OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 63

Stopařka

  

Těch pár cinkavých arbonů, co poskakovalo po dnu zalátované kapsy cestovního pláště, jí bylo sotva útěchou pro rozbouřenou náturu jejího, nikdy dostatečně sytého, žaludku. Přesto nezaváhala, když zahlédla v dáli štít jedné z několika krčem, co tu v okolí podhorské oblasti byly u každé druhé cesty.

Obratně seběhla travnatý kopec, jenž ji dělil mezi večeří a džbánem s vodou.

Zastavila se až před prkennými dveřmi hospody. Její ruka spočinula na zrezlé klice. Užuž chtěla vstoupit, když v tom ji cosi vyrušilo.

Zevnitř budovy byl slyšet smích. Kdesi v dáli zahoukala sova. Ani jedno ani druhé však nebylo důvodem dívčina ustrnutí. Šlo o něco mnohem pomíjivějšího, než by mohl být nějaký obyčejný noční šelest.

V drobném okně, nalevo ode dveří se objevila tvář. Byla lehce oválná, s kápí přehozenou přes temeno hlavy, přesto však bylo možné spatřit několik zářivě rudých pramenů, obtočených kolem dokola bílého obličeje. Ten sám o sobě působil bez poskvrnky, tedy až na podlouhlou jizvu na levé straně. Hlubokou jako její historie sama.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že ta osoba, co se na ni tak vyjeveně kouká, je ona sama. Poplašeně si přejela volnou rukou po poraněné tváři. Tam, kde měla ono zranění, byla její pleť nezvykle hrbolatá a při každém dalším dotyku z ní opadávaly drobné šupinky odumřelé kůže. „Copak je? Snad se nebojíš vlastního odrazu?“ zamumlala si pro sebe a s úšklebkem si kápi strhnula dolů. „Ah, Daryano. Pár let bez zrcadla a už se ani nepoznáváš,“ promluvila opět sama k sobě, zatímco si prohlížela nevzhledně vyhlížející ohon, co si stačila uvázat během cesty.

„Vypadáš hrozně,“ povzdechla si a pokusila se alespoň trochu upravit. Při pohledu na jizvu, táhnoucí se od čela přes levé oko, až pomalu ke koutku úst, se však zarazila.

„Co blbneš,“ protočila oči v tmavé nebe a bez dalších okolků vrazila dovnitř krčmy.

  

„Co to bude, panenko?“ zabručel na ni vyhublý hostinský, se zelenou nakřivo posazenou čapkou a nechutně zažloutlými zuby.

Daryana moc dobře znala mu podobné. Podnik jim vzkvétá, ale jsou takoví lakomci, že sami sebe nechají hladovět. Zároveň mají nulovou toleranci, jak ke svému zdraví, tak ke zdraví ostatních, což se prokazuje i častými rvačkami, které nechávají ve svých podnicích jenom tak vyčpět. A v neposlední řadě říkají všem ženám, panenko, nebo tak nějak podobně, aniž by se na ně podívali, ovšem ne protože by pro ně byly všechny stejného vzezření, nýbrž proto, že zkrátka a dobře nemají zájem se po komkoliv dívat, pokud to ovšem není lehká děva, která by jim přivedla zákazníky.

„Polévku, maso i brambory. Také vodu. Bych prosila.“ pronesla nonšalantně a otočila se od pípy, že si půjde někam sednout.

Hostinský ji kvapem doběhl. Očividně neměl v úmyslu jí cokoliv z výše uvedeného dát, dokud mu nezaplatí.

Odhadla jsem ho dobře, pomyslila si uštěpačně a ztěžka dosedla na nejbližší dřevěnou lavici.

V místnosti bylo stolů více, všechny obsazené, ten její byl však prázdný. Daryana si ho tak vybrala schválně. Nerada budila zbytečnou pozornost. Ne vždy se jí to ale dařilo. Jak její jizva, tak samotná její pověst, ji daleko předcházely. Jak to tak ale zatím vypadalo, dnešní večer by mohl být výjimkou.

„A platit. Máte čím zaplatit?“ nakřivil na ni nos.

Daryana zašátrala v kapse pláště. Poté položila několik mincí na desku před nimi.

„To jsou ale arbony!“ zajíkl se hostinský a nakrčil nos o to víc. „Těmi se tady pod horami neplatí, panenko. Ani nikde jinde.“

„Co to povídáte? Ještě před pár lety…“ nadechla se, aby mohla pokračovat, byla však přerušena.

„To už je ale doba. Arbonia již není hlavní město. A stejně tak není tohle naše platidlo.“ prohlásil odmítavě a šťouchl vyhublým prstem do jedné z mincí na stole.

Daryana zbledla. Jak je tohle možné? Zas tak dlouho pryč nebyla. O pádu hlavního města toho sice slyšela hodně, myslela si však, že arbony jsou pro její zemi stále posvátné. Zřejmě se spletla.

„Můžete je vzít a roztavit je. Jsou z dobrého kovu.“ pokusila se smlouvat.

„Vypadám snad jako kovář?“ nespokojeně zamlaskal, po krátké odmlce však peníze nakonec přeci jenom přijal. „Vezmu si je. Mám známého, ten mi je přetaví.“

„Neprohloupíte,“ pokynula mu hlavou, zatímco si obratně sundala brašnu, kterou měla doposud pečlivě skrytou pod záhybem cestovního pláště, a odhodila ji na lavici vedle sebe.

Teprve až nyní na ni hostinský upřel zrak. Do Daryany jako by blesk udeřil, nedala na sobě ale nic znát, jen si ledabyle přehodila nohu přes nohu a začala si pohrávat s lemem svého rukávu.„Přinesete mi tedy to jídlo, nebo co?“ musela se znovu ozvat, když už to jeho zírání trvalo až nepohodlně dlouho.

„Odpusťte. Služebník.“ vykoktal ze sebe a celý malátný se vydal zpátky k pípě. Teprve nyní si Daryana dovolila konečně vydechnout, ačkoliv bylo nad slunce jasné, že není co oslavovat- ten hostinský ji poznal. Snad kvůli té její jizvě? Těžko říct. Možná že ta to nebyla, ačkoliv si nevzpomínala, kdy by tomu bylo jinak. Třeba ji prozradil drobný knoflík u jejího pláště. Ostatně, právě na něm byl vyhotoven erb její rasy – dva překřížené meče, obtočené rozrůstajícími se úponky černé růže, kolem svých ostří.

Rasy. Sama se vždy považovala za člověka, kterým také bezpochybně byla. Život ji však naučil, že lidský život kolikrát není tak důležitý, jako životy ostatní, takže když jí byla nabídnuta příležitost, uchýlit se k zcela novému původu, neváhala.

V tuto chvíli ji však mumlání hostinského otravovalo, ne-li přímo vytáčelo. Právě k němu totiž došli dva muži s obřími vousy, každý měl v rukou po šesti korbelech.

Asi minutu tam jenom tak postávali, než si jich povšimnul. Poté mu vrazili nádobí pod nos a on začal zběsile gestikulovat, nezapomínajíc přitom občasně ukazovat k jejímu stolu.

Jeden z vousáčů, ten menší se sekyrkou u pasu, se na ni zkoumavě zahleděl. Rázem však svůj zrak zvrátil, když jí nedaleký svit svíce přejel po tváři, a odhalil tak hluboký šrám.

Daryana se zachvěla. Většinou jí problémy nikdo nedělal, avšak sem tam se našli i tací, co se jen tak pro zábavu rozhodli zkoušet její trpělivost. A ta byla, s přibývajícím kručením v žaludku, právě na bodu mrazu.

K její úlevě se ti cizinci nechtěli ale vůbec rvát. Pouze po ní hodili několika posledními nic neříkajícími pohledy, a pak už si šli zase hezky sednout, zpátky na svá místa. V rukou tentokrát nesly korbele plné, skoro až přetékající. Hostinskému se očividně při čepování třásla ruka natolik, že se mu je podařilo příliš napěnit.

„Tak, tady to máte, vznešená paní,“ zamumlal s nečekanou energií v hlase, jakmile k ní dobalancoval se dvěma podnosy a proutěnou ošatkou.

Daryana na jeho slova nic neřekla. Oslovení typu „vznešená paní“ ji urážela snad ještě více než to, když ji nazval „panenko“. Ona přeci není žádná vznešená paní! Na druhou stranu si však hověla v tom, že po několika dnech náročné cesty přes hory, bude mít konečně jeden klidný večer bez zbytečných dramat. Po všech těch dobrodružstvích, co už měla za sebou, si ani nic víc přát nemohla.

„Děkuji,“ kývla na něj vděčně, jakmile před ni vyskládal veškeré pokrmy. Daryana si hned povšimla, že jí toho nese více, než o co jej požádala. Bylo to přehnané vyjádření úcty, že by ji to ale nějakým způsobem vyvedlo z míry, se zrovna říci nedalo. Hostinský byl doslova omámen přítomností svého nejnovějšího hosta a zřejmě se bál, že nedostatečná pozornost by ho mohla stát život.

„Maso, brambory, koláče, polévka, chléb i zelí. Také víno jsem si vám dovolil obstarat.“ vypočítával na prstech veškeré ty dobroty, co jí jen připravil.

„Víno odnes, nepiji.“ pravila a natáhla se po noži, aby si mohla ukrojit chleba.

„Snad by vám bylo milejší pivo?“ dotíral na ni stále hostinský a nepatrně se nakrčil, skoro jako by se jí chtěl poklonit. To nůž v její ruce ho zřejmě donutil chovat se ještě úlisněji, než doposud.

Daryana si ztěžka povzdechla. Možná, že se k ní předtím nechoval dvakrát nejlépe, avšak tohle podlézání jí přišlo slizčí než ten nejslizčí had. A že tento hostinský věděl, jak hada předstírat.

„Vodu. Chci jenom vodu.“

„Ale…“ pokusil se namítnout. Černá rukavice jej však zadržela.

„Neslyšel jsi Stopařku?“

Hostinský se na nově příchozího zamračil, svůj džbán si však sebral a raději běžel sehnat vodu.

Daryana ho už ale déle nesledovala, namísto toho stočila svůj zrak na vysokého muže, co právě dosedl naproti ní.

Mohl mít tak dva metry, vlasy měl dlouhé a vlnité, černé jako havraní pera a dokonce i přesně tak lesklé. Tváře mu lemovaly vousy, módní výstřelek podhorských lidí. Ověnčen byl kožešinami z černých lišek a u pasu se mu houpala smaragdy zdobená dýka. Vypadal ošlehaně, ovšem zámožně a zářila z něj velice silná aura.

Daryaně se okamžitě zalíbil jeho přístup, neboť jen co promluvil, bylo jasné, o co mu jde. Svoji řeč zbytečně neprodlužoval, šel rovnou k věci, což bylo něco, čeho si na ostatních lidech vždy velmi cenila.

„Věděl jsem, kdo jste, jakmile jste vešla těmi dveřmi. Jmenuji se Tauron a rád bych vám nabídl práci, pokud máte čas a zájem.“

„Zrovna večeřím, ráda si vás ale poslechnu, neboť víte, jak mě zaujmout.“ pravila a vrhla se do polévky před sebou. Přitom nezapomněla pravidelně přikusovat chleba, kterého si ukrojila.

„Šla jste sem kolem skalisek?“ zeptal se a zpozvolna se zapřel lokty do stolu. Sebevědomí z něj nyní přímo sálalo, jakmile její oči mlčky přitakaly.

„Je tam štěrbina. Úzká cesta, do které se vleze sotva jeden kůň. Když tamtudy půjdete, dostanete se do srdce zdejších hor. Odtamtud je to už jenom kousek k zatravněným kopcům. A v těch kopcích…“ na okamžik se odmlčel, jak přiběhl hostinský, aby Daryaně donesl džbán s vodou. Teprve po jeho odchodu si dovolil pokračovat. To Daryanu zmátlo, jelikož netušila, že je jeho touha po jejích službách natolik velkým tajemstvím, avšak Kodex Stopařů jí nedovoloval se zbytečně starat o takové drobnosti, jako byla právě tahle. Ať už to chce ututlat z jakýchkoliv důvodů, není v postavení, kdy by od něj mohla zbytečně vyzvídat.

„A dál? Hádám, že jste mi zrovna chtěl říci, co je v těch kopcích, nemýlím-li se. Tak povídejte. Co je v těch kopcích?“ pobídla ho k mluvení a přitáhla si mísu s koláči. Tauron se nad jejím hladem pousmál a pokračoval ve vyprávění: „Příšera. Obrovská a šeredná, s celými dvěma řadami zažloutlých tesáků.“

To Daryanu rozesmálo. „Ale jděte! Příšera? Buďte trošku konkrétnější, prosím vás. Příšera není zrovna můj typ výraziva. Řekl jste velká. Se zuby? Co takhle přerostlá striga?“

„Jenže ona to striga není, ani nic podobného.“ skoro jí až skočil do řeči, jak jeho hlas nabral na naléhavosti.

Daryana se zamyslela: „Možná jen neznáte tolik příšer, ale určitě to něco být musí.“

Tauron si odfrknul a založil si ruce na prsou. Podle jeho chování bylo nad slunce jasné, že ho její slova silně zasáhla.

„Poznám obludu, když ji vidím. Sám jsem už dvě zabil. A co víc, dostal jsem tu úžasnou možnost přečíst si celé Magikulum, tudíž bych měl o nestvůrách přeci jenom něco vědět, nemyslíte?“

„Kde se podhorský muž, jako jste vy, dostane k tak vážené knize?“ zeptala se Daryana mnohem dříve, než dokázala sama sebe zastavit. Hned na to si ale v duchu vynadala za to, jak nerozvážně ta slova vychrlila. To máš za to, že jsi tak dlouho s nikým pořádně nemluvila. Pak nevíš, co děláš, pomyslela si.

„Řekněme, že hory nejsou mým domovem, i když zde již nějakou tu dobu žiji.“ odpověděl jí stroze. To Daryaně ale i přes její zásady nestačilo: „Proč bránit něco, co není domov?“

„Ta zrůda je nebezpečná.“

„Neslyšela jsem, že by si na ni stěžoval ještě někdo jiný.“

„Můžeš se jako Stopařka vůbec takhle vyptávat?“

„Takže teď si jako tykáme?“ našpulila na něj zvídavě rty.

„Pokud mi budeš pořád pokládat takové otázky, tak nejspíš ano.“ pokynul jí a zpříma na ni upřel zrak.

Daryana se zamračila. Sympatický sice zprvu byl, nepřišlo jí ale, že by to byl muž, kterému by po takovém rozhovoru mohla důvěřovat. Poslední arbony však padly za večeři před ní, takže jí zrovna moc možností nezbývalo.

„Dobrá, jdu do toho. Za dvacet mincí toho, co teď nazýváte novým platidlem a koně.“

Tauron se zaškaredil: „To je moc. Vždyť ten kůň sám stojí dvacet veni. Tolik ti dát nechci a ani nedám.“ prohlásil a rezolutně zavrtěl hlavou.

To Daryanu pobavilo. Ve smlouvání svojí vlastní ceny už byla nějaký ten rok zběhlá, takže pokaždé, když ji chtěl někdo odmítnout, věděla přesně co říci, aby nakonec její podmínky přeci jenom přijal. Možná, že už by si lidé měli zvyknout na to, že Daryaně, velké Stopařce, se zkrátka a dobře odmlouvat nedá.

„Úkol provedu. Rychle, spolehlivě, bez dalšího se zbytečného vyptávání. A to všechno i přesto, že nemám nejmenší tušení, co na mě v těch horách čeká. Navíc,“ odložila nakousnutý koláč a přisunula se k němu o kousek blíž. „Vypadáš jako zámožný muž. Ta dýka u tvého pasu je mi svědkem.“

„Já…“ zhluboka polknul, ale více už na svoji obranu nedodal. V Daryaniných očích se zalesklo vítězství. Její schopnost argumentovat jí už nyní vynesla moc pěknou dohodu. Teď ještě stačí zabít tu příšeru, ať je to cokoliv a odjet se svojí odměnou do západu slunce.

  

První, co se po ránu neslo vzduchem, bylo kokrhání starého kohouta, ze dvora hostince. Seděl si na dřevěné ohradě, která lemovala hranici mezi místními pozemky a lesem, a obřím okem pozoroval, jak po cestičce k úpatí skal pospíchá Daryana, s Tauronem v závěsu.

Už byly skoro u pěšinky v horách, když se mladá Stopařka zastavila a pohlédla zpátky ke krčmě. Snad právě toto zaváhání způsobilo to, že sebou Tauron několikrát nespokojeně trhnul a zeptal se: „Rozmyslela sis snad naši dohodu?“

Daryana neodpověděla. Starý kohout se zarazil. Pohledem totiž spočinula právě na něm, jakoby snad na něco čekala.

„Jestli se bojíš…“ zapochyboval o jejích schopnostech Tauron, Daryana ho však umlčela napřaženou dlaní.

Kohout ji ještě pár vteřin mlčky pozoroval. Potom zřejmě usoudil, že se od ní žádné větší reakce nedočká, z plných plic nabral dech a naposledy zaskřehotal své ranní pozdravy: „Kikirikí!“

„Dobrý, můžeme,“ usmála se náhle Daryana, otočila se na botě a vydala se k průsmyku.

„Co to mělo být?“ zeptal se s neskrývaným zájmem Tauron, jakmile ji doběhl.

Daryana si posunula brašnu blíže k tělu a vtlačila se mezi dvě skály, co tvořily vchod k pěšině. Tauron taktéž udělal několik kroků směrem ke stezce, těsně před ní se však zastavil.

„ Kohoutí kokrhání nosí štěstí.“ objasnila mu své chování. „Bylo by to špatné znamení, vydat se někam dříve, než skončí.“

„Jsi pověrčivá?“

„Jenom když musím být, abych přežila.“ prohlásila a zpříma mu pohlédla do tváře. Na rozdíl od ní nebyl Tauron tolik bledý a osud k němu byl zřejmě i hodně milosrdný, protože až na drobný škrábanec u rtu, neměl žádná zranění. Právě díky tomu bylo ale více než poznat, že to není žádný velký bojovník.

„Zůstaň tady. Postarám se o tu příšeru a vrátím se.“ pravila, když opět zahlédla třpyt smaragdových kamenů, co zdobily dýku připnutou u jeho pasu. „Je to hezká hračka, ale nemyslím si, že bys mi s ní byl k užitku.“

„Na moji obranu- zas tak neschopný v boji nejsem,“ pokusil se v jejích očích působit co nejstatečněji.

Daryana se bezděky uculila: „No, na moji obranu- za vyřízení té příšery platíš jenom mně, ne nám oběma. Takže to zvládnu sama.“

A taky tě nechci mít na krku, kdyby náhodou něco nevyšlo; pomyslela si ještě, než mu zmizela z dohledu.

  

Pěšinka mezi horami byla spletitá a plná křovisek, které nepříjemně štípaly a trhaly dívčin plášť pokaždé, když o ně zavadila. Přesto kráčela Daryana odhodlaně kupředu, v ruce svoji vlastní dýku, též zdobenou, ne však tak pěknými kameny, jako měl Tauron.

Ne. Tahle dýka nebyla tak lesklá ani drahá. Rukojeť na sobě měla několik nečitelných runových znamení a čepel už nebyla tolik ostrá, jako před těmi desítky lety, kdy byla zřejmě vyrobena. Přesto Daryanu ještě nikdy předtím nezradila a ona si ji střežila jako jednu ze svých nejmilejších zbraní.

Což o to, dlouhý meč by zajisté taky nebyl k zahození; jeho váze ve své ruce však nikdy příliš nedůvěřovala.

Dále vlastnila speciální rozkládací luk, ze kterého uměla dost dobře střílet. V úzkých skaliskách jí však přišlo přímo nemožné s takovou zbraní bojovat.

Jediné, co jí zbylo, byla tedy ona zrezivělá dýka, avšak to Daryanu nikterak netrápilo. Věděla, že i s tupým ostřím se dá dobře zabíjet, pokud ovšem víte jak.

Mohla být dobrých sedm mil od hostince. Podle slunce, které vykukovalo zpod špiček do nebe se tyčících hor, bylo něco kolem oběda. Daryanu ale hlad nikterak netrápil, najedla se včera večer a už tak byla zvyklá bez jídla přežívat klidně i dobré čtyři dny v kuse.

Skalnatá cesta a křoviska se postupně měnila v drobné zatravněné kopce. Přesně jak Tauron zmiňoval, takže věděla, že nemůže být daleko.

Její kroky nyní byly pomalejší, dech mělčí. Odmítala na sebe působit sebemenší pozornost. Dýka v ruce se jí tichounce třásla, ačkoliv v podobných situacích byla již tisíckrát. Ne-li v horších.

Tohle bylo ale přeci jenom něco trošku jiného. Dříve totiž alespoň věděla, proti čemu stojí. Zavolal si ji rozzuřený dav, protože jim vlkodlak unášel děti? Skvěle! Hned věděla, že se musí dívat po noře, ze které vyleze. A co takhle bludičky? V kotlinách u vod je jich mnoho.

O této obludě však nic nevěděla, jedině snad to, že je veliká a má obří zuby. Z kterého kouta však na ni může vyskočit, to už jí ale nikdo neporadil.

„Hej!“ křikla kamsi za sebe, jako by volala někoho na pěšině, po níž přišla. Nikdo se, pochopitelně, neozval, to ale nebyl Daryanin záměr. Chtěla zkusit, zda ji uslyší to.

Křup! Zbrkle se kolem sebe rozhlédla, jak se poděsila vlastních kroků. Nikde nikdo.

„Hej!“ volala znovu a znovu a znovu, dokud jí síly stačily. Až na větrem šustící trávu, nebylo nikde ani živáčka.

„Co je to za příšeru? Co za příšeru odmítne lidské maso, když se mu takhle nabízí?“ zeptala se sama sebe, jak tam tak stála, opuštěná a s rukama povadlýma podél těla.

Na okamžik zalitovala, že Tauronovi kdy dala svoje slovo, že se už více vyptávat nebude. Vždyť ani nevěděla, zda ta potvora vůbec nějaké maso žere. Co když je pouze na zvířecí? Nebo jen ráda ničí stavení? I s takovými se Daryana už setkala. V čem byla ale tahle příšera natolik strašná, že si zasluhovala zemřít? Co proti ní lidé měli? Nebo spíš- co proti ní má Tauron.

Ten muž měl šarm, který na Daryanu plál jako nejasnější plamen svíčky hned, jen co si k ní přisednul. Současně na něm bylo ale cosi zlověstného. Něco, co Daryanu varovalo, aby jej do boje s sebou vůbec nebrala. A to nejen kvůli jeho možné úhoně. Nevěřila mu. Byl až příliš zámožný a sebevědomý, než aby byla právě ona jeho jedinou nadějí. Pokud šlo vážně jen o jednu příšeru, nehledě na to, co byla zač, mohl na ni poslat i deset mužů, a ještě by ušetřil polovinu peněz. Daryana byla ale jiná. Byla časově nedostupná. A drahá. Velmi drahá. Ale Tauron chtěl odvést práci rychle a bez zbytečného přitahování pozornosti. To by Daryana i brala, co jí ale nešlo na rozum, tak proč vlastně. Byla snad jeho pověst nějakým způsobem ohrožena natolik, že nemohl jinak, než jednat, pokud možno, tajně? Kdo ze všech lidí by mu jen mohl vyčítat, že se chce zbavit nějaké obludy v kopcích?

Déle už nad Tauronem ale uvažovat nemohla, jelikož v tu samou chvíli, kdy jí smysly po dlouhé době vypověděly službu, se ozvalo hlasité zaskřehotání.

„Hej!“ křikla naposledy, tentokrát s úsměvem ve tváři. Ta bestie nebyla vůbec neznámá, jak jí Tauron původně tvrdil. Byla to Ibere, ne ani tak příšera, jako spíše zmutovaná medvědice. Přesto musela Daryana uznat, že ono napůl zvíře, napůl bestie, působí dojmem děsivým, ne-li přímo hrůzným.

Dvakrát větší než grizzly, tesáky špičaté, široce vybočující do stran. Přední tlapy s obřími drápy a ten ocas… Podobný ocasu lva, tedy až na to, že je medvědí.

Kromě toho Ibere moc dobře nevidí, ani neslyší. Čich je pro ně mnohem důležitější, připomněla si Daryana v duchu vše, co o nich kdy slyšela a opatrně, tak aby Ibere před sebou nevyplašila, zasunula ruku do brašny u boku.

Zabíjí většinou pro přežití, maso ji láká, ale krev nevyhledává. Na lidi útočí pouze výjimečně. Většinou se uchyluje do hor s travnatými kopci a vodopády. Je to samotářský typ.

Daryana opatrně odšpuntovala lahvičku, kterou si tak pracně vyhrabala a začala si její obsah postupně roztírat po obličeji a rukách.

 Teď už mě ani neucítí, zaradovala se nad svojí vychytralostí. Lalutuax jí zachránil život již tolikrát, že nebylo dne, kdy by si několik jeho rozmačkaných bobulí nenesla s sebou v brašně. Kdo ví, kdy se skrytí pachu může hodit.

Ibere několikrát zachrčela a se vší tou svojí malátností, se doplazila až k pěšině. Daryany si ani nevšimla, přesto nebyla dívka ochotna po zvířeti vystartovat.

 Je moc velká, dýkou ji neskolíš. Teď by se ti nějaký ten meč hodil.

Ibere se vzdorovitě napřímila, a za hlasitého burácení, několikrát tvrdě uhodila do skal. Ty se zatřásly v samotných základech hor, avšak nikterak se nepohnuly. Rozhněvaná Ibere strčila do otvoru mezi kameny hlavu, zbytek těla se jí ale dovnitř nevešel.

„Ta cesta je sotva dobrá pro koně. Obr jako ty? Neproleze.“ zavolala za ní Daryana, aniž by pořádně zauvažovala nad následky. Ibere sice bývají nahluchlé, ne však hluché a Daryana nebyla někdo, kdo mluví potichu.

„Do prd…“ vyrazila ze sebe a skutálela se na bok, jakmile se po ní obluda vrhla. Ibere se ale jen tak odbýt nenechala, naopak se po Daryaně sápala znovu a znovu, skoro tak, jako když se ruka ohání po otravné mouše. Daryana sotva stačila uskakovat jedné napřažené tlapě za druhou.

„Jsi vytrvalá, to se ti musí nechat.“ zahekala znavením, jen co si našla vteřinku na vydechnutí.

Ibere nepřátelsky zavrčela, a bezmyšlenkovitě se rozběhla jejím směrem. Přesně na to ale Daryana čekala, jelikož se tak konečně mohla dostat ke zvířeti co nejblíže a vytasit na něj s dýkou. Drobná čepel se nebezpečně zablýskla ve sluneční záři. Daryana zručně uchopila rukojeť, a než k ní Ibere mohla doběhnout, vydala se jí naproti. To bestii na malý okamžik zmátlo natolik, že si neuvědomila, když se Daryana nečekaně sehnula a mrštně, jako lasička, se podtočila pod jejím mohutným tělem.

Ozvalo se hrozivé trhání kůže, následované kvílejícími zvuky poraženého. To jí Daryana rozpárala břicho jediným silným škubnutím.

Ibere ztěžka dopadla na bok. Za trýznivého skučení sebou párkrát zaškubala. Pokusila se naposledy napřáhnout po Stopařce. A pak- vydechla naposledy.

Daryana, celá upocená a otřesená, ztěžka oddechovala o necelé tři stopy dál. Za svůj život viděla umírat už spousty příšer. A nesčetně jich také zabila. Když však její zrak spočinul na mrtvé Ibere, s hnusem a zklamáním k sobě samé, byla nucena odvrátit tvář. Ibere totiž vůbec nebyla příšera. Byla to žena.

  

Když se vynořila z průsmyku zpátky u horské paty, kde toho rána nechala čekat Taurona, bylo už něco k večeru.

Samotný boj tolik času nezabral, avšak Daryana ještě hodné tři hodiny nebyla schopna jít zpátky. Jen tam tak seděla a hleděla na mrtvou ženu před ní. Byla nahá, prázdné oči upírala kamsi do dáli. Tělo měla samou jizvu a modřinu, břicho však čnělo jako prase na porážce – bylo rozekláté vedví, polovina vnitřností z něj vypadávala na zem a všude bylo až podivně příliš krve, jako by snad její tělo neznalo konce.

Daryana však nic z toho všeho nevnímala. Krev už viděla, nefascinovala ji, ani nezastrašovala. Byla pro ni bezvýznamná.

Přeci jen tu však bylo něco, co upoutalo její pozornost. Něco mnohem méně nápadného, než byla kaluž zapáchající krve. Něco natolik drobného, avšak pro obyčejné oko zcela prozřetelného.

„Jsem rád, že jsi naživu,“ pokynul jí Tauron, jakmile se protáhla mezi skalami. V ruce už měl přichystanou uzdu s koněm, krásným bílým hřebcem. V té druhé držel měšec.

„Dovolil jsem si opustit svoji nezáživnou pozici zde a dojít ti pro odměnu. Vidím krev na tvých rukou, tudíž hádám, že jsi uspěla.“ pravil a znamenitě se na ni usmál.

Daryana neřekla ani slovo. Pouze k němu přešla, přebrala si od něj svoji odměnu a vyhoupla se do předpřipraveného sedla svého nového dopravního prostředku.

„Děkovat mi nemusíš. I když jsem to já, kdo ti ten kšeft dal,“ odfrknul si nad její mlčenlivostí a s letmým zamáváním se obrátil k odchodu.

„Ibere byla žena.“ ozvala se znenadání Daryana.

 Tauron se se zmatením ve tváři otočil: „Doopravdy?“

„Já nezabíjím lidi, pokud nemusím. Zabíjím příšery. A rozhodně nezabíjím pro pomstu jiných.“

„O čem to…“ pokusil se Tauron i nadále předstírat, když však zahlédl Daryanino odhodlání z touhy po pravdě, rázem ze sebe začal sypat slova. „Dobrá, přiznávám. Věděl jsem to.“

Daryana si zklamáním přejela rukou po tváři. Takhle zle s ní už nikdo dlouho nevyběhnul.

„Hej! Práce jako práce, ne? Tak co na tom, že jsem vynechal pár detailů?“ zamračil se nad jejím nenadálým projevem emocí. „Navíc jsem si tě najal, protože jsi Stopařka, krucinál. A Stopaři se přeci jen tak něčeho neštítí. Vezmou práci, bez zbytečného mrmlání ji provedou a nakonec za to dostanou odměnu. Toť vše. Nic víc, nic míň. Takže by bylo fajn, kdyby ses jako jedna taková Stopařka konečně začala chovat i ty, vzala si, co ti nabízím a odjela, dokud jsme spolu ještě zadobře.“ zaburácel jejím směrem a poněkud panovačně si dal obě ruce v bok.

Daryana sebou škubla. Tohle už rozhodně nebyl ten sympatický muž, kterého poznala předchozího večera v krčmě. Ne. Nyní byl hrubší, netrpělivější; také hodně výřečný, což byl nezvyk oproti jejich předešlým konverzacím. Jen stěží si uvědomovala, že je to pořád jeden a ten samý člověk a kdyby se mermomocí neovládala, zajisté by mu už jednu vpálila. Jenom tak, protože ji štvalo, jak moc si o sobě myslel.

„Kvůli tobě jsem porušila Kodex Stopařů.“ zdržela se jakýchkoliv násilných gest a raději přešla na slova. Mohla prostě odjet. Vzít si svoji odměnu a hodit celou tuhle patálii za hlavu. Jenomže nehledě na pravidlo Stopařů, že se zbytečně nemají angažovat, že se zbytečně nemají vyptávat, Daryana cítila povinnost vůči té mrtvé ženě, ale i vůči sobě samé, aby mu řekla alespoň něco málo ze své mysli, než se rozhodne, že to tady celé zabalí a pojede zase dál. „Porušila jsem ho a vztáhla ruku na nevinnou ženu.“

Tauron ji přerušil hlasitým smíchem: „Z čeho usuzuješ, že byla nevinná?“

„Měla přeci tvůj prsten, ne? Byl smaragdový, jako ty kameny na tvojí dýce. A zásnubní k tomu.“ pronesla s klidem v hlase. To Taurona rozrušilo natolik, že polknul veškeré svoje další posměšky.

Daryana pokračovala: „Všimla jsem si ho, až co byla mrtvá. Předtím nešel vidět. Stejně jako všechny ty modřiny a jizvy, co měla po celém těle, takže - já nevím, risknu to a řeknu, že to byla tvoje žena? A že jste spolu zřejmě dvakrát nevycházeli? Jinak si neumím představit, proč by opustila tak skvělého muže, jako jsi ty.“ tu poslední větu pronesla tak, aby zněla pokud možno tak co nejvíce ironicky.

„Ty…“ zavrčel skrz zaťaté zuby Tauron, Daryana ho ale ignorovala. Až příliš se vyžívala v tom, že ho konečně mohla prokouknout a vmést mu do tváře, jak špatný ve skutečnosti je. Bylo na tom cosi uspokojujícího, konečně někoho usadit jinak, než pouhými pěstmi a zrezivělou dýkou.

„Jen mi není úplně jasné, jak se z ní stala Ibere.“ zamyslela se. „ Hádám, že to bylo během doby, kdy byla na útěku? Chudák holka. To díky tomu jsi ji vypátral, co? S její novou podobou neměla na výběr, než se schovat hluboko v horách, ale nemohla jít příliš vysoko, protože by tam nepřežila, takže zůstala tady. A zde jsi ji našel ty.“ pokrčila rozhněvaně obočí. „Jak že se vůbec jmenovala? “

„Co je ti do toho,“ odplivnul si těsně u nohou, jak se snažil zakrýt červeň, co mu nyní vstoupala do všech záhybů jeho obličeje.

„Chci jenom vědět, jestli pro tebe znamenala vážně tak málo, že sis nezapamatoval ani její…“

„Clarice.“ přehlušil ji a zrakem se zaryl deset metrů pod zem. „Její jméno bylo Clarice. A ano, byla to moje žena. Bil jsem ji. A jakmile utekla, okamžitě jsem se ji vydal hledat. To vše je pravda.“

Daryana zkřivila tvář. Ještě jedno takové přiznání a asi se neovládne. Seskočí z koně a přerazí mu nos. Možná zlomí ruku? Neměl by být problém zařídit obojí.

Tauron jakoby vycítil, na co se Daryana chystá, zpříma jí pohlédnul do očí: „Co ale není pravda, tak to, že jsem po ní celou tu dobu šel, jen abych ji podřezal jako nějaké zvíře. Tím se stala až při setkání s jedním mágem.“

Daryana zalapala po dechu. Takový zvrat rozhodně nečekala. Ne, že by to jeho chování jakkoliv ospravedlňovalo, rázem se však cítila skoro až povinna vyslechnout si i jeho verzi celého příběhu.

„Mág, povídáš?“

„Mág, čaroděj…“ zašklebil se Tauron, a tentokrát si založil ruce přímo na prsou. „Říkej mu, jak chceš. Při pátrání po ní jsem našel i jeho. Pověděl mi o tom, jak ji potkal a jak ho samotná požádala o pomoc. Chtěla prý být silnější. Aby mi mohla vzdorovat. Tak ji proměnil v Ibere.“

„Takže říkáš, že kdyby nebyla Ibere, tak bys jí po krku nešel?“ zeptala se pomalu Daryana, dávající mu ještě jednu poslední šanci dokázat jí, že možná přeci jen není tak špatný, jak se zdá.

„Ne. Teda ano? Neměl jsem úplně šanci se do takové situace dostat, nemyslíš?“ odfrknul si.

Daryana se na něj zdlouhavě zahleděla. Byl to násilník. Špatný manžel a hrozný člověk. Ale přes to všechno, to byla právě Daryana, kdo zabil Clarice. A i přesto, jak moc ho chtěla praštit za to, čemu ji i Clarice vystavil, necítila by se o nic lépe, kdyby tak učinila.

„Co to děláš?“ vystřelil na ni Tauron, jakmile přehodila nohu přes sedlo.

„Není to jasné?“ zhluboka se nadechla a dopadla na zem pod sebou. „Vracím ti koně. Peníze si nechám, ty potřebuji, ale kůň už by byl prostě moc.“

„Co ty jsi to sakra za Stopařku?“ podivil se nad jejím chováním a jen taktak se mu podařilo chytnout uzdu letící vzduchem.

„Clarice byla nevinná a tohle si nezasloužila. Musela bych se hodně nenávidět, kdybych se za to aspoň takhle nepotrestala.“ odpověděla nepřímo na jeho otázku.

„Jsi si jistá, že jsi ta Stopařka, ta Daryana, o které jsem toho tolik slyšel? Protože zatím mám pocit, že přede mnou stojí někdo úplně jiný.“ zamumlal a sám se vyhoupl do sedla. Bělouše změna pána nikterak nevyvedla z míry, pouze se sehnul, aby se mohl napást vysoké trávy.

„Ty taky nejsi ten, za koho jsem tě prvně měla,“ pokrčila Daryana rameny a nepřátelsky k němu pohodila hlavou. Iritovalo ji pouštět někoho jako je on do světa, ovšem jak jí už sám několikrát připomněl, byla Stopařka. A těm nenáleží rozhodovat o tom, koho z lidské rasy potrestat a koho nechat být.

„Chápu, že mě teď nenávidíš, ale kdybys mě znala dříve…“

„Tak nic.“ přerušila ho. „Nenáviděla bych tě stejně. A teď jeď. Snad se už nikdy nepotkáme.“

Tauron se skoro až nepatrně pousmál: „To bych být tebou neříkal. Většinou ty, které chceme potkat nejméně, jsou nám následně nejlepšími průvodci.“ a jen co to dořekl, pobídnul koně a rozjel se daleko na západ.

Daryana ho mlčky sledovala, dokud nezmizel za obzorem. Poté si hlasitě povzdechla, naposledy si překontrolovala, zda má vak s penězi bezpečně uschovaný na dně svojí ošumělé brašny a se sklopeným zrakem se vydala na svoji další cestu.