OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Příspěvek č. 81

Tíha pudu sebezáhuby

  

Tik tak. Zvláštní, jak jindy sotva postřehnutelný zvuk hodin dokáže nesnesitelně zesílit právě ticho. Ticho, neslyšné nic, které ale ostatním zvukům dodává na intenzitě. V tichu je náhle o tolik lépe slyšet. V tichu se křik vlastního nitra, už sám o sobě jen silou vůle potlačovaný, vnímá nesčetněkrát jasněji. Snad bych mu měl přeci jen naslouchat? Jenže co když se děsím toho, co slyším už teď? Co když mě ve snaze ukázat směr navede ke srázu?

Ticho… neuchopitelné nic, a přesto tak drtivé. Sám však moc dobře vím, že častokrát to jsou právě drobné detaily, které spustí tu největší lavinu, co hrozí strhnout vše vratce stojící. Vždyť kolikrát jsem už zabloudil v myšlenkách, které mi v temnotě omotávaly oprátku kolem krku, ačkoliv by ten efekt samy o sobě mít neměly. Dodnes netuším, jestli jsem pouze nevnímal, že míří právě k tomuto konci, nebo jsem to vědět nechtěl. Jenže v temnotě by se i tohle zdálo v pořádku… jakkoliv nesmyslně to v lepších chvílích vždy vyznívalo i mně samému. Zdálo by se to skoro správné, snad i pro ten pocit, že vratce stojící je celé mé já. A stavby hrozící pádem by se měly pro jistotu strhnout.

Ty popraskané stěny však přese všechno stále stojí. Namísto toho, abych se utopil v neprostupné tmě, ke mně totiž nakonec proniklo světlo. Hřejivé světlo tvého vlastního nitra, co mi skrze lásku začalo dodávat něco daleko podstatnějšího než ji samotnou. Ve dne se cokoliv vnímá lépe, to je známá skutečnost. Slunce na obloze však na tenhle druh temna nikdy stačit nemůže, proto je jedno, jestli je skryté za mraky nebo září v letním žáru naplno. Teprve tvé vlastní Slunce dokázalo přinést zázrak rozzářené oblohy.

A po věčnosti noci přišlo ráno.

Slunce někoho jiného je však stále pouze vnější síla. Nepronikne do všech koutů. Ty opomenuté částečky se nejprve zdají nepodstatné, jenže potom se jejich hrany stále zostřují a nedají se nevnímat, jako kamínek v botě měnící se ve střep. Věř mi, nikdy nebyla chyba v tom, co mi dáváš, ale že si to světlo nedokážu uchovat, když právě nejsi vedle mě. Bez toho, abych se naučil ho tvořit sám, pro sebe a za sebe, by v konečném důsledku nemohlo stačit cokoliv.

A tak tu teď ležím a modlím se, aby znovu přišlo ráno. Přeměřuju sílu vlastních zdí. Přemítám, zda je alespoň trochu bezpečné riskovat poodhalit závoj vlastního já, nebo jsou démoni za ním stále příliš silní. S vědomostmi tam je můžu porazit nebo jejich sílu navýšit. Mám však na výběr, pokud nechci přežívat a čekat, zda ještě někdy nastane ráno?

Jestli mám i tentokrát neprohrát, vím, že musím stvořit alespoň malé Slunce sám v sobě. Prvně mám důvod o to vůbec opravdu bojovat, ale musí to být za sebe, ne za nás. Jakkoliv mi právě tahle představa dodává sílu to zkoušet. Jakkoliv ve mně hlavně ona probouzí touhu dokázat sám za sebe přijmout, že na mně záleží, namísto toho, abych to pouze ozvěnou vnímal z tvých slov.

Pokud se mi to přese všechno nepodaří, neber to, prosím, jako vlastní selhání. Jen díky tobě jsem se vůbec dostal až sem. V konečném důsledku byl ale tenhle boj vždy čistě na mně. Pouze světlo uvnitř mě samého může rozpustit všechny stíny, jinak se znovu rozšíří jako nákaza. Dodal jsi mi sílu, ale jsem to já, kdo musí dokázat vstát a bojovat. Ten pokřivený šepot v temnotě může jinak kdykoliv vyhrát a přinést věčnou noc. Bez varování, v nestřežené chvíli, bez ohledu na intenzitu tvého světla.

A to si nesmíš dávat za vinu.