OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 62

Růže z Etiopie, čaj z Nepálu

  

„Drahoušku, už jdeš? To je škoda, těšila jsem se, že si spolu dáme ještě kávu.“

Elena si povzdychla a obrátila se k matce.

„Bohužel, snad příště. Kolega na mě bude čekat u knihkupectví. Zase si zapomněl klíče.“

„Pro jednou by se přece nic nestalo, kdybyste otevřeli později. Kdo dnes kupuje knihy,“ odfrkla si s neskrývanou nechutí Rychetská. „Je to přežitek. Neznám nikoho, kdo by tomu potištěnému kusu zbytečného papíru věnoval jen zlomek času, co mu věnuješ ty.“

„Nediv se mami, pohybujeme se každá v jiném společenském okruhu. Zatímco ke mně do obchodu chodí lidé pro dárky, nadšení čtenáři, lidé s přehledem, s různými zájmy a vědomostí z řady oblastí, v nejhorším případě se schovávají před nevlídným počasím, ty se potkáváš nanejvýš s dámami dohadujícími se, zda je lepší kabelka od Vuittona, šaty od Lagerfelda nebo parfém od Yves Saint-Laurenta. Vrcholem jejich večera je pak třítisící sedmistý devadesátý osmý díl seriálu z lékařského prostředí.“

„Nech toho sarkasmu, zlatíčko, jsi zbytečně přísná. Ve svém věku bys konečně měla být smířlivější. Podívej se na své sestry! Inspiruj se jimi. Jinak se partnera, natož dětí nedočkáš. Ačkoli vzhledem k tvé kráse…“ neodpustila si Rychetská jízlivou narážku na Elenin vzhled, tolik odlišný od jejích štíhlých, vysokých sester.

„Nezlob se mami, ale zrovna jejich manželství nejsou vzorem šťastných a fungujících svazků. Alžběta je třikrát rozvedená, se čtyřmi muži má šest dětí a Blanka svému partnerovi zahýbá s instruktorem jógy, zatímco on spí s jejich hospodyní. Proč si myslíš, že Agátka raději tráví svůj čas u mě v knihkupectví než se svými povrchními rodiči? Což se ostatně dá říct i o Alžbětiných dětech. A teď už mě prosím omluv, nebo opravdu přijdu pozdě.“

Naštěstí však stihla Elena dorazit včas. Už z dálky na ni nadšeně mával Gabriel, který k ní kdysi nastoupil na stáž a už se ho nezbavila. Byla však za jeho přítomnost a občasnou výpomoc vděčná, přestože jako IT specialista už neměl tolik času. Lidsky i profesně si rozuměli, a kdyby oba necílili na muže, patrně by z nich byl jeden z nejstálejších párů.

„No že jdeš, už jsem se o tebe bál. Těžké ráno, co? Neunikla jsi rozhovoru s matinkou, jak vidím. Nekoukej tak na mě, je to poznat. Čepici máš nasazenou nakřivo, šálu jen tak halabala. Žádný krásný uzel, co jsem tě učil.“

„Jediný uzel, který teď potřebuji, je ten na konopném provaze,“ přerušila Gabrielův monolog Elena, „ale teď už konečně zalezme dovnitř, ať stihneme připravit prodejnu.“

„Chápu, navíc i absence kofeinu,“ významně mrkl Gabriel a podal jí kelímek s kávou z nedalekého pekařství. Nezapomněl. Bývala to jejich tradice, ještě když sem Gabriel chodíval během studií na praxi.

„Děkuji, jsi anděl,“ podívala se na něj s mírně zasněným výrazem, který dokázala vykouzlit jen omamná vůně horké kávy, a povzdechla si. „Já vím, myslí to se mnou dobře. Jen by občas mohla zvolnit a nechat věci jen tak plynout.“

„Nediv se, tvá ctěná matinka je s prominutím hotová paní Bennetová. Svého štěstí dojde teprve ve chvíli, kdy budou všechny její dcery zdárně pod čepcem. Děj se, co děj. Ačkoli je s podivem, že vzájemná setkání přežíváte ve zdraví.“

Elena se nad přesností přirovnání rozesmála. V duchu děkovala bohu, že jí tohoto ztřeštěného optimistu s teatrálními gesty přivedl do cesty. Přestože už po stáži neměl důvod v obchodě s knihami zůstávat, nedokázal ho, a vlastně ani jeho majitelku, opustit.

„Nejspíše proto, že se nepotkáváme často.“

Při pohledu zvenčí vypadalo Knihkupectví Na Větrné hůrce jako další z mnoha – plné regály a stoly prohýbající se množstvím děl různých žánrů a oborů od více či méně známých autorů lákaly zájemce k bohatému nákupu. Pravidelní návštěvníci však brzy zjistili, že jednotlivá roční období se nesou ve znamení nejen občasné proměny témat nabízených textů, ale šustění papíru, vůně inkoustu, kávy a zázvorových sušenek připomínaly teplo domova, prázdniny u prarodičů či jen zapomenutý poklid dávno ztraceného dětství…

Už při převzetí prostor od bývalého majitele si Elena pohrávala s představou, že součástí obchodu bude i literární kavárna v podobě koutku s několika pohodlnými křesílky a stolky. Postupně pro svůj nápad nadchla i Gabriela, jenž v něm spatřoval možnost realizace autorských čtení či autogramiád nejen místních autorů.

„S tímhle ti milerádi pomůžeme,“ prohlásil se svým nezdolným nadšením, když mu Elena svou myšlenku nastínila, a ujal se plánování. „Viola dodá květinovou výzdobu, Pátek opráší své znalosti baristy a to by v tom byl čert, aby Větrná hůrka nebyla nejlepší knihkupectví široko daleko! Důkladněji vše probereme pozítří u večeře. Což mi připomíná, Pátek volal. Přinese Merlot.“

„Skvělá volba, konečně mám důvod vybalit sklenice, které jsem od tebe dostala k Vánocům.“

„Jen si nejsem jist, zda se bude hodit i k našemu menu.“

„Neboj, mám i tramín. A abych nezapomněla – mluvila jsem s Hedvikou, ráda dorazí. Umí skvělé Tiramisu.“

Gabriela informace nadmíru potěšila a s pobrukováním blíže neurčené melodie se s notebookem schoval do prostor personálu. Občas totiž využil benefitu v podobě činnosti z domova, nabízeného jeho zaměstnavatelem, a strávil tak svou pracovní dobu u Eleny.

Leden považovala za jeden z nejsmutnějších měsíců roku. Doznívala nostalgie Vánoc, zmizelo i poslední cukroví a inverze o sobě dávala nepříjemně vědět. Adventní nával nakupujících definitivně upadl v zapomnění a několik málo knih se navrátilo ze své pouti nevhodného či opakovaného dárku.

Cinkot zvonku nade dveřmi ohlašoval příchod prvního zákazníka – pana Lipovce, pro něhož se návštěva krámku s knihami a kávou stala pravidelným středečním rituálem. Tvrdil, že existují pouze dvě místa na světě, kde se kromě domova cítí vždy vítán a zdejší lidé jsou schopni mu splnit jakékoli přání – kozrálecká knihovna a Elenino knihkupectví. Do kanceláře chodíval na půl desátou a jeho sekretářka věděla, kde ho v akutních případech zastihne. Občas si tu dokonce sjednal schůzku i s Gabrielem, když ho zradily moderní technologie.

Kývli na sebe a pan Lipovec se uvelebil na svém obvyklém místě s výhledem na náměstí. Během chvilky mu Elena přinesla jeho oblíbený černý čaj se smetanou a croissant.

„Budete i letos v rámci Knižní výzvy spolupracovat s knihovnou?“

„Ano, máme opět připraveny poukázky na nákup knih. Už jsme se s paní Rakovou domluvily. Myslím, že sama nakonec uznala, že se jedná o oboustranně výhodnou dohodu. Vytrhneme jim trn z paty, co se týče cen pro výherce, dokonce nám tu nechává program akcí v knihovně. A i pro nás je podobný sponzorský dar tou nejlepší propagací.“

„Váš přístup se mi líbí, nemá cenu si vzájemně klást nějaké překážky, obzvláště pokud je spolupráce vzájemně výhodná,“ přikývl. „Ach, čas již pokročil a musím vyrazit. Děkuji za čaj a croissant, brzy opět na viděnou v tomto příjemném prostředí.“

V poledne se ze skladu vyloupl Gabriel s obligátní otázkou, kam vyrazí na oběd.

„Nastřádal jsem si nějaké přesčasové hodiny, takže mám pro dnešek vyděláno a mohu tě tu oblažovat svou přítomností. Samozřejmě s adekvátní pomocí za poskytnutí azylu.“

Oba věděli, že se jedná o pomoc čistě formální. Gabriel se v obchodě velmi rád poflakoval, dovedl být nenápadný a s Elenou komunikovat jen v naléhavých situacích v podobě nepříjemného zákazníka.

„V Kapřišti by měli mít kuřecí steak s hranolky z kořenové zeleniny. Pokud budeme mít štěstí, narazíme tam na knihovníky.“

Gabriel se spokojeně zaculil. „Tak tuhle sebranku jsem už hodně dlouho neviděl. Musím se za nimi zastavit, jestli zase neplánují nějaký výlet. Jestli se ovšem dřív neozve pan inženýr, že mají zase problém s přihlašováním do sítě. Co uděláme s krámkem?“

„Co by. Normálně zavřeme a vyrazíme. Jako bys po těch letech nevěděl, že máme polední pauzu,“ mrkla na něj Elena. „Jen psala Viola, jestli máme k večeru čas, že by se zastavila. Má prý pro nás překvapení.“

V restauraci se ani moc dlouho nezdržovali, Elena chtěla ještě do konce otevírací doby dodělat několik objednávek a dohodnout se s účetní na termínu pro vyplnění daňového přiznání.

„Vedu maskota,“ vpadla s úderem páté Viola do knihkupectví a v náručí držela malé černé kotě s blýskavýma zelenýma očima planoucíma zvědavostí. „Jste tu oba zavření jako v katakombách, potřebujete se stýkat i s jinými živými tvory, nejen spolu. A tohle kotě se neobejde bez socializace.“

„Zas tak špatný kontakt s lidmi nemáme, chodí jich sem tolik, že se už nemáme kam schovat,“ oponoval sestře Gabriel. „Máš jméno?“

„Jistěže. Nevím však, které vybrat. Uvažuji o Satanovi, Čertovi a Luciášovi.“

„Pokud má být maskotem našeho knihkupectví, pochopila bych Heathcliffa,“ zamyslela se Elena, „ale hlasuji pro Luciáše.“

„Žádný Luciáš! Mikeš! Jedině Mikeš! Vždyť se na něj podívej, jako by vypadl z Ladových příběhu a ilustrací,“ protestoval Gabriel.

„Tedy, doufala jsem, že bude souhlasit, ale nečekala jsem, že tak rychle. Dokonce jsem měla připravenou sáhodlouhou řeč o kvalitách a prospěšnosti felinoterapie.“

„Ale budeš se o Mikeše starat ty nebo Gabriel. Někdo, a obávám se, že hlavně já, bude muset zajistit chod obchodu.“

„Nepřeháněj, je polovina ledna. Pokud bychom se v tomto období měli něčeho dočkat, vsadil bych si spíše na vraždu či nevyjasněné úmrtí,“ smetl ze stolu Eleninu námitku Gabriel a zadíval se na kocourka, otírajícího se o její nohy. „A nedivil bych se, kdyby si nakonec za šéfa vybral tebe.“

Viola ještě předala Eleně podrobné informace o chovu koček a s vidinou pátečního setkání se po chvíli přátelé rozešli do svých domovů. Poprvé se setkali před asi osmi lety, během zařizování Elenina obchodu. V průběhu příprav zjistili, že je spojuje nejen smysl pro humor a dobré jídlo, ale jsou i vášnivými čtenáři. Slavnostní otevření přilákalo spoustu zájemců, jeho úspěchu napomohl i doprovodný program v podobě Pátkových hudebních vstupů a pohoštění. Útulnost celému podniku dodaly Violiny květinové dekorace. Navzdory velké účasti zůstala na konci akce spousta nespotřebovaného jídla. „No co, uděláme si půlnoční hostinu,“ prohlásil tehdy Pátek. Ostatní jeho nápad přijali s nadšením a vizí, že by mohli podobná setkání opakovat častěji…

Příprava hlavního chodu tentokrát ležela na Eleniných bedrech. Viola, Pátek i Gabriel se těšívali na Eleniny lahůdky inspirované literaturou a jejími sny o dálavách. Jakmile totiž na ni přišla řada, začala procházet své kuchařské knihy a přemýšlela nad vhodnou skladbou jídel.

„Proč se prostě nezaregistruješ na cestovatelskou seznamku?“ ptával se jí Pátek.

„Protože potřebuji své zážitky sdílet i mimo samotnou cestu. Většinou se s dalšími účastníky už nesetkám. A časy, kdy mi nevadilo samotné někam vyrazit, už dávno minuly.“

Nezvyklý čtvrteční poklid postupně Elenu ukonejšil. S čistým svědomím prošla seznam věcí nezbytných pro zdárný průběh pátečního setkání a vyřídila několik dalších objednávek. Následující den se už jen věnovala práci v obchodě.

Do šesté hodiny už zbývalo jen několik málo minut. Na zšeřelém náměstí se objevovali poslední opozdilci, kteří se teprve teď dostali k nákupu. Elena se postupně pustila do počítání tržby a úklidu. Má zhruba hodinku a půl čas, než začnou její přátelé přicházet. Maso na rostbíf naložila už včera, stačí ho jen dát do trouby, pak připravit brambory a nachystat tabuli. K jejímu večeru neodmyslitelně patřila i káva. Po babičce zdědila frenchpress a sadu šálků, které se v současnosti už daly označit za starožitnost. Nechávala si je vždy pro zvláštní příležitosti, jakými byly svátky v podobě Vánoc a Velikonoc, výročí či návštěva dětí jejích sester.

Květinovou výzdobu pravidelně obstarávala Viola. Dokázala překvapit nádhernými vazbami i prostými kvítky. Mezi nejkrásnější patřily růže zářivých a sytých barev.

„Nemohla jsem vybrat, které by byly lepší, jestli rudé nebo žluté. Nakonec jsem vzala obojí.“ spustila, když s Pátkem a Gabrielem dorazili. „Jsou čerstvé, ráno mi je dovezli. Jestli vám tedy nevadí, že jsou z Etiopie. U nás bych takové nevypěstovala ani ve vyhřívaném skleníku.“

„Budeme si připadat jako v Nebelvíru, máme rostbíf s bramborem. A Merlot.“

S přáteli měli nepsanou dohodu, že si na svůj večer mohli pozvat i nového hosta. Elena proto využila příležitosti a domluvila se s Hedvikou, knihovnicí a čestnou předsednicí místního čtenářského klubu, jehož členkami byly doposud pouze ony dvě a doufaly, že se jim podaří přesvědčit k účasti i Eleniny přátele. Hedvika dorazila s mírným zpožděním a slovy, že správná návštěva se nemá objevit dříve než patnáct minut po domluveném čase. „Vzala jsem s sebou z práce i nějaké deskové hry. Teď o víkendu je stejně nikdo hrát nebude.“

Zpočátku rozpačitý večer se velmi brzy změnil v zábavné setkání. Za ševelení jazzu, linoucího se ze starého gramofonu, a teplého světla svíček si Hedvika s Eleninými přáteli padli do noty a domem se nesl jejich veselý smích. Přerušilo ho krátké zadrnčení zvonku.

„Čekáme někoho dalšího?“ podivil se zvědavě Pátek, jemuž víno rozvázalo jazyk, takže neváhal bavit celou společnost. Elena zatím odběhla ke dveřím a hosté hořeli zvědavostí.

„Davide? Co tu děláš?“

„Omlouvám se, že jsem sem takhle vpadl. Já vím, celá léta jsme se neviděli a neměli si ani co říct, nebýt rekonstrukce tvého domu. Musím s tebou ale mluvit. Viděl jsem, že ještě svítíš,“ spustil nezvaný návštěvník a hrnul se do dveří s formální otázkou, „smím dál?“

„Nezlob se, mám tu hosty. Přijď prosím jindy.“

„Potřebuji tvou pomoc, jde o naléhavou situaci.“

„Davide, skutečně se ti teď nemohu věnovat. Pokud se opravdu bez mé podpory neobejdeš, přijď ráno do obchodu.“

„Zítra nemohu, jedeme k rodině…“

„A já nemohu dneska. Jak jsem už říkala, mám tu návštěvu, které bych se měla a chci věnovat. Pokud opravdu potřebuješ pomoci, víš, kde a kdy mě najdeš, ale dnes ne. Hezký večer.“

Povzdechla si. Sice ji trochu mrzelo, že Davida tak odbyla, ale jejich cesty se dávno rozešly. Zpestření v jeho náhlém příchodu však vedlo ke křížovému výslechu.

„Zajímavý chlapík, kdo to byl?“

„Můj bývalý manžel.“ Čtveřice samým překvapením zalapala po dechu. Viole se současně podařilo rozlít čaj.

„Toho čaje je škoda, šlo o poslední várku. Bůhví, kdy se do Nepálu zase dostanu,“ zavrčela Hedvika, která se pustila do stírání rozlitého nápoje.

„Kašli na čaj,“ spustil Pátek, jakmile se konečně vzpamatoval. „Kdy jsi nám chtěla říct, že jsi byla vdaná?“

Elena mávla rukou. „Dávná historie. Nepodstatná.“

„Zase tak nepodstatná asi nebude, když se byl ctěný pan exmanžel ochoten zjevit v pátek o půl deváté večer u tebe doma. A s naléhavou záležitostí,“ významně povytáhl obočí Gabriel a otevřel další láhev Merlotu. „Povídej, máme čas.“

S Davidem Bauerem se Elena Rychteská seznámila ještě na vysoké škole. On, syn majitele stavební firmy, kterou měl časem převzít, studoval ekonomii. Ona svůj čas na filozofické fakultě obětovala historii a informační vědě se zaměřením na literaturu. Poprvé se potkali na mezioborovém předmětu věnovanému památkové péči. Brzy se stali nerozlučnou dvojicí, dokázali si spolu hodiny a hodiny vyprávět o svých snech, touhách a zájmech. Sblížili se natolik, že si svou budoucnost nedovedli jeden bez druhého představit. Studentská láska se po malé svatbě v kruhu nejbližších stala studentským manželstvím. Potížím a rozdílnosti povah ale neunikli – objevily se dřív, než stihli vystřízlivět z hostiny.

Zatímco státnice pro Elenu znamenaly první krok ke skutečně dospělému životu a dveře k profesnímu rozvoji, o dva roky starší David toužil po rodině. Věděl, že ji dokáže zabezpečit, vzorem mu byl vztah jeho rodičů, založený na vzájemné péči v podobě financí otce a zajištění chodu domácnosti matkou. Nechápal proto Eleninu touhu po seberealizaci, v jejímž průběhu by získala potřebnou praxi v oboru, a partnerství, v němž kromě vzájemné úcty hrála roli i finanční nezávislosti. Argumentovala, že studiu nevěnovala svůj čas, aby se pak z ní stala manželka prosperujícího podnikatele.

Postupně se mezi jejich rozepře vkrádalo mlčení. Vnímali své rozdíly a nedostatky, každý pokus o kompromis se stával manipulací. Než se s konečnou platností rozešli, zkoušeli žít samostatně. Nejhorší byl pocit, že si i přes určitou blízkost zájmů vůbec nechyběli…

Už bylo po půlnoci, když se hosté s Elenou loučili a domlouvali další termín a místo setkání. Ve dveřích narazili na Elenina nájemníka, který se sem nedávno přistěhoval.

„Jé, dobrý večer. Vlastně už noc,“ spustil Pátek, jemuž alkohol a pokročilá hodina pomohly zapomenout na veškeré zábrany. „Doufám, že jsme vás moc nerušili.“

„Vůbec ne,“ odpověděl s mírným pobavením asi čtyřicetiletý muž, „teprve teď se vracím z práce.“

„Náročný den, co?“ snažil se udržet konverzaci Pátek, aby zabránil trapnému tichu.

„Dost. A ještě jich několik těžkých bude, ale snad se nejedná o nic, co bychom s kolegy nezvládli. Je jen otázkou času, než se nám podaří situaci vyřešit, přestože jde o poněkud zapeklitý případ.“

„Případ? Mluvíte, jako byste byl policista. A z kriminálky.“

„Jdeme,“ vložila se do hovoru Viola, „moc kecáš, Pátku.“

Muž se rozesmál. „A víte, že máte pravdu? Skutečně pracuji na kriminálce.“

„Budeme vám držet pěsti,“ zapojila se s lehkým úsměvem Elena, aby zarazila případný proud Pátkových dotěrných otázek, a omluvně se na poručíka podívala. „Už je dost pozdě, určitě byste si rád odpočinul.“

„Jsem zrovna chytil slinu,“ nedal se odbýt Pátek, jehož střízlivější přátelé se ho snažili směřovat ke dveřím. „Půjdeme ke Kuřátkům!“

„Ještě to tak,“ vyděsil se Gabriel, „navíc program už skončil, dámy se rozešly do svých pokojů a bez domluveného termínu se tam po půlnoci nedostaneš. Takže hurá domů.“

„Nechci si ani domýšlet, jak může Gabriel coby homosexuál vědět, jak Kuřátka fungují,“ zamyslela se nahlas Elena, jen co návštěva opustila za Pátkova halasného povyku dům.

„Kuřátka?“ pravil muž, který s pobavením společnost celou dobu sledoval. Celá situace mu připadala navýsost komická.

„Místní nevěstinec. Ačkoli je toto označení poněkud nepřesné a zavádějící. Do jisté míry,“ objasňovala. „Oficiální název je Royal Club a podle informací, co jsem zaslechla, si zejména pánové mohou kromě kulečníku, black jacku a rulety zahrát také baccarat či backgammon, nebo shlédnout čísla burleskních tanečnic. Přezdívku si získal podle místa, kde stojí. Kdysi byl dům s přilehlým okolím v majetku místního sedláka, který tu choval slepice, než mu ho v padesátých letech zabavili jako vesnickému kulakovi komunisti.“

„A v případě potřeby poskytují ony tanečnice nadstandardní služby…“

„Ne ne, to se pro jistotu mezi návštěvníky pohybují hostesky.“

„Jste dobře informovaná,“ zadíval se na ni pátravě poručík Svoboda.

„Ostatně jako všichni v Kozrálech,“ pokrčila rameny Elena. „Měl jste vidět to rodeo před lety, když podnik otevírali. A dnes? K nárůstu kriminality nedošlo, se sexuálními delikty jsme se tu také nesetkali. Jen místní spolek na ochranu mravů a počestnosti pravidelně vznáší připomínky, jak asi víte.“

Nebýt onoho pátečního rozhovoru, nikdy by si nevšimla zajímavé barvy jeho očí. Připomínal jí Island, kam se vždycky chtěla podívat. Chladný navenek, přemýšlivý, málokdy jednal ukvapeně, cílevědomý.

„Je pozdě,“ uvědomila si, „určitě už chcete jít spát.“

„Ještě chvíli ne, potřebuji si urovnat myšlenky. Netušíte, kam by se v tuhle chvíli dalo vyrazit na jídlo? Nějak nejsem ve stavu si ho připravit.“

„Teď už bude všude zavřeno, obávám se. Pokud tedy nechcete k Turkovi na kebab či pro bagetu na benzinku. Ledaže…,“ zamyslela se. „Něco málo mi zůstalo po večeři s přáteli, jednu dvě porce rostbífu mít určitě budu.“

„To nejde,“ oponoval poručík, „nechci vás obtěžovat. Budete mít dost práce s úklidem.“

„Nedělejte si starosti,“ mávla Elena rukou a pozvala ho dál, „mě to udělá radost a vám pomůže.“

Následujícího rána, když odcházela do knihkupectví, na schodech narazila na Svobodu. Cítila se trapně, obzvláště teď, a najednou nevěděla, jak po probdělé noci reagovat. Přestože se sám poručík cítil podobně, nedal na sobě nic znát. Zhluboka se nadechl a podíval se na Elenu, která s ruměncem na tvářích klopila oči. Jak rád by ji viděl častěji…

„Inu, mohli bychom si začít tykat, když už jsme spolu strávili noc. Pro případ, že bychom setkání pro velký úspěch opakovali a padli si do náručí.“

Elena se úlevně rozesmála. „Děkuji. Hlavně se chci omluvit, takhle Vám… takhle se ti svěřit se svými rozepřemi s matkou…“

„Nech to plavat,“ zarazil ji Michal, „z práce jsem zvyklý na horší věci. Nejspíš jsme v tu chvíli potřebovali jeden druhého. Ještě než se rozejdeme, měla bys večer čas? Chtěl bych s tebou na základě našeho včerejšího povídání něco probrat.“

Se zájmem se na něj podívala. „Inu… Čekají na mě Vzpomínky na Afriku, ale myslím, že by se pro jednou mohla Karen Blixen obejít beze mě. Kolem páté budu určitě doma, stačí zazvonit.“ Později kvitovali s povděkem, že se ono ráno potkali. Rozhovor jim pomohl smýt onen nepříjemný pocit z nečekaného vývoje předchozí noci a uklidnil poněkud rozjitřené emoce.

Tu sobotu připravovala Elena chod knihkupectví automaticky. Pche, prý motýlci v břiše. Jí se vždycky začala motat hlava, jako by byla opilá, a vše vypadalo zahalené v bledém oparu prvních ranních červánků. Část jejího já se bavila letem na růžovém obláčku, zatímco rozum se ji kriticky snažil držet při zemi. Přistihla se, že se na setkání s Michalem těší. Proto ani nevnímala, že se několik málo minut po otevření přiřítil Gabriel. „Člověče, jsem věštec! Stala se vražda! Tedy teoreticky, každopádně jde přinejmenším o podivný skon.“

„Zkus na mě mluvit pomaleji. A v souvislostech, protože absolutně nemám tušení, co se mi zde snažíš sdělit.“ Elenin tupě nechápavý výraz však Gabriela nevyvedl z míry a spustil.

„Evidentně ses ještě nepodívala na zprávy, natož stránky místní Drbárny. No nic, budu poslem špatných zpráv já a nikoli Viola s Pátkem,“ zajásal. „Naštěstí se nechal přemluvit a ke Kuřátkům jsme se nevydali. Zašli jsme do nonstopu ke Kočím, kde se zřídil tak, že prospí celý víkend. Viola vyrazila na hory.“

Nedaleko Žabíkova, pozdně středověké tvrze, probíhal záchranný archeologický výzkum. Jelikož se jednalo o univerzitní studijní pracoviště, v zimním období postupoval pomalu. Doktorandi, kteří se tu a tam v místě objevovali, vždy jen zkontrolovali podmínky a stav naleziště a zaevidovali je do protokolů, než se bádání od března opět rozjelo. Onoho pozdního pátečního odpoledne však v jedné polozemnici narazili na mrtvolu. Za jiných okolností by z ní byli velmi nadšeni, v daném případě se však jednalo o tělo místního architekta Vavřince Pospíšila, který rozhodně nezemřel přirozenou smrtí. Na základě prvotního ohledání určil koroner jako příčinou jeho skonu uškrcení. Na základě stop na místě, posmrtných skvrn a povětrnostních podmínek bylo všem jasné, že se nejedná o místo činu.

„Vavřinec Pospíšil? To jméno mi něco říká,“ zamyslela se Elena.

„No bodejť by ne,“ vychutnával si svých patnáct minut slávy Gabriel. „Dost nevybíravým způsobem se vyjadřoval o rekonstrukci tvého domu.“

„No jistě! Máš pravdu! V místním plátku se rozepsal o paskvilním projektu realizovaným druhořadou firmou, který nectí jednotný styl a vzhled náměstí, použití nekvalitního materiálu a já nevím co všechno. Kdyby se zajímal a něco si zjistil na stavebním úřadu, tak by se dozvěděl, že se k průběhu obnovy domu vyjadřovali pracovníci Národního památkového úřadu. Dokonce ji zahrnuli do své výroční zprávy jako příklad dobré praxe.“

„A tenhle člověk se přihlásil do výběrového řízení na přestavbu radnice. Co jsem slyšel, tak v zastupitelstvu moc nadšením nejásali. Sice dokáže nabídnout nejnižší cenu, ale s nejistým výsledkem a kvalitou. A jako bonus zlí jazykové dodávají, že se dost často chlubil cizím peřím, protože coby vyučující na architektuře zadával zakázky svým studentům jako ročníkové práce. Čímž se vysvětluje jeho prachmizerný styl a nekoncepčnost. Hele,“ zamyslel se, „neříkal náhodou ten tvůj nájemník, když jsme se s ním včera míjeli na chodbě, že dělá u kriminálky?“

„Říkal. A nemysli si, že se na vyšetřování případu zeptám,“ snažila se jeho zvědavost Elena včas zarazit. „Nečekáš přece, že může o probíhajícím pátrání mluvit.“

„Rande by sis s ním však dohodnout mohla. Evidentně je sám.“

„Jak tě něco takového napadlo?

„Ukaž mi chlapa, který se dobrovolně přestěhuje do takové díry, jako jsou Kozrály. Navíc do jednopokojového bytu, který pronajímá osamělá pětatřicítka,“ objasňoval své myšlenkové pochody Gabriel. „Nebo mi chceš tvrdit, že není tvůj typ?“

„Vzdávám se,“ zaúpěla Elena, „příště ho pozvu místo Hedviky.“

„Zapomeň! Přijdou oba. Heda je skvělá, v životě jsem si deskové hry neužil tak, jako s ní. A její nápad se čtenářským klubem je báječný, už jsem se za ní stavoval do knihovny a domluvili jsme detaily.“

V atmosféře napětí z architektovy smrti, v níž se nesl celý zbytek dne, Elena úplně vypustila Michalovu návštěvu z hlavy. Připomněl jí ho až zvonek vchodových dveří. Po formalitách v podobě pozdravu a nabídky horkého nápoje se na ni zkoumavě zadíval.

„Jak dobře znáš Davida Bauera?“

„Prosím?!“

„Jak dobře znáš Davida Bauera?“

„Slyšela jsem, ale nerozumím.“

Michal ji několik dlouhých vteřin pátravě pozoroval. „Pracuji na kriminálce, na vraždách,“ začal pomalu, „a na stůl se nám včera dostala smrt Vavřince Pospíšila, architekta a majitele jedné ze dvou stavebních firem, které se s nabídkou úpravy městského úřadu přihlásily do výběrového řízení. Druhu firmu vlastní rodina jistého Davida Bauera…“

„Něco o Pospíšilově úmrtí se ke mně doneslo, ale že by v něm měl prsty David…“

„Vraždí se i pro méně,“ pokrčil rameny Michal a pokračoval, „víme, že si nemohli přijít na jméno. Jeden kritizoval druhého a druhý posílal udání na prvního. Svědci, které jsme doposud vyslechli, nezávisle na sobě přinesli informaci, že se v pátek potkali. Dokonce v Royal Clubu.“

„Nedivím se, ideální prostor pochlubit se penězi. A cokoli si domluvit.“

„Přesně. Nejdřív odešel Pospíšil a brzy po něm zmizel i Bauer. Proto se tě znovu ptám, jak dobře znáš Davida Bauera?“

„Obávám se, že ti nepovím nic, co bys už nevěděl. Předpokládám, že se se svým svědectvím, dá-li se tak nazvat, budu muset také dostavit k vám na oddělení.“ Michalova kladná odpověď ji nepřekvapila, takže mu neváhala povědět o všem, co ji kdy s bývalým manželem pojilo. I to, že s ní David dychtil předchozí den mluvit, ale rozhovor se nekonal, což jí dosvědčí její přátelé.

Michal se ještě nějaký čas zdržel, než se spolu rozloučili a domluvili na termínu schůzky. Pro případ, že by došlo ke změně, mu na sebe nechala kontakt. Bylo už pozdě, hlavou jí myšlenky honily jako splašené. Musí se domluvit s Gabrielem, zda by jí v úterý mohl na pár hodin pomoci s obchodem, než se vrátí z výslechu. Naštěstí měla v neděli volno, mohla se tak věnovat svým úvahám, zatímco Michal se celou dobu nedokázal zbavit nepříjemného pocitu, že motiv činu je banální a velmi primitivní. Probíral případ ze všech stran, jestli náhodou někde něco neopomenuli.

V pondělí nemohl ani dospat, s neurčitou předtuchou zlomu v případu vyrazil do kanceláře. Ve dveřích budovy se srazil s Bergerem z archivu.

„Už ti volali kvůli té bordelmamá? Čeká u tebe. Nedala si totiž vymluvit, že tu nejsi a dorazíš až kolem deváté. Prý má informace, které by mohly přispět k vyřešení úmrtí architekta Pospíšila.“

„Díky Leone.“

S narůstajícím mrazením v zádech vešel do své kanceláře. Žena středního věku měla nenápadný styl s nevýrazným líčením. Při pečlivějším pohledu si však pozorovatel mohl povšimnout kvalitních látek a střihu, doplněných decentním parfémem s vůní jasmínu.

„Poručík Svoboda, těší mě.“

„Míčovská, potěšení je na mé straně,“ odpověděla a bez okolků pokračovala. „Domnívám se, že vám mohu být při vyšetřování kolem nehody pana architekta nápomocna.“

Vševědoucím, lehce koketním gestem si uhladila spadený pramen vlasů. „Jsem majitelka kozráleckého Royal Clubu, což je společenský klub s velmi specifickou nabídkou.“

„Chápu,“ přikývl poručík, „něco málo jsem se již doslechl. Včetně poněkud ponuré historie místa.“

„Skvělé, nemusím tedy zabíhat do podrobností.“

Architekt Vavřinec Pospíšil byl v Royal Clubu častým a oblíbeným klientem, zejména díky honorářům, které zde hosteskám a tanečnicím nechával. Jeho osobité potřeby se však nesetkaly s kladnou odezvou a Míčovská jej byla nucena po stále častějších protestech svých pracovnic důrazně upozornit, že jeho výstřední libůstky lze akceptovat jen výjimečně. Přece jen není erotická asfyxie s prvky sadismu běžnou součástí nabídky podniku tohoto typu. Pokud by k omezení nedošlo, nesmí být překvapen, objeví-li na svém účtu i částku za lékařského ošetření.

Nakonec své návštěvy omezil a delší dobu se neukázal. Až do včerejška. Osobně se s ním Míčovská nesetkala, měla jednání s dodavatelem nábytku. V jeho průběhu zaslechla z baru hádku, jíž však nevěnovala příliš pozornosti. Od číšnice se později dozvěděla, že se Pospíšil za přítomnosti svých dvou oblíbených společnic dožadoval pokoje a byl důrazně odmítnut. S politováním však musí Míčovská sdělit, že již před třemi měsíci po dohodě s právníky s těmito dámami rozvázali pracovní smlouvu pro hrubé porušení podmínek. Bylo tudíž nepřípustné umožnit jim využít prostor Royal Clubu pro jejich činnost. Svou zlost pak obrátil na pana Bauera, jehož obvinil z manipulace s veřejnou zakázkou. Následně ve spěchu odešel.

„O jaké podmínky spolupráce se jednalo?“ zajímal se Svoboda.

„Dámy své služby nabízely i jinde. Což by nebyla potíž, kdyby se mnou coby svou zaměstnavatelkou vše řádně konzultovaly. Podobné aktivity bez vědomí vedení totiž považuji za nepřijatelné, takže by dostaly na výběr. Buď zůstat u Kuřátek, tedy v Royal Clubu, a využívat všech výhod s ním spojených, nebo ukončení pracovního poměru. Zvolily si vlastní cestu,“ pokrčila rameny. „Některé z mých tanečnic zůstaly s oběma ženami v kontaktu, takže jsem věděla, že pan architekt se stal jejich stálým klientem. Nijak jsem se však neznepokojovala, stále si k nám nacházel cestu, byť v omezené míře.“

„Děkuji paní Míčovská, pomohla jste nám. Budeme však potřebovat ověřit další výpovědi. Mohla byste se zastavit zkontrolovat a podepsat protokol?“

„Zajisté. Jsem vám plně k dispozici.“

Po jejím odchodu zavolal Eleně.

„Ahoj, mám pro tebe skvělou zprávu. Objevilo se svědectví, které případ značně osvětluje, takže tvou výpověď už nepotřebujeme. Jen jednu věc,“ zaváhal. Poprvé od smrti sestry měl pocit, že si má s kým povídat. „Měla bys někdy čas? Rád bych ti oplatil tu páteční noc.“

Na základě záznamů z bezpečnostních kamer, které již od počátku provozu Royal Clubu využívají, technici zjistili, že Pospíšil odjel s oběma ženami svým autem. Domů však již nedorazil a policie nalezla vůz odstavený u Kapřiště. Zásadní stopou pak byly otisky prstů obou kurtizán na osobních věcech architekta a hlavně na klíčcích a volantu. Při výslechu se nezávisle na sobě přiznaly. Potvrdily slova Míčovské, že se Pospíšil vyžíval v nestandardních erotických aktivitách. Tentokrát však pod vlivem alkoholu neodhadl utažení saténové šňůry. Až po nějaké době zjistily, že je mrtev a nenapadlo je nic lepšího, než ho obléknout, naložit do auta a odvézt někam, kde se na něj nepřijde. Ideálním místem se jevil prostor archeologického výzkumu, kam badatelé v zimě nedocházeli tak často. Nepočítaly však s možností, že ten den byla naplánovaná pravidelná kontrola naleziště…