OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 52

Kterak rytíř Sylvien s nemrtvým z věže bojoval

  

Když byla země walasijská ještě královstvím, v jejích lesech se schovávali elfové a jednorožci a magie zde stále žila, tehdy její krajinou cestovali potulní rytíři konající hrdinské skutky. Jedním z nich byl Sylvien, člověk zvláštního vzhledu: nejen, že by i v dnešní době byl považován za nesmírně vysokého (jedna legenda říká, že mezi jeho předky patřil obr či obryně), ale také, ač v době vykonání svých nejznámějších činů ještě nepřekročil třicet let, jeho vlasy měly stříbřitě šedou barvu. To prý díky požehnání od jednorožců.

Příběh, který vám dnes budu vyprávět, se odehrál velmi dávno a po dlouhé generace se předával pouze ústně, a tak mi promiňte případné nepřesnosti. Tehdy Sylvien ještě nebyl známým hrdinou, ještě nepotkal démona Kaula a neporazil draka Rakhara. Zrovna mířil na hrad Bronzovec. Dcera zdejšího šlechtického rodu se vdávala a u té příležitosti se konal turnaj, kterého se každý směl zúčastnit. Sylviena lákalo jak zlato, tak sláva, které by mohly z vítězství plynout, a tak se na hrad vydal nejkratší možnou cestou. Jenže, jak už to bývá, zabloudil; tři dny se prodíral Smaragdovým hvozdem, a když si z něj našel východ, nenarazil na Bronzovec, jak doufal, ale pouze na malou hospůdku. U Žluté dračice, hlásal nápis na oprýskaném vývěsním štítu.

„Nu což,“ řekl si, „já i můj kůň jsme unavení a už se stmívá. Přespím tady, ráno se zeptám na cestu, a nejpozději pozítří už jistě budu na Bronzovci.“

Koně zavedl do stáje a vešel do spoře osvětlené a téměř prázdné hospody. Pouze u jednoho stolu v rohu místnosti posedávala trojice mužů, kteří se o čemsi tlumeně bavili.

„Ne,“ říkal jeden, „nemyslím si, že by se za námi dostal až sem. Nejspíš nemůže ani opustit město. Buďme klidní, přátelé, když zůstaneme tady, nic se nám nestane.“

„Doufám,“ odpovídal druhý, přihýbaje si ze sklenice piva, „ale zároveň se mi to nezdá. Kdyby útěk vážně pomáhal, už by dávno utekli všichni, ne?“

„Co vejráš?“ okřikl třetí Sylviena, jenž se usadil k vedlejšímu stolu a snažil se z jejich rozhovoru zachytit co nejvíce.

„Omlouvám se,“ řekl rytíř a myslel to upřímně. „Zvědavost je mou slabou stránkou. Směl bych vědět, o čem jste to mluvili?“

Ten, jenž Sylviena předtím okřikl, ukázal zažloutlé zuby v úsměvu připomínajícím divokého vlka. „Když se vydáš po téhle cestě směrem od lesa, po asi půl dni jízdy narazíš na město. Zkus tam ze zítřka na pozítří přespat a uvidíš.“

„Vede ta cesta k hradu Bronzovci?“

Muž, kterého Sylvien slyšel promluvit jako prvního, přisvědčil. „Ale být vámi, zvolil bych jakoukoli jinou. Všechny jsou bezpečnější než tato,“ varoval ho.

„Projedu městem,“ rozhodl se Sylvien. „Ať už tam číhá cokoli, jistě jsem čelil i horším protivníkům.“

„Potom vás lituji.“

Sylvien tuto poznámku nebral v potaz. Místo toho si poručil jídlo a pití a každému z těch tří koupil jedno pivo jako odměnu za jejich sdílnost. Také si zde zaplatil nocleh; kvůli trojici na něj nezbyl pokoj, lehl si ale ve stáji na slámu a byl rád, že má po dlouhé době střechu nad hlavou.

  

Ráno si mohl pospat. Pokud cesta do města měla trvat jen půl dne a on se tam měl zdržet do dalšího rána, nebyl důvod spěchat. Vyjížděl až před polednem a snad kvůli rychlosti jeho koně byla jízda ještě kratší, než mu řekli.

Podle postavení slunce odhadoval čas na čtyři hodiny po poledni, když k městu dorazil. Velikostí šlo spíše o městečko. Zvláštní se mu zdálo, že nemá žádné náměstí; domy se shlukovaly okolo obrovské kamenné věže.

„Promiňte,“ oslovil nejbližší ženu, jednu z mála lidí, které venku viděl. „Nejsem zdejší. Rád bych věděl něco o té věži.“

„Děláte chybu,“ odpověděla.

„Na to jsem se vás neptal.“

Povzdechla si. „Nahoře je zlo. Každý úplněk slézá, když zazvoní zvon, a zabíjí. Starý Raz se mu pokoušel postavit, jeho hlava skončila v krbu a tělo v poli za městem, rozsekané na kusy. Od té doby si s ním nikdo nezahrával.“

„Úplněk.“ Sylvien se zamyslel. „To je dnes v noci, že?“

„Tak,“ souhlasila žena a odešla. Nepokusil se ji zastavit.

Prozkoumat městečko mu zabralo jen chvíli, nebylo zde nic zajímavého kromě věže, jejíž brána byla zamčená. Už věděl, proč se tu ukazuje tak málo lidí, nerozuměl však zase tomu, proč neodešli všichni. Možná že ten muž ve Žluté dračici měl pravdu a útěk nepomůže. Nebo zkrátka jen doufají, že přijde statečný cizinec, jako je on, a od zla je osvobodí.

Jeho koně ustájil jeden starší pár. Peníze nešly odmítnout, stejně jako naděje, že je rytíř hrozby zbaví.

Když se setmělo, Sylvien přišel k věži. Stále byla zamčená, a tak mu nezbývalo nic jiného, než se skrýt ve stínech protější uličky a vyčkávat. Nevěděl, na co čeká, ale položil ruku na meč, připravený tasit a zabít to.

Asi po hodině zaslechl Sylvien kroky. Rychlou chůzí se k němu přiblížila cizí postava v černém oblečení. Když ho míjela, zřejmě příliš zabraná do vlastních myšlenek na to, aby si rytíře všimla, chytil ji za paži a trhnutím přitáhl k sobě.

Sylvienovy oči si už dávno přivykly noci, a tak mohl zřetelně vidět vyhublého pána neurčitého věku, který na toto zdržení zareagoval naštvaným odfrknutím.

„Na tohle nemám čas,“ mumlal. „Musím to stihnout. Musím zazvonit...“

„Zazvonit?“ opakoval Sylvien, maje na paměti, že zlo z věže slézá po zaznění zvonů.

„Neptejte se tak hloupě,“ odsekl mužík a pokusil se mu vytrhnout. Neúspěšně. „Ten zvon na vrcholu věže. Musím –!“

„To vám nemůžu dovolit,“ řekl rytíř klidně.

„O čem to mluvíte? Samozřejmě můžete. A vůbec, co tu děláte? Pro lidi jako vy není bezpečné být venku v tuto dobu.“

„To neplatí, dokud nezazvoníte.“

„Ne!“ zavřeštěl cizinec. „Špatně jste to pochopil!“ Škubl sebou znovu a tentokrát se mu podařilo ze sevření vysmeknout. Odpotácel se o několik kroků dál. „Nezvoním, abych nemrtvého vzbudil, ale abych varoval ostatní lidi,“ vysvětlil zadýchaně. „Zbytek vám vysvětlím, až svou povinnost splním, děkuji pěkně.“ S těmi slovy se rozběhl k věži, odemkl její bránu a zmizel uvnitř. Sylvien ho podruhé nezastavil, nezbylo mu nic než doufat, že mluvil pravdu.

Záhy uslyšel zvonění a zároveň spatřil jakýsi stín, vzdáleně připomínající lidskou postavu, jak hlavou napřed slézá po stěně věže a následně mizí opačným směrem, než stál on. Potom už se vrátil zvoník.

„Pojďte se mnou do věže,“ řekl. „Nebojte, nemrtvý už odešel. A i kdyby zůstal, na mne zaútočit nesmí a tím pádem ani na vás, když jste teď se mnou.“

„Co ostatní lidé?“ ptal se Sylvien, ale nečekal na odpověď a šel s ním.

„Za ta léta už se naučili, že když pevně zavřou dveře a okna – a hlavně oči – nemrtvý si jich všímat nebude. Mimochodem, jmenuji se Nat.“

„Sylvien,“ představil se Sylvien.

„Pěkné jméno.“

Vstup do věže nechal Nat otevřený. Společně vešli dovnitř a po spirálovitých schodech vystoupali nahoru, kde se nacházela zvonice. Tam se Nat posadil na zem a Sylvien si sedl vedle něj.

„Tak spusťte,“ vybídl ho.

Nat si odkašlal. „Tak tedy – kdysi v našem městečku žil čaroděj. Nebyl zvlášť mocný, možná proto se však zapletl s démony. A takoví lidé nemůžou po smrti dojít klidu.

Ještě za života si nechal postavit tuto věž, možná počítal s tím, že k ní zůstane připoutaný i ve smrti. Spí celý měsíc, jen při úplňku slézá a loví ty, kteří jsou neopatrní a nezamknou své domy.“ Nat se nevesele usmál. „Vždycky se najde někdo, kdo to neudělá. Jako by jeho kouzla působila i ze záhrobí.“

Sylvien se chtěl zvednout, ale Nat ho zadržel. „Už na tom nesejde, nejspíš je dávno dostal. Nicméně nemrtvý každý úplněk slézá z věže a já před ním varuji zdejší i cizince.“

„Proč na vás neútočí?“ zeptal se Sylvien.

„Nezemřel tak dávno. Když ještě žil, byli jsme přátelé,“ vysvětlil Nat. „Asi mě poznává, nevím.“

„Zabiju ho,“ řekl Sylvien a vstal.

„Nezabijete,“ odporoval Nat. „Nikdo ještě ze setkání s ním nevyšel živý.“

„Vím o starém Razovi. Nikdo jiný to nezkusil, a já nejsem nějaký slabý zhýčkaný obchodník. Udělám to.“

Nat vstal také. Už se ani nesnažil usmívat. „Jste namyšlený,“ řekl. „A ta pýcha se vám vymstí. Klidně si jděte; zaútočte na něj, jak je libo. Proč by také dnešní noc neměla mít víc obětí, než je nutné?“

„Taky že půjdu. Zdejší lidé mi ještě poděkují,“ řekl Sylvien, už rozhodnutý. Nerozloučil se s Natem, měl za to, že někdo tak hrubý si slušné jednání nezaslouží.

Ani nevnímal, jak se ocitl před věží, dokud neucítil na tváři chladný noční vzduch. Netušil, kde nemrtvý může být, a neměl možnost se pořádně rozhlédnout. Rozhodl se dělat rámus; snad to nemrtvého přiláká, myslel si.

Obrátil obličej k nebi, pronikavě zaječel a chvíli čekal.

Nic se nedělo.

Zakřičel znovu. Když zmlkl tentokrát, zaslechl kroky. Cosi ne zcela lidského běželo jeho směrem z postranní ulice. Sylvien tasil meč.

Nemrtvý byl rychlejší než jakýkoli člověk, když po Sylvienovi skočil. Ten to nečekal a jen se naslepo ohnal mečem. Nezasáhl ho. Nemrtvý ho svalil na zem a snažil se mu zatnout drápy do krku. Rytíř pustil svůj meč, chytil ruce, které mu šly po hrdle, ale nemrtvý necítil bolest a měl moc velkou sílu, bylo to k ničemu a náhle Sylvien ucítil jakési nože pronikající jeho kůží...

„Dost! Nech ho být!“ vykřikl kdosi a nemrtvý, stejně rychle, jako předtím zaútočil, Sylviena pustil a zmizel mezi domy. Rytíř se pomalu zvedl a držel se přitom za poraněný krk; naštěstí měl poškozenou skutečně jen kůži. Dlouho mu na tom místě zůstanou jizvy, ale jiné následky tento souboj mít nebude.

Podíval se na svého zachránce. Nebyl to nikdo jiný než Nat.

„Tak přece máte trochu citu,“ řekl Sylvien.

„Zato vy nemáte žádný rozum. Co jste si myslel, že se stane? Řeknete mu, že jste rytíř, a on poklekne?“

Sylvien tuto jízlivou poznámku ignoroval. „Skoro jsem ho měl.“

„Tím přesvědčujete jen sám sebe. Pojďte zpátky, ošetřím vám ty škrábance.“

„Už je skoro ráno,“ poznamenal rytíř, když se podíval na nebe.

Nat přikývl. „Ano. A až přijde, vy budete živý a celý a tohle město jednou pro vždy opustíte. A slíbíte mi, že nebudete strkat nos do cizích záležitostí.“

„Neodejdu, dokud tohle nedokončím.“

„To jistě,“ řekl Nat a pomohl mu vystoupat do zvonice. Oba dva věděli, že jde jen o planá slova.

  

Ráno přišlo opravdu rychle, nebo se to tak alespoň Sylvienovi zdálo. Když se začalo rozednívat, Nat ho s rozloučením poslal dolů. Vyšel ven akorát, aby viděl, jak nemrtvý šplhá po kamenné stěně na vrchol věže.

Vyzvedl si svého koně, zaplatil a dal se dál po cestě k Bronzovci. Postupem času začal dokonce mít celkem dobrou náladu. Tak nemrtvého čaroděje neporazil, no a co? Kolik lidí může říct, že s něčím takovým vůbec bojovali a přežili? Tu část s Natovou záchranou může vynechat, až o této noci bude vyprávět.

Bylo lehce po poledni, když před sebou spatřil stavení, jež poznával. Leknutí mu málem zmrazilo krev – byla to hospoda U Žluté dračice.

„Ale jak je to možné?“ ptal se sám sebe. „Vždyť jsem projel skrz město a pokračoval k Bronzovci! Nikde jsem nezatáčel, tak jak jsem se dostal sem?“

Když přijel blíže, podle všudypřítomného ticha poznal, že uvnitř není živé duše. Nechtěl zkoumat, jestli všichni utekli, nebo zemřeli. Místo toho jel dál – nejspíš bude muset splnit své slovo a opustit město, až když jej nemrtvého zbaví.

Do městečka dorazil ještě před setměním. Nikde se nezdržoval, jel rovnou k věži. Brána byla otevřená, jako by ho vítala. Sesedl z koně a vyběhl nahoru. Na místě, kde minulou noc s Natem seděli, spal nemrtvý.

Teprve teď si ho mohl pořádně prohlédnout. Nestvůra měla vychrtlou postavu s téměř bílou vrásčitou kůží. Neměla žádné vlasy, a tak bylo dobře vidět uši zašpičatělé tak, jako by měl lesní elf. Oblečená byla jen do hadrů. V pootevřených ústech se leskly špičaté zuby.

Sylvien si uvědomil, že se ho chystá zabít ve spánku jako zbabělec. Potom si ale řekl, že v bdělém stavu ho přemoci nemůže nikdo a že účel světí prostředky, a zase se cítil dobře.

Napřáhl meč, doufaje, že setnutí hlavy bude účinným způsobem zabití. Přesně v tu chvíli, kdy zbraň začala padat, se nemrtvý probudil. Zaječel nelidsky vysoko a odkulil se stranou. Pod ostřím zůstaly jen poslední články několika drápatých prstů. Sylvien, který úhyb nečekal, klopýtl a narazil ramenem do stěny. Nemrtvý vyskočil oknem a plazil se po zdi dolů. Ač mu rytíř zranil ruku, nenechával za sebou žádnou krev.

Když Sylvien vylezl z věže, nemrtvého nikde neviděl. Před sebou ale spatřil opírat se o roh nějakého domu tu samou ženu, s níž mluvil předešlý den, tu, která mu řekla, že dělá chybu, když chtěl vědět vše o věži.

„On slezl mimo úplněk,“ hlesla, když se k ní Sylvien přiblížil. „Tohle je konec!“

„Kudy běžel?“ ptal se jí rytíř, nedbaje jejího bědování. Jen ukázala směr, potom se mu v mdlobách zhroutila do náruče. Sylvien ji položil na dlažbu a běžel dál.

Nejdříve si ani nevšiml, že se nachází v té samé uličce, kde se před necelým dnem skrýval. V denním světle, ačkoli už ho nebylo moc, vše vypadá trochu jinak.

Zaslechl křik a přidal do kroku.

Za rohem, ve slepé ulici, uviděl Nata, schouleného na zemi, bezbranného. Nad ním se tyčila hrozivá postava nemrtvého; Sylvienovi připadal vyšší, než když jej před několika minutami ve věži spustil z očí, nemohl si však být jistý vůbec ničím.

Znovu vytáhl meč. Nemrtvý se otočil, ale znovu uhnout už nestihl. Klesl pod úderem, jenž ho téměř přeťal vpůli.

„Ne,“ zašeptal Nat, když zvedl svou bledou tvář a Sylviena spatřil. Teprve teď si rytíř všiml, že je zraněný: z rány na břiše mu lezly vnitřnosti jako těla slizkých hadů.

„Zavolám pomoc,“ vyhrkl Sylvien.

„To nebude... nutné. Za chvíli... to mám za sebou.“

„Je to moje chyba.“

„Ani... netušíte jak velká,“ usmál se Nat a zemřel.

  

V malých městech se novinky šíří rychle a ani tento den nebyl výjimkou. Zdejší lidé, jakmile se o zničení nemrtvého dozvěděli, uspořádali oslavu, jež trvala celou noc. A Sylvien, jakožto jejich zachránce, při ní samozřejmě nesměl chybět. Konala se za městem, jedlo se, pilo, vždyť to znáte z každé pohádky.

Nata, jak rytíř zjistil, nikdo moc rád neměl. Nebyl mu vystrojen ani řádný pohřeb, jen jej zahrabali do mělkého hrobu pod dubem u cesty. Možná si člověk, který se spřáhne s nadpřirozenou bytostí, nic jiného nezaslouží.

Dál na neoznačený hrob nikdo pozor nedával, ze vzpomínek však obyvatelům města jen tak zmizet neměl. Všichni slavili a většina už byla zpitá do němoty, když se půda pod dubem začala hýbat a propadat. Skoro jako by se něco hrabalo ven.

  

Bylo ráno. Po dvou šílených nocích měl Sylvien konečně klid a pokračoval ve své cestě k Bronzovci. Když si pospíší, dorazí tam už navečer toho samého dne, to přesně mu řekli. A tak jel. A jel rychle, nevšímal si moc ničeho, co se dělo v jeho okolí. Ani té postavy, která stála vedle dubu u cesty a pozorovala jeho odjezd z města.

Abychom byli upřímní, i kdyby ji viděl, stejně by ji nepoznal. To stvoření s prázdnýma očima, holou kůží a ostrými zuby už s Natem spojovala jen ta díra v břiše.