OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 67

Troje dveře

  

Na vlakovém nádraží malého městečka Časínov bylo toho rána pořádně rušno. Vlaky přijíždějící ze všech směrů chrlily na nástupiště hromady lidí, které se mísily s dalšími lidmi spěchajícími opačným směrem. Lidé se tlačili a strkali do sebe, aby se co nejdříve dostali do úzkého tmavého podchodu, který je dovedl do nádražní haly. Vzduchem se nesl zvuk mnoha hlasů, křik dětí, občasné nadávky, jak někdo někomu šlápl na nohu nebo ho loktem šťouchl do žeber. Nádražní rozhlas, který hlásil plechovým ženským hlasem odjezdy a příjezdy vlaků, se mísil s hvizdem průvodčích.

Uprostřed toho mumraje stála na staré posprejované lavičce malá dívenka v pomněnkových volánkových šatičkách a riflové bundě. Na nohou měla páskové sandály a na zádech batoh s potiskem koníků. Tiše, se zavřenýma očima, natahovala uši a nasávala okolní atmosféru. Kaštanové vlasy jí přitom poletovaly kolem drobného obličejíku a na rtech jí pohrával úsměv.

„Okamžitě slez dolů, Evelin! To jsou mi ale nápady. Vždyť na tom sedávají lidé a ty si na to stoupneš špinavýma botama!“ hubovala dívku mladá žena s blonďatými vlasy pevně svázanými do malého drdůlku, který napovídal pořádnost a přísnost. Tomu však naprosto neodpovídalo její oblečení, neboť žena vypadala, jako by právě proběhla sekáčem a naházela na sebe to první, co jí přišlo pod ruku. Na sobě měla květovanou maxi sukni, křiklavě červenou halenku s nápisem „I am original“, na nohou měla světle šedé semišové kozačky do půli lýtek a na rameni jí visela obrovská kabelka z imitace krokodýlí kůže. Lidé se po ní občas ohlédli, někteří dokonce prohodili pár nevybíravých slov na adresu jejího vkusu, ale žena si toho vůbec nevšímala.

Evelin seskočila z lavičky a začala se rozhlížet kolem sebe. „Kde je taťka se Šimonkem?“ zeptala se po chvíli, načež se jí dostalo odpovědi, že šli napřed, aby zavolali taxíka a že si musí pospíšit, aby jim neujeli. Na to matka chytla dceru za ruku a vydaly se mezi masu lidí spěchajících k podchodu.

Nádražní hala nebyla nijak neobvykle velká, na délku mohla měřit něco kolem dvaceti metrů. Ale tolik se lišila od moderních budov, které dívka znala, že zůstala na okraji schodiště vedoucího z podchodu zaraženě stát. „Dovolíte?!“ ozval se za ní nerudně nějaký muž a div dívku nesrazil k zemi.

„Dávejte přece pozor, proboha!“ rozkřikla se na něj rozčileně dívčina matka, ale muž už byl ten tam. „Neurvalec jeden,“ ulevila si a odtáhla dceru doprostřed haly, kde začala štrachat ve své obří kabelce. „Kde mám jenom tu peněženku?“

Evelin se mezitím zvědavě rozhlížela kolem. Očima přejížděla po stěnách z neomítnutých červených cihel, které se teď ohlodány zubem času na mnoha místech drolily a získaly našedlý odstín. Stěny se vysoko nad jejich hlavami sbíhaly v klenuté oblouky, z nichž v pravidelných rozestupech visely dlouhé lampy ze zčernalého kovu. Vysoká okna, složená z mnoha malých tabulek zaprášeného skla, vpouštěla dovnitř zvláštně rozptýlené světlo a horké letní slunce, jež jimi pronikalo dovnitř, vytvářelo na zašlé mramorové podlaze plazivé stíny.

Zatímco Evelinina matka marně prohledávala kabelku, dívka pozorovala lidi čekající u přepážek, lidi sedící na lavičkách, lidi svačící, nervózně podupávající, lidi s nosem zabořeným do mobilu, lidi smrkající, nadávající, draky vylézající z pod laviček toužící po lidské krvi…

„Haló! Je někdo doma?“ přerušila matka její bujnou fantazii. Na tváři se jí skvěl vítězoslavný výraz a v ruce mávala s peněženkou. Vrazila dceři do ruky stokorunu a poslala ji do blízkého stánku koupit babičce kytičku. „Já zatím koupím v pekárně nějakou dobrotu k snídani,“ ukázala na obchůdek na konci haly. „Sejdeme se venku pod schody, tady je fakt blázinec. Zvládneš to, viď, zlatíčko?“

„Jasná páka, mami,“ přikývla dívka důležitě a s penězi v ruce se vydala ke stánku. V duchu si přitom představovala, že plní veledůležitou misi, na níž záleží osud celé planety. Když vybrala tu nejhezčí růžičku, obrátila se ke trojici vysokých dvoukřídlých dveří vedoucích z nádražní budovy. Byly z tmavého masivu s tabulkami matného skla. Evelin se vydala k těm nejbližším, v pravé části budovy, a když brala za kliku, měla pocit, že ve sklu zahlédla duhu. Jakmile jimi prošla, svět jako by se na chvíli rozhoupal, a když se konečně ustálil, Evelin stála na vrcholu krátkého schodiště vedoucího z nádražní budovy na malé náměstíčko dlážděné kočičími hlavami. Evelin zaraženě otevřela pusu, protože svět se jaksi nezdál v pořádku. Před budovou parkovalo několik bryček tažených koňmi, po náměstí korzovaly dámy v dlouhých nabíraných šatech, v rukavičkách, s kloboučky ve vlasech a s paraplíčky. Za ruku je většinou vedl pán v podivném obleku a vysokém klobouku. Koně ržály, jejich kopyta klapala na kameni, dámy se hihňaly a pánové jim dvorně pomáhali do povozů. Evelin byla jako opařená, chvíli si myslela, že se ocitla na natáčení jakéhosi historického filmu, ale nikde neviděla žádné kamery. A když nikde nezahlédla maminku, tatínka ani malého brášku, dostala strach. Pak si všimla muže, který do dané scény jaksi nezapadal. Na sobě měl dlouhý khaki plášť, zpod kterého vykukovaly džíny a tenisky. Na hlavě měl křivě naražený cylindr. Mohl být ve věku Evelinina tatínka, na hlavě mu rašily kudrnaté hnědé vlasy, vous a bystrýma světle modrýma očima ji pozoroval. Když se setkali pohledem, neucukl, naopak se k ní rozběhl, schody vyběhl po dvou a zpříma se zeptal: „Kdopak jsi, děvče?“

„A kdo jste vy?“ opáčila odvážně.

„Jmenuji se Jonatán,“ řekl s úsměvem.

„Já jsem Evelin.“

„Tak se mi zdá, drahá Evelin, že ani jeden z nás sem jaksi nezapadá,“ řekl a podrbal se přitom na bradě. Okolní lidé se na ně ohlíželi, ukazovali na ně a něco si špitali, což Jonatánovi nebylo moc příjemné.

Evelin si toho však nevšímala, a tak jen řekla: „To tedy ne. Kde to vlastně jsme?“

„Přelom 19. a 20. století. Asi,“ řekl nejistě a rozhodil rukama.

„Páni!“ hvízdla Evelin vzrušeně. „To až povím Šimonkovi, ten mi bude závidět. To je můj mladší bráška, víte. A maminka s tatínkem mi určitě neuvěří.“

Jonatán zvážněl a zeptal se dívky, jak se sem vlastně dostala. Evelin mu rychle vylíčila co se stalo a on se jen čím dál víc mračil. Pak si povzdechl a vzal ji za ruku. „Poslouchej mě dobře, Evelin, musíš odsud co nejrychleji zmizet. Musíš se vrátit do svého času, jinak už svoji rodinu nikdy neuvidíš.“

Dívenka se lekla a vypískla: „Ale jak?“

„Musíš projít prostředními dveřmi zpět do haly a pak těmi vlevo zase ven. Nepopleť to a nikde se nezdržuj. Čím déle tu zůstáváš, tím větší je pravděpodobnost, že se ztratíš v čase.“

„Děkuju,“ špitla hnědovláska a rozběhla se ke dveřím. Pak se naposledy otočila, zamávala mu a proskočila dveřmi. Hala zářila novotou, cihly byly jasně červené, mramorová podlaha se leskla a bylo slyšet funění parních lokomotiv. Evelin by je ráda viděla na vlastní oči, udělala pár kroků k východu na nástupiště, pak se zarazila, když jí v hlavě zazněla Jonatánova slova: „A nikde se nezdržuj…“ a vzpomněla si na maminku, tatínka a malého brášku. Rozběhla se ke dveřím vlevo a proběhla na druhou stranu. Svět se s ní rozhoupal jako bárka na vlnách, a když se uklidnil, stála Evelin na tom samém schodišti jako před pár minutami. Jenže na náměstí z těch stejných kočičích hlav s kašnou uprostřed teď stála auta, troubily taxíky a vlevo pod schody na ni mávala žena v křiklavých šatech s krokodýlí kabelkou. „Maminko!“ vykřikla dívka a vrhla se jí kolem krku, div ji neuškrtila.

„Stalo se něco, pusinko?“ ptala se žena udivená náhlým přívalem lásky. „A kde máš kytičku pro babičku?“

„Jé!“ vypískla Evelin a smutně pohlédla na své prázdné ruce. „Asi mi někde vypadla.“

Maminka si jen povzdechla ale nehubovala ji, místo toho ji nasměřovala k taxíku, kde už čekal tatínek, statný muž v kostkované košili a džínách se stejnými kaštanovými vlasy, které po něm zdědily obě děti, hodnýma čokoládovýma očima a hladce oholenou tváří. Šimonek už seděl vzadu v taxíku a nadšeně vyprávěl rozesmátému řidiči o jejich cestě vlakem. V jeho podání přikrášlené o rytíře bijící se s draky a zachraňující princezny. Bylo mu teprve pět let a o čtyři roky starší Evelin si s ním moc ráda hrála, když ji neviděl nikdo ze spolužáků. Ti by se jí jistě smáli. Evelin to ale hrozně bavilo. Nejradši hrála princeznu, kterou chce sežrat zlý drak a Šimonek byl rytíř, který ji zachraňoval.

Evelin si sedla s maminkou dozadu za bráškou a tatínek si sedl dopředu za řidičem. Připásali se, a zatímco Šimonek celou cestu nadšeně švitořil, dívka koukala zamyšleně do blba, pořád si v hlavě přehrávala ten zvláštní zážitek, a tak si téměř nevšimla, když zastavili před čtyřpatrovou budovou ze stejných neomítnutých cihel, z jakých byla postavena i nádražní hala. Toto byl ovšem hotel, který patřil babičce Rozárce, tatínkově mamince. Evelin z vyprávění věděla, že hotel vlastnila tatínkova rodina už po několik generací a že je „strááášně“ starý, jak by řekl Šimonek. Zevnitř tak ovšem vůbec nevypadal, babička se o něj moc dobře starala, a tak na rozdíl od nádražní budovy, byl hotel potěchou pro oko. Vše uvnitř bylo zlatě zdobené, mramorová podlaha byla naleštěná a nábytek byl čistý a udržovaný. Nalevo byl recepční pult a za ním stála mladá žena v uniformě a zrovna telefonovala. Když si všimla, že vešli, nahodila cvičený úsměv jako z reklamy na zubní pastu a jakmile zjistila, s kým má tu čest, znovu zvedla sluchátko a informovala majitelku, že jí přijela rodina.

Rodiče s recepční zaujatě probírali, co je ve městě nového a kolik mají zákazníků, zatímco Šimonek šátral ručičkou na pro něj příliš vysokém pultu, na kterém však zahlédl cosi, co se tvářilo jako miska s bonbony. Evelin se zatím věnovala své oblíbené činnosti – pozorovala okolí. Tu si všimla, jak do haly vešel muž v khaki plášti a cylindru. Ohlédla se po rodičích, ale vůbec si jí nevšímali, takže se k němu vydala na druhou stranu haly. „Tak se znovu potkáváme, Evelin,“ usmál se na ni, ale působil jinak než před pár minutami. Vypadal uštvaně, jako by celou cestu běžel a zároveň jako by dvě noci nespal. „Nemůžu se tu dlouho zdržovat,“ vysvětloval, „pronásledují mě zlí muži, ale chtěl jsem ti něco dát.“ A tu jí do ruky vložil malou sádrovou sošku andělíčka. „Dobře ji opatruj, než se znovu setkáme, Evelin. Sbohem,“ uklonil se, až se mu cylindr na hlavě nebezpečně posunul a pak se rozběhl k hlavnímu schodišti vedoucímu k pokojům pro hosty.

Dívka za ním chvíli zmateně hleděla a pak si prohlédla sošku ve své dlani. Vypadala obyčejně a taky dost umolousaně. Malý andělíček s baculatými tvářičkami a v ruce svíral housličky. Evelin si ho zastrčila do kapsy právě ve chvíli, kdy k ní vzrušeně přiběhl Šimonek s pusou ulepenou od čokoládových bonbonů. „Kdo to byl?“ ptal se zvědavě. „Nebyl to rytíř?“

Dívka na něj nechápavě pohlédla, a to už bráška ukazoval na kapky rudé tekutiny na mramorové podlaze. „Tekla mu krev.“ Evelin se zastyděla, protože si toho vůbec nevšimla, ale než mu stačila odpovědět, vběhli do haly jako velký vítr dva muži v černých pláštích. Pátravě se rozhlíželi kolem, pak uviděli krev a dali se po její stopě jako divocí psi štvoucí kořist. Evelin si přitáhla brášku blíž k sobě a rozhlédla se kolem, co tomu říkají dospělí. Nikdo si však mužů nevšímal, jako by je vůbec neviděli. Jen Šimonek se přikrčil a přivinul se blíž k sestřičce. Evelin v hrudi divoce bouchalo srdíčko. Bála se a byla zmatená. Kdo byli ti muži? A proč pronásledovali Jonatána? A co se mu stalo, že krvácel? Bylo to snad dílo těch mužů v černém? Když muži zmizeli na hlavním schodišti, Evelin vzala brášku za ruku a dovedla ho k rodičům. Chtěla jim o tom všem povyprávět, ale předběhl ji Šimonek, když dětským hláskem hlásil: „Právě jsem viděl rytíře! Byl tááákhle veliký a tekla mu krev, protože určitě bojoval s draky! A honili ho zlí lidé, jezdci na dracích v černých pláštích…“ A dospělí naoko vážně přikyvovali a pak se tomu smáli. A Evelin pochopila, že by jí stejně nic z toho, co se jí stalo, neuvěřili.

Na vlakovém nádraží stála uprostřed haly mladá dívka. Kaštanové vlasy měla pečlivě spletené do francouzského copu a světle modré oči jí pečlivě jezdily kolem. Už je to pět let a tady se nic nezměnilo, pomyslela si. Pohled jí padl na trojici dvojdílných dveří vedoucích z haly na náměstí. Teď zkoumavě přecházela od jedněch k druhým, rukou hladila tmavé dřevo a zvědavě nahlížela do matných tabulek skla. Dveře vypadaly naprosto obyčejně, stejně jako lidé, kteří jimi procházeli. Přesto Evelin pocítila nervozitu, když měla vzít za kliku. Doba pohádek, draků, rytířů a princezen byla pryč, nahradila je doba módy, šminek, kosmetiky a nákupů s kamarádkami, pokukování po chlapcích, no prostě dospívání. Už neviděla draky vylézající zpod laviček, ani si s bráškou nehrála na princeznu, fantazie jako by se vytratila a nahradila ji mnohdy krutá realita. Tak například, když se ráno probudila a při pohledu do zrcadla zjistila, že jí na nose vyrašil obří pupínek. Nebo když zjistila, že Petr, její tajná láska, už chodí s tou nádherou z béčka. A tak vůbec.

Než stačila vzít za kliku, doběhl k ní Šimonek a nadšeně hlásil: „Vidělas ten obchod se zmrzlinou? Ta čokoládová vypadá úžo!“ A pak na ni udělal psí pohled. Evelin se stále žaludek kroutil nervozitou, a tak neměla na zmrzlinu vůbec chuť, ale nemohla Šimonkovi odmítnout. Když se pak se spokojeně mlaskajícím bráškou, který se snažil zdolat obří porci lentilkové zmrzliny v kornoutu, vydala zpátky ke dveřím, vybrala si ty prostřední. Pro jistotu. Vzala brášku za ruku a protáhla ho skrz. Na náměstí pražilo polední slunce, byl horký letní den a Šimonkova zmrzlina se okamžitě začala roztékat. „Honem to sněz,“ doporučila mu sestra a jala se volat taxíka. Když konečně dorazil, měl Šimonek zmrzlinu snědenou a pod nohama mu zůstala čokoládová loužička. Evelin vytáhla z malé kabelky vlhčený ubrousek a podala ho bráškovi se slovy, aby neudělal v taxíku svinčík.

Když dorazili do hotelu, na recepci už je nedočkavě vyhlížela babička. Byla to čiperná žena, které by nikdo věk pětašedesáti let nehádal. Snad jen podle vějířků vrásek kolem úst a očí. Měla krátce střižené vlasy obarvené na mahagonově červenou, světle zelené oči a na sobě šedý kalhotový kostýmek. „Tak tady jste!“ zahlaholila, jakmile je spatřila a láskyplně je stiskla v náručí. „Ukažte se mi. No ne, ty jsi ale vyrostl, ty můj malý rytíři,“ a pocuchala Šimonkovi vlasy. „A co naše princezna? No ne, ty už jsi holka na vdávání! A jak jsi šikovná, že jsi úplně sama přijela až sem, a ještě se postarala i o brášku.“

„Ale babi,“ červenala se Evelin, „vždyť už je mi 14.“

„Já vím, já vím, a Šimonkovi už je devět, viď? Jak ten čas neúprosně letí. Tolik bych si přála být zase mladá. Kéž by jen šel ten čas vrátit,“ posteskla si. Evelin se zakabonila. Její zážitek s cestou do minulosti už se jí teď zdál jako vzdálený sen. Kolikrát se sama sebe ptala, jestli se to skutečně stalo a čas od času o tom dokonce zapochybovala. Pak se však vždy podívala na sošku andělíčka a nabyla jistoty.

Babička je zlatě zdobenými dveřmi odvedla do svých soukromých pokojů. Dovedla je do světlého salónku plného pěkného starožitného nábytku. Šimonek se bez váhání zabořil do sametového červeného ušáku a usnul. „No teda,“ podivila se babička.

„Vstávali jsme brzy ráno,“ vysvětlila Evelin a usmála se na spícího brášku.

„A nechceš si taky odpočinout?“ zeptala se jí postarší dáma starostlivě.

„Kdepak,“ zavrtěla dívka hlavou, „vyprávěj mi, jaké to bylo, když jsi byla mladá,“ zaprosila.

„No tak dobře, ty moje beruško, ale nejdřív zavolám tatínkovi, že jste dorazili v pořádku, aby neměl strach.“ Na chvíli zmizela a pak se objevila s velkým fotoalbem v sametových modrých deskách. Dlouho si pak prohlížely fotky a babička jí vyprávěla o časech pro dívku tak vzdálených.

„Kdo je toto?“ zeptala se Evelin náhle a zabořila prst do prsou malého klučiny, snad ve věku Šimonka, s kudrnatými vlásky.

„Ach,“ povzdechla si babička a pohladila fotku. „To je tvůj strýček.“

„Já mám strýčka?“ podivila se dívka.

„Ztraceného,“ přikývla babička. „Když mu bylo devět let, rozhodl se vypravit sám na nádraží, aby mi koupil kytičku. Chtěl mě rozveselit, nechal mi lístek, abych se nebála, ale já byla stejně strachy bez sebe. Když jsem doběhla na nádraží, byl pryč. Nikde jsem ho nemohla najít, policie celé týdny prohledávala město i okolí, ale marně. Jako by se po něm slehla zem,“ sklonila hlavu a po tvářích jí stekly dvě velké slzy.

„Proč mi o tom tatínek nikdy neřekl?“ divila se Evelin.

„Byl ještě moc malý, když se to stalo. Byl o sedm let mladší než Jonatán.“

„Jonatán?!“ vypískla dívka.

„Ano, tak se jmenoval,“ přikývla babička. Mohl to snad být ten Jonatán, kterého potkala v minulosti? Ten, který jí dal sošku andělíčka? Evelin vše vířilo hlavou. Je pravda, že se trochu podobal tatínkovi. Babička si jejího rozrušení přes své vlastní nevšimla a dál otáčela listy fotoalba. Pak se zastavila u velké fotky, na které na zahradě stáli čtyři lidé. Žena v květovaných šatech, která v náručí držela miminko a muž v obleku a klobouku, jehož se za ruku držel ten samý kluk jako na minulé fotce. „Tady jsme ještě všichni,“ posteskla si babička. „Tady to miminko je tvůj tatínek, ten jediný mi zbyl.“

„A ten muž, to je dědeček?“ zeptala se Evelin a prohlížela si vážného pána.

„Ano, to je Alfons,“ odpověděla žena příkře. Poposedla si na pohovce a uhladila si vlasy. Evelin vycítila, že se o tom nechce bavit, ale její zvědavost byla příliš silná, proto se zeptala: „Co se s ním stalo?“

„Odešel od nás.“

„Prostě jen tak?“ podivila se.

„Tvůj dědeček se rád toulal, Evelin. Říkal tomu cestování časem, ale to jsem mu samozřejmě nevěřila. Každopádně vždy zmizel a objevil se za nějaký čas, někdy za týden, jindy za měsíc, naposledy za rok. Prosila jsem ho, aby neodcházel, ale jemu byly cesty vždy přednější než rodina. Vymýšlel si všemožné báchorky, než aby mi řekl pravdu, kam doopravdy jezdil. Pak jednoho dne, to bylo tvému tatínkovi sotva rok, odešel na nádraží a už se nevrátil,“ v hlase jí zazněla velká hořkost.

„Třeba se opravdu ztratil v čase,“ zamumlala dívka tiše.

„Co to povídáš, dítě?“ vyděsila se babička, která měla uši jako rys.

„Povím ti to, ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš a taky, že mi budeš věřit.“ Jakmile jí to babička slíbila, vylíčila jí Evelin podrobně, co se před pěti lety stalo. Jak se ztratila na nádraží, propadla do minulosti a tam potkala muže, který jí pomohl najít cestu zpátky. Jak pak za ní přišel do hotelové haly a dal jí sošku andělíčka a jak-

Tady jí babička zarazila, protože chtěla vidět tu sošku. Evelin ji neochotně vytáhla z kabelky a položila jí ji do dlaně. Babička s ní chvilku otáčela a pak se rozplakala a vyběhla z pokoje. Evelin seděla jako opařená, nechápala, co se stalo. Hleděla na sošku, kterou babička nechala na konferenčním stolku. Za nějaký čas se babička vrátila, na tvářích měla ještě červené stopy po potůčcích slz, ale vypadala už klidnější. V ruce nesla malou koženou knížku a položila ji Evelin do klína. „Tu knížku napsal tvůj dědeček, je to prý jeho deník z cest, chtěl, abych si ho přečetla, ale mě to nikdy nezajímalo. Pro mě to byly lživé bláboly, ale tebe by to zajímat mohlo.“

„Takže mi věříš?“ ujistila se Evelin.

„Věřím, beruško. Vidíš toho andělíčka? Dala jsem ho Jonatánovi o devátých narozeninách, aby ho chránil. Na spodu jsou vyryté jeho iniciály, vidíš? J.L. jako Jonatán Lípa.“ A opravdu. Evelin si sošku zastrčila zpět do kabelky a otevřela deník. Myslela si, že si ho přečtou s babičkou spolu, ale ta jen zavrtěla hlavou a zvedla se z pohovky. „Musím si na chvilku lehnout, jsem z toho ze všeho nějaká unavená.“ A pak ji tam nechala samotnou. Evelin pohlédla na brášku, který spal v křesle jako pařez. Občas sebou zaškubal, jako by právě bojoval s nějakým drakem, anebo něco nesrozumitelně zamumlal. A Evelin se pustila do čtení. Stojací hodiny právě ukazovaly čtvrt na dvě a když Evelin dočetla, ukazovaly už půl třetí. Dívka zívla, na chvíli zavřela oči, aby si srovnala myšlenky a pak jí zakručelo v žaludku. Uvědomila si, že naposled jedla dopolední svačinku a že babička v tom rozrušení zapomněla na oběd. Šimonek stále spal, a tak zastrčila knížku do kabelky a vydala se do hotelové kuchyně pro něco k snědku.

Když se s tácem sušenek a dvěma obloženými bagetami vracela přes hotelovou halu, překvapením vypískla a pak se rozběhla ke vchodovým dveřím, kde zahlédla povědomého muže v khaki plášti. „Strýčku!“ vykřikla a nevšímala si toho, že jí při běhu několik sušenek spadlo na podlahu, kde se rozbily na tisíc drobků.

„No ne, Evelin, málem bych tě nepoznal. Ty si teda vyrostla do krásy,“ usmál se na ni a dívka jemně zčervenala. „Takže říkáš strýček? Přemýšlel jsem, jak jsme příbuzní. Jak už je to dlouho?“

„Pět let,“ odpověděla mu Evelin celá šťastná, že ho vidí zdravého a živého. „Tehdy jsi byl zraněný,“ připomenula mu.

„Ano, bylo to jen škrábnutí. Už se to zahojilo. Takže můj malý bratříček už má dvě děti…“ povzdechl si.

„Tři,“ opravila ho. „Nedávno se mi narodila sestřička, proto zůstali rodiče doma.“

„Jaké štěstí,“ pokýval hlavou, ale v hlase mu zazněl smutek.

„Nechceš se potkat s babičkou? Určitě by byla šťastná, že tě vidí,“ navrhla mu, ale strýček odmítl.

„Čas je prapodivná věc, Evelin,“ řekl, „jak rád bych svoji maminku zase viděl, ale nejde to. Ti zlí lidé, by mě pak velice rychle našli. Už takhle hodně riskuju, že jsem tady.“

„Pořád tě pronásledují ti strážci časoprostoru?“ zeptala se Evelin.

„Ano a nikdy nepřestanou. Ale jak jsi je to nazvala?“

„Strážci časoprostoru, zmínil se o nich dědeček ve svém deníku. Prý stráží čas, aby plynul správným směrem. Nemají rádi cestovatele časem, jako jsi ty nebo dědeček, protože můžou něco změnit v minulosti a tím změnit budoucnost,“ vysvětlila mu.

Strýček se velmi podivil, že si jeho tatínek vedl deník a hned ho chtěl vidět. Dívka slíbila, že mu ho ukáže, když jí poví, co se mu stalo. Jonatán souhlasil, a tak se vydali do blízkého hotelového parčíku. Byl menší, ale zato skýtal plno příjemných zákoutí pod stromy a mezi keři, kde byl chládek a soukromí. Usídlili se na lavičce pod rozložitým platanem a nejdříve snědli bagety, pak se strýček pustil do vyprávění:

„Čas je prapodivná věc, Evelin,“ opakoval se strýček Jonatán, „když jsem poprvé propadl časem do minulosti, bylo mi sotva devět let. Tehdy večer moje maminka hodně plakala, protože to byl už rok, kdy můj tatínek odešel a ona se bála, že se nikdy nevrátí. Ráno jsem se rozhodl, že zajdu do květinářství na nádraží koupit jí kytičku, abych ji trochu rozveselil. Koupil jsem jí krásnou růži, ale když jsem prošel dveřmi na náměstí, ocitl jsem se v jiném čase. Byl jsem zmatený a dostal jsem hrozný strach. Běhal jsem sem a tam, do haly a ven jako hadrový panáček na nitce, a když jsem se konečně uklidnil a zjistil, jak dveře fungují, bylo už pozdě. Byl jsem beznadějně ztracený v čase. Proto, když jsem tě tehdy uviděl s kytkou v ruce a podivném oblečení, nemohl jsem dopustit, aby se ti stalo to, co mně.“ Odmlčel se a sklonil hlavu bolestnou vzpomínkou. Až teď si Evelin uvědomila, jak vypadá hrozně. Plášť měl na mnoha místech roztržený a špinavý, vlasy slepené potem a tvář zbrázděnou vráskami starostí. Vypadal jako štvanec, který neměl nikdy spočinout, který se musel neustále obávat o život.

„A pak tě začali pronásledovat strážci?“ zeptala se, aby přerušila tísnivé ticho.

„Ano, běhal jsem z času do času jako šílenec, až si mě všimli. Chtěli, ať se vrátím do své doby, ale já nevěděl jak. Teď po těch letech ani nevím, kam patřím,“ odpověděl smutně.

„Myslím, že ti chybí kotva, strýčku,“ řekla Evelin a hodila drobky po bagetě holubům.

„Kotva?“ podivil se strýček upřímně.

„Dědeček o ní psal v deníku. Byla to ta nejdůležitější věc na cestování časem. Kotva spojuje cestovatele s jeho časem. Když na ni usilovně myslí, když prochází dveřmi času, ukotví ho bezpečně v jeho době jako bárku v přístavu.“

„To je zajímavé,“ zamyslel se strýček. Evelin vytáhla z kabelky dědečkův deník a podala mu ho. A zatímco v něm Jonatán listoval, zaklonila hlavu a zahleděla se na nebe, které prosvítalo mezi větvemi kaštanu. V koruně zpívali ptáci a listy ševelily. Byl krásný letní den, takový, který nejradši strávíte někde u vody nebo procházkou v přírodě. V parku byl zvláštní klid. Kde byli všichni lidé? Podivila se v duchu Evelin. Byli tu skoro sami a začalo se připozdívat. Protože však bylo léto, slunce ještě bylo docela vysoko na obloze, přestože se už blížil večer. Tu si Evelin uvědomila, že se o ní bude babička bát! Nenechala jí žádný vzkaz a potom, co se jí ztratili dva milovaní lidé, bude jistě strachy bez sebe. Vyskočila na nohy: „Musím se vrátit, babička se bude bát.“

„Počkej, Evelin,“ zadržel ji strýček. „Musím tě o něco požádat.“

„Ach ta soška,“ uvědomila si Evelin, vytáhla ji z kabelky a podala ji strýčkovi. „Proč jsi mi ji vlastně dal?“

„Věděl jsem, že když ti ji dám, znovu se setkáme. Děkuji ti. Ale to není to, co jsem ti chtěl,“ vážně se na ni zadíval a Evelin znervózněla, ten pohled znala a neznamenal nic dobrého.

„Oč jde, strýčku?“

„Chtěl jsem tě požádat, abys mi pomohla změnit minulost,“ sdělil Jonatán prostě.

„Ale to je zakázané!“ vyhrkla hnědovláska a rozhlédla se kolem, jako by se bála, že se každou chvíli odněkud vynoří strážci. „Cestovatelé nesmí měnit minulost.“

„Máš pravdu, Evelin,“ přikývl vážně, „ale já cítím, že my dva to udělat musíme. Nedokážu to vysvětlit, ale cítím, že je s časem něco v nepořádku a my to musíme napravit.“

„A co chceš tedy změnit?“ zeptala se, když v ní zvědavost přebila strach. Rukou si zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho a naklonila se k strýčkovi, jako by jí měl sdělit státní tajemství.

„Musíme zabránit tatínkovi, aby odešel na svou poslední cestu. Když neodejde, nezmizí v čase, maminka nebude smutná a já se nevydám na nádraží pro květiny a neztratím se. Ty budeš mít babičku, dědečka i strýčka a všichni budou šťastní,“ přesvědčoval ji.

„Ty věříš tomu, že dědeček zmizel v čase?“ zeptala se dívka zvědavě.

Jonatán rozhodně přikývl. „Když jsem byl malý, vyprávěl mi před spaním o svých cestách. Byly to pohádky na dobrou noc. Zmínil se i tom, že schopnost cestovat časem se v naší rodině dědí. Občas to sice někoho přeskočí, ale byl si jistý, že ze mě bude jednoho dne také cestovatel,“ trpce se usmál. „Já ty pohádky miloval, tehdy se mi to zdálo kouzelné a vzrušující…“

„Možná se dědeček ztratil v čase stejně jako ty, proto se nevrátil,“ vyslovila Evelin svou domněnku. Strýček se na to zamračil a namítl, že měl přeci svoji kotvu. „Třeba ji ztratil, nebo ho chytili strážci,“ pokrčila rameny. Chvíli mlčky stáli a rozjímali, když se náhle zvedl podivný vítr, opřel se Evelin do zad a pocuchal jí vlasy. Zamrazilo jí v zátylku a ona s sebou škubla.

„Strážci! Vstoupili do našeho času,“ vykřikl strýček. „Musíme zmizet, než nás vystopují. Musíme projít časem do minulosti.“

„Ale co když nás chytí? Co když se nám to nepovede, nebo se ztratím v čase stejně jako ty? A co když se nám to podaří a můj tatínek nepotká maminku a já a bráška nebudeme existovat?“ zpanikařila Evelin a ustoupila několik kroků vzad. „Proč vůbec chceš, abych šla s tebou?“

„Sám to nezvládnu, Evelin. Chápu, že máš strach a máš pravdu, nemůžu ti dát žádné záruky. Jen cítím hluboko v srdci, že je to náš úkol.“

„Proč nemůžeš zůstat tady? Babička by byla šťastná, i tatínek,“ zkusila ještě chabě a poněkud nelogicky.

„Už jsem ti říkal Evelin, že jsem nadobro ztracený. Strážci mě nepřestanou pronásledovat, dokud nebudu ve své době. Jenže to se nikdy nestane. Hledal jsem celé roky. Ale když jsem naposledy opustil svůj čas, bylo mi devět let, za tu dobu jsem zestárl, nehledě na okolní čas, můj vnitřní čas běžel naprosto nesmlouvavě. Zestárl jsem, ale ani nevím, kolik mi je let. Musel bych najít tu konkrétní vteřinu v čase, do které nyní patřím, ale to nejde. Tak třeba ty, paříš přesně do tohoto okamžiku času, kdyby ses jen o vteřinu vychýlila, už bys nebyla v pořádku. Tatínkovi pomáhala kotva, ale já jsem nadobro ztracený. Jsem štvanec, Evelin,“ v zoufalství nakopnul botou kámen a pak si složil hlavu do dlaní.

Evelin si v tu chvíli vybavila, jak každý podzim za větrného počasí pouští papírové draky. Drak si létá v oblacích, zatímco člověk dole drží provázek a tím ho bezpečně poutá k zemi. Jednou se však Evelin provázek přetrhl a drak uletěl neznámo kam, nikdy ho už nenašla. Strýček byl takový drak, který ztratil svůj provázek, a tak se bude navždy sám a ztracený zmítat ve větru. A tak se dívka rozhodla.

„Pomůžu ti, strýčku, protože tys mi taky pomohl, když jsem potřebovala.“

Strýček ji samým štěstím vzal do náruče a zatočil se s ní ve vzduchu. Pak ji postavil zpátky na zem. Strážci jim byli v patách a jim docházel čas. Museli jít. Evelin si znovu vzpomněla na babičku a brášku, chtěla se rozloučit, ale strýček zavrtěl hlavou. Když se vše podaří, vše bude jinak, když ne, tak…

Evelin se s těžkým srdcem rozběhla se strýčkem na nádraží. Proplétali se zapadlými uličkami a každou chvílí se ohlíželi přes rameno a krčili někde v tmavém rohu. Podařilo se jim doběhnout na nádraží, aniž narazili na strážce, až se to Evelin zdálo příliš snadné.  Zastavili se před schody. „Dveře vlevo vedou do minulosti. Dveře uprostřed jsou dveře současné a dveře napravo vedou do budoucnosti. Určují však vždy jen směr proudu času, nikdy ne přesné místo. Je to taková ruská ruleta. Nebo alespoň já nepřišel na to, jak si zvolit přesný čas. Ale když jsem četl to, co psal dědeček o kotvě, napadlo mě, že bychom toho mohli využít. Zkusím usilovně myslet na den předtím, než tatínek odešel. Když budeme mít štěstí, přenese nás to právě tam.“ Pak ji chytil za ruku, vyběhli schody a prošli dveřmi vlevo. Strýček při tom zavřel oči a vzpomínal na den, kam se chce dostat a Evelin se přidala s myšlenkou „Prosím, ať to vyjde.“.

Svět se rozhoupal, a když se zastavil, stáli ruku v ruce v nádražní hale, která se nijak zvlášť nelišila od té z Evelininy současnosti. Jen lidé byli poněkud zvláštně oblečení, samé šusťáky, mrkváče a teplákové soupravy. Strýček doběhl k trafice a vzal do ruky noviny s názvem Rudé právo. „8. září 1986! To je skvělé, to je tak skvělé!“ vykřikl vítězoslavně. Prodejce v trafice se na něj podíval jako na blázna, a když strýček vrátil noviny do regálu a vydal se pryč, brumlal si pod fousy cosi o psychiatrické léčebně.

„Tak Evelin,“ rozzářil se strýček, „tohle se nám povedlo. Teď už jen stačí najít tatínka a přesvědčit ho, aby zítra ráno nikam nechodil.“

Ukázalo se, že zas tak jednoduché to nebylo, když se kolem půl desáté večer unaveně ploužili parkem u hotelu, což bylo poslední místo, které ještě nezkoušeli prohledat. Pouliční lampy park ozařovaly jen matně a Evelin strašně kručelo v žaludku. Naposled jedla sendviče a teď měla pocit, že si její žaludek dává k večeři sám sebe. „Tam!“ upozornil ji strýček šeptem a ukázal na muže v šusťákovém kabátě, jak sedí na lavičce, hlavu zakloněnou a oči zavřené. Vypadal jako by spal, ale ve skutečnosti byl velice pozorný, a když se přiblížili, zvedl hlavu a tázavě se na ně zahleděl. „Ahoj, tati,“ řekl Jonatán prostě. „Ahoj, dědečku,“ přidala se Evelin, a tak se seznámila se svým dědečkem.

Muž s vlasy stejné hnědi a očima stejné modři, jakou oplývali i jeho potomci, se na ně vyjeveně podíval, ale pak mu v očích zajiskřilo a prohlásil: „Byl jsem zvědavý, kdy k tomu dojde,“ a usmál se na ně, čímž jim vzal řeč. „No netvařte se tak překvapeně, mysleli jste si, že vás pošlu do háje, co? Pche. Bylo mi jasné, že se to může stát. Cestování časem se dědí a já si popravdě vždy přál setkat se svými příbuznými. Když jsem byl malý, navštívil mě můj pradědeček,“ vysvětlil. Pak vstal a objal je. „Takže ty jsi můj syn? A moje vnučka? Moc rád vás oba poznávám.“ Pak uviděl jejich vážné výrazy a povzdechl si: „Tuším, že to nebude jen taková přátelská návštěva z budoucnosti, viďte? Tak o co jde?“

„Nesmíš zítra nikam jít, nesmíš odejít časem,“ řekl Jonatán naléhavě. „Už se nikdy nevrátíš a pak se ztratím i já.“

„Ach chlapče,“ povzdechl si dědeček, „to je mi líto. Ale já musím odejít. Nemám na výběr.“

„Ale proč?“ nechápal Jonatán. „Cožpak je ti jedno, že nás všechny uvrhneš do neštěstí? Mě, maminku, a dokonce i svá vnoučata? Copak ti na ničem nezáleží?“

Dědeček se zamračil. „Samozřejmě, že mi to není jedno!“ vykřikl rozhořčeně. „Ani nevíš, jak mě to vědomí trápí, ale ani tak nemohu zůstat. Když jsem odešel naposledy, něco jsem strašlivě pokazil. Změnil jsem minulost a narušil tak čas. Strážci mě tehdy chytili, proto jsem se vrátil až po roce. Popravdě jsem doufal, že se nic nestane, že se to nějak vstřebá a nebude to mít následky. Ale to se samozřejmě nestalo. Musím to napravit, je to moje povinnost.“

V tom se jim pod nohama zatřásla země a Evelin se vystrašeně chytla strýčka za ruku. „Vzpomínám si, že než jsi odešel, bylo zemětřesení časté,“ vzpomínal strýček.

„To jsou projevy narušeného času, svět se začíná rozpadat,“ povzdechl si dědeček, pak si prohrábl husté kaštanové vlasy a poplácal syna po rameni. „Nedá se nic dělat, synku.“

„Takže odejdeš i přesto, že budeme všichni nešťastní?“ zkusil ještě naposledy strýček v záchvatu zoufalství.

Dědeček se jim postupně oběma zadíval do očí a prohlásil: „Je lepší, abyste měli nějakou budoucnost než žádnou. Navíc,“ usmál se, „člověk, který má budoucnost, může změnit minulost,“ pak se otočil a odešel k hotelu.

Evelin a Jonatán si zdrceně sedli na lavičku. Jonatán se topil v zoufalství, nic nedokázali, nepodařilo se jim strýčka přesvědčit, nepodařilo se jim změnit budoucnost, všechno je ztracené. Dal si hlavu do dlaní a tiše se rozplakal. Evelin zírala zdrceně na zem posetou opadanými barevnými listy. Bylo jí chladno, protože měla na sobě jen letní šaty, ale teď jí to bylo jedno. V hlavě jí běhaly myšlenky jako dostihové koně, střídané vzpomínkami a útržky rozhovorů, obličejů jejích milovaných. Zapomněla se dědečka zeptat, co je to ta kotva a teď se už nebude moct vrátit do své doby. Byla ztracená jako strýček. Složila hlavu do dlaní, nohy přistrčila k bradě a schoulila se do klubíčka. Nezbývalo než čekat na ráno.

Evelin se probrala, když jí o ucho zavadila odfouknutá větvička. Probudila se ze zvláštního snu a v hlavě jí stále doznívalo: „Člověk, který má budoucnost, může změnit minulost“ Trhla sebou a zjistila, že strýček klimbá vedle ní, byla ještě noc, ale nebe už dostávalo lehce narůžovělý odstín a Evelin pochopila, že za chvíli bude svítat. Vytáhla z kabelky dědečkův deník a začala ním zuřivě listovat. Musí být přece nějaké řešení, pomyslela si. A pak, jako by to osud chtěl, právě když otočila na poslední stránku deníku, objevila skrytou kapsu v jeho deskách, a když jí otevřela, našla v ní schovaný zažloutlý dopis nadepsaný: „Pro moji lásku“. Evelin dopis okamžitě otevřela a začala číst.

„Má milovaná Rozárko,

vím, že jsem ti slíbil, že už se na žádnou další cestu nevydám a věř, že kdyby to nebylo nezbytné, nic by mě nepřinutilo vás opustit. Jsi to nejcennější, co mám, jsi moje kotva, naše láska poutá naše srdce jako neviditelné lano a vždy mě k Tobě dovede jako loď do přístavu. Nebýt Tebe, ztratil bych se v čase a už nikdy nenašel cestu domů. Chci, abys věděla, jak moc Tě miluji. Jak moc si vážím toho, že jsi mojí milovanou ženou. Pevně věřím, že mi tuto poslední cestu odpustíš, přestože ti nemohu vysvětlit, proč odcházím. Je to však velice důležité. Prosím, postarej se o naše syny, kdybych se nevrátil.

S láskou,

Tvůj Alfons“

Evelin vyskočila na nohy a třásla se strýčkem, dokud ho neprobudila. „Co se děje?!“ vyskočil zděšeně z lavičky.

„Pamatuješ si na den, než dědeček odešel? Co se tehdy stalo?“ vyhrkla.

„Maminka strašně brečela, když jí to tatínek řekl, strašně se pohádali. Maminka mu tehdy řekla, že jestli od nich odejde, ať už se nevrací, že už ho znovu nepřijme, že už se nemá kam vrátit,“ při těch slovech se otřásl.

„To je ono!“ vykřikla Evelin. „To je ono, strýčku! Babička byla dědečkova kotva. Když mu toto řekla, bylo to, jako by to pouto mezi nimi přerušila, přestala být jeho kotvou a dědeček se k ní nemohl vrátit. To znamená, že to ještě můžeme změnit, musíme babičku přesvědčit, aby to odvolala.“

Strýček ukázal na stále více oranžovějící oblohu. „Podívej, svítá. Je pozdě, vše je ztraceno.“

„Nic není ztraceno, dokud to nevzdáš!“ vykřikla Evelin a rozběhla se k hotelu. V té chvíli ji zamrazilo v zátylku, zvedl se vítr a za jejich zády se objevili dva muži v černém. Strážci časoprostoru je našli.

„Běž, Evelin, utíkej! Já je zdržím. Udělej, co musíš. Změň minulost a zajisti nám budoucnost!“ zakřičel na ni Jonatán a rozběhl se vstříc mužům. Evelin na nic nečekala, přeskočila plůtek, který dělil park od chodníčku vedle hotelu a vběhla přímo do haly, pak zabušila na dveře k apartmánu majitelky. Dveře se s trhnutím otevřely a tam stála mladá žena s napuchlýma očima od pláče, přes sebe měla jen župan a Evelin v ní poznala svoji babičku. V rychlosti jí sdělila, co bylo třeba, a protože jí žena nevěřila, strčila jí do ruky dědečkův dopis. Když ho Rozárie přeletěla očima, zabouchla za sebou dveře a župan nežupan rozběhla se tryskem k nádraží. Evelin jí byla v patách a celou cestu se modlila, aby to stihly.

Když doběhly na nádraží, zahlédli v ranním slunci dědečka, jak stojí u levých dveří vedoucích do haly s rukou na klice. Babička zavřískla jeho jméno a on se překvapeně ohlédl. V tom Evelin dohnali strážci, bez varování ji chytili za paže a začali ji táhnout pryč. Věděla, že je to její konec, ale ještě naposledy otočila hlavu a pohlédla ke dveřím. V jejím zorném poli právě babička skočila dědečkovi do náruče a pevně se k němu přivinula. Evelin se usmála a pak… přestala existovat.

  

O mnoho let později bylo v rodinném hotelu v Časínově pořádně veselo. Konala se tam totiž veliká oslava. Všude byly balonky, konfety a ozdobné stužky. Haly a pokoje byly provoněné čerstvými květinami, ve společenském sále hrála živá hudba a tančilo se. Pohledný skoro čtyřicátník s kaštanově hnědými vlasy a světle modrýma očima právě žádal o tanec svoji maminku. Ta ho však se smíchem odmítla. Vzala za ruku svého muže, se kterým dnes slavila rubínovou svatbu, a naznačila hlavou k mladé dívce v krásných bleděmodrých šatech. Ta seděla jako pecka u stolu a dívala se na mladšího brášku, jenž právě vymetal parket se svou sestřenicí. Muž k ní došel, uklonil se a zeptal se: „Smím prosit, má drahá Evelin?“

Dívka se se celá rozzářila. „Jasně strýčku! Bude mi potěšením.“