OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 60

Kterak Hloupý Honza princeznu a království ze spárů zlého čaroděje vysvobozoval

  

1. Kterak jsem se do služeb princezny dal

Jmenuju se Honza a jsem největší borec v království zvaném Drno. Jsem dvoumetrový svalouš v montérkách s blond vlasy a dvaceti čísly v kalhotách. Prostě idol všech holek.

Jenomže mé srdce patřilo jediné, a to samotné princezně. Sice nebyla vysoká, ale měla obří dudy, štíhlý pas, zlaté lokny, modré oči a plné rty. Taky nikdy nemluvila sprostě, byla citlivá a přátelská… a brutálně sexy.

Před třinácti lety

Když bylo princezně 12 let, unesl ji zvrhlý vagabund. Svázal ji a uvěznil ve sklepě. V úplné tmě a zajetí pevných lan se nemohla ani pohnout. Chlápek ji krmil, osahával, fackoval a sprostě jí nadával. Močila si do spodniček, plakala a byla naprosto v jeho moci.

V Drně se nikdy nic tak hrozného nestalo, proto všechny únos velice zasáhl. Šaliny ověšené černými vlajkami vozily poddané k dopravním Uzlům, aby se mohli za princeznin návrat modlit, a zprávy nevysílaly nic, co by nesouviselo s pátráním. Brzy byl zločinec polapen a čekal ho exemplární trest. Král si přál, aby ho popravila sama princezna, protože už bylo na čase, aby se začala účastnit královských povinností, které naplno převezme, až vyroste.

V amfiteátru u zámku čekaly tisíce lidí, kteří únosce přivítali bučením a pískáním. Z pódia vše sledovali král s královnou, kameramani a novináři. Na placu mezi pódiem a hledištěm ležel plech, ze kterého trčel kovový sloup, na jehož vršku byl připevněn řetěz s okovy.

Odsouzenec sebou mrskal, křičel a prosil o milost, ale přes skandování diváků nebyl slyšet. Technik v gumovém obleku ho od prsou dolů potřísnil acetonem a stráže ho připoutaly za ruku k okovům na sloupu. Mluvčí do mikrofonu citoval obvinění a mezitím na plácek přicupitala princezna. Už tehdy nosila šestnácticentimetrové podpatky, aby vypadala vyšší. Její úsměv očaroval všechny poddané, až na kriminálníka, který nedal pokoj – škubal sebou, snažil uvolnit ruku, brečel a pochcal se i posral.

Technik natáhl malou kuši, zapálil šipku a předal ji princezně. To, aby se při upalování nezranila. Zlosyn už jen nadával: „Ty malá kurvo!“

Bez váhání vystřelila. Šipka se mu zarazila do boku a rázem vzplanul. Někteří diváci si zakrývali oči nad hrozivým výjevem, jak se mu škvařila kůže, řval v bolestné agónii, marně pobíhal kolem sloupu a snažil se uhasit, kašlal ale neudusil se. Princezna měla co dělat, aby se ze smradu hořících vlasů a pálícího se masa nepozvracela, ale zrak od něj neodvrátila.

Po několika nekonečných minutách už jen visel za vykloubenou ruku, smažil se ve vlastním tuku, který se dostával zčernalou kůží na povrch, ale stále žil. Tehdy princeznu zalil pocit, který doposud neznala. Pod podbřiškem jí zabrnělo a rozklepala se. Už tak propnuté špičky ve střevíčkách propínala ještě víc, tajil se jí dech a hruď jí svíjelo příjemné úzko.

Jakmile nebožák naposledy vydechl, utekla do své komnaty. Všichni mysleli, že ze šoku nad hrůzným výjevem. Poprava ji ale nevyděsila – ba naopak. Šimrání v břiše a úžasný pocit vzrušení sílil, když pomyslela na utrpení, které jí zvrhlík způsobil, a na jeho krutý skon. Tehdy zažila svůj první orgasmus. Proto jsem se objevil já. Dostal jsem výsostný úkol pomoct jí vyrovnat se s dospíváním. Byl jsem její vysněný muž a od té doby se staral o její potěšení.

  

2. Kterak jsem princeznu křičet přiměl

Úterý večer

„Špinavá couro!“ chytl jsem ji pod krkem a povalil na postel. „Dneska tě brutálně ztrestá pan Růžový!“ našmatal jsem v šuplíku nejdelší robertek.

„Ne, pan Růžový né…“

Na oko se snažila se vymanit z mého sevření. Narval jsem jí ho do hebké svatyňky a zapnul na nejvyšší rychlost: „Tohle si zasloužíš, ty kurvo!“

„Né!“ vzpouzela se a snažila se tvářit, že si moje přepadení neužívá.

Dlouho jí ale předstírání nevydrželo, po chvilce už syčela a zakláněla hlavu slastí. Zatajila dech, aby orgasmus ještě na chvíli oddálila. Propínala špičky nohou, zarývala nehty do matrace a pevně zavírala oči. Robertek pulsoval celým jejím tělem, v obličeji zrudla, ale už to nemohla vydržet.

Pomalu vydechla a v tom její tělo zalil přicházející vrchol.

„Hlavně neřvi, děvko!“

Jak jsem to dořekl, hlasitě vykřikla. Snažil jsem se jí zakrýt ústa, ale bylo pozdě – nejspíš vzbudila půlku zámku.

„Ách, jéje, úúú…“ vydávala podivné zvuky při každém zběsilém výdechu. Roztřesenou rukou vypla vibrátor. Srdce jí tlouklo, jako by chtělo vyskočit, čelo se jí orosilo a tělem duněla rozbouřená krev v příjemném rytmu.

Já ji hladil po vlasech a utěšoval, jako by se jí právě stalo něco zlého. Brzy se uklidnila, spokojeně vrněla a objímala peřinu. „Ještě…“ vyzvala mě.

No musel jsem, byla to moje povinnost.

  

3. Kterak šťastné Drno princeznin zpěv probudil

Středa ráno

Omámená mou včerejší službou se načančala a vyšla na nejvyšší věž. Rozhlédla se po ještě spícím království − slyšet byl jen šum fontánek na náměstích, šaliny vyjíždějící od dopravních Uzlů a cinkání zvonkoher, které visely na každém stromě i stožáru.  

„Vstávejte, lidé Drna,“ začala pět svým jemným hláskem poté, co pustila z repráků líbivou melodii,

„je tu nový den,

přichází středa,

radost a štěstí jen!“

Takovouhle debilní písničkou budila lidi každé ráno. Texty si skládala sama. Opěvovala, jak jsou všichni zdraví, šťastní, mají dostatek všeho a celkově že je Drno nejlepší.

Jako jo, měla pravdu, království bylo super. O všechno se staraly Uzly. Lidi netušili, jak fungují, ale nešťárali do toho. Chránily Drno proti černé magii, léčily a vyráběly potraviny, elektřinu i čerstvý vzduch. Podle postranních výdejních okének bylo jasné, že se jedná o složité podzemní komplexy.

„Děkujme Uzlům za ochranu,

vzduch, jídlo a elektřinu…“

Její píseň přerušil komorník, který pro ni přišel v naléhavé věci.

„Služebnictvo o vás projevilo starost v souvislosti s vaším křikem včera večer,“ promluvil král.

„Vaše Veličenstvo, ujišťuji vás, že je vše v pořádku,“ zarděla se.

„Mám pocit, že není,“ pokračovala královna, „zdá se, že vám něco chybí.“

„Všeho mám dosti. V království radosti,“ snažila se je přesvědčit otřepaným sloganem, ale moc se jí to nedařilo.

Král se postavil. „Rozhodl jsem, že vyhlásím námluvy. Přísnými testy – psychickými, fyzickými, genetickými i vědomostními, vám vybereme ženicha. Již dnes se v pravé poledne dostaví nápadníci, kteří se budou ucházet o vaši ruku.“

„Co?!“ vyhrkla.

Co se neříká, drahá,“ pokárala ji matka.

„Jaké to potěšení, vaše Veličenstvo,“ napravila svůj projev, ale neskrývala překvapení z otcova rozhodnutí, „avšak jak mám za tak krátkou dobu vybrat nejreprezentativnější róbu? Udělat nehtíčky a vlásky? Jaké střevíčky si vyberu?“ začala se stresovat.

Vlastně to bylo jediné, co ji na celé věci rozrušilo. Hned běžela do koupelny. Když mě napadlo ztrestat ji panem Sprchou, zarazila mě: „Teď ne, Honzo, mám naspěch,“ a chopila se holícího strojku, aby si upravila rozkrok.

„Co když tohle nebudeme moct dělat, až se vdáš?“ došlo mi.

„A co když můj ženich to bude umět ještě líp, než ty?“ utřela mě.

Vytratil jsem se stejně rychle, jako jsem se objevil, a ona už se soustředila jen na výběr šatů a účesu. Neuvažovala nad tím, jestli bude schopna vládnout Drnu, zda jí bude ženich hoden a jak ho má z té hromady nápadníků vybrat. Za nejtěžší výběr svého života považovala momentálně volbu odstínu laku na nehty, aby ladil s jehlovými lodičkami.

  

4. Kterak se o princezninu ruku nápadníci ucházeli

Středa v pravé poledne

Přípravu stihla na jedničku, což ocenili hlavně fanoušci, kteří ji fotili a osahávali, když procházela po dlouhém červeném koberci od zámku k amfiteátru. Za burácivého potlesku se posadila do křesla vedle krále a královny na pódiu.

Orchestr spustil pochodovou píseň a na plácek uprostřed se natlačilo přes tisícovku mladých mužů.

„Jen stovka nejlepších projde přísnými testy a z nich si princezna sama vybere toho pravého…“ řečnil mluvčí, zatímco ona už šmejdila pohledem a vytipovávala si favority.

Program přerušilo zahřmění. Hudba utichla a všechny upoutala zatahující se obloha. Na ní se objevil velký drak flusající ohnivé koule. Na hřbetě mu seděl svalnatý muž s plnovousem, ohnivě žhnoucíma očima, dlouhými drápy a pro efekt za ním vlál černý plášť. 

„Snažíte se zbytečně, cucáci, princezna se stane mojí ženou!“ promluvil dunivým hlasem a mávl rukou nad šokovanými nápadníky. Kouzlem z každého čtvrtého odpařil kůži, maso i orgány tak, že z něj zbyla jen kostra z plechu. Mladíci, kteří magický útok přežili, nejprve nevěřícně hleděli na kostlivce, kteří dál stáli na místech, pak se ale probrali z prvotního šoku a jako by do nich střelilo – začali zběsile utíkat a křičet: „Ááááá, zlý čaroděj, zachraň se kdo můžeš!“

Diváci se v panice tlačili pryč z tribuny. I nad nimi čaroděj máchl rukou, pětina lidí se zastavila a proměnila na kovové kostlivce. Jen neměli moc šanci zůstat stát na místě, protože prchající dav je srazil k zemi a podupal.

Vojáci po bídákovi pálili z kuší, ale šípy se za letu měnily na neškodné papírové vlaštovky. Stráže obklopily královskou rodinu a snažily se je dostat do zámku.

Princezna byla z celého výjevu, paniky a zoufalého křiku totálně podělaná strachy. Při běhu se jí vyzuly lodičky, instinktivně se chytla rodičů za ruce a společně utíkali po červeném koberci. Dokud před nimi nepřistál čaroděj na drakovi. Mávl a pár strážných se proměnilo v plecháče.

Ona ucítila, že ruce, za které se pevně drží, jsou najednou chladné. Se zděšením zjistila, že tiskne ocelové kosti. Krve by se v ní nedořezal. S největšími obavami zvedla zrak a místo vlídných tváří rodičů uviděla duté lebky.  

Začala pištět a před čarodějem, který vykročil směrem k ní, vyděšeně couvala. Zapletla se do spodniček a plácla sebou na zem. Plazila se po koberci a její jekot zněl, jako kdyby někdo šlapal kočce na ocas. On mávl rukou a kouzlem ji uspal.

  

5. Kterak se čaroděj snažil princeznu okouzlit

Středa odpoledne

Princezna podřimovala na zašedlém gauči ve velkém obývacím pokoji, zatímco ji očuchávali dva obrovští psi s velkými tesáky. Čaroděj přikládal do krbu, pochodoval ze strany na stranu, opakoval instrukce čtyřem komorníkům, kteří vypadali jeden jako druhý, a celkově oddaloval její probuzení, protože měl neskutečnou trému.

Nakonec se posadil do křesla naproti gauči, dal psy na vodítka, zhluboka se nadechl a mávnutím ruky ji vzbudil.

Směle zamrkala a roztomile si zívla. Asi myslela, že to byl jen sen. Ale jakmile její zrak spočinul na tom hajzlovi, hbitě se posadila a začala pištět. Komorníci ji museli držet, aby neutekla.

Čaroděj trpělivě čekal, až ji to přejde. Trvalo docela dlouho, než se schoulila v rohu sedačky a přestala ječet.

„Zabil – jste – mi − rodiče!“ zasyčela.

„Inu… ten náš začátek nebyl zrovna nejlepší…“ pokrčil rameny.

„Vyvraždil jste snad tisícovku lidí!“

„No, trochu jsem to přehnal… uznávám.“

Odfrkávala jako naštvaný býk, třásla se strachy i vzteky a ani nemrkala, což ho uvádělo do rozpaků. Došlo mu, že to s tím únosem docela posral a bál se cokoliv říct. Zírali na sebe tak dlouho, že psi začínali být neklidní.

„Možná by bylo lepší, kdybych vám ukázal svoji skutečnou podobu,“ odhodlal se a mávl rukou.  

Najednou před ní seděl mladý vysoký chlapík. Mužná hruď, obří bicepsy i odporné drápy zmizely. Plnovous se změnil v zanedbané strniště a měl předkus. Z očí si sundal kulaté svářečské brýle, ze kterých si udělal čelenku pro přerostlé černé vlasy. 

Ji spíš zaujalo, že změnil i děsivé bestie na roztomilé mopsíky, kteří teď chrochtali a prskali. Nechtěně se pousmála.

Taky se usmál. Byl rád, že se atmosféra trochu uvolnila. 

„Stále jste mi odporný,“ nasadila zase zlostný výraz. „A potřebuji na toaletu.“

Vstal a předal vodítka komorníkovi: „Vem je ven Alfréde.“ Ji vyzval: „Tak pojďte, ukážu vám, kde to je.“

„Pak vás tady provedu,“ neslušně na ni halekal přes dveře záchoda, „sice to není žádný palác, ale mohla byste se ztratit. Bohužel to vyhlášení námluv bylo hodně narychlo, tak jsme tady nestihli uklidit…“

Nežil v zámku ani na hradě, spíš ve staré vile. Obývák, koupelnu a další pokoje v prvním poschodí spojovala pavlač nad honosnou vstupní halou, které dominovalo široké schodiště.

„Najdeme vám nějaké boty,“ zavedl ji do šatny. Z truhly vyházel několik párů tenisek a otevřel skříň. „Taky jsem vám sehnal šaty,“ začal vytahovat oprané halenky, kožené vesty a sukně.

„To jsou…“ hledala slova, aby neřekla nic neslušného, „nelíbí se mi.“

Nasadil svářečské brýle a sjel ji pohledem: „Pořád lepší než ty vaše cáry.“

Moc nerozuměla, co tím chtěl říct. Krajkové nadýchané šaty s pevným korzetem měla jako ze škatulky. Jen ty otrhané tenisky, které si vybrala, s nimi moc neladily. 

„A hele, co mám!“ nadšeně vytáhl zažloutlé svatební šaty a podal jí je.

Připadaly jí nudné a obyčejné. Svoji svatbu si tisíckrát představovala a rozhodně by ji nenapadlo vdávat se v takovém hadru. Navíc za vraha, který ji unesl.

„Snad nečekáte, že vás dobrovolně pojmu za chotě? Jste hanebný zlosyn. Raději si sama sáhnu na život, než abych se stala vaší ženou!“ hodila je na zem a párkrát na ně dupla.

Věděla, že si docela koleduje, ale čaroděje spíš rozesmutněla: „Ty jsou po mamince…“

„A kde ji máte? Nebo jste snad zabil i SVOJE rodiče?“

Byl vskutku trpělivý a dělal, že přehlédl, jak je odkopla do kouta. „Ukážu vám zahrádku.“

Sešli široké schodiště do vstupní haly. Byla plná zaprášených knížek, roztrhaných obrazů a pavučin. Ji zaujala červená světla za kovovou mřížkou hned vedle dveří s podivným placatým zámkem. 

„Tam je moje pracovna.“

Představila si pentagramy, lektvary a zvířecí oběti a vůbec jí nevadilo, že tuto místnost prohlídka nezahrnuje. Místo toho ji zavedl do kuchyně plné špinavého nádobí, kterou prošli na zahradu, kde zběsile běhali psíci, až za nimi létalo bahno. V sadu rostlo několik ovocných stromů a celý pozemek byl oplocen vysokým mřížovým plotem, který by rozhodně nepřelezla.

„Chcete jablíčko?“ utrhl dvě a jedno jí hodil.

Ani se nemusela dívat nijak pozorně, aby viděla, že z něj lezou červi. „Fuj!“ lekla se a upustila ho.

„Bílkoviny, ňam ňam ňám!“ zvolal ironicky a zakousl se.

Všimla si, že se za vysokou kovanou bránou objevilo pět postav zahalených v kápích. Jako by se zhmotnily z mlhy. Hned se k nim rozeběhla: „Prosím, pomozte mi! Byla jsem unesena!“

Čaroděj si povzdychl, vytáhl magickou hůlku a vystřelil kouzlo. „Vypadněte, Mrchy!“

Jedna z nich padla k zemi a změnila se v rezatý stroj. Ostatní ji sebraly a než čaroděj došel k plotu, zmizely v lese.

Princezna se rozplakala. „Vědí o mě.“

„To jo, ale nemůžou vás lokalizovat.“

„Někdo si pro mě přijde! A vás stihne krutý trest!“

Už mu došla trpělivost. Raději jen odhodil ohryzek a šel domů. Ona dál seděla u brány v naději, že zase někdo půjde kolem, a brečela.

  

6. Kterak princezna trucovala

Středa večer

Přišel pro ni Alfréd, že je večeře. Zábly jí nohy a měla příšerný hlad, tak se rozhodla spolupracovat.

V obývacím pokoji zamířila ke krbu, aby se zahřála. Ani si nevšimla, že ze stolu někdo utřel prach a snažil se o romantiku svíčkami. Komoří nosili na stůl jídlo pod poklicemi a ona se ještě zkontrolovala v zrcadle, že má šaty stále čisté, vlasy načesané a make-up bez známky pláče.

Když do místnosti vstoupil čaroděj, jen ho probodla pohledem, posadila se a položila si olezlý ubrousek na klín. Alfrédi nadzdvihli poklice a ona málem spadla ze židle, když uviděla hemžící se červy v misce.

Čaroděj si jich nacpal do pusy plnou hrst. „To jsou larvy zavíječe voskového.“

„Co?!“

„Nebojte, chutná to jako brambůrky. Máte ráda brambůrky, ne? Třeba k televizi.“

„Co?!!!“ docela hysterčila, ale ani jednou nepoužila sprosté slovíčko.

„Možná vám budou víc chutnat u filmu,“ odkryl starou promítačku, s miskou se posadil na gauč a poklepal rukou, což měl být pokyn pro princeznu, aby si přisedla, ale mopsík ji předběhl. Stejně chtěla být od toho hnusáka co nejdál.

Alfréd pustil němé grotesky a k tomu CD s disco-hity, aby nebylo ticho. Občas čaroděj pronesl něco chytrého, jako: „moc filmů se z dvacátého století nedochovalo“ nebo „Buster Keaton alias Frigo byl druhým králem americké filmové grotesky“ a ona seděla u stolu se založenýma rukama a celé dvě hodiny trucovala.

„Půjdeme spát, zítra nás čeká náročný den,“ zívl si, vstal a vypnul promítačku. „Chci vám toho hodně ukázat. Chystám se odpálit Uzel 5,“ usmíval se, jako by se těšil na Ježíška.

„Jste magor,“ zasyčela. Už neměla sílu hlídat svůj vznešený slovník. „Normálně sadistický psychopat! Chcete vyvraždit království, držíte mě tu proti mé vůli a chechtáte se jak blázen chlapíkovi, který padá, trpí a celkově se dostává do prekérních situací,“ ukázala na plátno, kde před chvílí předváděl své gagy Buster Keaton.  

„Tak přeci jste se dívala,“ potěšilo ho. „Půjdeme do mojí ložnice.“

Zalil ji studený pot, když si představila, že ji ten špinavý zloduch bude chtít brousit. Alfréd ji tam musel dotlačit.

 „Tady střecha moc neprosakuje a je tu vcelku teplo,“ vstoupil do pokoje, kterému dominovala robustní postel. Princezna si všimla, že je na ní položena kytice vesměs z bodláků, a oklepala se. „Mé tělo si vzít můžete, ale moje srdce nikdy nedostanete…“

„Co blbnete?“ plácl ji po zádech, „jenom jsem chtěl, abyste měla pohodlí. Já se vyspím naproti. Tak dobrou.“

K jejímu překvapení opravdu odešel. Plakala asi hodinu, než usnula. 

  

7. Kterak jsem se v Uzlu zatoulal, aneb Hloupý Honza ve světě

Čtvrtek ráno

Probudil mě hlad a monotónní hučení. Otevřel jsem oči a spatřil nad sebou stroj s deseti velkými kovovými rameny. Hbitě jsem se posadil na bílém polstrovaném lehátku. ‚Kde to kurva jsem?‘

Byl jsem ve velké hale, jejíž stěny lemovaly černé mašiny za kovovými mřížkami. Blikaly bíle nebo modře, cvakaly a hučely. Vstal jsem a šel si je prohlédnout. Zaujala mě jedna maličká, která svítila červeně. „Myslíš, jak jsi důležitá, co?“ promluvil jsem na ni. 

Nápis Uzel 5 na tlustém betonovém sloupu, kolem kterého se točilo schodiště, mě ujistil, že jsem na jednom z posvátných míst. Nikdo nevěděl, jak to vevnitř vypadá, protože po vyléčení, porodu nebo pohřbu vycházeli občané bez paměti a mně bylo jasné, že také všechno zapomenu. Ale neodradilo mě to od dalšího průzkumu.

Nakoukl jsem do tunelu s jezdícím pásem, nad kterým byly tři černé růže. Evidentně sloužil k poslednímu rozloučení s nebožtíky. Nic nebylo neviděl, za to byl odtamtud cítit nepříjemný hnilobný zápach. Raději jsem se přesunul k silným plexisklům. Za jedním tekla odpadní voda a za druhým stroje třídily odpadky. Žasl jsem nad dokonalostí Uzlu, který je kompletně automatizovaný. 

Ozvaly se rány a mašiny začaly jiskřit, blikat a smrdět, jako by se něco pálilo. Lekl jsem se a instinktivně vyběhl schody. Jenomže hlavní vchod byl zavřený. Lomcoval jsem klikou, bušil do dveří, ale prd.

‚Rychle, jinudy!‘ kouř mě začínal dusit. Seběhl jsem. V hustém dýmu prosvítalo už jen červené světlo od maličké mašinky.

Jediným možným únikem byl tunel pro zesnulé. Skočil jsem do něj, plazil se po čtyřech a nedýchal, aby mě štiplavý kouř neuzemnil. Jak jsem prolezl lamelovou clonou, obklopilo mě hejno velkých masařek a dalšího hmyzu. Nemělo cenu je odhánět, jen jsem zavřel oči. A šmátl do prázdna. Spadl jsem z pásu asi dva metry do měkkého.

Myslel jsem, že mě trefí, když jsem oči otevřel. Obklopovaly mě mrtvoly lidí v různém stádiu rozkladu, mršiny zvířat, odpad a zelené mazlavé svinstvo. Vším hýbaly červi. Masa hnusu byla prolezlá brouky a nade mnou se proháněla hejna much.

Vytouženého vzduchu jsem se nedočkal. Teď mě pro změnu otravovaly plyny, které produkovaly nafouklé zdechliny. ‚Kurva, já tu nechci umřít,‘ panikařil jsem a stále víc se propadal mezi měkké tkáně. Doslova jsem se topil v mrtvolách. Střídavě jsem zvracel, uchcával a nejspíš se i podělal. Před očima se mi mihotaly mžitky, v hlavě tepal strach a nedostatek vzduchu a cítil jsem, jak mi docházejí síly. Boj jsem vzdal a omdlel.

Nevím, jak dlouho jsem byl v limbu, ale probral jsem se s hlavou těsně u větráku, jehož listy mi málem ošlehaly obočí. Hnal na mě omamný kyslík ze širokého tunelu ventilace. V pase mě objímalo rameno stroje a dost tlačilo do žeber. Hltal jsem čerstvý vzduch a bylo mi jedno, že při každém nádechu mi do pusy vletělo několik hmyzáků. Trvalo docela dlouho, než jsem se úplně vzpamatoval.

‚Honzo, přemejšlej, jak se dostat ven,‘ rozhlédl jsem se a začal sebou mrskat, abych se vymanil ze sevření ramena stroje. Vtom se větrák zastavil a mě napadla spásná myšlenka, že bych mohl ventilací prolézt. ‚Ten fukar má pěkně ostrý listy. Jasně, ono se to zase spustí a budu na kaši!‘ Nakonec jsem to risknul a kolem větráku se protáhl.

Ventilací jsem se dostal do velké kruhové haly. Byla naplněna vodou, na jejíž hladině plavaly slizké zelené řasy. Když jsem uviděl zarezlé dveře kousek ode mě, srdíčko mi poskočilo v naději, že se odtamtud dostanu. Musel jsem vlézt do vody a mazlavými řasami proplavat. Aspoň jsem se umyl od kusů shnilého masa, červů a dalších sraček.

Za dveřmi byl tunel s chatrnou lávkou uprostřed. Pod ní se leskly sekáčky, hroty a soukolí strojů. Stál jsem a sledoval, jak melou červy, hmyz, kusy masa a řasy, které do tunelu putovaly nejspíš z místnosti s mrtvolami. ‚No fuj!‘ Bylo mi jasné, že tohle je dílo zlého čaroděje. ‚Proto mě šupnul do Uzlu – abych tu chcípnul. Hajzl, ať si mě nepřeje,‘ byl jsem odhodlaný dostat se pryč, abych si to s ním mohl vyřídit.

Světlo začalo poblikávat a mlýnky podivně vrzat. Jako by se všechno vypínalo. To mě vyburcovalo vkročit na lávku a tunelem projít až do místnosti, kde stroje balily namleté zdechliny do pytlíků s nápisy „mouka“, „maso“ a podobně. Nebo ty sračky ředily zahnědlou vodou a plnily jimi krabice s nápisem „mléko“. Všechny balíky putovaly na běžící pásy. Ty postupně zpomalovaly, až úplně zastavily. Stroje přestaly pracovat a zářivky zhasly. Jen malá výdejní okénka koncích pásů pouštěla do místnosti trochu denního světla. Bylo mi jasné, že jsou příliš úzká, abych se jimi se svými svalnatými rameny protáhl.

Za jedním se objevil pekař a divil se, že Uzel nevydal očekávaný pytel mouky. Chtěl jsem ho aspoň varovat. Prolezl jsem k okénku a křikl: „Nejezte to! Zlý čaroděj otrávil Uzel a tohle jsou namletý červi!“

Hned se k výdeji seběhlo několik poddaných a divili se, kde jsem se tam vzal. „Pomůžeme vám!“ pobízeli mě, abych se aspoň pokusil prolézt.

„Otvor je příliš…“ než jsem to dořekl, pekař mě čapnul za ruku a prostě mě vytáhl.

Přihlížející nadšeně tleskali, ale dlouho ne, protože se zahřmělo a zatáhly se černé mraky.

  

8. Kterak čarodějova první kletba na městkou část U5 dopadla

Čtvrtek dopoledne

Monotónní hučení podzemního komplexu, které lidé už dávno přestali vnímat, zcela utichlo. Všem bylo jasné, že to nevěstí nic dobrého. Nejprve selhala elektřina v celé městské části U5. Pak se okolím začala šířit neviditelná vlna prokletí.

Trávu spálila do žluta a fontánu proměnila v kus šutru, který leda prokydával bahno. Ulicí tekly splašky a mezi zdechlinami se u oprýskaných plesnivých zdí proháněli potkani. Když jsem zvedl zrak, ztuhla mi krev v žilách. Místo rozkošných domků se mi nad hlavou tyčily rozpadlé a vyhořelé věžáky. Z nich trčely trámy ověšené vysušenými orgány, kostmi a hadry, ale i přes to byly obydlené tak do druhého patra. Lidé nevěřili svým očím, zatajovali dech a asi doufali, že se Uzel zase spustí a před kletbou je ochrání.

Zvonění na stromech najednou znělo nějak jinak. Otočil jsem se na stromořadí, ze kterého zbyly spíš uschlé pahýly. Už tam necinkaly žádné zvonkohry, ale kostlivci oběšenců. Na každém jich bylo několik. Kosti do sebe ve větru narážely a vydávaly děsivý zvuk. Vtom se začaly ozývat výkřiky poddaných, které mě ujistily, že nemám halucinace.

Přišlo mi to v tu chvíli ještě děsivější než můj pobyt v místnosti plné mrtvol. Poddaní brečeli, volali o pomoc, bědovali, zvraceli, nadávali a pobíhali sem a tam. Stál jsem jak přimražený a celou tu hrůzu sledoval.

Aby toho nebylo málo, ještě se z mraků spustil kyselý déšť, který nepříjemně štípal. Pak se začali proměňovat občané. Objevovaly se jim boláky na kůži, zkřivené tváře, oblečení se měnilo v odporné roztrhané a smradlavé cáry, všechno je bolelo a kvičeli jako podsvinčata.

Ale ještě to měli dobré – aspoň byli naživu, protože snad každý pátý se proměnil v plechovou rezatou kostru. Zůstal stát na místě, a i když do něj jeho blízcí strkali, přemlouvali ho a křičeli na něj, ani se nehnul. Lidem brzy došlo, že právě o své příbuzné a přátele přišli. V tu chvíli jsem si snad i přál, abych se taky proměnil v plechového panáka a měl klid.

Z šoku mě probral až příjezd krásné červené šaliny. Ani jsem neuvažoval, jak je možné, že ji kletba nezasáhla, a rozběhl se k ní. Nebyl jsem sám, kdo prahl po úniku. Procpal jsem se davem a dostal se dovnitř, jiní to štěstí neměli. I když to řidičce rvalo srdce, šlápla na to, aby byla s přeplněným vozem co nejrychleji pryč. Snad jsem ani nedýchal, dokud jsme neprojeli hranicí centra U1. 

  

9. Kterak jsem se vysvobodit princeznu odhodlal

Čtvrtek v poledne

Slunce, krásní lidé a pastelově barevné fasády domů mě trochu uklidnily. I tak jsem byl dost otřesený a nemohl dostat z hlavy děsivé výjevy. Bezduše jsem vystoupil na Českém náměstí, přestupní stanici všech tras a dopravním Uzlu 1. Na velké obrazovce nad knihkupectvím běžely reportáže o zkáze městské části U5, záznam únosu princezny, vyjádření odborníků i podobizny zlého čaroděje. Lidé sledovali děsivé zpravodajství a plakali.

„Musíme zničit zlého čaroděje a vysvobodit princeznu!“ zvolal jsem a vystoupil z davu.

„Ale vždyť neumíme bojovat,“ „nemáme zbraně,“ „čaroděj je příliš mocný,“ a další výmluvy se linuly směrem ke mně.

„Tak ji zachráním sám, když jste takoví srabi!“ nenechal jsem se odbýt.

Lidi začali skandovat: „Neznámý chlapík!“ a já jim řekl, že jsem Jan Hloupý, tak skandovali: „Hloupý Honza!“ Ale nikdo se nehlásil, že by nějak pomohl.

„Tak mi dejte aspoň něco, ať na toho kreténa nejdu s holýma rukama!“ už mi docházela trpělivost.

Stařenka přinesla kytici růžových růží, že je mám princezně předat. ‚No to mi fakt pomohlo.‘ Další ochotné lidi s blbostmi pro princeznu jsem už odmítal.

Jako zázrakem se přede mnou zjevila postava zahalená v kápi. Podala mi stříbrnou kuši a rozplynula se v mlhu.

„Zázrak!“ volali občané a já tušil, že s touhle čarovnou kuší mám šanci. Nevím proč, ale i když jsem záhadnou postavu viděl poprvé, vyvolávala ve mně pocit důvěry.

Najednou byli všichni strašně chytří, radili mi, jak mám čaroděje střelit, kde se skrývá a kudy tam jet. Nastrkali mě do šaliny a hučeli do mě celou cestu až k Uzlu 3. Začínal jsem litovat, že jsem se do toho pustil, ale nehynoucí láska k princezně mě hnala kupředu. ‚To já ji miluji ze všech nejvíc. Jen já ji dokážu udělat třikrát po sobě!‘

Řidič mi popřál hodně štěstí, otočil se na točně a zmizel v dálce. Byl jsem úplně sám na konci města. Vrány mi létaly nad hlavou a čarodějův drak kroužící na nebi asi půl kilometru odtamtud mi napověděl směr, kterým se vydat.

Dorazil jsem před polorozpadlou vilu. Přemýšlel jsem, jak vysoký plot překonat, ale v tom se brána sama otevřela. Ačkoliv jsem měl srdce až v kalhotách, odhodlaně jsem vykročil k hlavnímu vchodu, který byl k mému překvapení také otevřen.

Vstoupil jsem do haly a odvážně zvolal: „Zlý čaroději, ukaž se! Přišel jsem si pro princeznu!“

Objevil se na pavlači v 1. patře. Ohnivým pohledem si mě prohlížel, žmoulal svůj plnovous a mumlal: „Hm, zajímavé.“

„Pojď dolů a bojuj se mnou! Na život a na smrt!“

„Né, raději né,“ vykrucoval se, „mohl byste mě zranit. A já vás nechci zabít…“

Vystřelil jsem na něj. Trefil jsem ho do hrudníku a on začal překvapeně klít: „Do prdele! Kurva! Co to je? Kruci!!!“

Vyběhl jsem schody. Válel se na zemi a držel si ránu, ze které trčel šíp. Opatrně jsem přistoupil až k němu. Změnil se. Byl to obyčejný chlápek se strništěm a předkusem.

Chtěl jsem ho dorazit, ale netušil jsem čím. Proto jsem mu vyrval šíp z rány a napřáhl se: „Chcípni, hajzle!“

Jen mávl rukou a dál nic. Uzemnil mě nebo sejmul, co já vím.

  

10. Kterak princezna svoji záchranu do vlastních rukou vzít chtěla

Čtvrtek odpoledne

Princeznu probudil mopsík, který jí s chrochtáním žužlal ušní lalůček. Pokojem zněly velmi nepříjemné skřeky. Posadila se a spatřila zdroj: na obrazovce u postele běželo video zachycující pokus o zpěv mladé ženy. Byla malá, zrzavá, pihatá a trochu oplácaná. Při zpívání dělala šílené grimasy a křivila obličej. Nedalo se to poslouchat, zvlášť když na záznam začali oba psi štěkat. Princezna vytáhla zástrčku ze zásuvky a byl klid.

Apaticky stojící Alfréd v rohu ji ujistil, že její noční můra neskončila. „Pán vám chystá snídani.“

„Červi na tisíc způsobů?“ zavrčela a zamířila do kuchyně. Měla neskutečný hlad a přemlouvala se, že už se fakt musí najíst.

Ve dveřích se zastavila a pozorovala čaroděje, jak smaží vejce. Se svářečskými brýlemi a lehkým úsměvem se soustředil na vaření. Jejího příchodu si ani nevšiml. Levé rameno měl ovázané a ruku v šátku, takže si nemohl přidržovat pánev a ta mu jezdila po sporáku sem a tam.

Využila situace, sebrala nůž z linky, napřáhla se a… ztuhla.

Po chvíli postřehl, že nad ním stojí s velkým nožem, nemůže se ani pohnout, vyděšeně oddychuje a kdyby mohla, třásla by se strachy, ale vůbec ho to nerozhodilo. „To vás nenapadlo, že jsem si nastavil ochranu proti útokům?“ zamumlal.

V klidu dosmažil, nandal na talířek, ten položil na stůl, připravil vidličku, posadil se a pak teprve kouzlo odvolal. „Měla byste to nechat na Honzovi, jo?“ zněl spíš zklamaně než naštvaně.

„Jak o něm víte?“ to ji možná rozrušilo víc než fakt, že ji právě přistihl při pokusu o vraždu.

„Už pár let vás šmíruju.“

„Prase…“ utrousila, odložila nůž a sedla si ke stolu. Její zrak spočinul na kytici růžových růží. „Myslíte, že si mě koupíte květinami?“

„Ale prd, ty jsou od HLOUPÉHO HONZY,“ mé jméno vyslovil záměrně posměšně.

Rozzářila se. „On tu byl? To on vás zranil?“

Ušklíbl se.

Její nadšení se začalo vytrácet. „Co jste mu udělal?“

„Jezte, než vám to vychladne. Nebojte, jsou to fakt vajíčka.“

„Snad jste mu neublížil?“

Povzdychl si a zavrtěl hlavou.

„Však on si pro mě přijde!“

„To doufám.“

„A zabije vás!“

„No… to už doufám míň. Ale dveře jsem mu nechal otevřené.“ Mávl rukou a kytice se proměnila v roští.

„Vy musíte všechno hezké hned pokazit! Ale pořád je to krásnější květina než ta, kterou jste mi dal vy.“

Rozesmál se. „K čemu ho vlastně máte? Hloupého Honzu…“

„A k čemu máte vy ty brýle?“

„Já se ptal první.“

„A já jsem princezna…“

Bavilo ho, jak slečinka začíná mít prořízlý jazýček. „Jsou kouzelné. S nimi vás vidím nahou.“

Lekla se a zakryla si hrudník.

Posunul je na temeno hlavy. „A taky jsou cool − nepadají mi vlasy do očí.“

Pochopila, že si z ní jen utahuje. „To je jasné, hřeben jste roky neviděl, pokud vůbec víte, co to je…“

Brýle jí podal. Otřela je do krajkové sukně a nasadila. Nepostřehla žádnou změnu.

„S nimi vidím svět bez KOUZEL,“ vysvětlil.  

„Je to tu stejné.“

Vytáhl svítící destičku, cosi do ní naťukal a pak mávl rukou. „Zkuste teď.“

Posunula si je na špičku nosu a zjistila, že kytice z trní je bez brýlí zase růžová.

„Pomocí toho čarujete?“ všetečně na destičku ukázala.

„Jo,“ nezdráhal se nic zatajovat, „skrz tablet si navolím KOUZLO a pomocí náramku ho spustím.“

Bez brýlí nebyl náramek, který měl na pravé ruce, vidět.

„Takže už mi věříte, že jsem vám uvařil vajíčka? Červi budou k večeři,“ usmíval se, jako by měl radost, že se o něj princezna trochu zajímá.

Opatrně si vložila sousto do úst a chutnalo to výborně. Jako by zapomněla na etiketu a hltala. U toho uvažovala, jak by se mohla kouzelné destičky nebo náramku zmocnit, ale nic ji nenapadalo. Jen si říkala, že je čaroděj docela hlupák, když prozrazuje svoje triky.

„Mrkněte do zrcadla,“ pobídl ji, když dojedla. Zvedla se a v odraze uviděla zrzavou dívku, která ji před chvílí probudila příšerným zpěvem. Prsa měla menší, za to zadek a pupek větší. A na tváři pihy. Byla v odporných šatech připomínající pytel, zadělaných od bláta a zeleného svinstva.

Lekla se, strhla brýle a mrskla s nimi na zem. Pak se ujistila, že před ní stojí zase dokonalá princezna.

Čaroděj se chechtal. Sehnul se pro ně, nasadil a sjel ji pohledem.   „Ale líbíte se mi i tak,“ posadil se. „Vás teda berou blonďatí modroocí svalouši v montérkách, jo?“

„A co? Vy nikdy nebudete mužem ani z poloviny, jako je on! Je pěkný, milý, věrný a má velký… charisma.“

„Heh,“ zakřenil se, „takže vy tomu říkáte charisma, jo?“

Zarděla se.

„Vy ho vážně milujete?“

„Vás milovat nikdy nebudu. Jste násilník a vrah. Proč si mě vlastně chcete vzít?“

„Abych mohl vládnout celému království. A mít pod kontrolou všechny Uzly. Přeprogramoval bych je, aby fungovaly po mým.“

„Snad nevěříte, že vám tohle projde.“

„Připravuju se na to celý život. Ale jestli mě Hloupý Honza zabije, tak mi to vadit nebude. Pořád lepší než žít v tomhle kýčovitým nesmyslu.“

„Jistě. Proto chcete všechno hezké zničit.“

„Je to moje poslání. Můj praděda byl král.“

„Jo, a co se mu stalo?“

„Uhořel. Na hranici.“

„Proč?“ netvářila se, že by ji to nějak zajímalo.

„VÁŠ praděda ho svrhnul.“ 

„Asi si to zasloužil…“

Zamyslel se a zesmutněl. „Říkám si, že můj plán asi nebyl úplně nejlepší nápad.“

„To vám došlo teda brzy.“

Zvedl se. „Pojďte, pustím vám další film,“ navrhl, aby změnil téma. Venku lilo a stejně nebylo co dělat, tak souhlasila.

  

11. Kterak čaroděj podivný film promítal

Čtvrtek večer

Tentokrát byl na pořadu dne romantický film nesoucí název Matrix z roku 2000. Princezna prožívala osudy hrdinů a u toho chroustala moučné červy, jako by to byl pop-corn.

„Tak co na to říkáte?“ zeptal se čaroděj, když film skončil.

„A vzali se?“

„Asi jo,“ smál se. „Spíš by mě zajímalo, co říkáte na tu myšlenku falešného světa ovládaného stroji.“

„Pan Smith byl stroj?“

„Ano.“

„A Nio a Trinity se milují?“

„Uf. Jakou pilulku byste si vybrala vy?“

„Od toho černocha? To byl taky stroj?“

„Prostě mi řekněte, jestli byste chtěla žít raději ve sladké lži nebo v kruté pravdě.“

„Ten Matrix byl docela hezký svět. Všechno fungovalo… V tom skutečném museli jíst nějaký hnus a měli ošklivé oblečení.“

„Nezapomínejte, že všichni v Matrixu byli otroci.“

„Jasně,“ snažila se pochopit myšlenku filmu, „kdyby se Nio neobjevil ve skutečném světě, nemohl by se do Trinity zamilovat! Chudák, obětoval všechno hezké pro lásku.“

Docela dlouho si ji prohlížel. Neodhadla, nad čím přemýšlí nebo na co čeká.

„Chcete mi pustit ještě nějaký film? Když je to váš poslední večer, měl byste si ho užít,“ provokovala. „Věřím, že Honza vás zítra už dostane.“

„Ne dřív, než odpálím zbývající Uzly a zlikviduju zbytek Drna,“ zakřenil se a došel pro další kotouče. „Princezna Nevěsta z roku 1987, to by se vám mohlo líbit, je to romantické.“

Pak brečela už jenom půl hodiny, než usnula.

  

12. Kterak jsem děsivé video shlédl

Pátek ráno

„Pane, jste v pořádku? Haló!“ starostliví poddaní mě budili. Ležel jsem na Českém náměstí na lavičce.

‚Takže mě nezabil,‘ ulevilo se mi, když jsem si vzpomněl na fiasko s čarodějem. Posadil jsem se. Trochu se mi motala hlava, ale byl jsem v pohodě.

Nepříjemné pískání přitáhlo moji pozornost k obrazovce nad knihkupectvím. Začal hrát záznam z prostředí Uzlu, které jsem snad jako jediný znal. Podle textu běžícím dole na záběru se děj odehrával před šesti lety.

Stráže v doprovodu plechové kostry pomohly králi sejít schody, položily ho na lehátko a odešly. Kostra mu sejmula korunu a řekla: „Budeš v pořádku, drahý,“ políbila ho a postavila se opodál.

Rozsvítila se všechna světla a ramena stoje začala provádět vyšetření, rentgeny a odběry krve. Na obrazovce běžel text připomínající lékařskou zprávu: ZLOMENÁ KYČEL V KRČKU, MOC NÁKLADNÁ OPERACE, ZAHÁJIT SUBSTITUCI.

Kovové popruhy ho najednou připásaly k lehátku, rameno mu nasadilo čepici s drátky a po spuštění to vypadalo, že mu uvaří mozek. Řval, zarýval nehty do podložky a z uší, nosu, očí i úst mu tekla krev. Kostra stála, celé to pozorovala a nehnula ani brvou.

Pak mu stroj čepici sundal, odvlekl ho na pás pro nebožtíky a spustil jej. Jenomže on nebyl mrtvý. Chytal se ústí tunelu a křičel o pomoc i poté, co skončil v místnosti pro mrtvoly.   

Po chvíli do haly vstoupila další plechová kostra. První jí nasadila korunu a společně vyšly schody. „Sláva králi a královně!“ ozývala se seshora radost poddaných.

„Krutý zlý čaroděj! Krále zabil už před lety!“ bědovali nešťastní lidé. „Vyměnil ho za plechového panáka!“  

Hned začalo běžet další video s mladou rodící ženou. Byla mi povědomá, ale nemohl jsem ji zařadit, dokud nikdo nevykřikl: „To je královna!“ Dle data na záběru se situace odehrávala před 25 lety.

Po vyšetření rameny bylo rozhodnuto: PROVEDENÍ CÍSAŘSKÉHO ŘEZU, PŘI ÚMRTÍ ZAHÁJÍT SUBSTITUCI. Když rameno stroje miminko vytáhlo a zabalilo do hadru, královna už byla po smrti. Stejně jako krále, i ji nahradil plecháč, který s dítětem vyšel schody, aby mohli poddaní přivítat novorozenou princeznu.

Začal jsem zběsile funět a nadávat na čaroděje: „Hajzl! Kretén! Zabiju toho kokota!“

„Nejste vy náhodou Hloupý Honza?“ lidé mě začínali poznávat. „Zachraňte aspoň poslední Uzel“ prosili mě.

Rázně jsem se zvedl z lavičky. „Postavo v kápi, kde jsi? Potřebuji tvoji pomoc,“ zvolal jsem a zjevily se pro jistotu rovnou čtyři. „Dejte mi nějaké krámy, ať toho debila dorazím!“

 „Musíš probodnout všechna jeho srdce,“ promlouvaly ke mně zastřeným hlasem a předaly mi zlatou dýku. „Když je zničíš do jednoho, připravíš zlého čaroděje o jeho kouzelnou moc. Ta srdce otravují posvátné Uzly!“

Taky jsem dostal kulaté svářečské brýle se zlatými obroučky, kouzelnou hůlku a malou zlatou kuši. Šipky měly pár centimetrů, ale zase jich bylo šest a prý to střílí bez nabíjení.

„Jedno srdce je přímo pod námi a chystá se zničit poslední Uzel,“ zvolaly a zmizely v oblaku páry.

Z hlavního vchodu Uzlu 1 už vycházel štiplavý dým. Pořádně jsem se nadechl a seběhl do haly. Všechny mašiny za mřížkami blikaly jak zběsilé, asi se bránily před čarovným útokem. Napadlo mě hledat tu, která svítí červeně. Když jsem mřížku otevřel, zjistil jsem, že světýlka jsou opravdu uspořádána do tvaru srdíčka.  

„A mám tě!“ vší silou jsem bodl zlatou dýku doprostřed obrazce. Vtom všechny ostatní mašiny začaly zběsile pípat, jiskřit a najednou… monotónní hučení. Ustal zmatek mezi stroji, srdce nadobro zhaslo a mně se nehorázně ulevilo.

Vyběhl jsem schody a snažil se vydýchat, zatímco lidi nadšeně tleskali a skandovali: „Hloupý Honza!“

„Teď už toho zmrda dostanu!“ zakřičel jsem a dočkal se ještě hlasitějšího potlesku. Naskočil jsem do šaliny a během dvou hodin objel Uzly 2, 4 a 5, abych srdce zlikvidoval. Nakonec jsem dorazil k Uzlu 3, propíchl čarodějovo srdce i tam, a po východu jsem hrdinně zvolal: „Jdu si pro tebe, ty sráči!“

Jenomže mě nenapadlo, že tak přilákám draka. Zalomil to střemhlav dolů a frčel přímo na mě. Na poslední chvíli jsem uskočil zpátky do Uzlu. Srdce mi tlouklo až v hlavě a klepal jsem se strachy.

Nasadil jsem si čarovné brýle. K mému překvapení to nebyl drak, ale létající stroj. ‚Takže brýle ukazují věci, jaké doopravdy jsou,‘ zjistil jsem. Ohnivé koule chrlil z trysek a oči byly jen objektivy kamer.

Ze dveří jsem na něj vystřelil kuší. Sice se ozvala ohlušující rána a prostřelil jsem mu vrtuli, ale z oblohy jsem ho nedostal. Zkusil jsem zamávat kouzelnou hůlkou. To zabralo – stroj se vypnul, a sletěl na zem.

Kolem trosek jsem šel s respektem a k sídlu už běžel. V sadu se už shlukovali Alfrédi. Po nasazení brýlí jsem uviděl plechové kostlivce. I když se po mně sápali, jednoho po druhém jsem hůlkou vypnul.

Připravil jsem si dýku i kuši, vtrhnul do vstupní haly a najisto zamířil k červeným světlům vedle pracovny. ‚Tohle bude určitě poslední! Když ho zničím, čaroděje zabiju…‘ uvažoval jsem. Jenomže jsem s ním chtěl ještě mluvit, než skape. Toužil jsem po vysvětlení. Přitlačil jsem ke světýlkům dýku a zakřičel: „Kde jsi! Hazjle! Vzdej se!“

Po chvíli se objevil na schodech. Když jsem na něj zamířil kuší, zastavil se v mezipatře. Čuměl na mě s přimhouřenýma očima a krčil se, protože čekal, že to každou chvíli schytá.

„Co je?“

„No… vzdávám se,“ hlesl a chtěl zvednout ruce, jak to dělávají ti, co se vzdávají.

„Tohle ani nezkoušej!“ okřikl jsem ho, když jsem na jeho zápěstí uviděl čarovný náramek. Tušil jsem, že by mě zase uspal.

„Odhoď tablet i náramek!“

Poslechl.

Pokynul jsem mu, ať přijde blíž.

„Co se stane, když tohle srdce probodnu? Chcípneš?“

Zavrtěl hlavou. „Ale možná se vám udělá nevolno.“

Ještě chvíli jsem přemýšlel, co má za lubem, ale nic mě nenapadalo. Vší silou jsem vrazil dýku doprostřed obrazce.

  

13. Kterak se princezna konečně probudila

Pátek dopoledne

Sledoval jsem, jak rudá světýlka zhasínají. Projel mnou lechtivý elektrický proud a vtom mě začala příšerně třeštit hlava, až se mi podlomily nohy. 

„Kruci,“ starostlivě mě chytil a táhl ke dveřím své pracovny.

Zatlačil jsem mu kuši do boku a zasyčel vysokým hlasem: „Nesahej na mě, nebo to do tebe naperu!“

„To uděláte stejně,“ přitlačil palec na placatý zámek, otevřel dveře a posadil mě na židli s kolečky. „Proto jsem vás vždycky uspal. Asi je to šílený záhul pro mozek,“ zněl, jako by se omlouval. „Ale Uzly naše vnímání masakrují víc. Nebojte, za chvíli to přejde.“

Nechápal jsem, proč mě nesejmul. A proč se vůbec stará. Mžitky před očima začínaly ustupovat a já si mohl prohlédnout pracovnu. Byla plná obrazovek, mašin a špinavého nádobí – nikoliv od lektvarů, ale prostě od jídla a pití. Všiml jsem si také, že jsem mnohem menší, mám na nohou tenisky a otrhanou zasranou sukni.

„Překvapení,“ nastavil mi zrcátko, abych místo drsného blond Honzy uviděl zrzavou pihatou blbku. „To jste vy. Vaše skutečná podoba.“

„Co?“ vypískl jsem.

Začínaly se mi vracet vzpomínky. Na život na zámku, nehtíčky, botičky, ale i na trauma v Uzlu, mrtvoly a zoufalé lidi. Jako bych se probrala z nějakého snu. ‚Kurňa! Já jsem princezna!‘

V hlavě jsem měla mimo řezavé bolesti i totální bordel. ‚Hloupý Honza neexistuje. Vymyslela jsem si ho, abych byla víc vzrušená, když si to dělám,‘ vzpomínala jsem. ‚Ale poslední dva dny jsem byla v jeho kůži, měla jeho myšlení a lidi ho skutečně viděli!‘

„Co jste mi to udělal?“ z očí se mi draly slzy a ruka s kuší se mi začínala třást.

„Doufal jsem, že když vám ukážu realitu, přiměju vás ke sňatku. Přístupová práva ke konfiguraci Uzlů má jenom královská rodina. Jenom jsem nečekal, že malware, který jsem nahrál do vašich myšlenek, aby zobrazil image někoho jiného, z vás udělá neohroženého drsňáka Honzu. Očividně jste ho měla z dřívějška jako nějakého imaginárního kamaráda.

Ale bylo kouzelné sledovat, jak jste do něj vložila všechny svoje potlačované emoce. Sama nesmíte říct ani hovňousek, tak jste se ventilovala skrz své druhé já, které bylo docela hulvát,“ pobaveně se usmíval.

„Co?!“

„Potřeboval jsem vás vyslat do Drna, které je jako Matrix. Jenomže to tu neřídí pan Smith. Uzly fungují desetiletí tak nějak samy, vysílají líbivou masku a nikdo o tom neví. Ale jako princeznu s vašimi vzpomínkami bych vás pustit nemohl, protože byste utekla. Image Hloupého Honzy vysílal server – to srdce, co jsem měl v hale…“

„Vždyť jsem mohla umřít!“

„Měl jsem to pod kontrolou,“ na obrazovce pustil video, jak se zrzka topí mezi mrtvolami a rameno ji na poslední chvíli vyzvedává.

„Netušil jsem, že se hlavní vchod zavře. Ale zvládla jste to bravurně.“

Došlo mi, že i větrák vypnul, když bylo potřeba, a výdejním okénkem jsem se protáhla, protože jsem drobná, a ne dvoumetrový svalnáč.

„Kouzla neexistují,“ pokračoval, „všechno je jenom technika, programy a tak. Šaliny a Mrchy – teda postavy v kápích, spadají pod Uzel 1. Proto se nezměnily ani ty věci, co vám daly, a pořád je vidíte jako kouzelné předměty.“

Položila jsem dýku na stůl a tázavě na něj pohlédla.

Něco naklapal a záhy se z toho stala malá černá krabička s kovovým vrškem. „No jo, fleška s virem. Klasika.“

Uvedl mě do rozpaků. ‚Možná proto se kuše nebojí. Ví, že je neškodná…‘

Vytáhla jsem hůlku. Změnila se v krabičku s tlačítkem. „Ovladač s infra-red. Vypíná na dálku stroje. Taky jeden mám, pamatujete?“

„A tohle?“ zamávala jsem kuší.

Naklapal příkazy a změnila se ve zbraň, kterou jsem viděla ve filmu. „Revolver z 20. století.“

Vystřelila jsem do zdi za ním, abych se ujistila, že funguje. Lekl se až nadskočil.

Jenomže ránou jsem prozradila, že jsme v pracovně, a záhy se ozvalo bušení na dveře.

„Sakra!“ hrklo v něm a podíval se na obrazovku ukazující dění v hale. „Mrchy!“

Rozbušilo se mi srdce, zatajila jsem dech a roztřásla se.

„Nebojte, vám neublíží,“ utěšoval mě, „jdou po mně. Mají za úkol zlikvidovat strůjce narušení. Srdce v hale je nepustilo na pozemek, ale když jste ho vyřadila…“ Téměř nedýchal a při každé ráně na dveře sebou cuknul.

„Co jsou zač?“

„Antivirus. Ochrana serverů, co jsou v Uzlech.“

„Bílé a modré mašiny?“

„Jo. Za pár dní je opraví a bude to tu krásné, jako dřív. Ještě, že už budu mrtvej.“

Dost mě znervózňovaly. Už do dveří narážely, jako by je chtěly vyrazit. „Sakra, přestaňte!“ křikla jsem a rány opravdu ustaly.

Chvíli mě sledoval a pak se usmál: „No ovšem! Poslouchají vás na slovo. Jste administrátor!“

„Zaťukejte třikrát,“ chtěla jsem si ověřit jeho hypotézu. Opravdu se ozvalo trojí zaklepání a mně se ulevilo. „Čekejte, dokud vám neřeknu,“ přikázala jsem a zkontrolovala na videu, že mě vážně poslechly. Byla jsem ráda, že mě Mrchy jistí a čaroděje udržím pěkně v šachu. Pobídla jsem ho, ať pokračuje s vysvětlováním.

„Jak moc mě chcete zabít? Ptám se, abych věděl, kolik mám ještě času. Chtěl bych vám toho tolik ukázat.“

Jeho racionální úvahy mě udivovaly. Byl snad víc vystresovaný z toho, že mi má představit své dílo zkázy než z toho, že co nevidět zahyne.

Opřela jsem si ruku se zbraní o koleno, protože byla docela těžká.

Pochopil, že chci znát podrobnosti. „Celý život jste se viděla jako zlatovláska proto, že Uzly vysílaly filtry vnímání. Když jsem je vypnul, odhalila se realita.“

„He…“ ušklíbla jsem se, „takže jsem vážně tlustá zrzka?“

„Mně se líbíte. Klidně bych si vás i vzal…“ zmínil v žertu a promítl hodně staré fotografie města. „To je Brno. Druhé největší město ve státě. Když v Yellowstonu vybouchla sopka, celá planeta byla v prdeli,“ proklikával obrázky, „šest miliard lidí to zabilo hned, další miliarda umřela na nemoci, hladomor, ve válkách a tak. Dodnes prší kyselina a slunce téměř neprosvítá. My jsme ve vnitrozemí, takže máme šanci. Brno se ohraničilo a vytvořilo se autonomní území – Crno. Městská republika. Praděda byl starosta a výborný programátor. Nechal vybudovat Uzly, které vyrábí elektřinu, jídlo i vzduch, však víte.“

Zadíval se na mě a když mi došlo, že to není řečnická otázka, přikývla jsem.

„Za to ho učinili králem. Vládl asi dvacet let. Jenomže jeho kolega, VÁŠ praděda, vymyslel, že by mohly Uzly vysílat filtry vnímání. Asi ho štvalo jíst každý den namleté červy a zdechliny,“ zavtipkoval, ale já se ani neusmála.

„Vypukla válka a bojovníci za realitu prohráli. Teď jsou jich plné stromy. Celou dobu si myslíte, že to jsou zvonkohry. Nechutný, co?“

Pokrčila jsem rameny. Ale nechutné mi to připadalo.

„Praděda skončil na hranici, vlády se ujal váš předek a na oslavu lepších zítřků pojmenoval království Drno. Jenomže když se spustily servery s maskou, lidi všechno zapomněli. Včetně nového krále − vašeho pradědy. Od té doby to tu řídí umělá inteligence, která se docela zvrhává.“

„Jo? Vážně? Všichni zapomněli,“ pochybovala jsem, „a jak to, že vy tohle víte?“

„Můj praděda to tušil, tak kolem tohohle pozemku vytvořil ochranu. Sem se maska od Uzlů nedostala. Rodiče mě naučili programovat, abych jednoho dne mohl Uzly přenastavit.“

„Proč?“

„Drno začíná být nebezpečné – rozpadá se a lidi to nevidí. Uzly vyměňují občany za Roboty, do kterých nahrávají vzpomínky předchozích lidí, a možná by tu za chvíli nikdo živý nezbyl.“

„Můžu Mrchám nakázat, aby masku vypnuly a už nezabíjely.“

„Ale to neudělají. Jsou to jen stroje a vrátí všechno do původního nastavení. Protože je takhle naprogramoval váš praděda.“

„Takže chcete říct, že jste jediný člověk, který rozumí mašinám v Uzlech?“

Přikývl.

„Vsadil jste život, abyste vysvobodil království.“

„Ano.“

Zvedla jsem revolver, abych ho postrašila. Pod tlakem se lidi svěří s tím nejzajímavějším „…a prohrál!“

„Ale ne, neprohrál,“ začal chrlit, aby stihl všechno říct, než vystřelím, „sice umřu, ale aspoň jsem vám ukázal pravdu. Třeba v budoucnu přijdete na to, jak to změnit. Postaráte se mi o mopsíky?“

„Předám vás spravedlnosti.“ Byla jsem tak už rozhodnutá, přeci nejsem vrah. Odemkla jsem Mrchám. „Odveďte ho na zámek.“

„Ale né, raději mě zastřelte. Prosím!“

Čapla jsem vodítka, na ně přikurtovala psy a šla domů.

To, co jsem považovala za krásné šatečky a botičky, byly jen otrhané hadry a dřeváky. Z pana Sprchy tekla rezatá voda, pan Růžový byl jen olezlý klacek a Hloupý Honza už mě nevzrušoval. A na svoji korunovaci jsem si musela vzít odporné hadry!

Dávala jsem to za vinu zlému čaroději a byla na něj hodně naštvaná. Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Pořád jsem si v mysli promítala společné chvíle v jeho domě, dávala si do kupy vzpomínky, které jsem zažila jako Honza a sledovala, jak poddaní vyklízejí mrtvoly z ulic, opravují domy, sází plodiny a šijí si nové oblečení.

Po pár dnech se v Drně nedalo téměř dýchat, když Uzly nevyráběly kyslík. Doufala jsem, že Mrchy servery brzy opraví. Pořád mi ale vrtalo hlavou, kde se ta mouka a mléko bere, kolik lidí bylo vyměněno za Roboty a začínala věřit, že čaroděj říkal pravdu.

  

14. Kterak královna zlého čaroděje popravila

Pondělí v pravé poledne

Lidé už plnili amfiteátr a já se burácivého potlesku posadila na trůn na pódiu. Pozorovala jsem, jak chlápek v gumovém obleku připravuje aceton a druhý kontroluje malou kuši se zápalnými šipkami. Třásla jsem se trémou a nemohla se dočkat, až ztrestám zlosyna, který způsobil újmu mně i celému království.

Vojáci ho záhy přivlekli. Byl strhaný a vyděšený, protože moc dobře věděl, co ho čeká.

Rozbušilo se mi srdce. Sevřela mě úzkost a úplně jsem zčervenala. ‚To ho tak strašně nenávidím?‘ ptala jsem se sama sebe.

Pravou ruku mu zamkli do okov a od hrudníku dolů polili hořlavinou. On ani nehlesl, stejně by ho nikdo přes řev poddaných neslyšel.

Mluvčí se chopil mikrofonu, aby vyjmenoval všechny jeho zločiny. „Spáchal několik masových vražd…“

‚Ti lidé byli mrtví už dávno!‘

„…proklel království…“

‚Vypnul masku.‘

„…zničil posvátné Uzly 2, 3, 4 a 5…“

‚Jenom je zablokoval. Mrchy to opraví…‘

On stál, čuměl do země a klepal se strachy. Začínalo mi ho být líto. Nejspíš vycítil můj pohled, zvedl zrak, a i přes všechen stres se usmál.

Přistihla jsem se, že se také usmívám. Připadala jsem si jako opilá. V hlavě mi šrotovaly výjevy z ulic, Buster Keaton v grotesce, červi, řasy, uslintaný mopsík, drak, kytice bodláků, otrhaný gauč, lesklá šalina, obrazovka nad knihkupectvím, křičící král na pásu v tunelu, fontánka prokydávající bahno, sad, červené srdce…

„…proto byl odsouzen k smrti upálením,“ mluvčí ukončil svůj projev a odložil mikrofon. Technik mi předal kuši a zapálil šipku.

Namířila jsem na odsouzeného. Přikývl, že je připraven a přivřel oči. Krčil se a na tváři se mu zaleskla slza.

Ucítila jsem vzrušení. Hrdlo mi svírala příjemná úzkost, propínala jsem špičky ve dřevácích a srdce mi mohlo z hrudi vyskočit. Poddaní nedočkavě skandovali a on měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. Jenomže mnou tepalo vzrušení a přála jsem si, aby tahle chvíle trvala věčně.

Vzpamatovala jsem se a šipku vystřelila do země před sebe. Diváci šokovaně ztichli. Sebrala jsem mikrofon a zakřičela: „Drno, JE ve skutečnosti takové!“

Ani sám čaroděj nečekal, že to řeknu.

„Kouzla neexistují. Uzly vysílají do našich hlav dojem, že je všechno v pořádku. Jíme namleté červy a myslíme si, že je to mouka!“

Publikum zahučelo. Divili se a diskutovali o tom.

„Neléčí. Místo toho nemocné nahradí Roboty, do kterých nahrají vzpomínky. A vy ani nepoznáte, že už to nejsou vaši rodiče!“

Snažila jsem se jim všechno vysvětlit. Slova jsem volila opatrně a lidi mi věřili, protože jsem královna.

„Až Mrchy opraví Uzly, bude svět sice krásnější, ale v hloubi duše budeme vědět, že jíme hmyz a kdykoliv můžeme být vyměněni za Robota.“ Svoji řeč jsem zakončila otázkou: „Tak chcete žít ve sladké lži nebo v kruté pravdě?!“

Nastalo ticho. Asi se nemohli rozhodnout, nebo zpracovávali to, co jsem jim právě pověděla. Sama jsem netušila, co dělat, a doufala jsem, že mi reakce publika napoví.

Rázným krokem jsem došla k čaroději. Byl zmatený a už ani nevěděl, jestli se bát upálení, nebo doufat v záchranu.

„Co byste udělal, kdybych vám udělila milost?“ nacpala jsem mu mikrofon před ústa.

„Přeprogramoval bych Uzly. Aby vyráběly elektriku, vzduch a tak, ale už a nedeformovali skutečnost. A nezabíjely.“

„Je někdo, kdokoliv, kdo by tohle uměl?“ vyzvala jsem poddané, ale nikdo se nehlásil. Nejspíš ani netušili, co programování je. Čekala jsem, že někdo vykřikne upalte ho! nebo nechte ho žít, ale ozýval se jen šum diskuse.

„Na to potřebujete přístupová práva, že?“ přitiskla jsem těsně k němu. Teprve tehdy jsem si všimla, že je asi o hlavu vyšší než já a pěkně voní.

Přikývl.

„Lidi,“ obrátila jsem se zase na poddané, „aby to mohl přenastavit, musel by se se mnou oženit. Vy chcete, aby po mém boku vládl on?“

Reakce jsem se nedočkala.

„Povězte mi něco, co mě přesvědčí,“ vyzvala jsem ho.

„Můžu to pošeptat?“

Vypnula jsem mikrofon. „Buďte opatrný. Pořád jste na hranici a politý acetonem.“

Váhal, co říct, aby si zachránil život. Asi využil toho, co vysledoval, když mě šmíroval, a odhodlal se zariskovat. Naklonil se ke mně. Jeho dech mě lechtal na krku, až mi naskočila husí kůže. „Raději mě upalte.“

Nechápavě jsem se mu zadívala do očí. Chytl mě zezadu za krk a přitiskl k sobě. Ruku měl zraněnou od Honzovy střely, proto jeho stisk nebyl nijak silný. Ale ani nebyl nepříjemný.

„Když mě neupálíte, zajmu vás a svážu. Nebudete se moct pohnout a nikdo neuslyší vaše volání o pomoc. Budu vás trýznit mučivými orgasmy, dokud nebudete prosit, abych si vás vzal…“

Vysmekla jsem se mu a snažila se tvářit, jak mě vyděsil. Sebrala jsem kuši. Lidi napjatě čekali, co udělám. Na sucho polkl a utrousil: „Aspoň jsem to zkusil.“

Pak se napřímil, zadíval se mi do očí, usmál se a pronesl v žertu svá poslední slova: „Špinavá couro…“

Tím mě dostal. Milost i přístupová práva jsem mu udělila. Lidem to nevadilo. Naopak byli rádi, že můžou sebe i nové království Erno dát do kupy.

A mimochodem – zlý čaroděj to v posteli vážně umí mnohem líp než Hloupý Honza.