OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 67

Zalévač

  

Vzpomínám si na ten den. Nešlo to dál. Najednou se mi v hlavě objevovaly myšlenky, které tam dřív nebyly. Nepatřily mi, jako by přišly odněkud z minulosti. Začal jsem ze sebe mít strach. Začalo to tou zprávou několik dní po porodu a bál jsem se domyslet, jak by to skončilo. Věděl jsem ale, že musím pryč. Věděl jsem, že musím být sám a projít si vším tím utrpením a snad, snad se potom smířit sám se sebou a s tím, co se stalo.

  

Chtěl jsem prodat svůj život. Začít zase znovu v malém městě, malém bytě s nízkým stropem a vysokým nájmem, bez peněz, bez práce, bez dětí. Bez sušičky prádla, digestoře i vinotéky. Bez ženy, bez psa, bez zdravotní matrace. Chtěl jsem být sám i na dně. Upínal jsem se k tomu okamžiku, kdy zjistím, že jsem sestoupil po schodech až do nejnižšího podzemního patra. Dolů až pod garáže. Jen betonové stěny bez omítky, žluté pruhy a vrčící zářivky. Upínal jsem se k tomu zjištění dna, chtěl jsem se na něj posadit a opřít se rukama o studenou podlahu, lehnout si na záda a cítit pevnou zem. Vzdát se všech věcí, které jsem měl rád a lidí, kteří měli rádi mě. Věděl jsem, že až budu ležet sám v tom nejnižším bodě světa, tak teprve v tu chvíli skutečně pomine strach. Teprve tam mě opustí veškerá úzkost. Nebude už totiž o co se bát, nebude co ztratit. Budu jen ležet smířen s osudem a nechám život plynout ze střídačky. Dokud se nerozhodnu. Dokud i moje tělo nepochopí, co duše už zjistila. Jakýkoliv pohyb teď udělám, musí být zákonitě směrem vzhůru.

  

A tak se ze mě stal zalévač.

  

Každý byt má trochu jinou vůni. Některý je cítit starým dřevem, některý potem, jiný jako u babičky na návštěvě. Ale nejčastěji jsou byty cítit podle životů. Podle lidí, kteří tam bydlí a osudů, které tam žijí. V některých mám pocit, že se mnou ze zdí komunikují emoce bývalých majitelů. Jejich štěstí, bolest i strach, všechny jejich příběhy se zapsaly do těch zdí a zůstaly zakonzervovány pod desítkami nových nátěrů.

Nejdříve ze všeho začnu uklízet v kuchyni. Otvírám postupně jednotlivé skříňky a nadechuju se vůně čaje, cukru nebo sušenek. Zjistím, ve které skříňce jsou příbory, kde talíře, hrnce, struhadlo, kam schovávají napínáčky, mucholapky nebo žárovky. Ne, že bych to někdy potřeboval. S obdivem přejíždím po leštěných mosazných madlech starých skříněk. Vyndám postupně všechno nádobí a kus za kusem ho umyju ve dřezu. Myju ho pečlivě, drhnu ho tak, jako bych ho chtěl zbavit vzpomínek na předchozí majitele. Nádobí potom vyskládám přesně tak, jak bylo. Ale už to není cizí nádobí. Stejně jako já nejsem cizí tomu bytu.

Večer vydrhnu vanu. Tekutým pískem postupně osvobozuju elegantní záhyby od žlutého rastru, vracím důstojnost zamlženým kohoutkům, tahám z odtoku provazce spletených vlasů až ze samého středu Země. Umyju i sebe. Velmi důkladně - také mám pár vzpomínek na zbavení. Použiju sprchový gel majitele bytu, stejně tak jeho šampon i vlasový kondicionér. Utřu se do ručníku, který tam opuštěně visí. Ještě nahý si nazuju pantofle a jdu si lehnout do ložnice. Do té ložnice, která je ve většině bytů zalévači zapovězená. Tam si v posvátném tichu vlezu do jejich peřin. Chvíli rozjímám, pozoruju pokaždé jinak vzdálený strop, zjišťuju tvrdost matrace, kontroluju paměť pěny, čekám jestli se po stěně začnou honit odrazy světel aut z ulice nebo uslyším splachovat sousedy. V tom posvátném tichu si pomalu přetáhnu peřinu přes hlavu, schoulím se do polohy plodu a zplna se nadechuju. Dýchám tu vůni, která se usadila v peřinách. Dýchám ze svého těla jejich sprchový gel. Dýchám přítomnost těch lidí, kteří tu žili a žijí. Dodává mi to zvláštní pocit. Pocit sounáležitosti. Pocit blízkosti. Pocit přijetí. Někdy se rozbrečím a brečím do té doby, dokud mezi jednotlivými vzlyky neusnu na mokrém polštáři s vůní cizího osudu. A ráno si dám cornflaky.

To rozhodnutí přišlo náhle, ale jak to tak bývá, bublalo pod povrchem nejen těch devět měsíců a čekalo na nějaký signál. Věděl jsem, že je něco špatně už od začátku. Něco skrytého, co mi odčerpává energii. Ten okamžik si pamatuju přesně. Najednou se z rádia ozvala povědomá melodie. Zaskočilo mě, jak blízká mi byla, jak hluboce byla vepsaná v mozku, aniž bych o ní věděl. Oblíbená hračka z dětství schovaná na půdě. Ta hudba se po letech vynořila a rozvinula se jako leknín. Najednou jsem přesně věděl, co musím udělat. Ale nemohl to být den, to je moc krátká doba. Bude to týden. Uzel za každý týden. A potom se rozhodnu, jak dál.

Znal jsem tu hudbu, jen jsem ji 15 let neslyšel a nečekal jsem to. Od kdy tohle hrají v rádiu? Možná jen jako znělku, ale teď po ní nenásledovala žádná reklama na jogurty s ovocíčkem. Přál jsem si znamení, tady mám znamení. Film Rudé slunce byl můj nejoblíbenější western v dětství. Po přepadení vlaku a odcizení vzácného meče dostane samuraj Koruda provaz se sedmi uzly a také úkol - přinést meč zpátky. Jeden uzel za každý den. A pokud se mu to nepodaří, hanba bude tak velká, že spáchá seppuku. Ten film byl jedním z důvodů, proč jsem začal chodit na kendó. I když jsem tím spíš vzbuzoval u vrstevníků smích - když jsem chodil s dřevěným mečem v ruce na trénink, říkali mi Pinokio po amputaci. Nikdo si ale víc nedovolil. Ten film je o věrnosti a oddanosti, i když hudbu složil Maurice Jarre během svého období mnoha svateb a rozvodů. A já se teď musel vydat v jeho  stopách.

  

Díval jsem se na ten růžový uzlík v prostěradlech, na ten preclík bez soli, který bych měl chránit, živit a být mu oporou. Ale já nemohl přijít ani na jeden důvod, proč bych ho měl mít rád. Bylo jich stovky, samozřejmě. S pravděpodobností hraničící s jistotou to bylo moje dítě. Ale všechny ty důvody si musel přivolávat rozum, aby vzbudil nějaké city. Nešlo to zevnitř. Tam bylo prázdno. Kdysi jsem myslel, že “jsou ve mně zástupy”, ale teď tam nebyl nikdo, kdo by měl rád a řekl, že je všechno v pořádku.

  

Poprvé jsem to viděl na zdi. Na Facebooku sdílel kamarád žádost - letí na týden do Řecka a potřeboval by někoho, kdo do bytu dvakrát třikrát zajde zkontrolovat, jestli lednice nevytápí sousedy a hlavně zalít přítulce kytky. Zjistil jsem, že takových lidí je vlastně spousty. Cestování jako společensky přijatelný útěk před sebou samým je na vzestupu, takže je nekonečně příležitostí. A nejen mezi kamarády. House sitting už má svoje skupiny a webové stránky. Najednou jsem seděl u počítače a měl rozplánované následující týdny. Praha, Plasy, Mariánské Lázně, Liberec, Ústí nad Labem, Plzeň. Nepotřeboval jsem být daleko, stačilo být jinde. Jinde a sám. Jen já, dřevěný meč a provaz se sedmi uzly.

  

1. týden

První uzel jsem rozmotal po týdnu v Praze. Bylo to šílené. Ty první dny. Než si tělo zvyklo na tu nově nabytou svobodu. Jako by to v liché dny byla volnost, v sudé osamělost. V pondělí dobrodružství, v pátek vyhnanství. Večer jsem usínal s nejistotou, jak se probudím. Do jakého dne, do jaké povahy, do jakého života. Nikdy jsem nevlastnil žádnou diagnózu, ale v ty dny jsem si prošel řadou stavů od úzkostí po euforie. Energie - deprese, výšky - hloubky. Byl jsem jako protřelý “hraničář”, proud mě házel od břehu ke břehu a tloukl mnou o kameny. V některé dny jsem se sám sebe opravdu bál.

  

Připomnělo mi to ty večery v dětství. Máma dělala na směny v nemocnici na rehabilitacích. Pietní ticho prázdného bytu a znepokojivý zvuk ledničky, který se pravidelně vracel, aby mi připomínal moji opuštěnost. Uměl jsem ho přehlušit jen televizí. Je málo smutnějších věcí než vidět všechny díly seriálu Tak jde čas. Máma o citech zásadně nemluvila, ale i přes to jsem věděl, že mě miluje. Když přišla večer z práce ozvalo se bouchnutí dveří z chodby. Nikdy jsem ji při tom neviděl, ale věděl jsem, že je ještě několik vteřin opřená zády o zavřené dveře a zhluboka dýchá. Každým pomalým nádechem se snaží vytvořit bránu mezi světem tam venku a tady uvnitř. Potom na mě teprve zavolá, že je doma, ale nepřijde hned. Jde uvařit čaj s mlékem. Do pokoje přijde s hrnkem, teprve potom mě pohladí a zhroutí se ke mně do postele. Piju pomalu teplý čaj, nechám ji, ať mě hladí ve vlasech a po obočí. Někteří lidé vstoupí do nemocnice a sevřou se jim vnitřnosti. Pro mě vůně desinfekce, kterou máma domu přinášela, znamenala blízkost. Vyprávěla mi pohádky - nejčastěji Ostrov podkladů, který znala od mého dědy, který jezdil na říčních lodí do Drážďan. Znal jsem ho zpaměti, ale příběh byl pokaždé trochu jiný. Často se totiž stávalo, že únavou usínala dřív, než dovyprávěla, a tak v polosvětě nastupujících snových myšlenek volně zakomponovala do děje věci, které zažila v práci. V jedné z verzí se Jim Hawkins při pokusu o sebevraždu postřelil jateckou pistolí a už nikdy nebude chodit, což mě zasáhlo skoro stejně, jako když si Černej pes na lyžích zlomil obratel C3. Dřív jsem ji rychle budil s obavou z dalších historek, ale s přibývajícím věkem jsem ji s láskou nechal blábolit a naučil se vidět tu péči schovanou za slovy. Po těchto večerech přicházela rozmanitá rána, kdy se mi v hlavě promísily pohádky, seriál Tak jde čas a mámin zážitky z práce.

Být na začátku 90. let bez otce stále ještě působilo jako stigma. Možná proto jsem věděl, že se musím víc snažit. Dokázat ostatním, že stojím za to, aby mě měli rádi. Aby mě obdivovali. Bohužel se to začalo plnit a já nabyl vědomí toho, že si to zasloužím. Že jsme chudí, bez otce, spíme v malém bytě na matraci, a že jsem už trpěl dost. A teď mi život dluží. A čím jsem byl starší, tím víc jsem si byl jistý svým oprávněním. Oprávněním brát si bez ohledu na okolí. A to samé jsem očekával i od vztahu s mojí ženou. Byl to vlastně můj první vážný vztah. Obětoval jsem tomu všechno a čekal to samé od ní. Jen jsem zapomněl na to, že nikdo nemá povinnost vidět svět mýma očima.

  

2. týden

Plasy. Kamarád odletěl na deset dní do Egypta. 24 hodin ultra-all-inclusive. Vlastně to byl spíš známý než kamarád. Finanční poradce, vždy se na mě díval zvrchu. Dlouho mi před odjezdem vyprávěl, co všechno tam bude zdarma a kolik personálu se jim bude muset věnovat. Podle pohledů a dikce jsem pochopil, že jsem už také součástí týmu. Vlastně to asi nebyl ani známý, spíš člověk, se kterým jsme se potkávali. Byl jsem rád, když konečně odjeli.

Prvních 20 hodin jsem téměř v kuse prospal a doháněl předchozí týden. Probudila mě zpráva od něj. Psal, že mají krevety i o půlnoci. Lidem hrabe. V tu chvíli mě to napadlo, ale ještě jsem to neudělal. Až po druhé zprávě, že na mě spoléhá, ať nic nepodcením, že jsme přece přátelé, a že když vše klapne, sjedná mi z vděčnosti životní pojištění. Tak teprve potom jsem přelil obsah extra mentolového sprchového gelu do tuby od lubrikantu, přeřídil hodiny v kuchyni přesně o 60 minut, přenastavil všechny kanály na televizi, vodu z kytek dal do kávovaru a za to, čím jsem pokropil kytky, se dodnes stydím.

Po týdenním večírku byly Plasy poměrně velký skok. Nikdy předtím jsem tu nebyl. Město uprostřed lesů, blízko ničeho, bez dálnice. Samota. Výčitky, deprese, beznaděj. Ale domů jsem nenapsal. Zakázal jsem si to a ona respektovala, že potřebuju čas. Ne tak její rodiče ani moje máma, ale to mi bylo všechno jedno, měl jsem novou simkartu, ta původní odpočívala doma spolu s životem, který jsem opustil. Po třech dnech se zase objevily stopy dopaminu, hlavně díky sportu a zprávě od známého, že mají z nočních ústřic už druhý den nonstop průjem a bude je všechny žalovat.

Nakonec to byl přesně ten odpočinek bez lidí, který jsem potřeboval. Jen sám se sebou a přírodou na dlouhých vycházkách podél Střely. A i když to byl náročný týden, pomohl mi.

  

3. týden

Hlídat velký byt 5+1 do Mariánek jsem přijel až dalším vlakem s velkým zpožděním. Ten správný jsem nestihl kvůli přeřízeným hodinám v kuchyni. Majitele jsem neznal, domluvili jsme se přes server o house-sittingu. Už ve vlaku mě škrábalo v krku. Dodělal jsem to panákem Drambuie v irské hospodě. Myslel jsem, že je to likér, ale kombinace vřesu a kapradí, vytvořila nechutnou směs, která chutnala jako kdybych olízl Křemílkovi vochomůrku. Navíc mě od té doby nepřestal pálit krk a mandle. Ještě ten den jsem ulehl a nevstal. Když už jsem pomalu měl radost, že jsem se naučil žít o samotě, nástup chřipky mě zlomil psychicky i fyzicky - napsal jsem manželce e-mail jak se má. Odpověděla, že jí chybím. Víc nic.

Tak jsem odepsal trochu obsáhlejší odpověď: “To, co jsi zradila, byla důvěra. To bylo to jediný, co jsem potřeboval, proč jsem byl ochotný klidnit všechny svoje démony, i když jsem to pak přestával být já. Všechny ty návaly energie, čisté agresivity a chuti zničit všechno, co jsem do té doby získal a na čem záleželo, čelem k smrti, beze strachu, bez soucitu. Bylo to šílený, sebedestruktivní, ale byl to můj život a nějak jsem ho uměl snášet. Ale to všechno jsem obětoval. Neposlouchal jsem ten vnitřní hlas, který mě varoval, když jsem se ti otevřel.

Neměl jsem kompletní rodinu, sama to víš. Máma měla co dělat s tím, aby nás uživila, na city nebyl čas. Nikdy jsem nezažil ten pravý pocit jistoty a bezpečí. To až s tebou. Proto jsem se tomu odvezdal celej. Ale potom jsem zjistil, že jsi mě zradila. Spálila jsi základy našeho vztahu a nikdy už nebude možný je znova postavit. Je to jen dům, který se hýbe s každou změnou počasí a i za lehký bouřky mu hrozí, že ho strhne náraz větru a rozmetá po okolí. Proto nemá smysl v tomhle vztahu pokračovat. Jsem zničenej, nemocnej, v prdeli, sám, ale pořád jsem šťastnější, než kdybych byl s tebou. Nepovedlo se to a život nedává druhý šance. Končíme.”

Věděl jsem, že to znamená rozchod, ale stejně jsem ten e-mail odeslal. Shodou okolností tehdy skutečně byla bouřka, a díky nárazům větru vypadávala wi-fi v celém hotelu. E-mail se neodeslal a  jen uložil do konceptu. Téměř při každé bouřce si na tu souhru náhod vzpomenu.

  

4. a 5. týden

Splývají mi. Jeden týden byl Liberec, další týden Ústí nad Labem. Oba byty 3+1 na tuctových sídlištích. Tisíce osudů oddělených dvaceti centimetry železobetonu. Snažil jsem se uklidnit, přežívat a čekat. Volný čas jsem vyvážil péčí o svěřené byty, sportem, výlety po městě, hraním stříleček a čtením. Alkohol jsem pil jen tehdy, když samota byla už nesnesitelná a trhala mě zevnitř. Když mi bylo nejhůř, vyndal jsem meč na kendó, na kterém zbývalo několik uzlů a ujišťoval se, že tou cestou musím dojít až do konce, bez ohledu na to, kam vede.

Díky samotě a částečné abstinenci se mi začaly vracet vzpomínky a podrobnosti. Na minulost, dětství, dospívání. Všechny protínala samota a strach z ní. Samota jako seriál Tak jde čas, jako dětský tábor, hromada krabic od pizzy, jako zvuk ledničky. Proplétala se vzpomínkami jako tkanička na zádech, která drží pohromadě koženou zbroj, která mě roky chrání, ale zároveň stahuje a dusí. Nikdy jsem ale nenašel sílu tu tkaničku přestřihnout. Až kvůli ní.

Všechno změnila ta zpráva pár dní po porodu. Najednou jsem nemohl myslet na nic jiného, než na ně dva. Na tu blízkost, která tam nebyla a být měla, na to povrchní odložení morálky, výchovy a studu. Na rezignaci něco hledat a věřit, ale jenom tupě zkoušet. Na tu jednodušší cestu, která je ale špinavější. Aspoň pro mě vždycky byla. Na to, co spolu dělali a co to udělalo ze mě.

Ve chvílích, kdy jsem nemyslel na ně dva, to nebylo o moc lepší. Propadal jsem se do temné studny a místo toho, aby se to s časem zlepšovalo, pokračoval jsem v pádu a každé další ráno bylo světlo nahoře dál, jen jako severka v zimní noci, mizející zbytek naděje v nekončícím pádu do tmou.

Najednou všechno ztratilo smysl. Neměl jsem kam směřovat a pro koho se obětovat. Dělal jsem dál ty věci - vstával, přebaloval, obejmul ženu, šel do práce, odpoledne vařil mrkev a mačkal ji s bramborem na kaši. Ale najednou jsem nevěděl proč. Ty věci nikdy neměly smysl, ale teď najednou mi to začalo bytostně vadit. Najednou se ten chybějící smysl proměnil v překážku. V mlhu, skrz kterou jsem se pokaždé musel dostat, toxickou mlhu, která ze mě vysávala energii. A já se musel zachránit útěkem.

 

6. týden    

Plzeň. Tady to tehdy na škole začalo. Návrat po letech. Malý byt 1+1 v ulici Husova, přímo naproti bordelu. Kamarád na horách v Rakousku. Čtyři dny jsem každou noc pozoroval odraz neonů na skle oken a přemýšlel. Pátý večer jsem se rozhodl. Když do pekla, tak na pořádném koni.

Tmavě zaschlé skvrny krve před vchodem na schodech, do průhledna sešlapané žvýkačky, vajgly. Pán v černé bundě pod nápisem Pamela. Asi se mu nelíbím. Je to vzájemné, ale já nemám ta kila. Nechtěl uhnout ze dveří.

„Dobrý den, pořád se tu neplatí vstupné?”

„Ne, ale mělo by se.”

Po pár vteřinách udělal krok stranou a otevřel mi dveře. Sešlapané, červené zátěžové koberce, bar, tyče. Skoro jako hasičská stanice. Šel jsem rovnou nahoru na pokoje. Nechtěl jsem si povídat s mladýma holkama, nechtěl slyšet ty řeči, ani platit předražené koktejly, aby mohly po zkouškovym na lyže. Chtěl jsem jít nahoru, na pokoj a ublížit mojí ženě s holkou, kterou by opovrhovala nejvíc. Bez citů, bez výčitek, ale radši s kondomem.

„Jediná volná je Perla.”

„Kdo?”

„No naše Černá Perla z Mozambiku.”

„Tak na hodinu.” Udělalo mi to radost. Vždycky jsem si to chtěl zkusit, navíc je moje žena trochu rasistka. Takovým tím jemným, roztomile ukrývaným způsobem. Jedna z chyb, za které se hrozně stydí, ale já je beru jako pouto. Jako důkaz, že se známe líp, než nás zná kdokoli jiný.

Perle bylo mezi 30-35, středně vysoká, sportovní postava, sebevědomý pohled, rozpraskané rty. Nečekaně.  Pozdravíme se, ukáže mi, kde je věšák, kde sprcha. Odmítnu asistenci při sprchování, chci být ještě chvíli sám. Boxer před velkým zápasem.

Opřel jsem si čelo o kachličky a nechal si stékat vodu po hlavě dolů. Mozek se snažil mě varovat, že tohle bude konec, že tímhle krokem překročím tu vzdálenost, kdy bylo ještě snazší se vrátit. Věděl jsem, že potom už budu muset dojít tu cestu až dokonce, i když netuším, kam vede. To všechno jsem věděl, ale i přesto jsem si dál nechal stékat vodu po hlavě a snažil se soustředit jen na to. Hrál jsem sám sebe ve filmu, který jsem viděl z dálky a chtěl nechat tělo, ať mozek odstřihne a funguje samo tak, jak je naučené.

Při utírání přeškrobeným ručníkem, jsem se podíval pootevřenými dveřmi pokoje. Viděl jsem Perlu, jak nahá otvírá skříňku, vyndavá snad třílitrovou plastovou nádobu s lubrikačním gelem, humpolácky nabírá plnou hrst a jako když zedník nahazuje lžící, ji chrstne tam, kde jsem chtěl najít aspoň pár vteřin štěstí.

V tu chvíli jsem se sesypal. Sednul jsem si na studené dlaždičky prstem projížděl spáry tam a zpět a začaly mi téct slzy. Tehdy a tam se to zlomilo, tehdy a tam mi to došlo, že to nezvládnu, že jí neumím ublížit, že na to nemám, teprve tam jsem sám před sebou kapituloval. Brečel jsem tam a dojímal se sám nad sebou a celý svět se mnou. Okamžitě jsem si vzpomněl na Kunderu a jeho dvě slzy dojetí, ale bylo mi to jedno. Byl jsem antický hrdina zlomený tragédií svého osudu.

„Hmm, další takovej. Pojď přinesu ti pivo a vypovídáš se.”

Podíval jsem se do otevřených dveří a viděl shovívavý pohled kaštanových očí. Stejně mě to urazilo. Radši bych byl tisící nadržený na stejném posteli, než stý zlomený svěřovač na jejím kraji. Perla měla lesklou kakaovou kůži, některé záhyby nabíraly až fialový nádech. Přinesla z minibaru dvě piva a mně gin. Do té doby jsem nepil gin.

„Narodilo se mi dítě,” začal jsem rozhovor i pít gin.

„Takže utíkáš?”

„Já nevim.”

„Chlapi vždycky zdrhaj. Vadí jim ta zodpovědnost. Jakákoliv.”

Měla v podstatě pravdu. Ale nebyla to jen zodpovědnost, byl tam i jiný pocit. Ten vnitřní pocit nejistoty, že zodpovědnost musím přijmout, ale zároveň nemůžu ovlivnit, jestli to není všechno zbytečné. Jestli se zase nenechá zblbnout, jestli jí zase nebudou stačit kytky kurýrní službou a zaplacený hotel s večeří. Ani ji nepozval na celý víkend, sráč.

„Musela jsi takových příběhů slyšet už mraky, ale prostě mi byla moje žena nevěrná a já nevim, jestli s ní chci mít rodinu a všechno to obětovat, když to může udělat znova, nebo mě dokonce opustit.”

„Kdy to bylo?”

Nechtělo se mi odpovídat, ale stejně už jsem měl zaplaceno předem.

„Před osmi lety.”

„Děláš si prdel?”

Neříkám nic. Zkoumám pohledem záhyby její kůže a svítící bělmo ve vrčícím namodralém světle neonové zářivky. Prohlížím si ji a přemýšlím, kolik věcí ona musela spolknout a kdo jsem já, že mám právo se před ní litovat.

„První rok na vejšce, kdy jsme se dali dohromady. S učitelem tělocviku. Taková ubohost. S takovou gumou, kterej je tim známej po celý škole, obšourník jeden starej.”

„Vykašli se na to, buď rád, že se vrátila. Proč jsi mu nerozbil hubu?”

Stydlivě si poposednu na posteli, podívá se na moje pohublé, bílé tělo a střetneme se pohledem.

„Já sice sportuju, ale založením jsem spíš tak jako filosof, než rváč.”

„Mohl sis aspoň bouchnout.”

„To nevim, on je bývalej boxer.”

„Takže jste spolu chodili, ona tě s nim podvedla, a pak se zas vrátila k tobě?”

„Tak nějak. Bylo to takový pomíchaný a nic jsme si neslibovali. Ale pak jsme spolu začali chodit oficiálně a ona s ním ještě odjela na jeden den pryč. Na večeři a spali tam na jednom pokoji. A mně řeka, že jede s kamarádkou. Svině.”

„A jak jsi to zjistil?”

„Přiznala mi to druhý den. Rozbrečela se a všechno vyklopila, že to tam jela ukončit, že tam nechtěla spát, chtěla jet domu, ale byla bouřka a bála se řídit, ale nic nebylo, rozdělený postele a bla bla... Takže za všechno může bouřka, tomu mám věřit?! A tehdy mi taky teprve řekla, o koho šlo. Věděl jsem, že je starší, ale proč učitel.. Kolikátá byla v pořadí na tom samym prostěradle? To jí to nevadilo, že se chovala jako kurva?!”

Perla se rozpačitě ohlédla na obří nádobu s lubrikačním gelem a přejela rukou po prostěradle.

„Promiň, víš jak to myslim, ne... Ona mi neřekla, že to byl on a dál se potkávali na hodinách tělocviku, dokonce na nějakým výcvikovým kurzu od školy. Nechápu, proč ho z tý školy nevyhoděj, všichni to o něm ví.”

„Počkej, takže jde o jednu noc před osmi lety, nebo o to, že ji považuješ za děvku, protože spala s učitelem?”

„Tělocvikářem, to je úplně jiná sorta, to je esesák mezi učitelama! A asi oboje. Já myslel, že už jsem jí to odpustil. Ale teď od něj přišla po letech zpráva na její mobil a je to všechno zpátky, jako by se to stalo před tejdnem.”

„Co jí psal?”

„Že gratuluje k narození dítěte, že to četl v novinách.”

„Ta svině!”

„Přesně, proč se do nás sere? Ať už jí nechá bejt!” Perla zhluboka vydechne a mně dojde, že jsem nezachytil její sarkasmus.

„Za chvíli budem končit a je to tu dražší než u psychologa, tak dobře poslouchej. Za prvé - třeba spolu fakt nespali a jestli jo, je to jedno. Jste spolu 8 let, máte dítě, za tu dobu už si to odpracovala. Za druhý - on není lepší než ty, kdyby jo, tak je s ním a ne s tebou. Za třetí - byla tehdy o osm let mladší. Lidi se nemění, ale učí se. Jen ji lákalo si to zkusit se starším chlapem, buď rád, že to má za sebou a už to zkoušet nebude. Za čtvrtý - porodila ti dítě. To je nejvíc. Za pátý - ty jsi vyhrál. Máš ji, máš dítě, máš rodinu, on bude za chvíli starej, opuštěnej a neudělá ani výmyk. Víš, kolik mají učitelé důchod?”

„A vážně jsem vyhrál já? Mám ji, dítě, rodinu, ale tím můj život skončil a mám z toho jen depku. Není lepší se životem prošukávat bez závazků?”

Perla si odkašle.

„Jojo, žiju svůj sen. Teď jsi na to přišel ty filosofe. Neblbni a jdi domu.”

„Když já mam pocit, že nechci jít domu. Že bych měl prostě nějak žít a s někym se porvat, s někym se vyspat, prostě být víc…”

„Víc jako on,” doplní monotónně větu, kterou jsem si do té doby neuměl přiznat. Vzpomněl jsem si na hodiny psychologie, na projekci jako obranný mechanismus, na nenávist, která jen odhaluje náš stín. Najednou mi to začalo dávat smysl, proč se poslední týdny chovám takhle sebedestruktivně. Najednou mi došlo, že se ty vzpomínky vynořily jen proto, abych je mohl zpracovat a mít už klid. Poprvé po několika týdnech jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Řekla nahlas to, co jsem si opakoval sám už několik týdnů, ale tady najednou jsem měl pocit, že můžu svojí ženě odpustit. Věděl jsem, že to ještě nějakou dobu bude bolet, ale budou to jen pooperační bolesti, ten zánět je už pryč.

„Nejmenuje se ten její učitel Robert?” zeptala se Perla těsně před odchodem.

„Ty ho znáš?”

„Občas sem zajde. Myslím, že z tý vejšky ho už vyhodili, tak asi nemá přísun holek.”

„Ubožák. Chtěl bych mu nějak ublížit,” přiznám upřímně a překvapí mě, s jakou samozřejmostí jsem to řekl.

„Když přijde zas, pošlu ho za Světlanou. Měla tu nedávno na trojku starší pár Portugalců a chytla od nich bradavice. Teď to bude chvíli infekční.”

„Pochybuju, že už je nemá, ale děkuju.”

„Jasný. A ty jdi za rodinou.”

„Zkusím to. Ty máš děti?” udržuju konverzaci při oblékání bundy.

„Mám pětiletou dceru, je s mojí mámou doma.”

„V Africe?”

„Na Lochotíně, vole. V Plzni žiju od narození.” Oba se usmíváme.

„Seš vážně perla, děkuju.”

„Běž ty filosofe. A až budete žít šťastně v nějakym fajnovym baráku za Prahou, tak si udělej v kuchyni černý obklady s růžovou spárovačkou, ať si na mě vždycky vzpomeneš. Nazdar a pošli dalšího.”

Rozloučil jsem se a odcházel přes sešlapaný zátěžový koberec, dolů po schodech a rovnou ven. Až tam mi došel ten vtip, který jsem vlastně i znal. Sedl jsem si na schody a rozesmál se mezi skvrnami od slin a krve. Najednou jsem se po těch týdnech uklidnil a věděl jsem, že i když život nedává druhé šance, já bych měl. To rozhodnutí bylo nejlepší v mém životě.

  

Vzpomněl jsem si na ty dny dnes ráno. Chtěl jsem si jako každé ráno pustit Novosvětskou, ale najednou jsem uviděl v doporučených videích Red Sun. A tak jsem ji poslouchal znovu. Skoro 7 let od narození staršího syna a 15 let od toho prvního, trýznivého roku našeho vztahu. Když dohrál hlavní motiv vstal jsem a šel do kuchyně, odkud jsem slyšel hluk a dohady. Uviděl jsem svoje syny, jak se přetahují o krabici otevřeného mléka a manželku od mouky, jak se je snaží oddělit a u toho je tluče knihou Sourozenci bez rivality. Za chvíli to vzdala a vyndala z lednice další mléko. Z naší americké lednice, které byla nejdražší na světě, ale neměl jsem na výběr. Koneckonců - byl to kompromis za černé obklady a růžovou spárovačku nad kuchyňskou linkou. Zapamatoval jsem si celý ten výjev a vrátil se do postele. Pohledem jsem zamířil na protější zeď, na které visel meč na kendó, na kterém byl provaz s posledním uzlem. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Do oken dutě bubnují velké kapky letní bouřky a mnou prostoupil stejný klid jako tenkrát. A proto jsem napsal tenhle příběh, abych za těmi dny konečně udělal tečku, protože emoce žijí mimo čas a prostor, je někdy nutné je chytit, spoutat a zapsat na papír. Teď už konečně mám tu jistotu, že vše dopadlo tak, jak má. Díky Perlo.