OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 71

Pan doktor

  

„Koukej táhnout!“ díval se na mě a nebyl to on. Jeho oči byly rudé, zuřivé a nejméně dvakrát větší než obvykle. „Padej! Jak jinak ti to mám ještě říct?!“

Ne. Zavrtěla jsem hlavou. „Nepůjdu! To nejde!“ zopakovala jsem posté a ještě pevněji se chytla rámu dveří.

„Jsi volná, krucinál! Tak…“ zadrhl se mu hlas, „proč nejdeš, kam chceš!“ nebyla to otázka, ale další zlostný výkřik. Tvář měl červenou, plnou dolíků a žíly na krku naběhlé.

„Kam mám jít?!“ těkala jsem očima po jeho obličeji a snažila se v něm najít cokoliv, co bych dokázala pochopit. Co se to s ním stalo? Pod nánosem nátlaku a násilí jsem se snažila najít člověka, kterého jsem milovala. „Proč?! Proč to po mně chceš?!“ znovu se mi stáhlo hrdlo.

„To je jedno prostě – kurva…“ hrábl po mně, drsně mě chytil za předloktí, vytrhl mě ze dveří a praštil mnou o stěnu v chodbě naproti. „Prostě jdi! Co na tom potřebuješ chápat?! Můžeš jít, kam chceš!“

Odrazila jsem se od stěny a chytila se za tvář. Lícní kost byla ošklivě naražená, ale bolest mě nezajímala. Musela jsem něco udělat. Jak jsem mu to měla vysvětlit?! Moje místo bylo tady. Nic jiného neexistovalo. Srdce mi poskakovalo v hrudi tak prudce, až jsem měla pocit, že polykám celé knedlíky. Šlo o všechno. O všechno!

Padla jsem na kolena a objala ho kolem nohou. „To nemůžeš! Nevyhazuj mě. Prosím!“ Copak neslyšel děs v mém hlase?

Zlostně do mě kopnul, ale já se nepustila. Bylo mi jedno, jak to vypadá nebo jak se ponížím. Držela jsem se ho ze všech sil, až mě bolelo v loktech. Látka jeho kalhot se mi otírala o nos.

„Koukej mě pustit, sakra!“ snažil se mi vytrhnout a nakonec se ke mně sklonil, oběma rukama mě popadl za vlasy a odtáhl od sebe. Kopnul do mě tak vztekle, až jsem se smýkla po podlaze a spálila si kolena.

„Přestaň žebrat a vypadni! Jo, vyhazuju tě!“ řval na mě, ale já se nehýbala. Přiblížil se, znovu do mě kopnul a potom zas. Nakonec jsem ležela na zemi a dívala se na zaprášený povrch linolea pode mnou. Nechápal nic! Své slzy jsem necítila. Slzy byly málo, nedokázaly říct dost.

„Prosím…“ zkusila jsem to ještě jednou, ale sklonil se nade mnou tak hluboko, až mu z kapsy u košile vypadl mobil a klíče. Prudce mě zvedl, zkřížil mi ruce za zády a strkal mě k východu. Takhle měl můj svět skončit?!

V poslední chvíli jsem stačila po klíčích hrábnout. Nevšiml si toho! Sevřela jsem je v dlani tak pevně, že se mi zoubky zařezávaly do kůže.

Zatnula jsem čelisti a pevně zavřela oči. Musela jsem to provést teď. Sbalila jsem se před ním do klubíčka a potom svým tělem a hlavou prudce švihla zpět. Naše hlavy práskly jedna o druhou, až se mi zatmělo před očima. Jenže já to čekala a on ne. Využila jsem krátký okamžik, kdy zavrávoral, vytrhla se mu a doběhla zpět ke dveřím své místnosti. Proběhla jsem jimi, jedním silným mávnutím je za sebou zabouchla a plnou silou se do nich opřela. Dýchala jsem tak hlasitě, že mi skoro zaléhalo v uších, a prsty se mi příšerně třásly. Jak jsem měla najít správný klíč?! Několikrát prudce zabušil do železných dveří, až se ozvalo zadunění.

„Otevři, do prdele!“

Ne. Zapřela jsem se do nich takovou silou, že jsem musela zařvat. Rychle jsem se znovu zadívala na klíče. Tohle byl on! Jedním hladkým pohybem vjel do zámku a v dalším zlomku vteřiny jsem jím otočila.

Díkybohu…! Couvla jsem ode dveří, jako by mě od nich někdo odstřelil. Rychle jsem si projela rukama zpocené vlasy a hlasitě vydechla. Ještě jsem tomu nevěřila, před očima mi zběsile jiskřilo a v žilách bouřila krev. Zůstal tam – a já byla tady, v bezpečí.

Rychle jsem přiskočila zpět a zamkla na další západ. Litovala jsem, že jich nemohlo být ještě aspoň deset. Vytáhla jsem klíče a znovu je sevřela v prstech.

Protáhl ruku zamřížovaným okýnkem ve dveřích, kterým mi podával bagety a ovoce, když zrovna neměl dost času, aby chvíli zůstal. „Dej mi ty klíče! Ty bestie! Dělej, co ti říkám! Hergot, nesnáším tě!“

Uskočila jsem dozadu, až jsem zády tvrdě narazila do zdi. Dřepla jsem si a překryla si uši. Nechtěla jsem nic slyšet. Klíče mi vypadly na zem.

Nakonec rány na dveře ustaly, stejně jako všechny ty nesnesitelné věty, které říkal. Přišel klid a já se pohnula ze strnutí. Jako bych se měla znovu naučit hýbat. Rozhlédla jsem se kolem. Vše bylo zdánlivě při starém. Všechny mé věci, knihy, štětce, papíry, postel, jídlo, voda… Nic z toho nemělo význam, ale nedokázala jsem odtrhnout zrak z přívěsku na klíčích válejících se na zemi. Aeskulapova hůl! Dala jsem mu ho já sama, krátce po svatbě, když si založil vlastní lékařskou praxi. Neměla jsem ale nejmenší tušení, že ho u sebe nosí dodnes – po celé ty roky! A právě na těchto – mých – klíčích! Do očí mi vhrkly slzy.

Miloval mě a tohle byl jen další důkaz. Miloval mě celou tu dobu, bez ustání, od těch let, kdy jsme ještě byli svoji. Nic z toho, co přišlo potom, na tom nedokázalo nic změnit. Pokárala jsem sama sebe za to, že jsem si tu a tam dovolila o jeho lásce pochybovat.

O to ale bylo nepochopitelnější, co se dělo právě teď!  Nedávalo to smysl, ať jsem se to snažila pochopit, jak jsem chtěla. Vždy jsme přece patřili k sobě – navzdory všem. Ano, museli nás rozvést, ale to nic neznamenalo, to byly jen nepříznivé okolnosti. Svazovala nás zvláštní magie. Právě kvůli ní jsem musela být zde, celá léta. Musel mě ukrýt a bylo to naše největší tajemství. Chtěli zničit mě i jeho. Já byla – kdo jsem vlastně byla? Potrhlá divná ženská, která slyší a vidí věci, co nejsou? Nikdo to nikdy nechápal a chápat nechtěl. On byl lékař a já byla ta čarodějnice. Samozřejmě, musel mě před nimi ukrýt, byli strašně zlí. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla na několik čtverečních metrů zamčeného pokoje na konci poslední chodby v suterénu nemocnice, ale dal mi všechno, co jsem chtěla. Dnes to byl můj skutečný domov, jediné bezpečné místo. Nikdy mi nic neodmítl, byli jsme tým – až dodnes. Znovu se mi hruď stáhla bolestí. Až dodnes!

Podívala jsem se na dveře a na jejich rám. Pohled mi padl na dvanáct samolepek na zárubni. Ohňostroj a sněhové vločky. Ohňostroj a silueta Bukurešti. Skleničky na šampaňské a konfety. Na každé podobný obrázek. Dvanáct oslav nového roku, tady. A každý z těch roků byl dobrý. Vypracoval se z novopečeného doktůrka, kterému nikdo nevěřil, na odborníka, kterého platili zlatem, aby jim vrátil naději. Teď to byl Pan doktor. Věděla jsem o tom všechno, všechno mi vyprávěl. To dobré začalo jen několik měsíců poté, co mě ukryl zde. Otevřel se mu nový svět.

Zadívala jsem se do stropu a pokoušela se v zašedlé bílé omítce najít jakýkoliv obraz, který by mi prozradil, co bude dál. Ale byla to jen bílá omítka. Svou magii jsem už dávno ztratila. Sotva jsem si pamatovala, jaké to bylo. Jediné, co jsem stále ještě měla před očima, byly jeho zoufalé zmatené oči. Viděla jsem je tolikrát! „Přestaň s tím a dívej se na mě!“ držel mě za ramena, kdykoliv to přišlo, a třásl se mnou. Ale já ho viděla skrz mlhu, jako by byl daleko za obzorem. Zato jsem dobře viděla jiné věci. Nehody, úmrtí, zranění, nemoci. Zarývalo se mi to přímo pod kůži. Vždycky jsem věděla, kam musíme jet; telefon byl příliš pomalý, mohlo být pozdě. Až nakonec, po několika měsících, nás začali vyhazovat, i přesto že jsme jim přišli na pomoc. Začali mu přezdívat Doktor Faust a couvali, kdykoliv se nečekaně objevil u nemocného. Musel mít přece smlouvu s Ďáblem.

Ale to bylo dávno. Tady dole se to zlepšilo, tady už jsem neviděla nic. Na všechno se zapomnělo, i na tu přezdívku. Potěšila mě každá další zpráva o tom, co dokázal. A pocit, že jsem na tom všem měla zásluhu i já, byl báječný. Pomáhala jsem mu. Být zde v suterénu a nedělat problémy, to byla moje část práce.

Sedla jsem si na postel a usmála se. Vždycky byl poblíž mě. V téhle malé nemocnici spal i bydlel, dnes už mu celá patřila. Utěšoval mě pocit, že je stále se mnou a nikdy to nebylo jinak. Potřebovala jsem ho vedle sebe, cokoliv jiného bylo nepřestavitelné. Jak jsem mu mohla nebýt vděčná? Nezbavil se mě, i když by mohl. Nevyhnal mě navzdory tomu, že to ostatní chtěli. Naopak – dovolil mi zůstat v jeho blízkosti, když se všechno spiklo proti nám. Potřeboval mě stejně jako já jeho. Jen málokdo kdy zažil něco tak silného.

Zaryla jsem si nehty do dlaně. Až doteď! Znovu se o mě pokusila panika, ale podařilo se mi ovládnout zrychlený dech i brnění v prstech. Bylo to tu znovu. Znovu mi ho brali, znovu byli proti nám! Nevěděla jsem jak, ale… museli to být oni. Někdo cizí.

Zalila mě horká temná vlna a nenávist k celému světu mi na okamžik začernila zrak. Nenáviděla jsem je! Všechny, kdo za to mohli. Všechny, kteří se ho báli a kteří mohli za to, že já jsem tady a on tam. Nikdo neměl mít právo o nás rozhodovat! To oni – a mohla bych jmenovat – mohli za všechno. Věděla jsem, odkud se začaly šířit klepy a pomluvy. Nikdy jsem nepochopila, jak rychlé to bylo, jako smrtící epidemie. Najednou po něm začali plivat. Hnusili se mi.

Ale zůstali jsme spolu. Velké vítězství, o kterém nikdo nevěděl a vědět nemohl, i když jsem si stokrát přála, aby se na vlastní oči mohli přesvědčit, jak moc mě miluje. Chodil za mnou, každý den. Nosil mi všechno, co jsem chtěla, až na některé věci jako nože, sklo a jiné ostré předměty, mobilní telefony, izolepu… Přece jen – kdyby se ke mně někdo dostal, mohl by mi ublížit. Nebo mě vystopovat. A pak by nás roztrhli.

Někdy u mě byl celé hodiny a vyprávěl dlouho o všem, stál o můj názor. Dotýkal se mě, miloval se se mnou. Ano, naše manželství bylo pryč. Moje magie, která nás kdysi poutala k sobě a nakonec nás rozdělila, byla také pryč. Ale tohle zůstávalo bez nejmenší změny. Naše láska. Ze všech uzlů, co se už rozpletly, ten poslední, nezničitelný.

Znovu se mi zatmělo před očima. Sáhla jsem si na spánky a zamotala se mi hlava. Ne. Nemohla to být pravda. To, co se stalo dnes, se jednoduše nestalo! Barevný ohňostroj za víčky mě donutil si lehnout na postel. Slabost, která se přese mě převalila, byla téměř krutá. Na druhou stranu mi dovolila usnout jako lusknutím prstů.

  

Prudce jsem nabrala vzduch do plic a projela mnou vlna vzrušení. Probudila jsem se a cítila jeho pevná stehna, jak mě obepínají. Ležela jsem na břiše a on seděl obkročmo na mých nohou. Něco ale nebylo správně, ucítila jsem nepříjemný tlak na zápěstích. Pokoušela jsem se odlišit skutečnost od polospánku, ale smysly mě ještě úplně neposlouchaly.

„Vypadneš, ti říkám,“ zasyčel a slezl ze mě. Pochopila jsem, že mám spoutané ruce. „Vypadneš potichu a v klidu. Nikdo nic nepozná, miláčku.“ Nepochopitelně jemně si otočil mou hlavu k sobě a přejel mi prsty přes bradu. „Udělej to. Pro mě. Víš, že jsem tě vždycky miloval. A právě proto teď musíš jít.“

„Proč?“ nabrala jsem do plic až moc vzduchu na jediné slovo.

„Ani jeden z nás tu už není v bezpečí,“ vydechl a zachytila jsem záblesk strachu v jeho tváři. „Ty ani já.“ Pro ty oči bych udělala cokoliv, všechno se ve mně stáhlo touhou mu pomoci a zároveň odporem k tomu to udělat. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Zavřela jsem oči a přitiskla se k jeho dlani.

„Ale kam mám jít?“ zavrtěla jsem hlavou.

„Prostě pryč. Všechno ostatní vyřešíme potom,“ ujistil mě a stiskl mi dlaní rameno. „Nikdy bych tě nenechal odejít. Nikdy! To přece víš. Ale vědí o tobě. Ví, že jsi tu.“

Jako by mi někdo zapíchl nůž do hrdla. Napřímila jsem se. „Cože?!“

„Jo, sakra,“ přikývl rychle. „Musíš zmizet dřív, než sem přijdou. Jako bys tu nikdy nebyla.“

Zavrtěla jsem hlavou. Chápala jsem to, ale nemohla uvěřit. Vteřiny tikaly pomalu a zároveň zběsile rychle.

„Tak se hni!“ ztratil trpělivost, když jsem se dál vyděšeně dívala na dveře. Stiskl mi ramena, až to zabolelo a jeho oči se znovu proměnily. Vše se v něm napjalo a zdálo se mi, že zaskřípal zuby. „Krucinál, jestli tě tu najdou, určitě tě zabijou!“

Zabijou mě? Jenže jaký v tom měl být rozdíl? Tohle mě zabije taky!

„Tak už…“ syčivě vydýchl, „tak dělej, sakra! Víš, co udělají se mnou, jestli tě tu najdou?!“ otřel si pot z krku.

Přikývla jsem a zatrnulo mi. Ano, vím!

Zvedli jsme se spolu, on stáhl z postele prostěradlo a přehodil mi ho přes ramena. Vzal mě kolem nich a prošli jsme dveřmi s poškozeným zámkem – před chvílí musel vypáčit. Jak jsme šli chodbou, přibývalo světla. Snažila jsem se nerozhlížet kolem sebe, dívala jsem se upřeně na zem. Bylo tu tolik prostoru! Dlouhé chodby plné dveří vedoucí k dalším a dalším dveřím a za nimi – nepředstavitelné nekonečno! Nemohla jsem na to myslet. Příliš mnoho prostoru! Kilometry volného vzduchu… Napjala jsem ruce. Pouta na rukou za zády se mi zařízla do zápěstí a ta bolest byla nejspíš jediný bod v tomhle divokém světě, který byl skutečný.

Prošli jsme posledními dveřmi. Otevřely se před námi úplně samy a najednou jsme stáli na slunci. Skrčila jsem se a zavřela oči. Ostré světlo mě málem spálilo. Nemohla jsem se dívat, hýbat se, ani dýchat. Pevně jsem stiskl prsty v pěst. Chtěla jsem to zvládnout, kvůli němu, ale prostor a slunce se do mě zaryly jako rypadlo, aby mě odhodily jako kus kamene. Nevnímala jsem nic než křeč; v hrudi, v nohách a v hlavě.

„Do hajzlu! Co je?! Co to s tebou zase je?!“ Popadl mě pevněji a s námahou mě odtáhl dál za popelnice na infekční odpad. Proměnila jsem se v pytel brambor, a jakmile mě pustil, zůstala jsem ležet na zádech. V rukách i nohách mi brnělo a překvapeně jsem na ně zírala.

„Sakra, tohle ne! Musíš se pohnout!“ snažil se mě zvednout.

Mohla jsem sotva dýchat a nechápala jsem, co se děje. Panika mě úplně ochromila. Chtěla jsem se jí zbavit, nepotřebovala jsem ji! Světlo, vzduch a prostor!

„Viorico, prosím,“ sklonil se těsně nade mě, zatnul zuby a na tváři jsem ucítila jeho rty. Jako jediný světlý bod se propálily skrz křečovitou tmu. „Musíš jít dál, nebo je konec!“ zaznělo prosebně. „Jestli tě najdou, bude to zlý. A to nechci! Máš šanci, ale musíš vstát!“

Zatnula jsem zuby tak pevně, jak jsem jen mohla. V čelisti mi zapraskalo. Jeho tvář! Znovu tu byla. Světlé rozhodné oči plné síly a života pod výrazným obočím muže, který vždycky dostane, co chce. Rty vytvarované do krásně rafinované linky. Znovu byl se mnou. Pokusila jsem se narovnat. Podepřela jsem se rukama, ale bylo to silnější než já. Jakmile jsem se odlepila od bezpečné země, znovu se mi zatmělo před očima a vzduch mi zmizel z plic. Liviovy ruce zmírnily pád jen trochu.

„To nemůžeš, do prdele!“ procedil skrz zuby a zatřásl mnou. „Vždycky musíš mít něco extra, co?! Stará bláznivá megera, co jsem taky mohl jinýho čekat! Vždycky se s něčím vytasíš!“ pustil mě a vztekle do mě kopl. „Ale tohle už je vrchol! Vstávej, kurva! Jestli tě tu najdou, provalí se to! Víš, co se mnou provedou pak?! Budou mě mít za zvíře!“ praštil mě do obličeje. „Za hnusný prase, který tě nechalo smrdět celý ty roky v podzemí, do hajzlu! Nikdo nic nepochopí!“

Zabojovala jsem o tu trochu vzduchu, kterou se mi podařilo procpat skrz ztuhlé hrdlo. Znovu jako dřív…! Házeli po nás kameny, plivali po nás… A to už se nemělo nikdy vrátit! Mělo to být za námi!

Zatnula jsem zuby, pevně zavřela oči a překryla si hlavu rukama. S jeho pomocí jsem se postavila na nohy. Stála jsem ohnutá a zkroucená, ale stála jsem. Dívala jsem se do země, necítila jsem nohy ani ruce, z mého těla zůstal jen trup.

„Tak dělej!“ strčil do mě a já se ze všech sil snažila udělat krok, ale všechna vůle byla málo. Dech mi chroptěl v hrdle a zbytek těla zkameněl. Děs mě obklopoval tak těsně, že se v něm nedalo pohnout. Spadla jsem na bok.

„Nehraj si už kurva se mnou!“ praštil mě a na tvář mi dopadly kapičky vlastní krve z úst. Bezmocně rozhodil rukama, potom se mě pokusil zvednout, ale udělal jen dva kroky, než jsme spadli.

Klekl si vedle mě a bezradně se rozhlédl kolem, zuby pevně stisknuté a vyceněné. Nakonec se sklonil a zalovil v kapse. Vytáhl skalpel a přiložil si ho k žíle těsně pod svou čelistí. „Jestli to neuděláš, zabiju se. To chceš? Bude to tvoje zásluha!“ zadíval se na mě, jako by doufal, že právě teď se něco změní.

Projela mnou další křeč, horší než všechny předtím. Zírala jsem na světlo, které se odráželo od kovu u jeho krku. Liviu! Bože, ne! Prsty na rukou mi sevřel křečovitý třes, jak jsem se úporně snažila pohnout.

„Nechci, aby tě zabili, a sám tě taky zabít nemůžu,“ zaskřípal zuby a na krku se mu objevila kapka krve. „Copak to nechápeš?!“

 „Ty šmejde“ ozvalo se za jeho zády a i já sebou trhla. Liviu se vyděšeně otočil a strnule se zadíval na tři stíny, které zaclonily slunce. Skalpel cinknul o zem. „To je ona, co?! Takže je to do prdele pravda!“

„Ne, to není…“

„Ale je!“ zaburácel stín. „Nejsme blbí! A takhle ses jí chtěl zbavit, co?“ opovržlivě se podíval na skalpel na zemi. „Aby nikdo na nic nepřišel, hlavně Eliza ne! Tak to ‘s podělal!“ ušklíbl se.

Eliza?

 „Eliza?“ podařilo se mi vymáčknout a nejspíš mi nebylo rozumět.

Jeden ze stínů se nevesele zasmál. Jeho bota se mi zastavila těsně vedle hlavy. Otočil si mě k sobě. „No jasně, Eliza, naše sestra, jeho žena. Mysleli jsme, že jediná, dokud nám nedošlo, že tady něco šeredně smrdí. Ale vo to se postaráme.“

Žena?! To slovo mě ochromilo ze všeho nejvíc. Zadívala jsem se mu do tváře. Díval se na mě a třásl se. Jeho oči byly jako kameny, do kterých se shluklo všechno zoufalství světa.

„No!“ postrčil Livia jeden z jeho švagrů směrem ke mně. „Jsi kus hovna, ale jestli v tobě je aspoň zbytek pořádnýho chlapa, tak jí to vysvětlíš. Máš poslední možnost.“

Liviu se ke mně otočil a znovu si kleknul. „Viorico…“ zavrtěl hlavou a jeho tvář se znovu změnila. „Já tě nedokázal opustit, nešlo to,“ rty se mu zkřivily, když mu do očí vhrkly slzy. „Potom co nás rozvedli, jsi tu prostě musela zůstat. Byla jsi přece moje. Ty ‘s to přece taky chtěla, nebo ne? Ale musel jsem žít i… jinak. Normálně. Potřeboval jsem to. To přece každej pochopí, i ty,“ zadíval se na mě s prosbou i přesvědčením v očích. „Ale oni to nechápou…“ ukázal potom za sebe. „Když tě teď našli, budou se tě chtít zbavit, aby se nikdo nic nedozvěděl. Aby to zůstalo jen v rodině. A tohle,“ přejel rukou volný prostor kolem nás, „bylo jediný další řešení. Nenašli by tě, nikdo by neměl důkaz, mohla sis dělat, co chceš a já taky. Mohli jsme kurva žít dál. Jenže ty ‘s to zkazila! Ty šílená hysterko!“ Najednou se roztřásl. „Kvůli tobě je teď pozdě!!“ otřel si rukou oči. „Ty za to zaplatíš a mě budou mít za nejhnusnějšího grázla! Udělají ze mě zrůdu!“ Žíla na krku mu znovu naběhla jako provaz. „Do prdele!“

Zoufale jsem se na něj dívala a kvůli slzám jsem všechno viděla rozmazaně. Eliza?! Jeho žena! Kdo jsem tedy byla já?

Nikdo?

Co z toho všeho mělo nějakou cenu?

Vzduch kolem mě vyplnilo prázdno. Mé tělo ochromilo světlo a můj mozek zrada. Všechny mé myšlenky byly paralyzované, až zbyla jen krutá bezmoc.

Povedlo se mi sáhnout po chirurgické oceli na zemi vedle mě. Skalpel mi projel žilou tak rychle a účinně, že jsem sotva pocítila bolest. Vyděšeně se nade mnou sklonil, popadl mě za rameno a stiskl krvácející tepnu. Ale rána byla moc velká, krev mu protékala mezi prsty. „Tohle ne, tohle ne, to nesmíš!“ kroutil hlavou a možná křičel, ale já ho slyšela jen slabě. V těch několika dalších chvílích, kdy jsem ještě něco vnímala, křeče i ztuhlost těla zmizely. Horká životodárná tekutina mi hřejivým proudem tekla po krku a bolest se smísila s úlevou. Vyřešila jsem to. V dalším okamžiku, který vyplnilo čisté pradávné nic, jsem už nevěděla o ničem z toho, co bylo.