OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 70

Prosím, ozvi se!

  

19:49

„Haló? To jsem já... Chtěla jsem ti jen říct, že mě mrzí, jak se to nakonec zvrtlo. Snad budeš v pořádku. Ozvi se.“

  

20:18

„Ahoj, tady zase Ellinor. Až si to poslechneš, tak prosím zavolej, mám o tebe strach. Doufám, že tě nenapadla žádná blbost. Teda... jasně že ne, protože ty jsi inteligentní víc než dost. A právě proto by byla hrozná škoda, kdybychom o tebe přišli! Tak se umoudři a dej o sobě vědět.“

  

20:57

„Ok, chápu, že se zlobíš. Harvey to prostě přehnal, jasný? Neměl to říkat, neměl říkat vůbec nic! Vlastně tam ani neměl chodit. Ale už se stalo. Jeho nezměníš, on bude hovado pořád. Prostě se přes to přenes a zkousni to! Jo, chápu, je to těžký a není to fér. Proč to má být pořád na tobě, že... Proč, proč... protože z vás dvou jsi tady chytřejší ty, chápeš? Nikdo z nás ti nesahá ani po kotníky! Takže by bylo fajn svou inteligenci prokázat tím, že si přestaneš hrát na mrtvolu a dáš o sobě vědět...“

  

21:36

„Tak teď mě už vážně štveš. Jestli se mi neozveš DO HODINY, jedu k tobě domu, jasný?! Děsíš mě! Na Harveyho se vyser, teď jsem tady já! A já ti nic neprovedla, se mnou mluvit můžeš... Myslíš si, že mě jako baví viset furt na telefonu a někde tě nahánět? Nebaví! Ale kvůli tobě to klidně dělat budu, chápeš? Protože mi na tobě záleží. A tobě by mělo taky.“

  

22:15

„Máš ještě čtvrt hodiny. Jinak sedám do auta a jedu... A fakt doufám, že tam budeš! Protože jestli tě Harvey vážně vyprovokoval, tak beru zpátky všechno to o tvý inteligenci. Ty si asi neuvědomuješ, že to řekl právě proto! Jsi pro něj konkurence, chápeš? Snaží se tě ponížit, aby se sám před sebou cítil líp... A jestli ti to pomůže, tak to stejně nepomáhá. Seřvala jsem ho. Teď je jak spráskanej pes. A chce se ti omluvit! Chápeš to...?! HARVEY SE CHCE NĚKOMU OMLUVIT! Já bych na tvým místě na sebe byla pyšná, že jsem dokázala něco takového. Ty si prostě vůbec neuvědomuješ, jak zásadní vliv máš na lidi. Chápeš, jak velká škoda by to byla, kdybysme o tebe přišli? Čekám, že zavoláš.“

  

22:44

„Jsem na cestě. Jestli tě tam nenajdu, volám sto dvanáctku. Doufám, že je ti teď jasné, v jak vážné jsi situaci.“

  

23:13

„Jsem zničená. Nevím, co mám dělat. Potřebuju tě... Slyšíš? Potřebuju! Tvůj dům je prázdný, nikdo ze sousedů tě tu dneska ani neviděl, fízlové daj akorát tvou fotku na net a mě docházejí nápady, jak tě najít. Volala jsem Jess. Berou s manželem auto a jedou ke kolejím. Harvey se cítí dost blbě. Teď burcuje svoje spolubydlící a chce jet k mostu. Jestli se ti něco stalo, bude si to vyčítat. Já vím, že jo... Mrzí ho to. Všechno. To o tvý mámě i o práškách. Přehnal to a ví to. Není to zlej chlap, jen trochu žárlivý a soutěživý. A teď má výčitky. Já jen... kdyby se k tobě tahle zpráva dostala, tak ať to víš. Jdeme tě hledat všichni. Bez ohledu na cokoliv, co se tenhle večer stalo, nám na tobě záleží a máme tě rádi. Nikdo z nás to neříká moc často a je fakt, že tě většinou berem až moc samozřejmě... Já... bych mohla pokračovat ještě dál a je toho hodně, co jsem ještě neřekla... ale jdu tě hledat. Snad ti ten zbytek budu moct říct do očí.“

  

01:42

„Sedím u řeky. Prošla jsem okolí snad stokrát. Na mostu ani u kolejí prý taky nic. Nevím, co mám dělat. Už ani nedoufám, že si tohle někdy poslechneš. Ale chtěla jsem slyšet tvůj hlas. A... možná je to divný, ale tohle povídání si s tebou mě tak trochu uklidňuje. Je to, jako kdybych tě tu pořád někde měla. Třeba v jiným vesmíru, nebo jiný dimenzi, ale pořád někde. Plácám kraviny a do toho se mi po tvářích koulej slzy jak hrachy. Nechce se mi přiznat, že jsi prostě pryč. Protože nevím kde. A dokud tě nenajdem, tak pro mě budeš pořád naživu, jasný?! ...Měla bych se sebrat. Měla bych vstát a jet tě hledat ještě někam. Jenomže mě už vůbec nenapadá kam. Prosím, dej mi nějaké znamení... Udej mi směr a já se tam vydám! ...Tahle bezmoc je snad ještě horší, než kdybych tě tu našla... Mohla bych tě zachránit. Nebo možná ne, ale věděla bych, na čem jsem.“

  

02:51

„...prosím... doufám, že to nejsi ty... Přece ty bys...! Ne, to nejsi ty, že ne...?! Jedu do márnice. A tam zjistím... zjistím, jestli... Ty ne... NE...!“

  

03:40

„Posranej večer, posranej Harey a posraný celý hledání! … Mmm, ah. Pořád si opakuju: dýchej zhluboka, dýchej zhuboka! Tak, jak jsem to slýchávala od tebe, pamatuješ? Jenomže víš co? Tentokát to kurva nepomáhá! … Já nevím... Jsem zmatená... Nevím, jestli mám být ráda, že to nejsi ty, nebo mám být nešťastná, že to ještě neskončilo... Já nevím, sakra, co mám cítit dřív...! Jsem naštvaná, protože tu nejsi. Jsem z toho nešťastná. Mrzí mě to. Mám strach. A do toho jsem ještě šťastná, že ta mrtvola nejsi ty. A cítím se provinile. Protože stát nad mrtvým člověkem a mít z něčeho radost je prostě divný... Tohle se nedělá! …Je toho na mě moc... … ...Přemýšlím, co bych dělala, kdybych v tý márnici našla tebe. A uvědomila jsem si jednu věc... že pro mě nikdy nikdo nebyl a nebude důležitější. A že o tom věděl asi každý, kromě mě. Že tě prostě miluju a obdivuju a přijít o tebe... to je to nejhorší, co by se mi mohlo stát... Vztah mezi rodičem a dítětem, mezi sourozenci nebo dvěma milenci – nic z toho nedokáže přesně určit můj vztah k tobě. A mrzí mě, že jsem ti to nedokázala říct dřív. Že jsem to dřív nevěděla. ...A chci ti říct ještě něco: Tahle noc pro tebe může být dostatečným důkazem toho, že pro nás pro všechny nejsi samozřejmost. Vážíme si tě – všichni. I Harvey. To, co udělal... s jakým nasazením tě hledal... Kdyby myslel opravdu vážně to, co ti večer řekl, tak by takhle nevyváděl. A v té márnici... viděla jsem na něm, že měl o tebe strach. A že se mu ulevilo, když pak před náma ležel úplně cizí člověk. ...Pořád přemýšlím. A... možná tou sobeckou a bezohlednou osobou jsi tady ty... protože jsi bůhví kde, zatímco my tady umíráme strachy. ...A víš ty co...? Tohle je ode mě poslední hovor. Už ti volat nebudu... Evidentně o to nestojíš. Sbohem...“

  

08:01

„Ahoj Ellinor, to jsem já. Promiň, že nevolám dřív... vybil se mi telefon. Asi jsi v noci dost šílela, když sis ani nevšimla, že spím u tebe na gauči. Napadlo mě, že tu na tebe počkám. A volám ti jen pro jistotu, kdyby sis náhodou nevšimla, že tady ještě pořád jsem. Měj se!“