OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 55

Já, je suis malade

  

Ještě jeden uzel. Poslední uzel, který potřebuju rozmotat. Nevím, jestli se mi to povede, zatím jsem ho nikdy nerozvazovala. Už si s ním hraju moc dlouho, musím přidat. Bude nejtěžší. Vždycky musím počkat, až ho Karel osobně přijde rozvázat. Abych si uvědomila, jak moc na něm jsem závislá. Tenký provázek obmotává mé pravé zápěstí, táhne se dozadu kolem krku, podél páteře postupuje dál až ke kotníkům. Nechápu, proč mě po tom všem musí ještě svazovat. Jako psa. Jako otroka.

Naposledy zkusím zatřást hlavou a uvolnit uzel. Povedlo se. Provázek se najednou smotá vedle na zem do klubíčka jako had. Jsem volná. Ležím teď nahá na koberci, který se mi stejně nikdy nelíbil a být po mém, nikdy ho nekoupíme. Nevnímám zimu. Už zase můžu hýbat volně krkem. Oči se rozeběhnou po setmělém obývacím pokoji. Jen projíždějící auta po ulici a problikávající pouliční lampa hodí pár proužků světla. Zase jeden obyčejný předjarní březnový večer, kdy se místo blížící ho jara dále vehementně o slovo hlásí zima. Déšť se mísí se sněhem a teploty sotva překročí nulu.

Vím, že mám přesně dvacet minut. Tak dlouho trvá Karlovi, než dojede k benzinové pumpě za městem a natankuje do svého Fiatu benzín. Než se vrátí domů a milostivě mě rozváže. Než mi dá svobodu.

Na tohle čekat dneska nechci. Chci pryč. Utéct. Nechci už poslouchat jeho provinilé: „Odpusť mi to, prosím,“ které záhy vystřídají věty, „to víš, kočičko, je to pro tvé dobro. Já tě musím mít pevně připoutanou, sama by sis mohla ublížit. Jsi nemocná. Beze mě přeci nezvládneš nic!“

Ještě pár minut jen tak ležím na koberci, který se mi nikdy nelíbil a který jsem koupit nechtěla. Jsem vyčerpaná, ale odhodlaná.

Hodím na sebe manšestráky, šedivý rolák a prošívanou bundu. Po dřívějších krásných dlouhých vlasech si prohrábnu jen zbylé utrhané prameny. Popadnu tašku a utíkám pryč.  

Sednu do modrošedé škodovky, tu mi Karel přenechal, když si sehnal od kolegy tři roky starého Fiata. Řidičák naštěstí mám, za ty tři roky, co jsem jeho ženou, jsem sice řídila jen párkrát, ale snad si rychle vzpomenu. Žene mě adrenalin a taky touha. Už nechci být svazovaná. Znásilňovaná. Ponižovaná. Týraná.

Ujíždím ulicí, srdce mi buší doslova jako o život. Zapínám rádio, snad písničky přehluší ty mé zatracené myšlenky a obavy. Kolikrát jsem si jen říkala, že uteču, že mě přeci u Karla nic nedrží…

„Markétko, pročpak jsi ke Kájovi taková chladná? Neusměješ se na něj, ucukneš, když tě chce obejmout… Má tě rád, je to vzorný manžel. Měla bys o sobě přemýšlet,“ říkávala mi matka pravidelně každou první neděli v měsíci na pravidelných obědech a kávách s bábovkou. Mramorovou má Karel nejraději, matka mu ji nikdy nezapomněla upéct a on jí na oplátku pochválil snad i za srovnané papuče na verandě, vždy přivezl čerstvé květiny a nikdy jí nezapomněl připomenout, že na svůj věk vypadá zkrátka báječně.

Když ještě žil táta, krotil se ve svých lichotkách. Jenže táta už tu tři roky není a Karel tak nemá žádné zábrany. V ničem. V pochlebování matce, ani v mém svazování a mlácení.

Tohle bys, milá matičko, nikdy neřekla, viď? Jaký je tvůj oblíbený Kája ve skutečnosti, vím jenom já a mé tělo. Sakra, ten rolák hrozně kouše. Bože, kdy jsem vlastně naposledy měla tričko bez zahaleného krku? Tak ráda jsem nosila límečky a lodičkové výstřihy, ale od doby, kdy si mě Karel začal obmotávat provazy a kdy mi po jejich smyčkách na těle zůstávaly stopy a jizvy, jsem se výstřihů a krátkých rukávů, stejně tak jako krátkých sukní, vzdala vlastně docela dobrovolně. Vlastně jsem byla ráda, že mi zakázal nosit krátké věci, ve kterých jsem prý vypadala jako děvka.

Z rádia dozpíval Karel Zich, jak je vidět, ani jeho pozitivní písnička Paráda mi nepomohla nemyslet na manžela. Ach, jak vlastně krásně a něžně tenhle výraz zní…

Už je devět pryč? Ne, ne, potřebuju pár minut navíc, takhle mě Karel dožene, od nás vede jen jedna silnice dál do města, určitě ho napadne, kam jedu. Má známé i na bezpečnosti, v Brodě patří mezi lepší lidi, pan doktor, přeci. Musím dojet až do Kamenice, tam snad policajty nezná a oni neznají jeho. Tam snad budu konečně v bezpečí.

Sníh už vůbec nepadá, jen kapky deště, které se zrychlují a přidávají na intenzitě. Stěrače nestíhají stírat vodu ze skla, jako kdyby si vzaly dovolenou. Zdá se mi, že se snad ani nesnaží. Nikdy jsem neměla ráda, když pršelo. Pršelo i tehdy před pěti lety, když mě Karel požádal o ruku. Mělo mě to varovat, ale snad jsem ani nechtěla věřit nějakým svým pocitům. Nezdálo se na něm nic špatného. Bylo mu pětačtyřicet, ale rozhodně na svůj věk nevypadal a ani v myšlení se dvacetiletý rozdíl mezi námi nijak neprojevoval. Já byla dva roky po škole, pracovala jsem v účtárně a on lékař, vypadal jako ten Bartoška ze Sanitky. Naši z něho byli přímo uchváceni.

Zesílím si rádio. Hrajou Serge Lamu a jeho Je suis malade. Tu písničku miluju a ten jeho hlas – takový podobný má Karel. Nikdy by mi ale nic takového nezazpíval. Jedu jako v transu, jako ve snu, jen sešlápnout plyn a nic neřešit, na nic nemyslet. Hlavně na nic nemyslet! Blouzním, snad mám i horečku, ale ta horečka jako kdyby mě hnala dál po asfaltové cestě plné zatáček. Míjím směrovku – Kamenice 15 km. Už tam brzy budu. Naštěstí. Začnu nový život, klidně v úplně jiném městě, klidně začnu od nuly, ostříhám si tyhle vlasy, koupím si sukni ke kolenům a tričko s výstřihem, zajdu si do kina a pak na velkou točenou zmrzlinu. Bože, jak jsem směšná… Možná jsem opravdu nemocná... Ne, to on je nemocný!

Lama právě zpívá refrén. Chci zastavit slzy, ale nejde to. Řvu jako malá holka a to ani nevím, o čem vlastně zpívá. A tak si do jeho francouzského chrapláku snažím notovat českou Rottrovou: „To mám tak ráda. To tedy mám moc ráda. Jsem zlá jak zimní královna a píšu slova varovná…“ Nejde to, brečím, slzy mě pálí do tváří, ale přitom jsou tak osvobozující.

Takový pláč jsem dlouho nezažila, ani poprvé, když mě svázal a miloval se se mnou, i když jsem nechtěla. Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Nerozuměla jsem mu a nerozumím mu doteď. Stydím se. Za něj a za sebe, že jsem špinavá. Myslím si, že táta moc dobře věděl, co se mezi mnou a ním děje. Ale nechtěl si to s nikým rozházet. Ani s mámou, která Karla milovala snad víc než já, ani s Karlem, který ho pravidelně zásobil podpultovými prášky na srdce ze Západu.

Ani jsem si nevšimla, že nejedu po silnici sama, za mnou jede nějaké další auto. Počkat, proč se přibližuje? Přidám, ujedu mu, nebo ať si mě klidně předjede, mně je to jedno, já chci jen pryč.

Stále ho mám za zadkem, lepí se na mě, oslňuje mě. Nemůžu rozpoznat, co je to za auto. Na okamžik, když si nadjedu do zatáčky, spatřím znak auta a barvu karoserie. Tmavomodrý Fiat. Karlův Fiat. Je to on. Musí to být Karel. Našel mě, neutekla jsem mu. Byl to ten uzel, který mě zdržel. Ten posranej poslední uzel. Karle, prosím, nech mě jít. Netrap mě už. Já dál nemůžu. Já…

Proč je tu na silnici najedou tolik vody? Už rozkvetly kočičky. „Kočičko,“ stále ho slyším v hlavě, je mi odporný, otřesu se, nejraději bych se šla i osprchovat, abych ho na sobě už necítila. Nebo si jen tak stoupla do deště a nechala na sebe provazy vody volně padat. Vidím dešťové kapky na skle. Ne, nechci jet na protější stranu k tomu osamocenému stromu! Nohu mám v křeči přimáčknutou na plynovém pedálu a po těle se mi rozprostírá zvláštní pocit klidu. Strom se přibližuje.

Zavřu oči, nechci to vidět. Chci teď slyšet jen uklidňující Lamův hlas – Je suis malade.

Byl to ten uzel. Ten poslední uzel. Kdyby mě nezdržel… Už bude dobře, už mi neublíží. Dokázala jsem to.

Už je mi krásné teplo.

Nikdy na mě už nesáhne.

Jsem volná.

A nic mě nebolí.

  

****

Markéta se nikdy nedozví, že v tmavomodrém Fiatu neseděl Karel, ale jen obyčejný zloděj, který auto ukradl před půl hodinou a teď se v něm snažil co nejrychleji zmizet z Brodu.

Nikdy se nedozví, že ji Karel ani nemohl sledovat, neboť ho při tradičním tankováním za městem ranila mrtvice. Dostihl ho uzel. Uzel cév, který putoval jeho padesátiletým tělem a doputoval až do mozku.

Zemřeli oba ve stejný den, snad i ve stejnou chvíli. On už žádný uzel nikdy neudělá, ona už žádný uzel nikdy nerozváže. 

  

KONEC.