OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 76

Poslední chvíle

  

Byla hluboká noc a muže čekala poslední večeře. Ležel na posteli a přemýšlel nad tím, co zatím zažil. Nebylo to asi nic důležitého, ale v hlavě se mu vytasila jedna vzpomínka ještě z dětství přerůstající až do dospělosti. Nebyl náboženského vyznání, a tak dozorce poprosil, aby k němu kněze na poslední zpověď nevodil.

Myslel jsem, že jsem všechno kolem mého ne moc šťastného dětství pohřbil hluboko uvnitř. V uších se mi znovu rozezněla hudba, co jsem slyšel naposledy před třiceti lety. Slova jsem už dávno zapomněl, ale rytmus jsem si pamatoval dodnes. I to, jak jsem na to s jednou dívkou tancoval. Tehdy mi myslím mohlo být osm let.

Zrovna se k nám přistěhovala a když jsem ji poprvé spatřil, tak mě ozářila barva jejích vlasů. Měla je po pas a když se zatočila, tak člověk viděl jen zrzavý opar světla a nic jiného. Jenže bylo na ní něco zvláštního, což jsem se od té doby snažil zjistit. Dívka s ještě hezčím jménem Anna se rozhodla, že se mnou trávila většinu času odpoledne po škole. Byl jsem do ní dětsky zamilovaný, nebo jsem si to alespoň myslel.

Rostli jsme spolu bok po boku a já věděl, jaké mám štěstí. Někdy kolem patnáctého roku života před chvíli po konci deváté třídy zmizela. Dva dny jsem smutný i naštvaný zároveň seděl na našem oblíbeném místě, odkud se dal sledovat rudý západ slunce. Svět bez její radosti zčernal, ale já musel jít dál a protloukat se již sám životem. Doufal jsem, že se někdy ozve, ale po pár letech jsem na ni myslel stále méně až jsem na ni skoro zanevřel.

Osud tomu chtěl, že jsem ji spatřil na vlakovém nádraží. Jak jsem ji poznal? Srdce mi poskočilo, když prošla kolem mě. Stále používala stejný parfém jako před lety. Trvalo mi několik dní přemlouvání a bolestného vzpomínání, než jsem ji oslovil. Ona mě napoprvé nepoznala, ale když jsem se jí představil, tak mi skočila kolem krku. Jednou v noci mi vyprávěla, co ji přiválo zpět.
„Procházela jsem staré zápisky a fotky, kde jsi byl právě i ty, a tak jsem se rozhodla, že se sem na nějakou dobu podívám zpět. A pak jsme se potkali a já se rozhodla zůstat,“ od té doby jsme pokračovali po cestě životem spolu. Někdy tou dobou mi i vysvětlila, proč vlastně zmizela.
„Rodiče si mysleli, že na mě máš špatný vliv, a tak mě přihlásili na školu daleko odsud,“ odpovídala mi povrchově, nikdy nezaběhla do detailů a já se na ně neptal.

Několikrát jsem zakopl a ona to přešla. Prošel jsem léčebnou a několikrát záchytkami, ale stejně se mnou zůstala. Po pár letech se nám narodila již dospělá dcera Hana, kterou více méně vychovala jen má žena díky mým eskapádám. Když už jsem se rozhodl, že jsem přeci dost starý a měl bych se věnovat své rodině, tak jsem byl zatáhnut jedním „kamarádem“ do výhodného kšeftu. Ten se však pokazil.

Zemřela při něm žena. Od té doby jsem nemyslel na nic jiného než na její mrtvé vyhasínající oči, a proto jsem teď tady. Díky tomu, jak jsem miloval svou rodinu jsem se dobrovolně přiznal. Nebral jsem to jako karmu, ale prostě jen jako vysvobození. Do dne, než přišel můj konečný verdikt. I toho dne tam má podruhé těhotná žena byla. Jednou jedinkrát jsem se otočil a viděl jsem, že brečela. Stále ji ve svých snech vidím, jak tam stojí a kouká směrem ke mně.

Požádal jsem soud o dočasné odložení soudu smrti kvůli ní. Dostal jsem šest měsíců života navíc jen proto abych poznal své nenarozené dítě. Nakonec se mi narodil chlapec a jen jednou jsem ho viděl a mohl si ho pochovat. Teď už jen budu pykat za své chyby.

Slzy se začaly kutálet z očí muže. Otočil se na bok a už jen čekal. O několik hodin později přišel dozorce a řekl: „Vězeň 1589 otevřít celu na předání poslední večeře,“ vyšlo pouze z jeho úst. Rychle položil jím vybrané jídlo a bryskně odešel. Plný a nešťastný unaveně zavřel oči ke spánku. A pak přišlo ráno posledního soudu, jemuž nakonec žena přihlížela a on jako poslední věc viděl její smutný obličej.