OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 59

Kurz tvůrčího opisování

 

Nikdy dřív bych si o sobě ani nepomyslela, že jsem pomstychtivá. Člověk sám sebe vidí vždycky růžovějšího, ale tímhle jsem si byla jistá. Pomstu jsem nepovažovala za dobrý způsob řešení starých křivd a těch pár lidí, kteří mi snad někdy ublížili, jsem vždycky uměla omlouvat.

Jenže pak přišel Ráno.

Tedy ještě před ním přišla Zuzana. A ještě dřív teta Halka se speciálním dárkem. Už tehdy jsem cítila, že pomsta se bez ohledu na má přesvědčení snaží prodrat ven. I když tu pro ni vlastně možná ani nebyl důvod.

***

Zuzana tenkrát přiletěla celá rozzářená. Právě se vrátila z dvoudenního kurzu tvůrčího psaní, plácla sebou na postel a významně zhluboka vzdychla. Chvilku jsem ji nechala vycukat, než jsem na její nenápadnou pobídku zareagovala:

„Tak jaký to tam bylo? Povídej, přeháněj.“

Bylo mi jasné, že bude následovat delší řeč, ale půlhodinový monolog bez jediného nádechu s kadencí sto padesáti slov za minutu jsem opravdu nečekala. Nadšeně vyprávěla, jak oba dny jen skládali básně, od rýmovaček pro děti, přes humoristické písňové texty až po oduševnělou poezii s volným rýmem. Jak mohli psát nejen v učebně, ale i třeba u bazénu, který patřil k hotýlku („sice taková prdel světa, ale hotel jako fakt super cool, sauna, vířivka, výhled na Trosky, úžasná kuchyně, vína a jako: domácí slivovička z Moravy? Bych tam klidně jela i jako na prázdniny!“), že se naučila spoustu nového, že dostala skvělou zpětnou vazbu na svůj literární styl, že a že a že.

„A skvělý jako je, že od každýho z kurzu se vybrala nejpovedenější báseň a udělá se z nich e-sborník. Takže já budu slavná básnířka, ha ha. Jo, a jako Ráno?! Celou dobu jel bomby. Na to, že mu je snad sto let, ty bláho, neuvěřitelnej živel.“

Pravda, kdyby Zuzana ve svém slovníku vyškrtla slůvko jako, mohla by u mluvení aspoň dýchat. Začínala trochu rudnout, evidentně právě z nedostatečného přísunu kyslíku. Tak jsem jí skočila do řeči:

„Jakejch sto, prosím tě? Ránovi je čtyřiapadesát, zrovna nedávno to říkal v show u Krause.“

Magistr Jaroděj Ráno, uznávaný spisovatel na scéně fantastiky, dřív středoškolský učitel češtiny, teď navíc lektor kurzů tvůrčího psaní. Zapřísáhlý odpůrce manželství, propagátor single a bezdětného života. Navzdory tomu vydal pod vlastním jménem Jaroslav Ranný pár knížek pro mládež. Později přijal pseudonym a s ním změnil i žánr a začal se věnovat fantastickým příběhům pro dospělé čtenáře. Umělecký pseudonym si prý zvolil i proto, že za dob svého učitelování nelibě nesl poznámky svých studentů typu: „Koho dnes máme? Zas Rannýho?“ Nezdá se mi tedy, že si pseudonymem zrovna pomohl, protože já tam tu zasranost vnímám i v aktuální verzi.

„A dyk já vím, přeháním, ne? I když padesát nebo sto – žádnej rozdíl. Co na něm všechny ty holky jako viděj? I na mě házel Belmonda, u večeře. Jako chápeš to? Ale ustála jsem to, i když jako s odřenejma prsama.“

Literární guru středního věku v nonstop obklopení mladičkými studentkami – proč bych to nechápala? Navíc Zuzana vypadá jako novodobá Marilyn, a i když jsme stejně staré, jí by pětadvacet nikdo netipoval, takže zájem Rána o takovou kočku jsem víc než předpokládala.

Zuzana se na chvíli odmlčela. Váhala, jak mi co nejšetrněji sdělit ještě jednu zprávu.

„Přihlásila jsem nás obě na květen na další kurz.“

„Cože?!“ Zuzanina akčnost mě vyděsila. „Vždyť víš, že poezii nesnáším,“ plácla jsem první výmluvu, kterou mi slina na jazyk přinesla.

„A proto jsem nám zamluvila bajkové téma. Na prózu jsi dobrá. Když jsem se bavila s Ránem trochu jako důvěrnějc, tak říkal, že kurz s tímhle tématem otevírá poprvý, hlavně proto, aby jako zpropagoval nový vydání Bajkohrátek...“

Bajkohrátky. Prvotina, za kterou před devíti lety získal Magnesii Literu. První knížka, kterou jsem od (tenkrát ještě) Ranného četla. Teta Halka, moje nevlastní a Zuzanina vlastní máma, mi ji koupila k patnáctinám a pak jsem ke všem dalším narozeninám a Vánocům dostávala každou jeho novinku. Z prvních šesti knížek jsem byla naprosto unešená – fantazie, hravost se slovy, humor, kterému se směju i teď jako dospělá,... Ale jakmile se z něj stal Jaroděj a začal si hrát na Pratchetta, tak jsem na něj trochu zanevřela. A řekla jsem tetě, ať už mi ho nekupuje.

Každopádně, když nám potom na škole nabídli sérii jeho různě tematicky zaměřených kurzů, účasti na některém z nich jsem se nebránila. Naopak. Setkat se s Ránem osobně byl můj sen a životní cíl. Jen jsem se nedokázala rozhoupat k tomu rozhodnému kroku přihlásit se. Ale jak vidno, Zuzana se rozhoupala místo mě.

„...ale že od děcek, jakože těch ještě spisovatelsky nevyzrálejch kurzistů, čeká jako výstup jen kupu příběhů s jednorožci, draky, hypogryfy a podobnou fantazáckou havětí. Takže prý doufá v takové talenty jako jsem já – a to ještě neví o tobě - kteří mu tam hodí laťku trošku vejš. Šári, jako nenech se přemlouvat a pojeď,“ loudila, „odkládáš to už od třeťáku. Nemá smysl čekat na lepší příležitost.“

Zuzana je nejen sestřenice a nevlastní sestra, ale taky nejbližší přítelkyně a kamarádka. A takovým se prostě neodmítá.

Zkrátka, za měsíc jsem jela na kurz Bajek a podobenství. Bez Zuzany. Protože milá lejdy si o víkendu před odjezdem na horách zlomila nohu. Sportem k trvalé invaliditě!

Aspoň budu mít dvojlůžák sama pro sebe. Pro důkladně vypracovaný plán s cílem: Ráno to byla vlastně docela dobrá výchozí situace.

***

V učebně fakt super cool hotýlku se nás sešel plný počet účastníků, samozřejmě mimo zlámanou Zuzanu. Od nás ze školy tam byli další tři z nižších ročníků: jeden typický ajťák a dvě holky, které znám od vidění. Důchodcovský pár - obézní dámička s nevkusnou trvalou a tunou mastného make-upu a k ní vůbec nepasující, sportovně vyhlížející elegán. Pak o něco starší kluk v kvádru, nejspíš obchodní zástupce nebo manažírek. Dalším člověkem v saku byla na krátko ostříhaná blondýna, která vypadala trochu jako Joffrey první svého jména z GoT. Na sobě bokové džíny pánského střihu, na zápěstí obrovské pánské hodinky. Že by lesba?

Sedla jsem si ke stolku na jednom z konců účka, do kterého byly stolky uspořádány, vytáhla si notebook a přihlásila se na internet. Heslo na wifinu, napsané na tabuli, bylo složené z na první pohled nesourodé směsice písmen. EzJdLFOlRa. Ale mělo svou logiku: Ezop, Jean de La Fontain, Olbracht a Ra – to bude Ráno? Skromnost mu tedy nechybí. Kde vůbec je? Zuzana říkala, že minule byl v učebně dřív než účastníci. Ááá, já o vlku,...

„Dobrého rána přeji, spanilé dámy a udatní mužové.“

O tomhle jeho archaickém a přeslušnělém způsobu mluvy mi Zuzana naštěstí taky vyprávěla. Naštěstí, protože nebýt na to připravená, tak jsem asi vyprskla smíchy, jako se to podařilo malé zrzce od nás ze školy, která asi Rána naživo taky ještě nezažila. Ale v knihách s jeho jménem takové obraty nenajdete a v rozhovorech do časopisů se buď krotí, nebo ho redakčně upravují. Nevím, možná je taky trochu pozér, možná je to způsob, jak vybočit z řady, možná trik, jak balit holky.

„Jsem navýsost potěšen, že jste dobře naladěni,“ zareagoval na zrzčin výbuch smíchu. Trošku mě zamrzelo, že jsem to nebyla já, koho si Ráno všiml jako prvního. Chtěla jsem ho zaujmout, přála jsem si, abych měla jeho výhradní pozornost. No co, prvním dojmem se mi to nepodařilo, budu ho muset ohromit později, intelektem. A hlavně psaním.

Rozhlédl se po třídě. Působil opravdu jako vlk, který obhlíží situaci a číhá na kořist. Prošedivělé, delší, byť prořídlé vlasy dojem vlčí hřívy jen utvrzovaly. Vypadal skoro jako Hapka, jen byl víc při těle. Sám se v rozhovorech označoval za dionýsovský typ, poživačného člověka, který si neodepře dobré, mnohdy i nezdravé jídlo a pití, a to se na jeho postavě podepsalo. Ale chápu, že i bez plochého břicha dokázal ženy i dívky okouzlovat. Prostě alfa samec.

Úklonou hlavy se pozdravil se všemi, kromě mne, zrzky a manažírka.

„Ačkolivěk zde vidím tolik známých tváří z minulých kurzů, přesto musíme absolvovat úvodní formality, poněvadž tu máme i nováčky,“ věnoval tentokrát úklonu nám třem.

Po seznámení s pravidly kurzu nás Ráno vyzval, abychom se postupně krátce představili. Měla jsem si poznamenávat křestní jména ostatních, protože jsme si odhlasovali tykání a já mám na jména děravou hlavu. Jenže místo toho jsem se pekelně soustředila na to, aby mé vlastní představení bylo... naprosto oslňující. Abych ukázala dostatečnou míru inteligence, ale i ochoty naučit se tu něčemu novému, abych byla přirozeně vtipná, ale zároveň abych netlačila na pilu, abych působila dostatečně seběvědomě, ale zase ne namyšleně a taky aby se na mě při tom dobře koukalo.

No. Takže když na mě nakonec přišla řada, stoupla jsem si, čímž jsem překotila židli. Při vracení židle do původní pozice jsem ještě dokázala shodit svou láhev s pitím a jak jsem se pro ni ohnula, tak se mi odhalila část zad nad kalhoty, takže všichni mohli obdivovat krajkový lem mých kalhotek. Z nepříjemné situace a lehké námahy jsem celá zrudla a první slova jsem řekla moc potichu, takže mě Ráno požádal, „zda bych mohla přidati na síle hlasu.“ Z čehož jsem se rozkoktala a vypadlo ze mě jen: „Jme-jmenuju še Sárka a cho-chodím do posledního ročníku, taky na pedáku. V Hradci.“ Opravdu naprosto oslňující entrée!

Naštěstí to přešel bez komentáře a rovnou nás vyzval, ať si v počítačích založíme soubor pro první bajku.

„Bajka jest můj milený útvar, neboť v ní jako postavy vystupují vždy zvířata. Díky tomu se to ve vašich zde vzniklých příbězích nebude hemžit hobity a holebity. Nic proti fantasy nebo LGBT příběhům, ale právě tyto dva žánry jsou mezi kurzisty více než oblíbené a sborníky z našich kurzů pak bývají poněkud jednotvárné, až fádní.“

Zrzčina ruka vystřelila jako šipka: „Kdo jsou, prosím, holebiti?“

Ráno, který zcela jasně takovou otázku očekával, se zatvářil jako moudrý kmet, který se chystá poučit svou hloupoučkou vnučku, což mě nevýslovně potěšilo, protože jsem ten výraz také neznala, ale styděla jsem se zeptat. Dřív než jsem si to stihla vygůglit, Ráno odpověděl: „HOmosexuálové, LEsbičky, BIsexuálové a Transgender osoby.“

Všichni jsme se zasmáli, jen Joffrey mi připadala trochu dotčená. Ale vlastně ani neměla proč, google mi vzápětí potvrdil, že i tahle zkratka se ve světě pro LGBT opravdu užívá. Jestli to ale věděl i Ráno, nebo to byla jedna z jeho bomb, které zmiňovala Zuzana, to netuším.

Když jsme se utišili, vzal do ruky fix a na tabuli připsal zadání prvního úkolu: ANEKDOTA.

„Na první příběh o rozsahu přibližně dvou set slov máte necelé dvě hodiny času. Hodně štěstí.“

Měla jsem velmi dobře rozmyšleno, co a jak napíšu. Ale abych splynula s davem, otevřela jsem znovu internet a tvářila se, jako že také vyhledávám podklady. Novinky, copak dneska píšete o zvířátkách?

Nejsmutnějšího slona na světě utratili – to by mě hejtři obviňovali, že je to slzoždímačka.

V děčínské zoo se narodil klokan albín – na to by se dala našroubovat tématika rasismu, xenofobní hnědí klokani lynčují nepřizpůsobivého bělobu.

Šestnáctiletý hroch se v Německu pokusil zavraždit svou těhotnou... prosím? Cože? Aháá, hoch, ne hroch!

Ráno postával u stolku s občerstvením, labužnicky se cpal třetím croissantem a vydatně to zapíjel kolou. Ajťák, sedící vedle mě, ještě stále brouzdal na internetu, spolužačka s gotickým účesem i líčením si kreslila na papír netopýra, důchodci si šeptem vyměňovali názory na zadání, manažírek koukal do blba a dloubal si z nosu holuby, Joffrey si pohrávala se smartphonem, ale zrzka, šplhna jedna, už datlila do klávesnice. Vrhla jsem se tedy do práce také a během slabé hodinky jsem příběh, který jsem měla v hlavě důkladně předpřipravený, dobrousila k mé naprosté spokojenosti.

Po dopolední svačině (kdy si dopřál ještě asi dva chlebíčky s vlašákem), pokračoval Ráno v programu:

„Jak víte z propozic kurzu, budete zde zpracovávat celkem tři bajky. Od každého z vás pak vybereme tu nejzdařilejší a u vydavatelství e-knihy jedou necháme vydat sborník. Abychom však vybrali vskutku zodpovědně, musíme si vaše díla nejprve poslechnout. Hlásí se tedy někdo dobrovolně jako první předčítající?“

Pozorovala jsem zrzku, jak se v ní rve šplhounkovství s přirozeným studem, jak váhá, jestli se má hujersky přihlásit, nebo jestli má radši pár vteřin vyčkat, až bude vyzvána. A to byla ta pravá chvíle pro mě. Laxně jsem zvedla paži a s omluvným výrazem jsem prohlásila: „Tak já si zkusím napravit reputaci po tom mém klaunském vystoupení.“

Ráno se s pobavením a s trochou obdivu usmál a... a já v tu chvíli věděla, že je můj. Nečekala jsem na vyzvání a pustila jsem se do četby:

„KDESI V AFRICE

Sedí pár samců pod baobabem, hrají karty, pojídají u toho zkvašené ovoce, čas při dobré zábavě a se stoupající hladinou alkoholu v krvi utíká jako mladá Gazela.

Najednou se Slon podívá na měsíc a zakleje: ,Do kelu! To už je hodin. To zas budou Slonice držkovat, že jdu pozdě.'

Dikobraz hořce prohlásí: ,Mám to má doma stejný. Budu muset starou vopíchat, aby neremcala.'

Koukne na Chameleona a ten se jen pousměje: ,Se z toho snad nějak vylížu.'

Pštros, ten že strčí hlavu do písku a bude dělat nenápadného, Gepard před seřváním vezme nohy na ramena, Surikata se prý tu svou pokusí obměkčit roztomilým panáčkováním.

Nosorožec nechápavě kroutí hlavou: ,Poserové! Já doma trochu zadupu a nikdo si netroufne ani pípnout.'

Krokodýlovi imponuje, že Nosorožec je takový macho, tak zamachruje: ,Taky nechápu – prostě přijdu k Nilu, houknu na Máňu: Koukej mi ohřát to zebro-knedlo-zelo!, navečeřím se a jdu spát.'

,To kecáš!' nevěří mu kamarádi, kteří temparamentní Máňu trošku znají.

,Čestný krokodýlský! Klidně pojďte se mnou, vám to předvedu!'

Záhy svých slov litoval, neboť přátelé ho vzali za slovo a zvědavě ho následovali.

To make a long story short.

Druhý den všechny samice záviděly Máně, čerstvé to vdově po Krokodýlovi, její zbrusu novou birkinku.

Poučení: Už Nietzche říkával, že kdo viděl rozbouřené moře a rozbouřenou ženu, vždycky spíše litoval manžela než námořníky.“

Během četby se ostatní účastníci pochechtávali, což mě povzbuzovalo k lepšímu hereckému přednesu, měnila jsem hlasy, vkládala jsem vhodně pauzy, zvyšovala a snižovala tón i hlasitost projevu. Text vyzněl přesně tak, jak jsem si představovala. Byla jsem spokojená.

Ani Ráno se netvářil vysloveně nespokojeně. Měl výhrady k angličtině a k birkince, že prý možná čtenáře přeceňuji a že někteří budou tápat. Baba důchodkyně horlivě přikyvovala svou naondulovanou hlavou, ale ostatní se mě naštěstí zastali, že všemu v textu rozuměli.

„Dobrá, přehlasovali jste mne,“ rezignoval Ráno. „Pravdou je, že tato anekdota je založena na známém vtipu, tudíž čtenářská obec by neměla zapochybovat. Sám jsem stejnou pointu zpracoval v jedné ze svých Bajkohrátek, jen tam nakonec skončil medvěd v aligátořích kozačkách. Stává se velice často, že dva autoři, jakkoli se snaží o originalitu, vytvoří díla s téměř totožnými nápady. Jen to odlišné zpracování hraje roli.“

I moje máma tuhle pointu zpracovala, jen tam pro změnu použila ledvinku z krokodýlí kůže – holt každá generace má jinou módu. To, že taky psala, jsem dlouho nevěděla. Pořádně jsem ji poznala až po svých osmnáctinách. Sedmnáct let po její smrti. Tehdy mě totiž teta Halka přestala obdarovávat knížkami od Rána, ale slavnostně mi předala starou krabici od banánů, plnou sešitů. Školních, červených s linkami, zelených se čtverečky, malých i velkých, několik notesů bylo s tvrdými deskami, jiné naopak častým používáním o desky přišly úplně. Všechny hustě popsané, proložené hromadami dalších listů, fotek, výstřižků z novin. Máminy deníky.

„Maminka chtěla, abych ti je dala, až budeš dospělá. Sice v tobě pořád vidím malou holčičku, ale plnoletost je snad vhodná chvíle. Nic z toho jsem nečetla, nějak jsem k tomu nikdy nenašla dost odvahy, sestra mi pořád chybí. Ale vím, že si do deníků psala i první verze svých literárních pokusů. Dokonce je všechny přepsala i do počítače, jenže tenkrát... Existovala akorát té šestsetdvojka a ukládat se dalo jen na tří a půl palcové diskety. Nesměj se, je to už pravěk. Ty diskety se bohužel někde ztratily, asi při stěhování, ale stejně bys to dnes už neměla na čem pustit...“

Se slzami v očích mi ten vzácný poklad předala a já od té doby věnovala víc času četbě máminých deníků než učení. A stálo to za to.

Vrátila jsem se od myšlenek na mámu zpět k poslechu anekdot ostatních účastníků. Byly vtipné, na složení spolukurzistů jsem měla zaplaťpánbůh štěstí. Introvertnímu ajťákovi činil přednes neskonalé potíže, své anekdotě se za každou větou smál, takže my ostatní jsme se smáli ani ne tak tomu, co čte, ale jeho záchvatům smíchu. Pán důchodového věku si v alegorii o kruté krávě evidentně vybíjel skrývaný vztek na dominantní manželku; ta úplně nepochopila koncept bajek a sepsala spíš vyprávěnku z pohledu ošetřovatele zvířat, zcela jasně inspirovanou onou zprávou z novinek o nejsmutnějším slonovi. Joffrey (asi Ránovi natruc) spáchala anekdotu o transsexuálním mořském koníkovi; zrzka sepsala vtip o hipsterských farmářských zvířatech; gotička, jaké překvapení, vytvořila anekdotu upírskou a nakonec ještě manažírek odprezentoval svůj příspěvek z prostředí žraločích mafiánů.

Co se týká dopoledního programu, musela jsem dát Zuzaně za pravdu, kurz byl skvěle připravený a my jsme se dobře bavili a feedback od živých posluchačů i od zkušeného spisovatelského harcovníka byl k nezaplacení.

A měla jsem pocit, že i můj soukromý plán zatím má šanci na splnění – u oběda si Ráno sedl k našemu stolu naproti mně a pod stolem se několikrát jakoby nedopatřením dotkl mého kolene.

Po obědě jsem dostali zadání dalších dvou bajek – jedna měla být dramatickým příběhem, druhou, rozsáhlejší bajku jsme měli sepsat v duchu tragikomickém.

Takže nejdřív tragedii? I tady jsem měla jasno, do čeho se pustím. Příběh velké lásky. Uvedla jsem ho citátem z Exupéryho Malého prince: „Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mně jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě.“

Byla to jedna z bajek z deníků mojí mámy. Dnes už její druhá, kterou zas jen lehce poupravím a dám jí tak popatřit světlo světa. Zase ty neodbytné myšlenky na moji mámu!

Když máte na dosah to, po čem jste dlouho toužili, nebo vám bylo dlouho odpíráno, a když konečně nastane chvíle, kdy si to smíte vzít, tak se najednou trochu začnete bát. Bojíte se, že přijdete o ten pocit těšení se, že možná výsledek nebude odpovídat vašim představám. A proto tu chvíli konečného odhalení oddalujete, co nejvíc to jde.

Samozřejmě, že nejzvědavější jsem byla na to, jaká byla máma v mém věku. Ale právě proto, že jsem si toho pocitu malé holky před vánočním stromečkem chtěla užívat co nejdéle a protože jsem se bála případné frustrace, nechala jsem si deník z máminých osmnácti let až na konec.

A začala jsem pročítat nejdřív její bajky a pohádky a příběhy pro děti a nahrazovala jsem si tak ty kraťoučké okamžiky smutku, kdy mi i přes všechnu lásku tety Halky máma chyběla. Ze všech jejích příběhů jsem byla nadšená ještě o trochu víc, než když jsem téměř stejné nadšení prožívala u knížek od tehdy ještě Ranného. Máminy příběhy byly podobné, ale mnohem lepší, protože... protože od mámy.

Nejsmutnější z její sbírky, ale zároveň nejpoučnější pro mě byla ta o motýlcích, tak jsem zkusila, zda stejný efekt bude mít i na účastníky kurzu. A na Rána. Vzpomínala jsem, jak to bylo, a svými slovy jsem zapisovala, co se mi promítalo před očima.

Motýlci si poletovali z kytky na kytku. On byl pyšný na sílu svých křídel, chvástal se, že pouhým jedním mávnutím dokáže rozpoutat hurikán na tisíce kilometrů vzdáleném místě. Ona se do něj přesto zamilovala. Po čase snesla vajíčka a brzy se radovali z malých larviček.

Jenže pak ho jedno lidské mládě chytilo za jeho mocná křídla a jemný prach, který dítěti utkvěl na prstech, než ho zase pustilo, už nic nenahradilo a křídla zeslábla. Motýlice se ho snažila povzbuzovat. Vyhledala v moudrých knihách, že v Jižní Americe existují křišťáloví motýli, kteří také nemají svůj prach a proto jsou jejich křídla zcela průhledná, a přesto žijí plnohodnotný život.  Sbírala dvojnásobné množství nektaru, aby znovu získal sílu a dočkal se klidného stáří a nezavřel oči, dokud se jejich mladé housenky nevylíhnou z kokonů jako silná, zdravá imaga.

Často a hodně ho objímala, aby mu dodala podporu psychickou, ale pokaždé se při tom otřela svými křídly o ta jeho a tím mu odsypávala vlastního prachu.

Až jednoho dne zjistil, že jimi znovu dokáže mávat. Probudil se okamžitě z dlouhodobé letargie a vyletěl radostně do vzduchu, čímž způsobil několik uragánů na Filipínách. Pak se letěl pochlubit motýlici, jak je zase plný sil.

Ale motýlice ležela slabá, s křídly téměř neviditelnými, protože všechen její prach teď nosil na křídlech on. S úlevou a s odevzdaným úsměvem naposledy láskyplně na svého milovaného pohlédla a pak propustila svou duši do motýlího nebe.

Motýlovi málem puklo srdce. Chtěl skočit do pavoučí sítě, jen aby ji mohl následovat. Když v tom puklo něco jiného. A ještě jednou. A znovu. To jejich imaga se počínala klubat. Polovina z nich byla tolik podobná zemřelé motýlici.

Motýl si hned uvědomil, že motýlice neobětovala svůj život proto, aby ho on promarnil smrtí v pavoučích kusadlech. Pochopil, že mu dala šanci na nový, lepší život a možnost vychovat své potomky ve zdravé a moudré jedince.

Poučení: Láska hory přenáší a roste nejen z objetí, ale hlavně z obětí.

Když jsem dopsala hrubou kostru, odskočila jsem si na záchod a přemýšlela, jestli bych i tenhle vážný milostný příběh dokázala předčítat Ránovi se stejným klidem jako dopolední anekdotu.

Starosti co by - kdyby ale padly, jen co jsem se vrátila do učebny. Ráno stál skloněný nad obrazovkou mého počítače a pročítal, co jsem zatím napsala. Přidržel mi židli, abych se mohla (bezpečně) posadit a pak se znovu sklonil a šeptem, aby nerušil ostatní, mi sdělil svůj celkem pozitivní názor na přečtené. Ale pak mě zaskočil otázkou:

„Víš, co to ve skutečnosti je motýlice?“

„No, samička od motýla?“ zaváhala jsem.

Zavrtěl hlavou. „Jméno podřádu vážek. Entomolog by se tady mohl zaseknout. Ale to je jen drobnost, čtenář snadno pochopí, cos měla na mysli, klidně to tak nechej.“

Chtěla jsem se vrátit k práci, ale Ráno ještě víc ztišil hlas: „Měl bych ještě jeden dotaz, soukromý. Ale ten bych raději probral až osobně, třeba po večeři? Až půjdou všichni do šantánu, že bych tě pozval na sklenku šampíčka?“

Bože můj, je to tady!

Jen nevím, jestli se jeho pozvání týká toho, co ho zaujalo na motýlí bajce, nebo jestli je to ten jeho pověstný lov, kdy to na každém kurzu zkusí aspoň na jednu. Ale šantán a šampíčko, to jsou snad jasné ukazatele, že se jedná o tu druhou variantu. Dvě příšerně obstarožní a iritující slova, ze kterých mi přebíhá mráz po zádech!

„Platí,“ přikývla jsem také šeptem a rozhodla jsem se sbalit si věci. „Nebude vadit, když si zbytek půjdu zpracovávat na pokoj?“

„Samozřejmě, že nebude,“ řekl nahlas a zvedl se k ostatním. „Správná připomínka! Pozapomněl jsem vám říct, že pokud radši píšete vleže, venku, v restauraci, kdekoli, zdržovat vás tu nebudu. Sejděme se ale určitě nejpozději v šest u večeře.“

Poslední větu i s vyzývavým pohledem věnoval výhradně mně.

***

Dokončila jsem na pokoji motýlí bajku, rozpracovala zcela vlastní tragikomickou povídku o sexuchtivé sově, dala jsem si sprchu a už byl čas na večeři. K té nám servírovali samé nezdravé dobroty, jako tatarák, vepřové koleno, grilovaná žebra, už ani nevzpomínám, co dalšího, ale zkusila jsem od všeho kousek. Ráno se taky nežinýroval, zřejmě měl na výběr jídelníčku vliv a proto si večeři vychutnával plnými sousty i doušky. S ostatními kurzisty jsme se konečně začali docela bavit, povídali jsme si o psaní i o životě, popíjeli víno a tu dobrou slivovičku, co ji Zuzana tak vychvalovala, při ní se zábava hned lépe rozjížděla. Ráno seděl na opačné straně hodovní tabule než já a družil se s párem důchodců, ale občas ke mně zaslal prosebný pohled, kterým mi naznačoval: nezavěšuj, jsi v pořadí.

Okolo desáté hodiny se důchodkyně zvedla od stolu: „Bylo tu s vámi moc příjemně, ale jak pan Ráno, tedy vlastně Jaroděj, já si na to pořád nemůžu zvyknout, chi chi... jak tedy Jaroděj říkal, zítra nás čeká perný den a já už su unavená, tak poběžím na kutě.“

Všichni jsme jí popřáli dobrou noc, ale přesto se stále neměla k odchodu. Panovačně shlížela na svého muže, který zůstal sedět a záměrně jejímu pohledu uhýbal.

„Tak snad půjdeš se mnou?“ vyštěkla netrpělivě a donutila ho tak zvednout k ní oči.

„Ne, já ještě nejsem unavený. Mám druhý klíč, nebudu tě budit, až přijdu.“

Řekl to klidně a tiše, ale pevným, rozhodným hlasem, odmítajícím jakoukoli další diskusi. Zdálo se mi, že mu společnost mladých lidí dodává odvahy, kterou by v sobě jindy asi nesebral. Nebo jsem se spletla? Jen co jeho žena nasupeně odešla, objevila se mu v očích jiskra takové svobody a lehkosti, jakou by přece tak rychle nevykřesal. Zřejmě byl vytrénovaný tuhle jiskru před ženou zhasínat a užívat si jen v její nepřítomnosti.

A jak užívat! S ledabylým gestem vytáhl z kapsy pouzdro na brýle, otevřel ho a dal nám krátce nahlédnout do jeho vnitřku. Ležely v něm dva balíčky – jeden s cigaretovými papírky, druhý plný šištiček marihuany.

Ohromeně jsme ho pár vteřin sledovali.

„To mám na předpis, kamarád je přednosta na psychiatrii,“ vysvětlil, „...a zná mou ženu.“

S povzdechnutím vybalil jeden papírek, olízl ho, rozdrobil do něj šištičku a profesionálně umotal brko. Potom jím pokynul na všechny okolo, vstal od stolu a s nevyřčenou nabídkou se zeptal: „Nechtěli byste mi jít ven dělat společnost?“

Já jsem odmítla, protože jsem nekuřačka, a experimenty s trávou zvládám jen v jídelním provedení. Ale ostatní se zvědavě zvedli a následovali ho na terasu. Vstal i Ráno, ale když mě viděl zůstat sedět, přesedl si ke mně.

„Smím ti dolít víno?“

„Na řečnické otázky se neodpovídá, že?“ zkusila jsem lehce zaflirtovat, abych si pojistila, že po zbytek večera už se bude věnovat pouze mně.

Usmál se a dolil mi.

„Konečně jsem se k tobě dostal. Chci s tebou probrat ještě něco pracovně.“

Hmm, takže varianta první, nebalí mě, jde mu o tu bajku.

„Lichotí mi, že jsi zvolila coververzi mých Bajkohrátek.“

Nechodí okolo horké kaše a jde rovnou na věc. Nu což, nevadí. Aspoň to budu mít rychle z krku. Ještě se ale ujistím, že se oba bavíme o jednom a tom samém.

„Jak to myslíš?“

„Už u té anekdoty jsem tě podezíral, že sis trochu vypůjčila motiv z mého Boje medvěda s aligátorem, ale říkal jsem si, že jsem paranoidní, že to může být jen náhoda. Ale když jsem si přečetl námět na tvou motýlí bajku, tam už to jako náhodu vnímat nelze. V mojí Lásce opojné jsem to zpracoval přesně obráceně, tam to byl právě motýl, kdo pomáhal nemocné samičce, propadlé závislosti na nektaru z omamných rostlin. Nemýlím se?“

Takže mluvíme o tom samém.

„Trochu se pleteš. Sice mě tvoje Bajkohrátky inspirovaly k tomu, abych dneska napsala právě tyhle dvě věci, ale nic jsem si od tebe nevypůjčovala. Neříkal jsi nám přece, že se často stává, že různí autoři můžou vytvořit téměř totožná díla? A že odlišné bývá jen zpracování?“

„Počkej, počkej! To sis nevyložila správným směrem. Za prvé, takhle zřejmá souhra i v těch nejmenších detailech, není dílem originality ani omylem. A za druhé, pokud chceš mluvit o inspiraci až poté, co tě někdo klepne přes prsty, tak to už hraničí s plagiátorstvím.“

Netvářil se nijak výhružně nebo naštvaně, spíš mě jen škádlil, přesto jsem na něj podrážděně vyjela: „Chceš mě zažalovat?“ Zbytečně ostřeji, než jsem zamýšlela. Ale v podstatě jsem s ním naprosto souhlasila. Tyhle dvě věty vytesat do kamene.

Odvážil se být důvěrnější, odhrnul mi vlasy od ucha a zašeptal: „Ne. Jen máš u mě vroubek, který ale můžeš snadno smazat, když na mě budeš trochu příjemnější.“

Takže nakonec došlo i na druhou variantu! Balí mě! Z radosti, že se situace opět vrací do kolejí mého plánu, jsem se rozhodla, že na tuhle jeho samolibou poznámku nebudu reagovat negativně.

Navíc, zvenku se zrovna začali trousit ostatní.

„Nepůjdeme se posadit někam stranou?“

Nečekal na odpověď, nabídl mi rámě a odvedl si mě ke stolku pro dva, který byl mimo zorné pole našich kolegů. Objednal šampíčko, nalil nám a poté, co jsme si přiťukli, se mi začal, trošku starosvětsky, ale přesto s určitým kouzlem, dvořit. Zahrnoval mě lichotkami jako „ve slovnících je u pojmu krása tvoje fotka“, „tvoje úchvatná přítomnost tento kurz rozzářila“ a „je smutné, že ač jsem napsal statisíce, možná miliony slov, nenacházím jediné, kterým bych dokázal pojmenovat, co k tobě cítím.“

Myslíš ,chuť zašukat si'? ,Apetence', to je to slovo, co hledáš, napovídal mu jízlivý hlas v mé hlavě. Jeho rádoby romantická vyznání, určená pro široké davy, ve mně rozeznívala strunu vrozeného cynismu. Kdyby jen tušil, že Zuzana mi přesně tyhle lichotky citovala, možná by mi je dávkoval aspoň v jiném pořadí.

Jeho pokusy o intimnější doteky či letmá ručkypolíbení jsem zdárně odrážela. Ale přesto jsem ho stále udržovala v naději, že mu jeho záměry vyjdou. Mírně svůdnými gesty, dvousmyslnými narážkami, vyjadřováním obdivu k jeho tvorbě, kterou jsem jako mladší milovala. Až jsem se chvílemi obávala, jestli to není moc. Rozhodla jsem se, že raději přejdu k dalšímu kroku svého plánu.

„Myslím, že u tebe budu mít ještě jeden vroubek, až uvidíš, o čem jsem psala ve třetí bajce.“

„Jakpak to? Zase nějaká náhodná podoba s některou Bajkohrátkou?“

„Tentokrát jsem se inspirovala přímo tvou osobou. Nazvala jsem to Vášnivý výr ve víru vášní.“

Očividně ho takový příměr potěšil. Ješitnosti, jsi tak předvídatelná!

„A smím si přečíst, cos už napsala?“

Nu, dobrá. Po tom, až si přečteš, jak o tobě smýšlím, už tě asi všechna chuť na svádění přejde, ale řekl sis o to.

„Mám zatím jen pár úryvků, ale vlastně, jo, proč ne. Mohl bys to prosím předčítat nahlas? Ráda bych viděla čtenářskou reakci naživo, jestli se budeš smát tam, kde jsem chtěla smích vyvolat, jestli tě překvapí rozuzlení a tak.“

Vzal si ode mě mobil, ve kterém jsem otevřela rozpracovanou verzi, a pustil se do předčítání: „Dokud bydlel Bubo v zoologické zahradě, byl jeho sexuální apetit v normě. Pak ho však veterináři vykastrovali a to mu mnohonásobně zvýšilo libido. Příležitostí ukájet ho měl dost, ale přesto mu výběr samic v ZOO po čase nestačil. Odstěhoval se tedy do blízkého lesa a i tam se stal věhlasným obšourníkem. A mezi mladými sovími pipkami také vyhledávaným.

Jedné noci však potkal sovu svého srdce. Nejvášnivější, jakou kdy poznal. Seznámil se s ní v novém baru Bonobar, do kterého zašel jen proto, že očekával, že tam budou hrát Bono Voxe a jeho oblíbené Hú2.

Seděla u baru, tak zářivě bílá, až oči přecházely. Štíhlý pařátek jí zdobilo stříbrné kroužkování, což ji činilo ještě půvabnější a… neodolatelně sexy. V tu chvíli se vykašlal na zvyklosti a zahodil předsudky o míchání ras, věděl, že tuhle dnes chce.

Přijala pozvání na drink. Vypili spolu několik hů-hů koktejlů a právě když se chystal pozvat ji k sobě do hnízda, předběhla ho a dráždivým dvojsmyslem se ho zeptala: ,Chtěl bys prozkoumat moji dutinku?'

Letěli spolu ke starému, vykotlanému dubu, kde na dveřích před dutinou stálo na cedulce napsáno Hedvika S. Něžná. Nechápavě otočil o celých dvě stě šedesát stupňů hlavu, neboť sovice se mu představila jako Leslie. Pochopila jeho údiv a hned se jala vysvětlovat: ,To je mý starý jméno. To víš, od Harryho Pottera se všem sovicím dávalo tohle pitomý jméno. Pojď dál.'

Dělali to snad ve všech možných pozicích. Zepředu, zezadu, na netopýra,… Vřískala blahem a vykřikovala, že teď už jí je nad měsíc jasné, proč je jeho druhové jméno Velký. Když mu to dělala zobálně, měl z toho až husinu (což je u Výra věc zcela nevídaná)...“

Ráno přestal předčítat nahlas, jen očima přelétl ještě pár dalších řádků a pak mi mobil vrátil.

„Hmm, husí kůži mám i já. Neměl jsem tušení, že mě dokáže vzrušit popis ptačího koitu. Ale celou dobu přemýšlím, co společného mám podle tebe s tím Bubem? Čím jsem tě inspiroval? Jestli si mě představuješ tak výkonného jako Buba, abys pak nebyla zklamaná!“

To snad není možné! Já ho tady urazím v přímém přenosu a on si v tom najde další můj pokus o sblížení! Ale já už to potřebuju stopnout, co teď? Opravdu ten příměr nepochopil? Bože, to tak nesnáším, když musím vysvětlovat pointy.

„Myslím, že si stejně jako Bubo nemůžeš stěžovat na nepřízeň mladých obdivovatelek, ne? Zkus ještě... tenhle úryvek.“

Prstem na displeji jsem vyhledala závěrečnou část a Ráno pokračoval:

„Číšník v pětipeříčkovém restaurantu usadil Leslie a Buba ke stolku s výhledem na měsíc. Odkašlal si a zarecitoval: ,Připravené menu zahrnuje jako předkrm: žabí stehýnka. Následuje užovkový krém. Jako hlavní chod: specialita našeho podniku, lumík sibiřský, ke kterému jako přílohu podáváme broučí salát. A závěrem dezert: šlehaná pěna Mickey Mouse Mousse. A víno si budete přát bílé či červené? Bílé? Pak vám mohu doporučit výběrový Soví ňon.'

Když o půl hodiny později zarvala Leslie drápy do hlavního chodu, poznamenala, že lumíci jsou jídlo, kterým se sovice sněžné živí při hnízdění. Bubo se zaradoval, že mu tak nahrála na smeč, z náprsenky vyndal zlaté kroužkování a požádal ji o křídlo.

,Co blázníš?' vyděsila se Leslie. ,Není nám takhle nezávazně spolu líp? Sex s tebou je vážně úžasný, ale... Vždyť já už stejně v jednom svazku žiju.'

,Cože?!' vyděsil se pro změnu Bubo. ,Jak to? S kým?'

,No, co tak vejráš? Vždyť jsme se o tom včera bavili, že Hedvika je mý starý jméno.'

Nechápal dál. Co to má znamenat?

,Moje stará, Hedvika, odlítla na tejden za mámou na Sibiř,' vysvětlila Leslie tedy naplno.

U svatýho Fénixe! Leslie je bisexuální! No, jasně, Bonobar! Žádnej Bono, ale podle té zatracené homoušské opice se to tam jmenuje. A zrovna já musím narazit na lesbičku.

Ale Leslie pokračovala ve vysvětlování: ,Plánujeme s Hedvikou vejce, tak letěla pozvat tchyni k nám do dutiny, aby vypomohla... Tak jsem si chtěl naposled vyhodit z pařátku.'

Chtěl?

Až teď došlo nebohému Bubovi, že Leslie je ve skutečnosti Leslie.“

Ráno se tvářil pobaveně a zároveň napjatě.

„Stále mi nedochází to podobenství se mnou? Když tě teď začnu obtěžovat, zjistím, že jsi tam dole chlap?“

To je nezmar! Nedá se nic dělat, musím vybalit karty na stůl. Aspoň pár karet.

„To ne, je to trochu složitější. Když slíbíš, že mě obtěžovat nebudeš, tak tě pozvu k sobě na pokoj a tam ti všechno vysvětlím.“

„Pozvání k prozkoumání dutinky?“

„Ne! Neblbni, fakt nic nebude. Opravdu s tebou potřebuju jen mluvit. Za chvíli bude půlnoc a s ní nový den, ráno moudřejší večera. Tak buď moudřejší Ráno a přijď za půl hodinky. Pokoj číslo pět.“

„Děvče, ty nevíš, co chceš. Chvíli koketa, chvíli asketa...“

Řekl to dost zklamaně, frustrovaně, možná i naštvaně. No, nedivím se mu, tuhle část plánu jsem moc nepromyslela, ale hlavně, že to zatím jakž takž vychází. Povzbudivě jsem se na něj usmála a odešla na pokoj.

Konečně mi vše vyšlo tak, jak jsem si naplánovala. Dostala jsem se k Ránovi, přesvědčila jsem ho, aby si přečetl naše bajky, dokázala jsem ho nalákat na své území. A teď mu odhalím, co všechno o něm vím a jeho špatné svědomí, má-li nějaké, se přihlásí o slovo a bude ho trýznit až do konce jeho mrzkého života.

Nachystala jsem na postel knížku Bajkohrátek a tři z máminých deníků. Ještě jednou jsem si v duchu přehrála scénář završení mé pomsty. A začala jsem panikařit. Dělám dobře? Je vůbec potřeba se mstít? Za co vlastně? Vždyť jeho chování mi koneckonců nijak konkrétně neublížilo, proč ho tedy nenávidím? Je to jen sebelítost, touha po vykřičení všech bolístek a křivd.

Potřebuju psychickou podporu. Mám ještě patnáct minut čas, zavolám Zuzaně.

„Nespíš ještě?“

„Co blázníš, jsem jako na trní! Jak to tam vypadá?“

„Všechno klape podle plánu. Ráno ke mně za chvíli přijde.“

„Dobře ty!“

„Jenže se obávám, že je pořád ještě nadrženej, že nepochopil, že mu doopravdy nedám.“

„Jako přesně tohle jsem tušila! Měla jsem jet s tebou, i se sádrou. Víš, co to znamená, jestli to na tebe jako zkusí a ty se mu neubráníš? Kdybych tam byla s tebou, tak jsme to mohly provést podle původního plánu. Blbý lyžování!“

„Nepomáháš mi... Jsem v momentu, kdy uvažuju, že všechno odpískám.“

„Neblázni. Tak dlouho jsme to chystaly, přece to teď jako nevzdáš?“

Má pravdu. Přípravy byly opravdu důkladné. Když jsem z máminých deníků pochopila, co a jak, věděla jsem, že ji jednou budu chtít pomstít. Ale ne v afektu, pěkně s rozmyslem, s chladnou hlavou. Svěřila jsem se tenkrát jen Zuzaně a ta měla hned ve všem jasno a okamžitě vypracovala akční plán. Dlouho šlo jen o stavění vzdušných zámků, protože jsme netušily, jak se k Ránovi dostat. Ale když se ve třeťáku na školní nástěnce poprvé objevil leták s pozvánkou na jeho nově otevírané kurzy psaní, obrysy našich plánů rázem zhmotněly a přípravy zkonkrétněly.

Týdny a měsíce jsme listovaly máminými deníky a porovnávaly je s texty v knížkách mé knihovničky. Spoustu času jsme strávily na skypu s kamarádem z právnické fakulty, který nám dohledával informace o právních dopadech i možnostech. Pročetly jsme všechny dostupné informace o Ránově životě, financích, skandálech, o všem. Součástí plánu byla i Zuzanina účast na minulém kurzu, kdy se jí podařilo sblížit se s ním. Je skvělá herečka! V načatém svádění z minulého kurzu měla pokračovat i na tomto kurzu, to ona ho původně měla nalákat k nám na pokoj, kde bychom ho podrobily mé pomstě. Zlomená noha nám sice trochu překazila plány, ale zvládly jsme to dotáhnout tak daleko, nemůžu dopustit, aby kvůli chvilkové nervozitě těsně před cílem přišlo všechno vniveč!

„To dáš! Zlom vaz,“ popřála mi Zuzana štěstí a odvahu a pak už jsme se rozloučily, protože se mi zdálo, že na chodbě slyším kroky.

Nezdálo, zrovna se ozvalo klepání. Ráno stál za dveřmi, v rukou novou lahev šampaňského a dvě skleničky. Přesně tak, jak jsem si ho vysnila.

„Smím u tebe přenicovat?“

„Další slovní hrátka, kterou nechápu? Myslíš přenocovat?“

„To bych též rád, ale chci tím zdůraznit, že se vskutku o nic nepokusím.“

„S tím počítám. Pojď dál. A rovnou si nalej, budeš to potřebovat.“

Nalil nám oběma a posadil se do nachystaného křesílka naproti posteli. Byl jako na trní, ještě stále doufal, že si to rozmyslím. Bude to trapas, do čeho jsem se to pustila! Pocity se ve mně střídaly tak rychle, jak nálady Angličanů v otázce brexitu. Sedla jsem si na kraj postele a radši bez zbytečného otálení přistoupila hned k věci:

„Ptal ses, v čem mi v tom prvním úryvku připomínáš Buba. Myslím, že moc dobře víš, čím si jste podobní, ale netušíš, že to vím i já. Je hodně věcí, které o tobě vím, třeba i to, že nemůžeš mít děti, Jarku.“

„Ajaj, bulvár, co? Kdepak na mě tu moji třináctou komnatu vyšťourali? A prosím tě, neříkej mi Jarku, tak mi nikdo nikdy neříkal...“

„Někdo přece,“ skočila jsem mu do řeči a podala jsem mu jeden matčin deník z doby, kdy jí bylo osmnáct. Sešit byl otevřený na stránce, růžovými lístečky označené, odkud kam má číst. Aniž bych ho vyzvala, očima se vpil do písma na stářím zažloutlém papíře. Nemusel číst nahlas, abych věděla, co zrovna čte. Uměla jsem to celé skoro zpaměti.

Prý mu nikdo nikdy Jarku neříkal, ale já že ho tak oslovovat mám, že ode mě mu to zní tak hezky. Byl to hodně romantický večer. Vlastně, celý den. Jen, co jsem vyšla po zkoušce z češtiny ze třídy, vyběhl za mnou, přestože byl členem zkušební komise, pogratuloval mi ke složení maturity a poprosil mě, abych na něj počkala, že ještě vyzkouší Horáka a pak už má volno. Ale že by mě teď, když už konečně může, rád pozval někam do šantánu na šampíčko, abychom to oslavili. Počkala jsem, vzal mě do vinárny a tam mi vyznal svou dlouho utajovanou lásku.

Když dočetl úryvek z prvního deníku, měl trošku vlhké oči. Zašeptal jen mámino jméno a trochu nechápavě, jakoby omámeně, mě sledoval, jak mu podávám druhý deník. Z máminých jednadvaceti let, z doby krátce před tím, než podlehla rakovině. Znovu jsem mu ho otevřela na příslušně opapírkované stránce:

Mám tolik starostí, nevím, co dřív. Ráda bych po sobě zanechala lepší památku, než kupu tím mým příšerným škrabopisem počmáraných papírů, ale podruhé to všechno přepsat do počítače nestihnu. Byly tam veškeré moje bajkohříčky a ještě dalších pět knížek, co jsem si napsala do šuplíku. Škoda, že jsem tenkrát ty diskety nechala u Jarka, měla jsem si mu o ně říct. Po takové době už mu ale volat nebudu, bůhví, kde je mu (a disketám) konec.

Ráno zrudl, ale stále, teď trochu nasupeně mlčel. Beze slov jsem mu podala Bajkohrátky. Stránka s jeho anekdotou Boj medvěda s aligátorem byla založena jedním ze zažloutlých listů, na kterém byla téměř slovo od slova moje anekdota Kdesi v Africe, jenže napsaná máminou rukou a odatovaná srpnem 1992. Stejně tak jeho povídka Láska opojná byla založená máminým motýlím textem z téhož roku. Tedy o sedmnáct let dříve, než Ráno vydal Bajkohrátky. Texty byly, až na drobné nuance, totožné. Ráno zíral na papíry ve svých rukou jako na přízrak.

„Asi před hodinou jsi říkal, že takhle do nejmenších detailů zřetelná podoba nemůže být dílem originality.“ Řekla jsem to tiše, pomalu, bez výčitky, ale přesto to znělo jako obžaloba.

Chvíli váhal, než z něj vypadla chatrná obhajovací řeč: „Chtěla po mně korekce... pomáhal jsem jí s tím, se všemi šesti knížkami. Bral jsem to jako naši společnou práci. Na ty diskety jsem hned po rozchodu úplně zapomněl. Až potom, na srazu jejich třídy po patnácti letech od maturity, jsem se dozvěděl, že už dávno zemřela... přišel jsem domů a vzpomínal na ni. Prohraboval jsem se starými věcmi a narazil na ně. Znovu jsem si všechny příběhy pročetl a říkal jsem si, že by bylo škoda, aby nebyly vydané. Přísahám, že jsem oslovil nakladatelství s tím, že je to po zemřelé autorce, ale redaktor, kterému se to tenkrát zalíbilo, říkal, že zrovna v tom roce vydali od Rowlingové Beedleho Bajky. Obával, že by se další a ještě k tomu česká bajkářka na trhu neuchytila. Proto jsme vymysleli, že to vydáme pod mužským pseudonymem. A pak už to jelo tak nějak samo...“

Znělo to důvěryhodně i omluvitelně, ale nechtěla jsem připustit, že by se hlavní záporná postava mého dramatu ze všeho vyvlékla tak snadno. Pokračovala jsem tedy, jako kdybych neslyšela ani půl slova z toho, co právě řekl: „Taky jsi říkal, že když doznáš inspiraci, až když tě někdo klepne přes prsty, že už to zavání plagiátorstvím. V tomhle konkrétním případě na vydávání cizího duševního vlastnictví pamatuje trestní zákoník sazbou od půl roku do osmi let vězení.“

„A ty jsi do prdele ňáká právnička, nebo co? Řiká ti něco, kurva, promlčecí lhůta?“ Jeden výbuch emocí a jeho rytířsky vznešený tón a hravost jazyka byly rázem tytam. Takže pozér.

„Ne, nejsem právnička. Spíš něco jako Leslie, láska, kterou ve skutečnosti nesnášíš.“

Podala jsem mu poslední, prostřední deník, z máminých devatenácti. Klepala se mu ruka vzteky, ale zvědavost ho přemohla.

Jarek mě strašně zklamal. Když mi přinesl krabičku s postinorem, tak jsem to chápala jako první reakci nezralého kluka, která by ho mohla záhy mrzet, a tabletky jsem si bez jeho vědomí nevzala. Jenže když mi dva týdny poté řekl, že se radši objednal na podvázání chámovodů, aby se taková situace neopakovala, pochopila jsem, že s takovým sobcem v životě být nechci, natož abych s ním vychovávala dítě. Bude to bolet, ale dnes večer se s ním rozejdu.

Ráno zvedl hlavu. Vztek ho zcela přešel a v očích se mu zračilo šokované poznání: „Takže ty... ty jsi moje dcera?“ Trochu hystericky se rozesmál.

Tenhle moment překvapení mi tedy vyšel do puntíku. Přesně takovou reakci jsem si představovala. Podle mých představ by tedy ještě měla hrát v podkresu dramatická varhanní hudba, taková ta z Panny a netvora, co se ozvala pokaždé, když se objevil netvor.

V mých představách se pak Ráno ještě začne bránit, že to není možné, že přece nemůže mít děti, ale já mu mrsknu do obličeje, že to je moje jediné štěstí, protože o dědictví po něm se aspoň s nikým nebudu muset dělit.

V jedné docela malinké představičce z nejhlubšího koutu mého v dobré konce doufajícího podvědomí jsem viděla Rána, jak se naopak ze zprávy o tom, že přece jenom stihl být otcem, raduje. Jak otevírá svou náruč a očekává, že mu do ní padnu a začneme si hrát na znovuzískanou rodinu. Zašlapala jsem představičku tvrdě zpátky na její místo a překryla ji filmem, ve kterém jeho náruč odmítám a s ledovým klidem se mu vysmívám, ať nepočítá s tím, že bych snad cítila hluboce zakořeněné povinnosti dcer starat se o svého rodiče ve stáří. Oko za oko, zub za zub – nestaral ses o mě jako o dítě, nedočkáš se péče ani ty.

Představovala jsem si jeho strach, že bulváru prásknu, že je vykastrovaný jak ten Bubo, nebo že málem zprznil vlastní dceru, a hlavně, jak ho budou v médiích propírat kvůli jeho pokažené reputaci. Jak přijde o tisíce fanoušků a možná i o svobodu, pokud ho poženu k soudu.

Měla jsem naplánováno i to, jak ho nakonec i s jeho Bajkohrátkami triumfálně vyhodím z mého pokoje, aby se mohl až do rána užírat myšlenkami nad neradostným životem, který ho čeká.

Jenže tyhle představy jsem si promítala tehdy, když jsme se Zuzanou pomstu plánovaly. Teď, když už jsem svému srdci ulevila, vztek k Ránovi jsem cítit přestala. Tenhle chvilkový pocit vítězství mi stačil k tomu, abych si řekla svoje, teď nastoupily obavy, co bude dál doopravdy?

***

Četla jsem kdesi, že kdo se vydá na cestu pomsty, musí vykopat dva hroby. Zrovna mi docházelo, co všechno leží v tom hrobě, který jsem vykopala pro sebe. Mega problémů a nepříjemností, které by následovaly, kdybych své výhrůžky splnila. Kdyby došlo k soudním tahanicím, kvůli kterým bych si celý život vyčítala, že jsem se do něčeho takového vůbec pouštěla. Rázem mě přešla veškerá nenávist i touha po pomstě. Pro Rána už ve mně zbylo jen opovržení. A taky mi ho bylo líto.

Teď tady přede mnou sedí muž, který krátce po padesátce vypadá na sto. Troska, co nemá rodinu. Průměrný pisálek, co svou kariéru založil na talentu někoho jiného. Slouha, co se živí jako obdivovač cizích slohovek nevalné kvality. Celebritka, která se musí celý život klepat strachy, že přijde někdo jako já, kdo jeho tajemství prozradí. Sedí tu zhrouceně v křesle, smích ho přešel, nevěřícně na mě kouká vytřeštěnýma očima, opilecký obličej vztekem fialový, sedí bez dechu a beze slova... Počkat, bez dechu?

„Jarku?!“

Vyskočila jsem z postele a mírně se k němu naklonila.

„Jaroději!“ zatřásla jsem mu ramenem. Hlava se mu svezla na stranu a tučné tělo se sesunulo o kousek níž z křesla.

Právě jsem se stala oboustrannou sirotou.