OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 64

Prokrastinátor století

 

„Přestaň se snažit učinit všechny šťastnými – nejsi tequila.“

neznámý autor

  

1. Mateřídouška

„Šup, do postýlky, už je čas spinkat!“

Sedmiletý hošík objal maminku, jako by to mělo být naposledy.

Jako kdyby věděl,... napadlo ji, ale hned své podezření zahnala, vždyť takhle silně ji objímá každý večer.

„Kde jsme včera skončili?“ zeptala se chlapce, když vzala do ruky Diamantovou sekeru, knihu baltských pohádek.

„Poslední jsme četli o kouzelném mlýnku,“ napovídal syn.

„Aha. Další pohádka je tedy pohádka estonská a jmenuje se Zapovězený uzel. Hezky si lehni, zavři očíčka a poslouchej.“

Klidným, líbezným hlasem předčítala příběh o rybářích a kouzelném šátku se třemi uzly. Kontrolovala při tom synka, jestli už usíná, a všimla si, jak se spokojeně usmívá, protože jedna z postav se jmenovala skoro jako on, Kaarel. Dívala se na něj a snažila se už po milionté přesvědčit se, že její rozhodnutí je správné. Jediné možné v téhle situaci, bez Martina to sama nezvládne. Není jiné cesty, musí to udělat hned.

Když odtáhla polštář z jeho překvapením a děsem zkrouceného obličejíku, odešla do kuchyně a spolykala dvě platíčka Lorazepamu.

  

*****

  

2. Vandráková

Eva Van Draak stála na pidi balkonku jejich bytu v grachtovém domě v centru Utrechtu. Poslední dobou často přemýšlela o svých českých kořenech. O tom, až Koen, její pětasedmdesátiletý muž, odejde a ona tu zůstane sama. Nebude se chtít na stará kolena raději natrvalo vrátit do vlasti, kterou opustila krátce po revoluci? Samozřejmě že i tady si našla několik dobrých přátel, ale s českými spolužačkami a kamarádkami se stýkala stejně raději. Kdyby mohla, létala by do Čech každý měsíc!

Nátuře místních nikdy dokonale neporozumí. Jejich hrabivosti a lakotnosti, které sami eufemisticky nazývají spořivostí. Ne nadarmo se říká, že co Skot zahodí, po tom skočí Holanďan. Koen je jejich typickým příkladem. Celý život nesměla utrácet za nutteloosheden, zbytečnosti. Ani ke kadeřnici ji nepouštěl, protože barvu na vlasy si mohla za pár euro koupit a stříhat se mohla také sama. Za ta léta se to naučila celkem profesionálně, pěkně podle krabičky od kazety, aby měla všechny vlasy stejně krátké.

Opřela se o zdobné zábradlí balkonku. Nebezpečně se posunulo dopředu.

Tohle mě taky štve, ani opravit to zábradlí nedal, jen tam uvázal drát. Až to jednou rupne, spadne to někomu na hlavu a zabije ho to!

„Koen! Kom hier!“

  

*****

  

3. Kutil

Z vnitřku bytu se přišoural malý stařík, hubený jako za eurocent kudla, s bílými, ale stále hustými vlasy a veselýma očima za tenkými obroučkami brýlí na čtení.

Jeho o dvacet let mladší žena, kterou stále miloval jako kdysi, byť léty poněkud zahořkla kvůli odtržení od původní rodiny a neschopnosti zplodit dítě, stála na balkonku s rukama v bok a přísně staženým obočím.

Tušil, co bude následovat. Obrnil se jako vždy svou mlčenlivostí a přikyvováním, ačkoliv si nadále myslel své. Ten drát jsem zauzloval pevně, udržel by i vola! Nač volat řemeslníky, když jsem to zvládl sám. Zbytečné vyhazování peněz! Eva mu často spílala za jeho gierigheid, lakomost, ale odpovídal jí na to příslovím: “Zuinigheid bouwt huizen als kastelen.“ (Šetřivost staví domy jako hrady, pozn. autora.) Kdyby jen věděla, kolik peněz stihl nakřečkovat na spořícím účtu, aby ji zajistil, až tady sám nebude! Každý den myslel jen na to, jak učinit svou ženu šťastnou, jak jí vynahradit to všechno, co jí v životě nebylo dopřáno.

Eva i teď spustila litanie a jala se názorně ukazovat, jak vyviklané zábradlí může ohrozit nejen lidi na ulici. Kousíčky betonu, do kterého bylo zábradlí zapuštěné, se oddrolovaly a dopadaly na chodník deset metrů pod jejich nohami.

Koen zábradlím několikrát silně zalomcoval. Vypadlo sice pár dalších betonových drobků, ale drát držel jako řetěz. Aby demonstroval kvalitu dobře odvedené práce, opřel se o zábradlí zády a několikrát zapéroval boky. Jenže oproti všem jeho předpokladům se drátěný uzel uvolnil, nožičky zábradlí vyklouzly z vyhloubených děr v betonu a zábradlíčko s sebou na momentálně liduprázdnou ulici kromě Koena strhlo i Evu, pokoušející se manžela zachránit.

  

*****

  

4. Manželka vypravěče vtipů

Existujou vůbec chlapi, co po sobě uklízej' koupelnu?

Jana jako každé ráno vycídila koupelnová umyvadla od zbytků zubní pasty, vyleštila postříkané zrcadlo a vyměnila mokré ručníky. Vzpomněla si na manžela, který jednou na tento povzdech odpověděl: „Jasně, miláčku, Norman Bates, z Hitchcockova Psycha. Brala bys radši jeho?“

Z nekonečného nepořádkového perpetua mobile byla zralá na prášky. A Kamil si i z toho často dělal legraci, že prý nejlepším antidepresivem je pilulka Fakitol, 1000 mg. Jenže vykašlat se na všechno, to Jana neuměla. Smysl pro řád v ní vždycky vítězil. I tomu se Kamil smával a častoval ji vtipnými hláškami, které ji ale občas dokázaly i ranit.

„Měla bych tě jít vyvenčit, Žužli, viď?“ Chlupatý uzlíček štěstí nedočkavě hypnotizoval paničku a motal se jí mezi nohama. „Musíme počkat na pošťačku, objednala jsem páníčkovi knížku vtipů, tak ještě chvíli vydrž, ju?“

Jestli tedy zazvoní. Vybavil se jí další fórek, který vyprávěl Kamil:

„Pamatuješ si na ty děti, které vždycky jen zazvonily na všechny zvonky ve vchodě a pak utekly? Teď jsou z nich doručovatelé České pošty.“

Jana se s každodenním úklidem přesunula z koupelny do obýváku. Přerovnala polštářky na gauči, vyleštila skleněný konferenční stolek, otřela prach na televizi a vykartáčovala psí chlupy z křesla. 

Zazvonil zvonek a Žužlina se zuřivě rozštěkala. Jana zamířila k domovnímu telefonu, aby bzučákem otevřela vchodové dveře. Pokusila se překročit dorážející Žužlinu, vyjančenou ze zvonku i ze silného tlaku v močovém ústrojí. Zakopla o ni však a zády dopadla na právě vyleštěný konferenční stolek.

Teď bych toho Normana brala, pomyslela si sarkasticky, když zaklíněná v kovové konstrukci stolku v bolestivé agónii pozorovala kaluž krve, vytékající odkudsi z jejích ledvin.

  

*****

  

5. Tlustoprdka

Vytáhla z botníku zaprášenou krabici s téměř netknutými běžeckými botami, které si koupila už před deseti lety, při náhlém a krátkodechém záchvatu potřeby sportovat.

Po tak dlouhé době už boty neseděly tak dobře jako tenkrát, spadlá klenba a kuří oka na malíčcích zvětšily velikost nohy minimálně o půl čísla. Ale dnes to přežije a pak si koupí nové.

Slzy v očích ji pálily, téměř přes ně neviděla na tkaničky. Proč konce tak bolí? Proč se po rozchodu lidé pocitově nedostanou do původního neutrálního stavu, v jakém se nacházeli, než svého partnera poznali?

Vyběhla zadní brankou jejich domku a vydala se polní cestou podél trati až k nedalekému lesíku. Po hlavní ulici se jí běžet nechtělo, nemohla by se zbavit pocitu, že na ni každý civí a lituje ji, tu tlustou, nehezkou, částečně prošedivělou, zanedbanou... krávu! Kráva jsem, jaktože jsem to neviděla? Proč jsem to nechala dojít tak daleko?

Ráda si představovala, že vztahy jsou jako lískové oříšky: některé jsou ještě nezralé, jiné naopak přezrálé a od pohledu na prach shnilé. Takové většinou zahodíte. U oříšků, které jsou tak akorát, musíte dávat pozor, aby tam už nějaký (jiný) červík nebydlel, a když už si vyberete ten pravý, pak naopak musíte dávat pozor na veverky, co by vám váš oříšek mohly sebrat.

Veverky, ty svině zrzavý! Lstivý jako lišky, další rezatice! Měla jsem svůj oříšek, myslela jsem, že je jediný svého druhu, kouzelný jako ten, který by v sobě měl šaty pro Popelku. Jenže pak přijde moje kamarádka, moje nejlepší kamarádka, která je zrzavá navíc jen díky Henně, a sprostě mi ho ukradne!

„O nejsilnější pas se dělí tři asijské státy. Česko je sedmé.“

Titulek, který přečetla na internetu, dokud byla ještě nevědomá a tudíž šťatná. Zprávu považovala za další výstrahu obézním ženám - myslela na centimetry, ale ono se jednalo o pasporty. Vypnula počítač a šla překontrolovat jejich pasy, jestli jim náhodou nekončí platnost. A v šuplíku s doklady našla druhou SIMku, přes kterou si tajně psal a volal s tou hubenou mrchou!

Máňa  jako obvykle hledala vinu nejdřív u sebe: kdo by taky byl s takovou machnou? Jediný, kdo miluje tlusté ženy, je ten psychouš z Jehňátek, co si z nich šil obleček.

Proto se rozhodla o svého muže zabojovat a vyběhla hubnout. Když se blížila k trati, píchalo jí v boku, lily z ní hektolitry potu a „nové“ boty začínaly nad patou vytvářet puchýře. Ale nevzdávala to. Našla si přehledný kus trati, kde by mohla bezpečně přejít. Rozhlédla se. Vlak nikde, procházela se tedy chvíli po kolejích, jako po kladině. Kdyby mě teď srazil vlak, každý by si myslel, že jsem chtěla spáchat sebevraždu. Důvodů bych k tomu měla víc než dost, nejdřív brácha a teď i... ten zmetek! Ušklíbla se. Svůj zkažený oříšek sice ještě pořád trochu milovala, ale sebe měla ráda taky. Teď možná o trochu víc než oříšek. Tuhle překážku na cestě životem brala spíš jako výzvu než prohru. Sestoupila z kolejí, protože se jí zazdálo, že cítí jejich chvění a slyší vzdálený zvuk přijíždějícího vlaku. Udělala dva kroky po pražcích a chtěla překročit druhou kolejnici, když v tom ucítila slabý tah. Uzel nedbale zavázané tkaničky se rozvázal a kovový uzávěr na jejím konci se zasekl pod pražec a zaklínil se mezi kamínky štěrku.

Máňa zatáhla nohou silněji, ale tkanička držela zaseknutá. A v dálce už skutečně bylo vidět přijíždějící vlak. Zmocnila se jí panika. Pokusila se tkaničku vyprostit rukou, ale stále uslzené oči a sportem zpocené a nervozitou rozklepané prsty jí dobře neposloužily. Měla pocit, že tkaničku zastrčila ještě hlouběji.

První zahoukání vlaku, mašinfíra si jí všimnul.

Musím se zout!

Jenže bota z nohy, opuchlé zahřátím i vydřeným puchýřem, sundat nešla, držela jako přibitá. Při druhém zahoukání už Máňa viděla i vyděšený obličej strojvedoucího. Naposledy zkusila nohou zatáhnout, nevěříc, co dokáže blbá tkanička. Pak se odhodlala obětovat levou nohu vlaku, který už byl sotva pár metrů od ní, a pravačkou se opřela o zem, aby se dostala co nejdále od kolejnice a aby vlak amputoval skutečně jen jednu končetinu.

Mezinárodní Pendolino z Prahy do Vídně si s tkaničkou hravě poradilo. Po nárazu strhnulo celou Máňu znovu do kolejiště a získalo tak stoosmdesátiminutové zpoždění.

  

*****

  

7. Šalba lásky zakázané

Cválala na uhlířově běloušovi a co chvíli se ohlížela, jestli ji pronásledovatelé ještě honí, nebo zda již ztratili stopu. Nepřestávala koně štvát, řítili se hvozdem, až koni stříkala pěna od huby. Rozině šlo o život. Farář prý do vsi znovu povolal inkvizici z Olomouce a ona nechce skončit na šibenici.

Jak se o nás mohla uhlířka dozvědět?

Rozina k Hynkovi chovala nejupřímnější city. A jak by taky ne, uhlíř byl statný chlap, tělo samý sval, oči modré jako pomněnky a husté, dlouhé vlasy, které by mu leckterá krasavice mohla závidět.

Potajmu se scházívali v hájku za jeho chalupou, každý pátek, když šla uhlířka na trh. Musel je prozradit ten dráteník, co šel onehdá okolo Hynkovy chalupy, když se na zápraží vášnivě loučili. Z dráteníka táhla kořalka na sto honů, mysleli, že si jich ani nevšimnul.

Jak hluboce se mýlili! Jen co dnes Hynek Rozině poslední uzlík živůtku rozšněroval, ještě se ani prvním polibkům neoddali a tu již zašustilo křovi a z něj jak divá saň vyskočila – uhlířka.

„Ty děvko, ty poběhlice! Ty proradný nevěrníku!“ dštila nadávky a zlýma, liščíma očima si je oba přeměřovala, jako by přemýšlela, co s prostopášníky provede.

Ale Rozina jí nevěřila. Ta má dobře rozmyšleno, jak nás potrestat. Lidé s očima jako liška takoví bývají: mstiví, nemilosrdní a krutí, nic nenechávají náhodě. Rozina vyčkávala, s jakou hrdostí se  Hynek vypořádá s uhlířkou. Dozná se k jejich lásce, o které ji tolikrát přesvědčoval? Přijme zodpovědnost jako muž, dá panovačné uhlířce, která ho prý jen trýzní, sbohem a odvede si Rozinu do světa? Napadla ji i hříšná myšlenka, že by jí mohl krkem zakroutit a v jednom ze svých milířů tělo nebožky spálit. Pak by ji, Rozinu, mohl pojmout za manželku a počestnou ženu z ní učinit.

Ale když na Hynka popatřila, viděla úplně jiného muže. To nebyl medvěd, který by se za Rozinu rval! Obličej zkroucený těžkým žalem, slzy vstupující do očí, rozklepané rty a něžně zamilovaný pohled, věnovaný uhlířce.

„Odpusť mi, má drahá Magdaléno, nevím, kam jsem oči dal,“ kál se ten zbabělec.

Rozina nevěřila vlastním uším. Co je to za komedii? Co za člověka tu stojí? Miluje snad nadále ženu svou, nebo jen podivnou hru hraje, aby mstu fúrie od nich odvrátil?

Ta, poněkud obměkčena, pohlédla pomstychtivě na Rozinu a k Hynkovi takto promluvila:

„Rci, že ona je všemu na vině. Že jest padlou ženou, co tě chtěla kouzly odloudit. Žes podlehl temné magii její a vezmu tě na milost.“

„Tak jest a ne jinak,“ sklopil Hynek oči, aniž se zarděl. „Snad ty vlasy havraní, snad ty oči uhrančivé, nevím, ký ďas mě to popadl. Nikohož nemiluji jak tebe, Magdaléno!“

Rozina se zradou tou ani rozplakat nestihla, když tu vzkřikla uhlířka hněvivě: „Vincku! Francine! Chyťte tu čarodějnici! Mužského mi tajemnými čáry mámila, nechť farář rozhodne, jak s ní naloženo býti má!“

A z křoviska, odkud prve sama uhlířka vylezla, hrnou se nýčko rychtářovi pohůnci, dva chlapi jako hora a sápou se po Rozině.

Rozina ale nechtěla svou kůži zadarmo dát, když už o srdce tak lacino přišla. Prosmýkla se mezi násilníky, doběhla k chalupě a odvázala uhlířovu klisničku. Naskočila na ni a pobídla ji patami do slabin: „Hyjé, Věrná, jeď! Leť jako s větrem o závod!“

Nehleděla na větve stromů, které ji při rychlé jízdě šlehaly do tváří a rvaly jí vlasy, uháněla lesem, pryč od uhlíře, co nedokázal odolat pradávné síle liščích očí, pryč od vesničanů, pryč od těch zlých, zrádných duší.

Pohůnci, koně nemajíce, brali se Rozinu pronásledovat. Věděli, kde cesta, kterou se děvče vydalo, ústí, a že je snadno doženou.

Rozina se právě počínala radovat, že obě chlapiska již setřásla, tu však i ona zjistila, jak její cesta končí – hlubokou roklí. Nechtěla padnout pohůnkům do rukou, proto pobídla koně k rychlejšímu rozběhu a těsně na kraji propasti vykřikla: „Věrná, skoč!“

Rokle byla pro nebohou Věrnou příliš široká. Rozina však padala dolů s klidem na duši – věděla, že tahle smrt je milosrdnější, než kdyby skončila na mučidlech inkvizitorových.

  

*****

  

8. Jiskření

Ač nenapravitelný romantik, čím byl Michal starší, tím vybíravějším se stával (co se žen týká). Jeho partnerky byly kus od kusu mladší, ale také povahově, řekněme, nezdravější. Po celou dobu vztahu s nimi je však přes všechny jejich chyby miloval a špatné vlastnosti si uvědomoval až jaksi zpětně, po rozchodech. Ale u Simony si byl jistý tím, že je to mrcha zlá, vypočítavá a hamižná, už teď, po ročním soužití. Chtěl se s ní už asi měsíc rozejít, ale neuměl to. Dříve dostával kopačky on, byť jednou, dvakrát z toho důvodu, že v době rozchodu už zahájil vztah s další adeptkou na paní Knotovou. Jenže teď na obzoru žádná nebyla a Michal si vážně přál, aby si takhle krátce po čtyřicítce našel už konečně tu pravou. Čekal zkrátka na svou princeznu na bílé kobyle.

A měl zvláštní, nadpřirozený pocit, že ji co nevidět potká. Ačkoliv byl založením spíš skeptik a na ezo-pičovinky nevěřil, zde, aniž věděl z jakého důvodu, dělal výjimku. Právě před oním měsícem, kdy začal zvažovat rozchod se Simonou, se mu poprvé zdál sen, který se mu pak každou noc opakoval. Vídal v něm dívku, po které toužil z hloubi svého srdce. Drobnou, útlou dívku ve starodávném oblečení, s vlasy černými jako Carbosorb, zasněným pohledem malé mořské panny v podání Miroslavy Šafránkové, a aurou, vyzařující klid, panenskou nevinnost a přitom moudrost stařen, lásku a... pokoru. Pokoru, kterou u dívek evropského typu jen tak neuvidíte. Pokaždé za ním ve snu přišla a podávala mu světle modrý kapesník s uzlem na růžku. Usmála se na něj něžně, pohladila ho po dlani a sladce mu pošeptala: „Rozvaž uzel ten a zázrak tě nemine. S láskou se znovu setkáš, jen když nepodlehneš síle liščích očí.“ Krásný sen plný něhy a porozumění, Michal byl rád, že se mu zdával každou noc a mohl tak se svou krásnou neznámou pobýt aspoň ve světě fantazie.

Jenže místo toho...

„Michale! Michale, sakra dělej, pocem! Zas to vypadlo!“

Ááá, mylady zase urvala šňůru u fénu! Nechápal, proč si nekoupí nový, vždyť obyčejný může stát jen pár stovek. Ale ona ho donekonečna nutí opravovat ten starý, jehož šňůra stále vypadává ze zástrčky.

Jenže když se vyhrabal z postele a došel do koupelny, tentokrát to vypadalo jinak. Šnůra byla jakoby přeseknutá v půlce a ležela koncem volně visícím ze zásuvky v louži vody ze sprchy.

„Ježišmarjá, cos tady dělala? Vždyť tě to mohlo zabít! Běž honem vypnout pojistky!“

Simona ale stála mezi futry, s turbanem z ručníku na mokrých vlasech a s tupým pohledem telete a tiše zakňourala:

„Já nevím, jak se to vypíná.“

„Nechoď zatím do koupelny, udělám to sám, boha jeho!“

Když otevíral skříňku s pojistkami nad dveřmi do bytu, zrovna se ozval zvonek.

Otevřel dveře a ztratil řeč.

Za dveřmi stála drobná, útlá dívka s uhlově černými vlasy, kterou znal ze svých snů. Tedy, vypadala jako ona, ale tahle byla oblečená do obepnutých džínů a trička s kačerem Donaldem. Sundala si z uší obří sluchátka, podala mu leták s reklamou na nově otevřenou hospůdku v jejich ulici, a když si ho vzal, usmála se na něj a tak, aby to Simona neviděla, podstrčila mu ještě – modrý kapesník. A pak, podle očekávání, řekla to o zázraku a o lásce, stejně jako ve snu, a navíc dodala: „Pakliže odoláš, sejděme se v šenku před domem tvým.“ Na ta slova se otočila a zazvonila u sousedových dveří s dalšími letáky.

Michal chtěl vědět víc, ale cítil v zádech Simonin stíhavý pohled, strčil tedy kapesník do kapsy pyžamových kalhot, s tím, že se jí po snídani vymluví, že mu došly cigarety a zajde do hospůdky později.

Samozřejmě, že vyzvídala, kdo to u nich tak brzo ráno buzeruje. Beze slova jí podal leták, vypnul pojistky, z krabice s nářadím vytáhl štípačky a vrátil se do koupelny. Veškeré pohyby dělal zcela mechanicky, myslel při tom ale na cizí krásku.

Co mu chce? Jak to, že udělala přesně to, co ve snu? Je to opravdu ona, nebo jde jen o náhodnou podobu? Už brzy to zjistí.

Nechtělo se mu stoupat do mokra před sprchou, ale nemohl najít hadr na podlahu. Ručníky umazat nesměl, vylovil tedy z kapsy právě získaný kapesník, že aspoň k něčemu bude dobrý. Rozvázal uzel a zničehonic se mu v hlavě promítl titulek „Nejekologičtější výroba elektřiny - vstřebávání a reusage.“ Nemohl si vzpomenout, jestli, kdy a kde ho četl a proč se mu to vybavilo zrovna teď. Hodil to za hlavu a neúspěšně se pokusil vytřít kaluž kapesníkem.

Jednou rukou se chystal vytáhnout kus kabelu ze zásuvky, zatímco druhou rukou si odkládal kleště na vanu. Ve chvíli, kdy se kovové kleště dotkly kovové vany, projel řečištěm Michalových cév elektrický proud. Nestihl ani údivem otevřít ústa, ale zahlédl Simonu mezi dveřmi koupelny, spokojeně se usmívající a vítězoslavně pronášející:

„Ale jak se pojistky zapínají, to vím.“

Za pár vteřin nato už byl na pravdě boží.

  

*****

  

9. Důležitej jako vrátnej

„Velebte Hospodina, milosrdného a milostivého, an nazýván jest otcem všehomíra. Pravil dnes – odpuštěno vám všem budiž, hříchy již netíží duše vaše. Vítejte v království Jeho, halelujá!“

Michal se díval na svatého u Perlové brány trochu zklamaně. Jako ateista nechtěl dokonce ani teď uvěřit, že tomu tak opravdu je. Jeho zklamání prohlubovalo přesvědčení, že to svatý Petr moc prožívá.

Archaický jazyk by si taky mohl v dnešní době už odpustit, letělo mu hlavou. Snad ani staré báby dušičkářky už takovouhle mluvu nechtějí slyšet. A nové, mladé ovečky na tohle těžko nalákají. Špatný píárko!

Svatý Petr se na Michala podíval spalujícím pohledem.

Má mě! Čte mi myšlenky. Nebo jak se tomu tady říká.

Ale svatý muž pokračoval v opěvování nebes, buď tedy milostivě ráčil po vzoru svého šéfa té zformátované duši hříšníka odpustit, nebo...

Nebo to prostě není žádnej Voldemort, aby mě nitrozpytoval!

Michal se rozhlédl kolem sebe. Nebyl tu sám, před branou postával dlouhý zástup dalších duší. Pár jich bylo ve věku, kdy už teoretický nárok na místo v řadě měly, například manželský pár holandských penzistů, kteří byli celí polámaní a odření, přesto se šťastně usmívali, protože i zde zůstali spolu.

Většina ostatních duší byla ale mladší. Michal dokonce spatřil i chlapce s modrým obličejem, který určitě ještě nechodil ani do první třídy. Obézní žena, jejíž tělo vypadalo jako protlačené mlýnkem na maso, mohla být Michalovou vrstevnicí, dívce s obrovským střepem v zádech tipoval čerstvou plnoletost.

Ale hádejte přesný věk holkám od šestnácti výš, i některé spolužačky vypadají pořád stejně dobře jako na gymplu. Při vzpomínce na spolužačky si hořce uvědomil, že bude vlastně první, kdo nedorazí na příští školní sraz.

Z přemýšlení ho však vytrhl znovu zahřímající Petrův hlas:

„Vejděmež nyní k Hospodinovi, kde buďtež trpělivi příchodu Jeho v paláci ze zlata ryzího a jako křišťál průzračného. Halelujá!“ Po těch slovech, kterým mladší duše neměly šanci ani zbla porozumět, vytáhl svatý strážce brány zpod suknice zlatý klíč a vpustil skupinu do „přijímacího sálu“. Počkal, až se duše posadí do křesel, židlí a postelí, ale i obláčků či na duhové jednorožce, to podle představ o pohodlí každého jednoho příchozího. (Michalovo křeslo nabylo podoby luxusního plážového lehátka se stínící stříškou a držákem nápojů v opěradle.)

Petr si spokojeně přemlasknul a vrátil se na své vartovací místo před bránu, kterou opět těžkým klíčem zamkl na dvanáct západů.

  

*****

  

10. Milostivý Bůh

V oslnivě zářící místnosti nastalo až hmatatelné ticho. Michal neměl ticho rád. Patřil vždy mezi lidi, kteří mluvili za každou cenu. Navíc byl i ducha organizátorského a nyní měl pocit, že to on by měl rozproudit hovor, nějakým vtipným bonmotem, hláškou či originální vsuvkou. Ale než stačil otevřít pusu, ozvala se hlasitá hudba. Michal tušil, že něco takového příjde. Tedy, tušil nějaký velký příchod Velkého. Tušil i to, že by se mohlo jednat o nástup s hudebním doprovodem. Ale za daných podmínek čekal spíš varhany a osudově znějící tududúúú, tududu dú du (J. S. Bach: Tokáta a fuga d moll, pozn. autora). Jenže teď se sálem rozléhalo vtíravé reggae: „Everything's gonna be all right, yeah! Everything's gonna be all right! So no, woman, no cry…“

What the fuck?!  přepnuly Michalovy myšlenky automaticky do jazyka slyšené písně. Jeho údiv neměl mít konce.

V blikotu barevných světýlek z přilétnuvší diskokoule se zjevil On. Vypadal jako bílý Bob Marley, zasmušilý muž, s prošedivělými, do půli zad dlouhými dredy a háčkovanou jamajkou. Přicházel chůzí pomalou, ale plnou rychlých tanečních pohybů, jakýchsi záškubů těla, zřejmě odkoukaných od tanečníků z hip-hopové scény (otázkou zůstává, zda Bůh, stvořitel všeho, tedy i tanečních kreací z hip-hopové scény, může cokoli od kohokoli odkoukat). S nepřítomným pohledem se blížil k překvapené skupině duší. Okolo Něj se vznášel lehký kouřový oblak, který Michal zprvu považoval za diskotékovou mlhu, ale když se mu do chřípí dostala charekteristická chmelo-pižmová vůně, pochopil, že se jedná o další nutný doplněk Jeho rastafariánského vzhledu.

Michal vzal nastolenou situaci na milost. Jestli takhle vypadá posmrtný život, pak nema problema. Rozhlédl se po ostatních ve skupince. Zdálo se mu, že ne všichni jsou tak překvapení jako on. Starší holandský pár se tvářil zbožně, jako na svatopetrském náměstí při žehnání papežem. Mladá dívka měla výraz, jako by zřela anděla. Žena v Michalově věku se při pohledu na Boha rozplakala. Michalovi došlo, že stejně tak, jako se křesla pro každého z nich změnila podle individuálních představ každého z nich, tak zřejmě i Bůh v očích každého vypadá jinak.

Ten se mezitím přiblížil až ke skupince. Posadil se na svůj trůn (v Michalově vnímání měl podobu pestrobarevně pruhovaného hamoku zavěšeného mezi dvěma palmami), típnul jointa o jazyk a počkal, až dohraje hudba.

„Jah bless ya,“ pozdravil skupinku zaražených návštěvníků. „Nebudu zdržovat, rovnou přejdu k věci. Sedíte tu dnes, protože o vás ještě není rozhodnuto. Každý z vás zemřel ne zcela přirozeným způsobem, ale já jsem vás ještě takříkajíc nepovolal k sobě. Můžete dostat druhou šanci. Ale nebojte, dole na zemi jsem to zapauzoval, takže žádnému tělu utrpení neprodlužujeme. Je to tam všechno stronzo. Proč jsem vás ale pozval?“

Bůh se na chvíli významně odmlčel a krátce zapřemýšlel, jak se co nejsrozumitelněji vyjádřit.

„Vy, lidé, jste už nějaký ten čásek stejní. Vaši antropologové tvrdí, že lidstvo dosáhlo rozvojového vrcholu už před několika staletími. Ovšem, není tomu tak. Kdysi ve středověku, jak vy onu dobu nazýváte, jsem k velikému sebepřekvapení zjistil, že trpím hlubokou depresí. Byl jsem apatický ke slyšeným modlitbám, pořád bych jen spal, měl jsem pocit, jako bych už nikdy neměl cítit radost. Proč to nepřiznat, často jsem i propadal bezdůvodným pláčům. A znáte to, než antidepresiva zaberou, trvá to dvě až šest staletí.“

Opět se odmlčel a nervózně těkal očima po návštěvnících, jak na ně Jeho doznání zapůsobilo. Zapálil si další joint, zhluboka natáhl kouř a pokračoval ve výkladu.

„Od té doby jsem prokrastinoval a na vás jsem, Mněžel, kašlal a žádné vývojové změny u vás neprováděl. To můžete konečně posoudit i sami, je tu dnes s námi jedna duše, která přichází z roku 1684.“

Michal se podíval směrem, kterým Bůh ukázal rukou, ale přes hlavy ostatních duší tu starodávnou výjimku neviděl. Spatřil jen křeslo ve tvaru koně, na kterém ona osoba seděla.

„Vidíte, jste stejní jako ona – deset prstů, vlasy na hlavě, oči, uši, ruce, nohy v páru, stejně tak orgány, žádné nové schopnosti... Jste identičtí. Ale! Před pár dekádami se mi ulevilo. Znovu se mi vrátila léky utlumená fantazie a znovu jsem začal alespoň přemýšlet, jak vás vylepšit. Jakými vlastnostmi a uměními vás mám doplnit. Stále jsem však neměl dost energie na to, abych ony zázraky prováděl. Pořád a pořád jsem vše odkládal a samozřejmě jsem proto často zapomínal některé geniální náměty. Rozhodl jsem se tedy dělat si uzly na kapesnících. Co nápad, to uzel.“

Znovu ztichl, potřeboval předěl mezi vysvětlováním a zadáním úkolu. Všechny duše pochopily, že druhou šanci nedostanou zadarmo.

„Poslední dobou se opět cítím plný síly. Myslím, že tedy konečně nastal čas na pár inovací.“

Tlesknul dvakrát dlaněmi, až mu spadl popel z cigarety do klína. Zlatá stěna za jeho zády, velká asi jako přehrada, se rázem odsunula stranou a odhalila obrovitánský sál, od podlahy po strop naplněný zauzlovanými kapesníky a šátky různých vzorů i barev.

„Pro každého z vás je tu jeden kapesník. Když na něm rozvážete uzel, stanete se prvním člověkem s novou mutací vašeho genofondu a okamžitě nabydete vlastnosti či jiné změny, kterou jsem si v daném uzlu uchoval. A pak se vrátíte zpátky na zem, do okamžiku své smrti, kterou však od vás nově vybavené tělo odvrátí.“

Rozhlédl se po napjatém zástupu a pak všechny vyzval, aby si postupně docházeli pro své kapesníky.  Když duše vytvořily spořádanou frontu a rozvazujíce uzly se pomalu vytrácely zpět mezi živé, Bůh se pohodlně rozvalil v hamoku, spokojeně přivřel oči a tiše si prozpěvoval: „So now you see the light. Get up, stand up, stand up for your rights!“

  

*****

  

11. Is dzis láf?

Fronta postupovala pomalu. Michalovi to připadalo, jako by tam stál už tři dny. A to před ním čekalo ještě dobrých pár set tisíc duší! Měl pocit, že tu stráví dobu odpovídající dalšímu životu. Vrátil se tedy do svého lehátka a stejně jako některé další duše s podobným nápadem, zůstal sedět a vyčkával, až se řada zkrátí.

Občas z kapesníkové místnosti zaslechl výkřiky a útržky hovorů, prozrazující, co jednotlivé uzly obsahovaly.

„Věčné mládí!“

„Boží! Já mám teletransportaci!“

„Jsem boháč! Budou mi růst vlasy ze čtyřiadvacetikarátového zlata!“

Detoxifikace organismu adaptací corpusu na kumulativní absorpci adiktivních toxinů – to jakože můžu chlastat jako Rus a játra to unesou?“

„Tak nakonec neumřu na alzheimera, dostanu totiž další lalok do mozku na zálohování dat!“

Bohovy zázraky činily každého šťastným. I Jeho samého. Čím více ubývalo kapesníků, čím více duší mizelo zpět do života, tím spokojenějším a vyrovnanějším se Bůh stával. Usmíval se, spokojeně se houpal a povzbuzoval ostatní duše, aby si pospíšily. I Michalovi naznačil, že už by se měl zařadit a vyzvednout si svůj dárek.

Jenže na Michala byla fronta čekajících stále dlouhá a zůstal sedět, neboť tušil, že i pro to bude mít jeho Bůh pochopení.

A pak ji spatřil. Dívku s vlasy barvy živočišného uhlí a pohledem plaché surikaty. Měla na sobě prostou sukni a rozvázaný živůtek. Přitahovala si své křeslo ve tvaru koně blíž ke kapesníkové síni a tak i blíž k Michalovi. Ten překvapením, blížícím se téměř k hranici šoku, ani nedýchal. Snad působením závanu marihuanového kouře od nedalekého hamaku se trochu uvolnil a dokázal ji oslovit.

„Neznáme se?“

Chtěl se jí rovnou zeptat, co dělala u jeho dveří a proč nemá ta sluchátka a donaldí tričko, ale nebyl si zcela jistý, zda ta kráska ze sna a ze dne jeho smrti je totožná s touhle dívkou z roku 1684.

A znejistěl ještě více, když si ho Rozina prohlédla a udiveně pravila: „Nikoliv, to jest nemožné. Pocházím z dob dávnějších, než na svět přišla tvoje praprapramáti. Avšak též mi kohosi připomínáš... Sličný udatec, oči barvy letního nebe, husté, dlouhé vlasy... Ach, jak jsem Hynka zbožňovala a tys mu tolik, tolik podoben. Leč zradil mne a já již neuvěřím ničím jiskrným očím, nepodlehnu nikoho silným rukám. V novém životě, který mi milostivý Bůh udělí, si najdu muže svobodného a šlechetného, byť se vám dvěma krásou a silou nevyrovná.“

Michala její slova zamrzela. Nechápal, proč ho nepoznává, ale cítil, že ji miluje, že ona je ta pravá a jediná, se kterou chce žít. Uvědomoval si ale také, že až ji Bůh vrátí do její doby, stejně se nesetkají. Ale možná... Možná že ta dívka dnes ráno byla její praprapravnučkou a snad podoba do posledního detailu je prací dědičnosti. Přestože ho utěšilo, že při své druhé šanci na život bude moct potkat Rozininu dvojnici, kterou se mu snad podaří získat za ženu, považoval to jen za chabou náhradu. K Rozině cítil něco víc. Nadpozemsky, ezotericky víc.

„Proč bys mě nemohla milovat? Možná jako Hynek vypadám, ale nejsem takovej hajzl jako on, tebe bych nezradil. Na rozdíl od něj ani nejsem ženatej!“

Rozina si ho zkoumavě prohlédla. „Vážně nemáš žádnou milou?“

Michal si vzpomněl na Simonu. Možná trochu hajzl jako Hynek přece jen jsem... Ale pokusila se mě zabít, tak to se snad nepočítá. Navíc „milá“ opravdu Simona není ani trochu. Přesto cítil, že by měl být k Rozině upřímný.

„Měl jsem, tam dole, přítelkyni, ale už se nemáme rádi a to, co se mezi námi stalo, je dost pádným důvodem pro rozchod.“

Zdálo se, že Rozina váhá. V jejím srdci se odehrával souboj mezi mámením tělesným a strachem z dalšího zklamání. Chtěla si Michala zamilovat, ale zkušenost jí radila být opatrná.

„Jaké oči má tvoje milá? Neřku barvu očí, avšak co připomínají.“

„Snad mandle,“ zkusil Michal přirovnat tvar Simoniných očí k prvnímu, na co si vzpomněl z literatury, neboť on sám tyhle jemné nuance a přirovnání vůbec neovládal. Jenže jakmile spatřil nechápavý výraz Rozinin, uvědomil si, že jestliže v 17. století Evropa znala mandle, pravděpodobně tomu tak bylo jen ve vybraných kuchyních a rozhodně ne někde na chudých vesnicích. Vzpomněl si však na jiný příměr, ten ze snu, a triumfálně vyhrkl: „Ne, už vím – má oči jako liška.“

Tahle informace však na Rozinu zafungovala jako výbuch sopky. Sklonila hlavu, aby nebylo vidět slzy, které jí okamžitě vytryskly.

„Ženy, které mají liščí oči, se nikdy nenechají opustit,“ pravila žalostně.

Michal jí otřel dlaní slzy z tváří, zvedl jí bradu a zblízka se jí zahleděl do očí: „Pro tebe dokážu cokoliv.“

Rozina navzdory protestujícímu rozumu podlehla síle okamžiku a s Michalem se vášnivě políbili.

I když si uvědomovali, že jejich láska nemůže trvat déle, než dokud se každý vrátí do své doby, oba cítili, že vroucnějšího citu už v životě nepotkají.

Možná zůstali v objetí několik minut, možná dní, možná staletí, ale připadalo jim to jen jako pár vteřin, když k nim přitančil Marley a zanotoval: „I wanna love ya, and treat you right. We'll be together, every day and every night.“ Zdálo se, že i Jemu samotnému to rve srdce, ale musel jim dát vědět, že „všichni už jsou pryč, hrdličky, čekají na vás přesně dva poslední uzlíky.“

Skutečně, ta obří místnost, která ještě před chvílí vypadala jako třídírna odpadního textilu, zela nyní prázdnotou, jen v jednom rohu se krčily dva malé kapesníčky. Modrý a bílý.

Rozina zvedla oba dva. Bez zaváhání podala Michalovi ten modrý, snad kvůli barvě jeho očí. Michal prožil déjà vu a uvědomil si, že ten samý mu přece dala ráno dívka se sluchátky. Bezmyšlenkovitě si pro něj sáhl do kapsy pyžamových kalhot, ale pak si vzpomněl, že jím vytíral koupelnu.

Rozina rozvázala uzel na bílém kapesníčku a když zjistila, jaký dar z nebes získala, oči se jí rozzářily štěstím.

Michal ji chtěl ještě jednou, naposledy políbit, na rozloučenou. Objal ji, ale rozplývala se mu mezi prsty. Snažil se nepustit ji, ale bylo to stejně marné, jako kdyby chytal vítr. Nechtěl, aby ho opustila, přál si odejít s ní, skončit ve století, které sice neznal, ale kde by směl zůstat po jejím boku. Rozina mu však rychle mizela před očima, v mžiku zůstal stát s prázdnýma rukama.

„Na brzkou shledanou, miláčku!“ zaslechl ještě z mlhoviny, když Rozinina duše, i s modrým kapesníkem, který mu vyklouzl z ruky a zamotal se do šněrování jejího živůtku, zvolna padala zpátky na zem, zpátky do rokle, kde prve přišla o život.

Smutně se otočil na Marleyho a doufal, že dostane nějaký náhradní zázrak, že takhle to přece nemůže skončit. Zároveň mu však bylo jasné, že jeho Bůh, ve kterého jediného by byl ochoten věřit, musí být stejný jako Michal sám, tedy cynik a žertéř. Když se ho tedy zeptal, co bude dál, pokrčil milostivý Bůh jen rameny a znovu zazpíval: „Everything's gonna be all right, yeah!“ A pak už se jen smál a smál a smál. Zahodil krabičku s antidepresivy, věděl, že už je nebude potřebovat. „Mám padla!“ řekl omluvně a vytratil se v oblaku omamného kouře.

A Michal? Zaslechl dvanáctero odemknutí zámku a pocítil obrovskou sílu, která ho vytrhla z příjemného stavu beztíže a rychlostí mžiku ho protáhla branou a tunelem, na jehož začátku bylo světlo.

Poslední, co ještě zaslechl, byl Marleyho smíchy přerušovaný hlas: „Portamento!“

A na zemi se zase rozběhl čas.

  

*****

  

12. Druhá šance

„Integrovaný záchranný systém, jak vám mohu pomoci?“

„Prosím vás, přijeďte rychle, můj přítel, můj miláček... praštila ho elektrika,“ zaštkala Simona do telefonu.

„Ano, rozumím. Nadiktujte mi adresu, prosím. Ano, píšu si. Díky, dobře už vám posílám výjezd. Mezitím, pokud je to bezpečné, prosím zahajte nepřímou srdeční masáž: postavte se kolmo nad tělem a stlačujte hrudník oběma rukama, pět centimetrů, v rytmu písničky Stayin' Alive od Bee Gees. Případně jestli můžete dát telefon na hlasitý odposlech, abych vám mohla poskytnou další instrukce. Sanitka tam bude během několika minut.“

„Bohužel volám z pevné linky, ale já to půjdu zkusit a za chvíli vám zavolám z mobilu.“

Simona zavěsila sluchátko a odešla do kuchyně, kde měla rozpitou sklenku irské whisky. Napila se a zlomyslně se usmála: „To víš že jo, zachraňovat ho, když jsem se ho konečně zbavila!“

Obrátila do sebe zbytek drinku a nalévala si další. Najednou však zaslechla hučení fénu. Obrátila se a nevěřila vlastním očím. Blížil se k ní Michal, s úsměvem od ucha k uchu, vůbec nevypadal jako po elektrickém šoku, žádné spáleniny, žádný otřes. Jen se okolo celého jeho těla vznášel jakýsi slabounce jiskřící obrys, sotva viditelný.

Simona dostala strach. Jak to, že ten hajzl přežil? Viděl mě, jak jsem stála mezi dveřma? Slyšel mě telefonovat? Rozhodla se tvářit se, že o incidentu v koupelně neví: „To už to máš spravený?“

Michal přistoupil na její hru na nic se nestalo: „Jasně, můžeš si to jít vyzkoušet.“

Bavil se tím, jak Simona zaváhala, jestli je pro ni vstup do koupelny bezpečný.

„Radši si nejdřív dám ještě panáka. Chceš taky?“ Upřela na něj svůj loudivý psí pohled a doufala, že to na něj zafunguje jako pokaždé.

A Michal opravdu zabral. Přese všechno mu jí bylo líto. Věděl, že do tohoto stavu mysli ho vmanipulovala, ale neuměl se tomu bránit. Zvyk, vlastní pohodlí a Simoniny krokodýlí slzy mu velely zůstat ve starém, ale jistém vztahu, mlhavá možnost setkání s dívkou se sluchátky s kdovíjakým výsledkem ho nenaplňovala pocitem potřebné odvahy.

Pak si ale vzpomněl na rajský pocit štěstí, který prožil s Rozinou. Zahleděl se Simoně do očí a uvědomil si, že má opravdu liščí oči. Věděl, že musí dostát svému slibu a odolat té síle.

„Panáka jako odměnu za opravu? Když já bych radši pusu, kotě. Velkou, vášnivou pusu, ať to mezi námi zase zajiskří.“

Simona hledala v jeho obličeji náznaky čehokoli, podle čeho by poznala, jestli to myslí vážně a chce ji jen zatáhnout zpátky do postele, nebo jestli zaslechla v jeho poznámce sarkasmus a měla by zůstat ve střehu. Zvolila druhou variantu a rozhodla se, že se k němu přitiskne ňadry, obejme ho nohou okolo jeho zadku a polibkem  ho svede k variantě první. To na něj vždycky zabere.

Zvládla pouze první krok svého plánu. Jen co se prsy dotkla Michalova hrudníku, projel řečištěm jejích cév elektrický proud. Nestihla ani údivem otevřít ústa, ale ještě si uvědomila, že se Michal spokojeně usmívá a odnáší její umírající tělo do koupelny.

Když Simonina duše odletěla, vzal Michal do ruky svůj totálně vybitý mobil, aby do třetice (po spuštění stále rozbitého fénu pouhým dotykem a po probití Simony) vyzkoušel svou nově nabytou vlastnost – schopnost nejekologičtější výroby elektřiny vstřebáváním ze zdrojů a znovuvyužitím vlastním tělem. Mobil se okamžitě rozsvítil a indikátor baterie hlásil plnou kapacitu. Michal vytočil 112 a nahlásil smrtelný úraz elektřinou.

„Ano, na tuto adresu nás už zavolala slečna Simona Hanousková, vůz pro pána už je na cestě,“ ubezpečila ho dispečerka.

„Pro pána? Jako pro mě? Ale ono jde o Simonu! Mně nic není, co vám to napovídala? Ona leží v koupelně! Přestřihla šňůru od fénu a hodila to na mokrou podlahu, asi se chtěla zabít, protože jsme se zrovna rozešli. Taky byla trochu opilá. Nebo, počkejte, vy myslíte... myslíte, že to chystala na mě? To snad ne...“

V tu chvíli zazvonili zdravotníci ze sanitky, Michal se tedy rychle rozloučil s dispečerkou, spokojený sám se sebou, jak to všechno hezky vychází.

Policie, která Simonino úmrtí vyšetřovala, našla SMSku v jejím mobilu, ve které psala svému novému amantovi, že konečně vymyslela, jak se definitivně Michala zbavit. Pro vyšetřovatele to byl dostatečný důkaz, že se jednalo o nezdařený pokus o vraždu Michala, který se zvrtnul ve fatální nehodu. Případ tak byl uzavřený během dvou hodin a ačkoliv měl Michal zůstat ve městě, pro vyřizování formalit, nepadnul na něj ani stín podezření.

Teď ale spěchal do hospůdky před domem. Bál se, aby tam dívka se sluchátky ještě čekala.

Seděla u baru a upíjela malé pivo. Když ho spatřila, rozzářila se jako... jako Rozina. Michal neviděl jediný rozdíl mezi dívkou v kačeřím tričku a jeho Rozinou. Mátlo ho to.

Dívka mu však opět něco podávala. Byl to Rozinin bílý kapesník. Vzal ho do ruky a zničehonic se mu v hlavě promítl titulek: „Cestování časem“.

  

*****

  

13. Štěstí, kam se podíváš

Před hospůdkou oba vzhlédli k nebi. Rozina hledala, jestli mezi mraky spatří záblesk brány, Michal napínal sluch, jestli nezachytí tóny reggae.

Ale vtom jim slunce zakryl obrovský stín. Nebyl to však pták, ani žádné jiné zvíře. Létající tvor se na ně usmíval a zamával jim. Evu Van Draak nesla mohutná dračí křídla, která jí vyrůstala mezi lopatkami a umožňovala jí přelétávat snadno a rychle mezi Utrechtem a její rodnou zemí.

Na zádech jí seděl Koen, omlazený o dobrých čtyřicet let, velice spokojený, že učinil z Evy nejšťastnější ženu na světě – nejenže nezemře dřív než ona, ale navíc se mu podařilo otěhotnět.

Ze vchodu sousedního domu vyšel Kamil, který se vrátil dřív z práce a teď odnášel velké kusy střepů z konferenčního stolku do kontejneru.

„Takhle dokonale jsem tě ještě nikdy nepřeříznul,“ vtipkoval nevkusně na účet Jany, která nesla jenom jeden kus střepu, stále zapíchnutý v ledvinách. Vysunula ho ze sebe až před popelnicí a rána v těle se okamžitě zacelila. Hroší kůží, kterou získala díky uzlu na svém kapesníku, se teď dokázala obrnit i proti Kamilovým necitlivým fórům.

„To máš pravdu, takhle dokonale to teď budu chtít pořád,“ nadhodila jakoby ledabyle cestou ke sklenáři pro nové sklo. „Jen asi budeme mít velké výdaje za stále další a další stolky,“ usmála se spokojená, jak to Kamilovi, vyděšenému z představy milostných hrátek ve střepech, vrátila i s úroky.

Sklenářství stálo hned u nádraží, ke kterému právě přijíždělo, na chlup přesně, Pendolino do Vídně. Vystoupila z něj štíhlá, elegantní dáma, v kostýmku podle poslední módy, se šik účesem a dokonalým make-upem. Jehlové podpatky ji však na dlažebních kostkách zradily a trochu zaškobrtla. Nebylo to toho dne poprvé, co ji vlastní obuv málem zabila. Před slabou půlhodinou se kvůli tkaničce zaseknuté do kolejí musela na poslední chvíli transformovat do mouchy a vletět do kupé vlaku, kde se znovu přetvořila do současné podoby. Chtěla se v nové formě předvést oříškovi a veverce, pohrdlivě je poslat do horoucích pekel a pak se vrátit na domluvené rande s dvacetiletým mladíčkem, se kterým se seznámila ve vlaku.

Jenže když doma vystoupila z taxíku (za který nemusela platit, neboť zlatovlasý taxíkář se rozhodl taxikařit zdarma, jen pro zábavu), spatřila u sousedního domu své švagrové pohřebák. Podruhé během jednoho týdne! Drbny odnaproti si šuškaly, že švagrová prý v noci spolykala prášky na spaní.

Marie se přetransformovala do Máni a celá vyděšená běžela k policistům, kteří od pohřebního vozu odháněli zvědavce.

„Prosím vás, je Karlík v pořádku? Jsem Martinova sestra, totiž sestra Kájova otce, který před pár dny také zemřel, na rakovinu,“ vychrlila se slzami v očích na mladíka v uniformě.

„Aha, tak pojďte, budeme vás potřebovat. Chlapec je v pořádku, jen prodělal silně hysterický záchvat, chce k oběma rodičům a tvrdí, že je může uzdravit. Pokuste se ho prosím uklidnit.“

Ale dřív, než Máňa stihla vejít do domu, strhl se tam další poprask. Karlík se zřejmě vytrhnul ošetřovatelům a rozběhl se k černým havranům, kteří odnášeli jeho maminku do vozu. Odhrnul z ní prostěradlo a silně ji obejmul.

A stal se zázrak. A ne poslední toho dne. Karlík přivedl zpátky k životu i Martina a v brzké budoucnosti si na své dovednosti založil velmi úspěšný byznys.

  

*****

  

14. Douška

V oslnivě zářící místnosti, plné duší s liščíma očima, nastalo až hmatatelné ticho. Simona měla ticho ráda, ale s tím žvanilem si ho nikdy moc neužila. Ani tady nemělo dlouhého trvání, protože se zrovna ozvala hlasitá hudba. Simona tušila, že něco takového příjde. Tedy, tušila nějaký velký příchod Velkého. Tušila i to, že by se mohlo jednat o nástup s hudebním doprovodem. Ale za daných podmínek čekala spíš Wagnerovu Jízdu Valkýr. Jenže teď se sálem rozléhalo vtíravé reggae: „I shot the sheriff…“

What the fuck?!  přepnuly Simoniny myšlenky automaticky do jazyka slyšené písně. Její údiv neměl mít konce.

V blikotu barevných světýlek z přilétnuvší diskokoule se zjevil On. Vypadal jako Bob Marley, dredy, jamajka, marihuana...

„Hrůza, co se teď na zemi děje!“ postěžoval si duším. „Chtělo by to změnu a vy, nově příchozí, mi s tím pomůžete. Každý, kdo svůj úkol zvládne, dostane druhou šanci a bude se moct vrátit. Jedině inovacemi tady u nás dokážeme rozvrátit všechny ty nové zlepšováky od Boha.“

Na chvíli se zasnil při představě, jak společně dají všechno zase do pořádku.

A ďábelsky se rozesmál.