OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 68

Polaris

  

Vlak uhání po kolejišti a já sedím zády proti směru jeho jízdy. Svítá a přichází probuzení z amerického snu. Marně se snažím si vzpomenout, kdy tenhle příběh vlastně začal. Když jsem před lety napsal pohádku, svou prvotinu... možná když jsem složil Tsunami a nevěděl, že mě to VLNOBYTÍ za pár let dostihne… nebo snad když poprvé prošla dveřmi a věnovala mi první úsměv... Jednou jsem slyšel, že čas neplyne jako řeka jedním směrem, jak si všichni myslí, ale že je jako rozbouřený oceán a my křehkými kocábkami zmítajícími se na jeho vlnách, vrhané všemi směry. A že je někdy strašně těžké určit přesný moment, kdy se vlna zlomí...

  

  

Nevzpomínám si, kdy jsem viděl Polárku poprvé. Byla jednou ze dvou dcer mé kolegyně a občas se za ní v obchodě, kde jsme všichni pracovali, zastavila. Léta jsem svou kolegyni škádlil s otázkou, kterou ze svých spanilých dcer mi dá za ženu. Vidím to jako dnes, jak jsem ji postavil před Sophiinu volbu a řekl: „Kdybys musela, tak kterou bys mi dala?“ Po chvíli protestů a marného vzdoru odpověděla, že asi tu starší. A já na to: „Cože, ty bys mi opravdu dala svou vlastní dceru? Co jsi to za krkavčí matku!“ Od té doby jsem si z ní pravidelně střílel a krátil si tak dlouhé chvíle nudných směn.

Navzdory mé výřečnosti a tomu, jak společensky jsem na své okolí působil, žil jsem už mnoho let sám a hlubším milostným vzplanutím jsem se v zásadě vyhýbal. Měl jsem na ně příliš zmrzačené srdce, které se těžko dalo probudit k životu a ačkoliv tu několik pokusů bylo, žádná žena nedokázala přehlušit ozvěny minulosti natolik, abych viděl dál než (a to nejsou má slova) na špičku vlastního nosu. Ne že bych se nesnažil, ale můj počáteční zájem zpravidla velice rychle opadl. Stejné otázky, stejné odpovědi, gesta, pořád stejné hry, jejichž repríza jednoho časem unaví… Možná to nebylo spravedlivé, ale takhle jsem to tehdy prostě vnímal. Žádné děvče mi nebylo dost dobré a nedokázalo se mi dostat hlouběji pod kůži. Přes veškeré popírání, letargii a cynismus jsem v sobě začal živit přání a touhu po něčem silnějším. Po něčem, co mě opět probudí k životu. Potřeboval jsem pořádnou bouři.

  

  

„Dávej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.“

  

Od sedmnácti let jsem byl tak trochu instinktivní bestie, která dokázala intuitivně vycítit, když se blížilo nějaké nebezpečí nebo velké změny. Možná i proto se má společnost stala žádanou pro bloudící ztracence a notorické potížisty. Velmi často mě sami vyhledávali a důvěřovali mi i přes to, jak břitkým humorem a sebeironií jsem je mnohdy častoval. Asi věděli, že je to jen obranný reflex, kterým si chci udržet odstup a snažím se tak zakrýt skutečnost, že mi na nich záleží. Každopádně to fungovalo. Můj vnitřní kompas ukazoval směr. A já na začátku roku cítil v kostech, že se něco semele...

Po dvou letech relativního klidu jsem v nitru cítil, že je na čase se pohnout. Viděl jsem kolem sebe lidi, kteří život jednoduše vzdali. Pohodlí jejich současného statutu quo jim zaručovalo relativní klid, ale nezajistilo jim příslib štěstí. Vycházelo to z rozhovorů, které se mnou vedli. Jen velmi zřídka přiznali svou apatii a fakt, že sami nejsou zrovna spokojení se svým životem. Když na něj náhodou přišla řeč, raději stočili téma k zatraceným banalitám. Co hůř – i já sám začal vnímat, že jsem uvázl ve vlastní bublině a trpím podobným stockholmským syndromem. Byl jsem naštvaný bez zjevné příčiny a činnosti, které mě dřív bavily, mě teď unavovaly. Naše kapela měla slavit deset let své existence a s tím byla spojená i velká očekávání. Čekala nás práce na novém albu a na mých bedrech coby kapelníka, textaře a skladatele ležela tíha desáté sezony. Do toho jsem musel poslouchat promlouvání do duše mými nejbližšími, kterým na srdci leželo mé blaho a budoucnost, ale kteří ve své horlivosti jen stupňovali můj hněv a znechucení.

Zlom nastal v momentě, když jsem poprvé viděl Vykoupení z věznice Shawshank. Ten film a proslov Tima Robbinse na filmovém festivalu mi nastavil pověstné zrcadlo a já cítil nutkavou potřebu utéct. Utéct z vězení, které jsem si sám stvořil. Cítil jsem se institucionalizovaný. Věděl jsem, že včera bylo pozdě a každým dnem vyprchává můj potenciál. A tak začala má malá osobní renesance. Nejdřív jsem podal výpověď v práci. Dva roky bylo to místo mým útočištěm, mým kukaččím hnízdem, a já své kolegy měl upřímně rád, ale během třetího roku se začala projevovat jasněji firemní politika a její odlidštěnost. Vnímal jsem nejen vlastní frustraci, ale i frustraci kolegů. Byli jsme v práci „od nevidím do nevidím“ a večer se ptali sami sebe: „Co se zatraceně stalo se životem?“ Bylo na čase odejít. Mnou podaná výpověď v září mohla elegantně zajistit, abych se vyhnul nákupnímu šílenství před Vánoci, ale nemohl jsem je nechat na holičkách. Ne po tom všem... A tak jsem se upsal ve staré práci alespoň jako brigádník pro vánoční běsnění. Kdybych to neudělal a odešel z práce o měsíc dřív, jak jsem původně uvažoval, byl bych ji nikdy nepoznal…

S bojovým duchem se mi vrátila i chuť k psaní a já se opět začal účastnit literárních soutěží. Po letech neúspěšných pokusů a následné kapitulace jsem znovu obeslal (slovy) pár soutěží a poslal tam své povídky. Jeden nikdy neví, co se může stát. Další na řadě byla kapela. Muzika mi šla vždycky nejlíp, když jsem byl pod tlakem, což paradoxně platilo i o mojí posádce, bez ohledu na to, jak moc to nenáviděli. Ve studiu jsme díky tomu nahráli 4 nové skladby a jednu starou akustickou. Tsunami. To album jsme natočili v září a začali připravovat vše na koncert desetiletí. Díky tomu všemu jsem se cítil strašně velký, větší než kdy dřív. Po tak strašně dlouhé době. A bylo mi jedno, co si o mně kdo myslí. Aby toho nebylo málo, nechal jsem se naverbovat ke komediantům a spoustu lidí kolem sebe tím rozhodnutím naštval. Říkali, že dělám chybu, že jsem ztratil rozum. Ale já věděl, že jsem tím naopak možná udělal všechno proto, abych si ho uchoval. Cítil jsem se nepřemožitelný...

  

 

„Říká se, že je-li žák připraven, učitel se vždycky najde… bez ohledu na to, čeho se to týká...“

  

Naše cesty se měly protnout. Nějaké indicie se ke mně donesly už v létě, ale nevěnoval jsem jim přílišnou pozornost, protože jsem měl dost práce s vlastní revoltou. Když se ukázalo, že nejde jen o klevety, neodpustil jsem si opět pár vtípků a poznámek. A koledoval si o malér...

K naší první konfrontaci došlo na firemní večeři. Dorazila na ní pozdě večer po škole. Měl jsem už značně upito a bavil naše osazenstvo. Když vstoupila do naší společnosti, přepadl mě divný pocit. Slovy neuchopitelný. Mé kolegyně včetně šéfové mi několikrát škodolibě přihrály na smeč, abych se mohl blýsknout, ale já místo toho zůstával ve statické defenzivě a sám nechápal proč. Naše pohledy se chvílemi zkoumavě střetávaly na půli cesty. Bylo to nervózní měření sil. Alespoň z mé strany a já děkoval letům na střední, během kterých jsem se pro vlastní dobro naučil u druhých navodit pocit vyrovnaného plazího klidu. Ten ale mohl jen s těží konkurovat jejímu. Skutečnějšímu. Když se toho večera při odchodu z podniku naše cesty rozdělily, uvědomil jsem si, že klidnější a vyrovnanější holku jejího věku jsem snad ještě nepotkal. Nevěděl jsem proč, ale bylo mi jasné, že je jiná než ostatní. A to mě znepokojovalo. Tehdy možná náš příběh skutečně začal, ale kdo ví. Všechny příběhy prý už byly jednou napsány.

Přišel listopad. Bylo to zrovna na Dušičky, když nás čekala první společná směna. Po nervózním prvotním oťukávání jsem během našeho rozhovoru rychle zjistil, že je to velice milé děvče. Její oči se na mě smály a úsměv mě zvláštním způsobem uklidňoval. Působila neobyčejně autenticky. Upřímně. Na nic si nehrála. Byla pro mě jako závan čerstvého vzduchu… a pak najednou odešla. Skončila jí směna. A já zůstal stát jako opařený...

„Do prdele!“ ulevil jsem si.

„Co je ti ? Jsi v pohodě ?“ zeptala se mě kolegyně, která zrovna procházela kolem. „Vypadáš jako bys viděl ducha.“

Ani nevěděla, jak blízko byla pravdě.

„Nic. Jsem v pohodě.“ odpověděl jsem. „Jen si připadám jako ten nejhloupější vtip na světě...“

  

Druhý den nás čekala další společná směna. Měl jsem na povel celý obchod a byl tam jen s brigádníky. Nebylo moc prostoru k hovoru, protože vánoční nákupní horečka začala mnohem dřív, než se čekalo. Měl jsem alespoň dost času promyslet si, jak ji pozvat na kafe. To už jsem věděl, že za dva měsíce odjíždí na půl roku do Finska. Má zvědavost ale byla silnější než pragmatismus a já si pro vlastní klid potřeboval ověřit, zda je opravdu taková, jaká si myslím, že je. Příležitost se naskytla až hodinu před zavíračkou, když se obchod vylidnil. Přisedla si ke mně a my na sebe po celém dni konečně našli chvíli času. Svěřil jsem se jí mimoděk s tím, že si druhý den jedu pro svůj první literární úspěch, že mi otiskli povídku.

„Opravdu ? A o čem je ?“

„To ti nemůžu říct,“ odpověděl jsem a lišácky se na ni culil.

„Proč ne ?“ vyzvídala dál.

„Protože jsem do tý soutěže poslal dvě a nemám šajn, kterou vybrali… ale nejspíš Indigo, protože je to takový naturalistický příběh ze života o hodu mincí.“

Víc jsem jí neprozradil, chtěl jsem zůstat tajemným. A také jsem si chtěl nechat něco i na příště… Skončila směna a já sbíral kuráž k tomu, abych ji někam pozval, než odejde. Moje pozvání ji v první moment překvapilo. Bylo mi jasné, že se k ní nějaké mé fórky musely donést. Měřila si mě pohledem. Nakonec se usmála a s hravým tónem v hlase souhlasila s tím, že se domluvíme příště. Když odešla, ještě dobrých čtvrt hodiny trvalo, než se mi vrátil normální tep.

Večer jsme se spolubydlícím a kamarády vyrazili do města na tah. Byl jsem opilý svým malým vítězstvím a měl chuť slavit. Předčasně. Naše noční běsnění se protáhlo do ranních hodin a já měl co dělat, abych se ráno vykopal z postele a stihl vlak do Prahy, kde se měla konat slavnostní ceremonie. V cílové stanici mě přivítala kocovina hodná Charlese Bukowského. Dobelhal jsem se k nádražnímu kiosku, koupil bagetu, minerálku a hodně nejistý krokem vyrazil na vernisáž.

Do začátku zbývala necelá hodina a já měl čas dát se aspoň trochu do kupy. I přes zachmuřené podzimní počasí bylo na náměstíčku poměrně živo. Dva starci před katedrálou krmili holuby a ti se sem slétali z blízkého okolí. Doznívaly poslední ozvěny kocoviny a mé nitro naplnil smutek. Sedl jsem si na volnou lavičku a pozoroval lenivé dění kolem sebe. Tohle měl být můj velký den. Den mého vítězství. Snědl jsem tolik bagety, kolik mi žaludek dovolil a zapil to pomerančovou minerálkou. Nabízel se mi pohled na dveře krásné katedrály. Kusu historie, který tady zůstane pro příští generace. Z jejích dveří vycházeli japonští turisté, celí v gala. Já na tom byl o poznání hůř. Šusťáková bunda, pod ní rolák a seprané džíny. Spisovatel par excellence. Víc mi můj ranní výsadek nedovolil. Každou chvíli mi před očima tančily mžitky a já měl plné ruce práce s tím je rozhánět. Čas běžel strašně pomalu a mě přepadl znovu smutek. Vytáhl jsem poznámkový blok a začal do něj nekontrolovaně zapisovat vnitřní pochody té posvátné chvíle. Dne mého prvního literárního úspěchu. V uších mi hrála „Wish you were here.“ Nebo jsem si to alespoň myslel:

  

  

Přál bych si, abys tu byla se mnou… v den mého vítězství. Ještě nikdy jsem nic nevyhrál. Žádnou soutěž, když nebudu počítat tu obrázkovou ze třetí třídy, ve které vyhrál snad každý. Možná proto jsem soutěžil raději sám se sebou – mohl jsem tak vyčítat jenom sám sobě. Dnes je to jinak. Tentokrát jsem nevyhrál jako solitér. Alespoň v to doufám. I když… sedím tu sám… sám se svým osamělým vítězstvím a moc bych si přál Tě tu mít u sebe… přestože Tě znám sotva dva dny…

I wish you were here…

  P. S.: Příště chci vítězit s Tebou.

  

  

Přečetl jsem si, co jsem napsal za infantilní patos, vytrhl stránku, zmuchlal ji a podíval se na koš, který stál jen o několik metrů dál. Můj pohled se vrátil zpět k zmuchlanému papíru v dlani a já ho po krátké úvaze vložil do batohu a vydal se vstříc kavárně naproti katedrále…

Sál byl bohatě zdobený v renesančním stylu. Tedy spíš v novorenesančním. V místnosti bylo postaveno kolem dvaceti stolů po kvartetu židlí. Polovina stolů už byla obsazena. Našel jsem jeden dosud neobsazený na středu. Seděl jsem a pozoroval všechny kolem. Studenty v doprovodu rodičů a pyšných babiček. Uhlazené pisálky v košilích a vestičkách. Pyšné polovičky pyšných poloviček… Znovu jsem zkontroloval svůj outfit a alespoň si u roláku vyhrnul rukávy coby známku nedbalé elegance. Má únava si začala naplno vybírat svou daň. Objednal jsem si kávu, abych zůstal při smyslech…

Předseda soutěže si vzal úvodní slovo a přivítal všechny příchozí. Seznámil nás s historií soutěže a vysvětlil nám její literárním význam. Po několika recitacích došlo na předání knih. Autoři je měli jen za náklady, a tak jsem jich nakonec vzal víc, než bych potřeboval. Když jsem stál na stupínku, zeptal jsem se hlavního porotce, kterou z mých povídek vybal. Zeptal se mě na jméno, podíval se do rejstříku a s úsměvem řekl: „Polární záře.“

Vzal jsem si od něj knihy a sedl si na své místo. Pokoušely se o mě mdloby. Zákony pravděpodobnosti mluvily jednoznačně ve prospěch Indiga. Polární záře měla být jen povídkou do počtu bez přehnaných ambic a očekávání. Občas matematika prostě nefunguje... Otevřel jsem batoh a vyndal zmuchlaný patetický dopis, který neměl být nikdy rozbalen. Monolog hlavního porotce pokračoval a já si mezitím znovu připadal jako ten největší vtip na světě, který jsem si navíc sám napsal… Ta povídka byla o zásahu bleskem. Pohádka o drsné tváři a měkkém srdci, té nejpodělanější kombinaci pro tenhle šílený svět… byl to jenom příběh… o lásce na první pohled. Wildovská pohádka v mém vlastním duchu.

Naplno mě zasáhla imploze a já nevěděl, zda plakat nebo se smát. Sundal jsem si brýle a protřel si oči. Potřeboval jsem zatraceně nutně oddechový čas. Zmobilizoval jsem své síly, sebral své knihy a vyrazil do ulic. Ušel jsem jen několik metrů a s vypětím všech sil potlačoval pláč. Tak takhle vypadá vítězství?! Kolem mě procházeli ostatní vítězové se svými doprovody a já bez ohledu na to, jak směšně a absurdně to znělo, věděl, že bez mého doprovodu je tohle moje malé vítězství, můj první literární úspěch, jen polovičním. Místo abych ronil slzy štěstím a dojetím, ronil jsem je v rádoby nejšťastnější den svého života smutkem.

  

Celou cestu zpět jsem v rukách křečovitě svíral svůj vynález zkázy a přemýšlel, jakou hru to se mnou život zase hraje. Pokaždé, když jsem na krátko uvěřil v nějakou osudovost, dostal jsem ránu, ze které jsem se vždycky dlouho vylízával. Proto byl pro mě determinismus nepřítelem a sebemenší náznak osudu pouty. A já rozhodně nemínil být otrokem – chtěl jsem mít věci ve vlastních rukou. Zároveň mě ale občas doprovázely milníky a náhody, u kterých jsem si prostě musel říkat: „Zatraceně, jaká je pravděpodobnost?“ Tím spíš, že mi vstoupily do cesty vždycky v momentě, kdy jsem stál na pomyslném rozcestí a zvažoval své další kroky… Udělal jsem si malé resumé a připadal si jako detektiv z nějakého hodně nepovedeného noiru. Tak jedeme milý Wattsone:

  

Trudnomyslný spisovatel čtyři roky posílá povídku do soutěží. Bez úspěchu. Po letech se ji rozhodne poslat ještě jednou jako poslední zašeptání. Vzápětí potká holku, co mu rozbuší srdce. Dva dny na to ta marná povídka vyhraje v soutěži. Jejím hlavním hrdinou je osamělý hraničář, který nestojí o cizí přízeň ani o lásku, dokud mu do života nevstoupí ledová královna a nezmocní se vlády nad jeho srdcem. Chřadnoucí hraničář se vydává na osudovou cestu s nejistým koncem následující severní hvězdu a ženu svého srdce. Dívka, která rozbuší srdce spisovatele, odjíždí za dva měsíce na sever, odkud má sledovat polární záři…

  

Na to, aby to byla pravda, to znělo jako až příliš velká romantika. Nechal jsem případ otevřený pro nedostatek důkazů. Prozatím. K tomu, abych ho vyřešil, jsem nepotřeboval k ruce žádného Wattsona, ale víc spánku. A ji…

  

  

„Znáš to staré rčení? Když nemůžeš běžet, tak se plazíš. A když se nemůžeš plazit, když už nedokážeš ani to… najdeš někoho, kdo tě ponese.“

  

Tenhle citát jsem měl rád. Byla to taková „mantra“, která nějakým zvláštním způsobem vždycky zafungovala v momentě, když jsem neztrácel směr, ale ztrácel jsem vůli. Vzpomněl jsem si na psaní své diplomky. Na své neurotické a nihilistické stavy kapitulace, když jsem zvažoval smysluplnost svého úsilí, studia a vůbec všeho, co se týkalo školy. Jak jsem všechno nechal opět idiotsky vyhnat do krajností, které dospěly až k bodu zlomu a já byl opravdu hodně blízko tomu se na všechno vykašlat. Z hlubin mé paměti se vynořilo jedno hodně nepravděpodobné setkání. Možná právě jedna taková ta osudová „směrovka“, těžko říct. Když jsem byl hodně blízko tomu, abych do svého univerzitního veledíla hodil takříkajíc lidově „vidle“, potkal jsem ve vlaku irského učitele. Byl tisíce kilometrů od domoviny a zaujal ho můj štos knih a poznámek, se kterým jsem si přisedl do jeho kupé. Jeden titul ho zaujal obzvlášť. Obraz Doriana Graye, předmět mého bádání a stěžejní dílo mé studie. Vyprávěl mi o svém sousedovi, který má v jeho rodném městě na náměstí sochu. Řekl mi, že ji tam má proto, že byl vůbec prvním hollywoodským představitelem Doriana Graye. Dozvěděl jsem se od něj jméno toho herce, rok i název inscenace – všechno jsem to zapomněl, protože to ve výsledku nebylo důležité. Důležité bylo, že mě to setkání nakoplo a vlilo mi novou krev do žil. Tu práci jsem úspěšně dokončil, ale dodneška s úsměvem kroutím hlavou a ptám se sám sebe, jak moc velká pravděpodobnost toho setkání asi mohla být. A to načasování…

Vrátil jsem se do reality. Můj pohádkový kolotoč se zasekl. Opakoval jsem si, že je to všechno příliš krásné na to, aby to byla pravda. A možná to i nechtěně přivolal. Z našeho plánovaného kafe nebylo nic. Při mém návrhu termínu souhlasila. Nervózně, ale souhlasila. Když nadešel ten významný den a já se jí zeptal, zda naše schůzka platí, hned jsem poznal z jejího výrazu, že je všechno špatně. Řekla, že se jí ten termín moc nehodí, že se naskytly nějaké komplikace s jejím odjezdem, které musí vyřešit. Dostal jsem košem. Alespoň jsem to tak v ten moment vnímal. Moc dobře jsem věděl, že se do konce měsíce v práci uvidíme už jen jednou. Pak jsem měl nastoupit v divadle. Prostě konečná. Když už nic, chtěl jsem padnout důstojně. A upřímně. Řekl jsem to, co jsem si skutečně myslel:

„Promiň. Nechtěl jsem tě dostat do rozpaků… já jen… když člověk po dlouhý době potká někoho výjimečného, tak mu přijde líto kolem něj jen projít...“

Má slova ji evidentně překvapila a zaskočila.

„Já… promiň, je toho teď strašně moc...“

Večer mě spolubydlící vytáhl ven. Jeho kamarádi v jednom klubu měli hrát deskové a karetní hry a prý by mě to mohlo rozptýlit. Ten den jsem už jednou prohrál, tak proč nekapitulovat ještě jednou. Po cestě do klubu jsme nabrali jeho kamarádku. Hezká, milá, drobná blondýnka, co studovala stejný obor jako já. Hned jsme našli společnou řeč. Poznat ji dřív, kdo ví. Měla všechny trumfy v ruce, ale nebyla to Polárka. Omluvil jsem se, že jdu druhý den do práce, rozloučil se a odešel domů ještě před půlnocí. Když jsem dorazil na byt, vzal jsem do ruky jeden výtisk své knihy. Přes bolestivou porážku a její uvědomění jsem věděl, komu ta kniha patří. Navzdory tomu jak pitomě ta slova zněla v hlavě…

Druhý den jsem dorazil do práce a dozvěděl se, jaká pracovní pohroma se na nás žene a kolik zboží má dorazit. Pro dva lidi na krámu to opravdu nebyly nejlepší vyhlídky. Kolegyně mi však zvěstovala i dobrou zprávu – paní vedoucí nám narychlo sehnala posilu. Když jsem se dozvěděl, že tou posilou bude Polárka, myslel jsem, že mě trefí. Byl jsem unavený, nevyspalý a navrch zhrzený. Mé ego dostalo za posledních čtyřiadvacet hodin pěkně na prdel a poslední, oč jsem ve svém aktuálním stavu stál, byla další konfrontace na bitevním poli. A přece mě to zároveň hřálo na hrudi vlevo nahoře…

Chvíli jsme vedle sebe nervózně přešlapovali. Podle očekávání. Ani jeden z nás nepočítal s tím, že bychom se zase viděli až takhle brzy. A tak jsme kolem sebe kroužili jako dva žraloci. Bylo mi jasný, že stojím opět na pomyslném rozcestí. Zrekapituloval jsem si všechno dosavadní dění, všechny ty náhody a i ten infantilní nápad, co se mi vkradl do hlavy a více či méně v ní klíčil od samého počátku. Od chvíle, kdy jsem si vzal na vernisáži o výtisk víc. Ať už instinktivně nebo plánovaně. V hlavě se mi vybavila slova Roberta Frosta a já dal na jeho radu. Vybral jsem si tu složitější a méně prošlapanou cestu. Ale zase takový sebevrah jsem být nechtěl. Potřeboval jsem si ji víc proklepnout předtím, než ze sebe udělám idiota se smyslem pro romantiku.

Přerušil jsem trapné ticho: „Zažila si někdy osudové setkání? Myslím tím setkání, které tě nasměřuje v momentě, kdy váháš jakou cestou se vydat. Směrovku, která popírá matematickou pravděpodobnost a utvrdí člověka v tom, že je na správné cestě.“ Abych předešel nedorozumění, vyprávěl jsem jí svůj příběh s irským učitelem. Kdyby řekla, že se jí nikdy nic podobného nestalo nebo že na podobné hlouposti nevěří, věděl bych, že jsem se šeredně zmýlil a mohl dát ještě ruce pryč, aniž bych se ztrapnil. Opak byl ale pravdou. Něco podobného zažila několikrát. A co víc – ukázalo se, že má i na osud velice podobný názor jako já. A tak nám bylo dáno najít znovu společnou řeč trochu paradoxně právě osudem. A znovu roztočit ten zaseknutý kolotoč naší rapsodie…

  

Dny se krátily a listopad směřoval ke svému závěru. S ním končila i jedna dlouhá etapa mého života. Šéfová a kolegyně se mě opakovaně ptaly, zda si ještě nechci svůj odchod rozmyslet a vzít výpověď zpět, ale já věděl moc dobře, že bez tohohle kroku se nebudu moci posunout dál. Uklidňoval jsem je, že jim pomůžu v prosinci alespoň brigádně, že se nic nemění, jen tam s nimi nebudu tak často. Nevím, koho jsem se tím snažil víc ukonejšit; jestli víc je, nebo sebe...

Nadešla naše poslední společná listopadová směna a prosinec byl stále ve hvězdách. Neznal jsem rozpis v nové práci, natož pak abych věděl, jak často budu v obchodě. Tohle vědomí mi trochu uvolnilo imaginární pouta. Kromě nevyužité příležitosti nebylo co ztratit. Pokud mi měla zbýt alespoň nějaká naděje, musel jsem něco udělat. Ale naše rozhovory se točily kolem zatracených banalit, které jsem navíc musel iniciovat já a i tak jsem se v nich cítil jako slon v porcelánu. Popravdě to jinak v tom hektickém pracovním procesu ani nešlo. Neustále mezi námi figuroval někdo třetí nebo čtvrtý. Snažil jsem se uklidnit sám sebe, že mám ještě dost času, než odejde domů, ale s každou další minutou rostl můj neklid a frustrace.

Situace se zklidnila z ničeho nic jako mávnutím proutku. Zůstali jsme ve skladu ve třech. Přijel nám odpolední závoz a my se během vykládání zboží najednou začali bavit bez předešlých rozpaků a nucenosti. Bavili jsme se o svých snech a plánech do budoucna. O svých vizích a možnostech. Během té hodiny a půl jsme k sobě byli upřímnější než za celou směnu. Ta se ale nezadržitelně blížila ke konci. Přišlá nova vlna faktur a zákazníků a já nadával sám sobě, že jsem nevyužil příležitosti, dokud byl čas. Zbývalo pět minut do jejího odchodu a já zoufale potřeboval nejen zastavit čas, ale i poslat kolegu nejlíp na druhý konec skladu a vzít si Polárku stranou. Než jsem stačil jednat, vyřešilo se všechno samo. Kolega byl povolán dopředu na krám, kde se vyskytl nějaký složitý případ. Polárka přišla ke mně a opřela se o stůl. Dívali jsme se na sebe a na chvíli celodenní shon ustal.

„Tohle je možná naše poslední směna,“ řekl jsem. „Kdo ví, jak to bude v prosinci...“

„Já vím,“ řekla a usmála se. Vyzývavě stála naproti mně.

„Zajdeme spolu na drink, než se naše cesty rozdělí?“

Čekal jsem nějaké zaváhání, ale žádné se nekonalo.

„Zajdeme,“ řekla a znovu se usmála.

Věděl jsem, že kolega nebude na prodejně věčně.

„Tak si vyměníme čísla, ať se můžeme domluvit?“

„To bychom asi měli...“

Horlivě jsem sáhl pro svůj telefon, než si to všechno zase rozmyslí.

Na malý moment jsem na její tváři spatřil náznak pochybností nebo možná něčeho jiného. Záhadného. Ale taky mohla být jen nervózní z toho, abychom nebyli přistiženi. Kdo ví.

Kolega se vrátil do skladu téměř okamžitě potom, co jsme si vyměnili čísla. Hned na to se šla převléct a odešla. Srdce mi bušilo jako o závod a sám jsem se přistihl, že se usmívám jako měsíček na hnoji. Díky těm devíti číslům jsem se cítil jako dítě, které za dobré vysvědčení vzali na matějskou pouť.

  

„Když už bruslíš na tenkém ledě, můžeš i tančit.“

  

Přišel prosinec a blížilo se velké finále. Deset let za kormidlem naší rockové sebranky. A deset let na samotce. S rostoucí nervozitou a počtem komplikací, které se na nás valily, jsem si uvědomil, že ty chvíle radosti byly vykoupeny hodinami, dny a roky odpírání. Najednou jsem naplno vnímal tu bublinu, kterou jsem si sám vytvořil a která mě na každém sklonku roku nutila bát se o další sezonu. Tíhu koruny. Teď byla pryč. Záleželo jen na té jediné akci a kdyby snad měla být naším posledním výstřelem, pak tedy ať pořádným. Ani na moment jsem si nepřipouštěl selhání bez ohledu na to, že na každý vyřešený problém připadaly dva nové. Zažíval jsem obdobné deja vu jako před dvěma lety, kdy jsme vydávali dlouho očekávané album, ale sám sebe jsem překvapil, s jakou lehkostí jsem teď problémy řešil. Samozřejmě jsem nadával na celý svět a na oko si hlasitě chladil žáhu, ale vnitřně jsem cítil, že mám věci pod kontrolou a všechno zdárně zvládneme. Válčil jsem na více frontách a jejich rozmanitost mi zabraňovala podlehnout chmurám a trudnomyslnosti. Během té doby jsme se spolu jen letmo míjeli.

Týden před koncertem jsem ji pozval na naší velkou slávu. Odpověděla mi, že ráda dorazí, pokud jí do toho něco nevleze. Doufal jsem, ale jistý si nebyl. Přece jen jsem si dokázal na prstech spočítat, kolikrát jsme se viděli a neměl jsem ponětí, jak jsem na ní vlastně zapůsobil. Snažil jsem se ji pro dobro kapely vytěsnit z hlavy, ale v nitru jsem věděl, že se tam někde ve stínu ukrývá a číhá jako panter před skokem. Narůstající komplikace plně udržovaly mé vědomí v kreativním berserkru a díky němu byla ta šelma držena až do koncertu v bezpečné vzdálenosti. Ale kdo si počká, ten se dočká…

V den koncertu dorazili na generálku kluci z původní sestavy a náhradníci za náhradníky. Bývalí členové drželi v ruce nástroje po několika letech a náhradníci za náhradníky s námi taky zkoušeli poprvé. Aby toho nebylo málo, tak finální verze dokumentu o našich deseti letech jsme dostali až na poslední chvíli několik hodin před koncertem. Prostě jeden velký bordel a sázka na nejistotu. Navzdory tomu, jak bylo všechno vyhrocené a kolik věcí viselo doslova na vlásku, všechno vycházelo. Alespoň v rámci možností. Radost ze shledání po letech a nostalgie nás stmelovala a my nenechali stres a nervozitu přerůst únosnou mez. Zase jsme byli těmi náctiletými kluky, kteří ignorují nepřízeň osudu a jen si užívají jízdy.

Ten panter vyskočil ze stínu, až když jsme dorazili do klubu a měli postavenou aparaturu. Tak jako před každým koncertem jsem se uzavřel sám do sebe a sbíral kuráž pro operování v přední linii. V záři reflektorů. Tak moc jsem chtěl, aby ten koncert byl dokonalý. Tak moc jsem chtěl, aby to viděla. Uvědomil jsem si to. Bylo to dětinské, ale bylo to tak. A ona skutečně dorazila a vyrazila mi dech…

Když jsem ji viděl přicházet v té kostkované košili s úsměvem od ucha k uchu a rozpuštěnými vlasy, málem jsem se při pozdravu zakoktal. Prohodili jsme pár zdvořilostních vět, po kterých jsem se s ní prozatím rozloučil. Za pár minut jsme měli jít na plac a čekala nás ještě poslední válečná porada. Naše vokalistky se na mě škodolibě šklebily, protože objevili kryptonit na svého náročného a věčně sarkastického kapitána. Mávl jsem nad jejich poznámkami rukou a zapadl do backstage, abych pronesl poslední motivační proslov před výkopem…

Nervozita ze mě spadla po prvních odehraných tónech. Tohle byl náš večer a my měli srdce na dlani. Celý svět se měl na necelé dvě hodiny smrsknout na tohle malé hudební kolbiště. Někde tam v hledišti byli i ti, na kterých nám záleželo nejvíc. A teď tam byli všichni.

Písně plynule prostupovaly playlistem, dokud se nezastavil u Tsunami. Ta skladba měla u lidí vždycky úspěch právě proto, že nebyla pouhou písničkou. Byla skutečným příběhem. Příběhem o hořkosladkých osamělých vítězstvích. Příběhem o bardovi, který bez ohledu na to, kolik křepčících lidí stojí pod pódiem, je srdcem i duchem jinde. Vyprávění o tom, že bez ohledu na to, jak jsou naše písně hlasité, všechny vznikly v tichosti a osamění... uprostřed nelidského VLNOBYTÍ. Nebylo jiného zbytí, tu píseň jsem ten večer zpíval z celého svého srdce a zpíval ji pro ni. Našel jsem ji pohledem.

Koncert gradoval a my se vezli na vlnách euforie a atmosféry, kterou pro nás lidi vytvořili. Výstupy s hosty a bývalými členy songy ještě víc nakopávaly a s nimi i nás. Vizualizace na plátně za námi naše písně umocňovaly a dokreslovaly jejich sdělení. Bylo to důstojné završení jedné dekády. Možná nejlepší koncert vůbec. Na konci playlistu mě dokonce při děkovačce diváci strhli z pódia, nosili mě na rukou a podávali si mě. Tohle jsem zažil vůbec poprvé. Neskutečně silný zážitek. Nakonec jsme přidávali ještě dvě skladby. Jednu vypalovačku a jednu zapomenutou z dob původní sestavy, kterou jsme ze srandy znovu vzkřísili během odpolední generálky. A ona tam pořád byla…

Hned po koncertě jsme uvedli a pustili dokument o našich deseti letech existence. Když se na konci rozsvítilo, tak už v hledišti nebyla. V následné záplavě gratulací a veselí na kopuli mého deset let stavěného Tádž Mahalu pučela malá prasklinka...

Všichni mi blahopřáli a já se snažil jim jejich vlídnost oplácet, ale něco ve mně hnisalo. Podivný pocit, který nabíral na síle s tím, jak se klub postupně vyprazdňoval. Zůstali už jen ti nejvěrnější a členové s ex-členy. V uších mi doznívala Tsunami a má vlastní slova, která se mi teď vracela jako bumerang. Nikdy nezáleží na velikosti vítězství, pokud ho neslavíš s tím, s kým ho chceš slavit nejvíc. Byla u toho, ale nebyla v tom se mnou. Stejně jako v té písničce… Vyšel jsem ven z klubu. Potřeboval jsem čerstvý vzduch. A být chvíli sám, což byl nadlidský úkol, protože se po mně neustále někdo sháněl. Stihl jsem se tak třikrát-čtyřikrát nadechnout, než se otevřely dveře klubu. Vyšel táta a chytil mě kolem ramen. Říkal, jak je na mě pyšný a že se nám to povedlo. Táta nikdy nechválí bezdůvodně. Hřálo to na duši. Chvíli...

„Tati, dej mi, prosím tě, cígo...“

„Počkej, ty přece nekouříš ?!“

„To je jedno, prostě mi ho dej!“

Podal mi cigaretu a já si ji zapálil. V hlavě mi běžela slova hlavního hrdiny z jedné gangsterky v momentě vítězství… a těsně před dopadem: „Nearly got fuckin‘ everything...“ Nahlas jsem tu větu zopakoval.

„Co ?“ Slyšel jsem otcův zmatený hlas.

Zakroutil jsem hlavou a jen se smutně usmál. Bez odpovědi.

  

Následující týden jsem nastoupil do divadla a v obchodě jsem byl jen na otočku. Viděli jsme se jen velice zřídka, ale viděli. Ukázalo se, že tak, jako jsem měl já hektické poslední týdny kvůli koncertu, čekaly teď stejně hektické zase ji, protože se blížil konec semestru a s ním i zkouškové období, které bylo jejím brzkým odletem o to víc zkrácené. Jestli čas nebyl na naší straně už předtím, pak byl teď vyloženě proti nám.

Blížily se Vánoce a pracovní tempo závratně rostlo. V tomhle masakru jsme coby kapitalističtí elfové Santa Clause mohli stěží konverzovat o něčem jiném, než o zboží ztraceném někde mezi regály. Čtyři dny před Štědrým dnem nadešla má poslední hodina. Od vedoucí jsem se dozvěděl, že nebude třeba, abych ve zbývajících dnech přišel do práce... Když se to dozvěděla, zaznamenal jsem na její tváři překvapení a snad i drobné zklamání. Určitě tam nebyla lhostejnost. Pozval jsem ji a ona mé pozvání přijala. Měli jsme spolu konečně zajít na drink. Dva dny před Vánoci. Nejsilnější kapitola naší rapsodie měla teprve přijít...

  

  

„…a možná jsi při tom trochu zapomněl, že je to jen o tom, jak jeden kluk potká holku. Víc nic...“

  

Nadešel den D a blížila se hodina H. Nervozita by se dala krájet. Snad nikdy jsem se ještě žádné schůzky tak nebál. Všechny nastřádané zkušenosti byly ty tam a já se vrátil mentálně o dobrých patnáct let nazpátek, do let své chlapecké nevinnosti. Připadal jsem si jako alkoholik propuštěný z léčebny stojící před první sklenkou režné. Tak moc jsem byl podělaný. Na jednu stranu nebylo co ztratit, na druhou mě vidina zmaru upřímně děsila. Šel jsem do koupelny a před zrcadlem se profackoval, svázal si vlasy do drdolu a vylezl z koupelny svlečený do půl těla. Nahlas jsem uvažoval, co na sebe, a nadával jako dlaždič.

Spolubydlící můj polonahý výstup doprovázený žargonem, za který by se nemusela stydět leckterá přístavní nevěstka, pobaveně pozoroval. Vyzval jsem ho, ať se nešklebí a řekne, co má na srdci.

„Ty – muzikant, frontman a muž davu, se nebojíš postavit hordám, ale bojíš se postavit malé holce?“

„Na mojí obranu, zase tak malá není,“ jízlivě jsem podotkl a oba jsme se tomu zasmáli. Upřímně.

Otočil jsem se k němu v každé ruce jednu košili: „Která se hodí víc na to moje harakiri? Modrá s dlouhým rukávem, nebo černá s krátkým ?“

„Seš rebel. Vem si tu černou a jednoznačně. Jestli chceš zapůsobit.“

Mrštil jsem modrou košili zpátky do skříně a nevěřícně kroutil hlavou: „To jsem to dopracoval… ve svým věku se chovám jako podělaná školačka.“

„Hlavu vzhůru, pane ‚já nikoho nepotřebuju‘, prostě ti na ní jen hodně záleží. Bude to dobrý. Věř mi… a když ne, tak aspoň budeš mít jasno. Nemůžeš prohrát.“

Poděkoval jsem spolubydlícímu za pomoc a odlehčení situace.

Vrátil jsem se do svého pokoje, sedl si k psacímu stolu a otevřel knihu. Jaké věnování jí napíšu jsem věděl už dlouho dopředu. Napadlo mě to spontánně a přišlo mi to výstižné. Vzal jsem do ruky propisku a na volnou stránku napsal: „Ať Tě na chladném a mrazivém severu hřeje Polární záře, Polárko. S láskou, Jax

Podíval jsem se na svůj výtvor a z plných plic zaklel. Věnování bylo napsané pěkně nakřivo a navrch písmem prvňáčka. Otázka zněla, co s tím? Napadlo mě jediné schůdné řešení. Vzal jsem výtisk, který jsem měl schovaný pro sebe a celý proces zopakoval. Druhý pokus byl už o něco úspěšnější. Zabalil jsem knihu do papíru s vánoční tématikou a balíček nacpal do batohu. Několikrát se zhluboka nadechl a vyrazil do ulic...

Při mém příchodu na místo srazu začalo pršet, což nám do značné míry usnadnilo rozhodování. Místo kýčové procházky po vánočních trzích jsme se přesunuli rovnou pod střechu o něco méně kýčového café-baru.

Mé nejhlubší obavy se naštěstí nenaplnily. Mizerný scénář nucené konverzace plné děravých a hluchých míst se naštěstí nekonal. Právě naopak. Byl jsem mile překvapený, jak se Polárka rozpovídala a byl jsem za to upřímně rád. Byla tak veselá, usměvavá, živá… nevědět, že je po celodenní směně, tak bych to na ní snad ani nepoznal. To, co z ní vyzařovalo, se mi líbilo každou chvílí víc a víc. Jen v jeden moment zkřivila tvář, a to když jen letmo naznačila, že zažila hektický týden...

Čas běžel neuvěřitelně rychle. Když jsem se podíval na hodinky, bylo už bezmála deset. Bylo k neuvěření, že v tom café-baru sedíme už tři a půl hodiny. Shodli jsme se, že je na čase vydat se na cestu. Při cestě na tramvaj jsem jí oznámil, že ji doprovodím domů. Kontrovala, že nemusím, že to zvládne, ale zároveň nijak výrazně neprotestovala. Bok po boku jsme vykročili vstříc temným ulicím toho kouzelného města.

  

Tramvaj si pod stíny neónů prorážela cestu temnou nocí a my se zatím bavili o nenucených banalitách. Potřeboval jsem se s ní bavit o nevážných věcech, abych mohl sebrat síly pro ty vážné, co mi ležely na srdci a pro správná slova k daru, který jsem se jí chystal předat…

„Příští zastávku vystupujeme,“ řekla.

Tramvaj dorazila do své stanice. Tramvaj do stanice touha… z reproduktoru se ozvalo její ohlášení: „Severka“.

Na moment jsem ztuhl. Vystoupili jsme z tramvaje a já se rozesmál. Nevěřícně a bezmocně. Nechápala to a ptala se mě, co mě tak najednou rozesmálo.

„Severka, to je vlastně Polárka, ne?“

„No jo, je,“ odpověděla nechápavě. „Proč se ptáš?“

„Nech mě chvilku si to srovnat v hlavě a já ti to pak možná nějak vysvětlím…“

  

  

Došli jsme až k jejímu domu. Usmívala se na mě a děkovala mi za moc krásný večer. Nastala chvíle loučení. Bod zlomu. Nadechl jsem se a vyndal z batohu balíček… Protestovala, že nevěděla, že si budeme předávat dárky a že pro mě nic nemá, ale já jí zarazil. „Víš, on to není tak úplně dárek, ale věc, co ti musím předat. Je to moje knižní prvotina. Já… od chvíle, kdy jsem ji poprvé držel v ruce, jsem věděl, že patří tobě. Vím, jak to zní blbě, ale tak to prostě cítím. A možná se ti bude na severu hodit...“ Dál už to šlo hůř. Neztratil jsem kuráž, ztratil jsem slova. Můj vlastní jazyk mě zradil a já marně hledal způsob, jak vyjádřit to, co jí chci říct. A jak správně projevit své city…

„Chci být k tobě upřímná...“ řekla a na její tváři se zrcadlil smutek a dlouhodobá únava. Podruhé za celý večer a poprvé v plné míře. Přiznala, že je dívkou v nesnázích, že se jí za celý poslední měsíc spousta věcí nepovedla a doufá, že se jejím odletem na sever některé věci z toho vyřeší. Že je teď toho na ni strašně moc a Finsko je pro ni vysvobozením. Uklidnil jsem ji s tím, že ji o nic nežádám, sám netuším, co se během toho půlroku stane a samotného mě čeká spousta změn… „Ale přesto bych byl rád, kdybychom se po tvém návratu mohli zase vidět. Moc bych si to přál.“ Objal jsem ji a ona mé obětí opětovala. Naše sevření povolilo a já ji políbil na rty. Když se naše rty oddálily, postřehl jsem, že mou levou ruku svírá ve své dlani a usmívá se.

Poznal jsem, že je také na útěku a že zoufale potřebuje, aby jí nic (a nikdo) nestálo v cestě. A přesto mě držela za ruku a já konečně na vlastní oči viděl, co mi napovídaly mé instinkty. A srdce. Držela mě za ruku, i když byla nesmírně unavená a její oči přívětivě zářily. Nenuceně a upřímně. Dodávala mi kuráž k tomu, abych nalezl ztracená slova. A já věděl, že přede mnou stojí výjimečná a silná žena. Taková, kterou bych se nebál následovat, protože na rozdíl od těch, které mě v minulosti oslabovaly, by mě ona dělala silným. Políbila mě na rty a chvíli jsme se znovu objímali. Naše slova plynula, ale zůstala v pozadí. Nebyly potřeba. Záleželo jen na tom magickém momentu. A já si tak zoufale přál zastavit čas. Celá scéna jakoby se odehrávala ve snové realitě. Políbil jsem ji ještě jednou. Alespoň si to myslím, ale jistý si nejsem. Bylo to příliš surrealistické na to, abych to mohl říct s jistotou, ale příliš emotivní na to, aby to byl jen sen. Ale kdo ví, pod mraky se skrýval úplněk a za úplňku se dějí záhadné věci.

Rozloučili jsme se a popřáli si veselé Vánoce. Asi dvě minuty na to začalo hustě pršet a já si sundal čepici. Na tramvajovou zastávku jsem došel promočený. Během chvíle, jako na povel, déšť zase ustal. Cestou na byt jsem seděl ponořen do vlastních myšlenek a trochu smutně se usmíval. Tak jako každý, kdo se něco nového naučí. Zbývaly dva dny do Vánoc a já dostal ten nejkrásnější a zároveň nejsmutnější dárek, jaký jsem si mohl přát. Dostal jsem naději.

  

Tam láska jako z pohádek byla přerušena a přešla v karneval koroze. Od toho zimního večera jsem ji viděl jen jednou. Letmo v práci, když jsem si byl vyzvednout své osobní věci. Pokaždé, když se naše pohledy střetly, následovaly je hřejivé úsměvy. Ale to bylo vše. Odjela tři dny po Silvestru. Můj smutek, žal a stesk ale přece jen k něčemu byly. V noci z jednatřicátého na Nový rok jsem napsal Polaris. Píseň o osamělých poutnících, jejichž cesty se protly, ale byly nemilosrdně rozděleny sílící zimní bouří, která zakryla stopy i hvězdy. Příběh mrazu a melancholie. Příběh naděje. Bylo to poprvé, co jsem celou písničku napsal jedním dechem. A napsal jsem ji pro ni. I když jsem před lety přísahal sám sobě, že už žádné dívce píseň nenapíšu. Přišla sama. Spontánně a náhle. Tak jako její múza...

  

Věnováno všem zatvrzelým srdcím, které příliš předčasně přestaly věřit na pohádky.

  

   

Poslední přelet nad kukaččím hnízdem

A kdo ví, co se všechno může stát

Potkali jsme se na tom slzavém místě

Když vichry zimy začaly vát