OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 78

Chcípčára

  

Doslova přiletěl ke svému pracovnímu stolu, div si po cestě nerozlil kávu. Než usedl, zběžně koukl na hodinky a zatvářil se ještě více zoufale a ustaraně.

„Vidíš, už si sedám,” oznámil postavě s dvěma hlavami, jež se mu nakláněla přes rameno a zvědavě čtyřma očima koukala na monitor právě otevřeného notebooku.

„Nic neříkej, vím, mám skluz, ale všechno to stihnu, ” omlouval se dále, ale nedostal žádnou reakci. Proto rychle rozklikl nový prázdný soubor a začal prsty ťukat do klávesnice. Stihl však napsat jen pár slov, než ho jeho dosud tichá společnost začala vyrušovat.

„Víš, že jsi měl tuhle povídku začít psát už tak před týdnem? Nejpozději.”

„Jo, to já vím… Jenže jsem měl plno práce.”

„Myslíš to, jak jsi sledoval ty videa se zpívajícím pomerančem?” zeptaly se jej Výčitky. Druhá hlava té první důležitě přikyvovala.

„Nebo to, jak sis na nástěnku na protější stěně přilepil papírový terč a trénoval jsi kuličkami z kapesníku hod daleký?”

„Nebo když sis vzal…” pokračovaly Výčitky, ale Spisovatel je rázně přerušil.

„Hele, na tohle teď nemám čas myslet. Jo, prokrastinoval jsem, ale teď jsem docela připravený tu povídku napsat. Tak mi prosím dejte prostor pracovat!”

„Dobře, dobře, tak my se na chvilku odmlčíme. Ale nepřestaň na nás myslet, pořád tu budeme!” připomněly se naposledy a ustoupily do šera pokoje. Spisovatel si povzdechl, poškrábal se na čele a pokračoval v psaní. Prázdná stránka se pomalu plnila drobnými černými klikyháky a hodiny na stěně rytmicky doplňovaly ťukání na klávesnici.

Když se mu za zády ozvalo vrčivé „tak, jsem tady,” vyděšeně nadskočil.

„Fuj, to jsem se lekl!” zanadával si a otočil se, aby si prohlédl nově příchozího.

„A co ty jsi zač?”

„Já jsem prosím Hlad. Naposledy jsi jedl tak před pěti hodinama,” promluvil důležitě.

„Ale, ty jdi do háje! Na tebe teď nemám čas!”

„Tak dobře, no. Ale ráno spolu vyžerem ledničku, jasný?” zabručel tlustý mužíček a zacouval do šera pokoje.

„Kde jsem to jen skončil? Aha! Už vím,” řekl Spisovatel a pokračoval ve své práci.

Za pár minut musel ruce oddělit od klávesnice a zakrýt si ústa při obřím zívnutí.

„Už píšeš déle než čtyři hodiny. Měl by sis jít lehnout,” uslyšel v pravém uchu huhlavý hlas Únavy. Drobná ženština se ospale opírala o roh pracovního stolu a mžourala na něj vykulenýma očima s černými kruhy.

„No tys mi tu ještě chyběla. Psaní s tebou je hrozně vyčerpávající. A taky mám vždycky pocit, jako by se mi všechna písmenka pletla přes sebe.”

„Tak to zabal a jdi spát, potřebuješ to,” přemlouvala jej neúprosně Únava.

„Já to potřebuju dokončit. Brzo přijde Ona,” odmítl její plány rázně Spisovatel a promnul si oči.

„No tak si zajdi pro další hrnek kávy a já se ještě na chvilku zdejchnu.”

Spisovatel si povzdechl a pro tu další kávu si došel. Když se vrátil, Únava byla pryč. Jakého zděšení se mu však dostalo, když uviděl, že baterka na notebooku bliká výhružným červeným světlem. Rychle přiskočil ke klávesnici a chtěl si soubor uložit. Než to však stihl, monitor zhasl docela.

„Tak jsem tady,” ohlásil dunivý hlas. Spisovatel vydal přidušený výkřik a rozsvítil poslepu malou stolní lampičku, aby uviděl protáhlý bledý obličej šklebící se od ucha k uchu bolestným úsměvem.

„Ale no tak, nedělej překvapeného. Věděl jsi, že přijdu,” protáhlo Zoufalství a vyškublo si tlapami s pařáty z hlavy několik peříček.

„Za co mě trestáš,” zanaříkal Spisovatel a svalil se na židli.

„Hele, buď rád, že jsem to já. Před chvilkou se sem cpal Infarkt, ale já mu řekl, ať vodprejskne, že si ještě má počkat. Určitě se snažil spiknout se s Únavou, ti dva se spolu paktujou, kde se dá,” povídalo dál Zoufalství.

„Měl sis ten soubor průběžně zálohovat, to bys neztratil pět hodin práce. Musíš víc používat hlavu,” přisadily si Výčitky. Spisovatel začal rytmicky mlátil do klávesnice, tentokrát svojí hlavou.

„Takhle to asi nebylo myšleno, ale budiž,” zaúpělo Zoufalství.

„Nic ti teď nepomůže. Vše je u konce. Brzo sem dorazí ona a bude všemu konec.”

„Jů, budeme mít další kámoše?” zeptaly se jednohlasně Výčitky.

„Ach ne,” pronesl Spisovatel a zvedl hlavu, na čele vytištěné obrysy klávesových tlačítek. Jediný pohled na hodinky mu stačil, aby zjistil, jak blízko k ní je.

„Chcípčára tu bude za hodinu a půl,” zašeptal pln hrůzy.

„No vidíte, ten Infarkt sem přece jen dorazí už teď,” povzdechlo si Zoufalství, ale mýlilo se. Do místnosti vtrhla jako vítr dvojice držící se za ruce a přikvapila si to hnedle k pracovnímu stolu.

„TAK CO TO DĚLÁŠ? PROČ NEPÍŠEŠ? JEŠTĚ NENÍ KONEC!” zaburácelo mu do ucha Odhodlání. Něžná Inspirace se jen sluníčkově usmála a jemně Spisovatele políbila na čelo.

„TO ZVLÁDNEME, TAK ŠUP, ŠUP, ŠUP,” povzbuzovalo Odhodlání. Spisovatel bleskově vyhledal nabíječku, otevřel bleskově notebook a rozklikl si nový prázdný soubor.
„Jdeme na to.”

A byl to vskutku velice napínavý souboj s časem. Z klidného Spisovatele se na těch necelých devadesát minut stal fanatik hypnotizující monitor, nevnímající nic jiného než pravidelný ťukot klávesnice, který přehlušil i tikání hodin na stěně. Únava se vrátila po pauze a zlobila se, že jí nikdo nevěnuje pozornost. Odhodlání dál hučelo povzdbudivá slova a Inspirace postupně bledla, jak její černá krev zaplňovala jednu bílou stránku za druhou.

Nakonec se však Únava ujala situace, začala Spisovateli zavírat oči. Jen tak tak stihnul soubor jednou pročíst, opravit nejhorší chyby a odeslat povídku, to své nedokonalé a uspěchané dítě, někam do světa, kde si jej snad někdo prohlédne a srdečně se mu zasměje. Chcípčára přišla docela tiše, se spokojeným výrazem na tváři. Ne, dneska mu tu pyšnou spisovatelskou hlavu ještě nesetne. Ale možná příště...

Mezitím se Noc začala nepokojně vrtět a počechrávat si svůj temný plášť, jejímž lemem vyplňovala rohy pokoje.

„Promiňte,” zašeptala tiše.

„Vím, že se vám se mnou nejlépe píše, ale už budu muset jít. Končí mi směna, tak se tu mějte hezky. Uvidíme se zítra.”

Nikdo však její hlas neslyšel. Na klávesnici ležel se spokojeným úsměvem Spisovatel a z pravého koutku mu vytékala někam mezi písmeno D a F slina. Noc z pokoje zvedla svůj černý háv a odešla. A pak přišlo Ráno.