OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 54

Nemohl jsem si nevšimnout

  

„Nemohl jsem si nevšimnout, že stojíte vedle mě, pane… ehm… kolego? Jasně, kolega je poetický název pro někoho jako vy.“

„Hmmmm.“

„Měl bych takousi nesmělou, otázečka tomu říkejme. Možná spíše melodramatický výslech, vzhledem k okolnostem, že? Mohu-li tedy?“

„Zavřeš pak tlamu?“

„Pokud mohu soudit, řekl bych, že ne.“

„A můžu ňák vodmítnout?“

„Pokud mohu soudit, řekl bych, že ne. Na druhou stranu taková vydatně vágní velekonverzace může velice vylepšit veskrze… no vidíte, úplně ztrácím formu… ehm, tak tedy, definitivní konec.“

„Tak už to vysol.“

„Za co tu, kolegáčku můj vysoký, visíte?“

„Za krk.“

„Nu říkal jsem si, že ponožky to nebudou. Hehe, já ale myslel, co jste provedl?“

„Votlačil jsem pár krků.“

„Promiňte mi mou drzou neznalost, ale můžete mi nahodit nějaké pozadí tohoto jistě pompézního příběhu? Popravdě, přeci pouhá potyčka pelestí popravy pro vás nemůže býti.“

„No jo no. Chyt sem je. Polechtal. Zmáčk. Rozmáčk. Zahodil. Pochcal. Byl sem dožranej, tak co.“

„Vy jste mi ale básník, kolegísku. Že já vás odněkud znám? Podle stavby ramen, která máte, hádám tak mohutnosti veledraka červeného ohnivého, se zuby jak vrata od stodoly královské se zlatem žlutým blyštivým, nejste vy ten obřík jménem Kladivoun?“

„Kladivous. Mám fousy jako kladiva, ne voči.“

„Uuuuuuuuž vím. Říkají o vás, že prý mozeček jako slepička máte a tupý jako poleno lidem se zdáte.“

„Kdo to říká?“

„Nějaká šášula císařská.“

„Hopsálek V.?“

„To by mohl být on, všiml jste si, jak je nádherný na pohled?“

„Toho bych rozmáčk. Esli ho potkám, votlačim mu krk.“

„Jejda, tak já si to vyřídím a snad mě nenapadne tu výhružku pokoušet. Přece bych nechtěl zemřít dřív, než pan soudce přečte onen verdikt závazný.“

„A cos proved ty, kámo?“

„Zaobalil bych to lehounce jako pomýlené jednání ptáčka, který příliš vysoko vylétl a na pana krále nalétl…“

„Tys posral krále?“

„Obrazně řečeno, i tak by to některá ústa odvážná mohla pronést. Ale jen tichounce. V soukromí. Aby to nikdo neslyšel.“

„To chápu, že ho dožralo.“

„Víte, kolegiálníčku mlčenlivý, ono takové humorně mířené hovínečko nemusí nutně znamenat oprátečku kolem krčku sluncem spáleného. Mou výsadou bylo káleti na hlavu pomazanou, avšak zhřešil jsem, ach jo, zhřešil jsem jako dívka s chlapcem v postýlce klášterní, zhřešil jsem jako voják, co zády k bitvě utíká, ba já dokonce zhřešil jako samotný Lucifer, když svržen byl do hlubin pekelných a křídla ztratil bělavá. Tak moc jsem zhřešil. Zhřešil a nedomyslel slova svá jízlivá. A tak jsem tu. Na posledním pódiu světa krutého. S výstupem smrtelným, bez květin za výkon perfektní. Jen rajčata, jen rajčata plesnivá čekají tohoto šášulu smutného. Jen rajčata a krčkem trhnutí finální.“

„Ty by ses moh živit jako klaun.“

„Och, děkuji, tato veskrze nechápavá touha těší mé srdéčko. Tak třeba v příštím životě, co říkáte?“

„Mně je to fuk. Já budu skála.“

„Ehm, řekl jste skála?“

„Jasně. Co jinýho?“

„Nuže tedy, upřímně zmaten jsem.“

„To je přece prostý. Stojíš a čumíš, silnej jak bejk. Někdo do tebe kopne. Stojíš a čumíš. Někdo do tebe vletí. Stojíš a čumíš. Někoho vo tebe vomlátěj…“

„Pochopil jsem. Stojíš a čumíš.“

„Ne, je na tobě krev. Stojíš a seš dožranej. A mokrej.“

„J… jo. Dobře.“

„Došly ti slova. Proč?“

„Já ti nevím. Celou dobu básně skládám honosné a mnohoznačné, a pak přijdeš ty, prostý vomačkávač krků zlobivých a já vidím moudrost tvých slov. Myslím, myslím, že skálou budu šedavou, stát a čumět věky věkoucí. Proč prozřel jsem až v minutách tíživých, v tom čase před tichem orchestrálním?“

„Ticho buď, už de.“

„Kdo? Smrt? Teď? Přišla si prohlédnout úlovky strnulé? Proč?“

„Kdybych byl král, pověsil sem tě už dávno. Ne smrt. Kněz.“

„Ale kolegůšku, copak je v tom nějaký rozdíl?“

„Si piš.“

„Ohrom mou ztělesněnost hereckou. Mého ducha, co myslitelům a filosofům na záda dýchal svou mrštností jazykovou. Ach, přestanu remcat. Už to nebaví ani mě. Tak proč tedy?“

„Kněz tě nesnáší. Smrtka miluje.“

„Asi jsem unaven, ale řeknu ti to, Kladivousy úžasný. Ty, velikáne gigantický, ty říčko průzračná, jsi génius umírání.“

„Ticho.“

„Ano, poslechnu tě, můj příteli nemluvný.“

„Ticho buď.“

„Pročpak zase?“

„Už kope do stoličky.“

„No a?“

„Chci umřít v tichu. Sám.“

„Dobrý nápad.“

„Ticho.“

„Promiň.“

„Ach jo.“