nic. Jen a jen děsivé ticho, stejně jako v celé budově.

„Tak kde ste? Chci to skončit!“ zakřičel tak hlasitě, až se leknul vlastní ozvěny.

Zatajil dech a znovu se zaposlouchal do ticha. Musím pokračovat. Udělal pár kroků, ale chodba se nerozdvojovala, jak intuitivně předpokládal, zatáčela doprava. Zašel za roh, udělal asi padesát kroků a prošel dveřmi, nebo spíše jakousi až podezřele zachovalou bránou v železné mříži – ne nepodobnou té, která dělila uzavřené oddělení psychiatrie od zbytku světa.

Zvedl zrak ze země a čelovkou ozářil prostorný sklep. Rázem ztuhl a nedokázal se pohnout. Na konci místnosti spatřil svou přítelkyni. Seděla na prosté dřevěné židli a bezduše zírala před sebe.

„Sofie!“

Leknutím sebou trhla a vykřikla: „Je to past, utíkej!“

Ozvalo se zařinčení železa a cvaknutí zámku. Igor se otočil. Zahlédl postavu v tmavém kabátě se starým kloboukem. Jejich věznitel pomalu odcházel pryč.

„Počkejte, co to má ksakru znamenat?“ zalomcoval Igor mříží. „Počkejte!“

Cizí člověk, který mladému páru ukradl svobodu, beze slova zahnul za roh.

Zoufalý Igor přiběhl k Sofii. „Si v pořádku? Tak si v pořádku? Co ti udělal? Mluv!“

„Prosím, rozvaž mi ruce,“ pohnuly se bledé dívce rty.

„Co to má celé znamenat? Lásko, řekni mi, že je to celé jen hloupá hra!“

„Co, jaká hra?“

„Prosím, řekni to! Že je to hra?“ žadonil, zatímco zápasil s hrubým jutovým lanem. Únosce jím připoutal dívčiny ruce ke kusu železa trčícím ze zdi za židlí.

„Nechápu tě, ty hraješ nějakou hru, nebo co?“

„Sakra, co na tom nechápeš? Ten bezďák s rádiem, tvůj únos – ty o tom nic nevíš?“ Konečně se mu podařilo uvolnit Sofiiny ruce. „Nic, neřeš to, radši mi půjč mobil. Hned zavolám na policajty, pokud je tu signál.“

„Lásko, já u sebe nemám mobil, vzal mi ho ten člověk. Všechno ti řeknu, jenom vydrž pár sekund, prosím,“ vzdychla a promnula si uvolněné ruce. „Děkuju.“

„Co, jaký člověk? Fakt to není hra? V tom případě se odsud musíme dostat! Co nejrychleji, než bude pozdě!“

Sofie beze slova vstala, objala svého přítele a začala tiše plakat. Nekontrolovaně se třásla.

„Pojď, můžeš vstát?“

„Počkej, pamatuješ, jaks mluvil s tím bezďákem? Kdosi mě zezadu přepadnul. Praštil mě něčím tvrdým do hlavy a nacpal mi do pusy kus hadru. Určitě to bylo pozvracené oblečení nějakého pobudy, co našel na zemi a –“ Sofie se dala do usedavého pláče.

„Doprdele,“ vydechl Igor a nahmatal přítelkyni tržnou ránu ve vlasech. „Ty krvácíš. Ten zkurvysyn! Já ho zabiju!“

„Miláčku, prosím,“ zakryla mu jemně ústa.

Igor odstrčil ruku. „Ty čuráku, já si tě najdu!“

„Pak mě chytil do kravaty a zašeptal mi do ucha, že půjdu s ním. Prý jestli nebudu poslouchat, tak mě zabije. Snažila jsem se mu podívat do tváře, ale nic jsem neviděla. Šli jsme potmě, musí to tady dobře znát. A tak mě dovedl až sem. Přivázal mě tady k tomu železu.“ Chvíli se odmlčela. „Byla mi hrozná zima, tak jsem si aspoň sedla na židli.“

„Tys ho fakt nepoznala? Ani po hlase?“

„Vůbec, však říkám, že přišel zezadu. Do tváře jsem mu neviděla. A hlas jsem taky nepoznala, protože šeptal. A dolů za mnou pak už nepřišel. Prostě vůbec nic nevím.“ Opět se na chvíli odmlčela. „Fakt to není žádná hra, vzpamatuj se konečně!“

„Tak to jsme v prdeli. Totálně v prdeli. Tady nás nikdo nikdy nenajde…“

„Víš co? Možná se pleteš. Zmínila jsem se totiž na blogu, že sem dneska půjdeme, takže –“

„No a co s tím? Jakože když do večerníčku nenapíšeš nový článek, fanoušci tě půjdou hledat do léčebny, protože jim dojde, že tě někdo vězní ve sklepě?“

„Ne, to zrovna ne, ale třeba kdybych byla dýl nezvěstná… někoho by snad mohlo napadnout, že se mi něco stalo.“

„Jo, to asi jo… ale taky bychom třeba teď ani nebyli uvěznění, kdybys všechno nevytrubovala…“

„Co? Jak to myslíš?“

„Víš, jak se nemá psát na Facebook, že jedeš na dovolenou a tím pádem nebudeš doma, aby tě nevykradli?“

„No?“

„Třeba by se ani nemělo psát, kde budeš, aby tě neunesli.“

„To je pitomost!“

„Možná… Ukaž, podívám se ti na tu hlavu.“

       Rozhrnul její vlasy a opatrně přikládal čistý kapesník na kůži, aby ránu vyčistil.

„Au, jak to vypadá?“

Igor odhalil několik milimetrů dlouhou tržnou ránu. „Není to až tak zlé, jak to vypadá podle množství krve ve vlasech. Ale potřebovala bys to zašít, nebo budeš mít ošklivou jizvu. A to by nevypadalo hezky, kdybys šla někdy dohola,“ řekl a políbil přítelkyni na čelo. „Odpočiň si, zatím se porozhlédnu po místnosti.“

       Přejížděl čelovkou po nevýrazných šedých zdích posprejovaných nejrůznějšími nápisy, které splývaly v jednu obří hnusnou mazanici. „Vandalové,“ odplivl si, „nedokážu pochopit, jak můžou ničit cizí majetek. I když ho nikdo nepoužívá.“

Na zemi se povalovaly zaprášené plechovky od piva, kartóny od krabic, kusy obnošeného oblečení, staré matrace a spousta drobného nepořádku. „Pitomí bezďáci,“ ulevil si. „A feťáci!“ zabořil zrak do rohu místnosti. Udělal několik kroků a prohlížel si pokroucenou hliníkovou lžíci a použitou injekční stříkačku, ve které zůstala trocha tmavé krve. „Prasata. Ještě horší než ti bezdomovci.“

„Igore, je tu nějaký papír. Má ohořelé rohy, ale jinak vypadá zachovale. Pojď se podívat.“

Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil. Colette.

„To je nějaký pitomý citát, zahoď to.“

„Ale pravdivý, já bych tě nikdy neopustila. A tady jsou ještě dva papíry. Přečtu to nahlas.“

„Když jinak nedáš…“

„Je zbytečné milovat někoho, o kom víme, že nás nikdy milovat nebude. Vysvětlete to prosím mému srdci. Neznámý autor.“

„Další blbost, nechápu, proč lidé takové věci píší. A ten druhý papír?“

„Žena potřebuje k nevěře muže. Nadprůměrná že–“ Sofie naprázdno polkla.

„Co je? Přečti to celé,“ zamrčel podrážděně Igor. „Pročs přestala?“

Spustila od začátku: „Žena potřebuje k nevěře muže. Nadprůměrná žena nadprůměrného muže. Muž potřebuje k nevěře ženu. Jakoukoliv. George Sand,“ dočetla roztřeseným hlasem.

To snad ne, to nemůže být pravda.

„Děje se něco? Celá se třeseš.“

„T–to, ni–nic,“ koktala, „vzpomněla jsem si, jak mě škrtil ten únosce.“

„Jo tak. To bude dobré, lásko, spolu všechno zvládneme a určitě odsud utečeme. Ale teď mě pozorně poslouchej: Ať se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat.“

       „Já tebe taky.“

       „Ještě se tu porozhlédnu.“

       „Dobře.“

       Igor si našel kousek ocelové trubky a převracel nepořádek na zemi. „Jsou tu čtyři zdi a ta bytelná železná mříž, odsud se nejspíš nikdy nedostaneme. Ale stejně to tady pořádně prozkoumám. Třeba objevím tajnou chodbu nebo tak něco. Taky si najdi nějakou činnost, jinak zešílíš, buď dřív anebo později.“

       Sofie však v místnosti nebyla. Alespoň ne duchem. V představách si neustále přehrávala osudné doučování matematiky. Kéž bych mohla vrátit čas. Jak jsem jen mohla? Jakým právem jsem se s tím pitomcem vyspala? Opět pocítila učitelovo teplé sperma stékající po její vnitřní straně stehen. Že by nás tu uvěznil? Ne, to určitě ne. Možná je blbec, ale zas ne až takový… Ale co ten citát o nadprůměrné ženě?

       „Našel jsem jakýsi dotazník a je tu i propiska,“ zvolal Igor, „vypadá jak tamten v přízemí o tom honění péra. Vzpomínáš? Ale tento je nějaký snad ještě divnější, vůbec ho nechápu.“

       „Jaký dotazník, co tam je?“

       „Je dlouhý, ukážu ti ho,“ řekl a položil papír na zem, aby na něj viděli oba.

       

       Jméno:

       Příjmení:

       Rodné číslo:

       Zdravotní pojišťovna:
            

1.       Vyskytuje se ve Vaší rodině (rodiče, sourozenci) nějaké závažné onemocnění (např. dědičné psychotické onemocnění)?

2.       Vyskytují se ve Vaší rodině opakovaně případy cévních mozkových příhod, trombóz dolních končetin, plicní embolie nebo nemoci či jiné poruchy srážlivosti krve?

3.       Narodilo se ve Vaší rodině dítě s vrozenou vývojovou vadou, Downovým nebo jiným syndromem?

4.       Léčíte se s něčím, berete nebo brala jste někdy v minulosti pravidelně (více než měsíc) nějaké léky?

5.       Byla jste operována?

6.       Závažné úrazy?

7.       Potratila jste? Jednalo se o umělé přerušení těhotenství nebo samovolný či zamlklý potrat?

8.       Podvedla jste někdy svého přítele? Pokud ano, uveďte kdy a s kým.

Pokyny: Otázky klade muž ženě a její odpovědi také zapisuje. Vyplněný dotazník položte pod mříž. Pokud bude vyplněn správně, dostanete klíč a budete volní.

 

„Tak přece je to nějaká pitomá hra,“ rozčílil se Igor.

„Dost divná hra. Je to vytržené ze vstupního dotazníku na gyndu,“ poznamenala Sofie.

„Jo, asi jo, ale co ta poslední otázka? Na to se vás na gyndě taky ptají? Vůbec to tam nezapadá. Jako by poslední otázkou někam mířil.“

„Moc nad tím přemýšlíš, ukaž, já to vyplním,“ řekla dívka a vzala si do ruky propisku. Během deseti minut dotazník vyplnila a vrazila ho pod mříž.

„Stejně je ten dotazník nesmysl, vůbec si ho neměla vyplňovat.“

„Měls snad lepší nápad? Cos udělal ty pro to, abychom odtud vypadli? Já ti to povím. Nic!“

„Snažím se na něco přijít.“

„Tak ty se snažíš!“ Sofie se při těch slovech otřásla. Uvědomila si, že vypustila z úst tu pitomou ironickou matikářovu větu, kterou uslyšela na osudovém doučování. Už stačilo jen pozvednout obočí. „Promiň, já to tak nemyslela,“ rychle dodala, sotva se myšlenkami vrátila do reality.

Během následujících hodin Sofie pobývala v realitě méně a méně, takřka neustále vzpomínala na svůj dosavadní život a přemýšlela, co všechno udělala špatně. Naopak Igor většinu času jen pochodoval po místnosti, zkoumal zdi a mříž a každou chvíli kontroloval, jestli se někdo neobjeví.

Mladému páru se začínaly rychle krátit zásoby vody, které si s sebou vzal na původně asi čtyřhodinovou prohlídku opuštěné psychiatrické léčebny. Hned na začátku uvěznění si oba uvědomili, že pro přežití budou muset šetřit vodou jak jen to půjde. Teď jim zbývalo sotva čtvrt litru. Ve vězních se střídaly záchvaty vzteku, kdy bušili do mříže a do zdí, křičeli a kopali do starých plechovek, s nápory zoufalství a lítosti, kdy seděli a nic neříkali.

„Musím se vykadit,“ pronesla zničehonic Sofie, „hrozně se stydím, ale bolí mě břicho. Půjdu támhle do rohu. Nekoukej se, prosím.“

„V pohodě, klidně běž. Zatím si znovu přečtu ty citáty, třeba na něco přijdu.“

Pokusil se začíst do těch pitomých slov. Nedostal se však ani na konec první věty, když uslyšel hlasité zvuky vyprazdňování. Za okamžik jeho čichové buňky omráčil hnilobný zápach stolice. Zacpal si nos a neodpustil si poznámku: „Ježiš, co tam vyvádíš?“ Než dostal odpověď, zaslechl podezřelý zvuk od brány. Instinktivně tam zamířil čelovkou. Spatřil člověka v masce prasete, jak zvedá ze země dotazník a nespouští při tom zrak ze Sofie, která si právě v rychlosti utírala zadek papírovým kapesníkem. Pak se neznámý návštěvník otočil, přiložil papír na zeď a začal na něj psát. Po několika sekundách položil list pod mříž a dal se k odchodu.

„Počkejte!“ zakřičel Igor. „Co po nás chcete? Vůbec nic nechápeme. Uděláme cokoliv, ale pusťte nás ven, prosím!“

Muž v masce nezareagoval a ztratil se za rohem. Igor přiběhl ke mříži a sebral papír ze země. U prvních sedmi bodů dotazníku byla červená fajfka. Odpověď na poslední otázku, u které Sofie uvedla Ne, přítele jsem nikdy nepodvedla., byla celá věta přeškrtnutá a dopsáno Nevzpomínáš na doučování matematiky? A nezapomeň, že odpovědi zapisuje muž, ty pouze diktuješ. Zkus to ještě jednou – máš poslední možnost zachránit vás oba, teď to máš za pět.

„Co tam napsal?“ zeptala se Sofie, která si konečně natáhla kalhoty a popošla od své hromádky kousek dál.

„Asi mi budeš muset něco vysvětlit,“ oznámil Igor ledově. „Co to má kurva znamenat?“ Nacpal přítelkyni papír do ruky. „Můžeš mi kurva říct, co to má znamenat? Tak si to už přečti konečně. Čti!“

Okamžitě zabodla zrak do osmého bodu. Nemohla uvěřit vlastním očím. U posledního slova nechala list volně vypadnout z ruky, dřepla si a začala plakat.

„Tak s kým? Kurva s kým? Kdo je ten pičus, co? Honza, Karel, nebo ta vychrtlina, cos o něm včera básnila? Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“

Neodpověděla.

„Dobře, vůbec se spolu nemusíme bavit. Prostě tady oba dva chcípneme. A každý sám. V jedné místnosti, ale každý sám.“

„Promiň, byla jsem hloupá husa,“ vzlykala Sofie, „hrozně toho lituji.“

„Ještě aby ne! Doufám, že toho budeš litovat do konce života! Nebo ne, stejně je mně všecko jedno. Nebudu přece chodit s holkou, co šuká s každým.“ Igor se na chvíli odmlčel. „Počkej, ale teď mě něco napadlo! Až zase přijde to prase pro dotazník, roztáhneš mu nohy a ono nás pustí, jo?“

Ten nápad by nejspíš mohl fungovat. Vlastně by zcela určitě fungoval, uvědomila si s hrůzou Sofie. Jak na to vůbec můžu myslet? To bych tu radši umřela, než abych s ním znovu –.

„Posloucháš mě vůbec?“

Trhla sebou. „Nech toho, já tě prosím, přestaň. Všechno ti vysvětlím.“

„Co mi chceš vysvětlovat? Jak dát správně nohy od sebe? Ne, díky!“

Sofii se nakonec podařilo svého přítele alespoň trochu uklidnit a podrobně mu popsala osudové doučování matematiky, proč k tomu došlo a poprvé se rozvyprávěla také o ponižování od spolužaček na gymplu.

Igorovi všechno začínalo zapadat do sebe a přemýšlel, jestli by se v její situaci přece jenom nezachoval podobně. Možná ano, ale on přece nic špatného neprovedl, tak nemusí spekulovat nad něčím, co se nikdy nestalo. Jedním si byl bytostně jistý – nemínil jí odpustit ani v nejmenším.

Opravil v dotazníku špatnou odpověď a zasunul papír pod mříž. Sotva ustoupil, objevil se člověk v masce prasete, přečetl si odpověď a pokýval hlavou. „Sofie, chápu, že pro tebe byly poslední dny těžké, ale jednou mi poděkuješ. Brzy pochopíš, že neexistuje horšího trestu pro nadprůměrnou ženu nežli žít s obyčejným mužem. Ano, život tě drsně zkouší, ale ty kráčíš s hlavou vzhůru, jsi opravdová hrdinka.“

„Tak už nás pusťte,“ zaúpěla.

„Nebude to tak snadné, mohli byste mi ublížit, půjdete postupně. Přivaž, prosím, příteli ruce k tomu železu, jako jsem předtím svázal ruce já tobě. Potom tě vyprovodím ven a nakonec pustím i tvého fešáka.“

„Nějak se mi to nezdá,“ zasyčel Igor.

„Sklapni, ty nulo, nebo tě tu nechám trčet, než zdechneš.“

Igor se ovládl a nic neřekl. Sofie přistoupila ke kusu železa ve zdi a zvedla ze země jutové lano. „Tak já tě přivážu, ať už to máme za sebou, mám hroznou žízeň.“

Igor neochotně vstal, usedl na starou židli a nechal se přivázat. Dával si přitom pozor, aby si tu nešťastnou třísku v dlani nezadřel ještě hlouběji. Nakonec se natočil na stranu, aby vězniteli ukázal, že je pořádně svázán.

Dívka přistoupila k mříži. „Konečně spokojen? Zničil jste mi život, tak mě pusťte, chci domů!“

„Je otevřeno, můžeš jít.“

Sofie na nic nečekala, vzala za kliku a prošla bránou.

Učitel ji však prudce zachytil za ruku a zacvakl jí obruč policejních pout. Trhla sebou a vysmekla se takovou silou, že druhou obručí udeřila Křiváka do masky. Ten naslepo máchnul do prostoru a zachytil její bundu za konec rukávu. Sofie se z ní nečekaně jednoduše vyvlekla a dala se na zběsilý únik do tmy. Pravou rukou přejížděla po hrubé zdi. Držela tak správný směr. Levačkou máchala před sebou, aby do ničeho nenarazila. Pouta na pravém zápěstí neustále bouchala do stěny a odrážela se do jejího těla. Pokusila se vlající obruč levou rukou zastavit, ale v tom okamžiku prudce narazila do stěny. Chodba se totiž stočila v pravém úhlu doleva, o čemž neměla tušení. Rozplácla se jako žába a upadla na zem. Já pitomá husa všecko pokazím. Tak se zvedej, ty bečko!

Kvapně se ohlédla. Učitel, teď už bez masky, v pravé ruce svíral slabou baterku a s funěním se valil k ní. Konečně se zvedla, kousek uběhla a znovu spadla – na schodech. Teď to nesmím vzdát! Okamžitě vstala a nohou ohmatala jeden schod. Jsou to velké schody, musím natahovat krok. Pravou rukou se dotkla stěny a vyrazila. Pronásledovatel jí byl v patách, měla pocit, že ji má na dosah. Ale přesto jako by najednou ztratil zájem ji dopadnout.

„Tak svobody se ti zachtělo?“ rozchechtal se Křivák mocným hlasem. „Dokud neopustíš toho hlupáka, nebudeš svobodná, ani když odsud unikneš. A koukni na ty dveře před tebou – jsou zamčené – stejně jako tehdy na doučování. Vzpomínáš na to odpoledne, kočičko? Já bych si ho rád zopakoval.“

„Jste zrůda. Nechte mě být!“

„Promiň, teď ti budu muset ublížit,“ řekl a surově udeřil svou oběť do žaludku. Dívka se chytila oběma rukama za břicho, čehož Křivák rychle využil. Přitiskl ji čelem ke zdi a spoutal její druhou ruku.

Pak odvedl dívku zpátky do sklepa. Sice se vzpouzela, ale cítila, že jí rychle docházejí síly. Přimáčknul ji zády ke mříži a připoutal za ruce tak, že její tělo tvořilo jakési velké písmeno Y.

Věznitel poodešel několik kroků a vrátil se se čtyřmi svíčkami. Dvě postavil za mříž, dvě před ni a postupně je zapálil. V místnosti se rozhostilo tlumené světlo a Sofie spatřila spoutaného Igora na druhé straně místnosti.

 „Nebudeš tu přece stát jako tvrdé Y,“ rozesmál se Křivák a postupně jutovým lanem přivázal již tak bezmocné dívčino tělo k mříži v oblasti břicha a za kotníky. „Teď je z tebe X.“

„Nešahej na ni, ty čuráku!“ zařval z druhé strany místnosti Igor. „Okamžitě ji pusť. To tys ji donutil, aby s tebou šukala. To tys posral náš vztah. Tak už nás nech na pokoji!“

„Přestaň fňukat, ty ubožáku. Prostě se jenom koukej, jak si spolu hrajeme. Možná se něčemu přiučíš.“

„Třeba jak nesmyslně zničit život mladé holce? Vyser se na to!“

Učitel beze slova zvedl ze země kus pozvraceného hadru, nacpal jej Igorovi do pusy a vrátil se zpět. „Teď už nás nebude rušit, lásko,“ spokojeně zabručel a vytáhl z kapsy armádní nůž s krátkou čepelí. Přiložil jej Sofii ke krku a zašeptal jí do ucha: „Teď neudělej žádnou blbost, byla by tě obrovská škoda.“

Křivák pomalu sunul čepel po krku směrem k jamce mezi klíčními kostmi. Ocelová špička zanechávala na kůži drobnou bílou čáru, která se vzápětí barvila do ruda. Levou rukou přidržel svetr za lem a pomalu ho rozťal vejpůl. Dívka se leknutím otřásla, ale ani nepípla. Pak nařízl i tričko, uchopil látku oběma rukama a celé jej rozerval. Rosolovité břicho se vyvalilo ven jako bílý jogurt z puklého kelímku.

„Máš výjimečně krásné bříško,“ zalichotil věznitel Sofii a něžně ji po něm pohladil. Ale jeho ruka se nezastavila. Zvolna vjela hluboko do jejích kalhot a začala ji rytmicky hladit.

„Pokračujte,“ zašeptala, „jsem nadržená, jak tenkrát.“

„Nesnaž se mi podlézat, na to ti neskočím,“ vytáhl ruku a vrazil jí facku. „Dám se do práce, musím tě připravit.“

„Připravit na co?“

Učitel mlčky uchopil nůž, rozřízl podprsenku a pokračoval ve svlékání, než odstranil všechno oblečení včetně kalhotek. Nechal jí pouze boty. Poté se zastavil a pozoroval zmítající se baculaté tělo. Lano se nekompromisně zarývalo do kotníků a zanechávalo na kůži rudé odřeniny. Vztyčené drobné růžové bradavky vyžadovaly pozornost.

Křivák sáhl do své tašky pro další jutové lano, odměřil asi tři metry, konec odřízl a provaz přeložil napůl. Oběma rukama jej napnul a švihl s ním do prostoru.

„Co–co s tím chcete dělat?“ vytřeštila oči.

„Počítej rány,“ přikázal učitel, „dostaneš deset.“ Prudce se rozpřáhl a nesmlouvavě udeřil Sofii do vypouleného břicha. Rozvlněná kůže se nestačila zastavit a dopadla další rána. „Tak počítej, ty děvko!“ zařval a nekompromisně dívku udeřil lanem do prsou.

Sofie nelidsky zařvala. Vytryskly jí slzy a vzlykla: „T–tři.“

„Jak tři? Počítá se od jedné!“ Odložil provaz a zvolna přiložil dlaně na povislá ňadra. „Bolí to?“

„Moc,“ pípla.

„Blbá zpráva – sotva jsme začali,“ hlasitě se zasmál a prsa surově zmáčkl.

„Ááu,“ zaúpěla, „poníženě vás prosím, přestaňte.“

„Jak si přeješ, budeme pokračovat,“ pronesl zvolna a opět se chopil lana. „Nezapomeň počítat.“

Tyran poodstoupil, hrozivě napřáhl ruku s provazem, ale nechal jej volně zhoupnout, že se jenom zlehka dotkl jejího vyholeného klína.

„T–to–to ne–nemůžete!“ koktala zdrceně. „Jste šílenec!“ Její zmučené tělo se nekontrolovatelně třáslo. Měla pocit, že začíná ztrácet vědomí.

„No nic, vidím, že potřebuješ přestávku,“ oznámil suše a zamířil do rohu místnosti. Cestou pohrdavě kouknul na Igora, který se zuřivě zmítal v provazech. Snažil se něco říct, ale pozvracený hadr nedovolil nic než zoufalé mručení. „Neboj, na tebe taky přijde řada.“

Sofie pozorovala svého mučitele. Sáhl na zem a něco zvedl. „Mám pro tebe dobrou zprávu, kočičko, koukej, injekce proti bolesti,“ zamával injekční stříkačkou se zbytkem sražené krve.

„Proboha, zabijete mě!“

Přistoupil k dívce a pozvedl stříkačku k jejím očím, aby si ji mohla prohlédnout. Ta se zoufale odtáhla a otočila hlavu na stranu. Křivák namířil špičku jehly na pulsující krkavici.

„Kurva, ty zvrácený čuráku, zabi–“

Ozvala se tupá rána a věznitel se skácel na zem.

„Kam schoval ty klíče od pout?“ zablekotal Igor.

Šokovaná Sofie tupě zírala do prostoru.

„Tak kde jsou?“

„C–co, ja–jaké klíče? Jo, od pout, ty–ty má v kapse u kalhot.“

Igor si nasadil čelovku a v rychlosti vybral obsah kapes. Bleskově odemkl pouta, přeřízl lana a podal dívce z chodby její bundu. „Sundám mu aspoň kalhoty, nemůžeš odsud nahá. Tu máš klíče, určitě jsou od sklepa. Běž napřed, dohoním tě, pak si oblečeš ty jeho gatě.“

Rozvázal učiteli obě tkaničky a vyzul mu boty. Šlo to překvapivě snadno. Igorovi se zdálo, jako by měl boty aspoň o číslo větší. Pak mu rozepnul opasek a zatahal za obě nohavice.

„Moje hlava,“ ozvalo se zamručení. „Co se tu ksakru děje?“

Igor popadl kalhoty a běžel ven. Sofii dohnal v jídelně. „Oblečeš si to, až budem v bezpečí, ten tvůj matikář se začíná probouzet. Až přelezeme zeď areálu, zavolám policajty. Nesmí utéct! Pak tě odvezu do nemocnice a odjedu pryč. My dva jsme spolu skončili.“

***

Křivák u soudu vypověděl, že se jednalo o sofistikovaný plán pomsty Sofii za to, že o něj neprojevovala zájem. V trestném činu mu nevědomky pomáhali i jeho studenti převlečeni za umrlce a za bezdomovce. Mysleli, že pořádají něco jako teambuilding – stezku odvahy pro absolventy gymnázia. Sofie měla v následujících měsících kvůli prožitým hrůzám vážné problémy. Trápily ji noční můry a ve dne prožívala strach a silné úzkosti, přestože soud poslal Křiváka za mříže na dlouhých deset let (byl uznán vinným i z jiných trestných činů). Chorobně se upírala k naději, že se k ní Igor vrátí. Mnohokrát mu telefonovala, vyměnili si stovky zpráv, ale už se nikdy neviděli. Odpustit jí nedokázal a nakonec si našel novou přítelkyni.

Jednoho letního večera se Sofie procházela kolem řeky za městem a ponořena v myšlenkách došla k obloukovému mostu přes řeku. Vyšplhala až na vrchol impozantního betonového oblouku a podívala se dolů do řeky. Po dlouhodobém suchu se z ní vlastně stal spíš potůček, který hbitě kličkoval mezi kameny. Posadila se a opět dlouze přemýšlela nad posledními měsíci života. Jak mě mohl nadobro opustit? Opatrně vstala, vytáhla svůj zvláštní kapesník a rozvázala jeden uzel značící lásku nebo věrnost. Na tom vlastně nezáleží, jedno bez druhého prostě neexistuje. Zničila jsem náš vztah. V třesoucích se prstech ohmatávala poslední uzel. Vztáhla ruce nad koryto řeky a uzel rozvázala. Upustila kapesník a nechala jej unášet lehkým letním vánkem. Sbohem, Igore.