OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 55

Kat

  

Všechno okolo mě hoří. Přes dým valící se z hranice nikdo nic nevidí. Já ano. Vidím jeho. Nebo si to nejspíš jenom myslím, že ho vidím. On tady není, nemůže být. Všechno okolo hoří. Já hořím!

Z toho proklatého sna mě tentokrát dostane vyzvánějící telefon.

Zmateně po něm začnu sahat a jen zamumlám. „Co?!“

„Mám pro tebe práci.“

„A to mi musíš volat v noci? Kolik vůbec je?!“

„Jsou tři ráno a ano musím, tak na mě nevrč.“ Ten chlap prostě nikdy nespí.

Polknu příval nadávek, posadím se a snažím se probudit i mozek.

„Fajn, kdy a kde?“

„Všechno jsem ti poslal do mailu. Rychlá prácička. Nemělo by to zabrat víc, než týden. Měj se.“ Aniž by počkal na mou reakci, zavěsí.

Jo, milý jako vždy. Naštvaně odhodím mobil, znova si lehám a snažím se usnout.

Po půl hodině přemýšlení o ničem a znova se vracející k noční můře se zvednu a jdu se podívat, kdo bude můj další cíl.

  

Práce s lidmi je celkově těžká. Zkuste si někdy přijet do cizího města, popřípadě státu a bez jakýchkoli stop někoho zabít. To je teprve fuška. A přesto tohle to dělám. Nejsem žádný psychopat, ani mi žádné hlasy v hlavě nenašeptávají k zabíjení. Je to prostě práce. Občas špinavá, ale člověk časem začne tuhle část nevnímat.

  

„Už jsi vzhůru? Probudil mě telefon ještě za tmy. Práce?“

Zvednu oči od počítače a prohlídnu si svou lásku.

„Bohužel, omlouvám se, víš, že můj šéf nikdy nespí, zlato. Každopádně, než pojedu, ještě si tě chci užít!“ Usměju se a dvěma rychlými skoky jsem v posteli.

  

„Máš všechno? Víš, jak dlouho budeš zase pryč? Víš, že se mi špatně spí, když tu se mnou nejsi.“

„Neboj, budu pryč pár dní, maximálně týden. Budeš mi chybět.“

Proběhla pusa na rozloučenou a pak mě čekala cesta na nádraží. Mí kolegové si půjčují auta, já jsem v tomto ze staré školy. Cestuju vlakem, pokud to jde. Tentokrát mám štěstí, čeká mě několika hodinová cesta, ale jen se dvěma přestupy. Můj vybraný spoj navíc není jen tak nějaký, při troše štěstí narazím na cíl a očíhnu si ho.

  

Snažím se prodrat davem k okýnku a přitom poslouchám brebentění cestujících. V mém oboru není nikdy na škodu sledovat reakce „normálních“ lidí, pomáhá mi to pak lépe zapadnout.

„No tak! To vás musí nastupovat tolik?!“

„Promiň, šlápla jsem ti na nohu.“

Zatřepu nohou, aby se rozhýbala, a kouknu na dívku vedle mě, která omluvně špulí rty a třepe řasami. Ať si to chci připustit nebo ne, je to velice pěkná blondýnka. Vysoká okolo 165 cm, štíhlá, ale velice kvalitně vyvinutá.

„To nic, holt je tu málo místa.“

Usměju se a jen pokrčím rameny. Blondýnce se očividně líbí, co vidí a chystá se mi něco říct, když do ní vrazí její spolupasažér a táhne jí přes uličku někam do kupé.

  

Zbytek cesty stojím v uličce a bavím se tím, že tipuji, kdo patří ke komu, a kde budou vystupovat. Tahle hra mi vydrží až ke stanici, ve které vystupuji.

  

Z nádraží zamířím rovnou do hotelu, který pro mě není novinkou. Ve větších městech pracuji často a nejsem absolutní paranoik, takže si většinou rezervuji stejné ubytování. Tentokrát nic měnit nemusím. Není proč.

Sebejistota. Tato základní vlastnost chybí spoustě mých kolegů, mně ne. Vím, že kdykoli odjíždím, opouštím město, aniž by po mě zůstala stopa.

  

„Dobrý den, mám tady rezervaci. Pokoj budu chtít asi na týden. Zatím. Je možné, že se to protáhne, ale neočekávám to. Určitě mě už máte v databázi.“

Mile se usměji a pomalu přisunu slečně na recepci svůj průkaz.

Ta se neobtěžuje zvednout oči a rovnou si průkaz vezme, aby ho zkontrolovala. Párkrát klepne do počítače a vyhledá si mé poslední rezervace. Prohlédne si mou fotku na dokladu, samozřejmě falešném, ale o tom ta sladká kopretinka nemá tušení a podá mi ho nazpátek. Prohlédne si mě a s falešným úsměvem, kterým se směje na každého zákazníka, mi podá klíče od pokoje.

Bez mrknutí oka si klíče vezmu a jdu do známého pokoje. Šťastná sedmička, jo, to je můj pokoj. Rychle zhodnotím, že se v pokoji od mé poslední návštěvy nic nezměnilo, vybalím si věci a zamířím rovnou do koupelny. Je pátek večer. Takže vyrazím ven. Nemusím se dvakrát rozmýšlet, kam to bude. Moje spojka je sice velice neurvalý člověk, který mě budí nad ránem, zato si velice zakládá na tom, že si vždycky nejdříve zjistí veškeré zvyky a koníčky cíle, než mě někam pošle.

Stojím před zrcadlem a zkouším své vlasy naučit poslušnosti, jako vždy ovšem marně. Jako už po sté to asi po čtvrt hodině vzdávám, beru si kabát a odcházím.

Když procházím město, mám skoro nostalgickou náladu, když vzpomínám na své mise. Je jednodušší na ně všechny myslet jen jako na cíle a ne jako na dýchající osoby, které měly své sny, lásky, rodiny. Každý z nich musel zmizet. Ne každý si za to mohl, někdy byl pravým cílem jeho otec či jiný člen rodiny, ale jak už se říká, svou rodinu si člověk nevybírá. Měli smůlu. Jejich smrt splnila svůj účel. Prosté, ale je to tak.

Už když se blížím k zapadlé uličce, všude okolo se to hemží lidmi. Skupinky se mezi sebou dohadují, jestli se do klubu vůbec dostanou nebo půjdou někam jinam. S úšklebkem na tváři je míjím, protože vím, že já čekat v řadě určitě nebudu. Vyhazovač je můj známý, takže všechny obejdu. Neposlouchám jejich mrčení a nadávky a rovnou si to napochoduji ke vstupu. Po krátkém poplácání mu strčím do kapsy všimné. Okamžitě oddělává pásku a já vstupuji rovnou dovnitř.

Jako vždycky si nejprve projdu celý bar, zhodnotím, s jakými návštěvníky mám dnes tu čest a až pak si sednu k volnému stolu. Od toho vedlejšího slyším hlasitý smích a citování oblíbených hlášek ze seriálů. Většinu z nich znám, tak se jen usměji do svého piva a začnu oždibovat etiketu lahve. Z utrhnutých kousků postupně žmoulám kuličky a ty odrážím přes celý stůl.

„Ahoj! To je ale náhoda!“ Pomalu zvednu oči a zakotvím je v modrošedých očích mladé blondýnky.

„Náhoda?“

Lehce se ošiji a pomalu se napiji zvětralého piva s výrazem, že nevím, o čem mluví.

„No jasně! Ve vlaku? Šlápla jsem ti přece na nohu.“

Koketně se na mě usměje a upije ze své lahve, aniž by se na mě přestala dívat.

„No jasně! Ty jsi ta nemotorná kráska, která mi utekla, aniž bys mi navrhla náhradu škody!“

Blondýnka, očividně přiopilá a potěšena komplimentem si bez ostychu rovnou přisedne vedle mně, pomalu se napije a začne mě propalovat pohledem.

„Tak fajn, jaká by měla být náhrada?“

Skoro je mi jí líto, ale na druhou stranu si sama naběhla na vlastní kosu.

„Náhrada? Tak počkej, asi se budu muset zamyslet.“

Vezmu jí láhev z rukou, olíznu hrdlo, pomalu se napiji s očima zapíchnutýma na ní, a pak ji stejně tak rychle odložím.

„Co tanec?“

„Na tohle? A já myslela, že si dáme ploužák.“

Naoko zklamaně se na mě zadívá.

„A kdo říká, že i rychlý tanec nemůže být tělo na tělo?“

Znova mě kriticky sjede pohledem, usměje se a v mžiku se zvedne.

„Tak fajn, uvidíme, co je v tobě.“

Po pár tancích tělo na tělo, který by rozhodně nebyl mládeži přístupný a špitání do ouška, mě táhne rovnou k jejich stolu.

„Lidi, asi jsem se zamilovala! Takže hezky pozdravte a žádné nemístné poznámky!“

Aniž by mě pustila, sedáme si vedle sebe a seznamuji se s jejími kamarády. Když už poněkolikáté někoho oslovím špatně, tak mi všechny představuje znovu. V tu dobu se už ale nedržíme za ruce, ale už mám na sobě Andy přilepenou a naše nohy jsou propletené.

Občas je fajn, když si člověk nepamatuje jména přítomných hned napoprvé. Čím víc je člověk ztracen, tím víc je chce drahá polovička do jejího světa zasvětit. Jako kdyby to byl můj problém…naštěstí mám fotografickou paměť, ale to Andy neví. Bod pro mě.

Mezitím poslouchám historky z jejich posledního výletu, z něhož se vraceli pro nás, jako na zavolanou, dnes. Po pár narážkách typu: „Asi to byl osud, že do tebe v tom vlaku Andy vrazila.“ „Ještě štěstí Andy, že jsi tak nešikovná, a že si najdeš lásku i přesto, že někomu zpřelámeš nohu tím, že na ni celou vahou šlápneš“ a „Vám to tak spolu sluší!“ Bylo jasné, že si ji nemůžu nechat utéct! Na to byla až příliš hezká a příliš naivní! Každopádně tento krok byl na ní. Hotel bylo mé útočiště a do útočiště se úlovky neberou. Ať už jsou sebe chutnější.

Uběhla další hodina tlachání o životě jejích kamarádů, který byl jeden více plytký než druhý. Všechno to byli děti bohatých a vlivných lidí, kteří si potrpí na tom, aby každé jejich dítě mělo dostatečné vzdělání, i když na to zrovna nemá intelekt.

Jo, peníze hýbou světem. Já jsem toho také důkazem. Na základní škole samé jedničky, na střední dvě dvojky a to až ve čtvrťáku, kdy už nebylo potřeba se nějak učit před maturitou, pak vysoká. Je pravda, že k tomuto povolání je diplom z historie poněkud zvláštní, ale už se mi to kolikrát vyplatilo. Není nad to vypadat a chovat se jako opravdový snob. Nikdo pak ani nezaváhá a vždycky pak padne podezření na nějakou potetovanou obsluhu. Člověk na úrovni je vždycky z obliga. Proto mě většinou posílají na takové cíle. Jsem vidět, jsem slyšet, každý mě po nějaké době miluje, ale nikoho nikdy nenapadne, že s tím mám něco společného.

Jako nejlepší kamarádka mi byla představena Amanda. Dívka, ohlížející se neustále přes rameno a ne a ne se opít.

„Promiň Amando, ale připadáš mi celý večer nějaká zaražená. Je to snad mnou? Mám se pomaloučku a potichoučku ztratit?“

Amanda si mě prohlédla a po chvilce zkoumání se nad mým už nazkoušeným nevinným obličejem, začne culit od ucha k uchu.

„Jen to ne! Jsem moc ráda, že si Andy našla spřízněnou duši, jen…“

„Jen?“

„Je to trochu trapný, ale když už o tom mluvíme, táta není zrovna hodnej člověk a já se snažím se od toho všeho držet co nejdál. Bohužel to vždycky nejde. Alespoň poslední dobou ne. Proto jsem celá roztěkaná a nervózní.“

„Počkej, tím chceš říct, že tvůj otec je snad nějaký politik, nebo něco podobného?“

Amanda se zavrtěla na své stoličce, lehce se ke mně natočila, ohlédla se přes rameno a pak nejistě povídá.

„Víš, můj táta není politik, ani majitel nějakých ropných vrtů, jako je to u ostatních.“

„Ne? Ale asi je i tak dost vlivný, když se s nimi kamarádíš nebo ne? Pochybuji, že by vzali na milost někoho, kdo má stipendium…“

„To ne…Táta je, jak on sám o sobě říká, podnikatel…“

„Podnikatel? A na tom je špatného co?“

V tu chvíli se ke mně přisunula ještě blíž. „Jenže, víš, on nepodniká s věcma nebo tak…“

„Nepodniká s hračkami, nebo s ničím podobným, tak to mám brát?“

„Prosím“, zašeptala, „přestaň si z toho dělat legraci, protože není.“

„Promiň zlato, tak to nebylo myšleno.“

Potřebuje utěšit, ach jo, tohle je vždy ta část, která mě baví nejméně. Utěšování. Již tisíckrát ověřené pohlazení zaúčinkovalo, jak mělo, ale než stačila reagovat, Andy si mě přitáhla zpátky s tím, že se chce teď hned líbat, protože měla pocit, že se jí dost nevěnuji.

„Nějak si mě dostatečně nevšímáš. A jestli je to tak, tak si mě můžou všímat ostatní. Nejsi tu jen ty.“

Její krásná tvář se na mě zašklebila a bradou ukázala směrem za náš stůl.

Velice nenápadně, asi, jak by to drahá polovička udělala, byla obhlídnuta konkurence.

„Myslíš ty tři ulepené kluky a dvě holky, které vypadají, že nikdy neviděly zrcadlo, vedle nás? Zlato, ale za ty bys mě přece nevyměnila! Ale jestli si myslíš, že jsou kvalitnější materiál, tak budiž…“

Víc nemuselo být řečeno. Stačil úsměv na všechny, celá zaskočená dostala pusu a odchod byl na obzoru. Ne, že by to bylo něco špatného, ale večer mohl dopadnout i líp. Jen malá komplikace.

„Počkej! Hlavně neodcházej! Já to tak nemyslela! Prosíííím, sedni si.“

Prosebně na mě upírala oči a klepala vedle sebe na již prázdné místo.

„Jsi si jistá? Nechci, aby sis myslela, že musíš žárlit i na nejlepší kamarádku. Známe se jen pár hodin a rozhodně nechci stát mezi vámi dvěma.“

Tak si tak stojím nad laskominkou, ruce v kapsách, pohled jakoby rozostřený do všech stran a čekám na její reakci, i když vím, jak to skončí. Nebo si to ve své pošetilosti myslím. Většinou mám ale pravdu, tak proč ne teď?

„Můžeme jít ke mně.“ Skoro to špitla, ale jako by jí vyslovení jejích přání nahlas dodaly odvahu. Najednou se postavila, se všemi se rozloučila, a aniž by čekala na mou odpověď, chytla mě za ruku. Můj udivený výraz, který si nacvičuji už tak dlouho, konečně na něco byl, vrazila mi rychlou pusu a táhla mě ke vchodu.

„Nechci se teď loučit. Prostě tě chci. To, že jsem ti šlápla na nohu ve vlaku, bylo znamení, ty to nevíš, ale já na tyhle věci fakt věřím! A pak, když jsem tě uviděla v baru, kam normálně chodíme a ty sedíš hned vedle?! Já vím, že to bude znít úplně praštěně, ale k tomu seznámení prostě mělo dojít! Já to vím!“ Zírala mi dlouze do očí, až se na mě podívala jinak, jako by do mě viděla. Možná by mi jí bylo i líto, protože svým rozhodnutím se právě odpálila do věčných lovišť, ale chuti kořisti nikdy neodolám.

„Kam to bude?“

Celou cestu se ke mně tulila a ano, bylo to velice příjemné, o to víc, když mi špitala do ucha, co všechno chce provádět. To bylo peklo. Já vím, jsem hrozná bytost, zabíjím lidi, podvádím svou lásku, která na mě čeká doma, ale je to součást práce. Občas jsou to příjemnější chvilky, jako zrovna teď, jindy nervy drásající, které by mezi top 10 nikdo zařadit nechtěl.

„Jsme na místě.“

Když to říkala, culila se prakticky od ucha k uchu.

„Tak tady bydlíš? Vážně?“ Stojíme před činžovním domem, který mírně řečeno luxusně vyhlíží i zvenku.

„Ano. Ve třetím patře. Já vím, tady zdola se do zdá vážně vysoko, ale ke mmě do pokoje je to jen krůček.“ Roztřesenou rukou začala šátrat v kabelce a nakonec z nich vylovila vytoužené klíče. Vítězoslavně se na mě usmála, vrazila silou vůle klíč do zámku a odemkla. Nebrala v potaz žádné mé naléhání, i když hrané na oko, a za ruku mě táhla dovnitř. Mé herecké výkony vždy stály za to. Umím se tvářit tak, jako by sex na jednu noc bylo pro mě něco zcela nového a výjimečného.

Andy hbitě vklouzla do bytu a vpustila mě dovnitř. Za bytelně vypadajícími dveřmi se rozprostírala předsíň, která byla pokryta dřevem, a hned za dveřmi na nás číhaly další schody. Vlevo ode mě byla vysoká kytka podobající se palmě, napravo zeď pokrytá dřevem od podlahy až po strop. Celá předsíň byla zařízena útulně, ale velice prakticky. Odtud vedly dvoje dveře, každé po jedné straně. Andy mě táhla k těm napravo, rychle je zavřela, a aniž by rozsvítila světlo, vedla mě přes další místnost do jejího pokoje. Ten byl dle očekávání moderně zařízen. Z obou stran okna stály knihovny, které sahaly až ke stropu.

„Asi hodně čteš, že?“ Letmým obhlídnutím zjišťuji, že tu má dost pestrou sbírku knih. Od děsivého Řbitova zvířátek přes Nanu po Pána Prstenů. Asi ji můj zaražený výraz překvapil, tak mi to začala vysvětlovat.

„Snažím se, většinu času jsem totiž zalezlá tady a mezi lidi se moc často nedostanu.“

„Mě jsi teda nepřipadala jako neviňátko, ale spíš jako holka od rány.“

To se jí podle toho, jak našpulila rty, nelíbilo.

„Promiň zlato, nebylo to myšleno zle, jen, že sis mě hned našla a nijak nesměle jsi nepůsobila. Ale tím, že vím, že nejsem jen nějaký tvůj další zářez na pažbě, se mi líbíš ještě víc.“

 Úsměv zapůsobil, celá roztála a z vášnivé čtenářky se stala vášnivá sukuba.

  

„Víš, asi nejsem tak chytrá, jak jsem si myslela.“

Celé tělo se mi ještě chvělo po tom všem, co se před pár chvílemi odehrálo a nechtělo se mi odpovídat. Navíc bylo tak příjemné se k ní tulit a nic víc nevnímat. Aby si vyžádala mou pozornost, přestala mě hladit, otočila mi hlavu tak, abychom se střetly očima a čekala na mou odpověď. Mozek dostal potřebnou dávku krve, ale protože nevím, co říkala, tak z úst uniklo, jen „Hm? Proč?“

 „Protože tohle normálně nedělám. Jsem holka, co chodí do školy a mimo ni na ni zase myslí.“

„Ale s kamarády přece chodíš do baru, nebo ne?“

„To ano, ale většinou tak jednou za tři týdny, častěji ne. Ale na tom výletě jsem si slíbila, že už taková nebudu. Chci žít a něco zažít, ne být jen studentka. K čemu by mi to bylo, kdybych měla třeba zítra umřít?“

„Tak to opravdu netuším zlato, ale plně ti to schvaluju, nikdy nevíš, který den bude tvůj poslední. Navíc nejsi jen tak nějaká školačka, jsi moje školačka. Pusu na to! Úsměv, ano, to je ono.“

Ale i takovému cynikovi jako jsem já muselo dojít, jak mimořádná je to dívka. Aby mě nezačaly dohánět pocity viny, vypadla ze mě první otázka, která mě v tu chvíli napadla.

„Takže, jsi vlastně na holky nebo na kluky? Hm? Víš co, nechci to vědět.“

 Aby mi nemohla odpovědět, proběhla líbačka, která se postupně prohloubila v další slastné prožitky.

  

Slzí mi oči. Točí se mi hlava, zmateně se dívám skrz plameny a vidím jen oči. Jeho oči. Dlouhý křik plný strachu a hněvu je jediným zvukem, který přehluší praskání ohně.

  

Poslepu zašátrám po vyzvánějícím telefonu. V hlavě mi pracuje horda malých permoníků, kteří usilovně buší a buší, až se mi začne zvedat žaludek. Není se čemu divit, posledních pár dní byla jedna velká párty. Ze slušné knihovnice Andy se stala zhýralá pařmenka a nymfa, se kterou sice lze držet krok, ale na úkor mise. Tak úzkostlivě se mě drží, že s cílem nedošlo k nějakému průlomu.

Chňapnu po telefonu a ihned zaúpím. Po rychlé obhlídce pokoje zjišťuji, že se postupně svět okolo mě přestává točit, rozmotávám se z objetí Andy, beru si své šatstvo, které je roztroušeno po podlaze a to vše za neutichajícího vřeštění mobilu. Volající ne a ne pochopit, že telefonuje ve špatnou chvíli. S Andy to ani nehnulo. Není divu, po tom množství, co vypila, je zázrak, že vůbec dýchá. Když se nasoukám do svršků, ocitám se v předsíňce a chtě, nechtě narážím na kluka, který se snaží, co možná nejtišeji opustit byt, stejně jako já. Aniž by mi cokoli řekl, s blaženým úsměvem mi ukáže zdvižený palec a odšourá se mi ze zorného pohledu. Ten pitomec nechal pootevřené dveře, takže jde škvírou vidět pohyb v ložnici. Ta moje zvědavost mě jednou zabije. Té ironii se nešlo nezasmát. Tak si tak stojím na prahu ložnice, kterou osvětluje pouze lampička na nočním stolku, všude jinde panuje přítmí a ticho, až na steny ozývající se z postele.

Na ní sedí Amanda v tureckém sedu, úplně nahá, kouše se do rtu, hlavu zakloněnou, rty pootevřené v němé agónii. Bez hnutí na ni zírám a sleduji, jak si pomalu vytahuje jehlu vraženou mezi prsty na nohou. Sice mě napadlo, že šmírovat by se nemělo, ale k ústupu se nepřinutím. Položila injekční stříkačku opatrně na stůl a poťouchle se na mě usmála.

„Pojď dál. Vidíš něco, co chceš?“

Aniž by čekala na mou odpověď, natáhla své dlouhé nohy, které s pohledem upřeným na mě, pomalu roztáhla a začala se hladit.

Situace se nevyvíjela zrovna podle mého očekávání. Ne, že by mi pohled na krásnou dívku vadil, ale i já mám své meze.

„Tak pojď dál, přestaň stát u dveří, popovídáme si.“ Pravou rukou poklepala na místo vedle sebe, zatímco levou měla stále zaneprázdněnou.

„Nechceš se obléknout?“

„Proč? Pohoršuji tě? Za těch pár nocí jsem slyšela Andy mockrát křičet, třeba bych tě chtěla zkusit taky.“

„To by asi nešlo, nejsem na půjčení. Navíc jsi sjetá, takže si budeš všechno, co teď vyvádíš, zítra pěkně vyčítat. Než stačila zareagovat, přistálo jí na hlavě tričko s kalhotkami. Nejdřív se na mě ušklíbla, ale bez dalšího remcání se oblékla.

„Co vlastně děláš?“

„Myslíš teď nebo obecně Amando? Protože zrovna teď sedím na posteli s nejlepší kamarádkou své kopretiny.“ Plácla mě pobaveně přes ruku a roztřesenou rukou si upravila rozvrkočené vlasy.

„Omlouvám se. Normálně se takhle nechovám, ale jsem poslední dobou dost mimo, a to je můj jediný únik od reality.“ Chápavě přikývnu.

„O něčem takovém ses zmiňovala při našem prvním setkání, pamatuji se. Říkala jsi, že to má něco společného s tvým otcem?“

„Něco za něco. Já ti řeknu něco o mně a pak ty, platí?“

Chvilku ticha přerušilo vyzvánění mého mobilu. Opět. Amanda sebou trhla, jakoby si uvědomila, co všechno mi tím vlastně nabízí. Má reakce přišla ihned. Stačilo ten pitomý krám vypnout, pokývat hlavou a s úsměvem ji vyzvat k vyprávění.

„Platí, začni.“

„Můj táta by mě zabil, kdyby zjistil, že hulím, natož, že si něco píchám. Slib mi, že to nikomu neřekneš.“ Vzrůstající panika v jejím hlasu nezamaskoval ani nastupující rauš.

„Neboj, ode mě se nikdo nic nedozví. Jak si můžeš být ale jistá, že mu to neřekne někdo jiný?“

„Protože to víš jen ty a José, který mi to nosí, a který tak tiše odešel chvíli před tím, než jsem byla vyrušena tebou.“

„Takže to neví ani Andy?“

„Ne, když je toho na mě moc, zavolám Josému, pár hodin spolu skotačíme a on mi tu nechá jako poděkování dávku.“

„Takže tu máš vždycky jenom jednu?“ Srdce se mi rozbušilo a hrozilo, že vyletí z těla, nakonec mě nezradilo a začalo spolupracovat, stejně tak i můj dech. Mozek v tu chvíli pracoval na plné obrátky a sestavoval nejjednodušší a přitom nejefektivnější způsob, jak by se tato informace dala využít.

„Jo, nechci se s tím otravovat, takže mi tu vždycky nechá dávku rovnou připravenou a já ji prostě jen použiji a jehlu pak vyhodím. Poslední dobou se mi párkrát stalo, že jsem byla tak nalámaná, že jsem pak jehlu našla, aniž bych o ní věděla. Takový nečekaný milý dáreček na potom.“

Sice mluvila celkem smysluplně, její neustálé pochichtávání bylo jasným důkazem, že zcela při smyslech není.

„Tak a teď ty. Znovu se tě ptám, co vlastně děláš? Protože vím zcela jistě, že nestuduješ.“

„Ve své podstatě všechno a nic. Je úžasné, co svede svěřenecký fond. Vyhovuje mi, že díky němu nemusím zůstávat dlouho na jednom místě. Je spousta krásných míst, proč se vázat jen na jedno?“

„Závidím ti, taky bych chtěla cestovat, ale ten výlet, na kterém jsme byli, byl na dlouhou dobu asi můj poslední. Otec se doslechl, že mi hrozí vyhazov ze školy a nejsem až tak cudná, jak by si představoval a teď mi vyhrožuje, že mě odstřihne od peněz. Pokrytec.“

„A co chceš od života ty?“

„Chci se bavit. Nejlépe každou noc s někým jiným. Je to plytké, ale chci vše, od čeho se mě snaží on a celý zbytek rodiny, tak úzkostlivě držet, aby mě postupně nasměrovali k mé budoucnosti. K řízení rodinného byznysu. Ale to, že mi nedělá problém krvavé peníze utrácet, ještě neznamená, že mám žaludek na to je vydělávat. To raději zemřu.“

Překvapila mě upřímnost jejích slov. Zároveň mi však vetknula nápad. Nápad za miliony takříkajíc.

Cestou z bytu se mi ještě povedla napsat sms domů.

Ahoj zlato, práce se mi protáhla, právě jedu taxíkem do hotelu. Co je nového? Mám dobrou zprávu. Vypadá to, že se brzy uvidíme, už to nebude dlouho trvat a budu to tady mít ukončené. Už se tě nemůžu dočkat!

  

O pár hodin později mě probudily dopadající kapky na parapet. Bylo pozdě odpoledne a mě čekalo pár pochůzek. Je fajn, že už tady mám své pomocníky, ať už se jedná o zbraně, informace nebo drogy. Ty mě osobně nijak nelákají, protože pak člověk nemá sám sebe pod kontrolou, což by v mé branži mohlo mít fatální následky. Teď se mi však tato spojka hodila. Jmenoval se, nebo si spíše říkal, Hulič. Pitomá přezdívka, ale jak on sám rád říká, mezi jeho kunšafty je oblíbená a navíc trefná. Je jedno, jestli jsi špinavá coura nebo zazobaná panička. Tvrdí, že je humanista, takže má zboží pro každého, kdo mu zaplatí. Je to lehce sešlý, středně vysoký třicátník s prošlapanýma Converskama a s jointem nebo cigárem neustále v ruce nebo v puse, podle čehož taky vypadá jeho chrup, ale aspoň si na nic nehraje. S Huličem bylo setkání krátké, ale plodné.

  

„Hurá! Už je tady! Bylo ti smutno?“ Její hlas se rozléhal obývacím pokojem plným lidí, kteří si užívali párty.

Skoro mi bylo smutno, vzhledem k tomu, že dnešní večer je poslední, který strávím s Andy, ale čím dřív úkol vyřídím, tím dřív budu zase doma a s tučnou sumou připsanou na můj účet.

  

Celý večer probíhal jako po másle. Lidé se bavili, nezřízeně pili, až začali odpadávat a jeden po druhém se trousit domů. Amanda se mi vyhýbala, zřejmě byla v rozpacích z minulé noci. Mně to nevadilo, vlastně mi to naprosto vyhovovalo. Odosobnění. To pomáhá při mé práci zachovat si zdravý rozum.

„Za pár dní odjíždím k našim na celé léto.“ Můj palec zachytil stékající slzu, putující po tváři Andy.

„Kdo ví, kdy se zase uvidíme?“

„Ber to tak, že se na mě budeš víc těšit zlato. Až se vrátíš, ozveš se mi a něco podnikneme. Tedy, pokud budu ve městě. Hodně cestuju, to víš.“

Poslední pusa a s naivní, leč velice půvabnou Andy proběhlo rozloučení, aniž by to tušila. Měj se krásko.

  

A pak přišlo ráno a s ním můj plánovaný odjezd. Věci byly již všechny sbaleny v kufru, poslední obhlídka pokoje. Nic, vše zabaleno, může se jet domů. Odhlášení proběhlo stejně hladce jako samotné přihlášení a k mému štěstí, stál taxík přímo před hotelem.

Zatímco stojím na nástupišti, vytahuji z mého druhého mobilu sim kartu, kterou vzápětí zahazuji do koše. Mobil ukládám do brašny a tam taky zůstane, dokud nebudu opět na cestách. Bylo by zbytečné zůstávat na místě, čas už se o to postará sám. Dřív nebo později, podle mě spíš dřív, Amanda najde dáreček a neodolá možnému úniku od reality.

Po pár hodinách spánku ve vlaku a po úmorné cestě přeplněnými ulicemi ve městě, konečně odemykám zámek a hned za dveřmi se mi vrhá kolem krku má drahá polovička.

„Nečekaný příjezd?“

„To víš, když je vše hotové, proč zůstávat déle než je potřeba?“  

„Tak to znamená, že spolu půjdeme na mou vernisáž?“

„Tak to si piš. Ale nejdřív se spolu naobědváme, ano? Přímo umírám hlady.“

  

Stojím před zrcadlem na toaletách a lehce nervózně si upravuji šaty. Proplétám se davem, cestou beru dvě sklenky se šampaňským a přistupuji k hloučku lidí, obklopující hvězdu večera.

„Myslím, že malby mají velký úspěch zlato.“ Zašeptám. Na oplátku se ty krásné rty vytvarují do oslňujícího úsměvu.

„Taky myslím, nechci se naparovat, ale nemůžu se přestat usmívat. Navíc, když tě vidím na těch jehlových podpatcích, napadají mě přímo hříšné myšlenky.“ Snažím se tvářit nanejvýš pohoršeně, ale moc dlouho mi to nevydrží a začnu se usmívat také.

  

Když se pozdě v noci vrátíme zpátky domů, ve všech zprávách opakují žhavou novinku. Dcera vlivného magnáta, který je v hledáčku vyšetřovatelů již po dlouhá léta, byla nalezena doma svou spolubydlící. Hvězdné zlatíčko, jak Amandě média začala říkat, dlouhodobě trpěla depresemi, které zaháněla neřízenými večírky, až se nakonec předávkovala. Nejí jisté, zda šlo o sebevraždu či nešťastnou náhodu, koroner však vyloučil cizí zavinění. Zlatou si podle všeho oběť píchla sama. Rodina a její nejbližší jsou zaskočeni a zcela zdrceni a nijak se k události nechtějí vyjadřovat.

„Páni, věřila bys tomu? Tyhle privilegovaný děcka, co neví, co s životem, vážně nesnáším.“

Během zpráv si můj milý uvolňuje kravatu a já ho užasle sleduji, až jeho komentář nechám nepovšimnutý.

Když se začne svlékat, přistihne mě, jak na něj zírám, udělá dva velké skoky ke mně, hodí si mě na záda a zamručí, že je čas na jeho odměnu.

Tu mu ráda poskytnu plnými doušky, plus si můžeme vynahradit ztracený čas díky pěkné sumičce, která přistála na můj účet.

Asi bych měla cítit vinu, ale Amanda by se stejně dříve nebo později předávkovala a Andy alespoň vylezla ze své ulity. Takže, když se to vezme kolem a kolem…ale ne, proč si něco nalhávat? Jsem kat a jsem v tom setsakramentsky dobrá.