OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 73

...byl to snad jen sen

  

Byl krásný večer. Jaro sotva začalo, byl tedy ještě mírně chladný, ale slunce konečně zapadalo v rozumnou dobu. Obloha se barvila do růžova a šedavé mračné chomáče vypadaly jako namočené v krvi. Vyslovil jsem tu myšlenku nahlas a společně jsme se tomu zasmáli. Najednou jsem tě chytil za ruku, příjemně to hřálo, a pohlédl jsem ti do očí. Chvíli jsem nevěděl, co si myslíš, ale úsměv na tvé tváři a pevný stisk tvé ruky napovídaly, že jsem neudělal nic špatného. Ruku v ruce jsme pomalu kráčeli po mostě a pozorovali jsme na říční hladině odraz barevného nebe a oranžového slunce. Připomnělo mi obrovský plovoucí pomeranč. I o tuto myšlenku jsem se s tebou podělil a i této myšlence jsme se společně zasmáli. Zastavili jsme se, jen na pár okamžiků, abychom si užili ten krásný pohled, než slunce zapadne úplně, mraky zešednou, obloha ztratí své barvy a ztmavne. Vychutnával jsem si tvou nepopíratelnou přítomnost, tvou blízkost, pevný stisk tvé ruky. Položil jsem si hlavu na tvé rameno a nasál jsem tvou vůni. Nejen tvůj parfém, ale i vůni tvé kůže, tvého těla, tvé duše… vůni tebe. Byla omamující.

Řeka zdánlivě pohltila slunce a kouzlo vyprchalo. Vzduch se ochladil, ne však pouto mezi námi. Světla bylo čím dál tím méně a barvy všeho v okolí se postupně začínaly měnit na odstíny šedi. Zastavil jsem, abych si tě prohlédl, než se prohloubí stíny v tvé tváři a přicházející tma zkreslí její křivky. Snažil jsem se vtisknout si do paměti všechno. Co máš na sobě, jak vypadají tvé vlasy, jakou barvu má tvoje kůže, jaké máš oči. Tvé oči jsem zkoumal ze všeho nejdéle, zasloužily si speciální pozornost. Tvé duhovky byly jako dva prstence leštěného mahagonu.

Chtěl jsem dojít domů ještě než se setmí, tak jsme pokračovali v cestě. Naše ruce se opět našly, pohupujíce se podél našich boků a jejich dráhy splynuly v jednu. Naše nohy, jako by byly součástí orchestru, dopadaly v pravidelném rytmu, podkreslovaly naše nádechy a výdechy a snad i naše srdce se sladila a tloukla jako tympány. A pak, jako by dirigent naposled mávnul taktovkou, náš dvoučlenný orchestr utichl. Došli jsme na konec posledního listu not a před námi se tyčil cíl naší cesty, motiv naší symfonie - dům, ve kterém jsem bydlel. Vlivem protáhlých a temných stínů tvořených posledními dnešními slunečními paprsky vypadala budova nevlídně a chladně. Hřál mě však pocit, že tam jdu s tebou. Dříve bílé a hladké, nyní zšedlé a popraskané stěny budovy nedělaly zrovna dobrý dojem, ale my si jich nevšímali, měli jsme oči jen pro sebe navzájem.

Večer jsme strávili povídáním nad svíčkou, zabalení v jedné dece. Když jsme se unavili, přesunuli jsme se do postele. Spával jsem v ní sám, ale byla dost velká pro dva. Bylo nezvyklé cítit vedle sebe teplo dalšího lidského těla. Přisunul jsem se blíž a nakonec jsem usnul s tváří zabořenou do tvých vlasů.

Ráno jsem se vzbudil a i se zavřenýma očima jsem cítil, že jsem v posteli sám. Otevřel jsem oči. První paprsky vycházejícího slunce dopadající skrze okno na prázdné místo na posteli vedle mě mi mou domněnku potvrdily. Nikdo vedle mě neležel. Najednou mě přepadl zvláštní pocit a přišlo mi, že se ve mně pohnuly všechny orgány.

Nepozorovali jsme spolu západ slunce, nesmáli jsme se mým hloupoučkým přirovnáním, nedržel jsem tvou ruku, neměl jsem hlavu na tvém rameni, nedýchal jsem tvou vůni, nekoukal jsem se do tvých očí, jediné představení našeho dvoučlenného orchestru se nekonalo, nepovídali jsme si nad svíčkou zachumlaní v dece, nespali jsme v jedné posteli, neusnul jsem s tváří vnořenou v tvých vlasech.

Nejsi tu… a nikdy jsi nebyl.