OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 52

Rozbřesk Amalachu

  

Jasný den, ta nejtemnější noc Dostihla ho jeho vlastní minulost. Díval se jí do tváře, jaká to ironie. Hrobové ticho narušoval jen kvílející vítr česající pouštní duny. Zdání věčnosti přerušil až odraz měsíčního svitu zrcadlícího se na tančícím ostří chladné ocele…

 Úder. Druhá výměna. Papíruje. Ne, neměl sebemenší šanci. A moc dobře to věděl. Při čtvrté výměně mu s chirurgickou přesností rozťala kůži u kořene nosu. Čistě a nezúčastněně. Setřel si krev z obličeje. Do tváře ho udeřil další závan větru. Jen reflexivně máchnul ruku do krytu. Pozdě. Již jednou zlomená čepel nemohla vydržet poslední střet s ušlechtilou ocelí. Smířeně přivřel oči…

  

***

  

Drobná spirála písku rotovala vzduchem a roztříštila se o jeho tvář. Na malou chvíli ztratil zrak, na malou chvíli nalezl klid. Opouštěla ho umělá otupělost, kterou si v T´har Narra záměrně vytvořil jako obranu proti všemu tomu zvěrstvu kolem, jehož byl svědkem. Teď byl dehydrovaný. Morální kocovinu vystřídala kocovina fyzická, o poznání snesitelnější. Chladnoucí pouštní vzduch mu dělal dobře. Když se ohlédl zpět, spatřil v dálce drobná světýlka města, které nechal za sebou. Tak jako všechno předtím. Znovu ho přemohly vzpomínky...

  

„Jsme na tebe pyšní, synku. Není větší cti, než stát se justikarem.“

  

Staré memento, které v něm zanechalo jen hořkost a lítost. Všechna ta léta oddanosti a sebezapření. Ztráta minulosti i budoucnosti. A k čemu to všechno bylo? Jeho mysl podlehla vzteku a výčitkám.

  

„Jsme světlem v temnotě, čepelí spravedlnosti, nic nás nedokáže zastavit.“

  

Především ta poslední slova kodexu byla bolestně pravdivá. Jejich ozvěna ho pronásledovala. Každé ráno ho probouzela a každou noc oddalovala jeho spánek. Každý sen změnila v noční můru.

  

„Zlo, byť neúmyslné, bude vždy součástí celku. Když bráníš spravedlnosti, jsi nositelem zla, nositelem chaosu. Pomoz zlu a sám se staneš zlem. Tvé ruce zrudnou krví.“

  

Zastavil se. Měsíční zář mu osvětlovala cestu. Bylo světlo jako ve dne. Podíval se na své dlaně znovu, snad už po tisící. Neviděl nic, co by stálo za řeč, a přesto byl znepokojený. I po tom všem o sobě stále pochyboval. Sedl si na velký kámen vzdorující poušti i času a jen tak se zahleděl do dálky. Vychutnával si pouštní nokturno.

  

My jsme nadějí. My jsme spravedlností. Jsme justikarové.“

  

Byla to až příliš snadná cesta ven, od samého začátku… Vznešené ideály a prázdná slova. Kdysi jim věřil, kdysi pro ně žil, kdysi pro něj skutečně něco znamenala. Ale to bylo předtím. Před prvním zábleskem a šeroslepotou, která následovala. Již nikdy neměl vidět víc a už nikdy neměl vidět méně. Cena stínu.

 
„Arwo, matko spravedlnosti, dej mi sílu…“

Ta slova pronesl v duchu a spíš jen ze zvyku než z nutnosti. Sám nevěděl, zda jim stále ještě věří a zda mu mohou přinést nějaké rozhřešení. Nebyl si jistý, jestli mu celá ta pouť vůbec něco přinese. Trvá přece jen už příliš dlouho a tíha toho břemene...

Chytil druhý dech a vydal se znovu na cestu. Do prvního paprsku slunce chtěl být před branami dalšího města. Potřeboval zůstat o krok před minulostí. Za pasem se mu zatím klidně pohupovala čepel z Amalachu, zátěž každého jeho kroku i svědomí...

Všechny ty noční můry, které ho v posledních letech pronásledovaly… Jejich původ připisoval své slabé nátuře a vnímal je jako odvrácenou stranu mince životní cesty, kterou si zvolil. Všemu tomu krveprolití, jehož byl svědkem a které měl potrestat… Tak dlouho si nechával ty zákeřné vidiny pro sebe, tak dlouho na ně byl úplně sám. Tak dlouho trvalo, než se svěřil alespoň jí…

 

***

  

Jaké to je?“

Zahleděl se do západu slunce. Soumrak ho naplňoval klidem, stejně jako její přítomnost.

Představ si, že se díváš do zrcadla, které odráží skutečnost. Vidíš v něm všechny lidi, kteří stojí vedle tebe, ale někteří z nich v něm vypadají jinak než ve skutečnosti. Mnozí z nich v něm ani nemají lidskou podobu, nebo lidi připomínají jen velice vzdáleně. V tom zrcadle vidíš záblesky jejich činů, spoustu záblesků, ale vždy jen těch nejhorších.“ Na chvíli se odmlčel.

Cítil její objetí, a jak mu položila hlavu na rameno. Ztěžka se nadechl.

Když se do takového zrcadla budeš dívat příliš dlouho, začnou tě pálit oči… Po nějaké době se do něj už nevydržíš déle dívat a chceš ho rozbít. Tak zatneš ruku v pěst a vší silou do něj udeříš. To zrcadlo se roztříští, ale ty střepy se rozletí do všech stran… dostanou se ti při tom do očí a ty pak skrze ně hledíš na svět. Takové je to.“

  

***

  

Příval vzpomínek přerušil odměřený a rázný hlas. Musely uběhnout hodiny, protože obloha potemněla.

„Konečně jsi tady. Už jsem se začínala bát, že tě pohltila poušť a má cesta přijde vniveč. Naštěstí jsi po sobě ve městech zanechal dostatečnou spoušť,“ dodala odměřeně, ale jedovatě zároveň.

„Nebylo těžké odhadnout další cíl tvé cesty.“

Seděla na polorozpadlé zídce vypáleného domu. A brousila ostří svého meče. Za celou dobu mu nevěnovala jediný pohled. Khara, neústupný hněv, čepel spravedlnosti a chlouba řádu. Každý chtěl být jako ona. Kdysi i on… Při pohledu na ni mu přeběhl mráz po zádech. Obklopovala ji vznešená a ničím neposkvrněná zář. Dobře věděl, že i ona se vydala po jeho stopách a jen doufal, že jí cesta bude trvat déle. Teď byla tady, hnána neosobní nenávistí.

Seskočila ze zídky a nohy se jí až po kolena zabořily do písečné duny. Ta ji ale nezastavila. Nic ji nedokázalo zastavit. Nikdy nedovolila, aby jí něco zabránilo ve splnění úkolu. A tak si hladově a neochvějně prorážela cestu dunovým mořem, zatímco on sbíral síly.

Odhodil plášť. Ve svitu měsíce se zaleskla čepel z Amalachu. Při pohledu na jeho meč se zamračila a zpomalila.

  

***

  

„Udělám, co budu moci, pane, ale svár meče se nikdy úplně nezacelí. Bez ohledu na to, o jak ušlechtilou ocel jde a jak moc je řez lomu rovný. Už navždy bude zmrzačená,“ řekl kovář.

Justikar jen smířeně přikývl a otočil se.

  

Zlomená čepel, zlomený duch.

  

„Tohle je čepel z Amalachu… slyšel jsem, že ke zlomení takového meče může dojít jen jediným způsobem...“ dodal kovář a hlas se mu přitom znatelně třásl.

  

***

  

„Takže jsi ho nechal znovu skout… Taková drzost.“ vyhrkla s opovržením.

„Snažíš se popřít své činy tím, že slepíš svou minulost?“

„Slyšel  jsem, že prvním krokem k odpuštění je žít…“ dodal s kyselým úšklebkem.

„Tak ty sis dokonce odpustil!“ rozkřikla se na něj justikarka.

„Nemám si co odpouštět. Nic z toho, z čeho mě budeš vinit, za co mě budeš soudit a za co mě budeš chtít popravit.“

Schválně použil toho slova. Popravit. Věděl moc dobře, jak justikarové nenáviděli přirovnávání ke katu. To slovo měnilo jejich ušlechtilé pohnutky v bezduchou řezničinu a dělalo z meče spravedlnosti jen obyčejnou plácačku na mouchy. V očích se jí zlověstně zajiskřilo, ale urážku spolkla. Nenechala se vyvést z rovnováhy. Zatím ne.

„Pravidla znáš,“ pronesla vyrovnaně.

Čekal to, ale i tak si smutně povzdechl.

„Je zbytečné opakovat to, co tribunál slyšel několikrát. Ukončeme tu frašku. Už mě to celé unavuje.“

„Já u toho tehdy nebyla. Vím jen to, co mi řekli druzí a co se píše v záznamech,“ řekla justikarka bez pohnutí. Vzdálena na délku meče. Ne víc, ne míň.

„Pravidla znáš, tak spusť,“ řekla nezúčastněně.

Byla tak nádherná, tak vznešená… a tak smrtonosná. Kapituloval.

 „Dobře, tak naposledy...“

Jeho mysl chvíli cestovala. Vše viděl znovu. Děsivě realisticky a ve všech detailech. Písky času vedené koridory jeho nespoutané mysli se vylily ze svých břehů…

  

Záblesk. Chlapec čte kodex. Vidí světlo. Řád. Jasno. Bezpráví. Zmatek. Bolest. Rozepře. Balanc. Chaos. Tanec na skle. Zrcadlo se tříští… Mistr Caleb. Jeho hříchy. Jeho tvář. Hřích a spravedlnost... ta tenká červená linie. Karmínová stezka lemující cestu spravedlnosti. Opar stínu obklopující cestu spravedlnosti… A jejich tanec, bohové, ten jejich tanec… Zbavený řádu…

  

„Žijeme v krutém světě. Život v poušti je drsný, proto potřebuje drsná pravidla. A přísnou instituci. Přísnou, ale spravedlivou. Bez ní bychom byli jen obyčejná zvířata... Řekli nám, že náš řád je světlem v temnotě. Čepel, která očistí svět plný bezpráví. Že plevel je třeba vytrhnout až ke kořenům, že každý musí převzít následky svých činů a rozhodnutí. Že neznalost neomlouvá… Kdysi mi to dávalo smysl. Ale každé světlo vrhá stín…“

„Mluv k věci a neplýtvej mým časem!“

Nespouštěla z něj oči. Z jediného jeho pohybu, z jediného gesta, z jeho rtů. Z ruky na jílci meče. Některé zvyky prostě neomrzí…

  

***

  

Nevzpomínám si, kdy jsem viděl poprvé. Kdy jsem poprvé viděl jinak. Vím jen, že v plné síle jsem spatřil záblesk na Stezce… S mistrem Calebem jsme pronásledovali ozvěny minulosti. Vraha, který měl na svědomí tucet životů. Jednoduchý případ, všechny důkazy jsme posbírali po cestě. Dostihli jsme ho v jeho příbytku a udeřili na něj. Krčil se jako pes v koutě. Přišli si pro něj justikarové, věděl moc dobře, co ho čeká. Snažil se hájit a ospravedlňoval všechny ty nízké pohnutky pro ještě nižší činy. Padl rozsudek, který bylo třeba okamžitě vykonat. Chopil se toho mistr Caleb, já jen přihlížel. Ta bestie se pokusila o poslední vzdor, ale my na to byli připraveni. Nebyli jsme ale připraveni na toho chlapce, který se vyřítil ze skříně s pohrabáčem v ruce…Měl jsem stát lhostejně, bez závazku, nezúčastněně a podle kodexu. Nechat mistra vykonat spravedlnost. Zabít tu lidskou bestii a každého, kdo mu pomáhá... Když pozdvihl meč i proti tomu malému chlapci, spatřil jsem v lesku jeho čepele záblesk, z něhož mě mrazilo. Ten záblesk byl svázaný s mistrem, s jeho vlastní esencí. Před očima mi běhaly další a další záblesky jeho činů. A pak ta jeho podoba… Hlava víc červí, než humanoidní. Ruce rozpínavé a tělo bezpáteřní, pohlcené vlastním stínem. A tvář, ta tvář zbrázděná potoky krve. To byl můj mentor, lidská zrůda. Zatímco z toho chlapce sálala čistá záře. Chlapec, jenž pozdvihl ten směšný kus kovu jen proto, aby chránil svého otce. Zrůdu… a tak jsem zastavil meč svého mistra. Tehdy jsem naplno spatřil to, co jsem celou dobu vídával ve svých nočních můrách, v nichž jsem kráčel po stopách zaschlé krve a nepravosti jako renegát. Nyní bylo vyzrazeno vše, co mistr udělal špatně. Všechna ta krev na jeho rukách, všechny ty ušlechtilé chyby, kterých se dopustil ve jménu spravedlnosti. Naší spravedlnosti, která se změnila v bezohledný nástroj strachu. Všechny ty chyby, které změnily chod dějin, a těch promarněných životů… To byl náš první konflikt.“

Po našem návratu jsem se pokoušel ověřit vše, co jsem spatřil ve svých záblescích. Má mysl se potácela na hranici šílenství a zoufalství. Bránila se tomu uvěřit vlastním očím. Při bližším zkoumání předešlých vyšetřování se ale ukázalo, že střípky dokonale zapadají do uzavřených případů. Žádal jsem o otevření starých kauz a o možnost jejich prošetření. A právě tehdy jsem se našemu vrchnímu představenému stal trnem v oku. Začal mě vnímat jako hrozbu, předvolal mě před tribunál a nakonec se mě pokusil odstranit. Ale všechno dopadlo jinak…

 

***

  

Caleb dopadl na zem. Ruka držící meč ležela opodál a z mistra rychle vyprchával život.

Proč, mistře, proč?“

Protože jedinec nemá právo zničit téměř tisíc let fungující řád. A ty jsi chodící chaos.“

Ale ty záblesky jsou pravdivé. Musí být. Už jenom tím, že jste se mě pokusil umlčet, tomu dáváte za pravdu! To znamená...“

To neznamená vůbec nic,“ přerušil Káje Caleb. „Ty neznamenáš vůbec nic… jen si to představ. I kdybys měl skutečně takový zrak, o kterém mluvíš… kdybys dokázal vidět lidské hříchy a my bychom na základě toho provedli patřičné reformy. Jaký by to mělo smysl? Co by se stalo s řádem potom, co bys zemřel?“

Ta otázka ho zasáhla hned dvakrát. Ani teď neviděl dál než na délku vlastního života.

V příštím okamžiku rozrazila hlídka pokoj mistrovy komnaty a její pán umíral s úsměvem na tváři.

  

***

  

„Zbytek znáš ze záznamů. On je mrtvý a já jsem heretik. Na útěku před svými sestrami a bratry, kteří jsou zaslepení svou vlastní pýchou namísto toho, aby mi pomohli...“ nedokončil větu a jen smutně zkřivil tvář.

„Víš, proč tu jsem?“ řekla bezcitně. Nic z jeho slov se jí nedotklo.

„Vím a všechno to bylo nakonec k ničemu...“ řekl odevzdaně.

„Chtěla jsem to být já. Chtěla jsem vykonat spravedlnost na zrádci, co málem roztříštil náš řád,“ řekla Khara plná nenávisti. Takovou ji neznal. Bylo to vůbec poprvé, co viděl, že se přestává ovládat.

„O čem to zatraceně mluvíš?!“

„Ta písečná zmije, co tě pustila… stanula před tribunálem. Pyšná, arogantní a sebevědomá. Hájila tě a sama se ke svým činům přiznala. Pak zpochybnila tribunál a jeho radu, celý náš řád i naše učení. Mluvila o tom, že jsme mrtví a stáváme se těmi, které máme trestat a pronásledovat. Dělala z tebe mesiáše a mučedníka…“ na chvíli se odmlčela. Uvědomila si, že se nechala unést.

„Proces byl krátký a rozsudek byl jednomyslný. Čekal ji stejný osud jako tebe… Nevíme čím, ale povedlo se jí zapůsobit na některé mladší a zmatené novice. Osvobodili ji stejně jako ona tebe a došlo ke krveprolití...“

„Zorah je živá?“ skočil jí Káj do řeči.

„Zatím uniká, ale je jen otázkou času, než ji i zbylé zrádce dožene spravedlnost. Stejně jako jsem já dostihla tebe. Ale dost.“

Zhluboka se nadechla, zaujala základní postoj a pak ledově chladně pronesla: „Čas zúčtování.“

  

***

  

Víš, co se stane, když rozvážeš ten poslední uzel?“

Nedbala jeho slov. Ignorovala jeho vyčítavý tón. Tón, který měl zakrýt lítost i skryté obavy. Díval se na ni a nedokázal ji zastavit. Ani se o to nepokoušel. Věděl moc dobře, jak je tvrdohlavá.

Jen dělám správnou věc,“ řekla a smyčka povolila.

Rukou si přejel po zápěstí, po hluboké ráně od provazu. Ona zatím odkryla obsah látky, kterou s sebou přinesla do cely. Pohled na něj ho praštil do očí a naplnil znechucením. Na zemi ležel jeho meč. Obě jeho části. Byl zlomen po vynesení rozsudku, jak praví tradice, a svou vlastní zmrzačenou zbraní měl být nazítří také popraven. Zneuctěný. Ve jménu spravedlnosti… Nezmohl se na víc než na jednoslovnou otázku.

Proč?“

Protože ho necháš znovu skout. A znovu tě bude doprovázet na cestě spravedlnosti,“ řekla Zorah s úsměvem na tváři. Byla plná naděje, kterou on neviděl. „Pospěš, nemáme moc času!“

Temnými sklepeními ho zavedla do stok a jimi až na okraj města. Za celou dobu spolu nepromluvili jediné slovo, za celou dobu se nedokázal zbavit neblahého tušení. Poznal to z její tváře i z večerní tuniky, kterou měla na sobě…

Tohle je nejbezpečnější cesta. Všichni si budou v první moment myslet, že ses vydal na východ. Tím získáš nějaký čas. Ne moc, ale mělo by to stačit…“

Počkej, ty…“

Ne, já s tebou nepůjdu,“ nenechala ho dokončit otázku.

Musíš jít sám a já ti zatím zkusím získat trochu času.“

Uteč se mnou!“

Nemohu. Pokud s tebou uteču, tak všechno přijde vniveč a my prohrajeme. Takhle budeme mít alespoň šanci.“

Ty ses zbláznila. Budeš první, za kým půjdou. Tohle je sebevražda!“

Udělala krok k němu. Položila mu dlaň na tvář, usmála se a pak jen řekla:

Ne, tohle je naděje.“

  

***

  

Slunce odkrylo pozůstatky předešlé noci. Khara - Rozbřesk Amalachu, dokonalá, krásná a poslední spravedlivá justikarka… mrtvá. Z jejího hrdla trčel kus odlomené čepele. Jeho čepele, která se roztříštila pod posledním drtivým úderem jejího meče. Klečel vedle ní a ztěžka dýchal, zatímco na rameni jeho tuniky zasychala tmavá skvrna. Povedlo se mu zastavit krvácení. Díval se na ležící justikarku a cítil lítost. Podíval se na své dlaně. Byl zmatený, nespatřil žádnou změnu. Dlaně měl pokryté svou vlastní krví, ale to nebylo to, co si myslel, že uvidí. Nic se nezměnilo. Byl tu jen další den utopený v šarlatovém paktu červánků. Upřel pohled k horizontu a vychutnával si tu dočasnou krásu. Věděl, že nebude trvat věčně a on se bude muset znovu ohlédnout…