OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 57

Zakázka

  

Narychlo jsem uvázal poslední ze tří uzlů a ohlédl se. Právě včas. Na obloze jsem zahlédl rychle se zvětšující tečku. Formovala se do podoby obrovského ptáka. Vrhl jsem se stranou a tak-tak se vyhnul ostrému zobanu a drápům. Poryv horkého větru zvířil písek a přimáčkl mě k zemi.

„K samostřílům!“ zahřměl velitelský hlas.

Zvedl jsem hlavu, vyplivl písek a vyškrábal se na nohy. Běžel jsem k jednomu ze čtyř velkých a těžkopádných strojů. Skrčil jsem se ve střelecké pozici. Jako mužská paže široká střela už byla připravena, stačilo jen vyčkat na správný okamžik a uvolnit spoušť.

Koutkem oka jsem viděl, že i ostatní zaujali své pozice u strojů. Byli jsme rozestavěni dva a dva proti sobě, čímž jsme pokryli celý vrcholek stolové hory. Bestie zařvala a obrátila se k dalšímu náletu. Proti slunci to skutečně vypadalo, že její peří hoří posvátným ohněm.

„Připravte se!“ zazněl hlas po mé levici.

Pták letěl přímo na něj, alespoň to tak vypadalo. V posledním okamžiku, na hranici dostřelu však prudce změnil směr a křídlem smetl jeden ze strojů i se střelcem. Jak padal jeho zoufalý křik se rozléhal mezi skalisky. Zaklel jsem a sklonil se k mířidlům. Okřídlené monstrum však rychle nabralo výšku a ocitlo se mimo dosah.

„Vrací se! Nalákám ho!“

Muž po mé levici, velitel naší, teď už tříčlenné, skupinky, vyskočil na nohy a rozeběhl se ke středu plošinky. Teď bylo na mě a na Leovi naproti, abychom tu potvoru srazili z oblohy. Z podřepu jsem pozoroval tu ohavnost s mohutným zobákem, hadím krkem a rudě se lesknoucími pery na křídlech, jejichž rozpětí se vzpíralo lidskému chápání a proklínal den, kdy jsem na tenhle šílený podnik kývl.

  

***

  

Stalo se to zhruba před půl rokem, na konci války. Pole byla zpustošena vojsky, která táhla sem a tam a jejich koně zdupali půdu natolik, že na ní nic nerostlo. Né že by bylo moc co sázet. Co nevzali vojáci při svých zásobovacích nájezdech, to sežrali přemnožení hlodavci. Když válka, alespoň prozatím, skončila křehkým příměřím, situace se nezlepšila, naopak. Do zničených vesnic se vrátili odvedenci. Většinou jen s tím, co měli na sobě. Pole nerodila, zvěř z lesů byla pryč. Vyplašena nebo vybita projíždějícími vojáky. Cena jídla rostla každým dnem. Přišel hladomor. Já a Leo jsme dělali, co se dalo. Brali jakoukoli mizerně placenou práci, která sotva stačila na to, abychom nepomřeli hlady. Když byla nouze o poctivou práci, brali jsme, co se našlo. A když bylo pomálu i té pochybné práce, kradli jsme. Neměli jsme radost z toho, že okrádáme naše sousedy, kteří toho měli stejně málo, jako my, ale měli jsme zodpovědnost. Dělali jsme, co bylo potřeba.

A tehdy přišel on. Draze, i když ne přepychově oděný chlápek se zastavil v naší chudé, špinavé vesnici. Za jídlo a nocleh zaplatil zlatem. S Leem jsme plánovali, jak ho za vesnicí přepadneme a oloupíme. Jen za šaty samotné bychom mohli jíst několik dní.

„Bude se bránit.“

„Na tom nesejde,“ mávl jsem rukou. „Zabijeme ho, když to bude nutné.“

„To už jsme klesli tak hluboko? Budou z nás vrazi?“ Tvář mého přítele se nesouhlasně stáhla.

Chtěl jsem odpovědět, když se cizinec zvedl od svého stolu a namířil si to k nám. Sebevědomě se posadil mezi nás a na stůl položil svůj zpola vypitý korbel.

„Vypadáte schopně,“ oznámil a napil se. „Měl bych pro vás práci.“

Vyměnili jsme si zmatené pohledy. „Jakou?“ zeptal jsem se.

„Placenou,“ odpověděl a vytáhl z váčku pod šaty minci. Ve světle svící se žlutě zaleskla. „Víte, co je tohle?“ zeptal se a protočil minci mezi prsty.

„Zlato,“ odtrhl jsem zrak od lesklého kovu. V duchu už jsem si připravoval plán, jak cizincův váček přesunout k novému majiteli. Za celý život jsem neměl tolik, aby to dalo na jedinou zlatku. A podle toho, jak cizincův váček zacinkal, když ji vytahoval, určitě nebyla jen jedna. Smutné na tom bylo, že ještě před pár měsíci by jedna ta mince znamenala celé jmění, ale dneska představovala jídlo na pár dní.

„Posloucháme,“ vytrhl mě z přemýšlení přítelův hlas.

„Umíte lovit? Používat kuši?“

Vyměnili jsme si znepokojený pohled.

„Klid,“ pozvedl ruku cizinec, „nejsem tu, abych vám dělal problémy kvůli pytlačení. Jen mě zajímá, jestli jsem se ve vás nespletl.“

„Umíme lovit,“ odpověděl jsem. „Ale teď není co, vojáci všechnu zvěř, co neulovili, vyplašili.“

„Jo, jo, doba je zlá,“ pokýval nezúčastněně hlavou. „Což mě přivádí k otázce odměny.“

„Pořád jste neprozradil, o jakou práci jde,“ ozval se Leo.

Cizinec ho pozvednutím ruky umlčel. „Vlastní váha ve zlatě. Pro každého.“ Opřel se a přes zvednutý korbel sledoval naši reakci. „Pokud uspějete, samozřejmě,“ dodal a napil se.

Chvíli mi trvalo, než jsem tu informaci zpracoval. „To je nějaký vtip?“ zeptal jsem se odměřeně.

„Žádný vtip, lord Hizen je ke svým lidem štědrý.“

„Lord Hizen? Jako ti obchodníci z Pouštního Klenotu?“

„Přesně ti, děd milostivého pana Hizena proměnil zapadlou, ničím nevýznamnou osadu v největší kulturní a obchodní středisko v zemi. Jeho otec si za nashromážděné bohatství v podstatě koupil celou zemi a pan Soro se rozhodl, že jí bude vládnout takříkajíc oficiálně. Dalo by se říct, že velké ambice se v té rodině dědí,“ uchechtl se.

„Netušil jsem, že je to lord,“ zamumlal jsem spíš pro sebe a představoval si to ohromné množství zlata.

„Přísně vzato jím ještě není, ale hodlá se jím brzy stát,“ upřesnil cizinec.

„Pořád jste nám neřekl, co mu stojí za tolik peněz,“ ozval se znovu můj přítel, který si i teď dokázal zachovat chladnou hlavu.

„Máš úctyhodný sebeovládání, na rozdíl tady od toho,“ kývl mým směrem, „ale nemysli si, že ti nevidím na očích, že se na ty prachy třeseš stejně jako on. Řekněte, že tu práci berete a můžeme se do toho hned pustit.“

„Odpovězte,“ trval na svém.

„Lov.“

„Lov čeho? Za co je lord Hizen ochoten tolik zaplatit?“

„Víc nemohu prozradit, dokud tu práci nepřijmete.“

„Přijímáme!“ vyhrkl jsem, než stačil Leo cokoli říct.

„Výborně! Takže –“

„Moment!“ přerušil ho Leo a strhl mi pravačku, kterou jsem pozvedl, abych smlouvu stvrdil podáním ruky. „Omluvíte nás na chvilku?“

„Ale beze všeho!“ zasmál se cizinec. Věděl, že nás má v hrsti. Kdo by také odmítl takovou horu zlata?

  

„Zbláznil ses?!“ pustil se do mě, sotva jsme vyšli na rozbahněný dvorek.

„Já? To ty jsi blázen! Za ty prachy si můžeme koupit celý zasraný město!“

„Pamatuješ toho medvěda, co nás loni na lovu překvapil? Málem nás roztrhal na kusy! A to určitě byl roztomilý mazlíček oproti tomu, co po nás bude chtít ten chlap! Mrtvej si ty prachy neužiješ.“

„Rozhlídni se kolem!“ rozpřáhl jsem ruce, „Všichni tu pomalu umíráme! Hlady, zimou, z té otrávené břečky, co teče místo potoka. Já už nechci pohřbívat nikoho dalšího. Ty snad ano? Budeš se dívat, jak se ti sestra pomalu ztrácí před očima? Budeš dál poslouchat, jak malej Arje brečí každou noc hlady, dokud vyčerpáním neusne? Když víš, že je i jiná možnost?“

Leo svěsil hlavu. Dlouho mlčel. „Pořád si myslím, že to není dobrý nápad, Ase,“ řekl, když hlavu zase zvedl. „Ale asi máš pravdu, všechno je lepší než nedělat nic.“

  

„Rozlučte se s rodinama, chci vyrazit co nejdřív,“ řekl, sotva jsme vstoupili. Neptal se, jak jsme se rozhodli. Myslím, že to věděl ještě dříve než my.

  

***

  

„Dávej na sebe pozor,“ šeptala Marika, stěží zadržujíc slzy.

„To víš, že jo, než se naděješ, budeme zpátky, uvidíš,“ Leo se jemně vymanil ze sevření své sestry a políbil ji na čelo. „Ne, že budete zlobit,“ řekl naoko přísně, když se sklonil ke dvěma chlapcům, kteří se drželi Maričiny sukně.

Já se loučení nezúčastnil. I když pro mě byl Leo jako bratr, nebyli moje rodina a Marika mi to ráda připomínala. Zejména když mě Leo musel tahat z nějakého průšvihu. Překvapilo mě, když nechala dvojčata s bratrem o samotě a přišla ke mně. Nečekal jsem, že se bude chtít rozloučit. A taky že ne.

„Je mi jasný, že to byl tvůj nápad,“ začala ostře.

Nadechl jsem se, abych se bránil, ale nedala mi šanci.

„Jestli se mu něco stane, nikdy ti to neodpustím, to si pamatuj.“

„Dám na něj pozor.“

Pohrdavě si odfrkla. „Ty tak.“

„Měli bychom jít, Kansir už je netrpělivý,“ ukázal Leo na našeho nového zaměstnavatele.

Maričin výraz se rázem změnil. „Brzy se vraťte a buďte opatrní.“

„Neboj,“ Leo ji s úsměvem setřel z tváře slzu, kterou už nedokázala zadržet, otočil se, a aniž by se ohlédl zamířil k cestě, kde na nás čekal Kansir s párem koní.

Marika mě naposledy zpražila pohledem a zmizela v domě. Věřila, že dívat se za odcházejícím nosí smůlu.

  

„Tak už nám prozradíte, co vlastně budeme lovit?“ zeptal jsem se konverzačním tónem, když jsme vesničku nechali za zády.

Kansir odtrhl zamračený pohled od našich koní. Byla to poměrně mladá zvířata, kvůli zničeným polím však byli jen kost a kůže, sotva schopná nést jezdce a odpověděl: „Slyšeli jste o tvorovi jménem Suzaku?“

„Obrovský pták s ohnivým peřím. Podle legendy žije hluboko v poušti, v místě, kde je vzduch tak horký, že spaluje plíce,“ odpověděl jsem pohotově.

„Ten pták existuje,“ řekl Kansir klidně, jako by mluvil o tom, co bude dnes k večeři.

Rozhostilo se ticho, přerušované jen klapáním podkov. Čekal jsem, kdy se zasměje a řekne, že žertoval.

„Přál bych vám vidět vaše výrazy,“ zasmál se. „Ale mluvím pravdu,“ pustil otěže a sáhl si pod oděv. „Tady je důkaz,“ vytáhl jako dlaň dlouhé ptačí pírko.

Nepodobalo se ničemu, co jsem dosud viděl. Beze slova mi ho podal. Ani na dotek nepůsobilo jako nic, co jsem znal. Bylo tvrdé, téměř jako vyříznuté z jemného kovu. Jeho barva se měnila každým okamžikem. Od světle žluté až po ohnivě rudou. Jako bych v ruce držel všechny podoby ohně.

„Jeho peří ve skutečnosti nehoří, ale nedivím se, že si to lidé myslí. Skutečně vypadá jako ztělesněný oheň.“

„Vy jste ho viděl?!“ vyhrkl jsem.

„Na vlastní oči,“ potvrdil.

Jen nerad jsem mu to nádherné pero vracel. Nemohl jsem se dočkat, až budeme na místě, až toho tvora uvidím na vlastní oči. Zmocnila se mě lovecká horečka. Jako když jsme tehdy v lese našli medvědí stopy. Teď už mi na penězích nezáleželo. Udělal bych to i zadarmo. Co zadarmo! Byl bych ochoten zaplatit za tu možnost zúčastnit se lovu na živoucí mýtus.

„Legendy také praví, že je nesmrtelný, jak ho chcete ulovit?“ ozval se Leo, který doposud mlčel. Jeho hlas postrádal jakékoli nadšení.

„Lord Hizen ho chce živého,“ vysvětlil Kansir. „Má plán, který vám podrobně vysvětlí na místě. Jeho lidé už na něm pracují. Měli by být hotoví, než tam dorazíme.

  

***

  

Bestie bojovně zařvala a vrhla se po mistru Quayovi. Sklonil jsem se k mířidlům a zhluboka dýchal. Pták byl každým okamžikem blíž a blíž. Když se dostal až téměř ke Quayovi, vystřelil jsem. Spoušť hlasitě klapla, zasvištělo rychle odvíjené lano. Uskočil jsem, abych se do něj nezamotal. Viděl jsem, jak moje střela našla cíl v jednom z obrovských křídel. Z ptačího řevu zaléhaly uši. Lano se napjalo, ale vydrželo. Pták sebou smýkl ke straně. Vypadalo to, že spadne na mě, když mu levé křídlo zasáhla střela z Leovi zbraně. Náraz ho vychýlil a o zbytek se postaralo lano. S ohlušující ranou se zřítil k zemi. Třepotal se jako ryba, vyvržená na souš.

Viděl jsem, jak se k němu zepředu opatrně přibližuje mistr Quay. V ruce zbraň připomínající velké kopí.

Vrátil jsem se ke svému stroji a připravil si vlastní, pro případ, že by jedna dávka jedu byla málo. Než jsem se stačil narovnat, uslyšel jsem, jak prasklo napínané lano. Vzápětí mě silný náraz do zad poslal vzduchem. S rostoucí panikou jsem sledoval, jak se přibližuji ke kraji, jak ho míjím a klesám stále níž. Vymrštil jsem ruce před sebe, ale okraj plošiny byl mimo můj dosah. Horečnatě jsem natahoval ruce před sebe ve snaze se něčeho zachytit. Povedlo se mi zavadit o několik výčnělků. Byly ostré a drolily se. Pár se jich pod mou vahou vylomilo. Přes písek v očích jsem skoro nic neviděl. Několik okamžiků jsem zůstal viset na jednom obzvlášť velkém kusu pískovce. Snažil jsem se na něj vytáhnout, když se se suchým prasknutím odlomil. Ucítil jsem náraz a pak už nic.

  

***

  

Týdenní cesta nám zabrala deset dní. Když jsme konečně dorazili na hranici pouště, která tvořila většinu země, naši koně už sotva stáli na nohou.

„Hej! Ty tam!“ zavolal Kansir na prvního člověka, kterého spatřil u stájí. „Potřebuju tři koně na cestu přes poušť. Ty nejlepší.“ Strčil mu pod nos list papíru s pečetí rodu Hizen.

Oslovený krátce pohlédl na pečeť a rychle se uklonil. „Hned to zařídím,“ bleskurychle se otočil a zmizel ve stájích.

„Pojedeme celý den a možná i část noci, kvůli těm herkám máme zpoždění,“ oznámil nám.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal jsem se.

„Když udržíme tempo, mohli bychom být na místě zítra odpoledne.“

„Pořád tomu nemohu uvěřit. Jsme jen dva dny cesty od tvora z legend,“ obrátil jsem se k Leovi. Lovecká horečka se mě zmocňovala čím dál silněji. Ačkoli jsem byl unavený z dosavadní cesty, nemohl jsem se dočkat, až vyrazíme dál. Jen Leo se tvářil zachmuřeně a byl čím dál zamlklejší.

„Co je s tebou?“ šťouchl jsem ho do ramene.

„Myslím si, že děláme chybu.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Nemám z toho dobrý pocit a čím blíž jsme, tím víc to cítím.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To říkáš pořád.“

„A často mívám pravdu.“

„Ale ne pokaždý,“ zasmál jsem se a položil mu ruce na ramena. „S trochou štěstí budeme za dva, tři týdny zpátky i s penězi.“

„Copak tě vůbec netrápí, že to není jen nějaké obyčejné zvíře? I když se nám ho podaří chytit, může to mít nedozírné následky. Nevíme, co s ním má lord Hizen v plánu.“

Pokrčil jsem rameny. „Když to neuděláme my, najde si někoho jiného. S jeho vlivem a penězi to pro něj není problém. Takhle na tom alespoň vyděláme.“

Leo nesouhlasně mlčel.

„Mysli na Mariku a kluky,“ pokračoval jsem. „Budou mít tolik peněz, že nikdy nebudou mít hlad, budou žít v luxusu někde ve městě. Nemluvě o tom, že se mě konečně zbavíte.“

„O čem to mluvíš?“

„O tom, že mě Marika nesnáší, nedělej, že to nevíš. Těžko jí to můžu mít za zlý. Co se známe, dostal jsem tě do spousty problémů. Ber tohle, jako naší poslední akci. Poslední problém, do kterého tě dostanu.“

Leo chtěl něco namítnout, ale vrata stáje se otevřely a z nich vyšli tři muži s těmi nejkrásnějšími koňmi, které jsem kdy viděl. Jejich srst se na slunci leskla a svaly jim jen hrály. Bylo na nich vidět, že se nemohou dočkat, až vyrazí na projížďku.

„Konečně,“ zabručel Kansir a mávl na nás, ať si pospíšíme. „O tamhle toho se dobře postarejte, vrátím se pro něj,“ ukázal na svého koně.

„A ti dva?“ zeptal se muž, když mu podával otěže.

Kansir jen trhl rameny. „Jedeme!“ zvolal a silným kopnutím pobídl koně.

Před námi se rozprostírala zdánlivě nekonečná poušť.

  

***

  

Když jsem se probral visel jsem asi pět sáhů pod převisem. Při pohledu dolů se mi zamotala hlava. Nebo to možná bylo tím několikadenním čekáním na slunci. Nebo ranou do hlavy. Podle zvuků a občasného mihnutí ptačí siluety jsem usoudil, že se nahoře ještě zuřivě bojuje.

Vytřel jsem si písek z očí a pokusil se vylézt zpátky. Když se moje pravačka dotkla lana zařval jsem bolestí. Při pádu jsem si strhl kůži z dlaní až do masa. Bylo mi jasné, že bez pomoci nahoru nevylezu. Vzhlédl jsem a zasáhla mě sprška písku a kamení. Rozkašlal jsem se. Lano sebou škublo a já klesl o několik palců. Zamrazilo mě. Musel se povolit jeden z uzlů. Jako na potvrzení mých myšlenek jsem znovu klesl. Polil mě studený pot. Jestli se uvolní i ten poslední… Ohlédl jsem se do hlubiny pod sebou a představoval si, jak padám, jak moje tělo naráží do ostrých skalních výběžků a mizí v hlubině. Tam mě nikdo nenajde. Nějak mě ta myšlenka vyděsila víc, než představa ošklivého pádu a jisté smrti. Protože když není nad tělem zemřelého vykonán pohřební rituál, jeho duše zůstane uvězněná na tomto světě, dokud se tělo, se kterým je stále spojena nezmění v prach.

„Hej! Slyšíte mě?!“ chraptěl jsem sotva slyšitelně. Odkašlal jsem si a zkusil to znovu.

Několik chvil se nic nedělo. Slyšel jsem tlumené hlasy, přehlušované ptačím řevem. Zdálo se, že slábne.

„Haló! Jsem tady dole!“ zkusil jsem to znovu

Nad okrajem se vynořila tmavovlasá hlava.

„Jsi v pořádku?“ zakřičel na mě Leo.

Zmohl jsem se jen na chraplavé přitakání.

„Vydrž, hodím ti žebřík!“ Leo zmizel a já opět osaměl. Svěsil jsem hlavu a zavřel pálící oči. Lano, které jsem měl omotané kolem pasu a které mi zachránilo život, mě teď nepříjemně škrtilo a ztěžovalo dýcháni.

Leknutím jsem sebou škubl, když pták opět zařval. Byl to krátký zvuk plný nenávisti, následovaný Leovým překvapeným vyjeknutím, které se vzápětí zlomilo do zlověstného ticha. Zaklonil jsem hlavu a zamžoural k okraji. Po chvíli jsem hlavu zase vyčerpaně svěsil. Kousal jsem si rty ve zlé předtuše. Čekal jsem celou věčnost, ale Leo se neobjevoval. Nevydržel jsem to a znovu se chraplavě rozkřičel.

  

***

  

„Konečně jste tady! Mistr Quay vás už několik dní netrpělivě očekává. Hned vás k němu zavedu, následujte mě.“ Aniž nám dal šanci zareagovat, otočil se na patě a vnořil se do mumraje, který panoval kolem pískovcové skály před námi.

„Jdeme!“ přikázal Kansir, sesedl a podal otěže nejbližšímu dělníkovi. Následovali jsme jeho příkladu a dav nás brzy pohltil.

Všude kolem nás panoval čirý zmatek. Lidé v prostých hadrech na sebe neustále něco pokřikovali a přenášeli nejrůznější věci sem a tam. Neurvale si razili cestu a nezajímalo je, koho svým nákladem zraní. Tak-tak jsem uhnul z cesty dvěma mužům, kteří před sebou tlačili rachtající vozík a zkřížil cestu chlápkovi, který nesl něco, co na první pohled připomínalo naostřený trám.

„Tak dávej bacha, nebo tě s tím vezmu po palici!“ obořil se na mě.

Rychle jsem se omluvil a vyběhl za mizejícími zády svých společníků.

„Mistře Quayi!“ hlas našeho průvodce lehce přehlušil okolní halas. Několik dělníků, kteří stáli nejblíž zvědavě pohlédli naším směrem. Mistra Quaye jsem okamžitě poznal. Ačkoli byl stejně špinavý od prachu a jeho oděv nesl známky několikadenní tvrdé práce, mezi ostatními vyčníval jako perla v písku. Bylo to ve způsobu, jakým se pohyboval, jak s ním ostatní mluvili, jak se na něj dívali. Směsice oddanosti a strachu.

I Kansirovo arogantní chování se rázem změnilo, jakmile mistra Quaye spatřil. „Mistře!“ oslovil ho a hluboce se uklonil.

„Kansire, příteli. Už jsem se bál, že se vám snad něco přihodilo,“ zahlaholil s neskrývaně falešným úsměvem.

„Omlouvám se za zdržení,“ mumlal Kansir, stále v úkloně.

Mistr Quay blahosklonně mávl rukou. „Hlavně, že jste tady. Naše přípravy se také trochu protáhly,“ pohledem přejel skupinku dělníků, kteří si nás zvědavě prohlíželi. Když si všimli, že se na ně dívá, rychle popadli svá nářadí a vytratili se. „Představíš nás?“ zeptal se a netrpělivě mávl rukou ke mně s Leem.

„Jistě,“ Kansir se narovnal a gestem nás přivolal. „Ase a Leo, pocházejí z vesnice na samé hranici země, proto se moje cesta nečekaně protáhla, také jsme měli potíže sehnat dobré koně…“

Quay vypadal, že ho neposlouchá. Prohlížel si nás, jako trhu s otroky. Obcházel kolem dokola a neslyšně pohyboval rty. „Byli jste někdy v poušti?“

„Tohle je poprvé…pane,“ dodal jsem nejistě.

„Mistře“, opravil mě. Když jsem nic neříkal, v očekávání ke mně zdvihl zrak.

„Omlouvám se, mistře,“ řekl jsem poslušně, ale musel jsem se dost přemáhat.

„Dejme tomu,“ zamumlal a narovnal se. „Nyní vás seznámím s plánem, pak budete mít čas si trochu odpočinout. Následujte mě.“

Vedl nás středem lidské řeky. Dělníci, kteří mě před chvilkou div neporazili nám nyní opřekot uskakovali z cesty.

„Tohle bude vaše zbraň,“ oznámil nám slavnostně. „Sám jsem ji navrhl. Plánuji ji pojmenovat po lordu Sorovi, pokud bude souhlasit.“

Přistoupil jsem blíž a prohlížel si stroj, který nejvíce připomínal obří kuši. Namísto šipek používal kusy dřeva velikosti oštěpu.

„Vypadá to dost nemotorně,“ odvážil se vynález zpochybnit Leo. „Chcete přece zasáhnout létající cíl, jak s tím chcete dostatečně rychle zamířit?“ dodal rychle, když se v mistrových očích nebezpečně zablýsklo.

„Máte pravdu. Nedá se s ní příliš rychle mířit. Navíc tohle je jen verze pro trénink. Ty, které použijeme k lovu už jsou nahoře,“ ukázal za sebe na skálu, jejíž vrchol se topil v ostrém slunečním světle. „S těmi se nedá hýbat vůbec, jsou pevně zapuštěny do skály. Vysvětlím vám to.“ Natáhl se pro jeden z naostřených klacků a začal črtat do písku. „Nahoře jsou čtyři stroje. Dva a dva proti sobě. Jelikož je naše míření omezené jen na pohyb nahoru a dolů, musíme tu potvoru dostat sem,“ zapíchl klacek doprostřed náčrtku.

„Jak?“ zeptal jsem se.

„Použijeme návnadu. Máme vyzkoušené, že miluje maso. To se vás ale netýká. Vy budete střílet. Jakmile se dostane na dostřel vystřelíme čtyři střely. K nim budou připoutaná lana. Jakmile ji dostaneme na zem, použijeme tohle,“ luskl prsty a v rukou mu přistála dřevěná tyč s dutým hrotem. „Uvnitř bude silný jed, který ji uspí. Tajný recept naslouchačů.“ Vedle mistra Quaye se objevila žena v rudém hávu, které jsem si předtím nevšiml. „To je paní Rin-Su,“ představil ji.

Jmenovaná si upravila kápi, čímž částečně odhalila svou tvář. Snad mohla být i hezká nebýt vytetovaného klikyháku na tváři, který měl znázorňovat proudění větru. „Těší mě,“ řekla a podala mi ruku.

Instinktivně jsem ustoupil z dosahu a ignorujíc podanou ruku, jsem se uklonil. „Ase. Je mi ctí, paní.“

Pobaveně se usmála. Než však stačila ruku stáhnout, uchopil ji Leo. Sklonil se v naznačeném polibku. „Omluvte mého přítele, je trochu pověrčivý. Jsem Leo, k vašim službám,“ dodal, když se narovnal.

„Nic se nestalo,“ opět se lehce usmála.

 Měla by stačit jedna dávka, pro jistotu ale budete mít každý jednu,“ pokračoval mistr Quay ve výkladu.

„A co pak?“ zeptal jsem se.

„Tím vaše práce skončí,“ odpověděl mistr Quay stroze. „Teď se naučíte to nejdůležitější, Kansire?“ pohnul rukou směrem ke stroji.

Kansir se uklonil, přešel ke zbrani a začal nám vysvětlovat technické detaily: Jak se pomocí páčky natahuje tětiva, jak se vkládá střela, míří a střílí. Vypadalo to jednoduše.

Kansir vytáhl malé přesýpací hodiny. „Dobře se dívejte.“ Položil hodiny na zem a vrhl se ke zbrani. Než se přesypala polovina nádobky, střela už trčela z pískovcové zdi před námi.

Uznale jsem hvízdl.

Kansir vzal do ruky hodiny. „Teď vy.“

  

Než jsme dosáhli času, který Kansir označil za dostatečný, byla už tma. Všechno mě bolelo a sotva jsem dokázal udržet oči otevřené. Ani nevím, jak jsem se dostal do stanu. Padl jsem na lůžko a poprvé mě napadlo, že brát tuhle práci možná nebyl nejlepší nápad.

  

***

  

Něco mě udeřilo do ramene. Sotva jsem to cítil. Ohlédl jsem se a spatřil provazový žebřík. Vzhlédl jsem a zamžoural proti slunci. Nahoře se nenakláněl Leo ale mistr Quay. Něco křičel. Malátně jsem sáhl po žebříku. Povedlo se mi ho zachytit až napodruhé. Před očima se mi míhaly černo-fialové skvrny. Přitáhl jsem si žebřík blíž, ale jakmile jsem přenesl váhu na zraněnou ruku, unikl mi chraplavý výkřik a já žebřík opět pustil. Quay shora spustil lavinu nadávek. Zmohl jsem se jen na zavrtění hlavou. Oči mě pálily, ale veškeré slzy už dávno vysušil písek, který se na mě bez ustání sypal.

Dostat se nahoru nám zabralo celou věčnost. Když jsme se oba na smrt vyčerpaní vyškrábali na vrchol, chvilku jsme jen leželi na zádech a snažili se popadnout dech. Pak mě ale zasáhla vzpomínka na ptačí zařvání a přítelův výkřik. Přetočil jsem se nejdříve na všechny čtyři a pak se pomalu vyškrábal na nohy. Srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem viděl Lea ležet na zemi a u něj klečet paní naslouchačku.

„Leo?!“ vykřikl jsem a rozběhl se k nim.

Naslouchačka držela Lea za ruku a skloněná mu něco šeptala. Písek kolem nich byl rudý čerstvou krví.

„Leo!“ chytil jsem přítele za druhou ruku. Měl zavřené oči a dýchal mělce a trhaně.

„Udělejte něco!“ zaprosil jsem.

Naslouchačka přestala šeptat a obrátila ke mně potetovanou tvář.

„Je mi líto, váš přítel už je jednou nohou v říši mrtvých. Nemohu ho zachránit, jen mu ulehčit přechod.“

„Ne…Ne! Leo! Tohle mi nedělej. Slíbil jsem Marice, že na tebe dám pozor. Prosím, Leo!“ lámal se mi hlas, ale nedokázal jsem přestat mluvit. Jako by proud slov mohl zastavit jeho odchod.

„Omlouvá se,“ řekla. A já si všiml, že Leo už nedýchá. Trpce jsem se uchechtl. To byl celý Leo.

„Pitomče,“ sykl jsem. V očích mě pálily zadržované slzy.

„Nechám vás o samotě.“ Vstala a kousek poodstoupila.

Nevím, jak dlouho jsem tam klečel, Leovu ruku ve svých. Matně jsem vnímal, že kolem mě procházejí lidé. Jako v mlze jsem slyšel mužské hlasy, hlasitě se dohadující, jak dostat náš úlovek na zem. Nechtěl jsem ho pustit, nechtěl jsem vstát, protože tím bych uznal, že se to stalo. Nechtěl jsem, ale nakonec jsem přece jenom vstal. Na obloze už zářily první hvězdy. Přelétl jsem pohledem prázdný vrchol hory a střetl se pohledem s Rin-Su. Kývl jsem na ni.

„Kdo bude stát na stráži, než se jeho schránka spojí s větrem a zemí?“ zeptala se, když ke mně došla.

„Já, Ase, jeho přítel,“ odpověděl jsem, jak kázal obyčej.

Přikývla. Dřepla si k mrtvému a z váčku u pasu postupně vyňala několik mě neznámých předmětů. Ustoupil jsem a odvrátil zrak. Poslední služba mrtvým byla očím živých zapovězena. Zakrátko tělo pohltily plameny. Jen naslouchači věděli, jak rozdělat oheň, který spálí na prach i kosti.

„Nechť je tvá stráž klidná.“

„Kéž Vládce nebes přijme jeho duši a bezpečně ji dopraví do říše mrtvých.“ Uvědomil jsem si, jak ironická ta věta je. Vládce nebes ležel spoután hluboko pod námi a já s Leem jsme patřili k těm, kteří ho tam srazili. Znamenalo to, že Leova duše zůstane uvězněná zde? A co duše ostatních lidí? Zaplašil jsem ty myšlenky. Nad tím ať si dumají filozofové. Na mě čekal jiný úkol. Poslední služba příteli.

Když oheň dohořel a vítr odvál i ty poslední částečky popela, sestoupil jsem dolů a vydal se hledat mistra Quaye. Nebylo to lehké. V táboře se mohutně slavilo. Na každém kroku jsem musel odmítat přípitky. Neměl jsem náladu slavit. Chtěl jsem si jen vyzvednout odměnu a vypadnout odsud.

Mistra Quaye jsem našel obklopeného hloučkem obdivovatelů. Bylo téměř nemožné se k němu probojovat.

„Á tady jsi, hledal jsem tě,“ zahlaholil a strčil mi pod nos pohár s vínem.

Odstrčil jsem ho. „Nechci slavit, přišel jsem si pro odměnu. Chci se vrátit domů.“

„Určitě?“ podivil se. Jazyk se mu trochu pletl.

„Určitě.“

„Fajn, fajn,“ zašermoval pohárem, až víno vystříklo. „Pojď,“ mávl volnou rukou.

Dav dělníků vytvořil uličku až ke stanu. Celou cestu mu provolávali slávu a poplácávali ho po ramenou.

„Určitě se nechceš vrátit s námi? V Klenotu bude oslava, jakou svět ještě neviděl a kdo ví, třeba pro tebe bude mít lord Hizen i nějakou práci u dvora.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To není nic pro mě.“

„Jak chceš,“ pokrčil rameny Quay a začal se přehrabovat v truhlicích. „Tady je to.“ Vytáhl nevelkou truhličku se zdobeným zámkem. Volnou rukou si přetáhl přes hlavu řetízek s klíčkem, který měl schovaný pod šaty. Vložil ho do zámku a víko s cvaknutím odskočilo. „Tvoje odměna,“ řekl a natočil ke mně truhlu.

Byla plná zlatých mincí. Ve světle, které do stanu pronikalo se třpytily až oči přecházely. „To je málo“, řekl jsem a odtrhl oči od obsahu truhly. „Kansir nám slíbil naši váhu ve zlatě.“

Quay zkřivil rty. „Buď rád, že vůbec dostaneš zaplaceno. Taky jsem tě mohl nechat spadnout.“

Začala se mi vařit krev. „Ty jeden zkur-“

Zvedl se vítr. Náhle jsem ucítil, jak mi něčí ruka svírá rameno. „Nech to být,“ uslyšel jsem Leův hlas.

Zamrazilo mě. Spolkl jsem nadávky, které se mi draly na jazyk a místo toho jsem prudce zaklapl truhlu a otočil klíčkem. Beze slova jsem vyšel ze stanu směrem k provizorním stájím. Přistoupil jsem k jednomu z dobře stavěných pouštních koní, podle bohatě zdobené výbavy klidně mohl patřit i samotnému Quayovi. Osedlal jsem ho a strčil truhlici do sedlové brašny. Klíč jsem si pověsil na krk a vytáhl se do sedla. Než někdo ze stájníků stihl zareagovat, pobídl jsem koně a vyrazil z tábořiště.

Nepředpokládal jsem, že by mě pronásledovali. Quay měl teď mnohem důležitější věci na práci než se honit za ukradeným koněm, ať byl jakkoli dobrý. Pro jistotu jsem však jel cvalem, dokud jsem se nedostal k přepřahovací stanici. Nechtěl jsem riskovat, že mě někdo pozná a objel ji obloukem. Brzy mi došlo, že se chovám jako blázen. Kansir věděl, kde leží naše vesnice. Otázkou bylo, jestli to Quayovi řekl nebo ne. Neměl jsem ale kam jinam jít, a tak jsem pokračoval v cestě.

Jak přibývaly dny a bezesné noci začalo mi docházet, že se nemohu vrátit. Jak bych Marice vysvětlil, že se vracím bez Lea? Že měla opět pravdu a nedokázal jsem ho ochránit? Že místo něj vezu mizernou truhličku zlata? Nechtěl jsem se vrátit. Nemohl jsem se vrátit. Přesto jsem jel dál, protože jsem se bál zastavit.

Do vesnice jsem dorazil se západem slunce. Prázdným pohledem jsem sledoval, jak mizí za nedalekým kopcem. Předtím jsem se nedokázal zastavit. Teď, na dohled od cíle, jsem se nemohl přinutit pobídnout koně.

Nakonec jsem to přece jen udělal a objel vesnici po kraji lesa, kde mě kryl stín vysokých stromů. Nebyl jsem připraven kohokoli z nich potkat. Asi už nikdy nebudu. Hlavně ne Mariku. Povzdechl jsem si a pobídl koně ke ztemnělým domům. Zrak mi sklouzl k návsi, kde stála hospoda. Měli jsme ho zabít a okrást. Blesklo mi hlavou.

Zastavil jsem u malého domku s propadlou střechou. Co nejtišeji jsem sesedl a vyňal truhličku z vaku. Klíček jsem strčil do zámku a odnesl ji ke dveřím. S klapnutím, které muselo být slyšet až na druhý konec vsi jsem ji položil na práh. Když jsem se narovnal na okamžik mě přepadlo silné nutkání zaklepat. Už-už jsem zvedal ruku abych tak učinil, když kůň za mnou netrpělivě zaržál a hrábl kopytem. Okamžik pominul. Otočil jsem se na patě a vzal koně za uzdu.

„Tiše ty pitomče,“ sykl jsem na zvíře.

„Je tam někdo?“ ozvalo se z domu.

Ztuhl jsem. Marika. Když se zevnitř ozvaly kroky už jsem byl v sedle. Viděl jsem, jak se za oknem objevilo mihotavé světlo svíčky. To už jsem pobídl koně. Když cvakly otvírané dveře, byl jsem z dohledu.

„Kdo je tam? Leo? Ase?“ moje jméno vyslovila až po delší odmlce.

Zpomalil jsem až na kraji lesa. Nedalo mi to a ohlédl se. Viděl jsem, jak se Marika sklání k truhle. Představoval jsem si, jak ji otvírá. Zdálo se mi, že jsem uslyšel tlumené vyjeknutí. V duchu jsem viděl její překvapený výraz. Ty dětsky vykulené oči. Pousmál jsem se a pobídl koně. Hlavou mi proběhla myšlenka, že to možná přece jen za to stálo. Možná.

Ovál mě studený vítr. Tentokrát beze slov.