OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 65

Enadl Jůzl

    

Václav Jůzl, kolega můj

z pražské psychiatrie,

měl se mnou jet na školení

do Velké Británie.

Žena se mu roznemohla,

o děti se starat má,

aspoň pokoj dvoulůžkový

užiju jak apartmá.

Problémy však nečekané

už v hotelu nastaly,

výslovnosti českých jmen tam

byl recepční neznalý.

Perfektní angličtinou řku:

„Mistr Jůzl wil not kam.“

Škrtnul v knize jedno jméno:

„Mistr Džázl, jór wilkam!“

Podal jsem mu bleskurychle

lekci z ortoepie,

že jméno mé se Uzel čte

a tím Džázlem Jůzl je.

Omlouval se mi zdvořile

a pak raději zmizel,

předtím mi však (zase s chybou)

popřál: „Najs stej, sir Yzel!“

Další zmatek s tím mým jménem

nastal hned při školení,

pí sí expert vyvolal mne

jak osobu poslední.

Z oslovení „lást Jůzl“ jsem

hned zase rudě viděl,

tolik sprostých slov najednou

expert nikdy neslyšel.

Chlapečkovi zrudly tváře,

málem se tam rozplakal,

za svůj omyl jsem se však já

brzy převelice kál.

Z jeho „Solly!“ pochopil jsem,

že jen vadu řeči má,

slovem júzr v skutečnosti

svoje žáky svolával.