OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 68

Balónky a klid v mysli

  

Obracel jsem v ruce balení party balónků a skepticky si je prohlížel.

„Jako fakt tyhle?“ pronesl jsem pochybovačně.

„A co jako?“ nechápal Bury, slaboduchej kluk, co díky naprostý absenci přirozený nedůvěry už lítal v nejednom průseru.

„Vždyť jsou na nich hvězdičky.“

„No a?“

„Čekal jsem něco trochu víc… no víš jak. Sofistikovanějšího.“

„Cože?“ pořád se nechytal s protivným úšklebkem Bury.

„Vážně se to dává do obyčejnejch balónků na dětský oslavy?“ pronesl jsem už trochu vyčerpaně. Dělat s Burym někdy fakt stálo za to.

„Dejv to tak říkal,“ pokrčil rameny bez špetky pochyb. Jak jinak.

„No tak, když to říkal Dejv,“ povzdechnul jsem si a roztrh pytlík. Změť gumových balónků vypadla z mých nešikovných rukou na zem. Sehnul jsem se pro jeden z nich – fialovej se třpytkama. Žmoulal jsem ten kus gumy mezi prsty. Snad jsem vážně jen nemohl věřit… fakt – balónek na dětský oslavy…

S myšlenkama už někde v dávný minulosti jsem se přiblble usmál. Snad i trocha těch pochybností mi prolítla rozostřenou myslí, která po celej můj život dokázala bejt všude, jen ne tady a teď.

  

Obklopovaly mě v duhové záplavě. Po celým pokoji. Na koberci i ve vzduchu. A já skákal se zběsilou radostí vlastní všem dětem a napřaženou rukou se je snažil odrazit dřív, než dopadly na zem. Balónky byly všude. Až když jsem se unavil, posadil jsem se mezi ně a začal nafukovat další. Takhle jsem si to vždycky představoval. Oslava narozek se stovkami balónků! Jak moc jsem se těšil. Na dort, dárky i na výraz rodičů až duhové moře uvidí. Nepochyboval jsem, že půjde o nejlepší den v mým životě.

  

Zasraná nostalgie. Odplivnul jsem si a pohledem vyhledal Buryho, kterej stál u zásilky na stole. Oba jsme se už několik hodin třásli až ji otevřeme. Ale zatím to ani jeden z nás nenavrh. Napětí se stupňovalo celou tu dobu, kterou jsme věnovali přípravám. Vlastně to v mnohým bylo jak čekání na Vánoce. Teď už si jen rozbalit dáreček.

Olíznul jsem si suchem popraskaný rty a s pohledem upřeným k balíčku se postavil vedle Buryho. Ač jsem ho poslední dny skoro nemohl vystát, v tu chvíli nás něco spojovalo. Něco velkýho. A děsivýho.

Přes hory, přes ploty medvídek z Bogoty už brzy poletí.

Bury se nadech a sáhnul po balíku. Roztrhal karton a odhalil bílej kvádr obalenej v potravinářský folii. Přejel jsem po něm prsty. Byl pokrytej slabou vrstvou bílýho prášku, kterej mi na bříškách prstů zůstal. Olíznul jsem je. Hořká chuť za okamžik znecitlivěla špičku jazyka. A já se usmál. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jak nahlas mi celou dobu srdce buší nedočkáním. Fakt to tam bylo! Vlastně jsem v nitru pořád nevěřil…

Vzpomněl jsem si, jak jsem ho měl poprvý. Bylo to ještě předtím, než jsem šel k psychiatrovi. Díky koksu jsem prvně poznal ten pocit, jaký to je bejt normální. To ticho a klid. To soustředění. Když mi pak psychiatr odmítnul napsat prášky, byl to nejsnazší způsob, jak na vnitřní klid dosáhnout.

 „Je to fakt ono?“

„Jo je,“ pokýval jsem hlavou nepřítomně.

„Ty vole,“ vydechl obdivně Bury. „Koks jsem ještě nikdy neměl.“

Ušklíbl jsem se a plácl ho přes ruku, která se k cihličce natahovala. „Nic pro perníkáře,“ utrousil jsem s despektem.

„Jdi do hajzlu, chci to ochutnat, když už to tu je.“

„Hej klid. Děláme to pro kšeft, ne?“

„Jako by pár gramů z toho bylo poznat,“ zakřenil se s přihlouplou radostí, že přišel na argument.

„Dáme si, až to napytlíkujem. Jak do toho zaboříš nos, na práci budeš mít lepší věci než makat. A už tak je to kšeft dost vo hubu.“

„Fajn, fajn. Nejdřív práce, pak zábava,“ prones s bezelstným elánem heslo, který tak rád opakoval můj otec. Jestlipak by na mě byl pyšnej…

  

První pohlavek přiletěl, sotva jsem vešel do dveří. Těžko jsem se na něj mohl připravit, a tak jsem druhou chytnul hned o futra.

„Kdes byl?!“

Ozval se nade mnou hromový hlas otce, kterýho jsem přes černý mžitky před očima ani neviděl.

„Sakra, co to máš na sobě? Tys byl venku jen v punčocháčích?“ zahrnul mě dalšíma otázkama, když si všimnul, že před ním ležim bez bot. V punčocháčích až po kolena od bahna.

Do očí se mi nahrnuly slzy, spíš ze strachu než z bolesti.

„Hledal jsem tašku do školy,“ hlesnul jsem a vrávoravě se postavil na nohy.

„No, a kde ji máš?“

Pokrčil jsem rameny. To byla chyba. Další rána mě poslala zpátky k zemi.

Ale existovala na tu otázku vůbec správná odpověď? Vstávat jsem už nezkoušel.

„Bože, jak můžeš bejt tak vymaštěnej?! Je tohle normální ztratit školní tašku?“

Zas ten pohled ledově chladných očí, který mi vyvrtával díru do hlavy.

„Tak přijde ti to normální?!“ rudý vzteky jako vždy vyžadoval odpověď.

„Nepřijde,“ odpověděl jsem automaticky, ale sám jsem tomu v tu chvíli uvěřil. Ne, fakt není normální cestou ze školy ztratit tašku.

„A proč máš, sakra, jen ty punčocháče?!“

Pokrčil jsem rameny. Vzteky rudý přede mnou napřáhl ruku. Zavřel jsem oči. Ale nic nepřišlo. Bázlivě jsem se podíval.

„Běž do svýho pokoje a vymysli si trest. Tohle nemá cenu.“

Přikývl jsem a vstal k odchodu. Jakmile jsem k němu byl zády, další rána mě poslala k zemi.

„Tak snad tady nebudeš hamtat v těch punčocháčích od bahna, ne?“

„Promiň,“ kníkl jsem a rychle se začal soukat z punčoch. Vzal jsem zabahněný uzlíček do náručí a zmizel ve svým pokoji.

Slabej a zlomenej jsem se svezl na kolena do balónků, který za ten tejden už ztratily většinu objemu. Seděl jsem a brečel z bezmocnýho vzteku sám nad sebou. Přišlo mi, že tu musím sedět už věčnost, tak jsem radši rychle vstal a došel do kuchyně pro vařečku. Naštěstí dal táta sám ve vymejšlení trestů vždycky raději přednost klasice.

Našel jsem ho v obejváku sedět u počítače. Hrál nějakou hru. Nejistě jsem párkrát přešláp na místě a zakašlal, aby si mě všim. Hlas mě zradil, a tak jsem jen ukázal na vařečku v ruce.

„Nech to bejt, jedem hledat tu tašku. Kdes všude byl?“

Zdálo se, že ho vztek už přešel.

Když jsem vyjmenoval všechny zastávky cestou domů, poslal mě otec obout a sám šel hledat klíčky od auta, který jako pokaždý nemohl nikde najít. A cestou ven, jako vždycky, jen tak mimochodem: „Jo hele… promiň…a mámě to neříkej.“

„To je dobrý…neřeknu.“

  

Našli jsme ji v papírnictví. Pamatuju se, že jsem si tam šel koupit nějaký propisky. Zaplatil jsem, vzal si propisky a tašku nechal ležet na pultu. Když jsem doma zjistil, že ji nemám, vyběh jsem v panice ven jenom v punčocháčích a začal ji hledat všude po městě, od baráku až po školu. Věci jsem ztrácel neustále. Klíče, peněženky, mobily, ale i školní penály, sešity a tašky. Byl jsem marný dítě. Otce tahle moje vlastnost, mimo jiných věcí, co na mě nesnášel, doháněla k nepříčetnosti. Proto hned, jak mi došlo, že tašku nemám, byl jsem posranej strachy. Proto jsem se ani neoblíkl, když jsem vyběhl ven ji hledat.

Když to vezmu kolem a kolem, takhle byl náš vztah celoživotně nastavenej. Otec neustále jen vyčkával a sledoval, jak dělám chyby. On věděl, že v těch zablácených punčochách vylezu z chodby do obejváku. Jenže kdyby mě varoval předem, nemoh bych pak tu chybu udělat a on by mě nemoh potrestat. Nebo spíš by nemoh nechat on mě, abych si trest vymyslel. A to by bylo proti přírodě. Nepoučil bych se.

Výchova k sebereflexi.

Zabloudil jsem očima k Burymu, jehož prsty zručně uzlovaly plnej balónek. Měl jich před sebou už pěknou řádku. Já tři. Musel jsem se sám sobě zasmát. Možná je nakonec fakt dobře, že je Bury se mnou. Když jsem chtě nechtě obdivoval jeho zručnost, připomnělo mi to, že já bych balónky do žaludku toho psa nikdy nedostal.

Ale stejně. Přimhouřil jsem oči neschopnej je odtrhnout od toho slaboduchýho kluka. Prostě nemůžu věřit, že zrovna on studoval medinu.

  

Vyklopil jsem do sebe panáka gina a zapil ho gintonicem.

„Já to prostě nechápu, Dejve,“ zamumlal jsem čelem zabořeným do dlaní.

„Tak prostě to někdy nevyjde, no. Svět se neboří,“ odtušil nezaujatě Dejv, kterýho moje fňukání muselo už dost srát.

„Ten můj jo! Dal jsem tomu všechno, chápeš? Jsem na mizině, mám dluhy kam se podívám. A mě je to vlastně i jedno. Já to prostě jen chtěl dát. Víš kolik let jsem tomu dal?“

„Sedum, tos už říkal,“ upozornil mě a napil se piva. Hnusný dvanáctky chutnající po rzi z trubek. Nechápal jsem, jak to může pít. V takovým nechutnym pajzlu bych si nic pod třicet procent nedal.

„Hej, ale víš co? Ty poslední měsíce stejně stály za to. Já si ty zkoušky normálně i užil! To se mi v životě nestalo. Fakt nikdy se mi neučilo tak skvěle jako na sněhu. Ty vole mě to i bavilo!“

„Jsem rád, že jsem moh posloužit.“ Pozvedl obřadně půllitr k přiťuknutí. V očích se mu zablýsklo. Dopil jsem zbytek gintoniku a poručil si další kolečko.

„Chceš taky panáka? Zvu tě.“

„Neříkals, že seš švorcovej?“

„Jo, ale chci ti nějak poděkovat za tvý zásobovací služby,“ zazubil jsem se. „I když to nevyšlo, tak si fakt myslím, že mi to v hodně věcech děsně pomohlo. Lidi by neměli bejt tak zaujatý.“

„Moje řeč,“ potvrdil Dejv a dopil zbytek piva. „Tak fajn, nechám se pozvat, ale těch dvacet táců za posledních osum gramů si furt pamatuju, kámo.“

„Jo jasně, myslím na to. Co si dáš?“

„Dones mi jednu skotskou, zlato,“ mrknul na oplácanou servírku se splihlejma černýma vlasama a kruhama pod očima.

„Tu tady maj?“

„Pro mě jo,“ zazubil se Dejv. „No hele, a co ty vůbec máš v plánu teď dělat?“

„Já? Nemam teď plány. Všechny jaksi ztroskotaly.“

„Možná bych pro tebe něco měl.“

„Jo?“

„Shánim někoho k Burymu, aby mi vyzvedl a přeposlal zásilku v Kolumbii. Hodil by se mi někdo zodpovědnej.“

„Cože? Ty vole, ale já práci mam.“

„A kolik ti hodí? Nosem ti projede za měsíc víc, než stíháš platit. Když do toho pudeš, smáznem ty dluhy a přihodím kilo navrch.“

„Pfff.“ Hlava se mi z tý představy zamotala. A koneckonců, když už ty plány selhaly… „Musím si to promyslet.“

„Kámo, kdys naposled vydělal sto hadrů za dva tejdny?“

Servírka před nás postavila objednávku.

„Hele, to bude průserový.“ Zavrtěl jsem hlavou a vzal si svýho gina. Ani jsem na Dejva nečekal a naklopil ho do sebe. Kurvadrát sto tisíc! Kolik je to gramů?

„Fajn. Co stopade?“

Povzdechl jsem si. „A s Burym, jo?“

„Jo.“

„Vždyť je to vymaštěnec. Nechtěl jsi někoho zodpovědnýho?“

„Proto se ptám tebe. Někdo musí Buryho držet na uzdě.“

„A proč vůbec jede Bury?“

„Zašiješ snad ty ten koks do psa?“

„Cože?“

„A co sis myslel? Že si ho dáš do kufru do papírovýho pytle a napíšeš tam ‚cukr‘?“

„A Bury to dá?“

Dejv se zasmál a napil se whiskey. „Bury dělal medinu.“

„Cože?“ nevěřil jsem. Viděl jsem toho kluka sice jen dvakrát, ale dojem zrovna neudělal. Prostě jen další vypatlaná na perníku ujíždějící smažka, který by se tu daly přehrabovat vidlema. Jenom představa, že by ho kdy přijali na nějakou vejšku byla… no prostě směšná.

„Jo. Vlastně máte docela podobný příběhy, jen Bury to dotáhl o krok dál. Byl vlastně dost bedna, ale když ho z mediny vylili, zkusil se zabít a dopad takhle. Prostě si to uvázal blbě a nějakou dobu se cukal, než ho našli a odřízli.“

„Ou… a seš si jistej, že to zvládne?“

„Jo jsem. Ono v něm zůstalo víc, než si myslíš.“

  

…a fakt, že jo. Zatímco já se pral se sedmým balónkem, Buryho řada se zdvojnásobila. Ne teda, že by dovednost zavázat pár uzlíků nějak predikovala schopnost províst jemnej chirurgickej zákrok, ale když jsem se díval na soustředění, s jakým si počínal, začal jsem tomu klukovi fakt věřit. Dokonce ani ten jeho výraz už nepůsobil tak dementně. Vlastně jsem ho měl rád. Byl pro mě vzorem, jak nedopadnout. I když…

„…Vlastně máte docela podobný příběhy, jen Bury to dotáhl o krok dál…“ ozval se mi v hlavě hlas Dejva.

…jen o krok dál… Zkusil jsem si Buryho představit s oprátkou na krku, ale nějak mi to nešlo. Na druhou stranu… kdo z nás na to nikdy nepomyslel, tak proč by ne on. „Vlastně máte docela podobný příběhy…“  Tak coby ne já? Stejnak… ze svýho života jsem zmizel tak dokonale, že většina mých dávných přátel i rodiny si stejně myslí, že jsem to už dávno udělal.

Vlastně jsem na to byl celkem pyšnej. Zmizel jsem z práce, změnil jsem si číslo, smazal účty na všech sociálních sítích. Udělal jsem něco, nad čím jsem vlastně přemýšlel už hodně dlouho a jen teď mi do života přišla ta správná situace.

Zasmál jsem se. Takže jsem vlastně přeci jen spíš po mámě.

  

„Nechápu, že odešla,“ zakroutil hlavou a napil se přímo z lahve. „Prej byl celej život se mnou hrůza. Já to nechápu, vždyť jsi měl šťastný dětství! Tolik jsem se snažil, abyste měli všechno.“

„Jooo…“ přitakal jsem táhle, ale ten souhlas mi přes rty vůbec nešel. Radši jsem se taky napil, aby se ode mě nečekaly žádný vyjádření. Tohle byla jedna z nejnepříjemnějších situací v mým životě. Bylo mi ho tak líto. Tak moc, že jsem mu musel lhát.

Otec spustil monolog o tom, co všechno za poslední půlrok pro mámu nezištně dělal jen proto, že se rozhodla od základů změnit vlastní život, a jak on za to nic nechtěl. No holt chtěla ho změnit od základů, dalo se čekat, že na řadu přijde i výměna partnera. Jen jsem nečekal, že do jejího novýho života nebudu patřit ani já. Odstřihla všechno a všechny. Nenechala cihlu na cihle. Moje největší životní podpora, někdo, kdo mě utěšoval, když otec vyváděl, kdo mi dodával sebedůvěru a měl mě prostě rád, byl už týdny pryč.

Vlastně jsem měl k otci blíž než kdy dřív. Opustila totiž nás oba.

A tak jsme seděli v zakouřený garáži na starým gauči a pili gina. Chvílema ze sebe otec sypal lítost a chvílema bylo ticho. Světla projektoru se odrážely od kouřový clony a na pozadí tlumeně zpíval Divokej Bill aby bylo jaro. Netrvalo dlouho, než jsme dorazili na dno první lahve.

„Víš, stejnak, čím seš starší, tím tě mam radši,“ mumlal táta, zatímco většina jeho váhy byla zapřená do mýho ramene. Nejistě jsme se kolíbali před videoklipem na projektoru, protože jsme cestou pro další lahev zapomněli, proč jsme vlastně vstali. „Jako malýho jsem tě moc nemusel. A v pubertě si byl děsnej parchant! Teď tě mám mnohem radši.“

Au.

„Seš takovej můj kámoš! Vlastně tě beru mnohem spíš jako kámoše, než jako syna.“

Zase… au.

  

Zauzloval jsem poslední balónek.

„Tak… hotovo.“

„Skvělý! Tak si dáme?“ zeptal se Bury s nadějí v hlase.

„Jo,“ odtušil jsem, zatímco mě to až hypnoticky táhlo ke zbytkům rozdrobeným na celofánu. Zkušeně jsem rozmělnil tvrdší kousky nožem a rozdělil hromádky. Zatímco barbar perníkář Bury si do tý svý nedočkavě zabořil nos, já si vytáhl brčko ze zadní kapsy kalhot. Vždycky jsem se snažil zanechat v tom alespoň část důstojnosti. Už kdysi dávno, když jsem si dal poprvý a měl z toho šílený výčitky, jsem v tom viděl jistou vznešenost, kterou jsem tomu chtěl stůj, co stůj ponechat.

Stará známá chuť mi vjela brčkem až do dutin. Vždycky mi tak trochu připomínala chuť lepidla. Čas od času jsem ji na patře cítil, i když nebylo co šňupat. Zdálo se mi o ní. Nikdy bych nevěřil, že mi i tak odporná chuť bude chybět. Že se ji naučím milovat.

Netrvalo dlouho a nos mi mrtvolně ztuhnul, jako bych ho měl ucpanej. Polkl jsem, pachuť kolumbijskýho sněhu mi sjela po zadní stěně krku a všude za sebou nechávala mrtvo. Za další okamžik mi tíha z ramen spadla a já pocejtil božskej klid. Obrátil jsem pozornost k Burymu.

V netrpělivém očekávání vysál další lajnu. „Furt nic,“ postěžoval si.

„Jo, perníkáři bejvaj často zklamaný. Dej si ještě,“ doporučil jsem klidně.

Po chvíli už Bury bubnoval prsty o desku stolu a oči mu postupně dostaly jiskru, která jeho chabému rozumu tolik chyběla.

„Dobrý, dobrý, dobrý…“ kejval hlavou a s úsměvem od ucha k uchu opakoval stále dokola. „Asi to zabírá.“ Vyskočil z židle a začal rázovat po místnosti.

Usmál jsem se. Za chvíli se jeho všemi svinstvy vyžraným mozkem začnou valit proudy protichůdných myšlenek. Začne skákat z jedný na druhou bez schopnosti na kterýkoliv z nich udržet chvíli pozornost. Všechny se je bude snažit pojmout, ale za chvíli se ztratí. Některý se mu budou zdát geniální, ale to je fuk, protože jim stejně nebude schopnej dát smysl. Alespoň ne takovej, aby ho dokázal předat dál. A když se o to přeci jen pokusí, málokdo bude v jeho zběsilým proudu volných asociací nějakej význam spatřovat. Jenže jemu to bude jedno. Bude si to užívat s euforickou radostí, která pro mě znamená jen všední bolest a celou paletu životních překážek a neúspěchů.

S uvolněným úsměvem jsem dal další čáru a opřel se do opěrky rozvrzané židle. Obvykle rozbouřený proud vjemů, který mi bránil žít plně v přítomnosti, se utišil. Všechny mé vlastní hlasy, všechny vzpomínky, ruchy, zvuky, zkrátka to všechno, co mě tolik rušilo, bylo pryč. Zůstal jen klid a ticho. A neochvějnej pocit, že kdybych se teď znovu ocit na škole, nebyl by pro mě problém ji dokončit. Nic by teď pro mě nebyl problém dokončit.

Otočil jsem se na Buryho, kterej se právě oddával svýmu rauši. Pusa mu jela, jak kulomet, ale já neposlouchal. Ve vlastním štěstí jsem si uvědomil, že jako on skončit nechci. Jenže přesně tam jsem měl namířeno…

Hlavu jsem měl čistou, jako málokdy. Představa, že se mi myšlenky zase rozutečou, byla nereálná. Ale věděl jsem, že přesně tohle se stane, když to nechám odeznít.

„Soustřeď se!“

Slyšel jsem hlasy stovky lidí, kteří mě okřikovali. Mámu, která se mnou psala domácí úkoly, když jsem byl malej. Učitelku ve škole, když jsem se díval z okna a nedával pozor. Přítelkyni, která mi něco vyprávěla a já nevnímal. Sám sebe, když…

„Soustřeď se…“

Ne, už nikdy nechci ztratit myšlenku.

V ruce jsem držel poslední balónek. Fialovej se třpytkama… Rozvázal jsem uzel a vysypal část obsahu na stůl. Podíval jsem se na Buryho. Však on to zvládne sám. Je v něm víc, než se zdá…

Soustřeď se.

Rozdělil jsem hromádku zhruba na patnáct gramovejch lajn.

Už nechci ztrácet sám sebe…