OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 65

Kostnatá ruka

  

„Co, co to, sakra…?“

Řezavá bolest utne konec věty.

„Kurva, moje ruka!“

Jako by se do ní zařezávala žiletka. Přes žíly a šlachy až ke kosti.

Srdce mi buší, nedokážu otevřít oči. Naslepo šátrám kolem sebe.

Au, co to je za svinstvo? Skleněné střepy? A okolo? Snad rozlitá voda nebo co.

Vzápětí se mi prsty začínají lepit k sobě.

Takže krev. Ale tolik? Nemůže být moje!

„Vstávej prcku!“ zaskřehotá vysoký hlas. Asi mužský.

Kdo ksakru jsi? bleskne mi hlavou. Ale neříkám nic.

„Okamžitě vstaň, nebo se už nepostavíš. Nikdy!

„Co se to tu děje? Jaktože nic, vůbec nic…“

Nezvládnu dokončit větu. V krku mám jako v poušti, nedokážu polknout.

„Musím pít, prosím…“ vypravím ze sebe s vypětím všech sil.

„Sklapni!“

Odpor nemá smysl, musím vstát. Nejprve na kolena, pak na nohy. Udělám nejistý krok. Druhý. Třetí nedokážu. Celý se třesu. Najednou se mi kolena podlomí a upadnu na zem.

„Vytrhám ti všechny vlasy, ty jeden liliputane!“ ozve se zase ten hlas.

„Radši měřit metr sedmdesát než abych štěkal jako čivava!“

„Sklapni!“ přijde okamžitá odpověď s kopancem do ledvin.

Hm, to nebylo moudré, měl jsem mlčet. Ale aspoň se mi vrátil hlas.

Najednou mi vjede čísi ruka do vlasů. A druhá!

Tahají mě za vlasy. Ne, oni je škubou! Proboha, proč? Hrozně to bolí.

„Přestaňte!“

Nedokáži se bránit. Jsem tak slabý, hrozně moc.

„Nechte mě, prosím!“

Kdosi mi neurvale strčí ruku do zadní kapsy od kalhot.

„Ty prase, nešahej mi…!“

Vší silou se snažím odstrčit kostnatou ruku. Marně.

„Ty úchyle, já tě…!“ vykřiknu, ale hlas mě opět zradí.

Ruka jako by něco hledala, furt šmátrá. Po chvíli ruka konečně zmizí.

Holka či kluk? Nevím.

„Tady jsme skončili. Hoši, jdeme,“ zavelí rázný hlas, asi šéfa bandy.

Takže samí kluci. Fuj, ta ruka! Teplouš jeden.

Kroky se postupně vzdalují. Konečně nastává vytoužený klid. Pomalu se plazím do bezpečí.

Ale kde je bezpečí?

Zkouším pootevřít oči. Strašně pálí. Jako kdyby mi do nich někdo nasypal miniaturní připínáčky. Nebo, nebo… pepřák! Ale jakto, že jsem neslyšel zvuk spreje? Vlastně si nepamatuju vůbec nic… takže záhada vysvětlena.

Konečně začínám vidět matné obrysy okolí. Úplně se setmělo, jediné světlo vyzařují zažloutlé lampy po obou stranách chodníku. Rozhlížím se kolem sebe, pokouším se poznat, kde jsem.

Ta dlažba je mi povědomá. Odkud ji znám? Fontána u lípy? Ne, městský park! Moje oáza klidu. Tedy až do dneška.

Pomalu se mi začíná vracet paměť. Ano, začíná jaro, den se neustále prodlužuje, ve vzduchu je cítit probouzející se příroda. Každým rokem v tuto dobu začínám chodit do parku, abych si odpočinul po práci. Obvykle si vezmu obyčejný sešit, abych si napsal pár řádků do své sbírky povídek. Obyčejně si jenom něco málo poznamenám, vypíchnu pouze ty nejlepší nápady. Stejně bych pak všecko přepisoval do počítače. Ale kde mám ten sešit?

Jdu ještě asi sto nebo dvě stě metrů. Zničehonic zavrávorám, udělá se mi černo před očima. Natahuji ruce vpřed, ale ujdu sotva pár kroků a raději opatrně usednu na zem.

Krajina kolem mě pomalu ztrácí jasné obrysy, začínám pociťovat příjemnou úlevu. Do celého těla se mi rozlévá opojné teplo. Jako by mi v samotném pekle anděl přiložil na čelo chladivý obklad. Vznáším se nad sebou a koukám, jak poklidně spím ve své posteli a pravidelně oddechuji. Poslední dobou mám opravdu děsivé sny. Sice děsivé, ale jenom sny. Jak bych si jenom přál, abych ve snu pokaždé dokázal rozeznat, že pouze sním! Pak bych se nikdy nenechal k smrti vyčerpat bojem o holý život… Měl jsem se od těch násilníků nechat zabít. Pak už by mě čekalo jen probuzení a klid…

Ale co, co to? Teplo neúprosně střídá vtíravá zima. Řezavá bolest dlaně je silnější a silnější. Oči pálí. Ani se nezkouším štípnout. Tohle není žádný sen, prostě jsem omdlel.

Musím urychleně domů, je to kousek. Odhodlaně vstanu. Zdá se, že jsem doplnil trochu sil. Chůze je nejistá, ale cestu znám, za chvíli jsem doma. Ano, tady půjdu rovně, potom minu ten rudý bordel a kočičí kavárnu.

  

Jak se blížím domů, začínám mít nepříjemné tušení.

To snad ne! Prosím, jen ne teď! Jak mě to ten psychiatr učil? To už je sakra dávno, tenkrát mi ještě tykal.

„Dýchej zhluboka, musíš cítit, jak se ti zvedá břicho! Jedině tak se ubráníš záchvatu úzkosti!“

V představě zřetelně vidím pohyb jeho rtů, slyším doktorův rozvážný hluboký hlas. Kéž by tu byl se mnou. Jistě by mi pomohl.

Položím si ruku na srdce. Buší jako šílené. Jako zoufalec, který v temné noci utíká před vrahem a snaží se z posledních sil zachránit - schovat se k někomu domů. Ubožák buší na dveře, ale pomoc nepřichází. Mně také ne. Jako by se srdeční sval zmítal v rozbouřeném moři.

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest!“ počítám hlasitým rozechvělým hlasem dobu, kdy se nadechuji do břicha.

Stav se mi zhoršuje. Strašlivý pocit.

Jak vlastně vypadá infarkt?

Přiložím pravý palec na levé předloktí. Jedna, pět, deset, dvacet! Takhle nic nespočítám. Sto dvacet tepů za minutu změřit umím. Kolik teď proboha mám? Tohle nemůže srdce vydržet déle než pár minut! Hodit mu záchranný kruh? Ještě snad ne. Pak bych jej musel nosit pořád s sebou. Pomalu vytahuji roztřesenou ruku ze zadní kapsy, kde by měl záchranný kroužek být. Stačilo by ten prášek spolknout a počkat, až začne působit.

„Dýchej zhluboka!“ slyším opět důvěrně známý hlas.

„Tohle se dá možná tak v klidu vaší ordinace, ne teď,“ vysílám němou zprávu někdejšímu psychiatrovi.

Zdřevěnělé nohy se mi najednou dají do pohybu. Rozbolavělé tělo protestuje, ale jít dokážu. Musím se překonat – poběžím! To mě vždy uklidní.

Dám se zvolna do klusu. Opět pociťuji příjemnou úlevu. Pokud se mám znovu probudit, chci, aby bylo ráno! Ne, teď zcela určitě nespím. Už neklušu, ale běžím. A ještě zrychluji. Běžím jako Usain Bolt pro další medajli. Přibližuji se mílovými kroky k domovu. Vytáhnu klíče, stisknu kliku a rukou zatlačím do dveří. Ale co to?

Ksakru, ne! Ne, ne, teď ne! Nedokážu popadnout dech. Dusím se. Ze vší sil dýchám do břicha. Ale teď už je pozdě, to nerozdýchám. Umřu! Křečovitě sahám do zadní kapsy. Je prázdná. Ten parchant! Prášek musel vypadnout, jak mi ten teplouš sahal do kapsy. Nebo mi jej snad vzal?

Nebuď paranoidní! ozve se okamžitě vnitřní hlas. Jak by se o prášku dověděl?

Sáhnu do druhé kapsy. Nahmatám složený lístek. Rychle jej rozbalím. Na něm kresba šibenice. Někdo ji prostě nakreslil a dal mi ji do kapsy. Jen hloupá výhružka? Co to má ksakru znamenat? Papír kvapně otočím. Proboha, to snad ne! Nemůžu uvěřit svým očím.

Je to lékařský recept. Na mé jméno.

  

Oběsit v parku

MUDr. Jan Heidler

Psychiatr