OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 73

Hedvábný kapesník

  

„Co tu máme, Ericu?“ zeptal se Bryan O‘Donnell, když dorazil se svou parťačkou na střechu budovy.

Doktor Tate zvedl hlavu a odvětil: „Abych pravdu řekl, tak nevím. Na těle není zjevné žádné cizí zavinění, ale okolnosti jsou nanejvýš podivné.“

„Co dělal takový elegán na střeše?“ přemýšlel Bryan nahlas.

„Tak to už je vaše práce,“ ušklíbl se doktor.

„Já ti nyní mohu řict jen toto. Věk tak šedesát až sedmdesát let. Příčina úmrtí? Možná srdeční zástava nebo mozková příhoda, v potaz by také přicházela otrava plynem, soudě podle překrvených spojivek, ale to si nemyslím.“

„Kdy zemřel?“ zeptal se Bryan.

„To teď nemohu přesně určit. Zajímavé je, že obličej vykazuje stopy omrzlin, tady a tady,“ ukazoval Eric nafialovělé skvrny na nose a lících.

„Každopádně, více ti budu schopen říci až po pitvě,“ napřímil se doktor a sundal si rukavice.

„Cos to říkal, omrzliny?“ nevěřícně se ujistil Bryan. „Vždyť je červenec, je tu snad 30oC. Chceš říct, že ho někdo strčil do mrazáku a pak ho sem přinesl?“

„Říkal jsem, omrzliny v obličeji, více po pitvě“ zopakoval znova Eric.

„To není možný, to je Colt SAA? Bože, to je nádhera!“ vychrlila ze sebe Hannah.

„Holka a zajímaj jí starý pistole? Od kdy prosimtě?“ rýpl si Bryan.

Hannah Malloryová patřila k jeho vyšetřovacímu týmu necelý rok a zatím měla stále punc nováčka, takže si ji ostatní dobírali. Leckdy i dost nevybíravě, zvláště kvůli jejímu většímu pozadí.

„Od nepaměti. Ale to ty nemůžeš vědět,“ odsekla Hannah a nespouštěla oči z palné zbraně. „A navíc to není žádná pistole. To je Colt Single Action Army, hlaveň 5 1/2″, ráže 45. To je legenda,“ pokračovala Hannah s téměř náboženskou úctou v hlase.

Bryanovi poklesla brada údivem. Kde se to v jeho parťačce vzalo?

Ta však pokračovala dál: „Gravírovaná zlacená pažba ve stylu Tiffany. To je přímo unikát, nedávno jsem podobný viděla v aukci, prodal se za 59tisíc dolarů.“

„Tak já ti děkuji za historickou přednášku,“ popíchl Bryan parťačku.

„Zjistila jsi ještě něco, kromě toho, že stařík byl asi stejný blázen do zbraní jako ty?“

„Nic, co by mi dávalo smysl, přesně jak řekl doktor Tate,“ odpověděla Hannah.

„Oběť je velmi elegantní muž, kvalitní oblek, drahá košile, ručně šité boty,“ vyjmenovávala dál.

„A udržovaný chrup, v jeho věku také žádný levný špás,“ doplnil doktor Tate.

„V levé ruce svíral todle,“ ukázala Hannah na sáček s důkazy.

„Co to je? Kapesník?“ zvedl Bryan pytlík do výše očí.

„A je na něm uzel? Proč?“

„Hedvábný kapesník, a ano je na něm uzel.“

„Pojďte, to musíte vidět,“ přiběhl k nim mladík ze zajišťování stop. Skupinka pospíchala za ním. Na druhé straně střechy byla rozložena odstřelovací puška. Bryan k ní poklekl a podíval se přes puškohled na plánovaný cíl.

„Míří na vstupní dvěře hotelu The Nines,“ oznámil.

„Proč a kam zmizel ostřelovač?“

„Třeba sem ten stařík přišel náhodou, vyrušil vraha a ten to zabil a utekl.“

„Jo, vyhrožoval mu umístěním do domova důchodců. Stařík se tak lek, že ho z toho trefilo a on pak utek a odstřelovací pušku tu nechal, to je pěkná blbost,“ přerušil ji Bryan.

„Jestli mohu i já vyjádřit svůj názor, tak ten stařík, jak vy říkáte, je nájemný vrah,“ pronesl doktor Tate.

„A teď, jestli mě omluvíte, budu u sebe.“

„My už to tu taky balíme,“ opáčil O‘Donnel.

„Takže co zatím víme?“ zeptal se o chvíli později Bryan, již v pohodlí klimatizované kanceláře.

„Moc toho není. Mrtvý u sebe neměl žádné doklady. Vedle těla se našla fotka, na které je on a nějaká mladá žena. Kluci už snímají otisky. Ze zbraně, kterou svíral v ruce, byla s největší pravděpodobností vystřelena jediná rána. Prostřelila tu chladící jednotku na střeše. Na koho střílel a proč, ví bůh. Na střeše nebyly patrné žádné další stopy,“ odvětila Hannah a upila ze své kávy.

„To vás bude zajímat,“ hlásil Eric Tate, když vstoupil do dveří, „oběť opravdu zemřela na zástavu srdce.“

„No, to nám teda fakt pomůže,“ odfrkl znechuceně Bryan.

„Ale to není všechno,“ mluvil doktor dál, tentokrát již k Hannah, „z toxikologie jsem dostal zprávu, že byl vystaven působení chlordifluormethanu, což by vysvětlovalo překrvené zornice a omrzliny v obličeji.“

„Chlordi...co?“ zeptala se Hannah, „v chemii jsem nebyla silná doktore.”

„Chlordifluormethan, obchodní označení R22, také označován jako freon, používal se jako náplň chladících zařízení. Čas úmrtí, podle teploty jater, bych si dovolil odhadnout tak před 9 hodinami. A toto vás bude zajímat asi nejvíc. V saku jsme našli schovanou kapsu a v ní byl tento mobil a fotografie,“ dokončil doktor a vítězoslavně položil zmíněné předměty před Bryana.

„To je senátor Darell Triggs, v kolik jste říkal, že nastala smrt?“ zeptala se Hannah.

„Kolem 11 hodiny dopoledne,“ odvětil Eric.

„Senátor Triggs přijel v rámci své předvolební kampaně do Oregonu. Ubytoval se v hotelu The Nine, má v plánu navštívit Soudní dvůr na Pioneer Courthouse Squara, následovat bude beseda s mladými voliči z University of Portland,“ četla Hannah z internetu.

„Páni, začíná se nám to rýsovat, stařík byl čipera,“ prohlásil pobaveně Bryan.

„A co ten mobil, zjistili kluci něco?“ zeptala se Hannah.

„To je také velmi zajímavé,“ odpověděl doktor Tate.

“Mobil je na anonymní předplacenou kartu, nejsou v něm uloženy žádné kontakty, jen jediná zpráva.“

Čas se vrátit. SW Pine St 116 – svítilo z displeje.

„Doktore, dal bych ti pusu, kdybys byl ženská,“ zahlaholil Bryan.

„A vy ostatní do práce, začíná se nám to rozjíždět. Tome, informujte tým senátora Triggse, ať zvýší bezpečnostní opatření. A my se pojedeme podívat na Pine Street.“

Už byli ve dveřích, když Hannah zazvonil mobil. Zvedla ho a chvíli pozorně poslouchala.

„Díky Sussan,“ řekla nakonec.

„To byla Sussan z laborky, podařilo se jim ztotožnit otisky sejmuté z fotografie. Jedny patří oběti a druhé, ženě jménem Lorna Vernonová, 26 let, před osmi lety zadržena za prostituci,“ seznámila svého parťáka s novými poznatky.

„Štětka. Stařík se nám vybarvuje, tak to se nedivim, že ho trefilo,“ uchechtl se Bryan.

Když dojeli na Pine Street a vystoupili před číslem 116 neodpustila si Hannah poznámku: „Pěkná adresa, tak na tu se s platem policajta nedostanu.“

Vešli do vstupní haly a zamířili k recepčnímu.

„Bydlí tu tenhle muž?“ zeptal se Bryan a strčil fotku obtloustlému muži pod nos.

„Ano, to je pan Abel, ale nyní není doma,“ odpověděl mu odměřeně recepční.

„Přesto budeme chtít jít dovnitř,“ ukázal mu Bryan odznak, „jistě nás doprovodíte, že?“

„To nebude nutné, slečna Lorna by měla být doma, ohlásím vás,“ sahal recepční po telefonu.

Bryan mu chytil ruku: „Žádný ohlašování, my se ohlásíme sami. Kolikáté patro?“

„Čtvrté, apartmá číslo 418,“ pípl muž za pultíkem.

O‘Donnell si to rázoval k výtahu. Hannah mu málem nestačila.

„Prej slečna Lorna,“ posměšně odfrkl.

Ve čtvrtém patře zazvonili na dveře číslo 418 a vyčkávali.

„Ty sis zase zapomněl...,“ žena se zarazila uprostřed slova, když spatřila v otevřených dveřích dva cizince.

„Já jsem Hannah Malloryová a toto je můj parťák Bryan O‘Donnell, Portlandská policie. Můžeme dovnitř?“ ujala se slova Hannah.

Žena poodstoupila ode dveří, aby mohli vstoupit.

„Co se stalo Lucasovi?“ zeptala se.

„Znáte tohoto muže?“ ukázala jí Hannah fotku.

„Ano, to je Lucas Abel. Co se mu stalo?” zopakovala mladá žena svou otázku.

„Vy jste Lorna Vernonová,“ zeptal se Bryan.

„Ano, řeknete mi už konečně, co se stalo?“

„Posaďte se, slečno Lorno,“ vyzvala ji Hannah. „Pan Abel je mrtvý.“

„Co se mu stalo, kdo ho zabil?“ rozplakala se Lorna.

„Proč si myslíte, že ho někdo zabil? Měl nepřátele?“ ptal se dál Bryan.

Žena jen tiše zavrtěla hlavou.

„Můžu ho vidět?“ zeptala se a uslzený pohled přitom upírala na Hannah.

„Později, teď bychom potřebovali, abyste odpověděla na pár otázek,“ usadil se Bryan naproti ní.

Žena kývla hlavou.

„Jaký byl váš vztah k němu?“ zeptala se Hannah.

„Já jsem byla jeho ošetřovatelka,“ odpověděla žena.

Bryan jen povytáhl obočí, neřekl však nic. Hannah mu naznačila, že se bude ptát sama.

„Mohu se tu porozhlédnout?“ zeptal se Bryan a zvedl se.

„Jistě,“ přikývla Lorna.

„Slečno Vernonová, co mi můžete říci o panu Abelovi?“ zeptala se jemně Hannah.

„On je, tedy byl,“ znovu se rozplakala Lorna, „strašně hodný a pozorný. Já se o něj starala, protože zdraví už mu tolik nesloužilo.“

„Bydlela jste tady?“ upřesňovala si Hannah.

„Ano, ale není to tak jak si myslíte,“ vzdorovitě zvedla hlavu Lorna.

„Co si podle vás myslím?“

„Tak, znali jste mé jméno a né Lucasovo. Takže předpokládám, že víte o mé minulosti. Ano, chvíli jsem se živila jako společnice, ale to už je dávno. Vlastně jsem přestala kvůli Lucasovi,“ vysvětlila Lorna a hned pokračovala dál. „Seznámili jsme se na jedné charitativní akci a mě uchvátil jeho šarm. Dokázal nádherně vyprávět o všech možných místech světa, měl rozhled v umění, byl velmi galantní, byl ...“

Hannah jí podala papírový kapesníček ze stolu.

„Děkuju,“ špitla Lorna a pokračovala, „nabídl mi místo osobní asistentky, jak tomu říkal. Ale vlastně jsem byla taková holka pro všechno. Před pěti lety jsem se sem nastěhovala natrvalo, už to nešlo, aby bydlel sám. Trpěl Alzheimerovou chorobou a začalo se to rychle zhoršovat. Dřív mu jen vypadávala slova, uklízel věci na nemožná místa nebo si oblékl tři košile. Ale poslední dobou už si leckdy nepamatoval, ani kde bydlí.“

„Takže ta zpráva byla od vás? Čas se vrátit a adresa,“ upřesňovala si Hannah.

„Ano, vždy jsem mu posílala tuto zprávu, když jsem si myslela, že už je dlouho pryč,“ souhlasila Lorna.

„Proč jste nechodila jako doprovod s ním, vždyť za to vás platil, ne?“ zeptal se Bryan, který se mezitím vrátil z prohlídky bytu.

Lorna sebou cukla: „Na některé výlety jsem nechodila. Tvrdil, že občas potřebuje být sám.“

„Co je to za fotky?“ položil před ní Bryan, možná až příliš prudce, kufr a otevřel ho.

„Já, já nevím,“ koktala Lorna.

„Neříkejte, že jste je nikdy neviděla!“ útočil dál Bryan.

Lorna jen mlčky zavrtěla hlavou a vytáhla další kapesníček.

Před domem Bryan prohlásil: „Jdu na panáka, potřebuju si srovnat myšlenky. Jdeš se mnou?“

„Ne, chci se podívat pořádně na ty fotky,“ odpověděla Hannah. „Víš, co si myslím? Ona ho milovala, ale něco nám tají.“

„Ale prdlajs, uviděla bohatýho staříka, tak se rozhodla z něj vyrazit pořádný prachy. To známe, prej osobní asistentka.“

„Takže nejdeš?“ zeptal se znova.

Hannah zavrtěla hlavou.

„Dělej, jak myslíš!“ houkl Bryan přes hlavu a rázoval si to směrem k centru.

Hannah se vrátila na stanici a začala si prohlížet fotky. Na každé byl vyfocený muž nebo žena a zezadu bylo napsáno datum.

Nejdřív je seřadila chronologicky a pak si pozorně prohlížela obličeje. Najednou ztuhla, sedla k počítači a ruce se jí rozběhli po klávesnici. Když se Bryan za tři hodiny vrátil, měla už v sobě asi hektolitr kafe a zarudlýma očima pozorovala monitor.

„Ty jsi ještě tady? Hannah proboha, ten mrtvý už nikam neuteče. Senátora jsme informovali, běž si lehnout. Zítra je taky den,“ spustil na ni Bryan.

„Ne, to si musíš poslechnout. Hned!“ nedala se Hannah.

Postavila se k nástěnce, kam pečlivě připíchala všechny fotky, popadla své poznámky a začala.

„To je jak ve škole,“ ucedil Bryan, „dostanu poznámku, když nebudu dávat pozor?“

Ona si jeho poznámek nevšímala a pokračovala: „Takže dovol, abych ti představila jednoho z nejslavnějších nájemných vrahů všech dob – Kaina. Je mu připisováno mnoho útoků na vlivné muže, i ženy. Je, tedy byl, tak dobrý, že žádná tajná služba nezná jeho podobu. A jak sám víš, ani podle otisků prstů jsme ho nenalezli.“

Bryan se napřímil a během minuty byl úplně probraný, Hannah se teď mohla těšit jeho 100procentní pozornosti. Zdálo se, že si to užívá, únava zázrakem zmizela.

„Nejstarší fotka,“ ukázala na černobílý snímek, „je z 23.12.1969 a je na ní údajně jakýsi Leopold Fisher. U většiny fotek zatím nevím, o koho jde, ale pár posledních jmen určitě budeš znát.“

Bryan vyskočil ze židle a přešel k nástěnce, pozorně se zadíval na fotky, které mu Hannah ukazovala.

„Mumin Abdullah, majitel ropných polí v Sýrii – 17. 11. 2014. Nils Riber, známý pod přezdívkou Faraon, hacker, kterému se připisují útoky na bezpečnostní systémy FBI a Světové banky – 3. 8. 2015. Darrell Wolf, kongrasman za stát Illinois – 1. 4. 2016. Carmel Bennet, prezidentka Argentinské centrální banky – 8. 2. 2017. Edward Gray, společník právní firmy Lynwood, Millard a Gray – 11. 9. 2017. A náš poslední známý senátor Darell Triggs – 14. 7. 2018.“

„No páni, Malloryová to je síla,“ vydechl Bryan.

„Budeme si muset znova promluvit se slečnou Vernonovou.“

„Slečno Vernonová, co nám povíte o těchto fotkách?“ začal Bryan pokládat snímky před Lornu na stůl.

„Já nevím, ty lidi neznám.“

„Ale jděte, žila jste s Lucasem pět let a neviděla jste žádnou z nich?“

„Ne.“

„Tak já vám pomůžu. Mumin Abdulah – 17. 11. 2014, nic? A co Carmel Bennet – 8. 2. 2017, taky nic?“ hřímal Bryan.

Lorna dál kategoricky vrtěla hlavou, na fotky ani nepohlédla.

„Senátora Triggse ale znáte, ne?“ zkusila to Hannah. „Je u něj datum 14. 7. 2018, to jsme vám přišli oznámit, že Lucas zemřel.“

„Ale ten nebyl zastřelen,“ vylétlo z Lorny.

„To nebyl,“ řekl tichým výhružným hlasem Bryan. „Jak víte, že ti ostatní byli, když jste o nich neměla ani páru. Teď mi řeknete, jak to bylo. Hned!“

Žena tiše svěsila hlavu. Hannah před ní postavila kelímek s kávou: „Jak to bylo, slečno Vernonová? Teď už mu neublížíte.“

Lorna se napila, pak se zhluboka nadechla a začala vyprávět.

„Byla to jeho práce. Zpočátku jsem o tom nevěděla. Dokázal tak nádherně vyprávět o nejrůznějších exotických místech světa, jako by tam opravdu byl. Jednou, když odjel jsem otevřela ten kufřík. Měla jsem to zakázané, říkával, že je to jeho tajná komnata. A já to respektovala. Ale jeho zdravotní stav se zhoršoval a já o něj měla strach, tak jsem se podívala dovnitř a našla ty fotky. Když se vrátil, nedokázala jsem dělat jako, že nic a zeptala se na ně. Strašně se rozčílil, křičel na mě a rozbíjel věci. To nikdy předtím neudělal,“ Lorna se odmlčela a napila se kávy.

Bryan i Hannah jí se zaujetím pozorovali. Po krátké odmlce pokračovala.

„Řekl mi, čím si celý život vydělává. Že to není osobní, jen byznys. Co já ho mohla soudit, předtím, než jsem ho poznala, jsem se živila prostitucí, taky nic osobního, taky byznys. Teď mi možná řeknete, že se to nedá srovnat, ale já si myslím, že je to hodně podobné. Prostě jsme se o tom nebavili. Občas ještě někam odjel, vždy tomu říkal výlet pro staré pány.“

„Jak se choval, když odjížděl?“ zeptala se Hannah.

„Úplně normálně, asi jako když jede obchodník na služební cestu. Vzal si kufr. Do náprsní kapsy si strčil fotku, ke jménu si doplnil datum,“ Lorna pohlédla tázavě na Bryana.

„Já nevím, co chcete slyšet? Jo a taky si dělal uzel na kapesníku, prý aby nezapomněl, co chtěl. Vždy se u toho smál. Pak mi zamával, řekl ať se opatruju a odjel. Když se vrátil, rozvázal uzel.“

Bryan zpozorněl: „Uzel na kapesníku, na bílém hedvábném?“

„Ano, našli jste ho?“ zeptala se dychtivě Lorna.

Bryan vyskočil, něco Hannah pošeptal a zmizel.

Když dámy osaměly Hannah se zeptala: „Vy jste ho milovala, že?“

„Ano, ale ne tak, jak vy si myslíte,“ odpověděla.

„Nerozumím,“ pobídla ji Hannah k dalšímu vypravování.

„Byl to můj otec. Seznámili se s matkou na dovolené v Itálii. Říkal jí, že je tam služebně.“

„Kdy že jste se narodila?“ vyhrkla Hannah.

„15. května 1992,“ odpověděla Lorna.

„Zůstaňte tu, hned se vrátím,“ přikázala jí Hannah a byla pryč.

„Kam bych asi šla,“ povzdechla si Lorna, když osaměla ve výslechové místnosti.

Hannah byla za chvilku zpátky, nesla dvě fotky. Na jedné byl nějaký důstojník, Milomir Petrovic – 18. 8. 1991, hlásal nápis na druhé straně.

„To byl generál Jugoslávské lidové armády,“ upřesnila Hannah. “Lucas, váš otec tam byl pracovně.”

„Toto je jediná nepopsaná fotka, kterou jsme našli. Je to vaše matka?“ položila před Lornu roztrženou fotku mladé ženy.

Lorna se zlehka dotkla starého snímku a kývla.

V tu chvíli se vrátil Bryan, usadil se proti Lorně a tázavě se na ni zadíval.

„14. července si Lucas také udělal uzel?“

„Ano, už jsem vám to říkala, vždy si ho dělal,“ odpověděla zmateně Lorna.

„Vzal si fotku senátora, kufřík a odjel. Ještě něco. Něco, co normálně nedělal?“

„Ne nic. Já mu ještě strčila do náprsní kapsy naši fotku, ze slavnostního otevření nové indické restaurace,” zasnila se Lorna.

„Tudle fotku?“ zeptal se Bryan a položil před Lornu snímek, na kterém byl Lucas a zezadu ho objímala ona.

„Ano, s tou jste přeci přišli ten den. Proč se na to ptáte pořád dokola?“ Lorně vypověděl hlas službu.

„Teď jsem byl na střeše, kde jsme našli Lucase, potřeboval jsem si něco ověřit,“ řekl Bryan.

  

14. červenec 2018, 10:30

Vylezl jsem na střechu budovy. Vybral jsem si správné místo a vytáhl z kufříku svou krásku, odstřelovačskou pušku Steyr SSG 69. Nastavil jsem zaměřovač a trpělivě čekal. Ještě to není ono, něco chybí. Z kapsy jsem vytáhl bílý kapesník s uzlem. Přejel jsem po něm prsty a zase čekal. Za chvíli už to bude. Splním úkol a vrátím se.

Proč tu jsem? Pohledl jsem na bílý kapesník. Uzel. Úkol.

Úkol? Jaký? Co tu dělám? Popadl jsem kapesník a vstal.

Mířil jsem zpátky ke schodišti. Kapesník s uzlem stále v ruce. Nezapomněl jsem lásko, už jdu. Jen musím vyřídit nějakou práci. V kapse u saka jsem nahmatal fotku. Vytáhl jsem ji a podíval se, kdo je můj cíl.

To je on, problesklo mi hlavou. Něco je špatně. Nemám pušku. Rychle jsem vytáhl kolt a střelil.

Něco je špatně.

  

„Říkala jste, že se jeho stav rychle zhoršoval,“ pokračoval Bryan. „Asi si nepamatoval, co má dělat. Vytáhl fotku a podíval se, kdo je jeho cíl. Cestou ke schodům ho uviděl a střelil.“

Lorna naprázdno polkla.

„Uviděl svůj obraz v nerezovém obložení chladící jednotky, že je to tak?“ pohlédla Hannah na Bryana.

„Ano, když na ní zasvítilo slunce, viděl jsem se.“

Lorna se usedavě rozplakala: „To já ho zabila. Měl to být poslední uzel. Slíbil mi to.“