OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 64

Betačtenář

  

Jsem ten typ člověka, který nemá rád změny. Pokrok je pro mě cesta k horšímu. Technika je něco, co nesnáším a v čem se absolutně nevyznám. Proto své knihy píšu zásadně na psacím stroji Mercedes. Dneska je to taková skoro relikvie z dávných časů, zapomenutá stejně jako kompas nebo gramofon.

Určitě bych si mohl koupit nějaký ten notebook s nakousnutým jablkem a stát se tak součástí pokrokové budoucnosti. Ale víte co? Ať si je té budoucnosti součástí někdo jiný, já si dál budu vyťukávat svoje příběhy na svém starém psacím stroji.

Mám rád ten klapající zvuk při každém stisknutí, zní mi jako symfonie, během které se tvoří nový člověk, nový příběh. Mám rád radostné cinknutí na konci každého řádku, mám rád, když mi text roste přímo před očima a já si na něj můžu sáhnout a nasát vůni zasychajícího inkoustu.

Píšu už dlouho a mé knihy se docela dobře prodávají. Tedy prodávaly, posledních dvacet let jsem nenapsal ani řádku.

Byl jsem autorem takzvané brakové literatury. Většina knih – ze sérií Stopy strachu nebo Krvavé lázně – vznikala právě na tomto psacím stroji v tomhle zapadlém bytě na okraji Prahy.

Pamatuju se, že jako mladý jsem často zkoušel napodobovat styl Ernesta Hemingwaye nebo Jamese Clavella. Stejně jako oni jsem i já chtěl napsat takové dílo, které by mě udělalo nesmrtelným.

Něco, za co bych se jako starý nemusel stydět.

Ale člověk se snadno nechá zlákat na dobrý a pravidelný plat. Každodenní posezení v kavárně, vídeňské párečky, dvě tři sklenky dobrého vína a pár šálků kávy. Rádi si zvyknete, když jsou vaše díla vydávána a dobře se prodávají.

Máte radost, když je vaše jméno s něčím spojeno, i když je to jen brak s příliš okázalou obálkou.

S příchodem Sametové revoluce jsem se rozhodl napsat novou knihu. Tentokrát opravdovou literaturu.

Dílo, o jakém jsem od mládí snil.

Ve snaze najít námět jsem se rozhodl cestovat.  Amerika, Austrálie, Nový Zéland, Afrika, Čína a Japonsko. Hledal jsem po celém světě. Vždycky ale jako by to NĚCO bylo aspoň dva kroky přede mnou. Po nějakém čase jsem s hledáním přestal a vrátil se zpět do rodného města. Psací stroj jsem schoval do skříně, koupil si mobil a začal přednášet na jedné vysoké škole v Praze.

Pak jsem náhodou vešel do antikvariátu v Husově ulici. Našel jsem tam celou sérii Stop strachu s mým jménem. Dvacet pět dílů za 249 korun.

Skoro deset let mého života tu leželo ani ne za tři stovky.

Toho dne jsem po dlouhé době navštívil svůj oblíbený podnik. Objednal jsem si jedno pivo. Hospoda se změnila, vevnitř to bylo mnohem čistší, takové barevnější, klidnější.

Objednal jsem si další pivo.

Přinesla mi ho servírka, které nemohlo být víc než dvacet.

Ta tu tenkrát taky nebyla.

Nikdo ze starých známých sem už nechodil.

Cestou domů jsem opět přemýšlel. Jestli už i já patřím k těm, kdo celý život čekají na svůj velký román, který nikdy nepřijde.

Z úvah mě probral až klakson. Na přechodu pro chodce, pár kroků od mého bytu, mě srazilo auto.

Doktor v nemocnici říkal něco o žebrech a o zlomené noze v krčku. Následoval chirurgický zákrok a pak bolestivá rehabilitace. Všechno šlo možná až příliš rychle.

Za necelý rok mi mé zranění připomínala jen elegantní vycházková hůl. Stala se mou součástí. Její pravidelný klepot o pražské chodníky mi připomínal zvuk psacího stroje. Po delší době se mi po něm i po vůni zasychajícího inkoustu začalo stýskat.

Jednou jsem konečně otevřel skříň. Psací stroj vypadl ven a uhodil mě do nohy.

Jako by mi chtěl vynadat, pomyslel jsem si.

Přenesl jsem se ho zpátky na stůl. Utřel jsem ho od prachu, vyměnil pásky a inkoust. Přidal jsem papír.

A začal psát.

To pravidelné klapání mnou projelo jako očistná vlna. Psal jsem o svém životě a za pár měsíců se konečně narodil můj velký příběh.

Můj život na dvě stě padesáti stránkách.

Zavolal jsem svému kamarádovi, který dříve vedl jedno menší nakladatelství v Praze. Ten nejdřív nevěděl, kdo mu volá, pak si myslel, že jsem se zbláznil a na konci rozhovoru vykřikoval, že se zbláznil on. Dohodl mi schůzku se svým synem - ten přebral podnik po něm.

„Pošli mu to mailem, ať si to může předem pročíst.“

„No víš, v tom bude problém.“

„Neříkej mi, že pořád píšeš na tý starý rachotině.“

„Bez ní bych to nenapsal.“

„No jo, tak co s tebou… Přines teda rukopis mýmu synátorovi rovnou do kanclu.  Zítra tak kolem čtvrtý hodiny. To už by tam měl bejt.“

„Dobře, přinesu. Mockrát ti děkuju, Zdendo.“

„No mně neděkuj. Doufám, že to bude za něco stát. Dals to už někomu přečíst?“

„Víš přece, jak to mám s betačtenáři,“ povzdychl jsem si. „Nikomu moc nevěřím.“

„A taky nemáš rád kritiku,“ řekne Zdenda s lehkým posměchem. „Ale je příjemný vidět, že aspoň něco zůstalo při starým. Doufám, že to brzy zapijeme. Dobrou.“

  

V pondělí ve čtyři hodiny stojím přede dveřmi nakladatelství. Otevře mi hezká mladá slečna a ihned se omlouvá - šéf musel bohužel do tiskárny a staví se tu až kolem osmé večer. Může mi vyjednat schůzku na další den. Nakonec se domluvíme, že přijdu dnes na tu osmou.

Odejdu si sednout do parku, kde si chci číst knížku, kterou jsem si koupil v nedalekém knihkupectví. Je v oranžové igelitce. Jediný výtisk mé budoucí knihy leží vedle mě na lavičce v podobné tašce.  

Zhruba v pět hodin odpoledne si ke mně přisedne asi osmnáctiletý mladík s černými vlasy, které mu padají do očí.

Zeptá se mě, jestli nemám cigaretu.

„Nemám, nekouřím.“

Chvíli bylo ticho.

„Co je tohle? To je vaše taška?“ Kluk s podivným účesem natahuje ruce po tašce s mou knihou.

„Dej tu pazouru pryč!“ přitáhnu tašku rychle k sobě.

V tom okamžiku se mi trošku zatočí hlava. Pořádně se opřu a zavřu oči. Počítám do deseti a lehký vánek pomalu odnáší všechny nepříjemnosti.

„Není vám něco?“ zeptá se kluk a tím mě zase vrátí do reality.

„Je mi fantasticky,“ řeknu a prudce vstanu. Vezmu si igelitku a odcházím pryč. Za klukem se už ani neotočím.

Dojdu k malé hospůdce. Dám si kuře na paprice a jeden staropramen. Už dlouho jsem se necítil tak dobře, tak uvolněně. Na drzého kluka jsem už zapomněl. Dál čtu knížku a divím se, čeho jsem se ty roky tak bál. Jestli totiž někdo dá zelenou něčemu takovému, pak by s mým životním příběhem neměl být žádný problém. Podívám se po tašce s mým rukopisem, ale neleží tam. Projede mnou panika. Vyskočím od stolu a začnu se dívat okolo sebe. Zapotácím se. Znovu se mi začne točit hlava. Na chvíli se musím posadit.

„Pane, je vám dobře? Přinesu vodu,“ nabízí vyděšený číšník.

„Zavolejte radši záchranku!“ křičí obézní paní od vedlejšího stolu.

 „To nic, sakra. Buďte všichni chvilku zticha!“

Hlavou mi proletí snad tisíc myšlenek. No tak, kde by mohla být. Mysli, mysli, kdes tu blbou tašku naposled viděl.

Park! Ten kluk! Ten drzoun!

Rychle platím a mířím k parku. Hůl zuřivě dopadá na dlažební kostky - jako při nějakém filmu, kdy hudba napovídá, že jde scéna do finále. Konečně se dostávám k té lavičce, kde jsem si tak užíval krásného dne, než přišel ten chuligán, ten grázl! Lavička je prázdná. Ztěžka na ni dosedám a kapesníkem si otírám zpocené čelo. Slunce pomalu zapadá a začíná se stmívat.

Snad poprvé v mém dospělém životě se rozpláču.  Životní dílo je pryč. Během okamžiku jako když praskne balónek. Brečím i nad tím, kolik jsem toho propásl, proseděl nebo procestoval. Kolik jsem toho mohl napsat bez toho hloupého čekání na veledílo.

Přestaň sakra brečet! procitl náhle nějaký cizí hlásek uvnitř mé hlavy.  Je ti šedesát! Minimálně ještě tak dvacet let můžeš psát.

Dvacet krásných a nekonečných let.

Začal jsem se smát.  Jsem rád, že tohle divadlo tenkrát nikdo neviděl. Možná bych skončil v blázinci jako tolik jiných vyhořelých dědků přede mnou. V ten okamžik jsem byl ale opravdu šťastný. Jako by se otevřely další dveře a samy mě nutily, abych do nich vstoupil.
Zvedl jsem se.

Musím se omluvit v nakladatelství. Budou mě mít právem za blázna, ale koho to zajímá. Do půl roka napíšu další knihu a mnohem lepší, než byla tahle. A pak už nebudou na naše schůzky chodit pozdě. Pozdě budu chodit já!

Jdu svižným a lehkým krokem. Hůl zapomínám u lavičky, už ji nepotřebuji.

Ve chvíli, kdy docházím na konec parku, vidím toho drzého kluka s dlouhými vlasy.  Sedí na lavičce, skoro bez pohnutí, jen pouliční lampa na něj vrhá slabounké světlo. Něco si čte a vůbec nevnímá okolní svět.

Pomalu se k němu přiblížím. Ten drzoun zlodějská čte můj rukopis!

První reflex je volat policii, když vtom se zarazím. Ten kluk je pohroužen do mého románu a nic jiného ho nezajímá. Zase o kousek popojdu. Pak ještě… až stojím hned za ním.

Ani to nezaregistruje a v tom mizerném světle čte dál. Sedám si hned vedle a pozorně si ho prohlížím. Má na sobě odřenou koženou bundu a v uších bílá sluchátka.  Připomíná mi mě samotného v mládí. Taky jsem nejradši četl s doprovodem hudby, ať to byly Rolling Stones nebo Beatles. Literatura pro mě byla jediným způsobem, jak utéct z reality, ve které jsem žil a dostat se do světa, o kterém jsem tehdy neměl ani potuchy. Dostat se někam, kam bych se nikdy jinak nepodíval. Pomáhala mi být silnějším a nezávislým.

„Líbí se ti?“ řeknu a přitom zaluskám prsty.

Kluk nadskočí, až mu sluchátka vypadnou z uší. Když mu pak hlavou kývnu, zase si sedá.

 „Běžel jsem hned za vámi. Hledal jsem vás po celém parku, ale nikde jste nebyl. Já …já se moc omlouvám. Tady…,“ podává mi můj rukopis, pak sepne ruce do klína.

 „Jak se jmenuješ?“

„Novotný. Honza Novotný.“

„Já jsem Čermák. Karel…. Tak – jak se ti líbí?“

 „Co? “

„Ta knížka, tu jsem napsal já… jak se ti líbí? “

Honza si prohlíží špičky svých bot. Pak se narovná a podívá se mi do očí.

„Jednou bych chtěl taky něco takovýho napsat, pane.“

Ten kluk se mi začíná líbit.

„Říkej mi radši Karle. Takhle se cítím jako tvůj děda.“

„Promiňte… Karle. “

„Honzo, co si někam sednout na skleničku?“

Na tváři se mu objeví úsměv: „Zvete mě? Jsme tak trochu švorc. Konec měsíce…“

„Nezvu tě. Ty si to odpracuješ,“ snažím se přitom o vážný výraz, ale nevím, jestli se mi to daří. „Potřebuju, abys mi řekl, co se ti na té knize líbí a co ne.“

 „To bych fakt mohl? “ říká a v té tmě mu zajiskří oči.

 „Ne že bys mohl, ty musíš! Jsi totiž můj první betačtenář.“

Dívám se na hodinky. Za deset minut osm. Nakladatel možná už dorazil.

 „Tak jo, půjdeme…,“ řeknu a vstanu z místa. „Máme spoustu času.“

  

Po nekonečně dlouhé a úmorné noci tedy přišlo vysněné ráno. S Honzou spolupracuji už něco přes tři roky a za tu dobu jsme vydali pár dobrých knih, které se dokonce i slušně prodávají – ukázalo se, že těm dříve narozeným čtenářům jsem z paměti ještě tak úplně nezmizel. Honza sám začal psát a docela mu to jde. Střídá psaní knih s psaním scénářů pro film. Na to já nikdy moc nebyl, ale každému, co jeho jest. Můj velký román vyšel až následující rok. Stal se ihned bestsellerem, a dokonce se dobře prodává i v zahraničí. Já opět pořádám autorská čtení, autogramiády a sem tam přednáším i o cestování.

Ze všeho nejradši ale píšu. To je dnes můj únik do jiného světa… I když poslední dobou ta realita také není úplně tak špatná.

Všechno prostě jde, když máte kvalitního betačtenáře.