OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 78

... dokud všichni poslouchají, co říká strana

  

I.

Šerem prosincového rána se rozezněl hlas jeho oblíbené zpěvačky Li Ju-chun. Osmadvacetiletý Song Jing-jie se převalil na polštáři a téměř poslepu nahmátl mobil, aby zvuk vypnul. Moderní technologie ale jeho snažení odolávala. Musel otevřít oči a posunout kolečko správným směrem. Teprve potom se pokoj opět utopil v tichu.

Ještě deset minut, prosím, vířilo Songovi hlavou, která ho hned po probuzení rozbolela. Pomalu si skládal střípky z minulého večera. Bar v Han-jangu, jeho kamarádi Tai a Zhan a dvě medičky z mladších ročníků. Jedna z nich uměla božsky líbat, vzpomněl si a samolibě se usmál. Nebo obě dvě? I to bylo možné.

Už už se málem opět propadl do snění, když se Li Ju-chun ozvala z mobilu znovu. Tentokrát už vstát musel. V osm hodin mu stejně jako všem ostatním postgraduálním studentům medicíny začínala praxe ve fakultní nemocnici Zhongnan. Spěšně se oblékl, sebral tašku, zavázal dvojitý uzel vzadu na šátku, který nosil „na piráta“ přes nos a ústa, a vyběhl do rušných ulic Wu-hanu.

Toto jedenáctimilionové město bylo tlukoucím srdcem Centrální Číny. Našli byste v něm středověkou pagodu Wu-jing, rušná tržiště, muzeum s artefakty z hrobky generála Ji z období Válčících států, průmyslové čtvrti, ulice s kavárnami a bankami, ale hlavně: mezinárodní letiště, jedno z největších v zemi, a tři vlaková nádraží, tři obří huby, napojené na dráhu nejrychlejšího vlaku na světě – trať z Wu-hanu do Kantonu dlouhou téměř 1000 kilometrů prolétl za necelé tři hodiny.

Song dnes cestu skrze tyto uzly, které měly dohromady kapacitu přepravit až 200 000 pasažérů každý den, neplánoval. Chtěl se stavit na tržiště pro něco k snědku. Potřeboval pořádnou porci kalorií, protože se mohlo lehce stát, že potom celý den bude mít jenom kafe a možná nějakou drobnost k zakousnutí. Obloukem obešel klece, ve kterých živořili psi a další druhy zvířat, nenechal se zlákat ani na „netopejra na špejli“, jak tuto lahůdku nazýval vyvolávač v červené kšiltovce, a zahnul ke známému stánku, kde vařili skvělé malajské kari. Plné pálivého kapsaicinu, který snad přehluší všechno, co by se v takovém pouličním jídle mohlo urodit.

Song nebyl žádný vyplašený hypochondr. Studoval farmakologii a toxikologii a středem jeho vědeckého zájmu byla ona titěrná stvořeníčka, která většina lidí pokládala za hrozbu pro své zdraví, nebo dokonce pro život – bakterie, mikroby, viry. Měl před nimi zdravý respekt, ale zároveň obdivoval jejich rozmanitý svět a úžasné schopnosti přizpůsobení a rozmnožování. Věděl, že jen ve střevech má každý člověk takových bakterií minimálně tolik, kolik buněk má jeho vlastní tělo. A nebyl si jistý, jestli tyto symbiotické bakterie jsou po dobu pobytu v našich střevech stále „něčím jiným“, nebo jsou součástí nás, stejně jako jakákoliv jiná buňka...

Chytat metro s plným žaludkem sice nebyl nejlepší nápad, ale když se srdcem až v krku proběhl zavírajícími se dveřmi, spočítal si, že dnes přijde nejen včas, ale že bude mít možná ještě půl hodiny k dobru. A přesně to chtěl. V nemocnici na něj... tedy na ně, na všechny mediky, už čekal doktor Wen-liang, z pohledu Songa velmi příjemný a zajímavý chlapík, a nadto erudovaný lékař a laskavý učitel.

Na praxe s ním se vždy těšil, i když pravdou je, že ho aspoň trochu bavilo celé studium a neměl problém s žádným vyučujícím ani praktikujícím, až tedy na jednu politickou školitelku, ale to by měl každý, kdo by nesmýšlel přísně „stranicky“ – a to skutečně nesmýšlel. Ale s doktorem Wen-liangem, který byl jen o nějakých šest let starší než Song, si sedl i jako s člověkem, i když to bylo pro oba trochu na obtíž, protože univerzitní etiketa zakazovala jakékoliv jiné než školní a pracovní interakce mezi studenty a učiteli. Možná proto, aby si učitelé udrželi autoritu a objektivitu při hodnocení.

Cestu od metra k nemocnici téměř prolétl, schody do třetího patra bral po dvou, a tak se stalo, že skutečně celou půlhodinu před začátkem praxe už klepal na dveře s nápisem

Dr. Li Wen-liang, oftalmolog

„Studente Jing-jie,vy jste ale ranní ptáče!“ přivítal Songa ve dveřích s úsměvem doktor a pak ho vybídl, ať vstoupí do jeho ordinace, která teď byla prázdná. I přes to zachovávali jistou formálnost dál. Jako ostatně pokaždé. Poslední dobou už ji ale dodržovali jen nuceně a spíš si z ní nenápadně dělali legraci. Jenomže ve společnosti, která na předpisy dbá tak nemoderně jako ta čínská, a přitom jejich dodržování sleduje těmi nejmodernějšími prostředky, bylo dodržování formalit zároveň chráněním toho druhého.

Ale přesto... Když vzal doktor do ruky několik snímků z mikroskopu na průsvitných slidech, aby mu je ukázal proti světlu, ocitli se tak blízko, jak jen to v tomto fyzickém těle je možné. Žádný formální odstup. Nějak takhle by to bylo, kdybychom byli přátelé a mohli žít svobodně a bez neustálého dozoru velkých bratrů, stačil si Song spěšně uvědomit. Ale to už jeho pozornost upoutaly barevné snímky.

„Co vidíte, studente Jing-jie?“ optal se lékař, teď už vážně.

„Nějaký virus?“ hádal Song. A styděl se. Měl by aspoň trochu znát všechny. Tento si ale nevybavoval.

Orthocoronavirinae,“ napověděl doktor Wen-liang. „Víte zajisté...“

Ano, tohle už Songovi něco říkalo. A zároveň mu došlo, proč se na virus nedívají přímo pod mikroskopem. Celkem šest známých koronavirů bylo původcem smrtelných nemocí přenosných na člověka. Ani nápověda mu ale nepomohla určit ten, který v mnohonásobném rozlišení viděl před sebou.

„Odkud to je?“ zeptal se napůl s vědeckým zaujetím, napůl s obavou z toho, co to může znamenat. Také zvážněl.

„Wu-han.“ Doktor byl nezvykle stručný. Jako by se bál říct nahlas něco, co ještě mělo zůstat nevyřčeno. Co se ještě nikdo neodvážil vyslovit. V jejich městě se vyskytl dosud neznámý virus.

Ale Song na něj tak dlouho upřeně zíral, až povolil. „Tento jsme zachytili na začátku prosince. Nejdřív jsme mysleli, že ti lidé mají komplikovaný zápal plic. Ale bylo jich víc a vše se opakovalo. První mrtví – respirační selhání… Padlo podezření na SARS, ale ani ten to není. S tímto si zatím nevíme rady, neexistuje vakcína...“

Doktor se zase odmlčel. Songovi pomalu docházelo, co se mu snaží sdělit. A že je jedním z prvních lidí, kteří tuto informaci dostávají. Proč ale?

„Máte příbuzné, ke kterým byste mohl odjet, studente...“ na tom slově se zadrhl. „Songu?“ dokončil úplně potichu.

Já ale nechci nikam odjíždět, zabubnovalo Songovi v lebce. Ne teď!

  

II.

„O čem se to bavíme, pane?“ zjišťoval viditelně nervózní Song. „Kolik mrtvých? Přenosnost, úmrtnost...“

„Zatím nic nevíme přesně, ale obáváme se nejhoršího… Ještě horšího než SARS, řekl bych. Sice bude asi nižší smrtnost... Víte, jaký je rozdíl mezi smrtností a úmrtností, studente Jing-jie?“ vrátil se do formálních kolejí a ke své učitelské roli Wen-liang.

Song to samozřejmě věděl. Smrtnost je vztažená ke skupině nakažených, úmrtnost k celkové populaci. Pokud je nižší smrtnost, je to dobré, ale pokud je vysoká přenositelnost a nakazí se velké procento populace, bude mrtvých mnohem víc než v případě smrtelných chorob s obtížným šířením jako třeba HIV. Procento ze sta je jen jeden, ale procento z milionu nebo miliardy… Raději nemyslet.

A tak jenom rychle kývl hlavou. Všechno záviselo na ukazateli přenosnosti, který říká, kolik dalších lidí každý nakažený pravděpodobně dál nakazí neboli jak rychle a daleko se bude nákaza šířit.

„Ano, zdá se, že RO je vyšší než u SARS. Možná až dvojnásobně. A to mě a kolegy trápí natolik, že jsme na dnešní odpoledne svolali schůzku s úředníky z města a navrhneme totální uzávěru Wu-hanu. Letiště, přístavy, železnice, cesty, všechno. Dokud nebudeme vědět víc nebo dokud...“

Zase se odmlčel.

„Možná se moje obavy nepotvrdí. V tom případě jsem ochotný za tu zbytečnou paniku nést jakoukoliv zodpovědnost. Ale nemůžu si dovolit nezkusit udělat všechno, co je možné. Každý, kdo v tuto chvíli odlétá z letiště nebo odjíždí z vlakového uzlu, může s sebou nést tento koronavirus do dalších měst a zemí. Nechci být tím, kdo nezabrání světové pandemii jenom ze strachu o své místo,“ dokončil pevně doktor.

Tak světové pandemii, obracel vyřčená slova v hlavě překvapený Song. Ještě včera neměl o nějakých nakažených ani tušení, a dnes stojí na pokraji celosvětového vyhynutí.

„Ale doktore Wen-liangu, já jsem přece medik,“ vyčetl po chvilce váhání staršímu kolegovi, jehož odvaha mu imponovala. „O virech snad také něco vím,“ připomněl, co bylo oběma zřejmé.

„Vy jste hlavně velmi nadějný student a budoucí farmakolog,“ odmítl ho lékař. Bylo vidět, že váží každé slovo. I teď. „Vaše místo bude někde v laboratoři, kde budete v bezpečí… vyvíjet vakcínu a hledat lék, ne tady, mezi nemocnými.

Pokud byste se třeba chtěl později vrátit, jako zdravotníkovi vám to dovolí, ať bude situace jakákoliv. Možná i přikážou. Ale pokud byste se rozmyslel, že chcete přece jen odjet, už byste tu možnost neměl. Tedy pokud nám dnes vyhoví a celý Wu-han se ocitne v izolaci. Pár hodin je přitom příliš krátká doba na takovéto rozhodnutí – zvlášť u vás, který chápete následky. Jestli je to možné, odjeďte teď hned. Nezdržujte se ani informováním dalších, to udělám já.

Odjeďte. A nevracejte se,“ odvrátil se starší muž k oknu.

Song se rozhodl poslechnout. Musel uznat, že jeho učitel má opět pravdu. V této chvíli nikdo nevěděl, jaký průběh bude epidemie mít, jestli vůbec nastane (i když všechno nasvědčovalo tomu, že ano), jestli virus ještě nezmutuje, jak drastická budou opatření ve městě ani kolik mrtvých bude na konci toho všeho. Kdo z těch, koho znali, bude stále mezi živými.

Udělal váhavý krok k doktoru Wen-liangovi, aby mu na rozloučenou alespoň potřásl rukou, ale ten byl stále otočený zády. Nasadil svoji pirátskou roušku, i když věděl, že proti virové nákaze je v ní zcela bezbranný, otočil se na podpatku a spěšně se vydal ke dveřím. Když jako ve snu hmátl po klice, naposledy se ohlédl a chvilku zaváhal. Co říct v takové chvíli?

„Hodně štěstí, doktore,“ zašeptal zlomeně. Připadal si jako malý kluk, který utíká od rozbitého okna. Ale mohl se aspoň utěšovat tím, že výzkum bude pravděpodobně skutečně probíhat někde jinde než tady, v epicentru. Tady se budou pouze starat o nemocné.

„I vám, Songu,“ upustil na poslední chvíli doktor od formálního oslovení. Ale zůstal dál stát tak, jak byl.

Otřesený mladík se na chodbě dvakrát zhluboka nadechl. Mysli, Songu, mysli, horečně mu tepalo hlavou. Je to virus, potřebuješ ochranu proti viru, o tom ty přece něco víš… Zastavil se pro dva mini-respirátory, se kterými někdy absolvovali celodenní stáž mezi nemocnými, jeden z nich hned upevnil pod svůj šátek, a vyrazil. Cestou zavolal svému nejbližšímu kamarádovi Taiovi. Zhanovi se volat neodvážil, byl lehkomyslný a Song si uvědomoval, jak režim trestá šíření paniky. Však se vše dozví od doktora Wen-lianga – slíbil přece, že bude informovat další studenty a kolegy.

Doma nejdřív vyděsil a poté uklidnil svoji matku, sbalil všechno potřebné a za necelou hodinu už oba sbíhali na metro, aby se linkou 4 dostali na vlakové nádraží. To bylo pod futuristicky tvarovanou střechou plné jako vždy. Peněz na účtu měli dost, mohl tedy koupit nejdražší jízdenku do rychlovlaku, až na jeho konečnou v Kantonu. Dvakrát. Tai se musí zařídit sám.

Nejraději by odjel až do svobodomyslného Hongkongu, ale rozhodl se zatím vyčkávat v dojezdové vzdálenosti od Wu-hanu. Alespoň dokud ho nepřejde nutkání znovu se vrátit do nemocnice a postavit se do první linie, bok po boku s doktorem Wen-liangem.

  

III.

Song se se svou matkou usadil v malém kantonském hotýlku. Ihned si našel brigádu v McDonaldu poblíž hlavního vlakového nádraží, aby matku zbavil alespoň existenčních starostí. Stejně jako po smrti svého otce před šesti lety, i teď se ujal role živitele rodiny. I když tehdy dostávali od vlády vdovský důchod, studium se mu kvůli pracovnímu nasazení protáhlo, takže promoval až minulý rok, s mnohem mladšími studenty. Poslední tři roky už ale bral za nemocniční praxe nějaké peníze, které sice zdaleka nedosahovaly platů starších lékařů, ale společně s matčiným přivýdělkem a občasnou brigádou to bohatě vystačilo.

Každý večer nebo dopoledne, podle směny, zachmuřeně sledoval zpravodajský kanál ústřední televize i všechny sociální sítě. Nic. O Wu-hanu nepadlo za celý konec prosince a začátek ledna ani slovo. Pouze poslední prosincový den krátká zmínka o několika případech pneumonie v okolí města. Tedy obvyklé zápaly plic. Nic mimořádného. Že by se doktor Wen-liang skutečně tolik spletl?

Ani od něj moc zpráv neměl. Z krátké textovky hned druhý den po příjezdu pochopil, že jednání s úředníky nebylo úspěšné. Uzávěra by výrazně poškodila průmyslovou výrobu, dopravní infrastrukturu, přicházející svátky nového roku a hlavně reputaci strany. Doporučení zní: zvládnout vše v obvyklém režimu. Vždyť jde jen o obvyklé ztráty, při každé vlně chřipky zemřou tisíce lidí – starých, diabetiků, lidí s poruchou imunity… Proč se bavit o tak drastickém opatření kvůli několika mrtvým?

Songovi se to celé nelíbilo. Chtěl se vrátit a něco podniknout nebo aspoň zjistit skutečný stav, ale matka byla proti. I když se Songem souhlasila v tom, že pravda může být úplně jiná, než co říká strana a vládní televize, vracet se ještě nechtěla. Bála se, jako ostatně celý život. I Songovi odmalička říkala: nikdy jim nevěř. Ale nikdy neudělej nic, co by na tebe mohlo strhnout jejich pozornost. Kvůli čemu by tě mohli vidět. Buď nenápadný jako ten nejmenší uzlík v tkanině, vyhýbej se všem problémům a žij, chlapče…

Song jí na to většinou odpovídal, že neustálý strach, přetvařování se a lhaní (když nahlas říkáte něco jiného, než co považujete za pravdu, tak vlastně lžete, no ne?) žádný pořádný život není, ale teď neříkal nic. Od 12. ledna se doktor Wen-liang ani jednou neozval a to byl pro Songa skutečný důvod ke strachu. Strachu z následků toho, že doktor řekl nahlas pravdu. V těchto obavách strávil celý týden. Týden plný mlčení médií a tichých hádek s matkou o termínu návratu. Oba věděli, že donekonečna tu čekat nemohou. Třeba to lékaři skutečně zvládli a další mrtví nepřibývají. Třeba těch prvních několik byly samé stařenky nad hrobem, které by skolila i rýma.

Ale tomu sám nevěřil. Věřil doktorovi Wen-liangovi. A věřil opatrným, ale jasným signálům ze sociálních sítí. Mohl se jenom dohadovat, kolik mrtvých, možná zbytečně mrtvých za ty týdny bez systematického testování okolí nakažených a bez vyhlášených ochranných pravidel ve Wu-hanu přibylo. A kolik jich přibývá v dalších městech, do kterých zamířili lidé z wuhanského dopravního uzlu. Jak se všechno tutlá, aby vláda mohla dál do státní televize prohlašovat, jaké světlé zítřky obyvatelům velké Číny připravuje.

Ale nakonec stejně přišlo to, co přijít muselo. Dvacátého ledna vystoupil prezident Si Ťin-pching s prohlášením o uzávěře pěti měst kvůli novému viru, který nazýval pouze kódovým označením: 2019-nCoV. Tak pět! Song skoro nadskočil leknutím. Nový virus měl snad ještě vyšší šiřitelnost, než očekávali. Ale mimo vyhlášených uzávěr se zase nic nedělo. Ihned poté se byl přihlásit v kantonské fakultní nemocnici – vzali ho sice, protože měli drobný podstav, ale na směnách v ambulanci se pomáhal starat jen o obvyklé případy.

Celý měsíc si představoval, jak se spustí velkolepý výzkum a on bude jeho hrdinou. Nebo jak do Wu-hanu povolají všechny, které mohou postrádat jinde, a on půjde, protože bude muset… protože se bude moct vymluvit na to, že musel a neměl na výběr. Sám nad tou volbou stále váhal. Oficiální hlášení z Wu-hanu mluvila o sotva deseti mrtvých, ale tomu nemohl věřit, ani kdyby chtěl. Těch deset bylo už koncem prosince, jak mu ještě v náznacích psal doktor Wen-liang. Kolik jich mohlo být skoro za další měsíc bez jakýchkoliv opatření?

Další dny už se v televizi i na sítích objevovalo jeho město častěji. Sledoval vojáky, kteří uzavřeli metro i všechny stanice hromadné dopravy, rozprašování nějaké drastické dezinfekce po ulicích, kterými ještě donedávna chodili lidé, ale teď byly podivně prázdné, a občas zahlédl fotku nebo krátké video, které ukazovalo, jak se nějaký člověk jen tak skácel na ulici nebo jak zdravotníci převážejí něco, co se pod rouškou svíjí v křečích… Ty záběry naháněly hrůzu. Byly jako z hollywoodského filmu, jenomže tohle byla teď realita.

Už za pouhé tři dny od uzávěry hlásily sítě, že ve Wu-hanu dochází zdravotnický materiál a všechen personál od primáře po poslední pomocnou sílu je na pokraji fyzického i psychického vyčerpání. Nedokázal si to představit, nebo možná ani nechtěl. Jenom doufal, že to je jediný důvod, proč se mu doktor Wen-liang stále neozývá. A začal plánovat návrat, i přes matčiny protesty a slzy. Chápal ji. Ale nemohl tu ošetřovat benigní znaménka, když jinde bojují o životy tisíců lidí.

Příležitost se objevila hned následující den. Ráno se ho dozorující lékař přišel zeptat, jestli se nechce vrátit domů, že se verbují doktoři a zdravotníci i sestry všech specializací na pomoc Wu-hanu. Měli tam nastoupit společně s vojáky, kteří budou dohlížet na bezpečnost, a dělníky, kteří měli začít stavět novou nemocnici. Kapacity starých se ukázaly jako zcela nedostatečné, i když nakažených bylo oficiálně jen asi 1000. Ale už i straničtí funkcionáři pochopili, že epidemie je pouze na začátku.

Tentokrát se nerozmýšlel ani chvilku. Nastoupil do jednoho z prvních transportů a odpoledne už vystupoval před známou budovou wuhanské fakultní nemocnice. Jeho první kroky, ihned po nasazení speciálního oděvu a masky, vedly pochopitelně do ordinace doktora Wen-lianga. Ale už při vstupu na první chodbu pochopil, že v nemocnici nezůstalo nic tak, jak bylo. Všude, i na chodbách stála provizorní lůžka, neustále přiváželi nové pacienty – a k Songovu zděšení odváželi v uzavřených žlutých pytlích mrtvé. Až strašidelně často.

„Doktor Wen-liang? Kde najdu doktora Wen-lianga, prosím?“ ptal se každého, koho potkal. A nemohl si nevšimnout, že se většina z dotázaných zatvářila odmítavě. Takový pohled znal. Ti lidé věděli, ale měli strach cokoliv říct, snad aby nebyli z něčeho nařčeni. Z toho, že to vědí? Nebo snad ze sympatií k němu?

  

IV.

Nakonec ho našel. Ne v ordinaci, ale na nemocniční posteli, jako pacienta, jako jednoho z mnoha a mnoha pacientů. Těžce dýchal. Na Songa se usmál, ale měl problém zvednout ruku na pozdrav. A zhubl. Za ten necelý měsíc strašně zhubl, všiml si se smutkem Song.

„Doktore Wen-liangu,“ hledal mladší muž slova. Neměl odjíždět. Teď to věděl, i když nemohl tušit, jestli by mohl něčemu zabránit, když by zůstal. Ale neměl. Pokud se Wen-liang nevyléčí… Nechtěl ani domyslet, ale přece: pokud se nevyléčí, mají před sebou možná méně společného času, než kolik ztratili Songovým útěkem do Kantonu.

„Nakazil jsem se přes oči,“ vypravil ze sebe doktor mezi namáhavými nádechy. „Nevěděli jsme nic. Nikdo nás nevaroval, nikdo nesměl zkoumat… Za to, že jsem rozeslal varování aspoň medikům a lékař...“ Rozkašlal se.

„Nemusíte nic říkat, pane,“ snažil se ho zklidnit Song.

Ale Wen-liang pokračoval: „Přišli ke mně domů. Musel jsem podepsat, že jsem šířil lži, které narušily lidový řád… Jinak to nešlo. Závazek...“ Jen mávl rukou, když se ho Song pokusil zachytit při dalším záchvatu kašle.

„Stále nevím, jakou nemoc mám. Věřil byste tomu? Jsem tu už dva týdny. Laboratoře nestíhají. Měl byste jim jít pomoct, mě nechte...“ A opět se rozkašlal.

Song nastoupil ještě ten večer do služby. Jak správně odhadl doktor Wen-liang, našel místo v laboratoři, která testovala jeden vzorek z výtěrů za druhým. Lékaři a medici se zde střídali po dvanácti hodinách, za 24 hodin nepřetržitého provozu stihli otestovat až tisíc vzorků. Všichni věděli, jak zoufale je to málo, a s nadějí očekávali dostavbu nové nemocnice se stejně velkou laboratoří. Tím by se jejich kapacita zdvojnásobila.

I tak to bylo málo. Všechno se zdálo naprosto nedostatečné. Do obleků, které byly určené pouze na jedno použití, se často museli obléknout znovu i druhý den. Aby omezili jejich opotřebení a také aby ušetřili drahocenné minuty (za celý den i hodiny), nosila většina z nich v obleku pleny určené pro pacienty s inkontinencí. Nemuseli se tak svlékat a složitě řešit možnost nákazy při onom aktu. Ale že to bylo strašlivě nepříjemné a vznikaly z toho bolestivé opruzeniny, asi netřeba psát.

Docházely respirátory. Docházely sady na odebírání vzorků. Docházely brýle – od případu doktora Wen-lianga se v oficiálních hlášeních varovalo před možností nákazy skrze oči, i přesto že doktora ještě nikdo neotestoval. Song si to uvědomil hned během své první směny. Ale rychle ho uvedli do šedivé reality: není ve straně. Přednost mají vzorky těch, kteří jsou ve straně.

Ten den potvrdila jen jejich laboratoř 253 nových případů.

Když Song přišel nad ránem do ubytovny pro nemocniční personál, zjistil, že nefunguje internet. A brzy se dozvěděl, že nejde pouze o dočasný problém. V den, kdy přijel do Wu-hanu, totiž jeden z lékařů pustil po sítích krátkou nahrávku, ve které si dovolil oponovat nadšení stranických špiček z toho, že je vše pod kontrolou a k všeobecnému štěstí stačí jen dostavět novou nemocnici. Dokonce se rozpovídal o systému testování, o tom, kolik lidí na test stále čeká, a prohlásil, že nakažených ve skutečnosti není necelých 1000, ale možná až stokrát tolik.

Za pouhé dvě hodiny poté přišlo nařízení, že žádný zdravotník nesmí zveřejňovat jakékoliv zprávy o nemoci. V nemocnici i ubytovně byl internet vypnutý. Onen lékař zmizel. A nikdo se neodvážil zeptat, kam.

Tedy skoro nikdo. Song se zatajeným dechem pozoroval na tvářích některých dalších lékařů a sester, že jim to není jedno. Že chtějí slyšet a mluvit pravdu. A možná že už vlastně nemají co ztratit, tváří v tvář umírajícím všude okolo. Hned další den se i přes varování objevila další nahrávka, ve které se mluvilo o přetíženosti lékařů.

Hlas v masce říkal: „Když si chceme odpočinout, tak s námi zacházejí jako se zrádci. Děláme skoro non-stop. Čeká nás jen smrt.“

Tohle zatím Song neznal. S lidmi, kteří uměli pracovat v laboratoři, zacházeli přece jen opatrněji. Tady by každý citelně chyběl. Dvanáct hodin práce, s převlékáním a dezinfekcí třináct, a pak celých jedenáct hodin pauza. Mohl se tak každý den zastavit za doktorem Wen-liangem. Už spolu probrali všechno možné, od Wen-liangovy pětileté dcerky až k Songovým plánům, co by chtěl dělat nebo aspoň zkusit, až tohle všechno skončí.

Zatím byl ale konec v nedohlednu. Do čela boje proti koronaviru se 26. ledna postavil sám premiér Li Ke-čiang. Vyhlásil několik dobrých opatření – zákaz prodeje divokých zvířat, zákaz podávání ruky při pozdravu, zákaz pohybu po veřejných místech bez roušky. Také oznámil výstavbu třetí wuhanské nemocnice a slíbil víc masek a brýlí. Další lékaře a sestry. A na závěr pohrozil těm, kdo z Wu-hanu stačili uprchnout, že je čeká zatčení a deportace zpět. Zpět do Wu-hanu!

Další den osobně navštívil Wu-han. Staveniště druhé nemocnice, kde dělníci pokládali základové prvky a sítě, vojenský checkpoint, kde plně ozbrojení muži v neprůstřelných vestách hlídali pohyb civilních obyvatel, a místního starostu, který neváhal a nabídl, že odstoupí z funkce, aby „zmírnil hněv lidu“.

Ano, lidé byli nejen vystrašení, ale i naštvaní. Většina tak nějak pochopila, že nebýt snahy vše ututlat, mohla být opatření udělána včas a efektivněji. Teď skoro neopouštěli svoje byty, nudili se, a tak alespoň po setmění vycházeli na balkóny a tam křičeli. Křičeli, že podle toho, co jim nařizuje strana, už dál žít nechtějí – a nikdo je za to nepřišel odvléct do vězení a nikdo jim ani neudělil negativní kredit. Straničtí funkcionáři měli co dělat, aby obhájili svoje posty, i policisté a vojáci měli teď jiné povinnosti.

Ten den zemřelo podle oficiálních statistik dalších 30 lidí a laboratoře v celé Číně potvrdily neuvěřitelných 1700 nových nakažených.

  

V.

28. ledna se vše změnilo. Premiér chtěl větší efektivitu a konečně nějaké výsledky, zastavení strmého nárůstu mrtvých i nakažených. Stranické kádry rozhodly o zkrácení doby odpočinku všech zdravotníků na pouhou polovinu, tedy maximálně 6 hodin denně i s časem na jídlo a převlékání. Zbylých 18 hodin byla směna. Úmorné zírání do mikroskopu v případě Songa, boj o každý nádech ještě žijících pacientů v případě většiny ostatních lékařů.

Zdravotnický personál, který už zvýšeným tempem pracoval více než týden, upadal do spánku přímo na nemocniční chodbě nebo za stolem. Hlavně sestry a lékařky si stěžovaly, že kvůli dennodennímu nošení masek, brýlí a neprodyšných ochranných oděvů jsou jejich obličeje plné podlitin a oděrek, začínají jim vypadávat vlasy a trpí kůže na celém těle. Na sítě se dostalo krátké video, ve kterém jedna mladá sestra křičela a plakala, že to nevydrží a zemře.

Song byl mladý a zdravý, tedy až na vrozenou drobnou vadu srdce, která mu ale nikdy nebránila v plnohodnotném aktivním životě. Snášel tak opatření o něco lépe než většina ostatních. Třetí den od jejich zavedení začali někteří kolabovat. Lidé najednou viděli druhé, což bylo něco, čemu už pro jistotu odvykli. Teď si ale všímali nepřítomného lesku v očích a klesající hlavy a takového člověka uložili na bezpečné místo, aby i přes všechny příkazy a zákazy spal a nabíral síly. Kryli ho, když přišla kontrola, a snažili se pracovat i za něho. Ostatně – nikdo nevěděl, kdy se zhroutí také on sám.

I přes zvýšené úsilí se křivky s neúprosnou statistikou nijak neměnily. Jako úspěch vypadalo však i to, že už třetí den po sobě přibylo vždy stejný počet nakažených, tedy 1700 za den v celé Číně. Jenom zdravotníci ale věděli, proč: laboratoře byly vytížené na maximum a víc vzorků otestovat prostě nedokázaly. Mrtví však přibývali pořád.

31. ledna jejich počet převýšil dvě stovky. Tedy oficiální počet. Lidé začínali panikařit, stačilo jediné video, které uniklo cenzuře a ve kterém bylo vidět sanitní vozy, které neodvážely pacienty, ale mrtvé v pověstných žlutých pytlech. Ne jednoho nebo dva, ale hned osm na jedné velké hromadě. Sítěmi i televizními kanály se šířily zprávy o tom, že patnáctimilionové město na severu Číny vyhlásilo stanné právo kontrolované ozbrojenými vojáky nebo že vláda zakázala tradiční pohřební rituály a nahradila je zrychleným žehem. V rámci paniky vyhazovali lidé z balkonů na ulice Wu-hanu psy a kočky, protože někdo rozhlásil, že jsou přenašeči viru.

Ale ne všechny zprávy byly negativní: vrchní soud k velkému překvapení všech potvrdil, že wuhanští lékaři varující už v prosinci před nákazou měli ke svému jednání plné právo, a sám starosta města veřejně přiznal, že nebýt patologického utajování v začátcích, poprali by se s koronavirem mnohem lépe. Kdyby nebyl tak malátný, ospalý a zničený, měl by z těch dvou posledních zpráv Song radost. Takto je alespoň zopakoval na své pravidelné návštěvě doktoru Li, jak svému příteli začal v těch dnech říkat. Usmál se.

Ten den se Songovi konečně podařilo vpašovat do fronty na testy vzorek, který doktorovi sám nabral. Jeho radost z celkového vývoje i tohoto úspěchu ale druhý den ráno při pohledu do mikroskopu zdrtila pravda, kterou stejně oba už dlouho věděli.

Byl pozitivní.

Když s tím navštívil doktora, ten jen odevzdaně pokýval hlavou.

„A teď pravdu pro svět, studente Jing-jie,“ pokusil se o úsměv.

„Pravdu jste jim už dal, pane, teď musíte odpočívat,“ namítl Song. Ani teď mu nepřestal uctivě vykat.

Doktor ale trval na tom, aby byl na sítích zveřejněn dokument, ve kterém stálo, že svou lživou protistátní propagandou, tedy snahou o varování kolegů před novým virem, podkopal důvěru lidu. List měl s sebou i tady, někde v tašce v úschově zavazadel. Song po ní pátral několik hodin téměř jako nějaký detektiv, ale nakonec byla jeho snaha korunovaná úspěchem. Rychle vše ofotit, připravit a podle instrukcí nahrát Wen-liangovým jménem na sítě už byla oproti tomu hračka.

K jejich překvapení na to vláda vůbec nereagovala.

3. února přišla dlouho očekávaná zpráva: druhá nemocnice byla dostavěná, venku čekají vozidla na převezení většiny pacientů s diagnózou „koronavirus“. Song se nejdřív polekal, že odvezou doktora Wen-lianga a on zůstane na místě a už ho nikdy neuvidí, ale obavy byly zbytečné. Část laboratoří se samozřejmě stěhovala také.

Poprvé od svého příjezdu se tak mohl rozhlédnout po městě. Vypadalo zcela prázdné a opuštěné, jako v nějakém postapokalyptickém hororu. Ani fabriky nepracovaly, díky čemuž byla obloha čistá a vzduch svěží. Jediné komíny, které dnem i nocí chrlily do nebe sloupy dýmu, byly ty z krematoria. Song na to zíral a uvědomoval si, co to znamená. I zahraniční experti už pokládali za fakt, že oficiálně hlášené případy mrtvých i nakažených jsou jen špičkou ledovce. Jak vypadá ponořená část, to si netroufal odhadovat nikdo.

I přes to, že nová nemocnice téměř ztrojnásobila počet lůžek, díky znásobné kapacitě laboratoří jen za ten jediný den přibylo do statistik 3000 nakažených, takže opět nebylo, kam je uložit. Lehčí případy proto odváželi do veřejných budov, které k tomu vyčlenili, hlavně na městské výstaviště. V nemocnici nechali pouze ty, kteří potřebovali intenzivní péči. Song se ke své hrůze přistihl, že děkuje za to, že k nim patří i Li.

Už nevím, co je správné, zhrozil se a pak si prudce promnul oči. Jak dlouho se pořádně nevyspal? Jak dlouho už se nevyspal ani čtyři hodiny v kuse? Bylo to už celý týden? Nebo se mu to jen zdá? Všechno mu začalo splývat do barevných šmouh. Spát, aspoň hodinku, spát… Jeho tělo převzal automat. Zmobilizoval ho natolik, aby mohl dál fungovat. Mechanicky, jakoby přes okno z mléčného skla, ale fungovat.

A zatím se ve Wu-hanu, už bez okázalých proslovů v médiích, začalo stavět dalších osm nemocnic pro další a další nakažené. A státní noviny ten den otiskly na přední stránce velkými písmeny citaci premiéra Ke-čianga:

Koronavirus není tak hrozný, dokud všichni poslouchají, co říká strana.

  

VI.

Song přestal vnímat, jestli je právě den, nebo noc, a tak vůbec nezaznamenal, že ve zpřísněném režimu pracuje už desátý den. Deset dnů bez skutečného spánku, deset dnů, kdy po dvanáctihodinové směně zírání do přístrojů přešel ještě na další čtyři hodiny do místnosti s výdejem masek, brýlí, testovacích sad a dalších nezbytných pomůcek. Deset dnů, kdy kolem něj kolabovali kolegové, usínali vestoje nebo najednou začali nesrozumitelně i srozumitelně křičet, plakat… prosit o trochu spánku.

Už ani nevnímal neustále odnášená těla ve žlutých pytlech – ani těch už nebylo dost, takže občas dali do jednoho pytle dva mrtvé, pokud byli drobnější postavy. A nikomu to nepřišlo divné. Proslýchalo se ale ještě něco horšího: že některé do těch pytlů dávají ještě dřív, než vydechnou naposledy. Snad aby ušetřili postel, léky a námahu na nový případ, který se jevil o něco nadějnější než ten starý. Ale tomu nikdo rozumný nevěřil. Nemohl. Nechtěl.

Nevnímal neúprosné statistiky, které v celé Číně mířily k číslu 500 mrtvých a 30 000 nakažených – přitom z těch 30 000 celých 8 000 potřebovalo intenzivní péči lékařů, léky a přístroje, a to vše neustále chybělo – vždyť mimo nemocné koronavirem tu stále byli i pacienti s nemocemi srdce, s rakovinou, s potřebou chirurgického zákroku, ženy chystající se porodit své dítě. Nevnímal, jak mnoho nakažených i zdravých lidí hromadně a demonstrativně vstupovalo do strany, v zoufalé snaze získat přednostní právo být otestován a léčen. Nevnímal, že se nákaza pomalu šíří z Číny do dalších a dalších zemí a světadílů.

Stěží si zvládal všímat, jak se kolem něho mění kolegové – někteří zkolabovali, mnoho z nich se i přes všechnu opatrnost a použitá opatření stávalo z ošetřujících lékařů pacienty s plícemi pomalu se plnícími tekutinou a čekajícími na vyšetření či léky. Naproti tomu občas zaregistroval, že se některý z nemocných plně uzdravil a že těch uzdravených dokonce bylo víc než mrtvých. Každý takový zdravý člověk propuštěný do domácí péče byl pro všechny jako maják v bouři, důvod, proč se zase zvednout a pokračovat v práci.

V ten den, 6. února, zaregistroval Song ještě něco: někdy uprostřed půl-směny ve výdejně pomůcek, když se snažil vyrobit provizorní masky z pytle na odpadky, aby aspoň takto uspokojil naléhavé požadavky sester, si najednou jeho kolegové začali cosi šeptat a „nenápadně“ se na něho ohlížet. Na jeho naléhání mu prozradili, co je tak rozrušilo: někdo poslal po sítích fotku postele, kde ležel doktor Li Wen-liang, „hrdina“ začátku nákazy ve Wu-hanu – jeho jméno bylo na fotografii zřetelně vidět. Na posteli ovšem místo doktora ležel onen neblahý žlutý pytel. A nebyl prázdný.

V Songovi by se krve nedořezal. Skoro se mu zastavilo srdce. Ne obrazně, ale skutečně. Bolestivě ho bodlo uprostřed hrudníku a zatočila se mu hlava. Poté opět začalo tlouct, ale jako by nemohlo najít svůj pravidelný rytmus. Když znovu nabyl rovnováhy, plaše se ohlédl na své dva kolegy.

„Můžu…?“

Pokud odejde dřív, než ho někdo na konci směny vystřídá, budou muset práci pro tři zvládnout ve dvou. Mimo jiné to znamenalo, že si ani jeden z nich nebude moct na chvilku odpočinout, což se ve třech ještě zorganizovat dalo. Ve dvou ale už ne.

Ještě před půl rokem by něco takového bylo nemyslitelné a ten, kdo by opustil pracoviště, by si vysloužil nejen zamračený pohled svých kolegů, kteří by to považovali za velkou nezdvořilost, ale určitě by mu navíc úředníci sebrali i nějaký ten kredit. A bez kreditů toho člověk v Číně mohl tak akorát, aby žil, pracoval a jedl. Ale nic víc.

Jenomže za poslední týdny se věci začaly pomaličku měnit. Kontroly, vztahy, atmosféra. Něco tálo, i přes ten marast, zoufalství, strach a všudypřítomnou smrt. Nebo možná díky tomu.

„Jděte,“ stručně kývl ten starší a mladší jen nedbale mávl rukou, ale pak zvážněl a prohlásil: „Slyšel jsem, že to byl váš přítel. Přijměte prosím moji upřímnou soustrast...“

Teprve když Song slyšel slovo „byl“, všechno mu došlo. Pod ochrannými brýlemi a maskou mu po tváři tekly slzy. Nemohl si je setřít, a tak je nechal doputovat až na bradu a krk. Bylo mu to jedno.

S rozostřeným pohledem a podivně silně a nepravidelně tlukoucím srdcem škobrtal po nemocnici tam, kde až dosud cestou na každou směnu i z ní navštěvoval doktora Wen-lianga. Kdo měl mobil s daty, už to věděl, i když Rudý firewall pracoval na plné obrátky. Naštěstí skoro nikdo další netušil, kdo je mladík v masce a ošoupaném, tři dny nošeném ochranném obleku. Nesnesl by, kdyby mu někdo další chtěl vyjadřovat soustrast nebo se ho nedejbože na cokoliv ptát.

Žlutý pytel tam skutečně byl. Song úplně zapomněl na opatrnost i na logiku a doslova se na pytel vrhl, aby ho rozvázal. Chtěl naposledy vidět tvář svého vzácného přítele? To také, ale v koutku svého bolavého srdce doufal ještě v něco: že ty zprávy o dosud dýchajících pacientech zabalených do žlutých pytlů, ať už proto, aby nezabírali místo v nemocnici, nebo proto, že šlo o režimu nepohodlné lidi (jako byl doktor Wen-liang), se přece jen zakládají na pravdě. Že tam je a dosud namáhavě dýchá a že se zase vzbudí a znovu usměje a znovu Songovi řekne:

„Studente Jing-jie, vy jste ale ranní ptáče!“

Proč teď myslí na to, jak Li poslední den, kdy byl svět ještě v pořádku, žertoval, sám nevěděl. Ale jeho ruce nic vědět nepotřebovaly, a tak se mu po chvilce podařilo rozvázat poslední uzel, probojovat se žlutým plastem – a pod ním spatřit tvář svého přítele a učitele, nepochybně mrtvou, bez známek života.

Poslední naděje Songovi zhasla jako svíčka ve větru. Co jsem si to jen myslel…

Srdce mu opět prudce zabušilo, potom se svět pod ním zhoupl a zastavil. Znovu ucítil silnou bodavou bolest v hrudníku, kterou se mu do té doby dařilo ignorovat. Teď už to ale nešlo. Desetidenní vypětí a hluboký žal si vybraly svoji daň. Zhroutil se vedle postele a s překvapeným výrazem za maskou sledoval, jak se bolest rozrůstá jako rudý květ od středu hrudníku dál a postupně přebírá vládu nad jeho tělem. A pak se setmělo a přišlo milosrdné bezvědomí.

Song Jing-jie zemřel 6. února 2020, jen dvě hodiny po doktoru Li Wen-liangovi.

  

Epilog

Čínská vláda vydala okamžitě po zveřejnění prvních fotografií oficiální prohlášení, že doktor Wen-liang, který jako první upozornil čínskou i světovou veřejnost na nový koronavirus, stále žije. Jeho smrt potvrdila až hluboko v noci, kdy, jak doufala, bude většina lidí spát a nebudou tak moci prožívat tuto ztrátu „on-line“.

Ani tak ale nezabránila tomu, aby zprávu převzala všechna velká světová média. A ještě něčemu nezabránila: že Wen-liangova oddanost pravdě nezůstane zapomenuta. Dva dny po jeho smrti zveřejnila skupina čínských akademiků otevřený dopis vyzývající vládu k ochraně svobody projevu a k omluvě za jeho smrt a za perzekuce z počátku epidemie. První dopis s tak jasným stanoviskem a konkrétními podpisy po velmi dlouhé době.

Vláda místo reakce nechala odklidit květiny, které lidé začali spontánně pokládat před nemocnici i na jiná místa k uctění památky doktora Wen-lianga.

Pravdu ale ještě nikdy žádná vláda odklidit nedokázala.