OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 53

Poslední den na zemi

  

Prolog

Všichni nosíme na čele neviditelnou nálepku. Ta nálepka nás nijak viditelně neoznačuje, jako  Davidova hvězda na kabátě označovala za druhé světové války Židy, jako různobarevné trojúhelníky na  koncentráčnických mundúrech označovaly různou  příslušnost a „provinění“ vězňů, ale  ovlivňuje to, jak nás druzí lidé vidí, jak k nám přistupují a jak s námi jednají.  Tato neviditelná nálepka zdánlivě nedělá problémy.  Můžeme s ní žít dál, jako jsme žili. Ovšem jen do doby, kdy se stane pro nás samotné viditelnou a citelnou. To  se pak deno denně potýkáme s překážkami, na které jsme nikdy  před tím nenaráželi a které nám dokáží zamotat život natolik, že začneme přemýšlet nad  svým posledním dnem na téhle  jinak úžasné zemi.

 

1.  Jak to všechno začalo

Týna byla normální zdravá holka. Měla pohodovou práci, manžela, hezký dům.  S těhotenstvím se ale vynořily jako ze třinácté komnaty temné vzpomínky na domácí drezuru v dětství. Budu dobrá matka? Zvládnu  dobře vychovat svoje dítě? Co  je dost dobře? Obstojím jako matka před  rodiči, manželem, a co je nejdůležitější, i před svým dítětem? Ovlivní mou výchovu to, že jsem si sama v dětství prošla krutou drezurou? A pokud se přísná výchova,  která mnohdy překračovala hranici mezi autoritářstvím a týráním, promítne i do toho, jak budu své dítě vychovávat já, tak jak? Neublížím dceři  tak jako mně ublížili mí rodiče?  Tyhle otázky se Týně v období těhotenství honily  hlavou se stále větší intenzitou.

 Úzkosti a zlé noční můry se den ode dne stále více a více stupňovaly. To ji, zviklanou moderními názory, že vyhledat odbornou pomoc není dnes už žádná ostuda a že psychickými problémy trpící lidé se dnes už nemusí bát  toho, že na ně všichni budou koukat skrz prsty, dohnalo vyhledat odbornou pomoc v blízké nemocnici.  Po popisu svých potíží na příjmu příslušného oddělení čekala, že se jí někdo bude věnovat.  Že s ní bude někdo o jejích problémech mluvit, bude psychoterapie. Místo toho strávila řadu dnů a týdnů beze jména zavřená v pokoji s deseti dalšími lidmi s různými problémy, prázdnými výrazy ve tvářích,  s  lidmi, z nichž vlivem kombinace silné medikace a téměř neomezené moci personálu zbyly jen tělesné skořápky.  Týna byla den ode dne odhodlanější se dostat pryč.

Konečně se jí   podařilo vybojovat si odchod domů. Sbalila si tašku, podepsala revers a vydala se domů. To už měla jen několik málo týdnů před porodem.  Byla šťastná, že je doma, ale  noční můry z  toho pekla, kterému se říká pomoc lidem, co jsou psychicky na dně, se  stále vracely a vracely. I kvůli tomu, že ode dne, kdy opustila brány pekla, jí jejíé vlastní rodina dokola omílala, jak  moc je  svým pobytem na psychiatrii zostudila.  Z okna svého domu se dívala na vlakové nádraží a přemýšlela o tom, že by bylo lepší nebýt. Až jednou po scéně, kdy se na ni sesypala celá rodina a jako kolovrátek jí znovu  z neviditelného seznamu předčítali nejen toto, ale i jiná domnělá provinění, zamířila ke kolejím a skočila.

 

2.   Opět mezi blázny

Žiju. To jediné si Týna uvědomovala, neboť cítila prudkou bolest a vnímala  každé drcnutí vozíku i tlumené hlasy okolo, jak ji vezli na operační sál. Později, když se trochu  zotavila, se dozvěděla, že ji i dítě zachránili do slova a do písmene  za pět minut dvanáct. Vlastně vzhledem k  povaze zranění minutu před dvaníctou. Přežili. Ona i dítě. Netušila ale, že ji vzhledem k záznamu, že se už léčila na psychiatrii a vzhledem k tomu, že lékaři měli k dispozici její dokumentaci, čeká převoz. Zpátky do psychiatrické nemocnice. Zpátky mezi blázny. Další dny, týdny, měsíce. Pod léky. Pod  téměř neomezenou mocí doktorů a zdravotnického personálu. Bez manžela. Bez dítěte. Za celých sedm měsíců hospitalizace viděla Týna svého syna jen několikrát. Manžel za ní jezdil obětavě každý den. Nebýt toho, skončila by  v tom "lepším" případě jako bezdomovec, v tom horším  zavřená v ústavu jako o sobě nevědoucí troska.

Když ji po sedmi měsících pustili a mohla se konečně shledat se svým manželem a dítětem, nestačila věřit vlastním očím. Manžel ji hlídal téměř na každém kroku a zbytek rodiny s ní přestal mluvit úplně. Až mnohem později se od manžela dozvěděla důvod jeho podivného chování: během její hospitalizace byla uvědoměna sociálka a ta manželovi řekla, že Týna je jako psychicky nemocná nebezpečná pro dítě a nesmí s ním zůstávat o samotě. Dokonce se prý mluvilo o tom, že by mohla být zbavena svéprávnosti !  Jen horko těžko poskládala a slepila střípky svého  zničeného života. Ale nálepka blázna,  tudíž  nevyzpytatelného potenciálního vraha či sebevraha, jí zůstala pevně přilepená na čele, jak zjistila až mnohem a mnohem později. Až po několika letech od propuštění sesbírala Týna odvahu a vydala se na kolečko po zařízeních, v nichž pobývala, aby zjistila, co se vlastně tenkrát stalo.

 

To, co se dočetla ve zdravotní dokumentaci, ji do slova a do písmene šokovalo. Psychiatrie se zabývá problémy lidské duše, a ta se, jak víme z Drdovy pohádky, nedá zvážit, změřit, testovat přesnými laboratorními měřeními, takže toto odvětví medicíny nabízí velký prostor pro vlastní tvořivost lékařů a zdravotnického personálu. Týna se o sobě dozvěděla například, že je manipulativní hajzlík (v dokumentaci to bylo psáno trochu slušněji) a že má asi pět psychiatrických diagnóz. Ji při tom nikdo v žádném zdravotnickém zařízení tohoto typu na žádnou z nich ani netestoval !  To Týnu přivedlo k vyhledávání lidí s podobnou zkušeností a založením skupiny pacientů a jejich rodin a blízkých. Podmínky, v jakých jsou drženi ti, kteří se už z podstaty své nemoci za sebe nepostaví a  nesmysly, které běžně píší lékaři pacientům do dokumentace, jí totiž nedaly spát. Doufala však, že dokáže s tou neviditelnou nálepkou na čele nějak přežít, postavit se jí, až nakonec zmizí. Netušila ale, že díky tomu, co tahle neviditelná nálepka dokáže, bude jednoho krásného dne přemýšlet, že ten  poslední obrovský uzel, který si sama a dobrovolně  okolo svého života a okolo života svých blízkých uvázala, jednoho krásného dne rozetne skokem pod vlak.

 

Život s nálepkou blázna (a jeho konec)

Týna se chystala na plánovanou operaci žlučníku. Došla si k praktické lékařce pro výsledky předoperačních vyšetření a žádanku k provedení zákroku. Lékařka si ji měřila zpola  podezřívavým  zpola přísným pohledem, ale žádanku jí dala.  Týna zamířila rovnou domů, aby si v klidu mohla sednout a žádanku si prohlédnout. Její oko zajelo na kolonku vedlejší diagnózy a málem  omdlela. V téhle kolonce měla totiž vypsanou jednu z četných diagnóz, jimiž ji v psychiatrické nemocnici bez vyšetření  označili ! I v nemocnici s ní potom jednali s blahosklonnou nadřazeností. Je to přece blázen, tak jak jinak s ní také jednat, že.  Sotva ji po operaci pustili, začaly domácí problémy.  Manžel se k ní začal chovat stejně jako lékaři, ale pořád se k ní choval líp než zbytek rodiny. Jen nikam nesměla se synem sama: ani jet s ostatními maminkami do parku, ani jen tak se synem na zmrzlinu, ani být s ním o samotě v jedné místnosti.

Mateřská dovolená se  jí pomalu chýlila ke svému konci a Týna začala přemýšlet  o návratu do  práce.  Svou práci  sociálního pedagoga milovala. Hlavou se  jí začínaly honit  černé myšlenky a začaly ji pronásledovat noční můry.  Praktická lékařka může s mou dokumentací volně nakládat, projdu  vstupní prohlídkou?  Jsem přece  blázen. Zuřivec. Nevyzpytatelný vrah (nejen) dětí a sebevrah. Když  budu chtít adoptovat dítě, mám nárok? Bláznovi přece nikdo citlivé dítě, které si navíc prošlo svým trápením, nikdo nesvěří.  Když se budu chtít kvůli vyostřujícím se konfliktům rozvést s manželem, dostanu syna do péče, nebo o něj coby blázen, nebezpečný svému dítěti i ostatním lidem, přijdu?  Tyto myšlenky ji srážely k zemi, cítila stále víc a víc, jak se smyčka posledního uzlu okolo jejího života pevněji a pevněji utahuje, jak se její na čele přilepená nálepka den ode dne zvětšuje a zvětšuje, ale zároveň ji to vyburcovalo k poslednímu pokusu  osvobodit se z pevně okolo jejího života staženého uzlu.

  

Začala navštěvovat terapeuta, k němuž si po počáteční nedůvěře zapříčiněné špatnými zkušenostmi s hospitalizací a s jednáním své praktické lékařky našla cestu a získala důvěru. Proto také  manželovi oznámila, že  podstoupí psychologické a psychiatrické vyšetření, aby se se zbavila zátěže, jež by ji mohla provázet po celý život a aby mu dokázala, že nenaplňuje kritéria žádného  psychické choroby nebo poruchy. Dokonce se jí podařilo manžela přesvědčit, aby s ní  zašel k terapeutovi a slyšel potvrzení jejích slov přímo  od něj.  Zašli  spolu k terapeutovi. Po  vyhodnocení série vyšetření si je oba pozval do  ordinace  a Týně i jejímu manželovi sdělil to, co už Týna věděla dávno: Netrpí žádným duševním onemocněním, není blázen.  Cestou domů mlčeli, ale doma začaly sáhodlouhé diskuse, co dál. Týna chtěla věci řešit, chtěla se soudit, manžel byl proti. Ostatně on nosí domů peníze. A znepřátelit si doktory?  Vzrušená diskuse se zvrhla v prudkou hádku, během níž manžel Týně vmetl do tváře, že se s ní rozvede a bude požadovat, aby byl syn svěřen do jeho výhradní péče.

  

To byla pro  Týnu poslední kapka.  Hodila na sebe bundu a vyběhla do mrazivé zimy. Přímo ke kolejím.  Bydlela blízko, znala to tam, věděla, že za chvíli se plnou parou  přes tuhle část trati přežene  téměř nadzvukovou rychlostí mezinárodní rychlík. Ještě  z posledních sil zvládla přeposlat kamarádovi dopis, který napsala před mnoha měsíci, když ještě měla sílu bojovat a pokoušet se rozmotávat  uzel, který se  pomalu stahoval okolo jejího života. Najednou uslyšela  rachot blížícího se vlaku. Spatřila dvě  rozsvícená světla. Ještě dvě menší. A pak už jen nekonečnou tmu.

  

Epilog

Sešli se v parku na náměstí, kde se kdysi před  dvěma lety konalo první setkání  lidí s podobným příběhem, které zorganizovala a začala právě Týna. Byli tam všichni, kdo ji znali. Buď osobně, nebo z facebooku. Všichni stateční muži a ženy,  kteří chtějí, aby problémy  lidí kteří spadnou do  propasti předsudků a neviditelných nálepek, nebyly jen tak přehlíženy.  Aby se na ně  doktoři, úřady, policie, soudy nedívali jako  na blázny, kteří nevědí, co melou, a tudíž je  ani jejich tvrzení, výpovědi a stížnosti nemusí nikdo brát vážně. Aby i tito lidé měli šanci dovolat se práva a spravedlnosti.  Jindy veselá, ten den tklivá a smutná hudba  provázela a svíčky poskládané do tvaru srdce lemovaly Týninu cestu do nebe.