OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 58

Fraus in factis

  

Přemýšlela jsem, kam pokračovat. Nakonec jsem zamířila doprava na úzkou cestu posetou šiškami, Ricky se prohnal kolem mě a nadšeně prozkoumával novou trasu. Obloha se začala šeřit a mě napadlo, že bych se možná měla sama v lese bát. Ne, nejsem přece sama, mám Rickyho, připomněla jsem si. Na znamení souhlasu ke mně otočil své dobrácké psí oči. 

Myslela jsem, že mi procházka pomůže pročistit hlavu, stal se však pravý opak, myšlenky mi neposedně skákaly z jedné vzpomínky na druhou. Marie, jak mi nalévá čaj, Robert, jak mi mává z okna auta, blikající majáčky policejních vozů házející červeno-modré odstíny na bílou fasádu domu. Proč? Proč by tohle někdo dělal?

Od doby, co se do naší vesnice přistěhoval Robert, uplynuly tři roky, tehdy mu bylo sotva pětadvacet a přijel jako úspěšný podnikatel z úspěšné rodiny s úspěšným plánem do života. Po pár měsících se k němu přistěhovala jeho přítelkyně Marie a oba dva vypadali ohromně šťastně. Máma je jedno podzimní odpoledne pozvala k nám domů na kávu a od té doby s nimi naše rodina udržovala přátelské vztahy. Zdravili jsme je na ulici, chodili jsme jim přát hezké svátky a půjčovat si u nich vrtačku, když se ta naše rozbila. Oni se u nás občas zastavili s lahví kvalitního vína a vyprávěli nám zábavné historky ze života. Marie začala učit na místní základní škole, patřila k těm usměvavým učitelkám, které měly menší děti rády a větší děti trochu zneužívaly jejich shovívavosti. Robert každé ráno v elegantním obleku a s kufříkem dojížděl do Prahy, kde sídlila jeho firma na doručování balíků. Jediné, co na nich tátu štvalo, bylo to, že ho Robert vždycky porazil v kartách.

Tím víc, že jsme je měli tak rádi, nás šokovalo, když jsme v pondělí ráno před třemi týdny zahlédli u jejich domu policejní auta. „Šestadvacetiletá dívka nalezena předávkovaná heroinem,“ hlásal titulek místních novin. Přišlo mi, že si asi spletli osobu. Ta Marie, kterou jsme znali, rozhodně drogy nebrala.

„Není to strašné?“ zděsila se máma. „Dneska ti mladí všichni berou drogy a člověk si toho ani nevšimne!“

Táta souhlasně pokýval hlavou. „Jak je to dlouho, co umřela ta pražská zpěvačka?“

„Čtyři týdny bez dvou dnů,“ odvětil Karel, sestřin manžel.

„Nikdy neberte drogy,“ zakroutila máma hlavou a starostlivě si nás se ségrou prohlížela.

Protočila jsem oči. Pořád nás poučuje, jako by nám bylo pět. Copak to nevíme samy?

Vodítko se mnou škublo, až jsem málem skončila na zemi. „Nech toho, Ricky,“ okřikla jsem ho a sledovala důvod, proč se tak zprudka rozeběhl. Zrzavá veverka bleskurychle vyběhla po kmeni borovice a její huňatý ocásek se ztratil v koruně stromu. Ricky se postavil na zadní a natahoval za ní hlavu, pak dvakrát zaštěkal a vrátil se zpátky na cestu.

Robert se zhroutil. Celý den strávil na policejní stanici a v noci přespal v našem domě. Policie pak vyslýchala i mámu s tátou, řekli jim všechno, co o Marii věděli. Že byla milá, slušná, spolehlivá a zodpovědná sousedka. Vzhledem k tomu, že nikdo z blízkého okolí neměl ponětí o tom, že by Marie brala drogy, vyhodnotila policie okolnosti smrti jako podezřelé a byla nařízena soudní pitva.

Ukázalo se, že droga, která Marii zabila, obsahovala strychnin, látku obsaženou v jedu na krysy. Nebylo vyloučené, že droga koupená na ulici by mohla strychnin obsahovat, koneckonců, dealeři byli schopni přidávat do prodávaných drog téměř cokoliv, v takovém množství to ovšem vyvolávalo podezření, že ta droga měla někoho cíleně usmrtit. Policie začala případ vyšetřovat jako vraždu. Hodiny zrovna ukazovaly pět odpoledne a Robert byl u nás, když mu uniformovaní muži přišli oznámit, že je obviněn z vraždy prvního stupně.

Kriminalista Robertovi vysvětlil, že se stal hlavním podezřelým, jelikož nemá na dobu vraždy alibi a jako jediný měl k oběti volný přístup, také místo činu bylo plné jeho otisků prstů. Jak překvapivé, když v tom domě bydlel. Vzhledem k závažnosti trestného činu měli policisté právo Roberta vzít do vazby, aby mu znemožnili útěk či maření vyšetřování. Robert se je pokoušel přesvědčit, že nikoho nezabil a že ho přece nemůžou jen tak strčit do vazby, nebylo mu to však nic platné, musel odejít s nimi.

Těžko se mi chtělo uvěřit, že se v naší malé vesnici mohlo stát něco tak příšerného. Člověk mívá pocit, že se vraždy dějí jen v temných ulicích New Yorku a v kriminálkách, ne na docela obyčejném českém venkově. Navíc, jak by se to mohlo týkat dvou z našich nejmilejších sousedů?

Souhlasila jsem s tím, že někdo Marii tu drogu dal s úmyslem ji zabít, protože se mi zdálo nepravděpodobné, že by brala drogy dobrovolně, ona zkrátka nebyla takový typ. Krom toho, říká se přece, že drogy člověka změní, bylo by divné, kdybychom si vůbec ničeho nevšimli. Na druhou stranu představa, že by ji zavraždil Robert, mi přišla šílená, vždyť vypadali jako spokojený pár a Marie byla jedna z nejmilejších žen v naší vesnici. Jenže kdo kromě Roberta by to mohl udělat? Vzhledem k tomu, že dům nejevil žádné známky násilného vniknutí a nevypadalo to, že by Marie s někým zápasila, obvinění logicky padlo na jejího přítele. Možná byli rozhádaní, možná Marie Roberta podváděla a my o tom nic nevěděli. Statistiky mluví celkem jasně, v drtivé většině případů vraždí partner.

Cítila jsem se zrazená a tak trochu nedůvěřivá k ostatním lidem, když se z Roberta možná vyklubal vrah, co všechno mohou skrývat mí ostatní přátelé? Jak dobře je vlastně znám? Toužila jsem si o tom s někým promluvit, ale všichni v našem trochu přelidněném domě byli časově vytížení.

Máma s tátou dávali dohromady smuteční řeč na pohřeb. Oproti tomu Eliška, moje sestra, neměla na smutek moc času vzhledem k tomu, že Filípkovi bylo předevčírem osm měsíců a ona musela vařit kašičky, kojit, měnit plínky a dávat pozor, aby nestrkal prstíčky do elektrických zásuvek. A když se večer vrátil Karel z práce, aby jí s Filípkem pomohl, většinou usnula v obýváku na gauči a sbírala síly na další probdělou noc, zrovna mu totiž rostly zoubky.

Nicméně nakonec přeci jen přišla příležitost si pořádně promluvit, v sobotu večer odešli táta s Karlem na fotbal a my jsme si s mámou a ségrou udělaly dámskou jízdu, pustily jsme si hudbu, hlídaly jsme Filípka, my nekojící jsme si daly skleničku vína a všechny jsme seděly v obýváku a povídaly si.

„Proč myslíte, že by ji Robert zabil?“ začala jsem.

„Podle mě ji přistihnul s jiným. Byla hezká, určitě měla plno nabídek,“ zhodnotila máma.

„Ale vždyť spolu vypadali tak šťastně, vždycky mi přišlo, že mají krásný vztah,“ namítla jsem.

„Všechny vztahy vypadají navenek krásně, ale uvnitř má každý pár své problémy,“ podotkla ségra.

„A jaké problémy máte vy?“ zašklebila jsem se.

„Do toho ti nic není,“ odsekla.

Zarazila jsem se. Eliška s Karlem se skoro nikdy nehádali, vůbec mě nenapadlo, že by jejich manželství mělo problémy. „Děje se něco?“ zeptala jsem se vážněji.

„Nic se neděje,“ zakroutila ségra hlavou.

„To je univerzální ženská věta pro ‚něco se děje‘,“ zamračila se máma.

Ségra si jen povzdychla, sedla si k Filípkovi na zem a podala mu hračku.

„Tak už nám to řekni,“ žadonila jsem.

„Myslím, že mě Karel podvádí,“ řekla do země. Po obličeji se jí kutálely slzy.

„Jsi si tím jistá?“ ptala se máma.

„Minulý měsíc měl čtyři služební cesty, není to trochu moc? Přijde mi takový vzdálenější, já nevím. Myslíte, že se mi to zdá?“ vzlykala. „Tuhle mi přišlo, že z něho cítím její parfém.“

„Ale zlatíčko, to bude dobrý,“ konejšila ji mamka a objala ji.

Takže Marie měla možná milence a Karel měl možná milenku. Zvláštní shoda náhod. Následujícího dne jsem šla jako každou neděli přinést staré paní Součkové nákup a chvíli s ní posedět. Vždycky měla radost, že má nějakou návštěvu, postavila přede mě hrnek čaje a misku sušenek, přičemž mě každých deset minut pobídla, ať si vezmu, vždyť jsem přece vůbec nic nesnědla.

„To by mě nikdy nenapadlo, že se v naší vesnici bude vraždit!“ pohoršovala se.

„Taky jsem z toho vedle,“ ujistila jsem ji.

„Tenhle Robert, ten se mi teda od začátku nezdál,“ podotkla. „Tvářil se vždycky strašně důležitě s tím svým kufříkem a v obleku, jako by byl velkej pán. Často se vracel domů pěkně pozdě, práce pro něj byla důležitější než Marie, jinak by si ji už dávno vzal a mohli spolu založit rodinu.“

„V dnešní době se lidé neberou po třech letech vztahu,“ usmála jsem se.

„To dělají chybu,“ poučila mě paní Součková.

„Takže věříte, že ji vážně zabil Robert?

Přikývla. „Říkám ti, že byl od začátku pochybnej, podle mě to udělal.“

„Ale jaký by k tomu měl motiv? Myslíte, že měla Marie milence?“ zajímalo mě.

„Já bych se jí teda nedivila. Ten Robert si jí stejně vůbec nevšímal,“ prohlásila paní Součková důrazně.

„A všimla jste si, že by za ní někdo chodil, když Robert nebyl doma?“

„To jsem si nevšimla,“ připustila a obě jsme dobře věděly, že je jen málo věcí, které by jí unikly, když stráví půlku dne vyhlížením z okna.

Zaváhala jsem. „A co Karel? Nešel za ní někdy on?“

„Myslíš Elišky Karla?“ zeptala se překvapeně. „Co s tím má on společného? Myslíš si snad, že tvoji sestru podvádí?“

„Ne, to ne. Jen jsem se tak zeptala,“ mlžila jsem. Rozhodně bych nechtěla, aby paní Součková rozhlašovala po celé vesnici, že má Karel poměr.

„Neviděla jsem ho, že by tam nějak pravidelně chodil. Ale je pravdou, že dva dny před tou vraždou u nich byl. Jenže to mu otevřel Robert, ne Marie. Chvíli stáli na prahu, Karel Robertovi něco vysvětloval, přišlo mi, že je na něj naštvaný. Pak šli dovnitř. Když odtamtud Karel odcházel, byl úplně bez sebe. Něco na Roberta zakřičel a pak za sebou prásknul dveřmi.“

„Zajímavé,“ odpověděla jsem zamyšleně. Poděkovala jsem za čaj a rozloučila se.

Robert strávil ve vazbě právě dva týdny, když mu soud povolil propuštění na kauci. Stále proti němu nebyly nalezeny žádné přímé důkazy a stejně tak další výslech nepřinesl žádné nové informace. Ačkoliv nikdy neskrýval, že je po peněžní stránce velmi dobře zajištěný, na zaplacení kauce mu chybělo dvě stě tisíc. Robertovi rodiče bydleli na druhém konci republiky a neudržovali se synem blízký vztah, zároveň Robert neměl žádného sourozence, a tak se zdálo, že zřejmě jediný, kdo by za něj mohl kauci doplatit, byla naše rodina.

„V žádném případě!“ prohlásil Karel ohnivě. „Nebudeme přece platit kauci za vraha!“

„Ale vždyť policie proti němu nemá v podstatě žádné důkazy,“ namítla máma. „Možná ho obvinili křivě.“

„Jestli to neudělal on, tak kdo teda?“ zajímalo tátu.

„Nikdo jiný k ní neměl přístup. Musel to udělat Robert,“ stál si za svým Karel. „Ten hajzl si zaslouží shnít ve vězení.“

Já jsem zůstala zticha, nejistá, co si mám vlastně myslet. Diskuse trvala ještě dlouho, ale Karel nakonec přesvědčil zbytek rodiny, abychom za Roberta tu kauci neplatili. Možná to tak bude nejlepší, pomyslela jsem si, tohle by měla vyřešit policie, ne my. Až si budou jistí, kdo je tedy vrah, pak můžou Roberta pustit.

Cesta před námi náhle skončila, v tomhle úseku ji křižuje proud řeky. Došli jsme s Rickym dál, než bylo v plánu. Slunce už zapadlo a já jsem věděla, že bych se neměla v lese toulat tak pozdě. Otočili jsme se a po stejné cestě vyrazili nazpátek.

Uvažovala jsem, co si dám k večeři, když jsem za sebou zaslechla prasknout větvičku. Někdo za mnou jde. Zdálo se mi, že se kroky neustále přibližují, srdce mi začalo prudce pumpovat. Ricky mezitím v klidu očuchával nejbližší strom. Ty jsi teda ochránce, odfrkla jsem si, zatímco jsem přemýšlela, jestli bych měla utéct. Jak daleko za mnou je? Tak tři metry? snažila jsem se odhadnout. Pak jsem sebrala odvahu a otočila se. Mým nebezpečným pronásledovatelem byla paní Nováková, pětačtyřicetiletá objemově prostornější matka tří dětí, s Punťou, jejím podobně obtloustlým jezevčíkem. Zřejmě mám až příliš bujnou fantazii, zhodnotila jsem.

„Dobrý den, jak se máte?“ zeptala jsem se zdvořile a počkala, až mě dožene.

„Ahoj, pospíchám domů, teď mi volal manžel, že Roberta pustili na svobodu.“

„Cože?“ spadla mi čelist. „Ale kdo za něj zaplatil kauci?“

„Někdo z jeho známých.“

„Aha,“ odvětila jsem nepřítomně. V mém nitru začal narůstat pocit, že něco je strašlivě špatně. Buď mám už zase příliš bujnou fantazii, nebo Robertovi hrozí nebezpečí, běhalo mi hlavou. „Musím už jít,“ řekla jsem paní Novákové a dala se do běhu.

Po několika desítkách metrů mě napadlo zavolat mámě, aby se šla na Roberta podívat, jenže pak mi došlo, že u sebe nemám telefon. V duchu jsem zaklela. Ricky sice nechápal, kam tak strašně spěcháme, ale přizpůsobil se mému tempu a poslušně běžel vedle mě. Mohli jsme být ještě dva kilometry od domova.

Brzy se začalo projevovat, že nejsem zrovna prototyp špičkového sportovce, nohy mi ztěžkly a píchalo mě v boku, nedovolila jsem si však zastavit. Pokud byly moje domněnky správné, mohl být v ohrožení Robertův život. Věděla jsem, že se Karel poslední dobou choval divně, věděla jsem, že pár dní před tou vraždou se s Robertem pohádali, věděla jsem, jak moc ho potěšilo, že je Robert ve vězení, a jak silně trval na tom, že tam musí zůstat. A hlavně jsem od dnešního odpoledne věděla něco, co jsem se zatím neodhodlala nikomu říct. Šla jsem do kolny pro hrábě a všimla jsem si, že v krabici, kde má táta různé postřiky proti plevelu a škůdcům, chybí jed na krysy.

Nejspíš jsem to měla někomu říct, běhalo mi hlavou, zatímco jsem se snažila popadnout dech. Vyděsily mě následky, jaké by tahle nová informace mohla přinést. Bála jsem se, že kdybych se zmýlila, moje sestra by mi to nejspíš nikdy neodpustila. Něco jiného je myslet si, že ji její drahá polovička podvádí, a tvrdit, že otec jejího dítěte je vrah.

Povolila jsem tempo, pomalu mi začaly docházet síly. Škodolibý hlásek v mé hlavě mi říkal, že kdybych alespoň čas od času chodila běhat, tak by se mi tohle nestalo. Měla jsem pocit, jako bych postupem času tenhle rébus pomaličku rozmotávala, kousek po kousku, ale pořád mi chyběl poslední uzel, ten největší a nejtěžší. Proč by ji Karel zabíjel?

Vypracovala jsem na tu otázku svoji malou teorii. Pomsta. Co když Karel doopravdy nechtěl ublížit Marii, ale spíš Robertovi? Co když na něj byl tak naštvaný, že se rozhodl mu udělat ze života peklo? Možná ho napadlo, že zavraždí jeho přítelkyni a hodí to na něj, aby Robert zbytek svého života strávil ve vězení, bez svojí lásky a naprosto opuštěný všemi svými přáteli. Kvůli čemu se však tak strašně pohádali, to jsem pořád netušila.

Existovala ale ještě jedna možná odpověď. Že jsem se zbláznila a všechno to jsou nesmysly. Možná jen sleduju příliš mnoho kriminálek a mučím své tělo tímhle zběsilým během úplně zbytečně, honilo se mi hlavou. Jestli je ale něco na téhle šílené teorii správně, pak musím pospíchat, než bude pozdě.

Brzy už i Ricky začal zpomalovat. „Teď to nesmíme vzdát,“ povzbuzovala jsem jeho i sebe zároveň. „Už jsme skoro tam,“ dodala jsem udýchaně. Přede mnou se začaly rýsovat první domy. Věděla jsem, že už moc dlouho nevydržím, plíce mě pálily, píchání v boku nepolevovalo, nohy mě už nechtěly poslouchat, musela jsem je přemlouvat ke každému dalšímu kroku.

Co přesně vlastně hodlám dělat, až se tam dostanu? napadlo mě, zatímco jsem se každou vteřinou přibližovala k Robertovu domu. Odpověď jsem neznala, přesto jsem však pokračovala v běhu. Ve vesnici už bylo zapnuté pouliční osvětlení, situace mi tím přišla ještě dramatičtější.

Konečně jsem se ocitla před velkým bílým domem, rozpačitě jsem se zastavila a stiskla tlačítko zvonku. Pokud tam zrovna probíhá vražda, minimálně to Karla trochu rozhodí. Otevřela jsem si vrátka a doběhla až ke vchodovým dveřím. Zamčeno. Co dál? Obešla jsem dům kolem dokola a nakoukla do všech oken. Uvnitř nebyl žádný pohyb, nikde se nesvítilo.

Rozběhla jsem se k našemu domu, který stál ve stejné ulici o pouhých pár pozemků dál.

„Je tu Karel?“ zakřičela jsem, jakmile jsem vtrhla dovnitř.

„Před chvílí šel do hospody,“ zavolala máma z kuchyně. „To jsem zvědavá, co se tam dozví. Vsadím boty, že se tam objeví i Robert,“ sypala ze sebe, když šla za mnou do chodby. Během jejího klábosení jsem sundala Rickymu vodítko a pustila ho dovnitř. „No ty to vlastně ještě nevíš, Roberta před hodinou pustili domů, nějaký pán za něj přišel zaplatit kauci a –“ zarazila se, když mě zahlédla. „Co to s tebou je?“

Podívala jsem se do zrcadla na vlastní odraz. Byla jsem rudá jako rajče a taky pořádně zpocená, ale to teď nebylo podstatné. „Mami, bojím se, že někomu hrozí nebezpečí. Zavolej policii. Já musím běžet,“ oznámila jsem ve dveřích. „Pak ti to vysvětlím,“ dodala jsem ještě a zabouchla za sebou.

Tentokrát můj běh nabral směr k hospodě. Nervozita ve mně pořád narůstala. Adrenalin mi dodával do žil novou energii, která mě poháněla kupředu. Karel si možná na Roberta někde počkal. Představila jsem si jednotlivé úseky cesty od nás do hospody. Které místo by bylo nejvíc schované? Kde by se dalo někoho přepadnout nepozorovaně? přemýšlela jsem. Napadlo mě to skoro okamžitě. Existovalo jen jedno takové místo.

Konečně jsem dorazila k malému lesíku, skrz něhož vedla zkratka do hospody. Stála jsem u poslední lampy před vstupem na neosvětlenou lesní cestu. Je tohle vážně dobrý nápad? zauvažovala jsem naplněná strachem. Nakonec jsem se odhodlala a vydala se krok po kroku do lesa. Našlapovala jsem velmi opatrně, abych nenadělala žádný hluk, a obezřetně si prohlížela stíny okolo sebe.

Zhruba uprostřed jsem zaslechla tlumený hlas. Sešla jsem z cesty, abych se k němu dostala blíž. Postupovala jsem ještě pomaleji než předtím, moje oči jen stěží rozeznávaly terén a já jsem se nechtěla prozradit zakopnutím o některý z kořenů stromů. Po několika metrech jsem si byla jistá, že ten hlas patří Robertovi, a identifikovala jsem jednotlivá slova.

„Tak poslouchej, to žes podváděl svoji ženu, už je pasé. Teď přestává končit sranda. Jestli komukoliv něco vykecáš, vodskáče to tvoje malý děcko. Jestli zjistím, že jsi šel na policii, tak přísahám, že ho zabiju. Rozumíš mi?“

Svraštila jsem obočí. Co se to tu děje? Opravdu Robert vyhrožuje Karlovi?    

„Jestli si myslíš, že pokud já skončím ve vězení, bude tvoje rodinka v bezpečí, tak se teda sakra pleteš,“ pokračoval Robert. „Víš, my dealeři držíme při sobě.“ Dealeři? Cože? „Můj kámoš, ten, co za mě zacvakal kauci, má ode mě jasný instrukce. Jestli si pro mě policajti přijdou, tak si von přijde pro tvýho syna. Nepokoušej se mě podvést. Dohlídnu si na tebe.“

Měla jsem pocit, že toho člověka nepoznávám, hlas sice patřil Robertovi, ale slova, která říkal, k němu vůbec nepasovala.

„Strč si ty svoje výhružky doprdele,“ odsekl Karel.

Viděla jsem, jak se ve vzduchu zaleskl černý kov. Robert nejspíš právě vytáhl pistoli. „Buď zticha! Tohle není žádná hra, rozumíš? Ještě jedno slovo a dopadneš jako Marie.“

Naprázdno jsem polkla. Takže to přece jenom byl Robert. On ji vážně zabil. Celá moje teorie, že se mu chtěl Karel pomstít vraždou jeho přítelkyně, byla úplně mimo. Statistiky asi přeci jen nelžou. Cítila jsem, že je čas odhalit svoji přítomnost. Karel měl zřejmě vzpurnou náladu a Robert vypadal, že by mu brzy mohly prasknout nervy.

„Dost!“ řekla jsem hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. Zřejmě jsem se tím pokoušela zamaskovat, jak se mi třese hlas.

„Veroniko?“ ozval se Karel, zatímco oba s Robertem mhouřili ve tmě oči, aby mě identifikovali.

„Je po všem Roberte, všechno jsem slyšela,“ oznámila jsem mu a udělala k němu pomalý krok.

„Měla by ses naučit nestrkat nos do cizích záležitostí,“ odvětil Robert. „Myslel jsem, že to půjde vyřešit v klidu. Ale jestli to nechcete po dobrém, tak to půjde po zlém,“ řekl a odjistil svou zbraň.

Začala jsem pociťovat přicházející vlnu paniky. „Jestli nás oba dva teď zabiješ, co čekáš, že se stane? Úplně každýmu bude jasný, že jsi to byl ty.“

„Tak vodsud pěkně rychle zmizím. Někam daleko.“

„Opravdu si myslíš, že by to policie nechala jen tak plavat? Že by nechala zmizet trojnásobného vraha? Vyhlásí na tebe pátrání v každé zemi, do které půjdeš. Na všech letištích, v každém vlaku,“ přesvědčovala jsem ho a udělala k němu další krok.

„Zůstaň, kde jsi,“ přikázal mi, ale hlaveň pistole nechal pořád namířenou na Karla. Zřejmě ho považoval za větší hrozbu, než jsem byla já.

„Polož tu pistoli a můžeme se v klidu zamyslet nad tvými možnostmi,“ navrhla jsem. „Za jednu vraždu je mnohem nižší trest než za tři. Obzvlášť pokud se sám přiznáš.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Já do vězení nepůjdu.“ Současně s tím se začal vzdalovat od Karla, zatímco já jsem se pokoušela dostat blíž k Robertovi. Pohybovali jsme se jako figurky na neviditelné šachovnici. Uvažovala jsem nad tím, kdo tuhle partii asi vyhraje.

„Měl by ses k tomu postavit jako chlap,“ pokračovala jsem a zároveň doufala, že alespoň nějaká jeho část představuje muže, jakého jsem znala a měla ráda. Nešlo mi do hlavy, jak vůbec bylo možné, že jsem nikdy nepoznala, jaký je doopravdy, v jádru. Nechala jsem se totálně obalamutit tou jeho fasádou dokonalého mladého podnikatele, a to až do úplně poslední chvíle. Do háje, vždyť jsem i Karlovi důvěřovala míň než tomuhle vrahovi.

„A ty bys měla držet hubu,“ odpověděl vztekle. „Neměla jsi sem chodit.“

Část mého já by mu dala za pravdu, nebyla jsem zrovna v záviděníhodné situaci. Jenže pokud bych nezasáhla, kdo ví, jestli by vůbec někdy šel pykat za to, co provedl. Možná by ty výhružky zabraly a Karel by zůstal zticha. Anebo by už možná Karel byl touhle dobou mrtvý.  Ať by to dopadlo jakkoliv, teď už na tom nezáleželo, teď jsem se zkrátka musela s touhle situací nějak popasovat. Právě v tom okamžiku jsem v dálce zaslechla něco velmi, velmi slibného. Zvuk policejní houkačky.

Robert ztuhl. „Ty malá mrcho. Zavolala jsi policajty!“ V jeho hlase byla slyšet panika. Namířil na mě pistoli, na vteřinu jsem zapomněla dýchat a znovu si uvědomila tíhu téhle situace. Jestli udělám jediný špatný tah, můžu být za pár minut mrtvá. Začala jsem se bát, že provede nějakou pitomost, když byl zahnaný do kouta. Podívala jsem se na Karla, měl hlavu obrácenou mým směrem, nedokázala jsem však rozpoznat, jestli opětuje můj pohled.

V hlavě mi to šrotovalo. V téhle tmě není skoro nic vidět, jaká je šance, že by nás Robert zasáhnul, pokud bychom oba začali utíkat? Ale co když se mu pak nějakým zázrakem podaří odsud utéct a policie už nebude schopná ho najít? Ta myšlenka se mi nelíbila, nechtěla jsem, aby z tohohle vyváznul jen tak. Jenže jestli zůstaneme stát na místě a on se rozhodne po nás vystřelit, má téměř jistý zásah.

Byli jsme v šachu, všichni tři, nikdo z nás nevěděl, co dělat dál. „Copak jsme pro tebe vůbec nic neznamenali?“ zkusila jsem zahrát na jeho emoce. „Všechny ty návštěvy, partičky pokeru, posezení u vína, rady do života od mýho táty, letní grilovačky. Všechno z toho byla přetvářka?“

Nic mi neodpověděl, jenom se nervózně ošil za zvukem sirén, které se k nám postupně přibližovaly.

„Copak jsi Marii nikdy nemiloval?“

„Marie si vybrala svůj osud sama. Mohli jsme být šťastní, mohli jsme si užívat tu hromadu peněz spolu, ale ona se úplně pomátla. Tenhle zrádce,“ pronesl Robert a trhnul přitom pistolí směrem ke Karlovi, až jsem leknutím nadskočila, „se ukázal v mým domě a začal po mně házet obvinění, ona to všechno slyšela a pak nedokázala mluvit o ničem jiným. Chtěla po mně, abych s dealováním skončil a abych všechno přiznal policii. Nemilovala mě, jinak by po mně nechtěla, abych šel na kdoví kolik let do basy.“

„Chtěla to po tobě právě proto, že tě milovala. Věděla, jak obvykle skončí drogoví dealeři, snažila se tě před tím chránit,“ pokoušela jsem se mu vysvětlit.

„Lžeš! Vy všichni jste zrádci. Všichni chcete, abych měl zkaženej život,“ začal křičet. To rozhodně nebylo dobré znamení. Situace pomalu, ale jistě eskalovala, jenže já jsem ho potřebovala udržet ještě chvíli v klidu. Policejní sirény postupně utichaly, takže policisté už nejspíš opouštěli svoje vozy a začali prohledávat okolí. Tohle zvládneš, přesvědčovala jsem se a hledala ta správná slova, která by mi pomohla Roberta trochu uklidnit.

„Veronika má pravdu,“ vložil se do toho Karel, který po celou dobu našeho rozhovoru mlčel. „Marie pro tebe vždycky chtěla jenom to nejlepší.“

„Ty na mě nemluv, ty hajzle!“ zařval Robert a já jsem věděla, že bude zle. „To jen kvůli tobě jsem se do tohohle dostal.“ Začal se třást. „Kvůli tobě jsem ji musel zabít!“

„K zemi!“ zaječela jsem těsně před tím, než Robert zmáčknul spoušť. Vzápětí jsem se rozběhla a vyrazila mu zbraň z ruky. Netušila jsem, co dělám, moje svaly se pohybovaly na základě instinktů. Slyšela jsem, jak pistole s žuchnutím dopadla mezi jehličí. Robert mě srazil k zemi, tohle ho muselo vytočit neuvěřitelným způsobem. Párkrát do mě kopnul, svinula jsem se do klubíčka a pokoušela se snášet tu bolest. Pak se ke mně sehnul, dal mi ruce kolem krku a začal mě škrtit. Dostala jsem se do naprostého šoku, rukama jsem se pokusila ho odstrčit, ale nemělo to absolutně žádný účinek, byl mnohem silnější než já. Začala jsem lapat po dechu, moje tělo sebou divoce škubalo. Zoufale jsem toužila po kyslíku.

Zčistajasna ze mě ta obrovská tíha spadla a moje hrdlo se najednou uvolnilo. Prudce jsem se nadechla a reflexivně se chytila za bolavý krk. Neměla jsem nejmenší tušení, co se kolem mě děje.

„Ani hnout.“ „Ruce dejte za záda.“ Chytala jsem útržky nějakých povelů. Najednou se kolem objevilo hrozně lidí. Z očí mi vytryskly slzy, pořád jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout, přestože už mi v tom teď žádná reálná síla nebránila.

Nějaký člověk si ke mně kleknul. Byl to policista. Začal na mě mluvit. „Slyšíte mně, slečno? Už je to v pořádku, jste v bezpečí,“ opakoval několikrát. Slyšela jsem ho, nedokázala jsem mu však odpovědět. „Jak se jmenujete?“ ptal se mě, ale nedočkal se žádné reakce.

***

Zjistila jsem, že si z toho večera od chvíle, kdy mě Robert málem uškrtil, skoro nic nepamatuju. Nevyvratitelným důkazem, že se to opravdu stalo, však zůstaly modřiny na mém krku. Spolu s policií prý dorazila i záchranka a mě se ujali lékaři. Jakmile jsem začala normálně komunikovat a prošla všemi zdravotními testy, pustili mě domů s rodiči. Máma byla úplně bez sebe, ale snažila se ze všech sil, aby zůstala navenek v klidu a nevyvolala u mě další záchvat šoku. Policie zajistila stálý dohled nad naším domem v rámci ochrany svědků.

Karel vyvázl bez zranění. Stihnul jít k zemi dřív, než po něm Robert vystřelil. Několikrát mi pak poděkoval, že jsem mu zachránila život. Dva dny po celém incidentu nám konečně řekl, jak to vlastně všechno začalo.

Přiznal, že měl milostný poměr s pražskou zpěvačkou Adélou Reyes. Faktem bylo, že už neměl šanci to dál zapírat, celý Robertův projev před tím, než vystřelil, jsem si pamatovala velice dobře, včetně části, že Karel mou sestru skutečně podváděl. Ukázalo se, že právě tohle byl důvod, proč před dvěma týdny vtrhnul rozčílený do Robertova domu a spustil tím řetězec událostí, které vedly až sem. Karlova milenka totiž zemřela. Na předávkování. Drogami, které jí zajišťoval její dealer. A tím dealerem byl Robert.

Vybavila jsem si ten den, kdy jsme se dozvěděli, že Marie je mrtvá. Táta si vzpomněl na tragickou smrt Adély Reyes, taktéž způsobenou drogami a Karel si čirou náhodou přesně pamatoval, kdy k tomu došlo.

Karel vinil z Adéliny smrti Roberta, byl na něj naštvaný a přišel mu to pěkně vytmavit. Tehdy se Marie poprvé dozvěděla, že Robertova doručovací firma místo balíků z internetových e-shopů doručovala trochu jiné zásilky. Přestože byla Marie naštvaná, nebo možná zklamaná, pořád Robertovi důvěřovala, neodešla, ale snažila se ho přesvědčit, aby se šel udat.

Když se Robert rozhodl Marii zavraždit, vzal z naší kolny jed na krysy a přidal ho do drogy, aby si byl jistý, že dávka Marii opravdu zabije. Dobře věděl, že pro každého člověka může být smrtelná dávka heroinu jiná a nechtěl riskovat zpackanou vraždu. Nejprve jí dal do pití silné sedativum, aby se s ním nepokoušela nijak zápasit, teprve až jí sedativa zabrala, píchnul jí připravenou směs. Dokonce prý udělal vpichů více, aby to vypadalo, že brala drogy delší dobu. Ráno zavolal policii s předstíraným zděšením, že jeho přítelkyně je mrtvá.

Třetí den od Robertova zatčení k nám přišli dva policisté, aby si přesně zapsali popis událostí z mého a z Karlova pohledu. Souhlasili, že výslech může proběhnout u nás doma, aby nás zbytečně nestresovali, když už jsme museli oba detailně vzpomínat na nejhorší noc našeho života.

Nejprve hodinu vyslýchali Karla, pak ho propustili a zavolali si mě. Jednoho z policistů jsem okamžitě poznala, byl to ten, který se na mě pokoušel mluvit poté, co jsem o chlup unikla smrti. Zdál se mi hodně mladý, tipovala jsem mu něco málo přes pětadvacet, a byl neuvěřitelně vstřícný, narozdíl od svého kolegy nevypadal vůbec netrpělivě, když jsem třeba dvě minuty mlčela, než jsem v sobě našla sílu odpovědět na některou z jejich otázek. Pravděpodobně jsem si ho nějak podvědomě spojila se svojí záchranou, protože mě jeho přítomnost uklidňovala. Na konci našeho rozhovoru mi poděkoval a řekl, že obdivuje, jak jsem se tu noc zachovala, pak mi podal vizitku se slovy, že kdybych si na něco dalšího vzpomněla, nebo si potřebovala promluvit s nějakým odborníkem, můžu se jim ozvat.

Doufala jsem, že tím se za celou událostí udělá tlustá čára. Jenže takhle jednoduché to bohužel nebylo, ve snech se mi pořád vracely výjevy z té noci a lesu jsem se od onoho večera vyhýbala obloukem. Po pár dnech jsem si vzala do ruky vizitku na policii a přemítala, jestli by mi pomohlo mluvit o tom s nějakým psychologem, ale nakonec jsem usoudila, že nemám nejmenší náladu se k té události vracet a vrtat se v ní. Chystala jsem se vizitku vyhodit, když jsem si všimla, že je popsaná i z druhé strany. Propiskou na ní bylo napsáno jméno a číslo toho mladého policisty. Mimoděk jsem se usmála a rozhodla se, že si vizitku přeci jen ještě nechám.

Za nějakou dobu proběhlo soudní řízení, díky našim výpovědím mohl být Robert definitivně usvědčen a odsouzen k patnácti letům odnětí svobody. Původní trest měl být až dvacet let, Robert se však nakonec rozhodl odhalit totožnost několika lidí, se kterými obchodoval, čímž si trest trochu snížil a policie mohla nastartovat úspěšnou operaci proti pražským překupníkům drog. Tím pominulo nebezpečí a policejní auto před naším domem, které mi každý den připomínalo, čím nám Robert vyhrožoval, konečně zmizelo.

Když jsem Roberta u soudu znovu viděla, vyplavaly mi na mysl všechny vzpomínky na čas, který s námi strávil. Bylo k neuvěření, jak moc se lišil od člověka, za kterého jsem ho celé roky považovala. Napadl mě v té souvislosti jeden citát, který jsme se učili v latině: „Mel in ore, verba lactis, fel in corde, fraus in factis.“ (Autorem byl kdosi jménem Walther, o němž toho nikdo moc nevěděl.) V češtině to znamená zhruba toto: „Na jazyku med, slova jako sníh, v srdci chová jed, klam je ve skutcích.“