OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 61

Vyslyšená modlitba

  

Všechny tři kamarádky na Lauru vyvalily oči. Scházelo už jen, aby si některá z nich poklepala na čelo.

„Holky,” protáhla Laura. „Copak by nás ubylo?”  

Na stůl mezi hrnky s horkou čokoládou vyskládala čtyři zlatým písmem zdobené pozvánky.

U příležitosti svých osmnáctin si Vás dovoluji srdečně pozvat na oslavu, která se bude konat v pátek v Jilmové ulici č. 21, zářilo jim kudrnaté písmo do očí.

„Andrea Císařová je divná,” postěžovala si jedna z kamarádek. „Kdo by takhle někoho zval na oslavu? Zní to, jakoby slavila padesátiny.“

„I ten jejich dům je divnej,” přisadila další.

Laura se nadechla. Na tohle se připravila. „Poslyšte, pořád naprázdno tlacháme o tom, že je potřeba jít příkladem a měnit svět na lepší místo, místo, kde pro sebe lidi navzájem něco dělaj, ne? Andrea Císařová nemá žádný kamarády. Nikdo se na ni ani nepodívá. Možná je to naprosto neopodstatněný! Co když jsou ty kecy o tom, že je úplnej magor, mimo? Všichni ty drby přijímáme a vůbec se nesháníme po pravdě. A i kdyby,” podívala se ostře po kamarádce nadechující se k protestu, „nebylo by od nás hezký potěšit osamělou mentálně slabší holku? Vždyť naházela všem ze školy do skříněk ručně psaný pozvánky. Čtyři sta ručně psanejch pozvánek. Kolik večerů to asi vyráběla? Dovedete si představit, jak by ji to semlelo, kdyby tam nikdo nepřišel?”

Ema, sedící uprostřed, kudrnatá holka z vesnice s nohama na zemi, která se s ničím zbytečně nepárala, se opřela v židli a usrkla si z hrnku. „Fajn. Tou dojemnou řečí jsi mě dostala. Já půjdu.”

Laura se usmála. 

Zbylé dvě nakonec taky povolí.

  

V Jilmové ulici se mezi moderními bungalovy hrdě tyčila dvoupatrová prvorepubliková vila, která musela kdysi působit nesmírně majestátně. Dnes však zoufale chátrala, zahradu zarůstalo trní a vysoká tráva plná plevele a na verandě v patře trouchnivěl zašedlý polstrovaný divan, hroutící se kvůli zlomené nožce k jedné straně. 

Smrákalo se a silný jižní vítr rozfoukával poslední červánky na obloze. Čím více se dívky k domu blížily, tím více z něj cítily vlhkou zatuchlinu. Ema zamyšleně zkoumala od země nasáklé zdi. „Barák zralej na zbourání. To už nikdo nevysuší.”

Zbylé dvě kamarádky nepovolily. Obě se vytasily s neodvolatelnými rodinnými plány a Ema vyslovila podezření, že jsou někde spolu a mají z nich srandu.

Laura zaváhala s rukou u olezlého mosazného klepadla. Přeběhl jí mráz po zádech.

Kamarádka do ní netrpělivě strčila. „Tak šup, mrznou mi nohy v lodičkách. Teď už to zpátky vzít nemůžem, stopro nás někdo viděl přicházet.”

Dveře otevřela Andrea. Drobná dívka s kruhy pod očima a překvapivě řídkou kšticí je uvítala s úsměvem od ucha k uchu. Trochu se třásla. „V-vy jste d-dorazily!”

Laura se nejistě usmála.

Nepřekvapilo ji, že kromě nich nikdo jiný na oslavu nepřišel.

  

Andrea je provedla několika místnostmi. Uvnitř se zdál dům téměř normální. Téměř. Na schodišti visely desítky obrazů a rodinných fotografií, některé z nich zakryté černou látkou. Všechna zrcadla byla také potažená černou. „To kvůli m-matce,“ vysvětlovala Andrea, když si všimla překvapených výrazů. „Říká, že v nich někoho v-vídá. Prý s námi ž-žije v domě, ale...  nevíme o tom.“

Ema naznačila poklepáním prstů na čelo, co si o tom myslí. Laura do ní strčila. „Přestaň,“ zamumlala.

„Děje se něco?“ otočila se Andrea.

„Jen se divíme, že nikdo jiný není doma,“ vysvětlovala Ema pohotově.

„Otec pracuje do noci,” vysvětlovala Andrea. „M-matka je v nemocnici.”

„To je mi líto,“ poplácala ji Laura po rameni.

„S čím tam je?“ vyzvídala Ema a Laura protočila oči. Bude muset dát Emě lekci o tom, co je a co není vhodné.

„Ona… má ho-hodně starostí. Často ji bolí hlava.“

Laura v hlavě přemítala, jestli by někdy své rodiče veřejně nazvala otcem a matkou, a zatímco je Andrea vedla do svého pokoje, Ema ji chytila za loket a zašeptala do ucha: „Hodně starostí asi znamená, že dost chlastá. Napočítala jsem osm schovaných flašek tvrdýho, a to jen na první pohled.”

„Nebo je máklá,“ doplnila Laura a kývla bradou na zakrytý obraz, který zrovna míjely.

Ema pod látku bleskově nakoukla. „Nějakej kluk,“ pokrčila rameny. Laura také odhrnula kousek závěsu. Z fotky se na ni smál tmavovlasý mladík s plnými tvářemi. Nic zvláštního.

  

Andrein pokoj působil poněkud stroze, bez plakátů, fotek, bez jakékoliv výzdoby. Andrea sama však jen zářila. Tak ji dívky nikdy ve škole neviděly. „Všechno jsem p-připravila! Mám tu brambůrky, preclíky, švestky ve s-slanině a párky v bramborovém těstíčku, dort, a kdyby někdo chtěl zmrzlinu, tak…”

Ema se zasmála. „Klid, dejchej u toho mluvení. A neboj, jídla je tu pro nás dost.” 

Andrea se trochu uvolnila. „D-dobře. Taky tady máme spoustu her.”

„To zní dobře,” otočila se na ni Laura, která zkoumala hřbety knih na polici. Samá těžká klasika, ruský realismus, prokletí básníci, James Joyce. „S tím bychom mohly začít, na prolomení ledů.”

„Dobrá. Všechny jsou u bratra v pokoji. Emo, p-pomůžeš mi?”

Andrea zmizela za dveřmi a Ema se zaraženě otočila na Lauru. „U bráchy?” ptala se tiše. 

„Co je na tom divnýho?” 

„Císařovi mají jenom jedno dítě!”

Laura několikrát zamrkala. Ema zmizela za rohem a za chvíli se s Andreou vrátily s několika různě velkými krabicemi. Andrea se jala jednu z her rozkládat na konferenční stolek a Laura se naklonila k Emě. „Jestli tu má její brácha vlastní pokoj, tak jedináček není,” namítla. 

Ema se zamračila. „Jakej pokoj?”

„Ten, do kterého jste šly pro ty hry,” zopakovala Laura a prohlížela si Emin nepřítomný výraz.

„Co? Nikam jsme nešly.”

Pootevřeným oknem sem profukoval chladný noční vítr. Laura se otřásla.

„Tak kde teda byly? Ležely tady jen tak na chodbě? Nebo je měl Andrein táta v šatníku mezi košilema?”

„No… Jo,” odpověděla nesmyslně Ema, zamlžené oči upřené před sebe.  

  

Nakonec to vůbec nebyl tak příšerný večer, jak se Laura obávala. Nasmály se u několika her, snědly, co se do nich vešlo, dívaly se na filmy.

Někdy v průběhu večera se domů vrátil Andrein otec s několika přáteli a ze spodního patra se k dívkám nesl hukot několika překrývajících se rozhovorů, cinkání skleniček a huhlání komentátora fotbalu ze zapnuté televize.

Andrea i Ema nakonec usnuly na podlaze na rozvinutých karimatkách uprostřed skomírajícího hovoru o tom, kdo z profesorů je větší zakomplexovaný blbec. Laura ještě tolik unavená nebyla a navíc strašně potřebovala napít. Vyhnula se hale plné hostů pana Císaře, ale v temné kuchyni se setkala s jakýmsi mladíkem, kterého už dříve večer viděla sedět mlčky trochu stranou společnosti.

„Ahoj,” pozdravila ho a vytáhla si z lednice vychlazenou limonádu. Nakrátko je oba ozářilo bledé světlo lednice. Kluk se na ni poněkud překvapeně zadíval.

„Ahoj, ty jsi…?”

„Laura, jsem tu na oslavě Andreiných narozenin.” Natáhla před sebe ruku. „A ty?” Přimhouřila oči, aby si ho pořádně prohlédla. Jakoby ho už odněkud znala.

„Andrein bratr,” řekl mladík a potřásl si s ní. „Lukáš.”

„Jasně! Viděla jsem tě na fotce!“ zaradovala se. „Ema mi nebude věřit. Tvrdila, že neexistuješ.”

Mladík se hořce zasmál a přihnul si z otevřené lahve piva, kterou měl v ruce. 

„Ale proč jsou tvoje fotky zakryté? Počkej, a tebe nepřekvapilo, že jsme si to myslely?”

Pohodil zpocenou ofinou. „Ne. Myslí si to hodně lidí. Vlastně úplně všichni.”

„Jak to myslíš?”

„To ti v pár větách nevysvětlím. Je to na delší povídání.”

Lauře se ale opravdu spát nechtělo a celá tahle situace kolem tajného sourozence se jí zdála nadmíru zajímavá. 

„Mám čas celou noc,” vyzvala ho a posadila se na stoličku u snídaňového baru. Z vedlejší místnosti se linuly mdlé zvuky nezáživných řečí dospěláků. Mladík se opřel o kuchyňskou linku naproti a znovu si přihnul.

„Po maturitě jsem odsud odjel. Našetřil jsem si z brigád, chtěl jsem procestovat svět. Možná, že jsem chtěl někde i zůstat, to už si nepamatuju.”

„Začíná to dobře,” komentovala Laura a pustila se do zbytků občerstvení z oslavy, které sem Andrea uklidila.

„Nejdřív jsem se tak různě stopem toulal po Evropě, hlavně na západě a na severu. Pak jsem jednou ráno ve Finsku přišel na to, že už mám zimy až po krk, a koupil si letenku do tepla. Původně jsem se fakt jenom chtěl ohřát u moře, ale kdo by odolal návštěvě památek, když už je jednou v Izraeli?”

„Tam je taková ta pozlacená mešita,” přitakala Laura, hrdá, že si na něco vzpomněla.

„Jo, Skalní dóm,” připustil. „To vlastně není mešita, ale to je jedno. Vysvětlovat ti to nebudu, stejně si to nebudeš pamatovat.”

„Cože? Proč bych to zapomínala? Nic jsem nepila. A paměť mám dobrou.”  

„O to nejde, neřeš to. Jednoduše,” pokračoval mladík v příběhu, jakoby ho nikdy nepřerušila, „pochop, nebyl jsem tam na žádné duchovní cestě. Byla to jedna velká jízda, nekonečná párty po hostelech i mimo ně ve všech koutech světa. Na všechna ta svatá místa jsem se naschvál oblíkal nevhodně, oblečení, které mi vnutili u vstupu, jsem si sundal hned za rohem. Natáčel jsem si na telefon všechny ty jejich rituály, opil se vodkou nalitou v lahvi džusu přímo u Zdi nářků. Byl jsem velkej rebel, chlapák, kterýmu nikdo nic nařizovat nebude.” 

Laura tiše seděla, zapomněla i na jednohubky. Lukáš rozhazoval rukama, až kolem sebe všechno pocákal pivem, které pořád držel. Když mluvil, planuly mu oči, jakoby se vrátil do minulosti a nestál v ošuntělé kuchyni rozpadajícího se děsivého domu. 

„Když jsi u tý zdi, máš napsat na papírek nějaký přání, nějakou modlitbu, a strčit ho mezi kameny. 

Naši rodiče… jsou zvláštní lidi. Prožívat dospívání ve stínu pana a paní úspěšných podnikatelů, když víš, že zkrátka nemáš na to být jako oni, není sranda. Co po mě tak koukáš? Byli úspěšní. A bohatí. Vypadalo to tady tenkrát jinak. Do doby, než… než se tohle všechno semlelo. Pak to s nima šlo hrozně z kopce.

Když jsem odjel, volali každej den, ale nechtěli vědět, jak se mám. Jen se ptali, kdy se konečně přihlásím na vejšku, kdy začnu normálně pracovat, kdy se zařadím do společnosti.

Je to klišé, já vím, ale já nechtěl bejt další cihla ve zdi. Na ten papírek, co jsem ve zdi nechal pro toho nahoře, ať už je to kdo chce, jsem napsal, že potřebuju, aby na mě zapomněli. Že chci mít od celýho světa konečně pokoj. V opilosti a po roce na cestách, vyřáděnej dosyta, jsem nechtěl nic než klid. 

Když jsem odtamtud odcházel, měl jsem už dost, zakopával jsem a vrážel do lidí. Zastavila mě taková babka. Viděla, v jakým jsem stavu a co jsem tam všechno vyváděl, ale místo aby nadávala, mi nejdřív povykládala něco o tom, jak bude moje modlitba vyslyšena. Všechno jsem to neslyšel, jednak mluvila fakt špatnou angličtinou a taky děsně foukalo, úplně mi hučelo v uších. Pak mi navázala na ruku takovej červenej provázek. Hele,” natáhl paži přes pult k Lauře. Na bledém chlupatém zápěstí byla jakási ošuntělá vybledlá šňůrka, kdysi snad lesklé rudé barvy.

„A prej že ne každej ví, co si má přát, a že člověk vždycky sklidí jen to, co zasel, něco v tom smyslu. Moc jsem nevnímal.

Zajímavý je, že jasně si pamatuju jen jedinou věc, co vykládala: Jestli si to s tím přáním rozmyslím, musím ten náramek někomu dát. Když si na mě ten člověk vzpomene a dalšího dne rozváže vlastníma rukama tyhle tři uzlíky, splněný přání se zase zruší.

Druhý den mi naši nezavolali. Ani za týden.

Nezavolala mi ani ségra, a to už bylo trochu horší. Časem mi došlo, že lidi kolem mě mají tendenci na mě rychle zapomenout. Nabral jsem si na trhu ovoce, domluvil se s prodejcem na ceně, a když jsem mu podával peníze, už nevěděl, kdo jsem a proč mu je podávám. Ubytoval jsem se v nejdražším hotelu přímo ve starým městě, ale zapomněli, že tam bydlím, a na konci pobytu jsem nemusel platit. Nakonec se mi povedlo, a to byl můj nejlepší trik, nepovšimnut personálem letiště a letuškama v letadle doletět až domů. Škoda, že si o tom nemám s kým pokecat.”

„…protože tě všichni zapomínají,” vydechla Laura a pak důležitě pokývala hlavou. „Dost hustej příběh. Měl bys to napsat. Román, nebo možná divadelní hru. Určitě uspěješ.”

Andrein bratr pevně stiskl rty. „Není to žádnej vymyšlenej příběh,” protočil očima. „Ani moje sestra neví o tom, že tu s nimi žiju. A to si s ní den co den povídám. Schválně se jí zeptej. Většinu času si myslí, že jsem ještě na cestách a nevrátil se. Rodiče si zase myslí, že jsem po smrti. Zakryli všechny moje fotky. Matka mě občas zahlédne v zrcadle a pamatuje si to, a tak se pomalu upíjí k smrti. Andreu posílají ke cvokaři. Myslí si, že si moji smrt ještě nepřipustila. Fáze popření.”

Laura se ušklíbla. „Fajn. Zeptám se jí na to. Myslím, že mě pěkně taháš za fusekli. Asi fakt máš za to, že jsme tam nahoře pily alkohol,” seskočila ze židle.

„Počkej,” zarazil ji Lukáš a stáhl si ze zápěstí rudou šňůrku. „Vydržela ses na mě soustředit po celý vyprávění. Možná máš vážně dobrou paměť a je tu nějaká naděje,” vrazil jí náramek do ruky.

„Vždycky jsem se uměla dobře soustředit. A mám skvělou paměť,” informovala ho Laura hrdě a vyrazila za Andreou. 

Když však dorazila do pokoje, všichni už opravdu tvrdě spali a jí se najednou taky klížila víčka. Něco chtěla od Andrey, ale… snad to počká do rána. Místností profukoval chladný vítr. Usnula ještě dřív, než se celá zabalila do deky.

 
Když si nazítří ráno uklízela doma kabelku, pod složeným pyžamem a ručníkem našla na dně jakýsi červený provázkový náramek, uprostřed komplikovaně zauzlovaný. Převalovala si ho v dlaních a napínala mezi prsty. Něco jí připomínal. Skoro cítila divné škrábání vzadu v mozku, které jí říkalo, že by tohle mělo něco znamenat; jako by si nemohla vzpomenout na slovo, které zrovna potřebuje říct.

Rozmotala levý krajní uzlík náramku. Vida! Bez něj vypadal náramek mnohem estetičtěji. Možná by nebylo špatné totéž udělat i s uzlem na pravé straně.

Zkusila si svůj výtvor na zápěstí a obdivovala ho na natažené ruce. Ještě lepší. Kde k němu přišla?

Ze spodního patra se ozvalo volání k obědu. Po schodech se k Lauře linula vůně pečených brambor. Najednou si nemohla vzpomenout, co chtěla před chvílí udělat. Zamotala se jí hlava. Na ruce měla nějaký podivný ošuntělý provázek. Jedním pohybem ho z ruky stáhla a cestou na oběd hodila do odpadkového koše.

Připadala si podivně lehká. Skoro jako by jí někdo vymazal z hlavy nějakou starost.

Otevřeným oknem vál do pokoje silný jižní vítr.