OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 56

Tak už ho umím!

  

Lístek jí vypadl ze zdřevěnělých prstů, klesla na kolena. Nohy najednou váhu jejího těla neunesly. Cítila, jak jí srdce bije jako splašené, nemohla popadnout dech. Zmocňovala se jí panika. Připadala si nehmotná, lehká jako peříčko. Svět okolo ní se pomalu rozmazával, pohlcovala ji temnota. Vzkaz ležící na zemi se jí vysmíval svým černým inkoustem. Strašně si přála, aby se pletla. Aby si obsah špatně vyložila. Tohle se přeci nemohlo dít. Ne znova…

***

Irena labužnicky potáhla z cigarety, počkala, až se jí kouř dostane do plic a celé je naplní a teprve potom zase vyfoukla. Obláček dýmu před ní se pomalu rozplýval v okolní temnotě. Divadlo už se vylidnilo. Pár lidí sice ještě vysedávalo na klubu, ale jeviště i sál zely prázdnotou. Kulisáci už dávno sklidili dnešní scénu a novou začnou stavět nejdřív zítra ráno. A sem nahoru takhle pozdě stejně nikdo nechodil. Znovu vtáhla kouř do plic a skrz provazy pozorovala jevištní prkna hluboko pod sebou.

Vzpomínala si, jak sem přišla poprvé. To byla ještě capart, sotva se naučila běhat. Její matku by zřejmě trefil šlak, kdyby viděla, jak pobíhá v takové výšce po podlaze plné kabelů, lan a dalších překážek. Divadelní lávka neměla žádné zvláštní jištění, nikdo nepočítal s tím, že by se po ní proháněl i někdo jiný než proškolení jevištní technici. Rozhodně to nebylo vhodné místo pro dítě. Ovšem její otec, v té době zdejší režisér, zastával názor, že si dívka musí divadlo osahat od sklepa po půdu. Právě proto ji do provaziště pustil a pak s úsměvem přihlížel, jak s nadšeným výskáním běhá od lana k lanu a snaží se je rozvázat. Irena měla pocit, že právě tehdy se zrodila její láska k divadlu. Mezi vším tím číhajícím nebezpečím provazů a otevřeného prostoru pod ní.

„Tak koukám, že nejsem jediný, kdo sem chodí rozjímat.“ Ze tmy na konci lávky se vyloupla mužská silueta a vykročila směrem k ostrůvku světla uprostřed.

„Je tu klid,“ odvětila a vyfoukla kouř. „Jdete mě vyhodit?“

„Vypadám jako někdo, kdo by vás odsud vyhazoval?“ usmál se a opřel se o zábradlí vedle ní. Ve slabém pracovním osvětlení dokázala rozeznat jen to, že je poměrně vysoký a má na nose brýle. Nepůsobil ani moc staře, ale to odhadovala spíš podle jeho hlasu než vzhledu. Každopádně ho tu ještě nikdy neviděla. Což by ji možná nemuselo tolik překvapovat, protože technici se u nich v divadle střídali jako na běžícím páse. Spousta z nich byli mladí kluci, kteří nevěděli co se sebou a potřebovali se na pár měsíců někam zašít, než půjdou hledat štěstí jinam.

„To nevím,“ odpověděla na jeho otázku. „Vlastně netuším, jak vypadáte.“

„Tak to jsem ve výhodě, protože já to o vás vím moc dobře. Mimochodem byla jste fakt dobrá.“

„Díky,“ odtušila a zamáčkla nedopalek o zábradlí. Pak ho pustila a sledovala, jak pomalu padá směrem k jevišti.

Vytáhl z kapsy krabičku cigaret a nabídl jí: „Ještě jednu?“

„Snažím se přestat,“ zavrtěla hlavou.

„Koukám, že ti to moc nejde,“ s úšklebkem si vytáhl jednu sám a strčil si ji do koutku úst.

„Ale?“ pobaveně se k němu otočila. „My si najednou tykáme?“

Vylovil z druhé kapsy zapalovač, připálil si a pak vytáhl cigaretu z pusy a napřáhl k ní ruku: „Jakub.“

Odpustila si poznámku o tom, že ruku jako první nabízí dáma a s tykáním je to stejně, a potřásla si s ním: „Irena.“

„Já vím,“ přes tvář mu přeletěl trochu rošťácký úšklebek. V okolním šeru ho spíš tušila, než skutečně viděla, ale něco na něm jí bylo sympatické. Možná ta roztomilá nevycválanost nebo spíš oprsklost.

„Fakt si nedáš?“ nabídl jí svou cigaretu.

„Kazíš mě,“ odfrkla si, ale přesto si ji vzala a dlouze potáhla. S potěšením vnímala, jak jí kouř proniká do plic a pomalu se tam roztahuje. Zaklonila hlavu a labužnicky vyfoukla dým do provaziště nad sebou.

„Když jsem byla ještě malá holka,“ začala, aniž by tušila, proč mu to vůbec vykládá, a ještě jednou si potáhla z cigarety, než mu ji vrátila, „vždycky jsem si představovala, jak odsud skočím na jeviště. Zavěsím se na provaz a nechám se spustit dolů.  Párkrát se zhoupnout sem a tam a pak elegantně dopadnout. To by bylo něco. Jako Tarzan.“ Zasmála se a pevně sevřela zábradlí rukama.

„Já si to slíbil,“ vyfoukl obláček kouře a ten se smísil s tím jejím.

„Co?“

„Že odsud jednou skočím,“ upřesnil. Otočil se zády k hlubině pod sebou a taky se opřel o zábradlí. „Řekl jsem si, že až budu v životě nejšťastnější, udělám nějakou totální šílenost. A zhoupnu se odsud na provaze.“

„Ty jsi fakt cvok,“ pobaveně zavrtěla hlavou.

„Samas řekla, že sis to taky představovala.“

„To jo. Ale představovat si něco a reálně to udělat jsou dvě různé věci.“

„Třeba tě časem přesvědčím, že ten nápad vůbec není tak šílenej,“ mrkl na ni a velkým obloukem zahodil cigaretový nedopalek. Oba dva pozorovali, jak padá tmou a zanechává za sebou tenounkou stopu průsvitného dýmu.

***

Ráno přišlo na Irenin vkus až moc brzo. Nakonec se s Jakubem zdržela v provazišti ještě skoro hodinu a pak si navíc dali sklenku na klubu. Stihl jí prozradit, že sem do divadla akorát nastoupil, ale předtím už tu párkrát byl na představení a viděl ji hrát. Nijak její výkony nehodnotil a ona se radši neptala. Na tom, aby jednou mohla stát na divadelních prknech, tvrdě dřela, a nepotřebovala proto poslouchat zbytečnou kritiku. Tou jí odmalička zásoboval její otec, který měl o hraní velmi striktní představy. Irena věděla, že ani zdaleka není perfektní, ale zároveň věděla, že vůbec není špatná. Navíc, kdyby se pořád jen podceňovala, nikdy nevyleze na scénu. Matně si vybavovala, že něco v tom smyslu nad dvojkou červeného mektala, ale půlka jejích vzpomínek se topila v mlze. Možná toho alkoholu bylo přeci jen víc, než si myslela.

Do postele se dostala teprve hodně po půlnoci, takže když se ráno v sedm musela vykopat z postele, aby byla včas na zkoušce, stálo ji to spoustu přemáhání. Teď se choulila za stolem s hrnkem vařící kávy před sebou a snažila se sama sebe přesvědčit, že je dostatečně vzhůru. Zrovna dneska vážně potřebovala být bdělá, protože začínali zkoušet novou inscenaci. Navrch s režisérem, kterého ještě nikdo z nich neviděl. Vedení divadlo totiž mělo pocit, že by to chtělo do tvorby vnést trochu čerstvého větru a alternativy. Irena na půlce shromážděných herců viděla, jak málo se jim to zamlouvá. Ne snad, že by se vyloženě stavěli proti experimentální tvorbě. Jen ji upřednostňovali jako diváci, pokud se po nich nechtělo, aby se přímo účastnili.

Usrkla kávu a potlačila zívnutí. Skutečně doufala, že se dnešní úvodní zkouška moc neprotáhne. Večer hrála a chtěla si předtím dopřát aspoň krátkého šlofíčka. Už si ani nevybavovala, kdy naposledy měla večer volno. Docela ráda by si taky jednou otevřela láhev vína a pustila nějaký hloupý nekonečný seriál, u kterého vypne. Nebo si třeba přečetla knížku a nejen rychle v maskérně prolistovala časopis. A to mohla děkovat bohu, že zrovna nic nenatáčí, takže jí zbývá aspoň trocha volného času. Samozřejmě ji těšilo, že je úspěšná, měla teď prostě dobré období, ale někdy to bylo tak strašně vyčerpávající…

Potlačila další zívnutí a zachumlala se do svého oblíbeného huňatého svetru. Nenápadně přitom zalétla pohledem k hodinkám. Pan režisér tu měl už dvě minuty být, ale partička herců byla zřejmě pod jeho úroveň, tak proč by se namáhal chodit včas? Lidi, kteří dávali najevo, že jejich čas je důležitější než ten ostatních, jí pili krev. Zvlášť když na sebe nechávali čekat ne jednoho, ale rovnou deset lidí.

Dopřála si další lok kávy. Musí zpomalit. Vztek, zbytkový alkohol, nevyspání a pořádná dávka kofeinu, to je přímo vražedná kombinace. Nemůže se tu složit. Možná si měla radši uvařit čaj. Sice by ji neprobral, ale ani by jí nejitřil nervy, když vážně nutně potřebuje být v pohodě, aby se před tím novým režisérem dobře uvedla.

„Tak jo, tak jo, už jsem tady. Omlouvám se za zpoždění.“

Ireně zaskočilo a příšerně se rozkuckala. Kolegyně Lucie sedící vedle na ni vrhla pobavený pohled s povytaženým obočím, ale Irena jen zavrtěla hlavou a dál se snažila popadnout dech. Režisér si celou situaci viditelně užíval, protože na ni spiklenecky mrknul, než si odložil na stůl před sebe hromadu textů.

„Pro ty z vás, co mě ještě neznají, já jsem Jakub Štaif,“ přejel očima kolem stolu a střetl se pohledem s každým z nich. U Ireny se na chvilku zastavil a věnoval jí pokřivený úsměv.

„No do prdele,“ zamumlala si dívka pod vousy, když se odvrátil a dokončil kolečko.

„Co blbneš?“ Lucka do ní dloubla loktem. „Vždyť vypadá fajn.“

„To neřeš,“ Irena zavrtěla hlavou a rychle se natáhla po hrnku, aby se měla za co schovat.

Jakub si vzal znovu slovo: „Příštích pár týdnů spolu budeme válčit, tak snad to skončí bez obětí na životech. Všechny jsem vás na jevišti viděl, takže mám určitou představu, co ve vás je, a podle toho jsem i rozhodil role. Obsazení už jste viděli, takže si dneska dáme první čtenou, ukážu vám scénu a rozpustíme to. Někteří z vás flámovali, tak ať to stihnou před večerem dospat.“

Irena si odfrkla. Parchant. Kdyby aspoň přiznal, že se toho nočního popíjení taky zúčastnil. Ale ne, pan režisér přece nemůže ztratit tvář před lidmi, které se chystá začít komandovat. Otevřela text, který k ní mezitím doputoval, na první straně a zabodla oči do písmen. Odmítala se na toho chlapa podívat, pokud vyloženě nebude muset.

Jakub ještě chvíli řečnil o koncepci celé inscenace, pak si vzal slovo pro změnu dramaturg a na závěr promluvil taky scénograf. Irena se přistihla, že půlka toho jí jde jedním uchem tam a druhým ven. Podle všeho to vypadalo, že půjde o vizuálně poměrně zajímavý kousek, ale všechna ta progresivnost, kvůli které divadlo nového režiséra najalo, jí unikala. Navíc už odzkoušela dost věcí, aby věděla, že plány se často v průběhu zkoušek mění, protože něco jiného je vysnít si dokonalou inscenaci a něco jiného ji skutečně zrealizovat. Herci totiž byli jenom lidi a ne vždycky se dokázali nebo i chtěli požadavkům režiséra přizpůsobit.

Když konečně došlo na předčítání, začala si Irena zkoušku užívat. O hře toho moc nevěděla, protože se s texty jen málokdy seznamovala předem, pokud náhodou nešlo o kus, který znala ze školy. Bavilo ji objevovat a tvořit postavu až na místě. Seznamovat se s ní pomalými krůčky, nenápadně nakukovat do jejího života a ten si pak plíživě přisvojovat. Vždycky ji fascinovalo, jak snadné to ve chvíli, kdy si k charakteru našla cestu, je. Najednou na zkoušce neseděla nevyspalá Irena Svobodová, ale psychicky nevyrovnaná Sára Maxová, která se celé své okolí pokoušela přesvědčit o tom, že s ní není nic v nepořádku. Ireně z toho až běhal mráz po zádech.

Přestože celé čtení trvalo slabé dvě hodinky, na jejich konci si Irena připadala úplně vyplivnutá. Většinou se do rolí na začátku nepokládala tak naplno, ale tentokrát si nedokázala pomoct. Viděla v Sáře styčné body sama se sebou, což ji stejnou měrou fascinovalo, jako děsilo. A přestože hlavní role nikdy neodmítala, tentokrát začínala v duchu uvažovat, jestli na to bude vůbec stačit.

Kolem ní se ozvalo šoupání židlí, jak se přítomní začali postupně zvedat a mizet. Unaveně si promnula kořen nosu, zaklapla scénář a vstala. Jakub něco probíral s jejím kolegou Ivanem a vypadali do toho hodně ponořeně, ale ona se rozhodla počkat. Chtěla si ještě před začátkem klasického zkoušení něco vyjasnit. Opřela se proto zády o stůl, a zatímco čekala, nezúčastněně si prohlížela nehty. Nejspíš by si je měla znovu nalakovat. Ukazováčky začínaly vypadat trochu oprýskaně, což na jevišti nikdy nepůsobilo dobře.

„Tak už jsem jenom tvůj,“ vytrhl ji ze zamyšlení režisérův hlas. „Cos potřebovala?“

Otočila k němu hlavu a vztekle se jí zablýsklo v očích. „Bavil ses včera dobře?“

„O čem to mluvíš?“

„Udělal jsi ze mě totální krávu!“ vyjela ostře a narovnala se. „Doufám, že sis to tahání rozumů náležitě užil a teď ho pěkně zneužiješ pro svoje obskurní záměry.“

„Jsi melodramatická.“

„Ale! Vážně? Pro tvou informaci, jsem herečka. Mám to v popisu práce!“ Už přímo pěnila vzteky. Nejvíc ji vytáčela ta jeho blazeovaná lhostejnost, s níž se vůbec nesnažil její slova jakkoliv popřít. Normálně takhle protivná nebývala, ale dneska se sešla ohromná spousta nepříznivých faktorů. Doznívající kocovina, silná káva, nevyspání a navrch ještě náročný text v ní probudily její horší já. To, které přímo nesnášelo, když se jí někdo pokouší vodit za nos.

„Chceš, abych se ti omluvil?“

„Jo, to by nezaškodilo.“ Založila si ruce na hrudi a vyčkávala. Povytáhl obočí, jako by se jí ptal, jestli to myslí vážně. Když ho dál probodávala očima, jenom zavrtěl hlavou a sesbíral ze stolu svoje věci.

„Pro tvou informaci, netahal jsem z tebe rozumy, normálně jsme si povídali.“

„Jasně. A tys jen tak mimochodem zapomněl zmínit, že mě v příštích dvou měsících budeš bez ustání komandovat, protože tuhle kravinu režíruješ.“

„Jestli se ti to tak moc nelíbí, klidně tě ještě můžu přeobsadit,“ prohodil nenuceně. Nebyla to výhružka, prostě jí jenom nabízel elegantní a snadné řešení celého problému. Irena rázem zmlkla. Skutečně by dovolila osobním nesympatiím, aby jí kazily práci? Sice prve zvažovala, jestli na tuhle roli psychicky má, ale teď, ve světle potenciálního odmítnutí, o ni vlastně nechtěla přijít. Byla to přesně ta příležitost, na kterou čekala. Kde může předvést, co v ní skutečně je. Zhluboka se nadechla a zavřela oči, aby se uklidnila. Nebude se tu s ním dohadovat. Prostě se zkusí chovat normálně jako včera večer.

„Pročs mi kecal?“

„Kecal? V čem konkrétně? Pokud si dobře vzpomínám, včera ses mě zeptala, odkdy tu dělám. Ne, co tu dělám.“

Frustrovaně si odfrkla: „Doufám, že před ostatníma jsi mlžil stejně.“

Zasmál se: „Vlastně jo. Rád si o lidech, se kterýma pracuju, zjišťuju co nejvíc. Ideálně přímo od nich. Jenže když vědí, že jsem režisér a budu to proti nim moct zneužít, nebývají moc sdílní. Tak to prostě neříkám.“

Zavrtěla hlavou: „Jsi parchant.“

„Bezpochyby,“ znovu se zasmál a shrnul si všechny svoje věci do náruče. „Pojď, zajdeme na oběd, zvu tě. Ať pak máme čas na chvíli zalízt do postele.“

„Spolu?“ usmála se sladce, ale s jasným ostnem v hlase.

„Víš moc dobře, že bych se nebránil,“ mrkl na ni. „Ale ty se potřebuješ před večerním představením vyspat a mě šlofík taky neuškodí.“

„Ty…“ šťouchla do něj, ale přesto jí mimoděk zacukaly koutky. Když jí ovinul ruku kolem pasu, aby ji jemně postrčil, neprotestovala. Něco jí našeptávalo, a věděla to už včera v noci, že v té posteli spolu stejně skončí. I když to možná nebude dneska.

***

Po týdnu čtených zkoušek se konečně přesunuli od stolu do prostoru a vrhli se na aranžovačky. Irena tuhle část vždycky milovala, protože inscenace konečně začínala získávat přesnější obrysy a ona aspoň mohla to, co si postupně vystavěla na svém charakteru, převést do praxe. Navíc bylo zajímavé pozorovat, jak různí režiséři pracují. Někteří jeli chronologicky, jiní si vybrali klíčovou dramatickou situaci, kolem níž vystavěli nezbytnou omáčku a jiní se řídili prostě podle nálady a časových možností svých herců.

Jakub byl na první pohled docela chaotik. Věděl, co dělá i čeho tím dosáhne, jen se neřídil žádným propracovaným systémem. Pracoval instinktivně, vydával pokyny podle aktuální nálady a byl schopen jednu scénu naaranžovat na pět různých způsobů, než si konečně vybral jeden, se kterým byl spokojený. Což většinu herců vysloveně rozčilovalo. Rychle pochopili, že si nic z toho, co provádějí, nemají fixovat, dokud nedostanou přímý pokyn, ovšem to jim práci na postavách zrovna dvakrát neulehčilo.

Irena se znovu vyšplhala na lešení z praktikáblů a zavěsila se na něj. Loket obtočený kolem tyče už jí pomalu začínal odumírat, jelikož Jakub ji aranžoval do různých výšek a poloh už minimálně po osmé, a pořád nebyl spokojený. Teď přecházel po jevišti, něco si mumlal a občas ukázal rukou na podlahu. U portálu se zarazil, otočil se na patě a vykročil zpátky k trojici herců, která na něj čekala na opačné straně jeviště.

„Text si pamatujete?“ vyhrkl jejich směrem.

„Vůbec tuhle scénu nejedeme už asi po miliontý a první,“ zabručela Lucie a vyměnila si pohled s Irenou.

„Fajn, tak jdeme na to,“ Jakub tleskl a posadil se na rampu do tureckého sedu.

Irena se pokusila posunout do trochu pohodlnější pozice a upřela zasněný pohled do prázdna.

„Co děláš na tý skříni?“ oslovila ji Lucie s rukama založenýma v bok a vzteklými blesky sršícími z očí.

„Cože?“ zamrkala a přesunula k ní svou pozornost.

„Ta skříň,“ Lucka udělala dva kroky vpřed a zaklepala na kovovou tyč. „Co na ní děláš?“

„Sedím,“ odtušila Irena nezúčastněně a znovu se zahleděla do dálky.

„Uvědomuješ si, že bys klidně mohla spadnout?“

„Nespadnu.“

Lucie si jenom odfrkla a zlostně odrázovala ze scény. Její místo teď zaujal Ivan, který si Irenu měřil s pobaveně povytaženým obočím. „Fakt bys měla přestat lízt po nábytku.“

„Ještě ty začínej…“ obrátila oči v sloup a opatrně, jako ve zpomaleném filmu, se spustila z konstrukce na zem. Když stála oběma nohama pevně na podlaze, sesula se podél prakťáku a složila nohy pod sebe.

„Spokojenej?“

„Rozhodně,“ mrkl na ni, lípnul jí rychlou pusu na čelo a zmizel stejně jako předtím Lucie.

„Výborně, tohle si fixujte,“ Jakub zatleskal a zvedl se. „Dáme patnáct minut na cigáro a pak sjedeme osmičku.“

Irena si promnula loket. Pak se natáhla za sebe pro text a přelistovala na osmou scénu. Jednalo se o výstup, který prakticky navazoval na to, co právě zkoušeli. Pořád ještě byli relativně na začátku, protože Jakub sice nejel chronologicky, ale zároveň se snažil dodržovat aspoň jakous takous systematičnost, aby měli prostor se s postavami sžít. Irena s tím ale neměla ani ten nejmenší problém. Vlastně ji trochu lekalo, jak snadné bylo vklouznout do Sářiny kůže. Do pocitů dívky, která překonává obrovské životní trauma, ale zůstává nepochopena svým okolím. Irena si pořád ještě pamatovala, jaké to je. Ostatně to bylo ani ne pět let co…

Rychle zavrtěla hlavou a vytáhla se na nohy. Teď o tom nemůže přemýšlet, jinak odpadne v polovině zkoušky, a to by se Jakubovi moc nelíbilo. Ta trocha nevinného flirtování mezi nimi se po pár dalších skleničkách přerodila v postelové hrátky, jak oba správně předpokládali. Irena nechtěla předstírat, že ji nepřitahuje, i když se vždycky bránila tomu být herečkou, co spí se svým režisérem, aby si vymohla nějaké výhody. Jakub dal ostatně od začátku najevo, že spolu sice možná něco mají, ale soukromí a práce jsou dvě rozdílné věci. Na zkouškách udržovali svůj vztah v přísně profesionální rovině, takže nikdo z přítomných nic nepoznal.

Jako by vycítil, že o něm uvažuje, zvedl Jakub hlavu od papírů, kam si zapisoval poznámky a věnoval jí úsměv. Oplatila mu ho a šla se posadit do hlediště, aby se mohla zkoncentrovat. Na cigaretu překvapivě chuť neměla, její snaha kouření omezit a postupně se ho zbavit zřejmě konečně nesla ovoce. Jakub se zjevil vedle ní s krabičkou marlborek a nabídl jí, ale zavrtěla hlavou. S pokrčením ramen ji nechal sedět a odešel doplnit si hladinu nikotinu. Když ji míjel, konečky prstů jí jemně přejel po stehně s jasným příslibem.

***

Unaveně si promnula kořen nosu a opřela se na židli. Cítila se vyčerpaná, v poslední době měla problémy se spaním. Zkoušky se pomalu blížily do finále. Premiéra se měla konat za dva týdny, takže teď v divadle trávila fakticky všechen svůj čas. Zkoušky se protahovaly, protože Jakub byl ke všem svým iritujícím vlastnostem navrch ještě perfekcionista. A nikdy by nepustil ven inscenaci, s níž by nebyl absolutně spokojený. Všechny proto prakticky sdíral z kůže a Irena nebyla jediná, kdo se ocitl na hranici vyčerpání.

„Měl bys nám dát volno,“ postěžovala si, když před ni postavil hrnek s kouřící kávou.

„Vážně?“ obkročmo se posadil na protější židli a pozorně si ji prohlédl. „Zase jsi blbě spala?“

„To je v pohodě,“ zavrtěla hlavou a kupodivu to tak i myslela. Připadala si klidnější, když byl u ní, víc v bezpečí. V posledních dnech se jí totiž vrátily noční můry, o nichž si myslela, že se jich dávno zbavila. Znova viděla tátu tak jako kdysi. Jak tam… Ne, nemohla na to ani pomyslet, aby se jí hrdlo nesevřelo úzkostí. Slíbila si, že se tím nenechá zlomit. Nesmí mu dovolit, aby ji okradl o to, co na světě miluje nejvíc. Jednou už se mu to málem povedlo, znova to nepřipustí.

Svěřila se Jakubovi se svými probdělými nocemi, když u ní začal přespávat, aby se nedivil, kdyby ji v noci našel bloumat po bytě. Ze začátku svůj vztah oba brali jenom jako rozptýlení. Způsob, jak se odreagovat po vyčerpávajícím zkoušení. Ale Irena se přistihla, že to pro ni začíná přerůstat v něco víc. Nechtěla jen chlapa do postele. Potřebovala někoho, o koho se může opřít, kdo tu pro ni bude, když se bude cítit pod psa. A tak jí bylo poslední dobou pořád. Věděla, že je to psychickým vypětím ze zkoušek a především z té role, ale to mohla přiznat tak maximálně sobě. Kdyby se s něčím podobným svěřila režisérovi, určitě by z ní neměl radost. Co by si taky počal s psychicky labilní herečkou, která se mu hroutí kvůli trošku náročnějšímu partu… Možná by měla zase začít brát prášky. Jenom na chvíli, na přechodnou dobu. Než to dozkouší, odpremiérují a všechen ten přebytečný stres z nich zase spadne.

Pomalu upíjela kávu a čekala, až se Jakub nají, aby mohli společně vyrazit do divadla. Dneska je čekala první projížděčka, aby se ukázalo, jestli všechno funguje, jak má. Vzhledem k tomu, jak s ní mávalo už zkoušení na etapy, se jí předem děsila. Měla si radši uvařit čaj. Kofein ji sice pomalu probíral z ranní otupělosti, ale jinak jejím nervům příliš neprospíval. S povzdechem dopila, odklidila hrnek do myčky a zvedla se. Jakub už dosnídal, takže nebyl důvod tuhle chvíli ještě víc protahovat.

V divadle si odložila kabát a dovolila si na pár minut sednout v šatně. Z vypětí jí začínala třeštit hlava, ale přiměla se k několika dechovým cvičením na uklidnění. Naštěstí tu byla sama, takže nemusela poslouchat žádné hloupé řeči svých kolegyň. Ne že by se jí smály, jen by se v tom zbytečně rýpaly a o to nestála. Prohrábla si vlasy, věnovala si povzbudivý úsměv a vylezla na jeviště, kde už se shromáždil zbytek.

„Jsme tu všichni?“ Jakub se postavil na rampu a přejel je očima. Když si vizuálně překontroloval prezenci, krátce kývl hlavou. „Fajn. Takže, jak už víte, tohle je první projížděčka. Dáme to celý v kuse, bez pauzy, ať víme, kde nám to skřípe. Nebudu vás zastavovat, prostě jeďte. Poznámky si dáme na konci. Ok?“

Davem to souhlasně zašumělo.

„Super. Takže akce.“ Seskočil z rampy a odběhl do hlediště posadit se ke svému režisérskému stolečku. Irena s Ivanem se mezitím připravili na první scénu, a jakmile se v sále zhaslo, spustili.

Zkouška šla dobře. Vypadalo to, že si všichni pamatují, co mají dělat a kdy, takže nedocházelo ke zbytečným výpadkům ani prodlevám. Pomalu se blížili do finále. Irena stála uprostřed scény v ostré konfrontaci s Lucií, která s ní třásla: „Do prdele, Sáro, vzpamatuj se. On je mrtvej, kurva, mrtvej!“

„Ne,“ rezolutně vrtěla hlavou odhodlaná prát se za svoji pravdu.

„Sáro…“

„Není…“ zaprotestovala. „On je tady, přímo za tebou. Je tu se mnou.“

„Ty vole!“ Lucie se od ní vztekle odvrátila. „Ty jsi magor. Potřebuješ cvokaře.“

„Nejsem…“

„Jsi! Vždyť vykládáš úplný kraviny! Ty se potřebuješ léčit, Sáro. Fakt že jo.“

„Já ale nejsem blázen.“

„Tak proč mi furt tvrdíš, že je tu Tom s náma? Je mrtvej už dva roky, kurva.“

„Já nejsem blázen!“ zařvala vztekle a v hlase jí probleskovala hysterie. Pomalu se svezla na kolena. Cítila, jak se jí třesou ruce, proto je zaťala v pěst, až se jí nehty bolestivě zaryly do dlaní. Po tvářích jí pomalu stékaly slzy. „Já nejsem blázen,“ zašeptala ještě jednou. V hlavě se jí rojily vzpomínky na dobu před pěti lety. Všechny ty soucitné pohledy a kradmo šeptaná vyjádření lítosti… Proč si sakra myslela, že kývnout na tuhle roli je dobrý nápad?

Pomalu se narovnala a vrátila se zpátky do Sáry. Od toho momentu ale jako by jela na autopilota. Říkala text a ukazovala všechny správné emoce, ale vnitřně si připadala prázdná. Když konečně dozněla poslední replika, věděla, že nemá daleko do zhroucení. Musela vypadnout. Potřebovala se někam zašít, dopřát si pár minut klidu, kdy na ni nikdo nebude zírat ani se na nic ptát.

„Byli jste super,“ ozval se ze stínů hlediště Jakubův hlas. „Dejte si půl hodinku oraz, pak se sejdem v sauně a dáme si poznámky.“

Přesně tuhle pobídku Irena potřebovala. Počkala, až se její kolegové vydají do kuřárny, a nenápadně se vytratila. Po schodech nahoru, pak po druhých. Výš a výš, až se ocitla na lávce. Nad ní se klenulo provaziště, za ní stála soustava kladek. Její útočiště. Jediný pevný bod v rozkolísaném vesmíru. S úlevou se sesula k zemi, přitáhla si kolena k bradě a zabořila do nich čelo. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Cítila, jak se jí z očí spouštějí slzy a nesnažila se je zadržet. Přinášely jí úlevu, odplavovaly bolest.

„Říkal jsem si, že tě najdu tady.“

Poplašeně sebou škubla a zvedla hlavu. To už si Jakub ale sedal vedle ní, ovinul ji paží a stáhl si ji do náručí.

„Tak co se děje?“ zašeptal jí do vlasů.

„Nemám na to,“ kníkla sotva slyšitelně a zabořila mu tvář do ramene.

„Oba víme, že to je kravina. Proto nebrečíš.“

Zavrtěla hlavou, ale neměla se k odpovědi.

„Je to kvůli tátovi?“ zeptal se tiše.

„Ty to víš?“ překvapeně zamrkala.

„Něco jsem zaslechl,“ pokrčil rameny. „Proč mi to neřekneš celý? Uleví se ti.“

Dost o tom pochybovala. Měla za sebou dvě psychoterapie, které jí nijak zvlášť nepomohly. Ale nemohla ho nechat bez odpovědi. Zvlášť když si dal tu práci a vypravil se sem nahoru za ní, když si všiml, jak mizerně jí je. Zhluboka se proto nadechla a začala vyprávět: „Vyrůstala jsem v tomhle divadle, víš. Táta tu režíroval, tak mě věčně tahal s sebou. Máma stejně hodně točila a na place bych překážela víc, takže jsem byla skoro pořád mezi kostýmama, kulisama a rekvizitama. Milovala jsem to tu a strašně ráda jsem chodila sem nahoru. Mámu mohlo trefit, ale táta mě sem stejně vždycky znova vzal. Sedávali jsme tu spolu, povídali si. Tady mě taky naučil kouřit.“ Usmála se při té vzpomínce. Její první cigareta v životě. Vůbec jí to tenkrát nechutnalo a otec se smál, když si po prvním šluku málem vykašlala plíce. Příště jí však při jejich zdejším posezení nabídl znovu a ona kouření postupně přišla na chuť. Vždycky měla tady nahoře tendenci si zapálit.

„Jak jsem dospívala, začínalo to jít k šípku,“ pokračovala po chvilce. „Táta věděl, že chci hrát, ale pokaždý, když mě viděl na jevišti, neodpustil si kritiku. Nikdy jsem pro něj nebyla dost dobrá. Ani když mě vzali na školu nebo mi nabídli natáčení. Pak jsem dostala možnost nazkoušet tady v divadle hru. Byla to velká role, skvělá příležitost. A já do toho fakt chtěla jít. Vedoucí ročníku to povolil, tak jsem kývla. Když jsem to tátovi řekla, jenom se zašklebil, ale řek, že mi to přeje. Zkoušky začaly a my tady na sebe občas narazili. Jednou jsem přišla sem nahoru a našla ho tu s provazem v ruce. On…“ polkla a musela se na chvíli odmlčet, aby vůbec zvládla pokračovat. „Snažil se uvázat smyčku. Jako na šibenici. Tehdy mi řekl, že je to poslední uzel, kterej by měl chlap zvládnout před smrtí uvázat. A že on to ještě neumí. Myslela jsem si, že je to jen další z jeho kravin, jenže pak…“ znovu polkla a rozmrkávala slzy. Nemohla dál, už nešlo pokračovat. Ale copak mohla nechat příběh nedokončený? Zhluboka se nadechla a vychrlila ze sebe i zbytek: „V den premiéry mi přišel popřát štěstí. Věděla jsem, že bude sedět v hledišti, a strašně jsem chtěla, aby mě tentokrát ocenil. Aspoň jednou v životě. Dala jsem do toho všechno, snad poprvé jsem měla pocit, že jsem fakt dobrá. Když jsme skončili, našla jsem od něj v šatně lístek, že mám přijít sem nahoru. Myslela jsem, že si tu spolu prostě popovídáme a vykouříme cigaretu, jako jsme to dělali vždycky, ale když jsem dorazila…,“ vzlykla, hrudí se jí rozlévala stejná bolest jako před lety. „Když jsem dorazila, stál za zábradlím a na krku měl provaz. Jakmile mě uviděl, usmál se a řekl: ‚Tak už ho umím!‘ A pak prostě skočil.“ Rozbrečela se naplno. Znovu měla tu scénu před očima. Otcův chladný úsměv, podivný lesk v jeho očích. A ta stupidní věta, než se vrhl do temnoty…

Byl mrtvý prakticky hned, zlomil si vaz. Krásná a čistá smrt. Ale ji ta podívaná strašila ve snech ještě dlouho. V první chvíli si myslela, že už nikdy nebude schopná hrát, že v ní ten zážitek všechnu lásku k divadlu zabil. Vydržela to měsíc. Když pak zase stála na jevišti, došlo jí, že nikde jinde se nikdy necítila tak strašně živá. Proto se rozhodla hodit minulost za hlavu a dál dělat to, co jí jde nejlíp a co tolik miluje. A po čase to přestalo být tak strašně těžké.

„Víš, proč to udělal?“ zeptal se Jakub jemně, aby ji dostal z transu, v němž se ocitla.

„Měl deprese. Máma říkala, že když mě viděl na jevišti, něco se v něm zlomilo. Najednou měl pocit, že už nemá pro co žít, protože jsem talentovanější než on. Někdy si říkám, že kdybych se rozhodla k divadlu nejít nebo byla fakt mizerná herečka, třeba by tu ještě byl.“

„To je kravina. Není to tvoje vina, jasný? Tvůj táta byl nemocnej, to se stává.“

„Ale co když…“

„Není to tvoje vina!“ zopakoval důrazně a přivinul si ji blíž k sobě. A ona se tomu konečně odvážila uvěřit. Ležela mu v náručí, poslouchala tlukot jeho srdce a pomalu se uklidňovala.

„Když máš na tohle místo tak šílený vzpomínky, proč sem vlastně chodíš?“ zeptal se po chvíli.

„Je to absurdní, co? Sama nevim. Ale pokaždý, když jsem tady, mám pocit, že je nablízku. A dává na mě pozor.“ Vždycky si ráda představovala, že stojí tady nahoře, pozoruje ji a je pyšný na všechno, co dokázala. Chtěla tomu věřit. Aby se na jevišti necítila tak zoufale sama.

***

Premiéra. Nechápala, že to uteklo tak rychle. Potom, co se po první projížděčce sesypala a Jakub ji přišel utěšovat, se věci uklidnily. Minulost na ni pořád dotírala, ale už si od ní dokázala líp držet distanc. Pokaždé, když se na jevišti převtělila do Sáry, sice měla pocit, že hraje o sobě, ale zvládala to. A dneska přišel ten dlouho očekávaný okamžik. Měli poprvé předstoupit před publikum, vyjít s kůží na trh. Irena byla vynervovaná jako před každou premiérou. V celém divadle se vznášela atmosféra nervózního očekávání. Jak herci, tak všichni okolo věděli, že do zkoušení dali všechno a vytvořili to nejlepší, co mohli. Jestli se jim to povedlo, to už musí ohodnotit jiní.

Do opony zbývalo posledních pět minut a oni se sešli v místnosti vedle jeviště přezdívané sauna, protože jim tady všem občas bývalo pekelné horko. Jakub pronesl závěrečnou povzbudivou řeč a vypustil je na scénu. V sále se setmělo, opona se rozhrnula a oni začali oživovat příběh trpící dívky a jejího mrtvého přítele.

Irena nedokázala pořádně vnímat, co se kolem ní děje. Odfiltrovala cokoliv, co by mohlo ovlivnit její výkon. Soustředila se na tady a teď. Na slova, která pronášela, správná gesta, správné grimasy. Irena pro dnešní večer zmizela. Byla jenom Sára. Sára a její politováníhodný osud.

Když dozněla poslední slova a jeviště zhaslo, v sále zavládlo absolutní ticho. Pár vteřin se nic nedělo a pak vypukl potlesk. Nejprve trochu váhavý, jako by se diváci báli narušit tísnivou atmosféru příběhu, ale postupně čím dál bouřlivější. Irena se s kolegy vyšla klanět a vraceli se na scénu znovu a znovu. Nakonec se dočkali potlesku ve stoje a v ní se rozléval příjemný pocit, že to přece jenom zvládla dobře. A že táta, ať už je kdekoliv, se na ni dívá a je patřičně hrdý.

„Bylas skvělá,“ zašeptal Jakub, když potlesk konečně skončil a oni se sešli zase v sauně u šampusu, aby mohli začít slavit.

„Ty ses koukal?“ skepticky povytáhla obočí. Jestli se za roky u divadla něco naučila, pak to, že režiséři se jen málokdy chodí dívat na svoje premiéry.

„Ne,“ zasmál se, „ale viděl jsem tu děkovačku. Šíleli z tebe.“

„Kdybys nežvanil,“ šťouchla do něj a převzala si od něj skleničku. Postupně si se všemi přiťukla, povyměňovala si úsměvy i úlevná oddechnutí a pak se ztratila v šatně, aby se mohla převléct. S úlevou ze sebe shodila kostým a přetáhla si před hlavu jednoduché společenské šaty mnohem vhodnější pro tuhle příležitost. Když sebrala ze stolku hřeben a zajela si s ním do vlasů, všimla si vzkazu adresovaného jí. Překvapeně zamrkala a sáhla po něm. Jen co ho v rychlosti přečetla, zatmělo se jí před očima. Cítila, jak jí lístek vyklouzává ze zdřevěnělých prstů a dopadá na podlahu, kam se vzápětí poroučela i ona, protože se pod ní podlomila kolena. Srdce jí bilo jako splašené, pomalu nad ní přebírala vládu panika. Tohle se přece nemohlo dít. Ne znova. Ale slova na papírku na zemi se jejímu přání vysmívala: „Tak už ho umím!“

Položila ruce před sebe a prsty zaťala do koberce. Přinutila se zhluboka nadechnout a narovnat. Ne. Nezhroutí se. Znovu už ne. A taky tomu neuvěří, dokud to neuvidí na vlastní oči. Pomalu se vytáhla zpátky na nohy a vyběhla ze šatny. Nemusela přemýšlet, kam jít, automaticky zamířila k lávce. Všechny ty schody zdolala v rekordním čase, skoro běžela. Když konečně stanula nahoře, sotva popadala dech. Jakub se s ležérně založenýma rukama opíral o zábradlí, potahoval z cigarety a čekal na ni.

„Přišlas mě zastavit?“ ušklíbl se na ni. Irena si položila ruku na hruď do míst, kde jí splašeně tlouklo srdce. Zvládla to. Přišla včas. A Jakub se očividně nechystal zabít. Jen ji chtěl… Co vlastně chtěl?

„Ty jsi takovej idiot!“ vyprskla vztekle a rázným krokem vyrazila k němu. „Víš, jak strašně jsem se lekla!“

„To je dobře,“ usmál se a típnul rozkouřenou cigaretu, „nejlepší je léčba šokem.“

„Idiote!“ zopakovala a vlepila mu facku. Nijak se nebránil, i když pobavení z jeho očí zmizelo.

„Vzpomínáš, co jsem ti říkal, když jsme se tu poprvý potkali?“

„Jestli nechci cigaretu?“

„Ne,“ odfrkl. „Že až jednou budu fakt šťastnej, skočím odsud.“ S těmi slovy vytáhl odněkud zpoza sebe dvě lana a postroje. Irena překvapeně zamrkala, když k ní natáhl ruku. „Tak co, jdeš do toho se mnou?“

Nedůvěřivě si přeměřila jeho i provazy. Kdesi v hloubi ní se ozýval záchvěv vzrušení. Tohle přeci vždycky chtěla. Vrhnout se na laně do prázdnoty a vznášet se nad jevištěm. Ale odváží se? Teď když je splnění na dosah?

„Je to bezpečný,“ ujistil ji. „Vázal jsem je sám, ale kluci to po mně zkontrolovali. Na rozdíl od tvýho táty si totiž myslím, že poslední uzel, kterej by měl chlap umět uvázat, je ten, co ho udrží a nikdy nenechá spadnout.“

Mimoděk se usmála. Tahle filozofie se jí líbila mnohem víc.

„Takže?“ znovu k ní natáhl ruku. Irena zaváhala, ale pak se mu podívala do očí a to, co si v nich přečetla, jí stačilo. Pomalu vložila svou dlaň do jeho.