OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 74

Tak trochu sentimentální…

  

Čtyři ráno. Žádná sláva.

Cigáro a hořká káva.

Zvuky zvenčí, jichž se lekám,

vztek, že tu jak husa čekám,

až zazvoníš u mých dveří.

Sen, co mu jen blázni věří.

  

Tři roky a osm neděl.

Jestlipak jsi tenkrát věděl,

že to tajné rande v lese

na tolik let protáhne se?

Že z něj bude (říkám skromně)

láska jak trám. Aspoň pro mě.

  

Vzpomínáš…? Jsem prý tvůj osud.

Já té frázi věřím dosud.

Proč si lžu, fakt nemám šajn,

že je nám dál strašně fajn.

Žádná ONA. Žádné hádky.

Že se ke mně vrátíš zpátky.

Že to spolu zvládnem přeci…

Panebože, to jsou kecy.

  

Čtyři dvacet. A co pak?

Pořád čekat na zázrak…?

Blíží se nám rozednění.

Další kafe. Líp mi není.

Nechme být to trapné včera.

Nejvyšší čas na bechera!

  

Snad po třetím frťanu

jednou provždy přestanu

brečet a psát tyhle cinty.

Konec.

I když bez pointy.