OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 74

Život jako provázek

  

Nejdražší,

těžko se zvyká na svět bez Tebe. Ne, to není správně, říct „bez Tebe“, vždyť Tě svým způsobem vnímám víc, než když jsme tu byli spolu. Stále nosím stužku do vlasů, již jsi mi daroval. Občas piji kávu z Tvého oblíbeného hrníčku. Když sedím v křesle, kde jsi sedával Ty, je to, jako bys mě objímal. Takové věci. Schovávám taky Tvou nejhezčí kravatu. Je jasné, že se pro ni nevrátíš, aby sis ji vyzkoušel. Ale třeba bys chtěl, abych Ti ji přinesla, až se vydám za tebou?

Ano, doopravdy doufám, že se ještě setkáme; proto snad píšu tento dopis. Jiskřička naděje, že si ho budeš moct přečíst, že jsi nezmizel, ale čekáš na mě, že mě přivítáš s otevřenou náručí, je dost silná, aby prozářila šero všedních dnů. Možná to zní hloupě. Mně to nevadí.

Mám takovou malou teorii, snad jsem Ti o ní už říkala: lidské osudy jsou jako provázky, vztahy jsou uzly na nich, které okolnosti utahují. Uzel nás dvou zůstává pevný, i když nás smrt rozdělila a ač se mě okolí snaží přinutit zapomenout, posunout se dál, zatít nehty do kličky, zatáhnout, konec. „Jsi docela hezká holka, pořád ještě mladá,“ říkává mi sestra. A: „Přece nemůžeš zůstat sama věčně. Kdyby ses trochu snažila, jistě bys našla někoho jiného.“ A: „Co je v dnešní době dívka bez manžela?“ Myslí to dobře, já vím. Možná by mi pomohlo, kdyby někdo jiný vydělával na živobytí. Měla bych aspoň čas tu pořádně uklidit… Nicméně jinak by to bylo zbytečné. Moje nitka je zašmodrchaná a čím dál víc se zkracuje. Nebudu ji vázat na někoho dalšího, jen aby smutnil po mně tak, jako já smutním po Tobě.

Asi jsi už pochopil, co se děje, že? Těmi záchvaty kašle jsem musela trpět, i když jsi ještě byl naživu. (Protiví se mi psát ten minulý čas!) Bylinky nepomáhají a všechen ten prach, který vdechuji při práci, to ještě zhoršuje. Včera se přidalo krvácení. Musím se přiznat, že spíš, než že se vydávám na cestu za Tebou, jsem nejprve myslela na to, jak divně světle krev z plic vypadá oproti té z obyčejného říznutí. Chvíli mě to víc fascinovalo, než děsilo. Připadala Ti Tvá vlastní krev taky zvláštní, když jsi odcházel?

Nikomu kromě Tebe jsem o tom neřekla. Nejspíš ani neřeknu. Zítra přijde sestra na návštěvu, taky jí to neřeknu. Jen by mě tlačila do léčení a akorát bychom se pohádaly. Přitom je to jednoduché: jestli ta nemoc není vážná, pomůže si moje tělo samo. Jestli je, skončím na stejném místě jako Ty a na tom nemůže být nic špatného.

Život mě stejně unavuje. Práce, samá práce. Nezbavila bych se jí do stáří. Jsem vždycky tak vyčerpaná, když se vrátím domů. I teď sotva udržím pero! Ale myšlenka na Tebe mě nutí vytrvat, dokonce se usmívám s nadějí, že bychom po mé smrti spolu třeba věčně strašili na městském hřbitově. Představ si, co kdyby šla okolo mého nebo Tvého hrobu Kateřina – a náhle jí chladné umrlčí pařáty obemkly kotník, zprudka jako past na medvěda… Ta by ječela! A dobře jí tak, nemá pomlouvat a lhát. Až za Tebou dorazím, budu vyprávět, co všechno o mně zrovna šíří.

A nebo – co když se můj provázek přetrhne, jedna polovina zůstane na tomto světě a ta druhá bude pokračovat na jiném? Nemyslím tím nebe nebo peklo, spíš něco na způsob další kapitoly. A co když ty kapitoly nejsou jen dvě, ale celá plná kniha? V takovém případě doufám, že na mě čekáš hned v té následující! Opovaž se vydat do nějakého jiného světa beze mě!

Dobrá, přestanu Tě škádlit. Stejně už mě šíleně bolí ruka a zítra musím brzy vstávat. Cestou do práce ti dopis donesu, teď už však musím jít spát.

Doufám, že v té další kapitole nebudou žádné války ani nemoci. Že tam budeme moct společně zestárnout a že ten svůj uzel nebudeme muset rozvázat.

Brzy na shledanou,

Jana