OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 75

Polibek

  

Měsíc tiše z nebe shlíží,

oči mokří, city víří,

rmoutí, bolí hlava celá,

marně se ptá, co kdy měla.

  

Co tu bylo a už není,

kdo došel k věčnému snění,

co má dělat, kam má jít?

Jen tu bolest utišit.

  

Vzpomíná, vrací se zpátky,

snaží se číst mezi řádky.

Ampulku štěstí nešťastně svírá,

nad vodou drží ji jedině víra.

  

Havraní křik burácí v dálce,

jako v ten den, jak tichý strážce.

Střípky jak meč sekají do těla,

vrací se zpět, třebaže nechtěla.

  

Pach temných cel zvolna se ztrácí,

ona sama domů se vrací,

Bohové mlčí, naléhají,

činy zvolna na ni doléhají.

  

Tvrdili, že jí bude lépe,

tvrdili, že proberou slepé.

Hlasy bohů podmanivých,

vrahů znaje důvěřivých.

  

Hlasy v hlavě nešťastnice,

tvrdili, že dají více.

Trocha kapek všechno spraví,

radši dát i něco navíc.

  

Dcera se hroutí, oči má skelné,

rysy se rozplynou, skvrny jsou temné.

Rudé jsou růže, rudá je krev,

dívka je mrtvá, tichý je lev.

  

Žádná zuřivost, žádný vztek,

jen tichý, žalozpěvný řev.

Had splnil svůj temný cíl,

jed zabíjí, takový vždycky byl.

  

Slunce tiše z nebe shlíží,

ani to už jí však neublíží.

Dávno ztratila bystrý rozum,

odevzdala svou duši bohům.

  

Čeká na polibek, doufá,

bázní blázní, srdce stlouká,

smutní, křičí, dýchá bolí,

vysvobození je tu pro ni.

  

Polibek jedu, co všechno stvrdí,

co smrt spojila, život nerozdělí.