OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 56

Černý

  

Po blankytné obloze kroužilo káně a jeho ostrý zrak pátral z výšky po kořisti. Slunce se mu odráželo v křídlech a zářilo nad vrcholky hor. V korunách stromů, které podzim barvil do žluta a do červena, šuměl vánek a pod nimi na měkké půdě vystlané spadaným listím odpočívala smečka vlků. Dnes ulovila srnce, jehož ohlodané pozůstatky se povalovaly okolo. Vlci se nasytili a spokojeně podřimovali. Původně čtyřčlenná skupina se před časem rozrostla o nově příchozí. Zima se dala lépe přežít ve větším počtu, a proto se tyto dvě vlčí rodiny spojily do jednoho celku.

Vůdčí postavení si vybojoval Velký se svojí družkou Alfou. Zvláštní však bylo, že se nezdál být tím největším a nejsilnějším jedincem. Černý přesahoval Velkého výškou i mohutností. Tak obrovský vlk se v přírodě jen tak nevidí. Také vynikal svým zbarvením. Měl uhlově černou srst a světle modré oči, zatímco ostatní byli charakteristicky šedohnědí se žlutýma očima v různých odstínech. Nikdy se nepokusil získat vedoucí pozici, i když by s tím rozhodně neměl žádné potíže. Patřilo mu v hierarchii jakési u vlků naprosto netypicky samostatné a neurčité místo.

 Poklidnou krajinou se ozývalo pouze švitoření ptáků a mezi větvemi probleskovaly zářivé sluneční paprsky. Náhle se země zachvěla, ticho lesa přerušil rachot padajícího kamení následován výkřikem. Polekaná zvířata vyskočila na nohy. S nastraženýma ušima větřila pach, který přinesl vítr. Po chvilce se uklidnila, neboť lavina a ani člověk neznamenali pro početnou smečku Velkého žádné nebezpečí. Černý však stále nervózně přešlapoval. Hleděl do dáli, slechy našpicované a tělo napjaté. Do nozder vzrušeně nasával vzduch z okolí. Zakňučel. Jako jediný z vlků poznal, že takhle znělo volání o pomoc. Hladina jeho podvědomí se zavlnila a vynořilo se z ní něco, na co dávno zapomněl. Nevzpomínal si, jak dlouho už vlastně pobýval v horách mezi vlky. Toulal se s nimi daleko od civilizace a teprve nedávno se přiblížili k údolí, kde se rozkládala vesnice. Cítil uvnitř duše rozpolcenost. Ten lidský hlas znovu probudil člověka. Černý zavrtěl nejistě ocasem a smutně se zadíval Velkému do jantarových očí. Musí jít. Je čas. Rozloučil se se svými druhy a rozběhl se pryč. Jen se ještě naposledy ohlédl a pak už se mu suché listí zavířilo v patách. Za zády ho vyprovázelo teskné vytí. V jeho vlčím mozku se začaly rodit myšlenky. Zase se vrátím, slíbil jim v duchu. Zase k vám přijdu.

Pod skalami ležel lovec. Kameny mu zavalily nohu a uvěznily ho. Věděl, že se odtud sám nedostane. Pokoušel se dovolat pomoci, přestože měl malou naději, že ho v těchto končinách někdo uslyší. Propadal zoufalství a na jeho větrem ošlehaném obličeji se perlil studený pot. Jakmile se setmí, roztrhají ho divoké šelmy. Nedaleko zaslechl výt vlky. Ač se k němu tiskl jeho věrný ohař a snažil se ho hřát vlastním teplem, chlad od země mu postupně pronikal do těla.

Zničehonic se před ním objevil nahý mladý muž. Lovec nemohl uvěřit svému zraku. Kde se tu vzal? Proč nemá oblečení? Pes začenichal a hrozivě zavrčel.

„Pomoz mi, prosím! Uvízla mi pod tím kamenem noha,“ žadonil lovec. „Sami to ale nezvládneme. Ten balvan je příliš velký.“

„Nikdo jiný poblíž není,“ odpověděl pomalu mladík zastřeným hlasem. Slova v ústech tvořil velice pečlivě a soustředěně. Přistoupil k lovci, aby mu pomohl, ale pes se na něj zuřivě rozštěkal a nechtěl ho k němu pustit.

„Tesáku! Přestaň!“ okřikl ho majitel, ale Tesák neposlechl. Cítil zvířecí pach, u člověka velmi neobvyklý. Nedůvěřoval mu a byl odhodlaný svého pána ochránit. Lovec se pokoušel ohaře utišit a přidržet za obojek, takže si nevšiml, že mladíkovi uniklo mezi vyceněnými zuby tiché zavrčení.  

„Omlouvám se za něj, obvykle se k lidem chová přátelsky. Nevím, co to do něj vjelo,“ divil se zraněný, když konečně psa zklidnil.

Oba muži se společně zapřeli o skálu a zabrali. Lovec nevěřil, že se jim podaří zaklíněnou nohu uvolnit. Překvapila ho však ohromná cizincova síla, díky níž opravdu balvan odvalili. 

„Nevím, jak ti poděkovat!“ lovec si promnul pochroumaný kotník i nárt a tvář se mu zkřivila bolestí. Potom podal svému zachránci ruku: „Já jsem Gedeon Alvar a ty?“

Mladý muž chvíli přemýšlel, váhavě ji stiskl a odpověděl: „Jmenuji se Černý.“

Gedeon se podivil zvláštnímu jménu, ale ještě víc ho zarážela mladíkova nahota.

„A co se stalo tvému …“  další nápor bolesti ho donutil přerušit větu, „… oblečení?“  

Dostalo se mu jednoduché odpovědi: „Ztratil jsem ho.“

„Jak jako ztratil?“ Jak může někdo, v tomhle ročním období uprostřed lesa, prostě ztratit oblečení? Černý pokrčil rameny a mlčel. Gedeon nechápavě zavrtěl hlavou. Na tomhle Černém bylo něco hodně divného.

„Takhle ale nemůžeš mezi lidi.“ Gedeon sáhl do svého koženého tlumoku a vylovil náhradní pár kalhot, které s sebou vždy pro případ nosil. Černý si je oblékl a pomohl Gedeonovi vstát. Spíš ho napůl nesl, než podpíral. Každý krok lovci způsoboval velká muka. Kupředu postupovali velmi pomalu. Tesák pobíhal před nimi v uctivé vzdálenosti a občas se za Černým nedůvěřivě ohlédl.  

Po náročné a zdlouhavé cestě konečně vyšli z lesního porostu na louku a před nimi se objevily první doškové střechy. Den v údolí býval krátký a začínalo se stmívat. Již na dálku Černý cítil přítomnost lidí, domácích zvířat a spáleného dříví. Chalupám se kouřilo z komínů, v ohradách spokojeně bečely ovce. Lidé se před chladným večerním vzduchem ukryli ve svých domovech. Pouze u jednoho stavení sekal nějaký vesničan polínka a zvuk sekery se rozléhal po okolí. Gedeon mu zamával na pozdrav a zavedl svého společníka do chaty s jelením parožím ve štítu. Hned na prahu Černého udeřila do nosu směsice všelijakých pachů. Slepičí polévka, chléb, koření, kouř, který unikl z kamen při přikládání, dvě ženy. Starší z nich stála u plotny a míchala vařečkou v hrnci, mladá dívka prostírala stůl. Místnost osvětlovala tlumená záře petrolejky a několik svící. Když zpozorovaly jejich příchod, všeho nechaly a rozběhly se jim vstříc.

„Co se stalo?“ zvolala hospodyně. Tesák se s domácími chtěl přivítat a vesele vrtěl ohonem, ale ony ho tentokrát vůbec nepohladily. Místo toho pomohly pánovi posadit se na lavici a prohlížely jeho očividná zranění. Uraženě lehl ke kamnům a nespouštěl Černého, rozpačitě postávajícího ve dveřích, z dohledu.

„Zřítila se na mě zvětralá skála, ale tady Černý mi pomohl.“

„Propána, vždyť tě to mohlo zabít!“ lamentovala žena a ihned se pustila do jeho ošetřování. „Černý?“ ujistila se, zda správně slyšela.

„Ano, jmenuje se Černý.“  

„Máš nejspíš zlomené nebo naštípnuté některé kůstky v nártu,“ oznámila nešťastně paní domu a dala se do vyrábění provizorní dlahy.

Dívka si zvědavě prohlédla urostlého černovlasého cizince. Pobídla ho, aby se posadil a představila se: „Já jsem Erin a tohle je moje matka Marina. Mého otce už znáš.“

Černý se cítil nesvůj, ačkoli světnice byla útulná a její obyvatelé přátelští. V kachlových kamnech hořel oheň, na policích byly urovnány malované talíře a misky, pod nimi kovové nádobí. Podél zdi stály dvě vyřezávané truhlice a na stěnách visely srnčí lebky a kančí kožešina.  

„Odkud jsi?“ zeptala se ho Erin. „Máš dost neobvyklé jméno.“

Černý se na ni podíval. Měla tmavohnědé laní oči, světlou pleť rámovanou kaštanovými vlasy a jemné rysy ve tváři. Pocítil podivné chvění v žaludku. Byla velmi krásná.

„Černý?“ oslovila ho znovu, neboť se zdálo, že v zamyšlení její otázku nevnímal.  

„Jsem z lesa. Jiné jméno nemám,“ přece jen odpověděl.

„Z lesa? Ale v lesích přece nikdo nebydlí,“ zasmála se.

„Já tam bydlím.“

Jakmile byla Marina hotova se zpevněním a obvázáním Gedeonovy nohy, každému nalila do misky porci silného vývaru.

„Zítra dojdu pro léčitele, ať se ti na to podívá,“ řekla nejdřív směrem k muži a pak se otočila k hostu: „a s kým žiješ v těch lesích, chlapče?“

„Sám.“

„A nebojíš se tam žít sám? Není ti smutno?“ ptala se Erin.

„Není se tam čeho bát. Zvířata mi dělají společnost.“

„Jsi zvláštní,“ prohlásila Erin a se zaujetím na něj hleděla.

Lidé jsou plní otázek a Černému se nechtělo na ně odpovídat. Vlčí mysl byla příjemně jednoduchá a on si teď musel znovu zvykat na lidský způsob uvažování.

Nabral na lžíci polévku a ochutnal. Po jazyku se mu rozlila lahodná chuť a křehké kuřecí maso se mu rozpadalo v ústech.

„Nechutná ti?“ ucítil na sobě Marinin pohled.

„Naopak! Už strašně dlouho jsem nejedl něco tak vynikajícího!“ jeho tvář se rozjasnila širokým úsměvem a jeho slova nemohla být pravdivější.

„Je to jenom obyčejný vývar. Ale jsem ráda, že ti chutná.“

Po večeři se směl uložit na pec vyloženou ovčími kožešinami. Neklidně se převaloval, zíral na dřevěný strop a přes stěny poslouchal pravidelný dech spícího Gedeona a jeho rodiny. Kožešiny byly příliš měkké a dráždily jeho citlivý čich. Musel je shodit na zem a teprve potom se mu konečně podařilo pohroužit se do lehkého a neklidného spánku.

Svítalo. Na dvoře zakokrhal kohout. Černý ještě podřimoval, ale přitom už vnímal první kroky a šepot probouzejících se obyvatel chalupy.  

„Dobré ráno, Černý!“ pozdravila vesele Marina, jakmile zjistila, že byl vzhůru.

„Dobré ráno,“ odvětil, protáhl se a hlasitě zívl. Oblékl se do Gedeonova oblečení, které mu Marina nachystala. Bylo mu těsné a nepohodlné, ale prozatím to musel vydržet.

„Doneseš, prosím, vodu ze studny?“ zeptala se zdvořile a on přikývl.

Venku mu dýchl do obličeje studený vítr. Nad jeho hlavou visela neprostupná vrstva ocelově šedých mraků. Spatřil Erin, jak krmila drůbež. Ranní chlad jí na tvářích vykouzlil jemný ruměnec. Vypadala svěže a odpočatě. Ráno jí slušelo. Chvíli ještě obdivoval její ladné křivky rýsující se pod šaty a potom uchopil kliku na rumpálu a začal vytahovat okov. Erin nenápadně sledovala jeho silné paže při práci. Rozhodila zbytek zrní mezi slepice a přistoupila k němu ve snaze zapříst rozhovor.

„Jsem ti moc vděčná, že jsi mi zachránil otce. Úplný zásah osudu.“

„Udělal by to přece každý. Bude to asi jedna z věcí, která nás dělá lidmi.“

„Asi ano,“ přikývla váhavě a pak se zeptala: „Ty opravdu nemáš žádnou rodinu?“

„Mojí matkou je příroda. Vždycky mě živila, vychovávala, trestala i utěšovala. Mými bratry     a sestrami jsou vlci.“

Ještě nikdy se nesetkala s někým, kdo by mluvil takhle zvláštně. Byl úplně jiný než ostatní.

„A proč si říkáš Černý?“

„Protože jsem.“

Erin se topila v modři jeho očí a v hlavě měla stále spoustu nevyřčených otázek. Nabyla dojmu, že i kdyby Černého zpovídala od rána do večera, stejně by se o něm nic podstatného nedozvěděla. Neskutečně ji přitahovala jeho záhadná osobnost i jeho dobře stavěné tělo.

„Dobré ráno!“ ozval se náhle něčí podezíravý hlas. Kousek od nich stál vysoký štíhlý muž v klobouku s puškou přes rameno. Probodával dvojici nevraživým pohledem. Erin si uvědomila, že stojí u Černého nepatřičně blízko. O krok couvla a snažila se zklidnit svůj zrychlený tep.

„Dobré ráno, Luciene.“

„Nepředstavíš mi svého nového přítele?“ Lucienovy úzké rty se neupřímně pousmály.

„To je Černý. Zachránil včera otce z pod kamenného závalu.“

Lucien si nemohl nevšimnout, jak vřelý úsměv neznámému věnovala. Přesně takový od ní on nikdy nezískal, ať o to sebevíc usiloval. Tenhle přivandrovalec je tu první den a Erin se z něj úplně podlamují kolena.

„No, tak to měl Gedeon velké štěstí, že jsi zrovna byl na správném místě ve správný čas, co? Vítej v naší poklidné obci. Já jsem Lucien Derigga, pastýř,“ podal Černému ruku, kterou pořádně stisknul. Strojeně veselý výraz mu ztuhl na tváři, jakmile ucítil ještě drtivější stisk na oplátku.

„Tvůj otec by už neměl chodit do lesů sám. Začíná stárnout. Klidně se také mohl dostat do křížku s vlky. V poslední době se pohybují nějak blízko.“ Lucien si zachmuřeně třel pohmožděnou dlaň a dodal: „Jestli mi ty vlčí bestie znovu letos půjdou po ovcích, vystřílím je všechny.“

Černý se zamračil. Tak bestie? To slovo se mu nelíbilo. Vlastně se mu nezamlouvalo na tomhle člověku zhola nic. Už se nadechoval, aby řekl, co si myslí, když ho Erin jemně zatáhla za předloktí.

„Promiň, Luciene, ještě jsme nesnídali,“ rychle se rozloučila, aby utnula vzrůstající napětí, „rádi jsme tě viděli.“

„Jo, těšilo mě,“ zabručel Lucien a z jeho chladných očí prýštila zášť.

Ve chvíli, kdy se vzdálili, Černý zavrčel: „Nelíbí se mi!“

„Já vím, je sobecký a arogantní, ale je pochopitelné, že chce chránit svůj majetek.“

Nesouhlasil s ní. Zřejmě ještě nepostřehla, že do svého vlastnictví kromě ovcí zahrnuje i ji.

Po snídani se Černému z nějakého důvodu nechtělo odejít a ani ho nikdo nevyháněl. Gedeon, včera ještě šťastný, že unikl smrti, dnes už bědoval nad pochroumanou nohou na počátku lovecké sezóny. Černý mu pomáhal s mízdřením a činěním kožešin, řídil se přitom jeho pokyny a trpělivě naslouchal průběžnému lamentování a hekání. V lovu zvěře ho mohl snadno zastoupit, ale musel by kvůli tomu zvlčet. Dokázal by se poté znovu přeměnit v člověka? A zvládl by to i opakovaně? Nebyl si zcela jist. Uvědomil si, že se cítil v lidské podobě až překvapivě dobře. Nečekaně se mu v mysli objevila Erin a on tušil proč. Byl jeho zájem o tu dívku natolik silný, aby se po lovu vrátil do lidské kůže? Rozhodl se, že to vyzkouší, a nabídl Gedeonovi své služby výměnou za přístřeší a stravu. Ten se zaradoval, protože se nemusel obávat, že letos kvůli zranění přijde o výdělek.

S večerem se nebe částečně vyjasnilo a vyšel naoranžovělý měsíc. Černý stál venku před domem a díval se na něj. Erin se k němu připojila.

„To je krása, že? Taky se ráda dívám na noční oblohu.“ 

Chtěl odpovědět, ale zarazilo ho pronikavé vytí, které se rozneslo po krajině. 

„Vlci vyjí na měsíc,“ řekla Erin.

„Nevyjí na měsíc, Erin. To si jen lidé myslí.“

„Na co tedy vyjí?“

„Aby dali vědět jiné smečce, jak jsou silní a kde je jich území.“

Poznal, že vyje jeho smečka, a rozlišil zejména silný hlas Velkého. Volala ho a chtěla, aby se k nim opět připojil. Potlačil nutkání jim odpovědět. 

„Z týden je ve vsi tancovačka, bude to výborná příležitost k seznámení s našimi sousedy   a přáteli. Půjdeš?“

Nijak ho nelákalo setkání s dalšími místními Lucieny a jemu podobnými, ale když tu teď nějakou dobu bude pobývat, asi by zdejší poznat měl.

„Dobře, půjdu tedy.“

Erin se zachvěla zimou a přitiskla se k Černému. Ucítil její teplo, její vůni. Ještě nikdy nepocítil nic takového. Toužil tak zůstat navždy. Odešli, až je zima zahnala dovnitř.

Následující den se Černý odhodlal vyrazit na lov, aby dostál svému slibu, který dal Gedeonovi. Zdvořile odmítl pušku i doprovod Tesáka, který by s ním nejspíš ani nechtěl jít. Zato požádal Erin o její kapesníček. Prý pro štěstí.

„Jak chceš něco ulovit beze zbraně i loveckého psa?“ nechápal Gedeon.

„Mám své… metody,“ usmál se Černý a vydal se k lesu. Čím déle se prodíral mezi stromy, tím opatrněji a tišeji našlapoval, a přesto rezavé listí pod jeho chodidly rušivě šustilo. Očichával vzduch i zemi. Mezi listnáče přibyly jehličnany a zvuk jeho kroků splynul s šuměním větru a praskáním větví.  Vtom k němu zavanula vůně vysoké. Zastavil se, svlékl si oblečení a položil ho i s Erininým kapesníkem přes padlý kmen. Odhadl směr a vzdálenost a nahý se pustil do hledání stáda. Páslo se nedaleko na žloutnoucích trsech trávy mezi smrčky. Jejich bílá zrcátka svítila na pozadí lesního šera. Vítr foukal v jeho prospěch a zvířata o přítomnosti lovce neměla ani zdání. Bedlivě sledoval každý kus. Hodnotil vyrýsované svaly, skvrny na hnědých bocích, lopatovité paroží, dlouhé štíhlé nohy a způsob pohybu. Zaměřil se na samici, která měla slabší jednu nohu. Snadná kořist. Pozoroval každou oblinu jejího těla. Hrudník lehce se zdvíhající dechem, vnímal tep na jejím krku, krev proudící v žilách. Vyrazil ještě jako člověk, běžel už jako vlk. Zvířata se před ním dala v panice na útěk. Vybraná daněla ihned pochopila, že jde po ní. Všechnu sílu a energii vložila do svého posledního běhu. Přesto ji zanedlouho dohnal. Prudce do ní zezadu vrazil, zakousl se jí do zadní holeně a srazil ji k zemi. Snažila se předníma nohama zvednout, ale zabořil jí zuby do krku. Už neuteče. Cítil na jazyku kovovou příchuť čerstvé krve. Slábla. Uvědomil si, že vlastně neměl hlad. Tak proč ji ulovil? Srdce daněly dotlouklo. Chvíli u ní ležel a olizoval krev z její srsti. Pak ji nechal ležet a zvedl se, aby prozkoumal okolní houštinu. Potřeboval něco najít, ale nemohl si vzpomenout co. Poklusával mezi stromy a náhle zavětřil nějaký slabý a neobvyklý pach. Došel přímo ke zdroji a zabořil do té věci čenich. Vůně se mu zarazila do jeho zamlženého zvířecího mozku jako dýka a odkudsi se začal vynořovat obraz tmavovlasé dívky. Erin!!

Černý se oblékl a usmál se. Zabralo to. Utřel si zkrvavená ústa do rukávu a kapesník pečlivě uschoval do brašny. Zdá se, Erin, že mě máš ve své moci, pomyslel si. Teď ještě najít kořist. Rozhlédl se po lese a sledoval vlastní stopy. Pohlédl na potrhaný krk kopytníka a bylo mu jasné, že po návratu do vesnice bude opět vystaven nepříjemným otázkám.

 „Už jsme ani nedoufali, že se ještě ukážeš!“ přivítal ho Gedeon. „Máš něco?“ Pořád ještě nedůvěřoval jeho loveckým schopnostem.

„Mám. Je vyvržená a visí v dílně připravená ke stažení.“

Gedeon byl překvapený. Uchopil berle opřené o zeď a v doprovodu své ženy a dcery se dokulhal na úlovek podívat. Pečlivě prohlédl danělu visící od stropu za zadní končetiny.

„Tohle zvíře ale neulovil člověk. Má pokousané zadní běhy a krk,“ tázavě se podíval na Černého.

„Jo, já vím, ale snad tím kožešina není moc znehodnocená. Říkal jsem si, že se stažením raději počkám na tebe. Zajdu se jen trochu osvěžit a můžeme se do toho pustit.“

Poté, co Černý opustil dílnu, Marina nejistě řekla: „Později nám to určitě vysvětlí.“

„Nevysvětlí,“ odpověděl Gedeon, „nikdy nic nevysvětluje.“

„Podstatné je, že něco přinesl, ne? Dokázal to. Beze zbraně! Asi má nějakou speciální fintu,“ pokusila se Erin Černého zastat, ale samotnou ji trápily pochybnosti.

Během následujících dnů byl Černý na lovu ještě několikrát a málokdy se vrátil s prázdnou.     O jeho tajemných a podivných loveckých metodách se šířili zvěsti po celé vesnici. Místo obdivu se však setkával jen s podezíravými pohledy.

V neděli se konala slavnost, na kterou se Erin tolik těšila. Všichni si oblékli sváteční šaty zkrášlené pestrými výšivkami, ženy si do vlasů zapletly barevné pentle. Vesnická hospůdka byla podzimně vyzdobená červenými a žlutými listy, zelenými větvičkami, šípky a šiškami. Hudba hrála, pivo teklo proudem a stoly byly obloženy chlebem, sýry, zvěřinou, jablečnými a švestkovými koláči, medovými perníky a dalšími pochutinami. Erin se při strojení trochu zdržela a když spolu s Černým vstoupili dovnitř, společnost se již vesele bavila. Pobíhaly tu rozdováděné děti a místnost byla plná hlučného hovoru a bujarého smíchu.

 „Pojď si zatančit,“ vyzvala Erin Černého.

„Cože? To já neumím!“

„Já tě to naučím, není to tak těžké! Prosím, pojď!“

Nedokázal jí říct ne. Příjemně hravá melodie se mu však nějak nemohla dostat do těla. Připadal si nemotorně a párkrát jí šlápl na nohu. Líbilo se mu však, že může ve svých rukou držet její štíhlý pas a vnímat její blízkost. Ohlédl se po ostatních tanečnících a napadlo ho, že tanec lidé vymysleli proto, aby měli záminku ke společným dotykům.

„No, vidíš, už ti to jde!“ snažila se ho povzbudit.

„Nemyslím si.“ Pár lidí si na něj pobaveně ukazovalo.

„Erin, myslím, že už jsem se zesměšnil dost. Můžeme se raději posadit?“

Přistoupili ke stolu, kde popíjel s přáteli Gedeon. Poraněnou nohu měl nataženou přes židli.

Nějaký rudolící tlouštík vstal a rozjařeně plácl Černého po zádech: „Tak tady máme toho nového přistěhovalce. Poslyš, Černý, tancuješ jako dřevo! Počkej…“ zamyslel se a pak pokračoval: „ty jsi prý vlastně z lesa, že? To vše vysvětluje!“ hurónsky se rozesmál, „chápeš? Dřevo. Z lesa. Hahaha!“

Všichni se k němu přidali, ale Černý se nesmál a Erin se jen zdvořile pousmála.

Muž si toho všiml a oslovil ji: „Erin, a to tenhle mužský se ti líbí? Dyť ani nemá smysl pro humor!“

Dívka se jemně zarděla a přišlo jí vhod, že na ni zavolala kamarádka od vedlejšího stolu. Omluvila se a odešla za ní.

„Vezmi místo, Černý,“ ukázal přiopilý Gedeon na volnou židli. „Tenhle vtipálek je můj přítel Alwyn. Nezlob se na něj. Rád si tropí z lidí žerty. Tohle je starosta naší malé vísky Marvan a tohle Grigor, Tegan a Emlyn,“ představil okolo sedící muže.

Starosta mu potřásl pravicí: „Gedeon nám o tobě vyprávěl.“

Ostatní se neobtěžovali vstát, jenom kývli na pozdrav.

Před Černým přistálo pivo, o které nežádal. Pomalu ho usrkával, zatímco ostatní do sebe klopili jeden korbel za druhým. Očekával příliv dotěrných otázek, avšak kupodivu žádný nenastal. Gedeon zřejmě jejich zvědavost ukojil už dříve, protože teď se bavili mezi sebou jako by tam Černý ani neseděl. Rozhovorů se neúčastnil, k tématům neměl, co by řekl. Ke své nelibosti zaznamenal, že Erin tancuje s Lucienem. Střetl se s jeho pohledem, Lucien provokativně zdvihl obočí a jeho rty se zkroutily do posměšného úsměvu. Najednou Černý zaslechl, že se hovor stočil k jeho osobě.

„Pch, dobrý lovec? Co je to za lovce, který z lesů přináší mršiny zabité šelmami? Nechává za sebe lovit jiné,“ pohrdavým hlasem se dal slyšet Emlyn.

„To nejsou mršiny. Maso je vždy čerstvé. Gedeon to může dosvědčit,“ ohradil se Černý.

Gedeon se skelným pohledem nepřesvědčivě přitakal: „No, to zas joo. Těla ještě ani pořádně nevychladla.“

„Takže mi chceš říct, žes je teda ulovil sám, jo?“ zašklebil se Emlyn, „šel sis do lesa a jen tak sis vlastníma zubama zakousl kance? Tak nám to teda vysvětli.“

„Nejsem povinný vám vysvětlovat vůbec nic,“ odpověděl Černý dopáleně.

„No, řeknu ti jedno, chlapče. Myslím si, že nám tady něco nepěkného tajíš. A měl bys vědět, že podivíny a lháře tady nemáme rádi! Jsou mi vlastně dooost ukradený ty tvoje metódy, ale u mě prostě nejsi pořádnej chlap, pokud nedokážeš vzít se ctí do ruky pušku a jít něco střelit.“ Emlyn se zhluboka napil svého piva, setřel si z pusy pěnu a vrávoravě vstal: „Teď ti něco ukážu, chlapečku.“ Odešel ven a po pár minutách se zase vrátil zpět. Černý seděl zády ke dveřím, a proto nejdřív neviděl, co nesl.  

Zaslechl jen rozčilený ženský hlas: „Emlyne! Proč to sem sakra neseš? Nezdá se ti to nevhodný? Okamžitě to odnes zpátky! Emlyne! Tak slyšíš mě?!“

„Pusť mě, ženská zatracená! Chci tady mladýmu něco ukázat,“ zavrčel Emlynův hlas. „Já ani nejsem tak dobrej lovec jako tady Gedeon, ale jako každej správnej chlap umím vzít do ruky pušku, když je potřeba, a pak se můžu pochlubit třeba takovýmhle parádním úlovkem!“

Něčí ruce udělaly místo na stole a na dřevěnou desku dopadlo bezvládné tělo. Černý zbledl     a ochromeně hleděl na mrtvolu vlka Drápa, který patřil k jeho smečce. Zamotala se mu hlava a měl pocit, že se nedokáže nadechnout.

Nějaká žena v pozadí zaječela: „Emlyne, dej to proboha dolů z toho stolu!“

Muži uznale přikyvovali a obdivně si prohlíželi hustou šedivou srst. Ženy se rozčileně dožadovaly odstranění vlka z hospody.

„To čumíte, chlapi, co? Střelil jsem ho dneska těsně před slavností. Parádní kousek. Gedeone, stáhneš mi z něj kožešinu?“

Gedeon mrzutě prohodil: „Emlyne, kožešina se musí stáhnout a opracovat hned po zabití. Tos to nemohl říct dřív? To abychom šli hned!“

Emlyn přitakal a mrknul na Černého: „Tak co říkáš, mladej?“

Černého přešel počáteční šok a přes jeho srdce se přelila první velká vlna bolesti a žalu. Ačkoli věděl, že nesmí ztratit kontrolu nad šelmou v sobě, nechal svůj úsudek zatemnit vztekem. Prudce vstal a praštil Emlyna pěstí do samolibého obličeje. Jeho mohutná postava se sice zapotácela pod silným nárazem, ale hned byla připravena úder vrátit. V tu chvíli už se mezi ně dostali Grigor a Tegan, aby jim zabránili v další bitce. Erin rychle přiskočila k Černému a táhla ho za ruku ven.

„Co to mělo být?“ nechápala.

„Zabil Drápa,“ odvětil chraplavě Černý a trýznivý pocit mu opět zaplavil nitro.

„Drápa? Jako toho vlka? Ty jsi ho snad znal?“ ptala se Erin udiveně.

Černý přikývl. Viděla, že je velmi rozrušený, a tak se k němu přivinula a objala ho. Její vlasy ho zašimraly ve tváři. Tlukot jejího srdce a pravidelný dech ho uklidňoval.

„To tedy nešlo moc dobře, to tvé seznamování s místními,“ povzdechla si.

„To teda ne.“

„Myslím, že je na čase jít domů.“ Ukázala na nedaleký hlouček šeptajících si děvčat: „Počkej tu na mě, zajdu se ještě rozloučit.“

Černý se díval k temnému hvozdu v dálce a vdechoval studený vzduch. Přemítal o tom, jak mohl být Dráp zastřelený tak blízko vesnice. Byla to snad jeho vina? Vydali se za ním, přestože neodpovídal na jejich volání? Nechtělo se mu věřit, že by šli po ovcích. V tuto dobu je mnohem bezpečnější lovit hluboko v lesích než riskovat střet s lidmi.

Vtom uslyšel Erinin hlas: „Luciene, nech toho! Jsi opilý!“

Skupinka dívek byla pryč a na jejím místě stál Lucien posilněn alkoholem a nepříjemně na Erin dotíral.

„Přestaň dělat netykavku, Erin. Je na čase tu naši malou hru na dobývání ukončit a trošku v našem vztahu pokročit. Myslím, že už si zasloužím aspoň malý polibek.“

„O čem to mluvíš? Já s tebou nikdy žádnou hru nehrála! Pusť mě!“

„Neslyšel jsi? Nech ji být!“ řekl Černý a jeho oči se divoce leskly ve svitu ubývajícího měsíce.

Lucien se škodolibě zasmál a pevně držel okolo pasu vzpouzející se Erin: „Ale no ták? Taky mě půjdeš praštit? A koho ještě?“

„Myslím, že bys mě neměl moc dráždit. Mám za sebou náročný den. Prostě ji pust a běž si po svých,“ procedil mezi zuby varovně Černý. Jeho nervy drásané smrtí vlčího přítele byly napnuté k prasknutí.

„Tohle je jen mezi ní a mnou. Asi pořád nemáš ponětí, jak to tady u nás chodí, cizinče. Nepleť se do toho,“ naklonil se k Erin a pokusil se ji políbit, jeho nenechavé ruce na jejím zadku.

Trpělivost Černého byla u konce. Během několika vteřin se mezi nimi strhla rvačka. Lucien byl vysoký a svalnatý, ale opilý. Černý oplýval nadlidskou silou a mrštností. Jeho zuřivost narůstala a z hrdla se mu vydralo dravčí zavrčení. Zatnul vystrašenému Lucienovi zuby do místa mezi krkem a ramenem a na jazyku ochutnal jeho teplou krev.

„Pomoc, on zešílel!“ vykřikl Lucien a v panice se snažil ze sebe Černého odstrčit. Dal se na ústup, klopýtl a upadl.

„Pomoc!“ volala Erin, „kde jste kdo!“

Z hospody vyběhli muži a Černého od Luciena odtrhli. Černému stékal z úst pramínek krve. Lucienův obličej byl zhmožděný, krvácel mu nos a krk. Hodil po Černém pohled plný strachu a zároveň i nenávisti.

„To snad není člověk! Choval se úplně jako nějaké zvíře!“ vykřikoval hlasitě a belhal se pryč.

Černý procitl ze své zběsilosti. Stačilo skutečně málo a došlo by k proměně. Jak se mohl takhle přestat ovládat? Zadýchaně požádal muže, kteří ho drželi: „Tak už mě pusťte. Už jsem v klidu.“

Neochotně ho poslechli a uvolnili sevření.

„Černý…“ Erin selhal hlas. Nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Najednou ho viděla úplně jinýma očima a nevěděla, co si má myslet. Lidé si mezi sebou šuškali a bázlivě si na něho ukazovali prstem. Černý vyrazil směrem k domovu s Erin v patách.

„Je mi to líto, Erin, neměl jsem se nechat vyprovokovat. Ale teď už aspoň všichni ví, že nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ promluvil konečně.

Dohnala ho a letmo po něm bleskla plachým pohledem: „Vyděsilo mě to.“

Zastavil se: „Moc mě to mrzí. Kéž bych to mohl vrátit.“

Vytáhla kapesníček a otřela mu ze rtů krev, jejíž příchuti již nevěnoval pozornost.

„Ty nejsi úplně obyčejný člověk, že ne?“ řekla náhle. „Jednou jsi mi řekl, že tvými bratry   a sestrami jsou vlci, tebou ulovená zvěř nese stopy vlčích zubů, smrt toho vlka se tě hodně dotkla a teď jsi pokousal Luciena. Skoro jako bys byl jedním z nich.“

Neodpovídal, ale tušila, že se nemýlí. Navzdory strachu, kterému ji dnes vystavil, se nedokázala bránit jeho tajemně živočišné přitažlivosti.

Následující ráno se Černý probudil velmi časně. Světnice byla ještě ponořena v přítmí. Zmocnil se ho podivně bezdůvodný neklid. Zaposlouchal se do ticha a očichal vzduch, ale nic zvláštního neucítil. Slezl z pece a vyšel před chalupu. Klid a ticho přerušoval jen klapot dřevěné zvonkohry pověšené na zápraží pod střechou. Najednou k němu odněkud zavanul slabý zápach kouře. Vyběhl jeho směrem a spatřil v dálce stoupat hustý a tmavý sloupec dýmu. Na druhém konci vsi něco hořelo! Neváhal a šel probudit Gedeona, ale on ve své posteli neležel. Že by zůstal v krčmě? Zburcoval alespoň Marinu a Erin a rozběhl se do hospody na návsi. Uvnitř byl strašný nepořádek a vznášel se tu alkoholový odér. Výzdoba strhaná, pivo rozlité po stolech a na zemi se válely zbytky jídla. Objevil několik opilých osob ponořených do hlubokého spánku. Vedle kamen se o stěnu opírala žena kyprých tvarů, v jejíž ňadrech měl obličej zabořený nějaký chlapík a v klíně jí hlasitě chrápal Alwyn. Černý našel také Emlyna s Gedeonem, kteří se očividně znovu vrátili na oslavu poté, co stáhli a zasolili vlčí kožešinu k pozdějšímu zpracování. Emlyn seděl na židli s hlavou položenou na stole, Gedeon si ustlal pod ním na zemi a stále ještě v ruce svíral prázdný korbel.

„Vstávejte! Hoří!“ vykřikl Černý a prudce Gedeonem zatřepal. Ten se probudil a zmateně se usiloval zaostřit na Černého.

„Hoří!!“ zopakoval naléhavě Černý a shodil Emlyna ze židle na podlahu.

Ten se s klením postavil na vratké nohy: „Co je? Co se děje?“

„Hoří!!! Rychle musíme jít hasit!“ křičel Černý do třetice.

„K-kde… kde hoří?“ blekotal Gedeon.

„Vpravo na konci hlavní ulice.“

„Ale tam je můj dům!“ vykřikl Emlyn polekaně. Silou vůle přinutil své nohy k poslušnosti a vyběhl klátivým poklusem ven. Když doběhli k požáru, potvrdilo se, že skutečně chytl Emlynův domek. Pravou část střechy halil černý dým a hladové plameny se po doškách šířily ke středu. Z oken se valil kouř a do prostoru kolem chalupy sálalo teplo.

„Amelie!“ vykřikl Emlyn jméno své ženy. „Ona je určitě uvnitř!“ Podlomily se pod ním kolena a bezradně hleděl na hořící stavení. Z drsného chlapa se zničehonic stal rozcitlivělý milující manžel.  Gedeon dokulhal k němu a lítostivě mu položil ruku na rameno.

Mezitím se sbíhali další rozespalí lidé a nosili vědra s vodou, ačkoli bylo zřejmé, že uhasit jimi chatu bude marná snaha. Naštěstí foukal jen mírný vánek a v bezprostřední blízkosti se nevyskytovaly žádné stavby ani porost. Emlynova stodola a chlévy stály totiž o notný kus dál. Přesto starosta poslal vesničany pro jistotu polévat a máčet okolí chaty, aby se oheň po trávě dál nerozšířil. 

„Kde máte ložnici?“ zeptal se Černý.

„Jak vejdeš, tak dveře vlevo,“ odpověděl Emlyn automaticky, aniž by vnímal, kdo se vlastně ptá.

Černý neváhal, rozběhl se směrem ke vchodu a bez přemýšlení vrazil dovnitř, aniž by se ho kdokoli pokoušel zastavit. Do plic se mu vedral dusivý dým. Rozkašlal se a honem si přetáhl kousek haleny přes ústa a nos. Nad hlavou se mu ozývalo děsivé hučení a praskání. Klekl na podlahu na čtyři a slzícíma očima se rozhlížel. Do světnice se oheň zatím nedostal, ale podle doutnajícího stropu předvídal, že má velmi málo času. Co nevidět prohoří a zhroutí se. Po kolenou dolezl ke dveřím, vnikl jimi do ložnice a prudce je za sebou zabouchl. V tu chvíli uslyšel hlasitý zvuk bortící se střechy ve vedlejší místnosti. To tedy bylo těsné! Za jak dlouho se sesype i tady? Štípaly ho oči, motala se mu hlava, kašel mu napínal bránici a drásal hrtan. Na lůžku uviděl ležet Emlynovu manželku Amelii, která na první pohled nejevila žádné známky života. Zkusil s ní zatřást. Nereagovala, ale zaznamenal její plytký dech. Žije! Zběsile uvažoval, jak odsud utéct, když zpáteční cesta byla odříznuta ohněm a troskami. Najednou si všiml okna. Záchrana! Rychle ho otevřel. Bezvědomou plavovlásku přehodil přes okenní rám, opatrně ji spustil na zem a pak ji kvapně následoval. Vzal ji do náruče a jako hadrovou panenku ji odnesl dál od místa požáru.

„Amelie!“ zvolal Emlyn v úžasu, jakmile je zahlédl. Černý ji položil a opět s ní zacloumal, aby ji probral. Nepomohlo to, a tak se rozmáchl a vlepil ji pořádnou facku.

„Hej!“ rozkřikl se na něj rozzlobeně Emlyn, ale v tom si všiml, že Amelie přišla k sobě. Hlasitě se rozkašlala a lapala po dechu.

„Amelie, miláčku,“ objímal ji a na tváři se mu zaleskla slza, „už nikdy nebudu pít, slibuju!“

Časem se s lomozem zhroutil i zbytek střechy a lidé se začali pomalu rozcházet. Jen malý hlouček zůstal, aby dohlížel na probíhající hoření.

Erin přistoupila k Černému a s úctou na něj zírala: „Jsi skutečný hrdina! To bylo tak odvážné!“

„Nebo spíš pěkně hloupé,“ odfrkl si Gedeon. „Měl jsi víc štěstí než rozumu!“

„Ale jak to mohlo jen tak začít hořet?“ kroutil hlavou Emlyn nešťastně.

„Nemohlo,“ řekl starosta, „někdo to musel podpálit.“ Všichni se na něj překvapeně otočili. To bylo opravdu znepokojivé tvrzení.

„Ale kdo by…“ Emlyn nedopověděl větu, neboť v něm vzplanulo silné podezření a zlověstně se zadíval na Černého.

„To snad nemyslíš vážně! Právě jsem vytáhl tvoji ženu z plamenů!“ vykřikl Černý v šoku z náhlého obvinění.

„To neznamená, že jsi to nepodpálil!“

„A proč bych to asi dělal?“ opáčil Černý.

„Kvůli včerejšku? Jsem tě trochu namíchl, co?“

„Cože? Kvůli tomu přece nepůjdu a nepodpálím ti dům!?“

„Třeba jo! Divný jsi na to dost!“

„No tak, no tak,“ vložil se do hádky starosta a poplácal Emlyna po zádech, „na takové obvinění je třeba nějakých důkazů či svědků!“

Černý se rozzlobeně obrátil a šel s Erin po boku bez jediného slova k domovu. Cestou se jeho zlost změnila ve smutek. Posadil se na schodek verandy a Erin vedle něho.

„Nepatřím sem, Erin. Měl bych jít, odkud jsem přišel. Nikdo mě tu nemá rád a místo vděčnosti a přátelství jsem si vysloužil jen nedůvěru a podezírání,“ posteskl si.

Erin se polekala: „Nemůžeš odejít!“

„Proč ne?“

„Protože…. Protože tě miluji!“ odhodlala se k vyznání.

Vrásky na jeho zachmuřeném čele se vyhladily a jeho špatná nálada se vytratila.

„V tom případě nesmím odejít!“ usmál se, přitiskl ji k sobě a dlouze políbil.

Poté, co se vrátil také Gedeon s Marinou, se pustili do plnění svých každodenních povinností. Erin obstarala zvířectvo, Marina pokračovala v šití kožešinové čepice a Černý s Gedeonem mazali vyčiněné kožešiny směsí vaječných žloutků, tuku a vody a následně je napínali do rámů na sušení. Během dne k sobě dva zamilovaní neustále vysílaly láskyplné pohledy, kdykoliv se potkali, a přemýšleli, zda je za daného stavu věcí vhodné jejich vzájemný vztah prozradit veřejnosti.

V podvečer se obloha zatáhla tmavými dešťovými mraky a zvedl se vítr. Černý sekal na dvoře dřevo a Erin zavírala drůbež do kurníku. Najednou zpozorovali blížící se skupinu mužů.

„Třeba se ti jdou konečně omluvit a poděkovat,“ napadlo Erin a stiskla povzbudivě jeho ruku.

Byla tak sladká a naivní.

Pohladil ji po vlasech a s obavami prohodil: „O tom dost pochybuju.“

Jejich odhodlání a nepřátelství cítil už na dálku. Někteří z nich měli přes rameno přehozenou loveckou kulovnici. Zastavili před Gedeonovou chalupou a starosta mu suše oznámil: „Černý, nebo jakékoliv je tvoje pravé jméno, přišli jsme tě zadržet a zítra budeš odveden do města a vydán na pospas spravedlnosti. Budeš odsouzen za dvojnásobné napadení, výtržnictví a žhářství!“

„Půjdeš pěkně sedět, ty pacholku!“ dodal nenávistně Emlyn.

„Co to je za nesmysl? Jaké máte důkazy, že to zapálil on?“ vyhrkla Erin.

„Já jsem ho viděl,“ ozval se zcela ledově chladný Lucien.

Černému se vzteky nahrnula krev do tváře. Taková nehorázná lež!

„Tomu nevěřím!“ zvolala Erin. „Myslím, že sis to vymyslel! Od první chvíle Černého nesnášíš!“

„A kdo jiný by to zapálil? Jsem oblíbený, nemám žádné nepřátele! Vždy tu byl klid a pohoda, než se tu objevil tenhle!“ křičel Emlyn.

„Zachránil jsem tvoji ženu, ty nevděčná hromado hnoje!“ zuřil Černý a ve spáncích mu tepalo. Nejradši by se mezi ně vrhnul a rozcupoval by je na cáry. Cítil, jak vlk v něm lomcuje pomyslným řetězem, k němuž byl připoutaný.

„Ještě aby ne! Jinak by sis odpykal i trest za vraždu!“ odsekl Emlyn.

„Otče, řekni něco!“ oslovila Erin Gedeona, který před chvílí vynořil z chalupy, aby zjistil, co se děje.  

„Já k tomu nemám, co říct, Erin. Nevím, jak to bylo. Ale Černý je velký podivín a tajnůstkář. To na něj nevrhá dobré světlo. Navíc Emlyn má pravdu v tom, že co je tu s námi, tak se v naší Bohem zapomenuté vesničce děje stále nějaké pozdvižení!“

„Ty zmetku!“ Černému uniklo z úst vlčí zavrčení. „Nemáš pro mě jediného slova zastání? Zachránil jsem ti život! Beze mě bys v horách hnil ještě teď! A kdybych místo tebe nechodil lovit, těžce bys na to doplatil a zbytek roku bys chodil o žebrácké holi!“

Vrčení všechny polekalo a starosta se snažil zachránit situaci: „No, tak se všichni uklidníme. Jsme přece lidé. Tohle můžeme přece vyřešit i s chladnou hlavou.“

Lucien výhružně natáhl závěr na svojí zbrani.

„Mýlíte se, starosto, nejsme všichni lidé. Už nechci být člověkem ani o chvilku déle!“ odvětil Černý. „Promiň,“ šeptl a věnoval své milé smutný pohled.

Řetěz praskl. Náhle se vedle Erin objevil obrovský černý vlk. Lidé sborově vyjekli a ochromeni hrůzou sledovali, jak ze sebe zvíře strhalo zbytky oděvu a dalo se na útěk.

Jako první se vzpamatoval Lucien. Zamířil a připravil se k výstřelu. Erin se k němu vyděšeně vrhla a strhla hlaveň k zemi: „Nestřílej!“

Někde za ní se ozvalo tiché cvaknutí a bezprostředně na to ohlušující rána. Erin sebou škubla leknutím. Místo Luciena vystřelil někdo jiný. Vlk zakňučel a padl na místě mrtvý. Erin se obrátila na střelce, kterého se chystala po celý zbytek života nenávidět. Nevěřícně pohlédla do očí svého otce, který stál zapřený o sloupek verandy a právě skláněl svoji pušku.

Krajinou zazněl pronikavý dívčí výkřik. Doběhla k Černému ležícímu na trávě a v jeho huňaté srsti utlumila srdceryvné vzlyky.

Gedeon sebral své berle a dokulhal až k ní: „Musel jsem to udělat, Erin. Copak nevidíš, co byl zač? Něčemu takhle nepřirozenému nelze důvěřovat!“

Přistoupil k němu Lucien a řekl: „Udělals dobře, Gedeone. Byla to děsivá nestvůra!“

Erin zdvihla uslzenou tvář a rozkřikla se: „Ne, to vy jste nestvůry! V mnoha ohledech byl člověkem víc než vy všichni dohromady!“

Bolest jí rvala duši na kusy. Proč musel zemřít? Byl jiný a to se zřejmě neodpouští.

Snažili se ji odvést domů, ale odmítla se hnout. Nevěděla, jak dlouho plakala a choulila se k mrtvému tělu. Docela ztratila pojem o čase. Setmělo se a déšť začal smývat její slzy. Vlasy se jí lepily k obličeji a promočené šaty nasákly blátem. Chvěla se zimou a byla tak vyčerpaná, že se již nezmohla na protest, když ji Marininy něžné ruce odvedly domů, převlékly a uložily do postele.

A pak přišlo ráno. Malátně vstala po probdělé noci a opuchlýma očima mžourala do světla. Vyšla před dům. Ráno jako každé jiné. Gedeon seděl na zápraží, popíjel čaj ze svého modrého hrníčku a Tesák mu podřimoval u nohou. Namísto Erin sypala zrní slepicím Marina. Půda byla mokrá a vzduch voněl podzimem. Před protějším domkem vesele výskaly děti a cákaly se v kalužích. Po Černém nebylo ani památky. Jako by nikdy neexistoval. Nebezpečí, které ohrožovalo jednotvárný a poklidný život vesničanů, bylo zažehnáno. 

„Dobré ráno, Erin,“ pozdravil ji Gedeon.

Švihla po něm nenávistným pohledem. Tvářil se, že se nic nestalo. Jako by na předešlé události zapomněl. Ona si byla jistá jedním. Rána v jejím srdci jí zapomenout nikdy nedovolí.

Mezi mraky se prodralo slunce. Na nebi zakřičelo letící káně a v horách vlčí smečka putovala hlouběji do lesů po stopách jeleního stáda.