OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 54

Malé noční etudy

  

„Ještě spíš,“ řekla. „A nevrť sebou. Probudíš se.“

Převalil jsem se na bok a uviděl ji. Stejný hnědý oči, možná jen trochu míň rozesmátý. Stejná vůně. Stejná ironie v hlase. Nosík pořád trochu nakřivo.

„Kecáš,“ řekl jsem. „Už dlouho se mi nezdají sny.“

„Teď jo.“

Rozhlédl jsem se po pokoji. Všechno bylo na svým místě. Ve snu by to myslím bylo jiný.

„Už mi věříš?“ usmála se.

„Moc ne. Ale na druhou stranu, proč bys ke mně chodila tak pozdě v noci? A proč bys sem vůbec chodila?“

„Tohle mi na tobě taky vadilo,“ řekla. „Vždycky jsi přemýšlel až moc. O nás... a tak.“

„Hele, jestli jsi mi přišla zase jenom nadávat, nemusela ses obtěžovat.“

Vstala. Proti oknu jsem viděl jen její stín.

„Uvařím ti kafe,“ řekla.

Usmál jsem se. „Koneckonců, překapávač je taky tvůj.“

„Já vím.“

Slyšel jsem ji, jak vytahuje ze skříňky krabici s filtry. Je to tak dávno, co to dělala naposledy. „Vzpomínáš, jak na mě málem spadla tahle skříňka?“ slyšel jsem ji z kuchyně. „Blbě jsi ji tenkrát přišrouboval. Pořád seš stejně nešikovnej?“

„Pořád,“ usmál jsem se. Najednou jsem pocítil bláznivou radost. Chtělo se mi poskakovat a zpívat dětský písničky hrozně vysokým hlasem. Je tady. Zase je tady.

„Zdává se mi o tobě,“ zavolal jsem do kuchyně. „Každou noc.“

„Říkals, že se ti sny nezdají. Lháři.“

Usmál jsem se.

„To jsem kecal. Nechtěl jsem, abys poznala, že...“ Ne. Tohle jí říkat nebudu. Smála by se mi.

Temná silueta se objevila ve dveřích, kouřící hrnek kafe v ruce.

„Abych poznala co?“

„Ale nic.“

„Hej,“ zasmála se, „to dělám já! To já nedopovídám věty, na kterých mi záleží.“

„A já se na to zase vždycky nachytám. A pak řeknu nějakou hroznou blbost, když jsem vytočenej a pak...“

„A pak mi ublížíš,“ řekla tiše a rozhodně. „Vždycky.“

„Já vím.“

Zvláštní bylo, jak klidně jsme se o tom dokázali bavit. Poprvý v životě.

„Pořád kouříš, že? A hodně. Je to tady pěkně cejtit.“

„A ty snad nekouříš?“

„Zkoušela jsem přestat,“ usmála se. „Ale moc mi to nejde.“

„A co vaši?“

„Pohoda. Všechno při starým.“

Usrkl jsem kafe. Bylo jiný, než jindy.

„Co je s tím kafem? Má divnou chuť.“

„Nevím. Je to tvý kafe.“

„Mohl bych tě pohladit?“ zeptal jsem se.

Mlčela.

Natáhl jsem k ní ve tmě ruce. Přitáhl jsem si ji k sobě a objal ji. Tak. A teď mi může bejt celej svět ukradenej. Takhle teď budu celej život stát a objímat ji. Nikdy se jí nenabažím, neumím bez ní dejchat.

„Neumím bez tebe dejchat,“ řekl jsem nahlas. „A nikdy se to nenaučím.“

„Cha cha,“ zasmála se nevesele a vykroutila se mi. „Už musím jít. Teď usneš a až se probudíš, nebudu tady.“

Pomalu vstala. Jako by se jí nechtělo.

„Nechoď ještě,“ řekl jsem. I když jsem věděl, že co si jednou usmyslí, to udělá. Bez ohledu na následky.

Jako tenkrát.

Ve dveřích se otočila.

„Děkuju,“ řekla.

„Za co?“

„Za všechno. Jak jsme byli spolu. Myslím, že krásnější to bejt nemohlo.“

„To si děláš srandu?!“ To je právě ono. Takhle mě vždycky vytočí. „Tak proč spolu, do prdele, nejsme?!“

„Nikdy jsem nic takovýho nezažila,“ řekla, jako by mě neslyšela. „Opravdu.“

„Hele, nechoď ještě.“

„Proč?“

„Protože krásně voníš.“

„Seš pořád stejnej. Víš přece, že se na tvý řečičky už nenachytám. Oblbovák číslo šest set třicet tři.“

„Myslel jsem si to. Tak si běž, klidně.“

Její siluetu jsem už skoro neviděl. Celý mi to přišlo nesmírně legrační. Jak jsme na sebe příjemní, jak jsme rozumní. Tak jsem se zasmál.

„Občas si tady vyluxuj, špindíro,“ řekla ještě. „Takhle sem žádnou holku nenalákáš.“

„Nechci sem lákat cizí holky. Chci sem lákat tebe. Dal bych si ještě jedno kafe. Nebo dvě.“

Usmála se.

Celou dobu jsme se na sebe jen usmívali.

„Jmenoval by se po tobě,“ řekla. „Kdyby to byl kluk.“

Ucítil jsem knedlík v krku. Vší silou jsem se ovládl, abych se nerozbrečel.

„Byla by to holka,“ řekl jsem přiškrceným hlasem. „Stejně krásná jako ty.“

„A stejně chytrá.“

„A stejně chytrá.“

„Strašně jsi mi ublížil, víš to?“ zašeptala.

Pak už jsem ji neviděl.

  

Ráno jsem se probudil, vyčistil si zuby a sáhl do skříňky pro krabici s filtry, abych si udělal kafe. V tu chvíli jsem si na všechno vzpomněl. Zapálil jsem si cigaretu a sedl do houpacího křesla po babičce. Překapávač chrčel. Vzal jsem do ruky telefon a začal psát zprávu.

Ahoj prcku. Když jsi tady byla naposledy, pořád jsi mi přemisťovala nábytek a já se ti smál. Ten den sis přinesla tričko na spaní. S Mikymausem. Od tý doby rozestýlám postel pro dva. Kdybys náhodou přišla.

Přečetl jsem si ji po sobě, smazal ji a telefon položil zpátky na stůl.

Zapálil jsem si další cigáro a k němu popíjel kafe.

Bylo jiný než jindy. Mělo divnou chuť.