OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 81

Kuba

  

„Tak, děti, haló! První bé, poslouchejte. Jestli jste najedení… Amálko, neházej tou mandarinkou! Jestli jste po jídle…“

„Já už nemůžu.“

„Dobře, tak to odnes. Šup do šatny a všichni oblékat. Nezapomeňte mikiny, bundy, čepice, rukavice…“

„Pančelko, David mi nechce dát čepici!“

„Davide, vrať Honzovi čepici.“

„Pančelko, budeme se v družině koukat na Mimoně?“

„Já určitě,“ zamumlala si učitelka pro sebe, ale na copatou Verunku se usmála. „Jasně že budeme, však jsem vám to slíbila. Dokoukáme, co jsme včera nestihli, a pak půjdeme na procházku, odneseme zvířátkům do lesoparku něco na zub.“

Kuba se konečně procpal ke své skříňce a začal se oblékat. Mikinu i bundu si nechal rozepnutou, čepici a rukavice nacpal do kapes. Nač se tolik strojit jen kvůli cestě za roh školy? Družinu měli ve vedlejším domě, nechtělo se mu převlékáním trávit „hodinu“. V šesti letech ještě neměl valnou představu o tom, kolik času je asi hodina, věděl jen, že trvá ukrutně dlouho.

Prvňáčci se seřadili u dveří. Učitelka je přepočítala a Kubovi položila ruku na rameno. „Ty jdeš dneska po obědě, Jakube.“

Kuba se zamračil. „Nejdu!“ ohradil se. Jde přece do družiny dokoukat Mimoně jako ostatní.

„Ale ano, maminka mi psala esemesku. Vyzvedne tě babička.“

„Fakt?“ Kuba si skousl spodní ret a lovil v paměti. Máma na něj opravdu nejspíš u snídaně mluvila, když se koukal na tabletu na Šmouly. Vzpomínal, co to jen bylo. Kubíčku, dneska po škole… ale jestli to Taťka Šmoula zjistí, tak bude mazec… že musím jet pracovně do Vídně, takže babička Líba… nemám rád mazec!... si projdete vánoční trhy… Azraeli, vrať se… a budeš u ní spinkat… Šmouly nechci ani vidět! ...vrátím až v sobotu dopoledne. Povzdechl si. „Ach jo.“

„Nedá se nic dělat,“ povzbudila ho učitelka nepřítomně a šla popohnat brebentící holky v zadní části šatny.

Za chvíli zbytek třídy s paní učitelkou v čele odcupital do družiny. Kuba se posadil na lavičku a začal si vytahovat nitě z roztřepené díry, která se mu záhadně objevila na koleni džín.

  

***

  

Libuše s úsměvem poděkovala milé slečně za přepážkou spořitelny, pečlivě si všechny doklady a lejstra uložila do kabelky a obrátila se k odchodu. Mladík, který čekal ve frontě za ní, ji div neodstrčil, jak se cpal na řadu. Ti dnešní mladí, zavrtěla hlavou, každý spěchá jako na nějakých závodech. Zastavila se ještě před východem, upravila si šátek na krku a dopnula horní knoflík kabátu, který si předtím ve vytopené pobočce uvolnila. Pak vytáhla z kapsy velký bílý kapesník s modrým lemem a s uzlem v každém rohu. Jeden z nich rozvázala, spokojeně si pokývla a vyšla ven. Ve svém věku už nechodí nijak zvlášť rychle a ještě ji dneska pár pochůzek čeká.

  

***

  

Kuba pozoroval černou ručičku hodin, jak se po bílém ciferníku posouvá od jedné černé čárky ke druhé. Z džín už mu začínalo koukat celé koleno. To se bude máma zase mračit. Radši už ty nitě nechá na pokoji. Možná, že babička čeká před školou, napadlo ho. Zvedl se, s námahou si navlékl oba popruhy od aktovky na ramena a vyšel ze školy ven.

Na chodníku před vchodem nikdo nestál, jen za zábradlím se míhala auta. Kuba je chvíli pozoroval. Dovedl podle znaku na přední masce rozeznat škodovku, mercedes a několik dalších značek. Kterých asi projede nejvíc? Po šestém autě si uvědomil, že tolik věcí naráz počítat nedokáže, a místo toho se rozhodl porovnat množství aut se žlutými a s bílými světly. Dovedl napočítat do sta, i když se do tolika ještě ve škole neučili, ale neuměl to tak rychle, jak auta kolem něj projížděla. Kromě toho mu začínalo být chladno. Lepší bude přece jen čekat v šatně, řekl si a obrátil se zpátky ke škole. Ale ouha! Vchodové dveře za ním prve zaklaply a teď se nedaly otevřít. Zalomcoval jimi, ale ani se nehly.

Možná by mohl jít přece jen do družiny. Třeba by stihl ještě kousek Mimoňů… ale ne. Paní učitelka řekla, že dneska s nimi do družiny nemůže. Prý se nedá nic dělat. Bude muset počkat na babičku tady. Ale zima mu byla čím dál větší. Zapnul si mikinu i bundu, z kapsy vytáhl čepici a z druhé… jednu rukavici. Cože? Jak to, že je tam jen jedna? Prošacoval všechny kapsy, ale druhá rukavice nikde. Natáhl si tedy aspoň tu jednu a taky čepici.

Ještě nějakou dobu sledoval auta, ale pak už ho pořádně studily nohy. A taky nos. Vlastně i na břicho mu začínala být zima, i když měl na něm triko a mikinu a bundu. Paní učitelka vždycky chce, aby nám bylo teplo, pomyslel si. Třeba to pro ni bude důležitější než to, že dneska nemůžu do družiny. Odhodlaně zamířil za roh a zazvonil na zvonek, na který zvoní máma, když ho jde vyzvednout. Chvilku čekal, ale nikdo se neozval. Ale ne! Nejspíš už dokoukali Mimoně a odešli na procházku. Vrátí se asi kdovíkdy. Kuba shodil ze zad aktovku, posadil se na ni, až uvnitř něco zakřupalo, a povzdechl si. Kde jenom ta babička může být?

Zanedlouho ho zima roztřásla a zadrkotaly mu zuby. Nechtěl už dál čekat a mrznout. Jestli má babička zpoždění, vyrazí jí naproti. Cestu moc dobře neznal, ale pamatoval si jistě, že se k ní jezdí autobusem. Jedna autobusová zastávka je zrovna naproti škole. Kuba věděl, že musí přejít po přechodu pro chodce. Rozhlédl se na jednu stranu, na druhou, zase na první - ale jejda! Tady už jede auto. Musí počkat. Než první přejelo, objevilo se další z druhé strany. A za nimi ještě několik. Čtyři měla bílá světla, ostatní žlutá. Ale moment, přece tu nepočítá světla. Čeká, až bude moci přejít.

Jedno z aut zastavilo. Kuba zamával řidiči a vykročil na vozovku. Když však byl v polovině, v protisměru se s rámusem a táhlým, zlostným zatroubením přehnala dodávka. Kuba strachy poskočil dozadu, zakopl a dopadl na zadek. Ze stojícího auta vyběhla paní.

„Ježiš, to byl kretén… seš v pořádku?“ vykřikla a pomohla mu na nohy. „Počkej, počkej, jede zas auto… tak, teď můžeme.“

Paní přešla s Kubou na druhou stranu. Chtěl jí poděkovat, ale nepustila ho ke slovu.

„Copak tu děláš tak sám? Nejseš na to malej? Kde máš mámu? Kde bydlíš?“

Kuba polkl. Máma ho často varovala před cizími lidmi, kteří mají moc zvědavých otázek. Otočil se a vyrazil tryskem po chodníku pryč. Když se ohlédl, cizí paní se už zase vracela ke svému autu, za kterým už stála řada dalších. Radši ale doběhl až za roh a zůstal schovaný, dokud neodjela. A ještě chvilku, než popadl dech a než mu srdce přestalo bušit jako splašené. Pak se pomalu odloudal zpátky na zastávku.

Měl štěstí, autobus přijel skoro hned. Kuba nastoupil, ale volné sedadlo nenašel. Chytil se tedy tyče a koukal, jak se za oknem míhají domy, ulice a auta. Neměl ponětí, jak pozná, kde má vystoupit. Autobusem jezdil jenom s mámou nebo s babičkou, a ty to vždycky věděly i za něj. Na každé zastávce natahoval krk a snažil se zahlédnout nějaké známé zákoutí, ale marně. Až konečně na jedné z nich spatřil babiččin dům.

Honem se protlačil kolem pána, který stál ve dveřích. Stačil vystoupit jen tak tak. Nadhodil si aktovku na zádech – už ho pořádně tlačila do ramen – a vykročil.

Dům nebyl tak blízko, jak se mu prve zdálo. Kuba ho viděl dobře, protože měl hodně pater, ale cesta k němu trvala dlouho. Začínal mu zase mrznout nos a taky mu bylo divné, že místní ulice ani park vůbec nepoznává. Konečně stanul před domem a strnul. Tohle vůbec nebyl babiččin dům! Ano, vypadal podobně – měl spoustu pater a byl natřený na oranžovo, ale to bylo všechno. Kuba stál na úplně špatném místě, byla mu zima a chtělo se mu brečet. Kromě toho se právě v ulici začaly rozsvěcet lampy a to znamenalo jediné: za chvíli bude tma. Popotáhl nosem a bradička se mu zkrabatila.

Potom si však utřel nos i oči do rukávu. Nebude tu přece stát a bulet jako mimino! Už ví, co udělá. Najde pana policajta a poprosí ho o pomoc. Věděl, že páni policajti jsou sice přísní, hlavně když člověk řídí auto, ale zato chytají zloděje a pomáhají hodným lidem. A Kuba je docela hodný. Někdy. No, rozhodně není zloděj. A kromě toho pan policajt přece nemůže vědět, jestli Kuba doma chodí na sladkosti bez dovolení nebo si nemyje ruce.

Opravdu se začínalo smrákat, ale tma ještě nebyla a Kuba se nebál. Moc. Přendal si rukavici na druhou ruku, aby bylo chvilku teplo zase jí, a vydal se ulicí. Než došel na konec, už ho trochu bolely nohy, ale žádného pana policajta nepotkal. Na křižovatce se tedy dal doprava a odhodlaně rázoval dál. Po chvíli ho napadlo, zda by se neměl raději vrátit na zastávku. Jenomže odbočil už mockrát a vůbec si nepamatoval, kudy šel. Nedá se nic dělat, musí jít dál.

Tma se připlížila pokradmu a tajně. Kuba si ani nevšiml, a najednou tu byla. Krčila se mezi každou dvojicí lamp, číhala, kdy mu bude moci chňapnout po nohou. Snad se mu usadila i na aktovce a stahovala ji k zemi čím dál větší silou. Tohle už doopravdy nebyla žádná legrace. Kuba odměřoval cestu od jedné lampy k další, potichu fňukal a občas si utřel nudli rukávem.

„Ale, kohopak to tu máme?“

Kuba leknutím klopýtl a vzhlédl. Před ním stál nahrbený vousatý muž s batohem, oblečení měl špinavé a ušklíbal se jako nad jídlem, které mu nechutná. Kolem nohou se mu motal černý pes.

„Není na tebe trochu pozdě?“

Kuba se rozhlédl a o krok poodstoupil. Nejradši by vzal do zaječích, ale máma vždycky říkala, že před cizím psem se nesmí utíkat. Nevěděl, co je důležitější: nemluvit s cizími, nebo neutíkat před psem? Jak na to má přijít?

„Ztratil ses?“ Muž se usmál, ale Kubovi se to nelíbilo o nic víc než škleb předtím. „Tak pocem, doprovodim tě. Kde bydlíš?“

„Já… “ zaváhal, ale s cizím člověkem se mu přece jen nikam nechtělo. Alespoň ne s tímhle. Kéž by neutekl té paní s autem. Teď by ji bral všemi deseti. Snad by mohl od toho psa odejít pomalu. To by se přece nepočítalo jako utíkání. „Já dojdu sám.“

„Ale blbost,“ mávl rukou vousáč a přikročil k němu. „Takovej prcek, kdo ví, co všechno by se ti mohlo stát?“

Kuba zavrtěl hlavou a couvl ještě o krok. Vtom silná ruka vystřelila dopředu a sevřela mu zápěstí. „Jdeme,“ zavelel muž a zatáhl směrem k parku.

Kuba chtěl zakřičet, ale v krku se mu všechno smáčklo úplně natěsno. V uších se mu rozezněl táhlý jekot a před očima se mu rozblikaly modré mžitky.

„Kurva fix!“ zavrčel muž, pustil ho a vyrazil do temnoty parku. Tma usazená na aktovce ztěžkla docela a stáhla Kubu k zemi.

„Chlapečku? Jsi v pořádku? Jak se jmenuješ?“ Zase tolik otázek. Kuba zamrkal. Že by se mu splnilo přání a vrátila se ta paní s autem? Ale ne. Tahle má na sobě uniformu. Paní policajtka! Kubovi se ulevilo. S tou přece smí mluvit! Nadechl se – a dal se do breku.

Někdo ho – pořád ještě plačícího – zabalil do přikrývky a zvedl ho do náruče, přesně tak, jak to dělá máma, ale teď už moc ne, protože Kuba už je přece velký a těžký.

„Vezmem ho do auta, potřebuje do tepla. A něco k pití by neškodilo. V tom báglu bude mít určitě nějakou adresu a telefon, ne? Mrkni se tam… Jo? A je tam i mobil? No sláva. Pšš, nebreč. Zavoláme mamince, jo? Určitě tu bude co by dup.“

  

***

  

Mezitím si Libuše do šálku slabého čaje dolila mléko. Než v nápoji zakroužila lžičkou, zapomněla, že chtěla mléko vrátit zpátky do lednice; ráno bude zkyslé. Krátkozrace zamžourala na hodiny. Vida, co nevidět začne její oblíbený večerní seriál. Zapnula televizi právě včas na ukázky z minulého dílu. Dobře, že je stihla, ráda si předchozí děj trochu osvěží. Aha, ovšem! Antoniův nevlastní bratr se přece chystal poprvé políbit tu Chasintu, nebo jak se jmenuje. Dneska to bude dojemné. Pustila na televizi zvuk a vytáhla z kapsy kapesník, aby ho měla po ruce.

Než ji romantický příběh úplně pohltil, pomyslela si: „Spořitelna, doktorka a hřbitov… To jsem blázen, za co jenom mohl být ten poslední uzel?